Umění a život se mi hodně propojují

Rozhovor s výtvarnicí Ofelií Penniman

S Ofelií mě seznámil herec Štěpán Tuček, s nímž jsem připravil scénické čtení z Acimanova románu Dej mi své jméno v pražské kavárně Patra. Naše setkání bylo vskutku výtvarné, neboť Ofelie nás oba líčila. Za několik měsíců mi Štěpán poslal její literární počiny, poezii a poetická zamyšlení. Nezapřely svoji autorku výtvarnici. Říká o sobě, že žádná umělecká složka u ní nepřevažuje nad druhou. A umění nepřevažuje nad životem. Vše si je rovné a vzájemně se propojuje.

(Rozhovor vznikal v době vrcholící "druhé vlny" pandemie)


Ofelie, čím jsi jako malá holka chtěla být?

Jako malá jsem ani nechtěla mít vyloženě nějaké povolání. Za to jsem toužila být drakem nebo dinosaurem. Vždycky mi přišli elegantní, a já si okolo nich vytvořila takové tajemno a děsně mě to bavilo. A pokud by to mělo být povolání, tak archeoložka. Ale nakonec jsem si archeologii nevybrala, protože mi přijde do určité míry spoutaná. Tím pádem vyhrálo nespoutané výtvarno.

Pocházíš ze Šumavy. Dnes bydlíš v Praze, kde jsi nedávno vystudovala Střední umělecko-průmyslovou a taky zde tvoříš. Jaká byla cesta zpoza stínů šumavských hvozdů sem pod reflektory metropole?

Tak především mě sem táhla škola. Samotná cesta byla vlastně jednoduchá; s maminkou jsme se sem přestěhovaly. Když se tak ohlédnu, tak jsem k Šumavě nijak zvlášť netíhla. Navíc v době dospívání jsem si příliš nerozuměla s otcem, takže ta pouta k domovu se docela rychle zpřetrhala a já změnila pohled nejen na svoji rodinu, především tedy na otce, ale na svůj život vůbec.

Co jsi jako dítě nejraději kreslila a jaký byl tvůj první obrázek, na který jsi byla pyšná?

Odpověď je vlastně už v první otázce, byli to ti draci a dinosauři. Vzpomínám si, že první obrázek, na který jsem byla skutečně pyšná, byl velociraptor s úžasnými dlouhými drápy ve tvaru srpu. Namalovala jsem ho v družině a pokud si vzpomínám, nijak zvlášť velkou odezvu u družinářek obrázek neměl. Byly vlastně rády, že si někde v koutku v tichosti kreslím a neotravuju. Byla jsem totiž docela živé dítě a učitelky a družinářky měly rády svůj klid.

Tvoje výtvarná tvorba, to je škála různých výrazových prostředků; od klasické malby a kresby, k performativním autoportrétům, a nově i filmovým. Který z těch výrazů je ti nejbližší?

Určitě je to klasická malba. Ono se to ale všechno spojuje dohromady, takže jedno bez druhého by pro mě nemohlo fungovat. Každopádně jsou mi ale nejbližší autoportrétní klasické formáty nebo figurativní malba. Těmi autoportréty a figurami si mapuju vlastní existenci a zároveň se v nich zabývám otázkou lidské sexuality a lidskými prožitky vůbec.

Na svých sociálních sítích uveřejňuješ, jak ti "pod rukou" vzniká obraz. Co pro tebe jako umělce znamenají sociální sítě?

Jsou pro mě jakousi platformou, dejme tomu veřejným portfoliem. Vzhledem k tomu, že nemám zatím vlastní internetové stránky, jde taky tak trochu o diář mojí tvorby i mého života vůbec, což spolu úzce souvisí. A samozřejmě zatím jediná možnost prezentace a publikace.

Jaký bývá ohlas?

Většinou dobrý. A přisuzovala bych to tomu, že když něco uvidíte, kupříkladu na Instagramu, co se vám nelíbí, tak většinou nenapíšete: "Měla bys se sebou něco dělat." Na sítích je víceméně taková bublina. Takže asi proto ty ohlasy jsou kladné. (smích) Jiná místa pro prezentaci zatím bohužel nemám.

To, že uvádíš na sociálních sítích, jak se tvoje výtvarné dílo rodí, má zřejmě svůj význam... Lze to chápat také jako určitý svébytný výtvarný projev?

Takhle jsem nad tím ještě nepřemýšlela... Svým způsobem to může tak být, že jde o deníkový záznam tvorby a života, což jak jsem už řekla, se mi propojuje. Takže vlastně ano.

Máš pro uveřejňování svojí tvorby na sítích nějakou koncepci?

Nemám. Spíš jde o nahodilý sled, kterým chci zprostředkovat atmosféru, při níž výtvarné dílo vzniká. Takže pokud přijde nějaký impuls, tak to tam prostě dám. Samotnou mě děsně baví vidět ten proces. Každý umělec k tomu přistupuje jinak, ačkoli ta technika a její zákonitosti jsou docela jasně dané. Ale pořád se tam vyskytují možnosti, jak to změnit. Už třeba z tohoto důvodu má pro mě smysl a význam ukazovat celý proces zrodu obrazu.

Na tvých obrazech je nepřehlédnutelný pohyb. Dokonce i na zdánlivě statických výjevech bez postav tam vnímám dynamičnost...

S touto otázkou se mě trochu zaskočil. Vždycky jsem měla pocit, že moje věci jsou až příliš statické. Nehybnost mi pomáhá zobrazit to, co chci. Jednak jakýsi pocit nicoty, a jednak chci člověka u obrazu zklidnit. Statičnost mi přijde jako pozitivní. Ale zároveň mě velice těší, že to tam vnímáš.

Vrátím se k už zmíněným fotografickým autoportrétům. Co jimi chceš vyjádřit?

Jedná-li se o fotografické autoportréty, tak vznikají tak nějak náhodou. Vezmu telefon, nějak se počmárám a snažím se zdokumentovat, jak se v tu danou chvíli cítím. Většinou jsou to autoportréty těsně před nebo těsně po; je to něco, čemu se říká mental breakdown, jednoduše zhroucení. A tím, že se nafotím, chci dalším zprostředkovat autentičnost svého zážitku.

Maluješ muže i ženy. Co bývá těmi impulsy, které rozhodnou, že namaluješ ženu a jindy muže?

Záleží, v jakém období se zrovna nacházím. Když to řeknu z osobního náhledu, mám období, kdy se mi líbí ženy, kdy se mi líbí muži a kdy je mi to jedno. Co se týče tématu, tak k nějakému se hodí spíše ženské a k jinému zase mužské tělo.

Mísí se v tobě ženskost a mužskost... Jaký klíč by čtenář měl použít při četbě tvojí básně Pro dívku s křivým palcem a kudrnatými vlasy?

Ženskost a mužskost se ve mně hodně mísí. Je to jedno z mých největších témat. Ani ne tak mojí tvorby, ale hlavně mě samotné. Vždycky jsem měla pocit, že jsem se měla narodit jako kluk. Nemám tím na mysli narodit se jako transsexuál, mám to v mentální rovině. Nemám ráda, když mě někdo nazývá ženou, hodně mi to vadí. Cítím se jednoduše někde mezi.
A co se týká tebou zmíněného klíče k básni Pro dívku s křivým palcem a kudrnatými vlasy, tak byla napsaná pro moji kamarádku a spolužačku, která má výrazně křivý palec a krásné kudrnaté vlasy. Od prváku jsem do ní byla zamilovaná. Neustále jsme se kolem sebe motaly, až jsme se jednoho dne políbily. Nebyl to důkaz nějaké zamilovanosti, šlo o stvrzení našeho přátelství. Náš vztah lze brát jako manželství po čtyřiceti letech, kdy už tam ta sexuální stránka není, ale toho člověka máte rád.

Kdy jsi vůbec začala psát?

(smích) Je uspokojující odpověď odjakživa?

Může být, ale zkus ji trochu rozvést.

Takže odjakživa. Ale při psaní nastal jeden velký problém, jsem dyslektik a dysgrafik, takže se čtením a psaním jsem měla velké problémy. Od začátku jsem slýchala, že mám sice hezký rukopis, ale číst a psát neumím. Ještě před rokem jsem se bála psát, takže jenom po skicácích jsem si sem tam něco poznamenala. Ale zároveň jsem věděla, jak moc je to pro mě niterná záležitost Takže jsem si řekla, že se na to vykašlu a jednoduše s tím začnu. Stavidla se zvedla a já psala a psala. Ne že bych omezila malování, ale pořád jsem psala. Muselo to ze mě jít ven. V současné době už toho tolik není, ale píšu pořád.

V textu-zamyšlení He se dotýkáš tématu úlohy umělce ve společnosti, uvažuješ tu o "zaprodanosti" umělce... Kde je podle tebe pomyslná hranice vkusu a zaprodání se, za níž by umělec už neměl jít?

To je velice těžká a teoretická otázka. Já si myslím, že každý umělec by si měl dělat co chce, umění je o volnosti. Ale když už bych měla stanovit nějakou hranici, je to okamžik, kdy umělec začne dělat umění jako komerční věc. Jen pro to, aby to bylo trendy, aby se to prodávalo, aby o něm bylo slyšet. Když jeho tvorba nepramení z jeho myšlenky, z jeho pocitů, z jeho života.

Domalováváš ve svých textech slovy to, co bys nedokázala jinak vyjádřit štětcem nebo tužkou? Tahle otázka mi vytanula, když jsem četl Spánek v kořenech a bdění s vědomím přicházející noci. Je totiž hodně výtvarný....

Jak textové, tak výtvarné vyjádření má svá omezení. To výtvarné nebo vizuální podle mě zůstává často hodně symbolické. Samozřejmě jsou tam věci, které můžeme rozklíčovat a můžeme se dozvědět, co ten umělec tím chtěl říct, ale pro mě to často zůstává jen na té atmosférické stránce. Kdežto texty jsou možná udělané přímo k tomu, aby tím někdo něco sdělil. Dají se pojímat víc lyricky nebo jindy zase sdělovací formou a zároveň je to čitelnější. Řekla bych, že je to menší šifra než u toho výtvarného vyjadřování.

V textu Subjektivita se v prostoru izolace snažíš pochopit svět, který tě obklopuje. Dotýkáš se v něm podstaty existence a přemýšlíš o pravdě. Subjektivita vznikla v čase "prvního covidu". Nyní žijeme v době "druhého covidu"... Kdyby vznikla Subjektivita II, o čem by byla?

Asi by se příliš nevzdálila od té první. A zřejmě bych se na tu první odkazovala a stavěla bych na ní. Mám velký problém už jenom s tím uvědomit si, že jsou nějaké pevné hranice naší existence, nebo aspoň čistě teoreticky by měly být. Takže je pro mě velice těžké přemýšlet nad komplexnějšími věcmi. Jinými slovy, je pro mě například teoretická otázka, že tady na stole je hrneček. A pokaždé mi přijde na mysl, co když jsem v nějaké simulaci. Takže v podstatě bych se věnovala tomu, že tohle vědomí, tenhle červ v hlavě, mě často okrádá o moje vlastní názory. Protože si pokaždé řeknu, že je to subjektivní a že můj pohled nikdy nebude pravdivý a objektivní.

Je psaní u tebe přechodnou záležitostí, nebo cítíš, že se psaným slovem chceš vyjadřovat i v budoucnosti?

Samozřejmě všechno se může změnit, může mě za chvíli, až půjdu ven, přejet auto. Ale v podstatě ano. Pro mě je text stejně důležitý jako vizuální tvorba a velice ráda to propojuju. Například když si do podkladu obrazu začnu něco psát, nebo naopak, když dokončím obraz, píšu k němu různé texty.

Dokázala bys vyjádřit rozdíl mezi tvým psaním a tvým malováním?

Kdybych to měla porovnat s výtvarným uměním, tak moje texty jsou takové německé kresby, které jsou brutálnější a silnější. Někdy ale ten text je jemnější, jindy zase spíš dekadentní. A moje obrazy a kresby jsou takové, jako kdybychom vzali nějakou hodně nepříjemnou scénu ze života a dali před ní filtr mlhy.

Takže ve svých textech jsi přímočařejší...

Ano, tam mě to baví.

Jaké jsou tvoje další plány? Umělecké i ty životní?

Co se týká života, tak odpovím kýčovitě: ráda bych byla dlouhodobě šťastná. A co se týče umění, tedy toho výtvarného, tak bych velice ráda došla k přímočařejšímu vyjádření, byla víc srozumitelnější. A přála bych si, abych jako umělec byla na volné noze.

Pokud dosáhneš toho být umělkyní na volné noze, spojí se to i s tím štěstím v osobním životě?
Umění nebo umělecky se vyjadřovat není pro mě víc než můj život, protože nic víc vlastně nemám. Takže je to pro mě život. A život se přece neskládá jenom z jedné věci. 

Ofelie zemřela na podzim roku 2022