Libor Štichauer

Narozen v dávné minulosti, 3 roky před Pražským jarem 1968, původem z východočeského Polabí, od roku 1990 pracovně působí a žije převážně v zahraničí. Podle autorových vlastních slov se jeho rozmanité tvořivé zájmy (hudba, divadlo malých forem včetně poněkud hrbolaté cesty k poetickému klaunovství, psaní včetně překladatelských pokusů - viz https://www.dhamma-plzen.org/media/knihovna-library/jak_se_venovat_buddhismu.pdf, příležitostně film - viz https://vimeo.com/249548128) doposud nevyznačují žádným konkrétnějším směřováním... Básně pocházejí z 80. let minulého stol., z doby studií na Matematicko-fyzikální fakultě UK v Praze, a autor je v roce 2002 ve vlastní režii vydal ve sbírce s charakteristickým názvem "... na milimetrovém papíře".

SEN O PROBUZENÍ


Vzduch je sytý vodními parami

a je to něčí láska

za bílou záclonou okno se ukrývá

a je to něčí maska


Les dýchá krůpěje medových pláství

a jsou to něčí slzy

odpouští všemu všem tvé srdce zjitřené

a někdo přijde brzy


Hvězda se rozpouští  v nebeské bělobě

telefon někde drnčí

pod prsty bdělosti všechno ti uniká

a někde něco končí...

SMUTEK


Je mi smutno nevím proč

svět mých očí svět mých očí

řetízkový kolotoč

neroztočí neroztočí


Zlatá rybka uplavala

proti proudu proti proudu

nic už tady není k smíchu

po mém soudu po mém soudu


Kytka zvadla váza s vodou

upadla mi upadla mi

a květ růže pořezán je

střepinami střepinami

VĚŘITELÉ


někdo má v hlavě o kolečko míň

z nich každý o tisíc koleček víc

všechna ze zlata

zapadají přesně jedno do druhého

a tichounce cvakají

při jemné práci mechanické početnice

jsou přesná jak smrt

a zmítána věčným nepokojem

ani minutku ti nepočkají...

STROM, PODZIM, DÉŠŤ...


černé a vrásčité větve

ruce orosené pláčem

obrovské obnažené klouby

staré, zašlé, uvadlé prsty

upohybované k nepohyblivosti

jen v náhlém větrném poryvu

poslední zbytky hudby...


PO CESTĚ NA KOLEJ


A bylo to tak krásné

Ošklivost v podobě černých havranů

usadila se na telegrafních drátech

a stala se roztomilou

Krása v podobě ptačího zpěvu

dospávala ukryta

v korunách stromů


A bylo to tak milé

Právě zhasla pouliční světla

a všechno

jakoby vzpomínkou na hrůzy právě končící noci

stalo se na chvíli ještě černějším

než peří ošklivosti


Bylo zimní ráno

a tající sníh

zanechával po sobě stopy

v podobě písečných slz

usazených na cestách a pěšinách

na výstrahu všem posypávačům


Neboť byla poskvrněna

panenská čistota pevného skupenství...

NA KONCI ULICE...


... kam se jen vojáci

chodí z žalu do němoty zpíjet

v zapadlém lokále kde kolem půlnoci

můžeš se bolestí v křečích smíchu svíjet


u stolu hojnosti sedím nad sklenicí dobrého pití

a spolu s ostatními vychutnávám hořkobolnost žití


Chladivá rozkoš mé nitro slastně zahřívá

Zděšeně klopím zrak když se sem podívá

chlap jehož  krásná tvář mihne se za oknem

Někam jde. Proč já ne?Proč tady vlastně jsem?


Chytám se naděje ve slovech spolustolovníků:

prožít vše naplno je jako vyhrát v kulečníku

utápím myšlenky na důležitost vlastní snahy

v bezedné sklenici. Pivo je najednou drahý


a tak si další hlt už na dluh objednávám

s dotěrným svědomím už zase vyjednávám

teď když jsem opilý je snadné přesvědčit ho

o správném jednání rozumu zemdlelého


rozumu který se rozpíná do světa ryčné nálady

a ani trochu už nemyslí na pády

rozumu který si Ikarova křídla připíná

a všechny kontrolky bez obav vypíná...