Libor Štichauer

Narozen v 60. letech minulého století, původem z východočeského Polabí, od roku 1990 pracovně působí a žije převážně v zahraničí. Podle autorových vlastních slov se jeho rozmanité tvořivé zájmy (hudba, divadlo malých forem včetně poněkud hrbolaté cesty k poetickému klaunovství, psaní včetně překladatelských pokusů (viz https://www.dhamma-plzen.org/media/knihovna-library/jak_se_venovat_buddhismu.pdf), příležitostně film - viz (https://vimeo.com/249548128) doposud nevyznačují žádným konkrétnějším směřováním...

Básně pocházejí z 80. let minulého stol., z doby studií na Matematicko-fyzikální fakultě UK v Praze, a autor je v roce 2002 ve vlastní režii vydal ve sbírce s charakteristickým názvem "... na milimetrovém papíře".

Na stěně visí mapa světa...


zapaluješ si cigaretu
oheň proměnil zápalku na popelku
a s jejím pláčem se propadnul
do sirkového pekla popelníku 


V cigaretě to prasklo
jak to v tvém srdci praská už řadu dní
a zářivka si dál pobrukuje své ironické popěvky
kterým nerozumí ani jedna z mrtvých součástí
kabinetního nepořádku 


Pět prázdných židlí v pozicích otupělých porotců
soudí ten stav na hony vzdálený tichu galaxií
z kulturně-výchovné světnice
vystřelují zvuky dabované Angeliky
jak rány z kanónů filmového studia
kde se krásní muži převlékají do historických kostýmů 


Zapaluješ si další cigaretu a pospícháš s myšlenkami
v nervózním očekávání večerní kontroly
kam se chodí bez živoucích gest
s maskami světáků kteří jsou přeci nad věcí
i když to mají ještě za dobrých dvě stě čtyřicet...

Bez názvu... 


Svým nočním přeludům na louce sbírám květy
a s řečí státníka na jazyk vkládám chléb
Doufám že zůstanu navždycky neprokletý
když občas namáhat budu svou línou leb 


A tak si obrazy světa skládám do mozaiky
která je pestrá snad jen díky barvám snů
Čtu všechny autory - od bardů po prozaiky
a toužím po loďce v záplavě všedních dnů 


Jsem tulák bez domova - nicotné klubko nervů
vnímající všechno kolem jako božskou komedii
Nalézám - pak opět ztrácím k velkým činům vervu
a zpívám rád vážné songy i nejprostší melodii 


Když najdu v přístavu koráb mužstvem opuštěný
bez ostychu vítr o dech požádám
a když se žraloci vynoří z mořské pěny
vycením na ně chrup a dál se nehádám 


Utíkám před všemi kteří mi chtějí vládnout
aniž bych zjevem svým pokoušel jejich šílenství
a když jsem donucen do šapitó spadnout
bláznovstvím maskuji přítomnost velkých tajemství...

Věřitelé


někdo má v hlavě o kolečko míň
z nich každý o tisíc koleček víc
všechna ze zlata
zapadají jedno do druhého
a tichounce cvakají
při přesné práci mechanické početnice
jsou neúprosná jak smrt
a zmítána věčným nepokojem
ani minutku ti nepočkají...


Chaotické variace 


Laponci na konci července
mění se z lakomců na honce
soboli v tu dobu na hrobu
předků svých konají mši 


Mše v době sobolů konaná
promění červenec na hroby
honce pak v Laponcích ukončí
lakomci a jejich předci 


Předkové na konci proměny
uhoní soboly do hrobu
lakomec v červenci vykoná
laponskou dobovou mši 


Konáním hrobové mše
ukončí předci v červenci
dobovou proměnu Laponců
v lakomé honce sobolů...  

Strom, podzim déšť...


černé a vrásčité větve
ruce orosené pláčem
obrovské obnažené klouby
staré, zašlé, uvadlé prsty
upohybované k nepohyblivosti
jen v náhlém větrném poryvu
poslední zbytky hudby...  

Na konci ulice...


... kam se jen vojáci
chodí z žalu do němoty zpíjet
v zapadlém lokále kde kolem půlnoci
můžeš se bolestí v křečích smíchu svíjet 


u stolu hojnosti sedím nad sklenicí dobrého pití
a spolu s ostatními vychutnávám hořkobolnost žití 


Chladivá rozkoš mé nitro slastně zahřívá
zděšeně klopím zrak když se sem podívá
muž s tváří anděla jež mihne se za oknem
Někam jde. Proč já ne? Proč tady vlastně jsem? 


Chytám se naděje ve slovech spolustolovníků:
prožít vše naplno je jako vyhrát v kulečníku
utápím myšlenky na důležitost vlastní snahy
v bezedné sklenici. Pivo je najednou drahý 


a tak si další hlt už na dluh objednávám
s dotěrným svědomím už zase vyjednávám
teď když jsem opilý je snadné přesvědčit ho
o správném jednání rozumu zemdlelého 


rozumu který se rozpíná do světa ryčné nálady
a ani trochu už nemyslí na pády
rozumu který si Ikarova křídla připíná
a všechny kontrolky bez obav vypíná... 

Smutek


Je mi smutno nevím proč
svět mých očí svět mých očí
řetízkový kolotoč
neroztočí neroztočí 


Zlatá rybka uplavala
proti proudu proti proudu
nic už tady není k smíchu
po mém soudu po mém soudu 


Kytka zvadla váza s vodou
upadla mi upadla mi
a květ růže pořezán je
střepinami střepinami...  

Sen o probuzení


Vzduch je sytý vodními parami
a je to něčí láska
za bílou záclonou okno se ukrývá
a je to něčí maska 


Les dýchá krůpěje medových pláství
a jsou to něčí slzy
odpouští všemu všem tvé srdce zjitřené
a někdo přijde brzy 


Hvězda se rozpouští v nebeské bělobě
telefon někde drnčí
pod prsty bdělosti všechno ti uniká
a někde něco končí... 

Vykoupení


Voda teče
čas se vleče
voják z vojny utíká 


Člověk se vzbouří...
... a dozorce kouří 

když za ním celu zamyká 


Ve vězení je místa pro myšlenky
jako v náprstku pro vesmír
rostou tu všude zapomněnky
a bachař brnká na klavír 


Zrezivělá mříž vypáčena
třeští své oko do světa
mléčnými drahami vyznačena
cesta se k hvězdám proplétá...  

Po cestě kolej


A bylo to tak krásné! 


Ošklivost v podobě černých havranů
usadila se na telegrafních drátech
a stala se roztomilou 


Krása v podobě ptačího zpěvu
dospávala ukryta
v korunách stromů 


A bylo to tak milé! 


Právě zhasla pouliční světla
a všechno
jakoby vzpomínkou na hrůzy právě končící noci 

stalo se na chvíli ještě černějším
než peří ošklivosti 


Bylo zimní ráno 


Tající sníh
zanechával po sobě stopy
v podobě písečných slz
usazených na cestách a pěšinách
na výstrahu všem posypávačům 


Neboť byla poskvrněna
panenská čistota pevného skupenství... 

Smutný den 


... starý telefon
ospale mhouří
každé z desíti oček svého číselníku 


Psací stroj přísně odsekává
písmena odpovědí - k odeslání na neznámé adresy
z důvodu nesmyslnosti jejich obsahu 


Smutek v duši
studna bez vody ztracená v písku pouště
zmatek v očích - dítě věčně vyděšené
polyká touhu po pláči
jak brontosaurus pelyňkovou přesličku 


Stále se jen loučit už mě nebaví
nezabít sen je jako zabít sebe
pomalá smrt na mučidlech času
a v očích opět ten starý výraz nepochopení 


Smutek těla
nepotřebného harampádí
které nikomu nezpůsobuje rozkoš
ač po ní samo touží 


krve prostydlé chladným vzduchem
ve vlhkých stěnách létem neprohřáté budovy
by se v něm nedořezal 


Branou očí
branami úst i kůže
do srdce mi mrholí
drobné střípky oblohy  


Měsíc ztrácí tvar
a roztéká se v jogurtové bělmo
které se hned po ránu na sluníčku zkazí 


Mraky na obzoru - načechrané polštáře
plné prachového peří z vesmíru 


Střelec na nebesích míří na Labuť... 


... místo hvězd budou dnes večer padat slzy
stejně jako z očí mladých mužů
jejichž láska trpí samotou...