Taková normální rodinka

Próza Paci, paci, pacičky vznikla již v roce 1984, ovšem prvně vyšla až v samizdatu roku 1987 a o rok později ještě časopisecky v jedenáctém čísle Revolver Revue. Prvního oficiálního knižního vydání, z něhož zde vycházíme, se dočkala teprve roku 1990 v dávno zaniklém Nakladatelství a vydavatelství Scéna (fungovalo v letech 1990-1992 a vedle čtrnáctideníku Scéna a dalších periodik zde vyšlo i několik knižních titulů teatrologických a beletristických).


Autorem tohoto zřetelně autobiografického díla je absolvent FSV UK, spisovatel a novinář František Růžička (*1961), publikující rovněž pod pseudonymy Alois Kotlář, Jiří Outěžek, Francisco Paco Pajaro a také - v případě našeho textu - Václav Bauman. V minulosti působil například jako reportér Lidových novin, Reflexu a pořadu Na vlastní oči, vyučoval také na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze. Od roku 1995 se léčí s těžkou maniodepresivní psychózou. Mezi jeho novější texty patří například série článků Život s diagnózou, publikovaná před několika lety pod jeho vlastním jménem na stránkách Psychologie.cz.Čtenáře dotyčné Baumanovy (respektujeme autorem zvolený pseudonym) novely rozhodně nepřekvapí, že nemohla být až do konce roku 1989 oficiálně vydána - a to hned z dvojího důvodu. Tím prvním, který z perspektivy tohoto článku hraje spíše vedlejší roli, je značně satirické zobrazení soudobého všedního života v Československu pod vládou komunistického režimu. Druhým důvodem, jemuž se budeme naopak podrobněji věnovat, je pak homosexualita jako stěžejní téma celého příběhu, nadto ztělesněné přímo postavou hlavního hrdiny - homosexuála. Ústředním protagonistou je totiž Venca narozený někdy v 50. letech a vyrůstající pod knutou despotického otce, násilníka a kovaného komunistického soudruha. S postupným vývojem (dospíváním) hlavního hrdiny se současně proměňuje také samotný vypravěč a tedy i optika, jakou je na postavy, prostředí a zachycené události nahlíženo. Již samotné názvy osmi kapitol, do nichž je celý text rozčleněn (např. Jízda na tygru, Sladký pták mládí nebo Veselá prostěradla), vypovídají o hlavních rysech Baumanova stylu, mezi něž patří humor, (sebe)ironie a také naprostá absence jakékoliv autocenzury. Podobně výstižným dokladem autorovy poetiky je ostatně i samotné motto jeho knihy, které zní "Paci, paci, pacičky / táta koupil botičky / a maminka pásek / na myší ocásek..." - drobným, takřka nepostřehnutelným zásahem (nahrazením předložky "za" v posledním verši předložkou "na") Bauman zcela proměnil a notně zvulgarizoval původní vyznění dotyčného úryvku známé dětské říkanky.
Téma objevování vlastní homosexuality je zde ztvárněno velmi otevřeně a široce - jednak zásluhou sledování delšího a k tomu obecně problematického úseku ze života hlavního hrdiny, tj. doby jeho pohlavního zrání a uvědomování si své sexuální orientace, jednak díky využívání dvojího a kontrastního prostředí, konkrétně Chomutova a Prahy, která byla od počátků formování české gay komunity jejím tradičním centrem. Zmíněné téma je v Baumanově textu - stejně jako v příběhu hlavního hrdiny - přítomno od samého úvodu: "Naše maminka se nikdy nesměla na jiného muže ani podívat a jednou, když na titulní stránce Mladého světa vyšel kluk, který vypadal v teplákách dost svůdně, tak otec ten časopis někam schoval, aby se maminka na toho běžce nemohla dívat. Pamatuji se, že jsem z toho byl nešťastný i já, protože se ten běžec moc líbil i mně. To mi bylo osm."
Po těchto počátečních a spíše jemných náznacích ovšem spolu s hrdinovým dospíváním přicházejí obrazy a formulace o poznání explicitnější a vulgárnější, svou otevřeností místy hraničící až s pornografií. A to se netýká pouze líčení intimního života samotného Venci, nýbrž i jeho nejbližšího okolí - rodiny, spolužáků a přátel. Nelze přitom hovořit jen o naturalistickém zobrazení výjevů z života homosexuála, v příběhu se vyskytují též scény vnímané v naší společnosti jako "nenormální" dodnes a s vlastní problematikou LGBT přímo nesouvisející:
"Babička si mumlala a najednou mi položila ruku až nejvýš a začala mne hladit po trenýrkách. (...) Stáhla mi tu gumu dolů a mne dole ovanul průvan, který dělala rukou. Potom se podívala a řekla: 'To je nádhera! Máš tak hladké tělíčko! To tvůj tatínek nikdy neměl! No, už mu také roste bříško, už není nejmladší! Snad by ses mě nebál?' Sklonila hlavu, vzala mi ocásek mezi umělé zuby a začala mne na něm lechtat jazykem."
Vedle motivicky i jazykově poměrně drsných pasáží ovšem v novele nacházíme i eroticky laděné výjevy popsané mnohem jemněji a působící až romanticky: "Potom mi stáhl tričko s nápisem Mangalia, které jsem dostal od otce, sundal si svou košili a udělal mezi pomníky lůžko. Vždy, když jsem otevřel oči, tak jsem v tom světle, které sem padalo z vysokých pouličních lamp u kaple viděl, jak se malinko usmívá, a říkal jsem si: 'Teď jsem se zamiloval, teď jsem se zamiloval. Musím se přestěhovat do Prahy. Musím udělat všechno, aby měl tenhle člověk, tohle hladké teplé tělo, všechno nejlepší, co na světě je.' A pořád jsem ho hladil, abych mu udělal největší radost na světě. 'Já už bych byl', řekl mi najednou. 'Na mě už to jde. Bože můj, bože můj, ty jseš krásnej, ty jseš krásnej, stříkej už, proboha, dělej, rychle,' vyrazil ze sebe a do obličeje mi vrhnul silný proud. Vzápětí přišla obrovská úleva i na mě a náhle jsme tam leželi, on s hlavou na mých chodidlech, a já naopak, a byli jsme úplně slepení." Homoerotických výjevů z hrdinova intimního života pochopitelně přibývá s jeho rostoucím věkem, zejména pak po jeho odchodu do Prahy - stáváme se svědky jeho příležitostných sexuálních dobrodružství i dlouhodobějších partnerských vztahů, dokud celý příběh neuzavře v okamžiku dalšího z řady hrdinových rozchodů překvapivě otevřený konec.

Petr Nagy

Psáno pro internetový časopis Posel půlnoci v roce 2013.