Michal Mráz

Michal Mráz je pseudonym, který o pár let předchází můj coming out coby trans (a gay) muže. Ten jsem si nadělil
v roce 2021 k třicátinám. LGBT+ postavám v rámci psaní jsem se ale věnoval dlouho před tím; nepřekvapivě mi byly jaksi bližší a psát je pro mě bylo snazší.
Postupem doby a po mnoha popsaných virtuálních stránkách jsem zjistil, že zkrátka nedokážu být žánrově vyhraněný. Ony LGBT+ postavy jsou tak patrně nejvýraznějším spojovacím prvkem mých příběhů. Napsal jsem městskou fantasy odehrávající se v současné Praze, kyberšpionážní thriller, mám rozepsanou kyberpunkovou novelu a pár dalších projektů. Publikuji na internetu a (nepříliš) tajně doufám, že jednou budu psát tak dobře, abych mohl něco poslat do nakladatelství.
Kromě psaní mě baví čtení hlavně žánrové literatury, zvláštní slabost mám pro New Weird. Jsem také zapálený hráč videoher a baví mě tohle médium stavět do širšího kulturního a společenského kontextu. Natolik, že o tom už déle než dekádu po večerech píšu pro časopis Level a několik herních webů. Účty mi ale platí práce v IT.
Žiju v Praze s dlouholetým partnerem a dvěma kočkami.

Dveřma napřed

(povídka)

Sraz jsme si dali v sobotu v šest ráno na výpadovce na Karlovy Vary. Nejsem zrovna ranní ptáče, ale za podobným účelem si přivstanu rád. Nádrž jsem prozíravě doplnil předem a v pátek večer ještě zvládl ukořistit volný box v ruční myčce. Nedělal jsem si iluze, až se vrátím, bude hmyzí hřbitov na přední masce obnoven v plné síle, přesto jsem si teď blýskající se BRZ zálibně prohlížel ze stoličky uvnitř benzínky. Přede mnou na stole ležel nakousnutý sendvič a napůl vypité kafe. Měl bych tahat auto do myčky častěji, jenže i kdybych si takový cíl dal, rozhodně bych ho nedodržel.
Zaměřil jsem se výš, na zatažené nebe. Oblačnost se na východě pod tíhou stoupajícího slunce začínala trhat, předpověď slibovala slunečno a sucho. Snad doopravdy bude, René měl čtyřkolku, já ne a nehodlal jsem se někde zabít. Za běžných okolností je BRZ se svým střízlivým výkonem dost bezpečné auto, ale ne na mokrých lesních serpentýnách.
Akorát jsem mrknul na hodiny na mobilu a když jsem vzhlédl, tmavě modrý Nissan Skyline akorát zastavoval vedle mého auta podobné barvy. René vystoupil a rozhodně vypadal, že mu ranní vstávání činilo podstatně větší problém než mně. Vlasy rozcuchané a lví zívnutí nemaskoval ani rukou. Přejel pohledem BRZ a pak se vydal do prodejny. Jakmile mě uviděl, usmál se a kývl na pozdrav, zatímco pokračoval k pokladně vyměnit peníze za něco k jídlu.
"Vždycky zapomenu, jak strašný je vstávání před osmou," postěžoval si a sypal do kafe už druhý sáček cukru.
"Neusneš za volantem?" zeptal jsem se, jen napůl žertem.
"No to fakt nehrozí," zasmál se, "když pominu, že je vnitřek mizerně izolovanej, tak to řízení na opačný straně je v provozu místama pěkně dobrodružný."
"Vidíš, to jsem se chtěl zeptat: jak to zvládáš? Třeba předjíždění na okreskách?"
"Blbě," pokrčil rameny, "míval jsem spolujezdce, co mi dělal zároveň navigátora, to je asi nejlepší."
"Každodenní rallye?" usmál jsem se. Na jazyku mě svrběla otázka, co se s jeho spolujezdcem stalo. Aspoň to ale vysvětlilo závodní skořepinu i u spolujezdce, to nebyl zrovna standard.
"Tak trochu, ale taky jsem si ho musel nejdřív vytrénovat, aby věděl, kdy je bezpečný předjíždět, a kdy ne. Měli jsme párkrát vysloveně kliku."
"A co že už ho nemáš?" zeptal jsem se. René mi věnoval překvapený pohled, jako kdyby ho ani nenapadlo, že bych se na něco podobného mohl zeptat.
"Rozešli jsme se," odpověděl a bedlivě sledoval moji reakci. Nedivil jsem se, v podstatě mi právě mezi řádky přiznal svoji menšinovou orientaci.
"To mě mrzí," odpověděl jsem a snažil se o neutrální tón. Upití kafe a ukousnutí ze sendviče moji snahu snad podpořilo. Ve skutečnosti mě rozchod ze zcela sobeckých důvodů až tak nemrzel, protože jsem v něm tušil aspoň malé zvýšení šancí, které ještě před chvilkou ani neexistovaly.
René přikývl a vytáhl na stolek telefon. Ukousl si pořádný kus svojí bagety a během žvýkání nastartoval navigaci. Měl Krušnohorsko opravdu probrázděné křížem krážem. Ochotně mi nasdílel svoji úctyhodnou sbírku různých kratších i delších tras i s tipy, kdy je jaká nejlepší.

Dojedli jsme průměrnou snídani, dopili stejně průměrné kafe a vyrazili. René si nebral servítky, jakmile z připojovacího pruhu zmerčil volno, vytáhl ručičku tacháče někam ke sto padesáti a po zařazení plynule na sto osmdesát. No, nejeli jsme na vyhlídkovou jízdu, že ano. Sešlápl jsem plyn a pověsil se za něj. Jen jsem doufal v minimální výskyt přestrojené dálniční policie. S trochou smůly na lidi bychom mohli přijít o papíry.
René jel sice rychle, ale taky rozumně. Neblokoval pruh a pokaždé, když zaznamenal podezřelou Ovci nebo Superb, způsobně zpomalil na sto padesát. Měl trochu výhodu, ze svého místa snáz dohlédl do kabiny vedle jedoucích aut a mohl se podívat, jestli uvnitř nesedí někdo v uniformě. Bral jsem ho tedy jako účinný radar a držel se za ním.

Ohněm a krví

(ze stejnojmenné novely)

Kus kovu se pod náporem Fjodorovy moci roztekl a řetěz sklouzl na zem. V panujícím tichu bylo jeho řinčení skoro ohlušující. Klidně jsme si s sebou mohli vzít tlampač a nahlas se představit, protože jestli uvnitř budovy skutečně někdo byl, už o nás věděl. Zátarasy dům neobepínaly nijak těsně a před vchodem byl poměrně prostorný plácek porostlý plevelem. Problém nastal u hlavních dveří, nesmlouvavě zatlučených širokými prkny.
"Podíváme se kolem, jestli nenajdeme lepší cestu. Nechci dělat větší rozruch, než je úplně nutné," rozhodl Fjodor a vydal se doprava. Pomyslel jsem si, že na to už je trochu pozdě, ale nahlas nic neřekl. Míjeli jsme okna – zatlučená, stejně jako dveře, a už se zdálo, že nepochodíme. Obhlídku navíc komplikovala tma, protože dosah lamp nebyl nejlepší.
Vzadu, přesně na opačné straně budovy byly ale další dveře. Menší, jednokřídlé a sotva visící v pantech. Vešli jsme do chladivé temnoty prodchnuté zatuchlinou, plísní a prachem. Cítil jsem jemné pnutí a uvědomil si, že v budově musely být ochranné pečetě, stejně jako na centrále Úřadu, ale nikdo je neudržoval a většina z nich se časem zkrátka odrolila spolu s omítkou. Co zbylo, nestálo za řeč. Pod pečetěmi jsem ale cítil ještě něco jiného. Zvláštního a nepatřičného.
"Ostří je někde tady," tiše odpověděl Fjodor na moji nevyslovenou otázku.
Neváhal jsem a vytvořil kolem nás štít. Ne zrovna silný, ale ani nijak náročný na udržování. Potřeboval jsem šetřit síly.
Šli jsme úplně potmě a velmi potichu. Nepotřeboval jsem oči, abych věděl, jak je Fjodor ostražitý. A sám jsem nebyl o moc klidnější. Pak jsme uslyšeli zašramocení. Fjodor se zastavil. Z pozice za jeho zády jsem neviděl nic, ale před námi problesknul oheň. V nose mě pošimral smrad škvařené srsti a spáleného masa.
"Potkan," ušklíbnul se Fjodor nevzrušeně a pokračoval v cestě.
Doufal jsem, že na mrtvolku nestoupnu, a šel dál ve Fjodorových stopách.
Vešli jsme do jedné z obvodových místností: světlo pouliční lampy propouštěné v úzkých pruzích mezi prkny na oknech nebylo zrovna ideální, ale odhalilo postavu opírající se o vzdálenější zeď. Neznámý promluvil plynnou němčinou. Na chvilku jsem si říkal, že půjde o někoho z Úřadu a že nás třeba Nora prokoukla.
Pak se do naší obrany opřel led. Překvapilo mě, že jsem Talata nepoznal po hlase, ale on se vlastně se mnou nikdy moc nevybavoval. Urychleně jsem nad stávajícím štítem vytvořil ještě jeden a nalil do něj o něco víc magie. Fjodor se široce rozmáchl a rozpoutal kolem nás peklo. V naší malé bublině bylo všechno v pořádku, ale kolem se s řevem proháněly plameny, které s razancí malého tornáda rvaly z oken prkna a ze zdí zbývající omítku. Náhlý nápor světla mě na moment oslepil.
Jak rychle se objevily, tak také plameny zmizely, a kouř se zvířeným prachem a žhavým popelem prosvěcovala pouliční oranžová lampa v docela efektní podívané. Bez prken na oknech světla výrazně přibylo. Hodil jsem očkem po Fjodorovi, který nespouštěl pohled z místa, kde naposledy viděl Talata.
Do štítu se zakousl déšť ostře vyhlížejících ledových úlomků. Kusy však po jeho okrajích s hlasitým skřípěním sjížděly dolů. Útok vypadal hrozivě, ale ve skutečnosti nijak drsný nebyl.
Totéž bohužel platilo pro ten Fjodorův, protože Talat byl pořád naživu.
"Sundej ho, sakra," zavrčel jsem polohlasem.
Neodpověděl, ale snad si moji výtku vzal k srdci, protože tentokrát strávil tvarováním svojí moci podstatně více času. Talat na nás dorážel menšími útoky, které sice moje obranná kouzla poškozovaly, ale nebyly dost silné, aby je zničily. Netušil jsem, proč nás šetří, rozhodně byl schopný oba mé štíty rozštípat tak na dvě rány.
Zato Fjodor se konečně začal potit. Neviděl jsem mu do tváře, ale přesto jsem si dovedl představit jeho výraz naprostého soustředění. Myslel jsem, že máme vyhráno, ale pak mě ohlušila rána, která přišla z nečekaného směru – něco mi vrazilo do zad. Bolest se přihlásila jen s drobným zpožděním, ale zato měla obludně rychlý nástup. Z hrdla se mi vydral výkřik, který bych nezastavil, ani kdybych stokrát chtěl.
Sklouznul jsem očima na svůj hrudník a pohled na krev prosakující tričkem mě překvapil. Možná právě navzdory vší té bolesti se můj mozek přeladil na přísně racionální vyhodnocení situace: nezasáhla mě kletba, ale výstřel.
Chtěl jsem se otočit a postavit se té svini čelem, ale namísto toho jsem zavrávoral. Zalapal jsem po dechu a bolest rostla. Místnost mi tmavla před očima, i když lampa před domem určitě svítila pořád stejně. Na okamžik jsem zachytil Fjodorův šokovaný a zděšený pohled. Pak jsem se poroučel k zemi a mimo vědomí ještě dřív, než jsem mu stihnul říct, jak špatný nápad je otočit se zády k Talatovi, když už nás nechráním.

Na kočku a myš

(ze stejnojmenné novely)

Warrenova obava se vyplnila, když se posléze Rayova sice unavená ale pořád dost intenzivní pozornost obrátila výhradně k němu.
"Tak co, nakonec to tady není tak hrozný, ne?" zeptal se Ray.
"Ne, není. A díky za večírek," řekl Warren. Vzpomněl si, že nepoděkoval Alici, zítra svoji chybu napraví.
Ray nad poděkováním jen mávnul rukou, než dopil svůj drink: "koukám, že máš taky dopito. Co si dáš?"
"No, asi nic, spíš bych už měl vyrazit domů," odmítl nejistě.
"Nesmysl, vždyť je teprve," podíval se na hodinky, "půl jedné. Noc je ještě mladá, a přece se nevzdáš dřív než důchodce jako já."
"Zejtra je středa, přece se nemůžu úplně zrušit. A odkdy se dává důchod v pětatřiceti?"
"Ale můžeš, je to tvůj večírek. Šéf zítra přivře oko," zasmál se Ray, "jestli se vůbec sám do práce dostane. Pětatřicet jo? To mi lichotíš," mrkl na Warrena. Najednou v něm Warren zase poznal muže, který ho vytáhnul z výslechové místnosti. Akorát mu tehdy ráno nepřipadal pod vlivem. Mohl se samozřejmě mýlit.
"Fajn, tak si teda dám Cuba libre," vzdal se Warren a chtě nechtě se musel usmát.
Ray se vrátil s další sklenkou Martini pro sebe a Cuba libre pro Warrena. Předal mu skleničku a s ní i malý papírek. Warren povytáhl obočí a zadíval se na vzkaz, dost pochyboval, že by mu Ray takhle dával svoje telefonní číslo. Nemýlil se. Na papírku byl název Dark Market a pod ním dlouhá kombinace písmen a čísel. Podíval se na Raye.
"Oprav mě, jestli se mýlím, ale jsi člověk, který má rád výzvy," Ray najednou vypadal, jako by z něj veškerý alkohol vyprchal.
"A když jo?" zeptal se na oplátku Warren. Žmoulal papír v ruce.
"Zkus mi zjistit všechno co můžeš o té transakci. Je mi jedno, jakým způsobem informace získáš, ale nedělej to z kanceláře."
"To má být nějaký test?" Warren se opřel do židle, aby mezi nimi vytvořil víc místa. Rayův pohled byl nepříjemně intenzivní a Warren bojoval s touhou se začít ošívat.
"Můžeš tomu tak říkat. Je to zadání přímo pro mě, Alici o tom neříkej," přikývl, než se chopil své skleničky a napil se.
"Rayi, můžu se na něco zeptat?" zkusil Warren. Možná riskoval, možná ne, ale alkohol mu dodal odvahu.
"Můžeš to zkusit, ale odpověď nezaručuju."
"To ráno, když jsi mě vytáhl od výslechu do kavárny… hráls to?"
"Hrál jsem co?" tvářil se upřímně zmatený.
"Že jsi v pohodě, že jsme… možná trochu na stejný vlně. Víš, co myslím."
Ray chvíli mlčel a chtě nechtě si musel vybavit svoji čerstvou konverzaci s Alicí. Nakonec zavrtěl hlavou a sklopil pohled na stůl: "Ne, nic jsem nehrál. Akorát mám poslední dobou o dost víc starostí, než bych rád, a v práci nemám moc prostor být vrba a kamarád celému oddělení."
"Takže takhle… v pohodě seš jenom mimo kancl?" přitlačil Warren na pilu. Když už měl nohu ve dveřích, mohl zkusit jít trochu dál.
"Takhle v pohodě bych byl i v kanclu, kdyby všichni dělali, co mají, a kdyby můj šéf nebyl debil," pokrčil rameny a obrátil do sebe zbytek Martini. Warren si pořádně loknul ze svého pití. Rum cítil na chuti, ale alkohol se v Cole ztratil.
"A řekneš mi, proč chceš, abych doloval informace z černých aukcí?" zkusil ještě Warren.
"Ne," zněla očekávaná odpověď.