Pavel Buňata

 Od své rodiny, pocházím ze Severních Čech od Chomutova, jsem dostal jméno Pavel Buňata. Později, za studií, jsem na svět přivedl veršotepce pod pseudonymem Ad Meer. Básnit jsem začal už jako malý kluk. Sešity plné mladické revolty a osudového prožívání nenaplněných lásek, které jsem popsal na střední a v letech plnoletosti, už dávno zmizely ve sběrných surovinách. Někdy kolem patnáctin jsem se začal pokoušet psát i hudební texty. Vznikla jich spousta, než přišel na svět první, který by se dal opravdu zpívat. Byla to pro mě velká "samo"škola. V současnosti jsem veden u OSA coby autor tuctu na CD vydaných hudebních textů, včetně toho, kterým jsem si splnil dětský sen - textu NENÍ TAKOVÁ pro Hanu Zagorovou z jejího posledního alba - Já nemám strach. Do výčtu mých splněných přání a snů patří i kniha aforismů a básní ŽIVOT JE BOY.

Když jsem se v polovině svého dosavadního výskytu na této planetě přestěhoval do Prahy, nastoupil jsem coby redaktor měsíčníku SOHO revue, čímž jsem rozšířil svůj autorský svět o psaní fejetonů, reportáží a článků. K tomu všemu mě bavil i svět barev, čar a tahů a tak jsem, na zcela amatérské bázi, začal kreslit a malovat. Na amatérské bázi vlastně dělám dodnes všechno. Nerad se nechávám svazovat konvencemi. Nastavené mantinely akceptuji jen proto, že mě zajímá, co je za nimi.

Časem jsem přispíval i do dalších periodik a dlouhodobě spolupracoval s kulturním měsíčníkem KRÁSNÁ PANÍ, který navzdor svému na první poslech podivnému názvu, byl vysoce kvalitním a v uměleckých kruzích ceněným magazínem.

Profesně mě osud v mediálním světě zavál dál, než jsem kdy doufal, a já měl to štěstí vyzkoušet si práci pro několik televizních stanic, coby scénárista, redaktor, režisér, promo producer, series producer, občas dokonce i jako představitel epizodních štěků.

Pokud mám připojit pár vět ještě o sobě, tak nějak víc do hloubky, tak tedy... Viditelný svět naší minority mě velmi zklamal, ale vím, že existuje i ten méně viditelný, kterého jsem součástí i já a proto (přestože osm let žiji, jak lépe to popsat, než v celibátu) neztrácím naději i přesto, že mě čas již zavál za pomyslnou hranici poloviny života. Rád se courám Prahou i přírodou a rád fotografuji místa, která stvořil vesmír, nebo ten, koho stvořil, tedy lidé a jejich ruce. Miluji vlny, sůl, jód, západ i východ slunce. Dávám přednost kurzům surfování a partě stejně naladěných lidí, před válením se all inclusiv u bazénu. Ve volném čase si rád hraji, stejně jako, když jsem byl dítětem. Hraní je činnost pro striktně ekonomicky smýšlející svět věc zjevně přebytečná, pro jedince však nedocenitelná. Charakter mých her se s léty změnil, už nezahrnují autíčka nebo hromadu písku, avšak to důležité jim zůstalo - dělají svět kolem snesitelnějším a mou duši šťastnější.

Co bych si ještě přál? Snad ještě jednu knihu, snad ještě několik hudebních textů, snad práci, která mě bude bavit, s lidmi, kteří jsou fajn, ale určitě si přeji opětovanou lásku, protože bez ní by žádná báseň nebo obraz nikdy nevznikly.

Á propós, netěším se, ale jsem strašně zvědavý na svůj poslední výdech a co bude následovat po něm.

Kluk z plakátu


Připích jsem tě ke zdi

Čtyřmi napínáky

Mezi slavný hvězdy

mezi pop zpěváky

Přilíp jsem tě páskou

do svých tajných bloků

Zahrnul tě láskou

pubertálních roků

Spadl jsi mi ze stěn

k ránu do postele

Stal jsem se tvým vězněm

v papírové cele

Netušil jsem ve snu

že se touhy vtělí

Než zas tvrdě usnu

Buďme nedospělí

Ad Meer

Vylétl z popela

Bylo to těsný

Praštil se do čela

O křídlo Cessny

Země se zachvěla

Dopadl na zobák

Suplovat anděla

Nemůže ani pták

Až se zas oklepe

A opráší peří

Procitne za slepé

I za ty co věří

Že láska je Ikaros

A okamžik věčností

Že padáme na kokos

Se zpětnou platností

Jak akcie na burze

Jak vládci a vlády

Je konec exkurze

PS: Quo vadis?

Není taková

Jednou jí potkáš

Lidem se to stává

Zajisté ji poznáš

Že je to ta pravá

Na počátku chutná

Jako lžíce s medem

Časem bývá smutná

Neříká to předem

Jednou jí potkáš

Spoustu tváří mívá

Zajisté jí poznáš

Nerada se skrývá

Přihořívá - hoří

Málo co s tím svedem

Když ti mosty zboří

Lítá s tebou nebem

Jednou jí potkáš

Srdce exploduje

Máš jí a nemáš

Zmizí a pak tu je

Jednou jí potkáš

Nebo potká tebe

Znáš jí a neznáš

Hřeje tě a zebe

Není vždycky taková

Jakou mít ji chceš

Někdy dlouho netrvá

Jinou nenajdeš

Není vždycky taková

Jakou by sis přál

Když jí v sobě nechováš

Půjde zase klidně dál

Bývá taková

Býváš taková

LÁSKO

Text nazpívala Hana Zagorová

Silný kafe

Žil jsem pro cit

On chtěl pocit

Zůstal po něm

Lógr v srdci

Na jazyku

Na podšálku

Vyhlásil jsem

Kávě válku

Ode dneška

Piju líh

Po něm totiž zbývá smích

Sájnfikšn

Adam a Eva Láskovi věděli, že číst deníky svých dětí je přinejmenším neetické. Sami kdysi nesli s nelibostí, když jim rodiče předávali rozlepená psaní. Tentokrát je však přemohla zvědavost.

"Tak tedy Martin?"

"Kvůli němu ta naše ratolest tak pečlivě vybírá, co na sebe a tráví půl dne v koupelně před zrcadlem."

Oba Martina znali jako hodného kluka ze sousedství. Lepšího zeťáka by si do rodiny ani přát nemohli.

"Přece jen jsme to naše dítě dobře vychovali," řekl Adam, objal šťastnou Evu kolem ramen a uložil deníček zpátky do Filipovy sportovní brašny.

On

Nebreč nad tím mlékem

Co mu z brady stéká

Lišíte se věkem

Je pramen

A ty řeka

Nebreč nad tituly

Co ti v opilosti dal

Máš kocovinu citu

A jsi mnohem dál

Nebreč nad tím

že jsi v cíli

On zatím na start zakleká

Láska ta se často mýlí

tak proč se zase vysvléká?

Pod vlivem

Kočičí hlavy zrcadlí oko luny

Oči za výlohou baru v ryzlinku se utápí

Trpí sennou rýmou

Z cigaret a konopí

Jsme závislí

Na lásce a heroinu

Slavím tu ránu od rána

Hýčkám si svou kocovinu

Četníci jezdí v protisměru

A přeci

Vodě do hor

Nepovolí téci

Hledám spravedlivé dlaně

Které setnou moji hlavu

Ať žije tělo!

Srdce je sushi

A rozum?

Ten je vždycky v právu

---

Smrt duši!!!

Pusto

Když není TY

Není JÁ

Je samota


O prázdnotě

Myslel jsem

Že je vesmír prázdný

Omyl!

Je plný vakua


Nestravitelná

Pokud jde o neurózu

A pocity k zvracení

Souhlasím

Že láska

Prochází žaludkem


Doba kamenná

To byl jen kámen

Který spadl z mého srdce

A nebyla to taková rána

Jako kdyby spadlo

Tvé srdce z kamene


Testament

Život bez tebe

Zdá se bez ceny

Ale zbývá spousta věcí

Které lze docenit!

Všechno chce čas


Psal se rok 1969 a já byl vypuzen z bezpečí matčina lůna a donucen zařvat na celý porodní sál: "Tak tady mě máš, světě."

Můj táta zasadil strom. Rostli jsme společně.

Ořešák natahoval své větve k nebi, mohutněl v koruně i kmeni a vrhal čím dál větší stín na dříve sluncem souženou zahradu.

Bylo nám oběma osmnáct. Ukončil jsem éru vzdělávání a oproti všeobecnému očekávání připojit ke svému jménu titul, se rozhodl okusit realitu života.

Tehdy se otec rozhodl můj téměř nerodící strom skácet. Neměl už déle trpělivost čekat na jeho úrodu.

"Pokácíš-li ho, je to jako bys mě škrtl ze svého života," prosil jsem za nás oba o poslední šanci. Přesto vzal otec pilu............... avšak prořezal jen bujné pruty jeho statných větví. Rok na to začal ořešák rodit a otec se nestačil chlubit známým počtem posbíraných vlašáků. I já jsem mu záhy začal dokazovat, že se umím postavit na vlastní nohy a být svým způsobem užitečný.

Přišlo jaro roku 1989. Vrbový proutek z pletení velikonoční pomlázky zapustil kořínky. Bylo škoda ho nezasadit. Uběhl nějaký čas a v rohu šedivého dvora se začala vesele hlásit o svůj život smuteční vrba.

Historie se opakovala. V domnění, že její kořeny budou trhat dlažbu i podezdívku, ale především z důvodu očividné neužitečnosti, se ji můj otec rozhodl popravit.

Na mé naléhání souhlasil s kompromisem, a v naději, že sama zahyne, prořezal její větve tak, že z celé koruny zůstal jen smutný pahýl.

Nadcházejícího jara vyrazily z torza stovky zlatých prutů. Byla radost pohledět na zelený gejzír v rohu ušmudlaného dvora. V předvečer Velikonoc vzal otec kudlu a nařezal si z něj pruty na pomlázku. Tehdy jsem věděl, že máme vyhráno - já i můj druhý strom.

Psal se rok 2005. Naznačil jsem, že ten kluk, co za mnou tak často o víkendech jezdí, není jen pouhý kamarád. Otec zřejmě chápal víc, než jsem si myslel, i přesto viditelně nevěřil vlastním domněnkám. Kolikrát jsem musel vyslechnout letmou a přesto přesně mířenou větu: "Nechal bych všechny ty úchyly odvézt na opuštěnej ostrov."

Chtěl jsem věřit, že jeho slova jsou stejná jako výhrůžky a kompromisy při prořezávání větví, jenž dokáží namísto záměrného ublížení kladně ovlivnit výsledek. Přál jsem si, aby pochopil, že i věci zprvu zdánlivě zbytečné mohou mít v jeho světě své místo a hodnotu.Tehdy můj fejeton končil slovy: Všechno chce čas, táto.

Píše se rok 2019. Půl století od chvíle, kdy jsem přišel na svět. Pozval jsem tátu do hospody a někde mezi čtvrtým a pátým pivem mu v návalu alkoholového sblížení řekl, že přesto všechno, jak se ke mně chová, ho mám rád. Odpověděl, že ho to nezajímá, že

se mu život nepovedl, takového syna si nepředstavoval a nechtěl. Po těch slovech jsem se zvedl a šel si ven zapálit. Popravdě, běžel jsem se schovat za první roh a vybrečet.

Letos bude tátovi osmdesát a lepší už to nikdy nebude. Času není nazbyt a končit proto

slovy "všechno chce čas, táto," zní už jaksi nepatřičně.

Nějaký konec by ale měl mít každý fejeton.

"Odpouštím ti, táto."

Chtěl bych mít tátu


Kterej by se o mě bál

Na schovku si se mnou hrál

Vždycky mě včas varoval

V neděli mě s sebou vzal

Na párek a na fotbal

Kterej by se za mě bral

Za kterýho bych se rval

Se vším se mu svěřoval

Tátu

Vzor a ideál

Tátu

Jehož dech by hřál

Tátu

Co by si mé štěstí přál

Tátu

Kterej by mě miloval

---

Co bych za to dal

Básně a fejetony napsal, obrazy namaloval a fotky nafotil  Pavel Buňata