Otokar Březina

Pohřeb básníkův.
Za Otokarem Březinou

Neumíme pohřbívati básníky. Neumíme ani je oslavovati při různých jubileích. Neumíme je čísti a neumíme jim býti vděčni. Případ Otokara Březiny je typický a poučný.
Jeho osud není hodný závidění. Naše literární veřejnost dala mu ovšem všechno, co dává velikým básníkům. Oslavy, oficiální pocty, obdivné kritické rozbory jeho díla - a ani neuvádím, co dále ještě, neboť toho vnějšího se dostalo Březinovi měrou vrchovatou. Měl pojištěný atribut největšího českého básníka, a také jím skutečně byl. Ale nebyl ušetřen jednoho: urážlivého chladu těch, kdo ho obdivovali. Stále čtete v jejich eložích: tento básník není pro širší davy, tento básník je pro kruh vyvolených, tento básník je mystik a je těžko, aby mu prostý člověk rozuměl. Otokar Březina nenacházel lásku v Čechách, myslím tu upřímnou čtenářskou lásku. Snad bylo více lásky v cizině, neboť němečtí a angličtí čtenáři mohli čísti Březinu v krásných překladech. Odtud jsme také četli nejen slova pochopení, ale slova duševního prolnutí a citového prohřátí.
Otokar Březina byl osobně svrchovaně skromný, nenáročný, tichý myslitel. Je charakteristické, že nikdy nepřekročil hranice vlasti. Nesl celý svět v sobě a v své samotě. Nežádal ničeho, než aby mu jeho krajané přáli klidu v jeho samotě. Ale toho se mu nedostávalo. Jaké hluboké neporozumění dále, vymáhala-li se pro něho Nobelova cena, pletlo-li se jeho jméno do záhadných machinací v zahraničích a do politické prestiže! Poznali jsme prakticky, co soudí Březina o peněžitých cenách, když stotisícovou státní cenu s takovým krásným odmítavým gestem přenechal spolku Svatoboru.
Opakuji: žádal jediného, klidu. Ale toho se mu nedostalo. Vím, že je trpké, co píši, ale mohu to napsati, poněvadž to vím od samého básníka. Znal jsem se s Březinou od samých jeho literárních počátků, tedy asi od roku 1894, kdy mě poprvé vyhledal v úřadě, nezastihnuv mě doma a poslán mou matkou na smíchovské nádraží, kde jsem jako poštovní praktikant seděl u přepážky nádražního úřadu. Nebylo tam místa na delší rozmluvu, na chvilku jsme vyšli do nádražního sadu a okamžitě jsme se spřátelili a smluvili schůzku na večer. Za celou řadu dalších let jsme se s Březinou viděli jen čtyřikráte, a to vždy jen - kdykoli mě sám vyhledal. Odolával jsem i pokušení, když Arnošt Procházka byl v Chýnově, zval mě, abych přijel za ním a abychom společně přepadli Březinu. Ctil jsem klid básníkův a byl bych si vyčítal, že ruším jeho samotu. Naposled jsem viděl Březinu předloni o Velikonocích, kdy přišel s Františkem Bílkem do Galerie v Tyršově domě. Políbili jsme se bratrsky při rozchodu navždy. Také korespondenci s Březinou jsem omezoval na nejnutnější míru. Ale tímto způsobem se nechovali k básníku lidé jiní, často i více než já vzdálení. Vždyť jsme četli, jak jej trápili návštěvami, jeden z těchto obtěžovatelů dokonce se přiznal, , že zůstal u Březiny seděti, i když mu z hostince přinesli oběd, a neostýchal se ani sděliti světu, že seděl tak dlouho u básníka, že mu oběd vystydl. Řekl to pěkně školník, jenž ošetřoval Březinu v nemocnici: "Pane učitele trápily každý den návštěvy..."
Vrcholem však je, co provedla literární Praha Březinovi o pohřbu. Živý básník leckdy přece unikl, o jeho šedesátých narozeninách nemohli ho vypátrati gratulující dotěravci. Ale mrtvý básník se nemohl brániti. Jaké řeči byly pronášeny nad jeho rakví|! Jaká hluchá pompa zaplavila to milé městečko Březinovo! Nedopřáli mu pohřbu venkovského, tradičního, v němž je naivnost, ale jenž má tklivost a srdečnost. Zaplavili rakev papírovými frázemi, novinářským žvástem, řečnili za korporace, k nimž básník neměl žádný vztah. Nedopřáli mu, aby jej několik krásných lidí odneslo tiše na hřbitov a vložili jeho tělo mlčky do posvátné půdy. Poněvadž do pohřbu bylo několik hodin od příjezdu vlaku a poněvadž v městečku není ani kaváren, ani jiných místností, jichž takoví papíroví literáti potřebují k zahnání nudy, vedrali se do příbytku básníkova a očichávali jeho prosté zařízení. Nebylo tam vykládaného nábytku, nebylo tam drahocenných záclon, nebylo tam sloupkových hodin, nádherných obrazů. Visela tam fotografie jeho matky a jeden literární referent docela vypozoroval, že básníkova matka nebyla ani krasavicí. Jiná část návštěvníků zpovídala ty, kdo byli v posledních okamžicích u básníka. Někteří zašli i do hospody, kde se stravoval, a zjistili pro literární historii velmi důležitý fakt, že básník rád jedl uzené s hrachem. Vážení pánové, takové věci můžete psáti o jiných slovutných literátech, kteří jsou žádostiví osobní reklamy, ale o Otokaru Březinovi to psáti nemusíte. To byl básník věčný a po jeho stopách smíte jíti ani nedutajíce a nedýchajíce.
Nemyslím tím, že by to tělesné, co bylo spojeno s nesmrtelností Otokara Březiny, muselo nezbytně jíti s ním do hrobu. Naopak myslím, že by Jaroměřice mohly míti vedle hrobu básníkova také Březinovo muzeum. Ty dvě nebo tři jizby, kde snil a tvořil, změňte v jeho svatyni. Ale pak tam musíte nechati všechno. Hlavně jeho knihy. Nesmíte dbáti toho, co v své skromnosti básník rozhodl nešťastně. Nesmíte rozmetati jeho knihovnu a učiniti s ní zápůjční knihovnu pro venkovské gymnazisty a brněnské studenty. Vždyť ta knihovna jako celek poví o Otokaru Březinovi více než nejduchaplnější studie. V té knihovně jsou všechny tisky generace let devadesátých ve výtiscích věnovaných autory, to je opravdu jedinečné, neboť žádná knihovna je nemá v takové úplnosti! Ale toto muzeum Otokara Březiny by muselo zůstati, opakuji, svatyní. Vstupovati by se tam muselo mlčky, a kdo by chtěl studovati, musil by se dotýkat knih s posvátnou úctou, a hlavně, nesměl by je odnášeti... Dojde k takovému uctění památky Otokara Březiny? Celá veřejnost by měla odpověděti kategoricky: ano!

Jiří Karásek ze Lvovic

Dům, kde v době působení v Nové Říši bydlel básník Otokar Březina.
Foto: Wikipedie, GeXeS.

Březinovy názory na homosexualitu

Text z pera významného českého sociologa Emanuela Chalupného (1879 - 1958) vyšel pod pseudonymem Dr. V. Chalupný v prvním čísle druhého ročníku Nového hlasu (leden 1933).

Roku 1903 pronesl Březina charakteristické paradoxon: "Ženu znají dvojí lidé: předně ti, kteří potkali královny (t.j. ženy svrchovaně dokonalé) a pak ti, kdo vůbec ženy nepotkali." Dle souvislosti hovoru tehdejšího mám za to, že Březina chtěl říci: Jen takoví lidé, kterým se dostalo styku s dokonalou ženou, nebo kteří vůbec styků se ženami neměli, mohou si zachovat ideální představu o ženě, jakou má jinoch, dokud ženy skutečně nepozná. Že skutečně chtěl říci toto, vyplývá nejen z toho, jak nepříznivě se vyslovil při tom o nynějších ženách, ale i z toho, že r. 1912, mluvě o Strindbergovi, označoval úroveň dnešních žen za nízkou. Zkrátka: na nynější ženy, s výjimkou "královen", díval se velmi kriticky a nevalně příznivě. Ani v tom ovšem nebyl jednostranný, jako bývá ohromná většina lidí, mužů i žen, když mluví o druhém pohlaví. Březina stejně kriticky, jako konstatoval vady žen, konstatoval i příčiny jejich a upřímně si přál povznesení ženy.
Takovýto názor o ženách, kupodivu blízky mysoginismu Strindbergovu i pesimistickému satanismu Ropsovu a jiných uměleckých ideologů na rozhraní 19. a 20. století, vysvětluje z části Březinovy sympatie k stykům stejnopohlavním. Nejčastěji aplikoval tyto své výklady k hovorům o antickém Řecku. Poměr obojích styků (homosexuálních i heterosexuálních) formuloval roku 1926 takto: "Stanoviska lidská se mění. Řekům láska k chlapcům byla něčím normálním. Žena muže nepustí a chce ho mít celého; ale mudrc potřebuje nerušený klid a volnost pro svou duchovní tvorbu. Uspokojil tedy svou touhu těla, kterou má každý člověk, stykem s chlapci, a potom znovu se klidně oddal filosofii. Později se doby změnily a vidíme, že 19. století za věc, která Řekům byla mravnou, odsoudila básníka Wildea do žaláře, zatím co skuteční a nebezpeční zločinci chodí světem svobodně."
Justiční vražda spáchaná na Oskaru Wildeovi byla Březinovi od prvopočátku, co jsem ho seznal osobně, předmětem projevů politování a nevole. A čím více pronikal do hlubin antického ducha, tím zevrubněji a horlivěji hájil styky stejnopohlavní. Roku 1922 vzpomínal, kterak Machar a jeho stoupenci, kteří kolem roku 1907 tolik se namluvili a napsali o antice, vůbec jí nerozumějí. Vytýkal zvláště, že nepochopili antických mysterií, ani řecké jemnosti a důmyslu v úpravě života pohlavního. "Sparťaná", pravil, "kteří dovedli bez skandálu, když manžel byl neschopný, opatřit rodině dítě pomocí muže jiného. Nebo v boji postavit družinu milenců, kteří si byli více než bratry, uskutečnili tak docela zvláštní způsob atypické lásky bez nízkosti, jakému pozdější doby (křesťanské) neporozuměly. V tom byli Řekové dál."
A jako zde neušetřil těžké výtky církve křesťanské za její provinění proti lidem, sklonným k "atypické lásce", neváhal stejně odsoudit obdobný projev myslitele a přítele Ladislava Klímy, jehož si jinak tak vysoko vážil. V červenci 1928, nedlouho po Klímově smrti, když zavrhoval vydání "chorobného" Klímova romaneta o Sternenhochovi (Utrpení knížete Sternenhocha - 1928, pozn. fb), pravil mimo jiné: "Proč tam Klíma útočí na homosexualitu? Řekové by takovým názorům nerozuměli. U Platona Eros je idea, úplně mimo vztah k druhému pohlaví. Ženit se a mít děti, bylo Řekům věcí státní, naproti tomu láska k chlapcům byla věcí estetiky. Pozn. pod čarou: Rolu 1908 pravil všeobecně, že cit náboženský je nerozlučně spojen s erotickým.) Také jižnímu Francouzovi neb Italovi je docela jedno, má-li rád hocha nebo děvče. André Gide vydal knihy, kde líčí své setkání s Oskarem Wildem v Africe a zcela nenuceným a nezávadným způsobem vypravuje, kterak Wilde, když viděl jeho zálibu v krásném hochu arabském, vyjednal se šejkem, že mu hocha přivede na noc do pokoje, a Wilde sám s druhým hochem šel do pokoje vedlejšího. A Gide povídá, že byl potom tak šťasten, že nemohl své štěstí uzavříti mezi čtyři stěny a šel je dožívat pod hvězdnou oblohu. Co je v tom nečistého? A když proti Gideovi bylo této zmínky využíváno, bránil se velice důkladnou obranou, odborně vyzbrojenou."
"Nejlépe je, když zákon se o takových věcech vůbec nezmiňuje. Ostatně aféra Eulenburgova (Phillip zu Eulenburg - 1847-1921, pruský diplomat, pozn. fb) (z níž Klíma pro své romaneto převzal některé motivy) "byla vyvolána z důvodů osobních a politických, způsobem nízkým. Eulenburg sám byl člověk jemný a duchaplný spisovatel."
To řekl Březina v posledním roce života, ve dnech, kdy skládal svou závěť, nedlouho před tím, co mu na pohřeb slavnostně přišel zástup katolických kněží. Katolická církev, jak známo, považuje "atypickou lásku", o níž Březina mluvil tak vroucně, za "sodomský hřích, do nebe volající."

Dr. E. Chalupný