Foto: LinkedIn

Stanislav Mikule

 je český muzejník, muzeolog, heraldik a popularizátor historie. Zabývá se také literární činností a divadelnictvím. Je absolventem Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, kde v roce 2004 ukončil studium oboru historie-muzeologie.
Je členem Moravské genealogické a heraldické společnosti v Brně, Heraldické společnosti v Praze, redakční rady Vlastivědného sborníku Vysočiny, Divadelního spolku Žďár, o. s. a dalších.
Odborné publikace - Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře (2012), 55 let žďárského jezdectví (2012) a spoluautor dalších třech odborných publikací.

Zdroj: Wikipedia

Povídky - Aktaión, PruT a Podpostelí

Aktaión

Zvedl jsem list s obrázkem až k očím. Prokletý Aktaión, za trest se měnící v jelena, klečící před vlastní loveckou smečkou. Prosí hafany o slitování, vždyť to jsou jeho nejvěrnější druzi. Kopí mu leží u nohou, pod ostřím drobná skvrnka. Tom už není.

Jaký vlastně byl? Sebestředný, ješitný, nezodpovědný? Přátelský, veselý, vstřícný? Neskutečně tolerantní chlap se srdcem na dlani? Egoistický hajzl, který vždycky myslel jen na sebe? Každé adjektivum, které jsem k němu v tom antikvariátu přiřadil, znělo jako blábol. Tom byl prostě Tom. Hojil i bolel zároveň. Dokonce i teď, když jsem se náhodou dozvěděl, že je pryč.

Na škole to byl dobrý kamarád a kolega. Potřeboval parťáka, kterému by se svěřoval. Dokonce mu lichotilo, že se mi líbí. Vysportovaných krasavců na humanitě nikdy moc nebylo, tak jsem se do něj zamiloval až po uši. Naštěstí čas nečeká. Našel jsem si kluka, on holku, ale slabost jsem pro něj nikdy neztratil. Byl to pro mne skutečný přítel, chlap, se kterým se dá mlčet. Jeho občasná chytráctví mě docela bavila. Líbilo se mi, že životem proplouvá poměrně lehce a bezstarostně. Líbilo se mi, že se ze všeho dokáže vylízat. Bylo to jako fandit záporákovi v napínavém filmu.

Sbíral grafiku. Vyznal se v ní. Ale nepatřil k lidem, kteří by se jí doma kochali. Věděl, kdy má nakoupit a kdy prodat. U některých kousků říkal, že mu za ně v důchodu ruce utrhnou, jiné posílal do oběhu skoro obratem. Aktaión byl zvláštní. Tom znal dílo rudolfínského umělce Aegidia Sadelera jako nikdo jiný. Říkal, že tuhle jeho rytinu ještě neviděl. Byl to unikát. Nejspíš jediný dochovaný kus. Navíc perfektní otisk, neporušený papír, dokonalý vzhled. Až na tu maličkatou skvrnku pod lovcovým kopím.

Proč musel být mrtvý? Nikdy by tuhle rytinu neprodal, rozhodně ne za tak nízkou cenu. I kdyby nebyla jen jedna, stála za víc než za běžný komisní prodej. Šla by přímo ke sběrateli. Žádný z Tomových klientů se nezbavoval grafiky přes antikvariáty.

A co rozvod? Třeba sbírku shrábla jeho manželka. Jenže Tom byl chlapík mazaný, v případě rozvodu by tahle věcička prostě zmizela a manželka by těžko dokazovala, že ji vlastnil. Lásku a obchod nikdy nepletl dohromady.

Mohli ho vykrást. To by ale už všichni v antikvariátech věděli, jaké kousky si mají pohlídat. Tom si vše evidoval v počítači i s obrázky. Kdepak, má logická vysvětlení vrčela jasně a z mord jim kanula smrt. Za tohle může někdo, kdo neměl přístup k jeho počítači. Ten neznámý se co nejrychleji zbavil pozůstalosti, vůbec nezkoumal, co v ní je.

Tom byl zkrátka mrtvý. Musel být mrtvý. Potom, co mne jako většinu svých dalších přátel začal ignorovat a ozval se jen, když se mu to hodilo, jsem ho odstříhnul. Už mě nebavilo být mu vždycky k dispozici. Tom mi nikdy nebral telefony a neodepisoval na zprávy. Čas od času se zjevil a já měl padnout na zadek a ulevit jeho dušičce. Ve třiceti už to nebylo roztomilé.

Toma jsem pohřbil už dávno, ovšem obrazně; teprve teď jsem ale v sobě ucítil klid. Konečně byl pro mne mrtvý. Trubte halali, jsem volný. 

PruT

Když vás napadne v naprosto nečekaný okamžik zavolat své drahé polovičce, za kterýmžto účelem požádáte přítele o zapůjčení mobilního telefonu a ten se náhle začne vykrucovat, že ho půjčuje jen nerad, že už má malý kredit a bude ho ještě potřebovat, nepřemlouvejte jej více a jděte si lehnout. Bude to poslední bezstarostná noc, kterou si užijete.

Michal Hron svému nutkání podlehl.

"Prosím Tě, Karle, já ten telefon doopravdy potřebuju. Telefonní kartu mi nikdo nepůjčil, automat na mince tu v okolí není a já jsem se zapomněl Patrika zeptat, kde na něj mám zítra čekat. Aby se kvůli mně netrmácel z Prahy a pak tu netrčel do večera sám, když mám cvičení až do sedmi," dodal jakoby na vysvětlenou.

"Tak fajn," rezignoval Karel a neochotně mu podal vytoužený telefon. Michal poděkoval, usmál se, slíbil, že bude stručný a odešel na chodbu. Většina na koleji ubytovaných studentů právě sledovala televizní zprávy ve společenské místnosti o dvě patra níž. Jen někteří zůstali v pokojích a večeřeli, nebo se snažili něco naučit dřív, než je kolegové vytáhnou za nočním děním někdejší slezské metropole. Na chodbě tak vládl klid, přerušovaný pouze Michalovým dechem. Urychleně vyťukal číslo a čekal.

O Michalově přirozenosti se Karel dozvěděl teprve před několika měsíci. Znali se už tři roky, přesto by se jejich vztah nemohl označit jako důvěrné či hluboké přátelství. Prostě se znali, byli přáteli, ale k hlubšímu porozumění u nich nikdy nedošlo. Snad to bylo tím, že měli tak rozdílné povahy. Karel náležel k tomu lidskému typu, jenž se na počátku dvacátého století označoval "lev salonů". Byl neuvěřitelně výřečný, oplýval všemožnými citáty a jeho přítomnost prostě nešla přehlédnout. Stal se rázem středem společnosti, ať už se objevil kdekoliv. Za možná povrchními žertíky a spoustou hlasitě vyřčených vět, díky nimž občas lezl na nervy i svým nejlepším přátelům (jenom se mu to málokdo odvážil říct), se skrývala zvláštní, vpravdě jedinečná duše člověka, rozpolceného hledáním. Ne snad hledáním sebe sama, v tom měl docela jasno, ale hledáním podstaty své bytosti, své existence; hledáním víry. A snad ji i nalezl, ale nikomu se nesvěřil. Byl uzavřeným; a když se ho Michal snažil přimět k hovoru na téma východních filozofií, halil se v neproniknutelný plášť mlčenlivosti, jímž jen tu a tam probleskla vnitřní moudrost a statečnost, kterou měl v sobě, s níž se však nikomu nechlubil a které se možná i obával. Vnitřní pochyby zakrýval sebejistotou. Svá přesvědčení střežil před okolím jako nejdražší klenot, jako by měl strach, že je v okamžiku, kdy je odhalí a vynese na slunce, sežehnou nelítostné paprsky reality. Existovali tak dva Karlové: Ne zrovna slušně se vyjadřující společník, jenž si svou výřečností mnohé naklonil a jen málokteré znepřátelil, a uzavřený muž s vysoce vyvinutým morálním kodexem, citlivý a vstřícný k problémům druhých. Tu druhou tvář však okolí pouze tušilo, jen málo lidí dokázalo poodhalit závoj povrchnosti a nahlédnout alespoň do předsíně jeho duše, když už dál nikoho nepustil.

Michal byl oproti tomu věčně zachmuřený, ve společnosti mlčenlivý; kdo z něj dokázal "vypáčit" celou větu, považoval se za nadobyčejně úspěšného. Ovšem stačilo, aby se dostal do úzkého okruhu svých přátel a stal se z něj jeden z největších milovníků konverzace, dokonce i vtipný a pohotový. Jeho svět byl založen na ostatním naprosto nepochopitelných principech. Neustále bojoval s trudnomyslností. Vytvořil si vlastní filozofii, pravidla, jimiž se chtěl v životě řídit; jejich porušení ho vždy skličovalo a trápilo. Ač nemluvný, byl oblíbený díky své povaze - kdokoliv potřeboval s čímkoliv pomoci, mohl se na něj v klidu obrátit. On sám však neměl, u koho by nalezl plné pochopení. Dobře, byl gay. S tím se smířil. Ale nesnášel samotu. Chtěl nalézt druha, ovšem ne někoho, kdo by se staral jen o "tělesné rozkoše"; hledal lásku. Hledal ji dlouho a nakonec ji i nalezl. Patrik, mladý muž, o čtyři roky starší než Michal, byl člověk ryzí a upřímné povahy. Pracoval v Praze jako doktorand a byl Michalovi skutečnou oporou. Měl v hlavním městě vlastní byt, který se stal Michalovi drahým víc než kterékoliv jiné místo na světě.

Než ho Michal poznal, zasvětil do tajů své přirozenosti několik nejbližších přátel, u nichž hledal pomoc vždy, když ho sžírala samota nebo úzkost. Byl hubený, bez sebemenších náznaků výrazněji vyvinutého svalstva a trpěl rozličnými chorobami, které mu život ztrpčovaly v ty nejnepříhodnější chvíle. V Karlovi vycítil člověka, který by ho mohl pochopit. Proč mu to o sobě vlastně říkal? Jiný z jeho přátel, Jindřich, kdysi nenápadně nadhodil: "Ty se vlastně nenávidíš. A bojíš se přiznat si to." Měl pravdu. Chtěl se smířit s tím, jaký je a ač se s tím již zdánlivě dávno vyrovnal, stále v něm cosi hlodalo a nenechávalo ho na pokoji. Skončí sám? Nalezne někoho, kdo by mohl milovat takového blázna? Pokud ho vyslechne a pochopí Karel a přijme ho takového, jaký je, pak se možná smíří sám se sebou i on. Vložil vlastně na Karlova bedra tíhu rozsudku nad svou bytostí. Rozsudku, jehož se nedočkal. Karel se neodvrátil, nepřestal být jeho přítelem; nezavrhl jej tak. Bližší vztah mezi nimi ale nevznikl, nebyli vůči sobě otevřenější a nemohl se mu tedy svěřit se vším, co ho trápilo, natožpak doufat v pochopení a radu; nedostal tedy ani rozhřešení. Spíše se mu zdálo, že je Karel poněkud odtažitější, i když se sám snaží nedat ve svém chování znát žádnou změnu. Michal zpanikařil a dal na špatné rady. Pokusil se přes internet hledat někoho, komu by vylil své srdce. A málem se tak dostal do mnoha nepříjemných situací. Věděl, že jeho "nápadníkům" rozhodně nejde o lásku jakožto vznešený cit. Ale žijeme jen jednou, tak proč čekat na prince na bílém koni? Už se rozhodl, že odhodí své zásady, přestane věřit v nutnost prvního polibku od milované osoby; přestal doufat, že poprvé to bude z lásky. City a tělo, to jsou přece dvě rozličné sféry. A tehdy se seznámil s Patrikem. Rytíř na bílém koni přijel.

Telefon chvíli zvonil, pak se ozval záznamník. Každý čtvrtek v tuto hodinu býval Patrik na fakultě. Záznamník uváděl v činnost teprve před svým odchodem domů. Takže už byl mimo budovu. Michal pro jistotu namluvil vzkaz a pak vyťukal číslo Patrikova mobilu, ač nedoufal, že by ho zvedl. Tenhle moderní vynález měl Patrik pouze pro zvláštní situace a většinou odpočíval hluboko v kapse jeho tmavomodrého saka.

Telefon zvonil dlouho, nikdo hovor nepřijímal. Michal už ztrácel naději a čekal na hlasovou schránku. Jak mu dá ale Patrik vědět? Co když přijde pozdě? Snad pošle vzkaz na Karlův mobil a ten mu vše vyřídí...

"Prosím?" Kdosi se ujal hovoru v takřka posledním okamžiku. Muž. Cizí muž. Neznámý cizí muž. A drží Patrikův osobní telefon.

"Mohu mluvit s Patrikem?" Hlas měl klidný, i když mu během té jediné sekundy, v níž obezřetně vážil svá slova, hlavou proběhlo ledasco.

"Kdo volá, prosím," zajímal se hlas a Michal měl dojem, že ho snad i zná.

"Michal Hron."

Hlas se odmlčel. Snad to byly jenom dvě vteřiny, snad tři; přesto očividně (lépe řečeno uchoslyšně) znejistěl. Pak se pomalu, s jistou dávkou vzrušení a snad i rozčilení, které, ač zprvu neslyšně, bylo stále přítomno v hlase neznámého, s důrazem na každé slovo otázal:

"Vy jste jeho... Přítel?"

"Ano," odvětil Michal. Rozhovor trval už dost dlouho, přihlédneme-li ke skutečnosti, že se ještě nic nedozvěděl. A Karlovi slíbil, že bude stručný. "Jsem jeho přítel, nebo chcete-li, milenec. Mohu už s ním mluvit?" Vzápětí se hryzl do rtu. Co když to byl někdo z Patrikových příbuzných? No jistě, kdo jiný by mohl být u něj v bytě a mít přístup k jeho mobilnímu telefonu. V bytě... Teď přece obvykle býval na fakultě. Třeba ho někdo naléhavě potřeboval, někdo z rodiny ho chtěl vidět, zkrátka - kdo ví, proč se tam odebral tak brzy. Věřil svým úvahám; doufal v ně.

"Jsem jeho strýc. Tomáš."

"Těší mne..." Nejistý hlas pomalu opanovávala netrpělivost; přesto si oddechl. Strýc! Muž však pokračoval, jako by ho neslyšel. Mluvil uklidňujícím, tichým hlasem, sebejistým, monotónním... Mluvil a slova, která velmi pečlivě volil, jen zvolna nabývala na významu v Michalově mysli. Byla jasná, stručná; a přesto mu zprvu nedávala žádný smysl. Teprve poté, co Tomáš domluvil, se slova kdesi uvnitř studentovy lebky přidružila ke svým reálným významům, spojila se s nimi v jediný celek, v přesně určený pojem; a ten nyní vytvářel homogenní komplet, obraz, jenž nabýval stále ostřejších kontur, stále jasnější podoby, až vyvstal v celé své jednotě a nezvratnosti před mladým mužem, který se odvážil jen chabého pokusu neuvěřit mu, zaplašit jej a ujistit se falešnou nadějí v trapný omyl.

Karel pochopil, že ten večer si už ze svého telefonu nezavolá. Protáhl se na posteli, vyšel na chodbu a hledal Michala. Ten seděl na zemi, telefon svíral v dlaních. Nepřítomně zíral před sebe, tvář v podivném uvolnění, s nejistým, snad smutně vyhlížejícím úsměvem. Byl to však úsměv? Hrudník se mu zprudka zvedal a klesal; chodbou se nesl přerývaný, sípavý dech astmatika.

"Co se stalo?" Karel přiklekl k Michalovi. Chtěl mu vynadat za to, že mu ještě nevrátil mobil, že mu provolal, co mohl; snad dřív, než si to sám uvědomil, ale poznal, že se něco stalo.

"Měl autonehodu," řekl nepřítomně. Stále zíral do bílé zdi před sebou. Chvěl se po celém těle, hlas však měl pevný, klidný, odevzdaný: "Je mrtvý..."

____________________

Kroky duněly bíle vykachlíkovanou chodbou. Tam, na jejím konci, byly velké dveře, pevné, bílé jako sněhová pláň, s kovovou klikou. Lékař je opatrně otevřel.

"Jste si jistý?"

"Ano..." Michal stěží oddechoval. Konečně nalezl lásku, nalezl to, po čem tolik toužil - a ve zlomku vteřiny o vše přišel. Jediný okamžik ho zbavil všech nadějí, snů, jistot... Jediný krátký telefonát dokázal všechno zmařit, zničit všechny tužby, překazit splnění těch nejtajnějších přání, vyrvat mu štěstí, o němž se neopovážil ani snít. V jedné chvíli byl na vrcholu, v té druhé se ocitl na úplném dně. Žádný pád, krkolomný seskok, zřícení se do temného jícnu nicoty... Nic. Prostě jednu chvíli byl šťastný, druhou byl... Byl? Byl ještě vůbec? Je-li člověk, pokud myslí, pak už nebyl. Stala se z něj vyschlá troska, neživá bytost, samovolně se pohybující v blíže neurčených drahách, tvor, hnaný vpřed pouhými zákony přírody a ne silou duše, myšlenky, víry... Neplakal. Byl vážný, strnulého pohledu, s lehkým, teskným úsměvem ve tváři. A v očích? Co se mu zračilo v očích? Prázdno. Ne prázdno z očí němého zvířete, ne nicota z pohledu mrtvého kamenného náhrobníku renesančních šlechticů, ani prázdno odrazu v oroseném zrcadle; ale čiré, zhmotnělé prázdno, prázdno jako takové. Vrhají-li každé oči nějaký pohled, ztratil v tu chvíli oči. Ztratil mysl. Ztratil život. Byl - a vlastně již nebyl. Byl jen stínem, slabým odrazem své někdejší existence, své hmotné podstaty. Posledním záchvěvem hvězdné záře; záře, kterou k nám vrhá dávno vyhaslá hvězda.

Miloval Patrika a chtěl ho vidět. Hned, okamžitě. Tomáš byl lékař; zařídil tedy vše potřebné. Ledově chladná barva chodby, osvětlená mrtvými zářivkami, nebyla o nic víc útulná než místnost, v níž se nyní ocitli. Michal se opatrně rozhlédl; dva velké kovové stoly byly prázdné; v levé stěně, naproti úzkým oknům, umístěným vysoko pod stropem, stála řada kovových skříní. Mrazící boxy. Náhradní mrazící boxy, kam se těla ukládala v případě nutnosti oprav ledových loží v sousední márnici. Proč Tomáš nezařídil, aby tělo položili na stůl? To musí podstoupit ten zničující pohled a vidět, jak vyndávají jeho milého z té chladné kobky? Sám si to přál, sám po tom toužil... Rozloučit se, naposledy ho políbit, obejmout...

Lékař otevřel dvířka, či spíše víko ve druhé řadě od země a vysunul část kovového plechu, na němž spočívalo v igelitovém pytli uvězněné tělo. Chopil se zipu a pevným, jistým tahem, který dával vědět, že tak nečiní poprvé, ho otevřel.

Ledový dech, jenž vanul z boxu jako z rozzavených úst samotné Smrti, zmrazil kapičky potu na Michalově čele. V němém úžasu hleděl do klidné tváře svého milého, z níž však místo dobroty a laskavosti věčně spícího Adonise čišelo cosi nedefinovatelného, neznámého a hrozného. Ve tváři se mu zračil klid; byl to ale klid děsivý, urputný, zneklidňující. Klid, díky němuž tvář vlastně neměla žádný výraz.

"Mohu..." Hlas se mu zadrhl v hrdle: "Mohu s ním být chvíli o samotě?" Lékař pohlédl na Michala, pokýval hlavou a měl se k odchodu. "Budu vedle," ukázal prstem kamsi do chodby a ponechal Michala jeho myšlenkám.

Kdo ví, jak dlouho tam stál a díval se do obličeje svého nejdražšího. Znal ty hnědé vlasy, úzké rty, ostrý, leč krásně modelovaný nos; ano, znal všechny rysy té symetrické tváře - a přeci mu byla neznámou. Jak mnoho se lišila od tváře Patrika - žijícího, muže, kterého poznal zcela náhodou v hale své fakulty? Právě četl na školní tabuli napsaná čísla místností, v nichž se měla odehrávat historická konference. Michal kolem něj kvapně prošel, spěchal a sotva koutkem oka zavadil o štíhlou postavu v tmavomodrém saku, z nějž zářila bílá košile, u krku rozhalená, frajersky zastrčená do modrých riflí. Kultivovaný zjev donutil Michala ohlédnout se - tehdy poprvé se jejich pohledy setkaly. Zrudl. Chtěl sklopit oči a jít dál, ale náhle nemohl. Nikdy tak neučinil, nevěděl, kde v sobě sebral dostatek síly a odvahy, aby se mohl pár kroků vrátit a rudý až po uši se přiškrceným hlasem zeptat: "Nepotřebujete poradit?" Jediná věta o dvou slovech měla změnit celý jeho život, ukončit dlouhá léta samoty a nakonec přinést utrpení, jehož tíhu si mohl v plném rozsahu sotva kdo jiný uvědomit.

Teď tady ležel, nahý a zmrzlý, bledý, s popelavými tvářemi. To už nebyl Patrik, to byl jen jeho slabý odraz. Patrik zmizel; toto byl jen krutý podvrh, nastrčený nelítostnými sluhy osudu. Muže, jakým byl, potká jen jednou za život. Měl mnoho přátel, kteří si partnera nikdy najít nedokázali. Zázrakem byl už pouhý fakt, že Michal vybočil z jejich řad. Zázrakem... Těžce vykoupeným. Zázrakem, jenž se splatil svou vlastní ztrátou.

Oči Patrikovy byly zavřené. Michal vzpomínal na jejich sytou hněď, hněď mahagonovou, zářivou a třpytnou, jiskřící za úsměvu, opálově se blyštící v hněvu. Ne, nehněval se často, byl spíše vlídný a shovívavý a chybami druhých se rmoutil. Však zlobil-li se, a i toho byl Michal svědkem, pohled mu nelítostně ztvrdl, tvář zkameněla, svaly se zaťaly co kalená ocel. Pak z něj opravdu šel strach; a bál se i Michal, ač věděl, že nemá čeho.

Záhy však dokázal proniknout skrze šalbu obličejových svalů, klam mimiky; naučil se číst v Patrikových očích. Ty jemné záblesky, odlesky radosti, jiskřičky štěstí, právě ty dávaly světu najevo, zda se usmívá, zda je v dobrém rozmaru či zda chce být jen zdvořilým. Usmíval se vždy jemně, srdečně, o to více upřímně.

Nyní jeho pohled vyhasl, úsměv se propadl v hloubi spánku, svaly ochably. Stala se z něj neživá hmota, kus masa, obalený kůží, držící při sobě pouze díky zmaru zabraňujícímu chladu. Odkrvené rty, okoralé, se sotva patrnými ledovými zmrazky, již nevybízely k polibkům. Naopak, vypadaly odpudivě, ztuhle, jako dva seschlí slimáci, pevně stlačení k sobě a spojení svým vlastním, v smrtelné křeči vytrysklým slizem.

Přesto viděl Michal kdesi za tou odpudivou schránou, nehybnou, přízračnou a až krutě reálnou, svého milovaného druha, pro nějž byl ochoten dýchat, žít i zemřít. Proč jen si osud vyvolil Patrika a ne jeho? A je nějaký osud? Je-li, pak přeci nemůže být spravedlivý. Či je snad spravedlnost v tom, že ztratil to nejdražší, co kdy v životě získal? Těšil se tím příliš dlouho a byl tak nespravedlivý k méně šťastným, jež pohled na jeho radost nutně skličoval?

"Sbohem," zašeptal a lehce se naklonil nad mrtvé rty. Nevnímal ledový vánek, jenž ovíval jeho tvář, neslyšel hukot mrazáku; zavřel oči, představil si Patrika v rozpuku života a zlehka přitiskl své rty na jeho. Cítil jejich chlad, kamennou pevnost sevření, lehkou poddajnost zmrzlé plsti... Ve zlomku vteřiny jej přepadla touha, aby se ty chladné půlměsíce rozevřely, z nich zavanul vlahý dech a Patrik ho ujistil o jeho klamu, zmatené šalbě, jíž podlehl, když uvěřil v definitivu věčného odloučení. Byl to jen zlomek vteřiny, kratičký okamžik uprostřed moře lidského bytí; přec zdál se být věčným, nadějným, zázračným, posledním... A pak oči otevřel. V temnotě boxu viděl cosi podivného. Zneklidnil jej snad igelitový obal? Polekal jej podivný předmět, taktéž uložený v pytli, ležící v hloubi lednice? Nebo se mu to jenom zdálo a zvláštní tušení, jež se ho zmocnilo, bylo vnuknutím jakéhosi démona, něčeho nečistého, co mu našeptávalo, aby vysunul celé tělo ven a v morbidním vytržení si je prohlédl?

Nebylo dokonáno. Plech byl venku pouze z poloviny. Patrik zemřel při autonehodě; to mu už řekli. Přesto nebyl v obličeji potlučený. Kde bylo tedy smrtelné zranění? Dosud nad tím nepřemýšlel, nyní je viděl. Igelitový vak, neprůsvitný, tuhý, halil Patrikovo tělo, ruce; pod hrudníkem se však náhle lomil a na plochém plastovém lůně trůnil pytel druhý, menší, připomínající skrčeného trpaslíka, beztvářně se šklebícího z přítmí.

Patrik uvízl ve voze. Nákladní automobil se skleněnými deskami se v závratné rychlosti zabořil do kmene letitého dubu; Patrikův se částečně dostal pod něj. Záhy nabyl vědomí; očekával výbuch. Ze všech sil se snažil dostat z vozu, zranění nezranění. Pásy odepjal snadno, dveře však povolily až po delším úsilí. Namáhavě se mu podařilo vysunout přední půli těla na vozovku; nohy necítil, neovládal. Ohlédl se po nákladním voze. Otevřená korba čněla šikmo vzhůru, závěsy nepovolily, náklad zůstal uvnitř. Zázrak? Osud? Skřípot... Ano, skřípot! Závěsy dveří korby se přeci jen uvolnily... Plazil se ze všech sil, ale nešlo to. Snad zpanikařil, snad se nohama zahákl ve voze, snad... Korba povolila, deska padla k zemi, skleněné tabule, směs střepů, ostrých jako nůž, se vyřítila ven, roztříštila se o asfalt a padla na trosky Patrikovy škodovky. Odštěpky se zabořily do mužových zad. Již nedýchal - a přesto cítil, jak z jeho rozpolceného těla vytéká životodárná krev.

Výbuch. Co bylo ve voze, shořelo a vešlo se do malého pytle. S Michalem se svět zatočil. Napřímil se, pohlédl do zsinalé tváře a zůstal zírat na chladné chalcedonové oči, zakalené snad mlékem, snad vlastní bolestí a utrpením. Zadusil výkřik, jímž toužil ulevit svým citům a nechal se obejmout ledovými pažemi se ztuhlými prsty, které se jako dravčí spáry zaťaly do Michalových zad.

____________________

Probudil se v Patrikově bytě. Neměl nejmenší tušení, jak se tam dostal. V hlavě cítil tupou, nesnesitelnou bolest. Venku se už stmívalo a on ležel oblečený v přítelově posteli. Zvolna protáhl ztuhlé údy a posadil se. Musí si jít uvařit nějaký ten životabudič. Čaj s rumem? Kdepak... Kávu. Silnou, černou, neslazenou. A pořádný škopek.

"Patriku?" Hlas se odrážel od prázdných stěn. Michal se pokusil zaslechnout jakýkoliv náznak jeho přítomnosti; šelest, dech, kroky... Zůstal dál obklopen tísnivým tichem, přerývaným pouze jeho vlastním dechem. Ticho náhle znělo tak výhrůžně, lstivě a zákeřně... Bylo to ticho útočné.

Teprve nyní si uvědomil, proč Patrik neodpovídá. Jen mlhavě si vzpomínal na hrůzné divadlo, které spatřil před několika málo hodinami. Přál si vidět svého milého; a viděl ho. Na nic víc se zatím nerozpomněl.

Vstal a šel do kuchyně. Připadal si jako prut, jenž se má ohýbat, dokud je mladý. Ohne-li se však příliš, zlomí se. Praskne a navěky odvrátí možnost vzniku krásného, ušlechtilého, košatého dubu, "jenž by svým stínem chránil před sluncem znavené pocestné a svými plody nasytil lesní tvory," jak četl v kterési knize. Tak tomu chtěl osud, tak tomu bylo shůry dáno. Většinou. Michal naplnil konvici vodou a vzpomněl si na strom, který mu jednou Patrik ukázal v lese nedaleko za Prahou. Podivná, zkroucená dřevina vyrůstala z rozštípnutého kmene, částečně sraženého k zemi. I tato rostlinná kreatura bývala kdysi mladým a statným proutkem, dost silným na to, aby dal vznik novému mohutnému stromu. Snad divá, snad lidská zvěř zlomila listnáč a ponechala jej jeho osudu uprostřed řídkého lesa. Byl v tom nějaký vyšší cíl, účel; či šlo o pouhou nehodu, nebo dokonce o obyčejné lidské povyražení bez smyslu? Ať tak či onak, nevzdal se a vyrašil nové výhonky, nové větve a zelenal se dál, i když ve své groteskně pitoreskní podobě, připomínající klauna, všelijak pokrouceného a pitvořícího se pro pobavení nevděčného obecenstva. Ač zlomen, nevzdal se a dál se pral o svůj život s živly i s osudem. "A tak bychom to měli dělat i my," řekl tehdy Patrik. "Ať se stane cokoliv, vždy se musíme pokusit napřímit a jít dál, ať se nám okolí jak chce vysmívá. Můžeme být zkrouceni bolestí a strastmi, ale duši, duši musíme mít vždy přímou. Kdo pokřiví svou duši, už ji nikdy nenarovná."

Michal se napil horké kávy. Byl zlomen; a přesto se jeho nitro jako pružný luk vzpřímilo a dalo mu najevo, že musí žít dál. Je třeba se postarat o tolik věcí... Musí pomoct Patrikově rodině s přípravami pohřbu, předat byt, čekají ho zkoušky... Záblesk vůle pohasl tak rychle, jak se objevil. Co je to všechno proti ztrátě, kterou utrpěl? Co je to proti tomu, že zůstane až do smrti sám?

Vzpomněl si na Tomáše. Kde teď asi je? Měl jet na nějakou konferenci do Brna. Musel tam být, nemohl se uvolnit. Patrikův mobilní telefon měl stále u sebe. Michal věděl, že mu může kdykoliv zavolat. Proč by to ale dělal...

Vrzly parkety. Že by někdo přišel? S hrnkem v ruce prošel byt. Nikdo. Byl to jen prázdný, lichý vjem zjitřených smyslů, vydrážděných až na pokraj snesitelnosti vnitřní panikou, zmítající jím co zimnice. Se svěšenou hlavou se vracel do kuchyně. Šramot. Ano, byl si tím jist; něco šramotilo po kuchyni. Plesknutí. A druhé. Linoleum se v nejmenším nesnažilo tlumit zvuky něčeho, co se zřejmě plazilo po podlaze.

Michal stanul přímo naproti kuchyňským dveřím. Nechal je otevřené; teď byly přivřeny. Levou, chvějící se rukou svíral černý hrnek s chladnoucí tekutinou a pravou jemně postrčil dveřní rám. Dveře se nehlučně otevřely.

Snad se setmělo již dříve, snad to byl jen klam smyslů; zdálo se mu, že v místnosti před ním je podivné příšeří, chladné a cizí, netečné, palčivé... Pod otevřenou lednicí cosi leželo. Podivný žok se dvěma dlouhými chapadly, křečovitě nataženými před sebe. Levým se snažil postrkovat kupředu k Michalovi, pravé měl strnule vztažené do prostoru. Na jeho konci čnělo pět mramorově bledých prstů, uspořádaných v chaotickou změť, jako by je někdo uměle rovnal až dlouho po smrti a přitom zpřerážel jejich drobné kůstky. Těch pět žalostných vykřičníků prosilo o pomoc, o slitování, o odvahu... Ochromen děsem se Michal odvážil pohlédnout do tváře bez výrazu, obrácené k němu v němé prosbě a snad i důvěře.

Ledově namodralá tvář se zapadlýma očima, jejichž výraz již nebyl výrazem a pohled nesměřoval nikam a na nikoho, jakoby hledala svého spasitele, jenž k ní přiklekne, zahřeje zkřehlé polámané prsty a slíbá krystalky ledu z promrzlých víček. Chřípí, spálené mrazem, nehybně trčelo z apokalyptického obličeje, bez jediného pohybu, způsobovaného teplým lidským dechem, jenž by zde byl pouze nemístnou překážkou, něčím nepřípustným, co by narušovalo celkovou podobu výjevu, jeho bytostnou podstatu; obraz věčného klidu. Krůpějemi sněhu zbrocené vlasy odhalovaly kdysi tak ladnou šíji, posetou tisíci drobnými křišťálovými jehličkami, miniaturními skleněnými dýkami, střepy, jež se rozstříkly z mohutných skel a i přes oděv sedřely kůži ze svalnatých zad. To byl kdysi ideál krásy, to byl pozůstatek toho, jenž zlomil tolik nevinných srdcí, aniž by se o to jakkoliv snažil či znal jejich vlastníky. Ideál krásy, ctnosti a mravů, materializovaný v krásném těle a moudrém duchu, pozbyl svého pyšného lesku a spíše než lítost vzbuzoval úděs a hrůzu mladého muže, pro nějž byl dražším než vlastní život.

Jen neuvěřitelně pomalu se řítil hrnek k zemi, rozstříkl svůj obsah po okolí a rozlétl se na několik kusů. Chvíli trvalo, než se Michal vzpamatoval a přibouchl dveře tak silně, až se mocná rána rozlehla v tisícerých ozvěnách celým domem. Ustupoval. Ustupoval překotně; a přeci ne tak rychle, jak by si přál. Snad něco spoutalo jeho nohy, snad se do nich vlila tíže jeho osudu, tíha celého světa, olovo poznání...

Konečně padl na postel, lačný po vědění, zhrozen tím, co by mohl zjistit. Ano, v skrytu duše toužil, aby se mu Patrik vrátil. Toužil ale po Patrikovi živém, po tom Patrikovi, kterého znal, po svém příteli, druhu a ochránci, kterého chtěl hýčkat, milovat a chránit, jako si učenec hýčká a chrání nejvzácnější ze svých knih, nejfantastičtější ze svých objevů. To, co spatřil, sice bylo Patrikem, Patrikem hmotným, pokračovatelem strážce jeho snů, ale bylo to též něčím jiným, novým a strašným, otřesným a neskutečným. Bylo to jen jeho tělem, či spíše torzem jeho těla, žalostným trupem, svévolně se pohybujícím tam, kde se kdysi procházel vzpřímeně, po vlastních nohou. Ten prázdný pohled, jenž vrhaly mrtvé oči, kalné a vyhaslé, utopené v záplavě smrti, prozrazoval naprostou nepřítomnost duše Patrikovy, jeho citů, smyslů a paměti, jeho vášní, tajů, radostí a strastí... Byl to zjev cizí, neznámý, a proto i skličující, děsivý. Ne, to už nebyl Patrik. Ale vrátil se. Přestože se tak změnil, vrátil se.

Kým byl, že ho teď soudil? Co kdyby se vrátil znetvořen nemocí, sražen k zemi neduhy těla či mysli, změněn k nepoznání a bez jediného záchvěvu vzpomínek na doby minulé? Také by ho odvrhl? Odvrátil by se a nechal ho jeho osudu, neboť ztratil svou dokonalost? Co vůbec byla ta dokonalost, jíž ho tak často okouzloval? Byla to přece obyčejná dokonalost nedokonalých, jen krásnější a ušlechtilejší než u kohokoliv jiného. A i ta se mohla vlivy okolí změnit, obrátit v prach, roztát jako ledové zmrazky a vytratit se navěky do říše zapomnění. Zůstalo by z ní něco? Staral by se dál o tělo nedokonalého, jenž býval dokonalým?

Přesto by v něm zůstalo cosi, co by bylo alespoň stínem dokonalosti, ozvěnou dávných časů. Lidská podstata. Přirozenost. Každý z nás má svou lidskou přirozenost a podstatu. Tu nám nikdo nemůže vzít, byť by naši duši i tělo zohavil k nepoznání. Revenant, navrátilec ze země temnot, ji však neměl.

Přirozenost... Co bylo vlastně přirozené? Lidskou podstatu máme v sobě všichni, přesto se lišíme. Každý jsme jiný. Michal často hloubal nad otázkami své vlastní přirozenosti. Proč se tak liší od ostatních "normálních" mužů? A proč se odlišuje i od svých vlastních druhů, od těch, kteří cítí jako on náklonnost ke stejnému pohlaví? Jeho přirozeností bylo milovat muže, v tom ho nikdo nemohl změnit. Byl však příliš romantický, jeho přirozeností byla naivní touha v nemožné, doufání v neskutečné. Přání věčné lásky, snad jen občas kalené běžnými životními strastmi, ale trvalé a pevné. Lásky, která by mu byla oporou. Lásky, v níž by nešlo o nalezení "přítele" na jednu noc. Nehledal sobecké uspokojení tělesných potřeb, hledal mnohem sobečtější ukojení ducha a citů. To byl jeho hřích; to byl jeho trest. Toužil po věčné Patrikově blízkosti; nyní ji měl a toužil po jeho nepřítomnosti.

Přemohl strach. Je to přece jen jeho Patrik! Nikdy by mu neublížil. Proč se vrátil? Protože si to přál? Nebo mu chce něco sdělit? Něco nutného, neodkladného? Varovat ho? Pomoci mu? Nebo sám volá o pomoc, křičí němými rty a trýzní jej Michalova hluchota k nevyřčeným prosbám?

Pomalu přistoupil ke dveřím a otevřel je. Svět vnímal jako v mrákotách, byl umrtven strachem, ochromen vlastní představivostí. Co se to kolem něj dělo? A dělo se to? Jak se sem vůbec Patrik dostal? A byl vskutku mrtvý? Pohledem přelétl zavřenou lednici, stůl, židle, dřez a police...

Někde přece být musel! Nic. Ať se snažil sebevíc, nic nespatřil. Revenant zmizel. Horkost a zimnice roztřásly Michalovu hruď. Jen na zemi ležely střepy, zhnědlé kávou, ostré jako břitvy, zarputilé připomínky nenadálého šoku i Patrikovy smrti. Chtěl uprchnout, opustit byt, odejít, ale cosi mu v tom zabraňovalo. Neznámá vnitřní síla, kterou si dosud neuvědomoval, mu přikázala zůstat. Jako v opojení se vrátil a natáhl na postel. Pak bezděčně sáhl po telefonu a vytočil Tomášovo číslo. Nic. Hlasová schránka.

"Prosím," šeptal skoro neslyšně, s hrdlem staženým, dušen vlastní bezmocností. "Pomoz mi... On se... Je tu... Viděl jsem ho... Co mám dělat? Zešílel jsem...? Tak zešílel...? Prosím..." Milosrdná mdloba mu zabránila v obrozujícím pláči.

____________________

Zvoní. Tma. Ticho. Zvoní... Posadil se. Telefon se neúnavně hlásil o svá práva. Michal ho poslepu zvedl a čekal.

"Michale, dostal jsem Tvůj vzkaz. Tady Tomáš. Slyšíš mě?" Slyšel. Mlčel. Dýchal. A byl rád, že dýchal. Žil.

"Odpověz, prosím tě. Mám problémy s autem, takže sedám na noční rychlík a jedu k tobě. Jasný? Nikam nechoď a počkej tam na mě! Rozuměls mi?"

"Dobře," vydechl a zavěsil. Tma. Jak se asi cítí slepý, když nemůže spát a zírá do temnoty, znásobené temnější nocí jeho pohledu? Vnímá temnotu? Je temnější než obvykle, nebo ji ani nezaznamená? Co asi zažívá? Strach? Samotu? Bázeň před nekonečným černým obzorem, rozprostírajícím se kol něj jako mořská hlubina?

Kroky. Nebo skoky? Spíše přískoky. Ano, něco těžkého poskakovalo po kuchyni. Michal se pokusil nahmatat vypínač. Nenalezl ho. Rozespalé oči již uvykly šeru noční místnosti, již rozeznával obrysy nábytku, stěn, otevřených dveří do kuchyně, v nichž stál...

Stál vlastně? Vypadal jako obrovská kachna, připravená k porcování, lysá, ještě nevykuchaná... Nahý trup, nebo lépe řečeno - hrudní koš, podpíraný svalnatýma rukama, s hlavou teatrálně zvrácenou; tak tam nehnutě stál, slabě ozařován nažloutlým světýlkem, zmateně prchajícím otevřenými dveřmi lednice.

Hysterie? Je vhodnější výraz pro druh paniky, jež se zmocnila Michalových útrob? Jistě, smrtelná křeč. Zbaven logiky uvažování, ostrosti smyslů, schopnosti soudit a posuzovat, vrhl se Michal na podlahu a po čtyřech se doplazil až k navrátilci. Sevřeným hrdlem protáhl úděsný skřek, spíše chrapot než vzlyk, výkřik k hluchému, prosbu němému: "Co po mě chceš?"

Patrik napřímil šíji a předsunul hlavu dopředu, takřka až k Michalově tváři. Ten neuhnul. Puch masa, postupně se rozkládajícího v uzavřené místnosti, nasál hluboko do svých plic. Snad to bylo tím šerem, snad už doopravdy pozbyl soudnosti, ale náhle pocítil k tomu odpudivému kusu tkání, šlach, svalů a kostí náklonnost takřka až chlípnou. Byl to stále Patrik, ten, k němuž se jeho duše upínala v okamžicích největších zmatků, ten, který ho konejšil a laskal a jenž dokázal vykřesat úsměv i ze smutkem zcela zvlhlé tváře Michalovy. Co záleželo na formě, v níž se vrátil, co záleželo na zjevu, na té povrchnosti, kterou si lidé hýčkají a pěstují jako vzácné kvítí a koření nejlibějších tvarů a vůní? Přijal od něj tolik, tolik dobrého; teď je na něm, aby splatil své dluhy. I láska, cit nejvyšší a nejkrutější, je jen obchod. Kdo nechce dávat, nesmí ni brát.

"Miloval jsi mne," vydralo se přes Michalovy třesoucí se rty. Torzo pomalu přikývlo. Co když je to přece jenom přízrak? Není možné, aby se sem vrátil... A pokud se vrátil, pak tedy žije! Jak pošetilá myšlenka se uhnízdila v Michalově mozku! Zprudka natáhl ruce a uchopil torzo za ramena. Patrik se zakymácel, několikrát přešlápl dlaněmi po podlaze, než nabral rovnováhu, a dál nehybně stál. Nerozplynul se. Michal naopak svíral hmotného, skutečného člověka, cítil napjaté svaly, suchou kůži, provazce šlach... Nebyl ledový, na dotek působil jako právě nalezená mršina. A stejně i páchl.

"Máš mne ještě rád?" Torzo opět přikývlo. Pustil je v němém úžasu. Nemyslel. Byl zmatený, vyděšený, ztrápený. Dech se mu stával obtížným břemenem. Astma. Co dělat? Jak se zachovat? Proč si smrt vybrala Patrika? Proč si Patrik vybral jeho? A kde byl Bůh? Proč nezasáhl? Proč dopustil tolik trápení, strastí a úděsu v jediném životě? Mělo to nějaký smysl? A jaký? Proč se nesměl dozvědět to, po čem tolik toužil? Proč pro něj byla pravda jen vzdáleným snem, klamným záchvěvem, nedostižný vánkem? A směl se vůbec takto ptát?

"Neublížíš mi?" Chtěl se jen ujistit? Takhle věřil svému druhu, muži, do jehož rukou vložil své štěstí, svůj osud? Osud, o jehož existenci začal nyní pochybovat a jehož tajemnost a nezjistitelnost si teprve teď začal plně uvědomovat?

Torzo stálo dál, bez hnutí, němé jako sfinga, která zapomněla odpověď na vlastní otázku. Krev v Michalových žilách houstla, dech se mu úžil, srdce se zmítalo v křečovitých stazích mnoha tepů, bušících ve spáncích, v uších, v hloubi mozku... Krve měl víc, než mohl ve svých útrobách zužitkovat; měl jí tolik, že hrozila nelítostně ho utopit a zardousit; tolik, že vystříkla ven a rozlévala se po podlaze, dychtivě vsakována žíznivým kobercem, mísíc se se zbytky kávy, střepy z hrnku a cákajíc všude vůkol; potřísnila už i Patrikovy ruce, na nichž stál jako krátkokrký pštros, slepý pozorovatel Michalova utrpení, přízrak noci...

V děsivém ochromení se Michal zhroutil k zemi. Miloval. Miloval víc, než si byl kdy ochoten přiznat. Láska, mocná čarodějka, jež všechno smí, se ukázala být zvrhlou zrůdou, odpornou harpyjí, páchnoucí smrtí a zmarem, amfisbénou, rozsévající neštěstí a utrpení, kde se jen dalo, zrádnou mantichorou, inkubem, dávícím své oběti v sladkém obětí...

Život ho opouštěl. Už neviděl Patrikův trup nad sebou; zato docela zřetelně vnímal igelitový pytel, vypadlý z otevřených dveří lednice. Upřeně sledoval vykloubenou ruku mrtvého, trčící z vaku, nataženou tak k pozdravu nic netušících příchozích. Co práce jen dalo, než ho vysadil do okénka pitevny a vyhodil na dvůr! Kolik strachu zažil na úprku s těžkým torzem, jehož ztrátu si uvědomili až dlouho po jeho odchodu! Jaký div, že zapomněl vše, co učinil, aby mohl být s pilířem své duše stále, navěky, navzdory smrti, zániku a rozkladu! Chtěl čelit věčnému zmaru; nerozlišoval mezi vidinami, sny a skutečností. Vyrval Patrika věčnému klidu a odpočinku, vzal si ho k sobě, nechtěl se jej vzdát; činil vše pro jeho dobro. Pro jeho - a své - dobro. Jen pro dobro. Dobro... Čeho tím chtěl vlastně dosáhnout? Společného života s kusem masa? S neživým trupem, narvaným do lednice? Chtěl zůstat s ním, mít ho stále na očích? A věřil, že si to nechá líbit a vzdá se věčného odpočinku? Přišel si on pro Patrika, nebo Patrik pro něj? A proč si to vše uvědomil až nyní? Proč držel v ruce ten střep a stále řezal a řezal vlastní tkáně, šlachy, žíly...? Proč nevzhlédl, když vstoupil Tomáš a vrhl se k němu na zem?

Poslední otázku si mohl zodpovědět sám. Umíral; a nebylo mu pomoci. Ne na zranění, jež si způsobil, ne na astma, které tížilo jeho hruď, ne na pocit viny a hrůzy z poznání, co učinil, aniž si toho byl vědom... Odcházel mezi stíny, protože si přál tam odejít. Odejít a už se nevrátit do toho nevděčného světa, který mu vzal to nejcennější, co kdy v životě získal. Prut se zlomil a postupně práchnivěl, zahníval, tlel.

____________________

Tomáš zatlačil Michalovi oči. Bylo dokonáno. Zrak se mu zastřel hořkými slzami; než zavolal policii, otočil se a povzdechl si:

"Ubohý, ubohý blázen..."


(2004)


Podpostelí


"Když byly Danielovi dva roky, viděl svého prvního skřítka. Ve třech letech o něm řekl mamince. Ta se jeho tvrzení jen usmívala. Daniel jí ho chtěl představit, ale skřítek se jí neukázal. Maminka považovala Daniela za lháře a často jej hubovala. Měl si přestat vymýšlet a raději si uklidit pod postelí. Jenomže tam žili skřítci a Daniel je nechtěl rušit. Skřítci byli hodní, když si s ním chtěli hrát, ale kdyby je někdo zlobil, ublížili by mu.

Když byly Danielovi čtyři roky, jeho skřítek umřel. Ostatní skřítci z kamarádovy smrti vinili Daniela, kterého to velmi mrzelo. Maminka jej odvedla k psychologovi a ten ho poslal na dva týdny do léčebny.

Léčebna je velký dům, kde dávají lékaři pacientům léky, aby spali a mysleli si, že jsou skutečně nemocní. Když člověk tvrdě spí, nevšímá si skřítků. A to ani takový člověk, který skřítky vábí.

Daniel skřítky vábil.

Pacient v léčebně je člověk, který skřítky přitahuje více než jiní lidé. Když spolyká své léky a tvrdě usne, vezmou lékaři nože a jdou chytat skřítky. Vytahují je z Podpostelí a na místě je zabíjejí. Poté je posílají do spaloven v malých pytlích, označených jako potracené děti.

Když jsou všichni skřítkové, které pacient vábil, mrtví, je vyléčen a může jít domů. Pokud je ale bude vábit dál, musí se znovu léčit. Skřítci za svou touhu po Podpostelí velmi často platí svými životy.

Ale skřítci se umí i bránit. Ne nadarmo se mnohé děti Podpostelí bojí a nikomu o něm neřeknou ze strachu, aby se jim tajemné postavičky nepomstily. Skřítci se umí mstít.

Skřítci jsou mistry msty. A Daniel to věděl.

Daniel vyrostl a stal se dospělým.

A stále se bál skřítků."

"Tak jak to jde?" Helena se pokusila přes rameno číst Danielovy čerstvé poznámky.

"Moc ne," přiznal se. "Z toho nebude ani podprůměrná pohádka." Vyškubl list z psacího stroje a chtěl jej zmačkat a zahodit. Ještě jednou přelétl stránku zkoumavým pohledem a pak ji složil a ledabyle strčil do kapsy u saka. "Třeba se s tím ještě dá něco dělat..."

"Měl by ses jít pořádně prospat," přehodila si přes ramena kabát a usmála se na něj. Na rozloučenou.

"Dobře, provedu," řekl napůl v žertu. Měla pravdu. Potřeboval spát. A moc.

Dopil vychladlou kávu. Neobtěžoval se s umýváním hrnku, prostě ho nechal stát na stole, zhasl lampu a zamkl za sebou dveře. A bylo to. Devět schodů do mezipatra, lehká otočka doleva a další devatero schodů do miniaturní haly. Prošel otevřenými dveřmi do secesní předsíně. Tři schůdky a domovní dveře. I ty za sebou pečlivě zamkl. Tohle není Rakousko, tohle je Slezsko. Tady by si lidé ukradli i nos mezi očima. Kdyby to ovšem šlo...

Chladná noc byla prosycena jakousi nedefinovatelnou vůní. Nebo snad zápachem? Neměl chuť to zkoumat. Šel rovnou domů, neohlížel se. Sotva se podíval na semafor.

V jednom z vchodů kdosi byl. Skrýval se ve stínu, v ruce držel cosi dlouhého, tmavého... Daniel přidal do kroku. Chtěl jej co nejrychleji minout. Tajemný stín odvrátil od procházejícího tvář a připadal si nejspíš jako vůl. Styděl se. A styděla se i rudá růže. Být takhle potupně schovávána...

Jak dlouho tam mohl neznámý jen tak stát? Kolik věčně plynoucích minut tam už čekal? A dočkal se někdy? Kratičký záblesk Danielova zájmu záhy pohasl. Pohlédl před sebe. V řadě stojící empírový rodinný domek, skoro malá vilka, byl příliš rozlehlým pro jednoho člověka. Daniel si v něm připadal ztracený. Vnímal jej vůbec někdy jako svůj domov?

Odemkl branku. Sousedův Azor nedůvěřivě zaštěkal. Něco na něj přes plot zavolal. Snad ho chtěl jen utišit, dát mu najevo, že ho také poznal, nebo prostě jenom chtěl něco říct. Sám nevěděl. Otočil se a otevřel dveře. Vlastně - chtěl spát.

Otočení vypínače. Důvěrný zvuk; a přeci působil najednou tak cize! Otočení vypínače v prázdném domě. Může být něco smutnějšího? Potichu se zul a sako přehodil přes věšák. Potichu... Proč vlastně? Nikoho přeci nerušil. Je nepříjemné, když někoho v noci rušíte. Je nesnesitelné, když nikoho rušit nemůžete.

Škoda proudu, řekl si a prošel potmě obývacím pokojem do kuchyně. Světlo z ulice ji dostatečně ozařovalo; nač by svítil? Mléko klidně vytáhl z lednice a napil se. Jen tak, z krabice. Nač špinit sklenici? Stejně by mu za to nikdo nevynadal. Stejně tak mu nikdo nevynadá, že je líný si vzít sklenici.

Vrátil krabici zpátky a nohou zabouchl dveře. Důvěrně známý zvuk v důvěrně známém domě. Mohl znát důvěrněji jiný zvuk? Třeba něčí dech?

A čí asi?

Vždycky toužil po klidu k práci. Přišel z kanceláře pozdě večer a toužil ještě chvíli psát. Jen tak sedět a psát. V naprostém tichu.

Uměl psát. Věřil, že umí psát. Přátelé mu to tvrdili. I nejbližší mu to tvrdili; když je ještě měl.

Nejbližší... Kdo jsou vůbec nejbližší? Mohou být vzdáleni tisíce kilometrů; a přesto prý zůstanou těmi nejbližšími. A co ti pod vaší postelí?

Danielovy kroky se rozléhaly domem. Koberce je jen neochotně tlumily. Rozsvítil lustr nad schodištěm, zhasnul v předsíni a vyšel do patra. Nahoře se na okamžik zastavil. Ne, rozhodl se, nebude se už vracet dolů. Nemá to cenu. Co vlastně chce? Spát. Takže proč se vracet pro sako? Kvůli tomu kusu papíru? Co by s ním teď dělal? Do rána to přece počká.

Co sprcha? Nemá si dát sprchu? A odskočit si? A proč? Vždyť chce jen spát. Bude víkend. A on tu ztvrdne. Nikam nepojede. Nikdo jej ráno nebude budit s tím, že by pořád jen vyspával a venku je přitom tak krásně. Žádný výlet na Raduň, žádné placatění se na Sádráku. Tento víkend se prostě nikam nejede. Ani na chalupu do nedaleké vísky se dnes neodjelo. Zůstalo se ve městě. V domě. Samo.

Zase ten zvuk, pro změnu opačný, ale tak podobný... Otočení vypínače v prázdném domě. V pátek večer se jej obvykle nedotýkal. V pátek večer nebýval doma. V pátek večer nebýval sám. V pátek večer...

Prošel patrem a rovnou zamířil do ložnice. Kravatu hodil na stůl, vestu nechal na opěradle židle. Posadil se na postel, ozařovanou pouličním osvětlením. Koho to vůbec napadlo, stavět dům tak blízko uliční lampy?

Rozepnul si první tři knoflíky u košile a pak ji přetáhl přes hlavu. Stejně ji dám do pračky, tak co, řekl si a mrštil s ní kamsi do místnosti. Kalhoty složil a hodil na stůl. Kovová přezka opasku vesele zazvonila o dubovou desku. Kolikrát už takhle nechal šaty rozházené po místnostech za sebou... Tehdy si ovšem knoflíky u košile nerozepínal sám. Tehdy nebyl sám.

Sundal si ponožky a mrštil jimi pod postel. Tehdy nebyl sám... Koho to teď zajímalo? Natáhl se a zaposlouchal se do vlastního dechu. Rytmického, pravidelného... Jako by tu ani nebyl sám. Sám, sám, sám...

Koukni se pod postel, napadlo ho náhle. Nebo se snad bojíš skřítků? V sedmadvaceti? To snad ne! Těch už sis užil v dětství až až!

Lékař říkal, že trpí fobií. Matka říkala, že si jej měli v léčebně nechat déle. Jindra říkal, že na tom nesejde. Každý se něčeho bojí...

Otočil se na bok. Jindra říkal... Proč na něj pořád myslí? Ten zmetek ho chtěl stejně jen dostat do postele! Párkrát se vyspali, párkrát si vyrazili na výlet, na chalupu... A pak chtěl půjčit prachy. Chtěl to, o co mu šlo. Daniel peníze nedal. Zato něco dostal. Kopačky. A to ho štvalo. Kopačky přeci dává on. Nedostává je. Není zvyklý je dostávat.

A teď tu leží a bojí se skřítků. To dopadl!

Blbost! On se nebojí skřítků. On má jen strach, že má někoho v domě. Dneska se krade všude. Lidi by si ukradli i nos mezi očima, kdyby je to nebolelo.

Lidi by si ukradli i nos mezi očima!

Co by tady chtěl kdo ukrást? A jak by se sem dostal? Okna v přízemí jsou zavřená. Okna v patře také. Ani neotevřel ventilaci. Tak moc je unavený. Vždyť pokládal za námahu sem jenom dojít. Pokládal za námahu jít pohladit Azora. Neodemkl ani domovní dveře. A teď se bojí skřítků z Podpostelí a myslí na chlápka, co mu dal
v pondělí kopačky.

ON SE NEBOJÍ!!! Probral se z dřímoty. Nebyl schopen vypnout svůj mozek, zklidnit tok svých myšlenek. Takhle si neodpočine. Vždyť by i ve snu horečně přemýšlel! Musí prostě začít myslet na něco jiného. Třeba na toho týpka s růží. Stál tam u domovních dveří a na někoho čekal. Možná věděl, na koho, možná měl rande naslepo... Stál tam a tvářil se, že tam není. Kdyby měl klíče, otevřel by dveře a schoval by se před zvídavými zraky kolemjdoucích do přítmí domovní chodby.

Z toho by mohla být nějaká povídečka, obrátil se a vytáhl zpod sebe peřinu. Ani se nepřikryl. Blbne...

Byl unavený. Tak unavený, že nepohladil ani toho čokla, kterého vlastně nesnáší. Nechtěl jít ulicí, kterou chodí každý den už čtyři roky. Nechtěl odemknout dveře, které byly naštěstí otevřené. Byl unavený a mozek ho nenechal se vyspat. Pořád ho něco dráždilo.

No jasně, vždyť ty dveře nebyly zamčené! Jako šílený vyskočil z postele a seběhl do přízemí. Všude rozsvěcel světla. V rychlosti všechno kontroloval a stále se díval ke dveřím. Nic. Nikdo.

Nic se neztratilo, nikdo se nikde neschovával. Prohledal i patro. Stejný výsledek. Byl v domě sám. Všechno uvedl do původního stavu; jinak řečeno, opět zhasl světla. Kalhoty ze stolu vzal, vyklepal a opět je složil. Položil je na židli. Ponožky zpod ní kopl pod postel. Však je ráno najde, zívl. A lehl si.

S takovou se tedy nevyspí, blesklo mu myslí. Ještě dvakrát během noci prohledá celý barák a teprve pak bude mít klid.

Prohledá... Prohledat - to znamená podívat se všude. I pod postel. Podíval se pod postel? Ne. A proč se nepodíval pod postel? Protože má strach....

"Já nemám strach," řekl polohlasně. Fobie nefobie, prostě se podívám pod postel a basta! Co by tam mělo být tak hrozného? Je tam jen špína, prach a mé ponožky.

Jsem zbabělý? Ta slova ho nenechávala na pokoji. Zbabělý... Prostě se podívá pod postel. Strčí hlavu přes její okraj, odhrne prostěradlo a zkontroluje své tajemné Podpostelí, obývané mikroby, bakteriemi a roztoči.

Zhluboka se nadechl a povytáhl bílé ložní prádlo. Látka vydala nepříjemný zvuk, jako by byla z kovu a jemně cvakla. Co teď? Podívám se dolů, řekl si. Na tři. Raz - podepřel se lokty. Dva - sklonil se. Tři - otevřel oči.

"Šup!" Byl to vůbec zvuk? A slyšel ho? Nebo si jen uvědomil ten náraz, když mu čelem proletěl projektil?

Nebyl zbabělec. Zbabělec by oči nikdy neotevřel. Daniel je otevřel, ale nikdy už je nezavře.

Zbabělec by přežil.

"Ty že ses bál kouknout pod postel," řekl Jindra polohlasem a ujistil se, že neztratil briliantovou brož, kterou měl Daniel schovanou po matce. "Já blbec Ti to málem zbaštil!"

Odfrkl si.

Odešel.

A skřítek zatáhl svou záclonu z prostěradla. 

(2020)


TADY A TAM

Krčil jsem se v křoví, schoulený do klubíčka. Doufal jsem, že mne v příkré stráni, porostlé bujnou vegetací, není se shora vidět. Kdybych jen byl dál od silnice! Když mě z ní Martin srazil, proletěl jsem pěti šesti keři a následující kosodřevina se mi stala díky pevným trnitým větvím vězením i útočištěm zároveň. Dalšího sestupu jsem se ze strachu před odhalením - a také díky bolesti, kterou mi působil každý pohyb v bodavém roští - neodvážil.

Cosi plesklo, pláclo, cvaklo; podivná směsice zvuků připomínala tlumený výstřel a šacování. Zřetelně jsem slyšel šplouchnutí. Nemusíte být gangster, aby vám došlo, co se dělo.

A pak se něco těžkého řítilo po svahu dolů, stejnou cestou jako já. Bezvládný Martin vletěl po hlavě přímo ke mně, pravou tvář pár centimetrů od mé. Chytl jsem ho za ramena a na chvíli zastavil. Vzápětí zdánlivě nezdolné roští pod námi povolilo a během dalšího krátkého sestupu se Martinův způli ustřelený obličej přitiskl na můj. Cítil jsem horkou prýštící krev se zbytky mozku, vtékající mi do úst, do očí i do nosu. Takhle si splynutí dvou lidí nepředstavuji, blesklo mi hlavou. Udusím se Martinem - jak směšná a zároveň příšerná myšlenka! Chtělo se mi křičet, vstát, utéct, nenechat se chytit, nedopadnout jako on; lapal jsem po dechu, ječel beze slov - až se mi konečně podařilo posadit se, strhnout z tváře propocenou peřinu a příšerným řevem probrat nejméně půl ulice.

_______________________________________________________________

- Petře? (...) Jsi vzhůru?

- Jo, promiň...

- Zase ten sen?

- Zase. (...) Drž mě pevně!

- Jsi celý zpocený. (...) Donesu ti osušku.

- Počkej, nechoď pryč! (...) Marty! (...) Marty, prosím!

- No tak, nejsi malej. Na, utři se. Pořádně! Já to udělám. (...) To je služba, co? Masážní salón v půl třetí ráno. Takového chlapa jen tak nenajdeš.

- V půl třetí ráno?

- Kdykoliv!

- V půl třetí ráno jsem chlapa už dlouho nehledal.

- No to by sis mohl zkusit, mladej!

- Zkusím... Vsaď se!

- Že ti vyfrotýruju nejen hlavu, ale i něco docela jinýho!

- Marty!

- Už se tam blížím!

- Marty! (...) Marty!!! (...) Martine...

- (...) (...) (...) Mám přestat?

- Ne...

_______________________________________________________________

Je to realita? Je to sen? Co když bdění sníme a sny jsou tím skutečným, nefalšovaným světem? Zní to šíleně, ale kdo se v tom má vyznat?

Už zase jsem se s Martym pohádal kvůli jeho poslednímu ztřeštěnému nápadu. Fotil parcely pro stavbu nových zbohatlických vil, úžasných nevkusností v podnikatelském baroku, a náhodou zvěčnil místního radního v družném hovoru s drogovým dealerem. Na snímku byli docela v rohu, hezky schovaní pod bukem, ale byli tam. Pana zastupitele poznal hned, toho druhého mu určil až známý z kriminálky, který samozřejmě nelenil a politika informoval. Radní za negativ nabídl ne zrovna malou odměnu, jenže Martyho nenapadlo nic lepšího, než se pokusit vymáčknout z nechtěné stafáže dvojnásobek.

"Z toho budeš mít jen problémy," snažil jsem se Martyho přivést k rozumu. "Vsaď se!"

"Já se nesázím," povytáhl obočí a s pohledem neviňátka mi přibouchl dveře fotokomory před brýlemi. Já se nesázím... Kdykoliv se chtěl z něčeho vykroutit, zneužil tuhle mou slovní neřest a stočil řeč jinam.

Snad každý má nějakou oblíbenou průpovídku. Já se rád hypoteticky sázel a on mne s chronickou pravidelností odbýval negativní reakcí na můj vlastní verbální zlozvyk. Nebo ho ignoroval. Nebo si mne dobíral. Nikdy to ale neřekl sám. Musel bych ho zabít, aby řekl: "Tak jo!" A možná ani potom by to neudělal.

Miloval nebezpečí. Měl ho v krvi. Dobrodružství všeho druhu, to bylo jeho. Nestačilo mu, že se do něj vrhal - ještě si je musel vyfotografovat.

Fotil cokoliv, od parcel pro lokace nových budov po reklamní snímky do prospektů a na pohlednice, příležitostně se věnoval sportu; nejvíc ale miloval přírodní scenérie. Klidně se s foťákem spouštěl do propastí a přes noc mrzl na Sněžce kvůli krkonošskému panoramatu s vycházejícím sluncem.

Fotit domy a pozemky zatím vynášelo nejvíc. "Jednou budu v National Geographic," komentoval svá dílka, když se dostával z potrhaných riflí. Prosvištěl zrovna záhonem čajových růží, následován nečistokrevným dobrmanem výrobce sanitární keramiky. Podnikatel si chtěl nechat zvěčnit svůj bungalov a ten chlápek v kožené bundě a kovbojských botách, který si dovolil označit jeho pýchu za děsnou barabiznu, ho dvakrát nenadchl. "Ať ta ženská nečumí," pronesl Marty směrem k osobě v okně, kterou byla čirou náhodou výrobcova matka. Pak už jen stačilo zakopnout o řetěz u boudy, v níž dlel dosud spící rodinný mazlík a devastace již tak narušeného poklidného pracovního klimatu byla dovršena. Marty získal za svůj poloakrobatický výstup tučné odškodné, přičemž mám dojem, že se pan výrobce záchodových mís k další spolupráci s ním jen tak neodhodlá.

_______________________________________________________________

- Co je?

- Promiň, shodil jsem budík...

- Hmmm... Dobré jitro!

- Aby bylo! (...) Jak ses vyspal?

- No, mohlo to být lepší.

- Co ten sen? (...) Pořád stejný?

- Pořád. (...) Měl bys toho nechat.

- Strašpytle... Chceš taky čaj?

- Díky. (...) Marty, vážně - tohle je už trochu moc. Jsi fotograf -

- Dobrej fotograf!

- - dobrej fotograf, špatně si nežiješ... Proč riskovat? Když se
to provalí, Toni tě klidně zavře. Vsaď se!

- S Tonim? Myslíš, že bych mohl vyhrát? No kdyby jo, tak bych
to třeba zkusil...

- Marty!

- Tak ne. Prosím - čaj do postele.

- Dík. A něco k jídlu?

- Až něco koupím, přinesu, sire! (...) Pokud mi někdo neustřelí půl ksichtu.

- Ale no tak!

- Nebyla tam nějaká inovace? Něco, co jsem ještě neslyšel?

- Chlape, tebe by měli fasovat do zlata. Normálně lidi takovéhle voloviny nezajímají, ale tobě můžu vykládat jeden a tentýž sen třeba desetkrát po sobě a pořád tě neomrzí!

- To víš, mám rád horory. (...) A chci vědět, co mě čeká. (...)
Au, nebij mě!

- To bylo pro výstrahu! A když seš tak zvědavej, tak tam byla jedna novinka...

- Jo?

- Když jsme došli do zatáčky, bylo cosi slyšet z křoví nad námi. Šramot, nebo co. Nejspíš totéž, co jsi slyšel ty.

- A proto jsem tě hodil dolů. Fajn, skvělá ochrana... Viděl jsi je?

- Ne, vůbec ne.

- A když jsem na tebe dopadl, co pak?

- Ty nevíš?

- Já tam nebyl. Teda fyzicky... Pokud mě nechceš vinit z toho, že si nepamatuju, co dělám ve tvých snech!

- Já myslel, že nešlo přeslechnout, co jsem pak dělal. Ječel jak o život! A vůbec, skoč už pro tu snídani!

- Rozkaz, šéfe!

- Když se vytáhneš s něčím fajnovým, třeba se budu v noci soustředit, jak mi kapeš po tváři a pak tě podrobně informuju.

_______________________________________________________________

Někdy se nám sen zdá skutečnější než skutečnost a realita jen podivným snem. Třeba v horečce vnímáme okolí s patřičnou snovou kulisou. Zvuk přichází odkudsi z dáli, obraz se komíhá a pohupuje... To vše se klidně může někomu zdát. Někomu jinému než nám. A až se ten někdo probudí, my, jeho (snad) šťastný sen, zmizíme v hloubi mozkových vln.

Schovávat peníze v kleci pro kanáry nebo za obrazy, to už každý zná. Vystavit kinofilm jako součást plastiky - to je chytřejší. Zvlášť, když jde o polosochu-polokoláž ze samých odstřižků fotografií, negativů, cívek a krabiček. Jmenuje se to Pokrok a připomíná Rhodský kolos mezi newyorskými Dvojčaty 11. září 2001. Strašlivé i fantasmagorické zároveň. Jako skrýš - geniální.

A pak to přišlo. Pár dní poté, co Martyho napadlo hrát si na zločince, jsem měl první sen. Vlastně to ani nebyl sen... Prostě se spojily události několika předchozích týdnů, v pátek jsme šli normálně do hajan, v sobotu vstali a vyšli si za město po silnici, vinoucí se v půli křovím a lesíkem zarostlého kopce. V zatáčce se Marty zastavil. Nad námi začínal les, pod námi jen roští, dřeviny a nádherný výhled na město v údolí. Rozhlédl se, chytl mě za loket a přistrčil ke srázu. "Schovej se a nevylejzej! Tebe hledat nebudou."

"Cože? Kdo?" Místo odpovědi mě prostě šoupl dolů. Nevěřil jsem tomu. Proč mě shodil? Nechápal jsem, co se děje. Ruce jsem měl podrápané od větví, a když se můj pád skončil v houštině, přikrčil jsem se v ní a čekal, co bude. Neozvaly se žádné hlasy. Jen něco zmateného, jakoby ho kdosi chytil, prošacoval, zastřelil a hodil dolů...

Ten parchant si mě vzal jako svědka! Aby ho nezabili! Dvě mrtvoly se skrývají hůř než jedna. Tak proč se nakonec rozmyslel?

Tohle mě napoprvé nenapadlo. Nedošlo mi to ani podesáté. Až teď, najednou, zčista jasna... Proč?

_______________________________________________________________

- Tys mě do toho namočil!

- ...co?

- Parchante!

- To by mělo bejt trestný, bušit do lidí, co ještě spí...

- Marty? (...) Promiň...

- Tak jo, rožnu. Povídej, co je nového?

- Něco mi došlo. Tys mě vzal s sebou jako svědka.

- No, stejně jsi houby viděl, ne?

- To jo, ale... Marty, jestli se někdy opovážíš...

- Copak?

- Namočit mě do něčeho!

- Neboj, nejsem blbej! (...) Chceš něco donést? (...) Aha, ručník.

- Neměl bych jít za psychiatrem?

- Proč? Kvůli obyčejnému snu?

- Už to bude čtrnáct dní...

- Jak se zbavím negativu, přestaneš mít strach - a bude po snech. Tak, tady je. Chceš vydrbat?

- Marty, proč to trvá tak dlouho? Já už nevím, co se děje. Víš, že tomu snu občas začínám i věřit?

- No tak, uklidni se... Pojď...

- Můžeš mě obejmout? Ale pevně... Víc... Díky...

_______________________________________________________________

Ten sen plynule vyvstával ze vzpomínek. Byl stejně jasný, stejně detailní; jakoby to byla skutečná vzpomínka, useknutá nějakým chvilkovým zatměním. Časem se všechno mění v sen. Vzpomínky i přítomnost. Málokterý sen ale začíná celým předchozím životem, všemi událostmi, pocity a postřehy. Sen má zpravidla nejasný začátek a výrazný konec. Začátek znám; a konec?

Co kdyby to Martyho smrtí nekončilo? No fuj, je dost nechutné zabývat se smrtí vlastního kluka, navíc ještě živého. Když mě poprvé pozval na rande, čekal jsem, že chce mít jen další zářez na pažbě. Krásný chlap, talentovaný a inteligentní, takový si může vybírat z pěkné řádky potencionálních partnerů. Nikdo mu nedá košem, i kdyby to mělo být jen na jednu noc. I mě chtěl prostě dostat. Ale já řekl: "Jako vtip dobrý. Dvakrát si zajdeme na kafe, úžasně si zaskotačíme a ráno mi zbudou akorát tak oči pro pláč a zmuchlaný prostěradlo, co?"

To byste nevěřili, jak málo stačilo k tomu, aby se zamiloval. Nikdo mu nedokázal tak dlouho odolával. Na tom, že se vyznám v lidech, bude asi špetka pravdy...

_______________________________________________________________

- Takže - jsi mrtvý a spadls na mě. Fajn. Hnus, ale fajn.

- Co uděláš?

- Co udělám? (...) No, nejspíš budu chvíli ležet a čekat, jestli mě nebudou hledat.

- A hledají?

- Já nevím, tak daleko se mi to nikdy nezdálo.

- No tak...

- Nejspíš nehledají. Takže se pokusím dostat dolů.

- Ne na silnici?

- Ne, tam by mohli být oni.

- Oni?

- Oni. (...) Vrazi, chlape! (...) No, prostě se musím dostat do města a přivolat pomoc. I když nevím, jak moc smysluplně bych jim vysvětloval, že na kopci v roští leží můj kluk s jednou tváří...

- Jsi docela silnej! Já bych se asi složil.

- Já vlastně taky... V reálu bych omdlel a našli by nás za pár dní oba stejně tuhý.

- Díky!

- Není zač.

- (...) Takže bys mě tam nechal ležet.

- Dýchání z úst do lebeční dutiny by ti už nepomohlo. (...) Ten polštář nehodíš. (...) Jauvajs!

- A nic by sis nevzal na památku?

- Třeba bundu, nebo pramínek vlasů? Že bych ti ho ustřihl potají...

- Rozliješ to!

- Kdepak! (...) Jsem šikovnej. (...) Ne, asi nic. I když...

- I když?

- Pokud jsi jel na tu schůzku s negativem... Ne, to bys byl hloupej. Promiň, ale to by tě nenapadlo. Takže bych ho nehledal. Navíc by ho našli už oni.

- Oni?

- Oni. (...) No, ti nahoře. (...) Radní a spol...

- A který z nich střílel?

- Radní určitě ne. Asi tě zabil drogový dealer. Nebo si najal lidi - to bude pravděpodobnější.

- A ten negativ?

- Něco mi říká, žes ho nechal doma.

- Jen tak?

- Jak to myslíš? Je přece dobře schovaný.

- Nepřemístil jsem ho? Nebo ty? Bývá dobré skrýš čas od času změnit.

- Zůstal tam, kde je teď. Poslyš, nepřipadá ti to uhozený? My se tu bavíme o tvé smrti, jako bys byl opravdu nebožtík.

- No, v tom případě bys byl nekrofil.

- Nekrofil? Tak pojď ke mně, ty jedna mrtvolko. Před pitvou si
tě musím pořádně ohlodat.

- Ohledat, ne?

- To taky...

_______________________________________________________________

Každý prý někdy ve snu létal. Asi jsem divný, ale já ne. Kolikrát jsem už toužil utéct před svými problémy a stát se neviditelným, projít zdí nebo se prostě odhmotnit a odletět někam do hlubin vesmíru! Místo toho jsem si užíval obyčejných divokých honiček ve starých domech a zkoušek ze školních předmětů, o nichž jsem neměl ani páru.

Tedy až dosud. Poprvé jsem měl "létací" sen. Ale to vlastně nebyl let, to bylo něco na pomezí násilného odvlečení a vyvržení do prostoru.

Zase jsem ležel v houští, spadl na mě Marty a sesuli jsme se o kousek níž, jenže tentokrát to mělo pokračování. Jakoby mě chytily neviditelné ruce v podpaží a vlekly mne pryč, pryč od Martyho, pryč od silnice, od kopce i od snu...

_______________________________________________________________

- Jsi přesnej jak hodinky! Půl třetí...

- Promiň...

- Něco nového?

- Jo. Něco je...

- Tak povídej!

- Zdálo se mi, že mě něco nebo někdo odvlekl pryč od tebe. (...) Marty?

- Co?

- Cítíš to?

- Co mám cítit?

- Krev...

- To máš ještě z toho snu.

- (...) Ne, Marty, vážně, já cítím krev!

- Je ti něco? Kde ji cítíš? Počkej, rožnu!

- V nose! Ty nic nevidíš? Nic necítíš?

- A ty?

- (...) Vlastně - taky nic.

- Tak vidíš. Lehni si...

- Marty, chci, aby šel ten negativ z domu.

- Jasně.

- Marty! Myslím to vážně! Nevydržím tu s ním!

- Zítra to skončím. (...) Slibuju!

- (...) Hlína...

- To není možný! Maximálně na tebe spadl kousek omítky se stropu.

- Marty, já cítím mezi prsty hlínu!

- (...) Spi, ráno ti koupím něco na uklidnění.

- Marty, já mám takový divný dojem... Jakoby tohle všechno... Byl sen...

- Dokáže sen tohle?

- Ne. (...) Marty! (...) Promiň, už budu hodný. Jen mi tak blesklo hlavou...

- Tak jo. Přineseš mi ten negativ?

- Co? (...) Teď?

- Chci mít pokoj. Záleží mi na tobě. Dones ho - a já ho přestřihnu a zítra předám radnímu. Jo?

- Proč... Proč pro něj nejdeš sám?

- Protože jsem hróóózně moc ospalý...

______________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Spát se dá různě. Můžete spát neklidně, můžete spát přerývaně, mělce, jako na jehlách, hluboce, jako když vás do vody hodí, sladce, jako v bavlnce... Je tisíc způsobů, kterými můžete spát. A stejně tak můžete snít. Někdo si sny nepamatuje a tvrdí, že žádné nemá, jiný jich má nadbytek a nevadilo by mu, kdyby o nějaké přišel. V bezesných nocích nezamhouříte oka a bezesné noci provázejí těžký spánek utrápených a nespokojených.

Nikdy mě nenapadlo, že si jednou budu přát bezesnou noc. Jen jednu jedinou, na zotavenou. Abych se trošku zrekreoval a odpočinul si od propocených prostěradel a strhaných hlasivek v půl třetí ráno.

Marty byl pro mě hrdina. Noc co noc se se mnou budil, probíral mé sny a ráno čile odcházel do práce. Nikdy ani slůvkem nereptal a nezlobil se. Dobíral si mě, to ano, ale nic víc. Musel mít obdivuhodnou trpělivost.

_______________________________________________________________

- Může nás někdo sledovat?

- Cože?

- Jestli nás může někdo sledovat!

- Co tě to zase napadlo?

- Marty, já mám poslední dobou dojem, že se na nás pořád někdo dívá. Že nás někdo poslouchá.

- Šmírák? Skrz tyhle záclony nic neuvidí.

- Nemyslím zrovna na úchyláka.

- Tak co?

- Třeba tu máme štěnici.

- Štěnici?

- Kvůli té fotce...

- To by spíš vzali negativ se snímky a víc se o nás nestarali, ne?

- Třeba nic nenašli...

- (...) Proč myslíš, že tu byli?

- Protože cítím jejich pohled.

- Ale negativ nevzali. Skoč se přesvědčit!

- Ne, díval jsem se.

- Opravdu? (...) Tak už si lehni... Nikdo tě nesleduje. Podívej:
Pod stolem - nic. Pod plakáty - nic. Ani tady!

- A támhle...

- Tam už jsem se přece díval! Pořádně se nadechni, zavři oči, vydechni...

- Marty...

- Pořád?

- Pořád...

- Jsem tu jenom já - a ty. Nikdo jiný se na tebe nedívá. Věř mi! Dobrou noc...

_______________________________________________________________

Zdálo se mi to zvláštní. Když nám něco připadá být nějakým, jakýmkoliv, řekneme, že se nám to takovým být zdá. A přitom nesníme a jsme zcela probuzení. Zdát se nám může cokoliv: Tvrzení nepravdivé, polévka málo slaná, cesta krátká. Někdy se můžeme mýlit, jindy je zdání realitou pouze pro nás, vzácně pro všechny. Záleží na úhlu pohledu.

Zdálo se mi, že své sny nesním sám. Že mám nezvaného hosta, který se dívá na totéž, na co se soustředím pod zavřenými víčky. Stal jsem se předmětem svého vlastního zdání, kinosálem, přístupným imaginárním spoludivákům. Jen kdybych měl jistotu, že nepozorovatelní pozorovatelé skutečně existují. Jediný sen - a já z nich šílel. Každonoční hororovou podívanou jsem nevnímal díky strachu z neznámých společníků. A když jsem opět zaječel a Marty rozsvítil, napadlo mě něco neskutečného. Co když se ten, kdo mě pozoruje, skrývá v jeho očích? Co když na mne myslí, i když spí a já vnímám díky vzájemnému citovému poutu jeho přítomnost příliš intenzivně a sugestivně jako druhou složku svého já?

Podíval jsem se mu do očí, po spánku zúžených do tenkých štěrbinek a strach ze mne na chviličku opadl. A pak...

Kolikero zřítelnic se na mne v tu chvíli vlastně upíralo?

_______________________________________________________________

- Marty... Pořád se toho pocitu nemůžu zbavit.

- Tak povídej...

- Víš, zdá se mi, že je to všechno obráceně.

- Obráceně?

- Obráceně! Tohle, včerejšek, tvá i má práce... Připadá mi, že to je jen sen, jen fikce! Mám prostě dojem, že ještě ležím s obličejem od tvé krve a tohle všechno není pravé...

- Připadám ti falešný? (...) Falešný falešník?

- Marty, vážně! Jakoby to ani nebyly mé vzpomínky, ale něčí...

- Čí?

- Já nevím...

- Moje?

- Snad... Nebo jejich. (...) Nebo ničí...

- To už je trochu moc...

- Ne, Marty - zkoušel tě někdy někdo zhypnotizovat?

- Zhypnotizovat? Aby mne pak ovládal a já pro něj vykrádal banky a mordoval pak si to nepamatoval?

- Ale no tak! Člověk většinou neudělá to, co se mu vyloženě příčí.

- Kouzelníci dokážou přinutit seriózní lidi, aby ze sebe dělali kašpara!

- Dělat ze sebe kašpara je něco jiného, než provádět nezákonnou neplechu! Koukej, Marty, já mám dojem, že na nás někdo ušil boudu.

- To mi vysvětli!

- Prosím tě, nesměj se, ale... Co když už po tom negativu pátrají?

- Náš pan komunální politik teď spíš přemýšlí, kde sehnat penízky.

- Třeba mne nějakým způsobem dostali...

- Dostali? (...) Nerozumím.

- Možná, že to opravdu nebyl sen. Možná skutečně sním teď - a proto mi připadá každý den tak neskutečně stejný. Mám problémy si vzpomenout, co jsem dělal v práci, co jsi dělal ty, co a kdy vůbec nakupujeme...

- Chceš mi tím naznačit, že tvá soukromá hororšou je skutečnost a já jsem, abych to řekl odborně, sugescí navozenou maskou svých vlastních vrahů, kteří se z tebe snaží dostat...

- Polož ten polštář!

- Co? (...) Jen jsem si chtěl podložit loket...

- Nešahej na mě! (...) Nepřibližuj se!

- Petře, prober se! Začínáš mi nahánět strach!

- Ty tu nejsi! Ani ty, ani okolí!

- Zadrž! (...) No tak, uklidni se! To bude dobrý... Uklidni se...

- Chci se probudit...

- Jo - to já taky. (...) Nepůjdeme raději spát? Víš, že ráno vstávám.

- Kdybych tak měl důkaz...

- Důkaz?

- Že tu jsme.

- Tak fajn. Jestli chceš dokázat mou přítomnost, musíš se zklidnit. (...) Počítám do tří. (...) Raz...

- Co když tu nejsem já...

- Dva...

- Nebo ani jeden z nás...

- Tři.

- Marty, prosím tě!

- Teď hezky zavři oči a spi, nebo s tebou celý týden nepromluvím. A to se vsaď, že to vydržím!


(2020)

Procitnutí

Procitnutí ze sna.

Je krásné, když sen opouštíme.

Však krásnější, když sen trvá.

A nelze popsat nádheru,

kterou v sobě tají

ze sna snem probuzení.

Vždyť čím jiným

než snem

je polibkem Tvým

být probuzen?



Tisíce lidí

prochází světem,

kolem mne kráčí lidský dav;

já tiše sedím,

dívám se po něm,

až v zádech svých ten hlas rozeznám.


Tisíce lidí

nevnímám rázem,

strnu a napjatě poslouchám;

vždyť hlas Tvých kroků,

znějících městem,

v tisíci kročejích rozpoznám.