Stanislav Mikule


PODPOSTELÍ


"Když byly Danielovi dva roky, viděl svého prvního skřítka. Ve třech letech o něm řekl mamince. Ta se jeho tvrzení jen usmívala. Daniel jí ho chtěl představit, ale skřítek se jí neukázal. Maminka považovala Daniela za lháře a často jej hubovala. Měl si přestat vymýšlet a raději si uklidit pod postelí. Jenomže tam žili skřítci a Daniel je nechtěl rušit. Skřítci byli hodní, když si s ním chtěli hrát, ale kdyby je někdo zlobil, ublížili by mu.

Když byly Danielovi čtyři roky, jeho skřítek umřel. Ostatní skřítci z kamarádovy smrti vinili Daniela, kterého to velmi mrzelo. Maminka jej odvedla k psychologovi a ten ho poslal na dva týdny do léčebny.

Léčebna je velký dům, kde dávají lékaři pacientům léky, aby spali a mysleli si, že jsou skutečně nemocní. Když člověk tvrdě spí, nevšímá si skřítků. A to ani takový člověk, který skřítky vábí.

Daniel skřítky vábil.

Pacient v léčebně je člověk, který skřítky přitahuje více než jiní lidé. Když spolyká své léky a tvrdě usne, vezmou lékaři nože a jdou chytat skřítky. Vytahují je z Podpostelí a na místě je zabíjejí. Poté je posílají do spaloven v malých pytlích, označených jako potracené děti.

Když jsou všichni skřítkové, které pacient vábil, mrtví, je vyléčen a může jít domů. Pokud je ale bude vábit dál, musí se znovu léčit. Skřítci za svou touhu po Podpostelí velmi často platí svými životy.

Ale skřítci se umí i bránit. Ne nadarmo se mnohé děti Podpostelí bojí a nikomu o něm neřeknou ze strachu, aby se jim tajemné postavičky nepomstily. Skřítci se umí mstít.

Skřítci jsou mistry msty. A Daniel to věděl.

Daniel vyrostl a stal se dospělým.

A stále se bál skřítků."

"Tak jak to jde?" Helena se pokusila přes rameno číst Danielovy čerstvé poznámky.

"Moc ne," přiznal se. "Z toho nebude ani podprůměrná pohádka." Vyškubl list z psacího stroje a chtěl jej zmačkat a zahodit. Ještě jednou přelétl stránku zkoumavým pohledem a pak ji složil a ledabyle strčil do kapsy u saka. "Třeba se s tím ještě dá něco dělat..."

"Měl by ses jít pořádně prospat," přehodila si přes ramena kabát a usmála se na něj. Na rozloučenou.

"Dobře, provedu," řekl napůl v žertu. Měla pravdu. Potřeboval spát. A moc.

Dopil vychladlou kávu. Neobtěžoval se s umýváním hrnku, prostě ho nechal stát na stole, zhasl lampu a zamkl za sebou dveře. A bylo to. Devět schodů do mezipatra, lehká otočka doleva a další devatero schodů do miniaturní haly. Prošel otevřenými dveřmi do secesní předsíně. Tři schůdky a domovní dveře. I ty za sebou pečlivě zamkl. Tohle není Rakousko, tohle je Slezsko. Tady by si lidé ukradli i nos mezi očima. Kdyby to ovšem šlo...

Chladná noc byla prosycena jakousi nedefinovatelnou vůní. Nebo snad zápachem? Neměl chuť to zkoumat. Šel rovnou domů, neohlížel se. Sotva se podíval na semafor.

V jednom z vchodů kdosi byl. Skrýval se ve stínu, v ruce držel cosi dlouhého, tmavého... Daniel přidal do kroku. Chtěl jej co nejrychleji minout. Tajemný stín odvrátil od procházejícího tvář a připadal si nejspíš jako vůl. Styděl se. A styděla se i rudá růže. Být takhle potupně schovávána...

Jak dlouho tam mohl neznámý jen tak stát? Kolik věčně plynoucích minut tam už čekal? A dočkal se někdy? Kratičký záblesk Danielova zájmu záhy pohasl. Pohlédl před sebe. V řadě stojící empírový rodinný domek, skoro malá vilka, byl příliš rozlehlým pro jednoho člověka. Daniel si v něm připadal ztracený. Vnímal jej vůbec někdy jako svůj domov?

Odemkl branku. Sousedův Azor nedůvěřivě zaštěkal. Něco na něj přes plot zavolal. Snad ho chtěl jen utišit, dát mu najevo, že ho také poznal, nebo prostě jenom chtěl něco říct. Sám nevěděl. Otočil se a otevřel dveře. Vlastně - chtěl spát.

Otočení vypínače. Důvěrný zvuk; a přeci působil najednou tak cize! Otočení vypínače v prázdném domě. Může být něco smutnějšího? Potichu se zul a sako přehodil přes věšák. Potichu... Proč vlastně? Nikoho přeci nerušil. Je nepříjemné, když někoho v noci rušíte. Je nesnesitelné, když nikoho rušit nemůžete.

Škoda proudu, řekl si a prošel potmě obývacím pokojem do kuchyně. Světlo z ulice ji dostatečně ozařovalo; nač by svítil? Mléko klidně vytáhl z lednice a napil se. Jen tak, z krabice. Nač špinit sklenici? Stejně by mu za to nikdo nevynadal. Stejně tak mu nikdo nevynadá, že je líný si vzít sklenici.

Vrátil krabici zpátky a nohou zabouchl dveře. Důvěrně známý zvuk v důvěrně známém domě. Mohl znát důvěrněji jiný zvuk? Třeba něčí dech?

A čí asi?

Vždycky toužil po klidu k práci. Přišel z kanceláře pozdě večer a toužil ještě chvíli psát. Jen tak sedět a psát. V naprostém tichu.

Uměl psát. Věřil, že umí psát. Přátelé mu to tvrdili. I nejbližší mu to tvrdili; když je ještě měl.

Nejbližší... Kdo jsou vůbec nejbližší? Mohou být vzdáleni tisíce kilometrů; a přesto prý zůstanou těmi nejbližšími. A co ti pod vaší postelí?

Danielovy kroky se rozléhaly domem. Koberce je jen neochotně tlumily. Rozsvítil lustr nad schodištěm, zhasnul v předsíni a vyšel do patra. Nahoře se na okamžik zastavil. Ne, rozhodl se, nebude se už vracet dolů. Nemá to cenu. Co vlastně chce? Spát. Takže proč se vracet pro sako? Kvůli tomu kusu papíru? Co by s ním teď dělal? Do rána to přece počká.

Co sprcha? Nemá si dát sprchu? A odskočit si? A proč? Vždyť chce jen spát. Bude víkend. A on tu ztvrdne. Nikam nepojede. Nikdo jej ráno nebude budit s tím, že by pořád jen vyspával a venku je přitom tak krásně. Žádný výlet na Raduň, žádné placatění se na Sádráku. Tento víkend se prostě nikam nejede. Ani na chalupu do nedaleké vísky se dnes neodjelo. Zůstalo se ve městě. V domě. Samo.

Zase ten zvuk, pro změnu opačný, ale tak podobný... Otočení vypínače v prázdném domě. V pátek večer se jej obvykle nedotýkal. V pátek večer nebýval doma. V pátek večer nebýval sám. V pátek večer...

Prošel patrem a rovnou zamířil do ložnice. Kravatu hodil na stůl, vestu nechal na opěradle židle. Posadil se na postel, ozařovanou pouličním osvětlením. Koho to vůbec napadlo, stavět dům tak blízko uliční lampy?

Rozepnul si první tři knoflíky u košile a pak ji přetáhl přes hlavu. Stejně ji dám do pračky, tak co, řekl si a mrštil s ní kamsi do místnosti. Kalhoty složil a hodil na stůl. Kovová přezka opasku vesele zazvonila o dubovou desku. Kolikrát už takhle nechal šaty rozházené po místnostech za sebou... Tehdy si ovšem knoflíky u košile nerozepínal sám. Tehdy nebyl sám.

Sundal si ponožky a mrštil jimi pod postel. Tehdy nebyl sám... Koho to teď zajímalo? Natáhl se a zaposlouchal se do vlastního dechu. Rytmického, pravidelného... Jako by tu ani nebyl sám. Sám, sám, sám...

Koukni se pod postel, napadlo ho náhle. Nebo se snad bojíš skřítků? V sedmadvaceti? To snad ne! Těch už sis užil v dětství až až!

Lékař říkal, že trpí fobií. Matka říkala, že si jej měli v léčebně nechat déle. Jindra říkal, že na tom nesejde. Každý se něčeho bojí...

Otočil se na bok. Jindra říkal... Proč na něj pořád myslí? Ten zmetek ho chtěl stejně jen dostat do postele! Párkrát se vyspali, párkrát si vyrazili na výlet, na chalupu... A pak chtěl půjčit prachy. Chtěl to, o co mu šlo. Daniel peníze nedal. Zato něco dostal. Kopačky. A to ho štvalo. Kopačky přeci dává on. Nedostává je. Není zvyklý je dostávat.

A teď tu leží a bojí se skřítků. To dopadl!

Blbost! On se nebojí skřítků. On má jen strach, že má někoho v domě. Dneska se krade všude. Lidi by si ukradli i nos mezi očima, kdyby je to nebolelo.

Lidi by si ukradli i nos mezi očima!

Co by tady chtěl kdo ukrást? A jak by se sem dostal? Okna v přízemí jsou zavřená. Okna v patře také. Ani neotevřel ventilaci. Tak moc je unavený. Vždyť pokládal za námahu sem jenom dojít. Pokládal za námahu jít pohladit Azora. Neodemkl ani domovní dveře. A teď se bojí skřítků z Podpostelí a myslí na chlápka, co mu dal
v pondělí kopačky.

ON SE NEBOJÍ!!! Probral se z dřímoty. Nebyl schopen vypnout svůj mozek, zklidnit tok svých myšlenek. Takhle si neodpočine. Vždyť by i ve snu horečně přemýšlel! Musí prostě začít myslet na něco jiného. Třeba na toho týpka s růží. Stál tam u domovních dveří a na někoho čekal. Možná věděl, na koho, možná měl rande naslepo... Stál tam a tvářil se, že tam není. Kdyby měl klíče, otevřel by dveře a schoval by se před zvídavými zraky kolemjdoucích do přítmí domovní chodby.

Z toho by mohla být nějaká povídečka, obrátil se a vytáhl zpod sebe peřinu. Ani se nepřikryl. Blbne...

Byl unavený. Tak unavený, že nepohladil ani toho čokla, kterého vlastně nesnáší. Nechtěl jít ulicí, kterou chodí každý den už čtyři roky. Nechtěl odemknout dveře, které byly naštěstí otevřené. Byl unavený a mozek ho nenechal se vyspat. Pořád ho něco dráždilo.

No jasně, vždyť ty dveře nebyly zamčené! Jako šílený vyskočil z postele a seběhl do přízemí. Všude rozsvěcel světla. V rychlosti všechno kontroloval a stále se díval ke dveřím. Nic. Nikdo.

Nic se neztratilo, nikdo se nikde neschovával. Prohledal i patro. Stejný výsledek. Byl v domě sám. Všechno uvedl do původního stavu; jinak řečeno, opět zhasl světla. Kalhoty ze stolu vzal, vyklepal a opět je složil. Položil je na židli. Ponožky zpod ní kopl pod postel. Však je ráno najde, zívl. A lehl si.

S takovou se tedy nevyspí, blesklo mu myslí. Ještě dvakrát během noci prohledá celý barák a teprve pak bude mít klid.

Prohledá... Prohledat - to znamená podívat se všude. I pod postel. Podíval se pod postel? Ne. A proč se nepodíval pod postel? Protože má strach....

"Já nemám strach," řekl polohlasně. Fobie nefobie, prostě se podívám pod postel a basta! Co by tam mělo být tak hrozného? Je tam jen špína, prach a mé ponožky.

Jsem zbabělý? Ta slova ho nenechávala na pokoji. Zbabělý... Prostě se podívá pod postel. Strčí hlavu přes její okraj, odhrne prostěradlo a zkontroluje své tajemné Podpostelí, obývané mikroby, bakteriemi a roztoči.

Zhluboka se nadechl a povytáhl bílé ložní prádlo. Látka vydala nepříjemný zvuk, jako by byla z kovu a jemně cvakla. Co teď? Podívám se dolů, řekl si. Na tři. Raz - podepřel se lokty. Dva - sklonil se. Tři - otevřel oči.

"Šup!" Byl to vůbec zvuk? A slyšel ho? Nebo si jen uvědomil ten náraz, když mu čelem proletěl projektil?

Nebyl zbabělec. Zbabělec by oči nikdy neotevřel. Daniel je otevřel, ale nikdy už je nezavře.

Zbabělec by přežil.

"Ty že ses bál kouknout pod postel," řekl Jindra polohlasem a ujistil se, že neztratil briliantovou brož, kterou měl Daniel schovanou po matce. "Já blbec Ti to málem zbaštil!"

Odfrkl si.

Odešel.

(2020)


TADY A TAM

Krčil jsem se v křoví, schoulený do klubíčka. Doufal jsem, že mne v příkré stráni, porostlé bujnou vegetací, není se shora vidět. Kdybych jen byl dál od silnice! Když mě z ní Martin srazil, proletěl jsem pěti šesti keři a následující kosodřevina se mi stala díky pevným trnitým větvím vězením i útočištěm zároveň. Dalšího sestupu jsem se ze strachu před odhalením - a také díky bolesti, kterou mi působil každý pohyb v bodavém roští - neodvážil.

Cosi plesklo, pláclo, cvaklo; podivná směsice zvuků připomínala tlumený výstřel a šacování. Zřetelně jsem slyšel šplouchnutí. Nemusíte být gangster, aby vám došlo, co se dělo.

A pak se něco těžkého řítilo po svahu dolů, stejnou cestou jako já. Bezvládný Martin vletěl po hlavě přímo ke mně, pravou tvář pár centimetrů od mé. Chytl jsem ho za ramena a na chvíli zastavil. Vzápětí zdánlivě nezdolné roští pod námi povolilo a během dalšího krátkého sestupu se Martinův způli ustřelený obličej přitiskl na můj. Cítil jsem horkou prýštící krev se zbytky mozku, vtékající mi do úst, do očí i do nosu. Takhle si splynutí dvou lidí nepředstavuji, blesklo mi hlavou. Udusím se Martinem - jak směšná a zároveň příšerná myšlenka! Chtělo se mi křičet, vstát, utéct, nenechat se chytit, nedopadnout jako on; lapal jsem po dechu, ječel beze slov - až se mi konečně podařilo posadit se, strhnout z tváře propocenou peřinu a příšerným řevem probrat nejméně půl ulice.

_______________________________________________________________

- Petře? (...) Jsi vzhůru?

- Jo, promiň...

- Zase ten sen?

- Zase. (...) Drž mě pevně!

- Jsi celý zpocený. (...) Donesu ti osušku.

- Počkej, nechoď pryč! (...) Marty! (...) Marty, prosím!

- No tak, nejsi malej. Na, utři se. Pořádně! Já to udělám. (...) To je služba, co? Masážní salón v půl třetí ráno. Takového chlapa jen tak nenajdeš.

- V půl třetí ráno?

- Kdykoliv!

- V půl třetí ráno jsem chlapa už dlouho nehledal.

- No to by sis mohl zkusit, mladej!

- Zkusím... Vsaď se!

- Že ti vyfrotýruju nejen hlavu, ale i něco docela jinýho!

- Marty!

- Už se tam blížím!

- Marty! (...) Marty!!! (...) Martine...

- (...) (...) (...) Mám přestat?

- Ne...

_______________________________________________________________

Je to realita? Je to sen? Co když bdění sníme a sny jsou tím skutečným, nefalšovaným světem? Zní to šíleně, ale kdo se v tom má vyznat?

Už zase jsem se s Martym pohádal kvůli jeho poslednímu ztřeštěnému nápadu. Fotil parcely pro stavbu nových zbohatlických vil, úžasných nevkusností v podnikatelském baroku, a náhodou zvěčnil místního radního v družném hovoru s drogovým dealerem. Na snímku byli docela v rohu, hezky schovaní pod bukem, ale byli tam. Pana zastupitele poznal hned, toho druhého mu určil až známý z kriminálky, který samozřejmě nelenil a politika informoval. Radní za negativ nabídl ne zrovna malou odměnu, jenže Martyho nenapadlo nic lepšího, než se pokusit vymáčknout z nechtěné stafáže dvojnásobek.

"Z toho budeš mít jen problémy," snažil jsem se Martyho přivést k rozumu. "Vsaď se!"

"Já se nesázím," povytáhl obočí a s pohledem neviňátka mi přibouchl dveře fotokomory před brýlemi. Já se nesázím... Kdykoliv se chtěl z něčeho vykroutit, zneužil tuhle mou slovní neřest a stočil řeč jinam.

Snad každý má nějakou oblíbenou průpovídku. Já se rád hypoteticky sázel a on mne s chronickou pravidelností odbýval negativní reakcí na můj vlastní verbální zlozvyk. Nebo ho ignoroval. Nebo si mne dobíral. Nikdy to ale neřekl sám. Musel bych ho zabít, aby řekl: "Tak jo!" A možná ani potom by to neudělal.

Miloval nebezpečí. Měl ho v krvi. Dobrodružství všeho druhu, to bylo jeho. Nestačilo mu, že se do něj vrhal - ještě si je musel vyfotografovat.

Fotil cokoliv, od parcel pro lokace nových budov po reklamní snímky do prospektů a na pohlednice, příležitostně se věnoval sportu; nejvíc ale miloval přírodní scenérie. Klidně se s foťákem spouštěl do propastí a přes noc mrzl na Sněžce kvůli krkonošskému panoramatu s vycházejícím sluncem.

Fotit domy a pozemky zatím vynášelo nejvíc. "Jednou budu v National Geographic," komentoval svá dílka, když se dostával z potrhaných riflí. Prosvištěl zrovna záhonem čajových růží, následován nečistokrevným dobrmanem výrobce sanitární keramiky. Podnikatel si chtěl nechat zvěčnit svůj bungalov a ten chlápek v kožené bundě a kovbojských botách, který si dovolil označit jeho pýchu za děsnou barabiznu, ho dvakrát nenadchl. "Ať ta ženská nečumí," pronesl Marty směrem k osobě v okně, kterou byla čirou náhodou výrobcova matka. Pak už jen stačilo zakopnout o řetěz u boudy, v níž dlel dosud spící rodinný mazlík a devastace již tak narušeného poklidného pracovního klimatu byla dovršena. Marty získal za svůj poloakrobatický výstup tučné odškodné, přičemž mám dojem, že se pan výrobce záchodových mís k další spolupráci s ním jen tak neodhodlá.

_______________________________________________________________

- Co je?

- Promiň, shodil jsem budík...

- Hmmm... Dobré jitro!

- Aby bylo! (...) Jak ses vyspal?

- No, mohlo to být lepší.

- Co ten sen? (...) Pořád stejný?

- Pořád. (...) Měl bys toho nechat.

- Strašpytle... Chceš taky čaj?

- Díky. (...) Marty, vážně - tohle je už trochu moc. Jsi fotograf -

- Dobrej fotograf!

- - dobrej fotograf, špatně si nežiješ... Proč riskovat? Když se
to provalí, Toni tě klidně zavře. Vsaď se!

- S Tonim? Myslíš, že bych mohl vyhrát? No kdyby jo, tak bych
to třeba zkusil...

- Marty!

- Tak ne. Prosím - čaj do postele.

- Dík. A něco k jídlu?

- Až něco koupím, přinesu, sire! (...) Pokud mi někdo neustřelí půl ksichtu.

- Ale no tak!

- Nebyla tam nějaká inovace? Něco, co jsem ještě neslyšel?

- Chlape, tebe by měli fasovat do zlata. Normálně lidi takovéhle voloviny nezajímají, ale tobě můžu vykládat jeden a tentýž sen třeba desetkrát po sobě a pořád tě neomrzí!

- To víš, mám rád horory. (...) A chci vědět, co mě čeká. (...)
Au, nebij mě!

- To bylo pro výstrahu! A když seš tak zvědavej, tak tam byla jedna novinka...

- Jo?

- Když jsme došli do zatáčky, bylo cosi slyšet z křoví nad námi. Šramot, nebo co. Nejspíš totéž, co jsi slyšel ty.

- A proto jsem tě hodil dolů. Fajn, skvělá ochrana... Viděl jsi je?

- Ne, vůbec ne.

- A když jsem na tebe dopadl, co pak?

- Ty nevíš?

- Já tam nebyl. Teda fyzicky... Pokud mě nechceš vinit z toho, že si nepamatuju, co dělám ve tvých snech!

- Já myslel, že nešlo přeslechnout, co jsem pak dělal. Ječel jak o život! A vůbec, skoč už pro tu snídani!

- Rozkaz, šéfe!

- Když se vytáhneš s něčím fajnovým, třeba se budu v noci soustředit, jak mi kapeš po tváři a pak tě podrobně informuju.

_______________________________________________________________

Někdy se nám sen zdá skutečnější než skutečnost a realita jen podivným snem. Třeba v horečce vnímáme okolí s patřičnou snovou kulisou. Zvuk přichází odkudsi z dáli, obraz se komíhá a pohupuje... To vše se klidně může někomu zdát. Někomu jinému než nám. A až se ten někdo probudí, my, jeho (snad) šťastný sen, zmizíme v hloubi mozkových vln.

Schovávat peníze v kleci pro kanáry nebo za obrazy, to už každý zná. Vystavit kinofilm jako součást plastiky - to je chytřejší. Zvlášť, když jde o polosochu-polokoláž ze samých odstřižků fotografií, negativů, cívek a krabiček. Jmenuje se to Pokrok a připomíná Rhodský kolos mezi newyorskými Dvojčaty 11. září 2001. Strašlivé i fantasmagorické zároveň. Jako skrýš - geniální.

A pak to přišlo. Pár dní poté, co Martyho napadlo hrát si na zločince, jsem měl první sen. Vlastně to ani nebyl sen... Prostě se spojily události několika předchozích týdnů, v pátek jsme šli normálně do hajan, v sobotu vstali a vyšli si za město po silnici, vinoucí se v půli křovím a lesíkem zarostlého kopce. V zatáčce se Marty zastavil. Nad námi začínal les, pod námi jen roští, dřeviny a nádherný výhled na město v údolí. Rozhlédl se, chytl mě za loket a přistrčil ke srázu. "Schovej se a nevylejzej! Tebe hledat nebudou."

"Cože? Kdo?" Místo odpovědi mě prostě šoupl dolů. Nevěřil jsem tomu. Proč mě shodil? Nechápal jsem, co se děje. Ruce jsem měl podrápané od větví, a když se můj pád skončil v houštině, přikrčil jsem se v ní a čekal, co bude. Neozvaly se žádné hlasy. Jen něco zmateného, jakoby ho kdosi chytil, prošacoval, zastřelil a hodil dolů...

Ten parchant si mě vzal jako svědka! Aby ho nezabili! Dvě mrtvoly se skrývají hůř než jedna. Tak proč se nakonec rozmyslel?

Tohle mě napoprvé nenapadlo. Nedošlo mi to ani podesáté. Až teď, najednou, zčista jasna... Proč?

_______________________________________________________________

- Tys mě do toho namočil!

- ...co?

- Parchante!

- To by mělo bejt trestný, bušit do lidí, co ještě spí...

- Marty? (...) Promiň...

- Tak jo, rožnu. Povídej, co je nového?

- Něco mi došlo. Tys mě vzal s sebou jako svědka.

- No, stejně jsi houby viděl, ne?

- To jo, ale... Marty, jestli se někdy opovážíš...

- Copak?

- Namočit mě do něčeho!

- Neboj, nejsem blbej! (...) Chceš něco donést? (...) Aha, ručník.

- Neměl bych jít za psychiatrem?

- Proč? Kvůli obyčejnému snu?

- Už to bude čtrnáct dní...

- Jak se zbavím negativu, přestaneš mít strach - a bude po snech. Tak, tady je. Chceš vydrbat?

- Marty, proč to trvá tak dlouho? Já už nevím, co se děje. Víš, že tomu snu občas začínám i věřit?

- No tak, uklidni se... Pojď...

- Můžeš mě obejmout? Ale pevně... Víc... Díky...

_______________________________________________________________

Ten sen plynule vyvstával ze vzpomínek. Byl stejně jasný, stejně detailní; jakoby to byla skutečná vzpomínka, useknutá nějakým chvilkovým zatměním. Časem se všechno mění v sen. Vzpomínky i přítomnost. Málokterý sen ale začíná celým předchozím životem, všemi událostmi, pocity a postřehy. Sen má zpravidla nejasný začátek a výrazný konec. Začátek znám; a konec?

Co kdyby to Martyho smrtí nekončilo? No fuj, je dost nechutné zabývat se smrtí vlastního kluka, navíc ještě živého. Když mě poprvé pozval na rande, čekal jsem, že chce mít jen další zářez na pažbě. Krásný chlap, talentovaný a inteligentní, takový si může vybírat z pěkné řádky potencionálních partnerů. Nikdo mu nedá košem, i kdyby to mělo být jen na jednu noc. I mě chtěl prostě dostat. Ale já řekl: "Jako vtip dobrý. Dvakrát si zajdeme na kafe, úžasně si zaskotačíme a ráno mi zbudou akorát tak oči pro pláč a zmuchlaný prostěradlo, co?"

To byste nevěřili, jak málo stačilo k tomu, aby se zamiloval. Nikdo mu nedokázal tak dlouho odolával. Na tom, že se vyznám v lidech, bude asi špetka pravdy...

_______________________________________________________________

- Takže - jsi mrtvý a spadls na mě. Fajn. Hnus, ale fajn.

- Co uděláš?

- Co udělám? (...) No, nejspíš budu chvíli ležet a čekat, jestli mě nebudou hledat.

- A hledají?

- Já nevím, tak daleko se mi to nikdy nezdálo.

- No tak...

- Nejspíš nehledají. Takže se pokusím dostat dolů.

- Ne na silnici?

- Ne, tam by mohli být oni.

- Oni?

- Oni. (...) Vrazi, chlape! (...) No, prostě se musím dostat do města a přivolat pomoc. I když nevím, jak moc smysluplně bych jim vysvětloval, že na kopci v roští leží můj kluk s jednou tváří...

- Jsi docela silnej! Já bych se asi složil.

- Já vlastně taky... V reálu bych omdlel a našli by nás za pár dní oba stejně tuhý.

- Díky!

- Není zač.

- (...) Takže bys mě tam nechal ležet.

- Dýchání z úst do lebeční dutiny by ti už nepomohlo. (...) Ten polštář nehodíš. (...) Jauvajs!

- A nic by sis nevzal na památku?

- Třeba bundu, nebo pramínek vlasů? Že bych ti ho ustřihl potají...

- Rozliješ to!

- Kdepak! (...) Jsem šikovnej. (...) Ne, asi nic. I když...

- I když?

- Pokud jsi jel na tu schůzku s negativem... Ne, to bys byl hloupej. Promiň, ale to by tě nenapadlo. Takže bych ho nehledal. Navíc by ho našli už oni.

- Oni?

- Oni. (...) No, ti nahoře. (...) Radní a spol...

- A který z nich střílel?

- Radní určitě ne. Asi tě zabil drogový dealer. Nebo si najal lidi - to bude pravděpodobnější.

- A ten negativ?

- Něco mi říká, žes ho nechal doma.

- Jen tak?

- Jak to myslíš? Je přece dobře schovaný.

- Nepřemístil jsem ho? Nebo ty? Bývá dobré skrýš čas od času změnit.

- Zůstal tam, kde je teď. Poslyš, nepřipadá ti to uhozený? My se tu bavíme o tvé smrti, jako bys byl opravdu nebožtík.

- No, v tom případě bys byl nekrofil.

- Nekrofil? Tak pojď ke mně, ty jedna mrtvolko. Před pitvou si
tě musím pořádně ohlodat.

- Ohledat, ne?

- To taky...

_______________________________________________________________

Každý prý někdy ve snu létal. Asi jsem divný, ale já ne. Kolikrát jsem už toužil utéct před svými problémy a stát se neviditelným, projít zdí nebo se prostě odhmotnit a odletět někam do hlubin vesmíru! Místo toho jsem si užíval obyčejných divokých honiček ve starých domech a zkoušek ze školních předmětů, o nichž jsem neměl ani páru.

Tedy až dosud. Poprvé jsem měl "létací" sen. Ale to vlastně nebyl let, to bylo něco na pomezí násilného odvlečení a vyvržení do prostoru.

Zase jsem ležel v houští, spadl na mě Marty a sesuli jsme se o kousek níž, jenže tentokrát to mělo pokračování. Jakoby mě chytily neviditelné ruce v podpaží a vlekly mne pryč, pryč od Martyho, pryč od silnice, od kopce i od snu...

_______________________________________________________________

- Jsi přesnej jak hodinky! Půl třetí...

- Promiň...

- Něco nového?

- Jo. Něco je...

- Tak povídej!

- Zdálo se mi, že mě něco nebo někdo odvlekl pryč od tebe. (...) Marty?

- Co?

- Cítíš to?

- Co mám cítit?

- Krev...

- To máš ještě z toho snu.

- (...) Ne, Marty, vážně, já cítím krev!

- Je ti něco? Kde ji cítíš? Počkej, rožnu!

- V nose! Ty nic nevidíš? Nic necítíš?

- A ty?

- (...) Vlastně - taky nic.

- Tak vidíš. Lehni si...

- Marty, chci, aby šel ten negativ z domu.

- Jasně.

- Marty! Myslím to vážně! Nevydržím tu s ním!

- Zítra to skončím. (...) Slibuju!

- (...) Hlína...

- To není možný! Maximálně na tebe spadl kousek omítky se stropu.

- Marty, já cítím mezi prsty hlínu!

- (...) Spi, ráno ti koupím něco na uklidnění.

- Marty, já mám takový divný dojem... Jakoby tohle všechno... Byl sen...

- Dokáže sen tohle?

- Ne. (...) Marty! (...) Promiň, už budu hodný. Jen mi tak blesklo hlavou...

- Tak jo. Přineseš mi ten negativ?

- Co? (...) Teď?

- Chci mít pokoj. Záleží mi na tobě. Dones ho - a já ho přestřihnu a zítra předám radnímu. Jo?

- Proč... Proč pro něj nejdeš sám?

- Protože jsem hróóózně moc ospalý...

______________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Spát se dá různě. Můžete spát neklidně, můžete spát přerývaně, mělce, jako na jehlách, hluboce, jako když vás do vody hodí, sladce, jako v bavlnce... Je tisíc způsobů, kterými můžete spát. A stejně tak můžete snít. Někdo si sny nepamatuje a tvrdí, že žádné nemá, jiný jich má nadbytek a nevadilo by mu, kdyby o nějaké přišel. V bezesných nocích nezamhouříte oka a bezesné noci provázejí těžký spánek utrápených a nespokojených.

Nikdy mě nenapadlo, že si jednou budu přát bezesnou noc. Jen jednu jedinou, na zotavenou. Abych se trošku zrekreoval a odpočinul si od propocených prostěradel a strhaných hlasivek v půl třetí ráno.

Marty byl pro mě hrdina. Noc co noc se se mnou budil, probíral mé sny a ráno čile odcházel do práce. Nikdy ani slůvkem nereptal a nezlobil se. Dobíral si mě, to ano, ale nic víc. Musel mít obdivuhodnou trpělivost.

_______________________________________________________________

- Může nás někdo sledovat?

- Cože?

- Jestli nás může někdo sledovat!

- Co tě to zase napadlo?

- Marty, já mám poslední dobou dojem, že se na nás pořád někdo dívá. Že nás někdo poslouchá.

- Šmírák? Skrz tyhle záclony nic neuvidí.

- Nemyslím zrovna na úchyláka.

- Tak co?

- Třeba tu máme štěnici.

- Štěnici?

- Kvůli té fotce...

- To by spíš vzali negativ se snímky a víc se o nás nestarali, ne?

- Třeba nic nenašli...

- (...) Proč myslíš, že tu byli?

- Protože cítím jejich pohled.

- Ale negativ nevzali. Skoč se přesvědčit!

- Ne, díval jsem se.

- Opravdu? (...) Tak už si lehni... Nikdo tě nesleduje. Podívej:
Pod stolem - nic. Pod plakáty - nic. Ani tady!

- A támhle...

- Tam už jsem se přece díval! Pořádně se nadechni, zavři oči, vydechni...

- Marty...

- Pořád?

- Pořád...

- Jsem tu jenom já - a ty. Nikdo jiný se na tebe nedívá. Věř mi! Dobrou noc...

_______________________________________________________________

Zdálo se mi to zvláštní. Když nám něco připadá být nějakým, jakýmkoliv, řekneme, že se nám to takovým být zdá. A přitom nesníme a jsme zcela probuzení. Zdát se nám může cokoliv: Tvrzení nepravdivé, polévka málo slaná, cesta krátká. Někdy se můžeme mýlit, jindy je zdání realitou pouze pro nás, vzácně pro všechny. Záleží na úhlu pohledu.

Zdálo se mi, že své sny nesním sám. Že mám nezvaného hosta, který se dívá na totéž, na co se soustředím pod zavřenými víčky. Stal jsem se předmětem svého vlastního zdání, kinosálem, přístupným imaginárním spoludivákům. Jen kdybych měl jistotu, že nepozorovatelní pozorovatelé skutečně existují. Jediný sen - a já z nich šílel. Každonoční hororovou podívanou jsem nevnímal díky strachu z neznámých společníků. A když jsem opět zaječel a Marty rozsvítil, napadlo mě něco neskutečného. Co když se ten, kdo mě pozoruje, skrývá v jeho očích? Co když na mne myslí, i když spí a já vnímám díky vzájemnému citovému poutu jeho přítomnost příliš intenzivně a sugestivně jako druhou složku svého já?

Podíval jsem se mu do očí, po spánku zúžených do tenkých štěrbinek a strach ze mne na chviličku opadl. A pak...

Kolikero zřítelnic se na mne v tu chvíli vlastně upíralo?

_______________________________________________________________

- Marty... Pořád se toho pocitu nemůžu zbavit.

- Tak povídej...

- Víš, zdá se mi, že je to všechno obráceně.

- Obráceně?

- Obráceně! Tohle, včerejšek, tvá i má práce... Připadá mi, že to je jen sen, jen fikce! Mám prostě dojem, že ještě ležím s obličejem od tvé krve a tohle všechno není pravé...

- Připadám ti falešný? (...) Falešný falešník?

- Marty, vážně! Jakoby to ani nebyly mé vzpomínky, ale něčí...

- Čí?

- Já nevím...

- Moje?

- Snad... Nebo jejich. (...) Nebo ničí...

- To už je trochu moc...

- Ne, Marty - zkoušel tě někdy někdo zhypnotizovat?

- Zhypnotizovat? Aby mne pak ovládal a já pro něj vykrádal banky a mordoval pak si to nepamatoval?

- Ale no tak! Člověk většinou neudělá to, co se mu vyloženě příčí.

- Kouzelníci dokážou přinutit seriózní lidi, aby ze sebe dělali kašpara!

- Dělat ze sebe kašpara je něco jiného, než provádět nezákonnou neplechu! Koukej, Marty, já mám dojem, že na nás někdo ušil boudu.

- To mi vysvětli!

- Prosím tě, nesměj se, ale... Co když už po tom negativu pátrají?

- Náš pan komunální politik teď spíš přemýšlí, kde sehnat penízky.

- Třeba mne nějakým způsobem dostali...

- Dostali? (...) Nerozumím.

- Možná, že to opravdu nebyl sen. Možná skutečně sním teď - a proto mi připadá každý den tak neskutečně stejný. Mám problémy si vzpomenout, co jsem dělal v práci, co jsi dělal ty, co a kdy vůbec nakupujeme...

- Chceš mi tím naznačit, že tvá soukromá hororšou je skutečnost a já jsem, abych to řekl odborně, sugescí navozenou maskou svých vlastních vrahů, kteří se z tebe snaží dostat...

- Polož ten polštář!

- Co? (...) Jen jsem si chtěl podložit loket...

- Nešahej na mě! (...) Nepřibližuj se!

- Petře, prober se! Začínáš mi nahánět strach!

- Ty tu nejsi! Ani ty, ani okolí!

- Zadrž! (...) No tak, uklidni se! To bude dobrý... Uklidni se...

- Chci se probudit...

- Jo - to já taky. (...) Nepůjdeme raději spát? Víš, že ráno vstávám.

- Kdybych tak měl důkaz...

- Důkaz?

- Že tu jsme.

- Tak fajn. Jestli chceš dokázat mou přítomnost, musíš se zklidnit. (...) Počítám do tří. (...) Raz...

- Co když tu nejsem já...

- Dva...

- Nebo ani jeden z nás...

- Tři.

- Marty, prosím tě!

- Teď hezky zavři oči a spi, nebo s tebou celý týden nepromluvím. A to se vsaď, že to vydržím!


(2020)