Dnešní LGBT+ literatura je otevřená
a nekompromisní

Úvodem je nutno říci, že sám patříš mezi homosexuály a dokonce ses spolu se svým partnerem ocitl v hledáčku médií kvůli tomu, že jste si jako první gayové v ČR vzali do pěstounské péče z dětského domova dva malé handicapované chlapce. Jak se dnes u nás gayům žije?

Nám osobně - mně a mému muži - se tu žije báječně a s českou společností máme jenom dobré zkušenosti. Když se někdy objevíme v nějaké reportáži, dostáváme druhý den od přátel i ostatních lidí vstřícné reakce, a za tu dobu, co máme děti, jsme se nesetkali s žádným odmítavým postojem. Ať jsou to učitelé, lékaři, ať je to na venkově nebo v obchodě, vždycky jsou to jenom pozitivní zkušenosti. Já jsem přesvědčený, že česká společnost je připravena na takzvané manželství pro všechny. Vždyť je to celé absurdní - platíme stejné daně, máme stejné povinnosti jako každý z takzvané většinové společnosti, tak proč by nám měla být upírána práva na plnohodnotný a spokojený život.

A ty kladné reakce se vztahují pouze na osobní setkání, nebo to platí i pro sociální sítě, kde lidé bývají "odvážnější"?

Někdo řekl, že v každé společnosti je asi pět procent blbců, a já si myslím, že ty jsou především na těch sociálních sítích, takže to my s mužem nijak nekomentujeme a ani na to nijak nereagujeme, jde to mimo nás.

Řekl bych ale, že v dnešní rozdělené společnosti představují občas problém i média, mluvím teď o těch veřejnoprávních. Taková ta jejich snaha o vyváženost někdy vede k tomu, že dávají prostor leckdy až fašizujícím názorům. Nevím, jestli je to v pořádku, vyváženost je správná věc, ale není podle mě pravda, že každý člověk si udělá názor sám. V dnešní době, kdy je těch informací tolik a jakási informační gramotnost skoro neexistuje, tak většinový posluchač nebo divák kolikrát přejímá i naprosté pitomosti.

Na tom bezesporu něco bude. Obraťme nyní ale list - je tomu právě rok, co jsi založil web Odnaproti.cz věnovaný české LGBT+ literatuře. Co tě k tomu vedlo a proč jsi zvolil takový název?

Já ještě patřím k těm, kteří po sametové revoluci, tedy na začátku 90. let, zažili období, kdy literatura zase něco na nějakou dobu znamenala. A patřím ke generaci gayů, kterým literatura pomáhala v jejich sebepřijetí, coming outu. Já sám jsem na začátku 90. let běhal po bohaté síti pražských antikvariátů, z nichž mnohé už dneska ani neexistují, a kupoval knihy homosexuálních autorů, kteří u nás pomalu začali vycházet - Truman Capote, Tennessee Williams, André Gide, James Baldwin, John Cheever, ti všichni a mnozí další se tu na přelomu 80. a 90. let začínali objevovat. Dneska je podle mě LGBT literatura tak trochu na okraji zájmu - v popředí LGBT+ komunity je spíše politika, aktivismus, osobnosti, kdo se za nás bere, co kdo o nás řekne, a samozřejmě drby. Kdo tak trošku drží pomyslný prapor LGBT+ kultury, je skvělý filmový festival Mezipatra, ale literatura je podle mě upozaděná, což není nic neobvyklého, protože na ni si musí člověk udělat víc času.

Chtěl bych tímto projektem "teplou" literaturu zase uvést ve známost a soustředit lidi, kteří to vidí podobně jako já. Chytlo se to, už to trvá rok a mám z toho obrovskou radost. Druhý důvod byl, že je to pro mě relax při té náročné výchově našich dvou chlapců.

Název vymyslel básník, textař a fejetonista Pavel Buňata, což byl ve své době nejoblíbenější redaktor legendárního gay a lesbického časopisu z 90. let SOHO revue, kde sám publikoval pod pseudonymem Ad Meer. Pavlův návrh mě zaujal a nakonec zvítězil i v následném hlasování na Facebooku. Název Odnaproti odkazuje k tomu, že by lidé měli žít spolu, vedle sebe, nebo naproti sobě jako sousedé. Prostě se potkávat a mluvit spolu.

Zatímco význam zkratky LGBT+ je jasný - označuje lesby, gaye, bisexuály, transsexuály ad. -, pojem "LGBT+ literatura" už tak jednoznačný není a možných interpretací se nabízí hned několik: tvorba autorů jakékoliv orientace pojednávající o problematice sexuálních menšin, díla autorů LGBT+ píšících o této problematice, nebo literatura psaná autory menšinové sexuální orientace, ale tematicky v tomto ohledu neutrální. Jak to tedy je?

To je spíš otázka na nějaké literární vědce a teoretiky, já jsem praktik, který rád dává lidi podobných zájmů a tužeb dohromady, takže za mě tam patří asi všechno, co jsi vyjmenoval.

Riziko perzekuce se nad homosexuály v Československu sice vznášelo v podstatě až do roku 1989, ale pár veřejně známých osobností se mezi nimi přece jen našlo - z oblasti literatury kupříkladu spisovatel Ladislav Fuks.

Můj zájem o LGBT+ literaturu se probudil až někdy na začátku 90. let, kdy proběhl i můj coming out, ale tebou zmíněný Fuks opravdu byl asi jediný oficiální autor, o kterém se to takzvaně šuškalo. Jiní to buď tajili, nebo se ti autoři vyskytovali v samizdatu, popřípadě nepublikovali, byli na indexu - to je třeba případ básníka Jiřího Kuběny nebo spisovatele Václava Jamka.

Fuksovo dílo obdivuji. Sám to neměl v životě jednoduché, po revoluci si na něho novodobí kulturtrégeři ukazovali prstem kvůli tomu, že se za normalizace "zaprodal". Naštěstí to ale netrvalo moc dlouho a záhy začaly vycházet jeho vybrané spisy, vznikly o něm dvě monografie, zkrátka došlo k Fuksově částečné rehabilitaci. Já mám vůči Fuksovi dluh, který bych chtěl splatit při nějakém tom literárním večeru.

Oficiálně mohla začít díla s touto tematikou vycházet až po sametové revoluci. K prvním vlaštovkám patřila i zajímavá próza Paci, paci, pacičky z roku 1984 (vyšla teprve roku 1987 v samizdatu a o rok později časopisecky v Revolver Revue), jejímž autorem je František Růžička, píšící pod pseudonymem Václav Bauman. Ta se dokonce v roce 2017 dočkala nového vydání u Filipa Tomáše v Akropolisu. Která díla LGBT+ literatury z té doby zaujala tebe?

Skutečně prvním textem na téma homosexuality byla v roce 1985 povídka Radoslava Nenadála Růžový kavalír, která vyšla v jeho sbírce Rakvářova dcera a jiné prózy. To byla vlastně jeho prvotina, od té doby motivy homosexuality vkládal do svých próz pravidelně.

Kniha Paci, paci, pacičky byla i pro mě velký objev, protože číst něco tak vtipného a psaného s nadsázkou i sebeironií bylo velmi povzbuzující.

Ona to byla próza problematická hned ze dvou důvodů - kromě tematizování homosexuality byla dost zaměřena i proti tehdejšímu režimu.

Ano, byl to svým způsobem takový samizdat na druhou. Já si ještě vzpomínám na krásnou dvoudílnou prózu Jiřího Pastýře Smutek Sebesám. Pastýř je umělecký pseudonym a dodnes zná pravé autorovo jméno jenom hrstka vyvolených. Pro mě je Pastýřův dvousvazkový lyrický deník dodnes jedno ze zásadních děl české "teplé" literatury. Obsahuje mnoho krásných obrazů i rafinovaných metafor. Je sice místy trochu klopotný, avšak ono udržet tu formu, kterou si zvolil, bylo jistě velmi obtížné. Já si pamatuju, že tehdy česká kritika, která nebyla na gay a lesbickou literaturu vůbec připravena, si s knihou evidentně vůbec nevěděla rady a autora docela sepsula.

A dalším podstatným dílem z raných 90. let je pro mě Nenadálova novela My tě zazdíme, Aido, která dneska působí jako nějaký aktivistický text, psaný téměř na objednávku, ale mnoho kluků jedné generace to oslovilo a pomohlo jim to.

Někde jsem četl, že kniha Václava Jamka O prašivém houfci vznikla právě jako polemika s tímto Nenadálovým textem?

Jako polemika ne. Byla to spíš první příležitost napsat ucelenou esej o homosexualitě a AIDS. Vyšla jako takový obsáhlý doslov k této Nenadálově novele. Teprve po sedmi letech se dočkala samostatného vydání v podstatně rozšířené verzi pod názvem, který si zmínil.

Vraťme se ale k tvému aktuálnímu projektu - kromě webu, kde lze najít profily vybraných autorů, ukázky jejich děl i něco málo z historie LGBT+ literatury u nás, jsi začal pod hlavičkou Odnaproti pořádat literární večery v pražské kavárně Patra, kterých zatím proběhlo sedm. Naplnila se tvá očekávání?

Určitě ano. Web se postupně doplňuje a časem tam toho bude mnohem víc. Na první literární večer v dubnu loňského roku přišlo skoro čtyřicet lidí, ta návštěvnost se nakonec ustálila mezi třiceti a padesáti diváky, což je při konkurenci v Praze, co se týče různých literárních akcí, podle mě dobré.

Nejedná se pouze o autorská čtení současných představitelů tuzemské LGBT+ literatury, ale oživili jste - formou scénické četby - i několik starších děl, jako je román Jiřího Karáska ze Lvovic Ztracený ráj nebo novela Radoslava Nenadála Rakvářova dcera. Mívá větší ohlas současná literatura, nebo klasika?

Abych řekl pravdu, jsem ohledně autorských čtení trochu skeptický. Autor dílo dopíše a ono už by si pak mělo žít svým životem mimo jeho stvořitele. Sami autoři při autorském čtení svých textů někdy posluchačům vnucují svůj výklad: Takhle jsem to myslel. Ale každý čtenář vnímá text po svém, podle svých zkušeností, postojů, podle toho, jak otevřené má srdce a mysl. Těmi, kdo mají velké čtenářské zkušenosti a hodně tak textu prospějí, jsou herci. Proto s nimi spolupracuji.

Kdo z herců už na večerech Odnaproti účinkoval?

Jan Cina a Petr Vančura, recitátor Mirek Kovářík, Radek Fejt z Divadla Bez Hranic, Martina Prášilová z Divadla v Celetné, mladý herec Štěpán Tuček, budu tu mít Jiřího Hromadu či Milana Heina.

A herci, které zveš, také patří k LGBT+ komunitě?

Je to tak půl na půl. Vedle Martiny Prášilové tu z herců, kteří nepatří k LGBT+ komunitě, byly kupříkladu herečky Johana Schmidtmajerová, známá z několika zajímavých pražských divadelních projektů, a Hana Müllerová z Divadla Vosto5.

Dostávají honoráře? Jak ty své večery vlastně financuješ? Žádal jsi o nějaký grant?

O grant jsem nežádal, nemám na to hlavu ani kapacity. Vybíráme vstupné právě proto, že chci ty umělce zaplatit, a většinou to náklady pokryje.

Abych se tedy vrátil k tvé dřívější otázce, také díky hercům míváme úspěch, ať už se tady čte Karáskův Ztracený ráj, nebo třeba prózy Thea Addaira.

Ze současných autorů LGBT+ literatury se na tvých večerech představili například Mike Perry, Kamil Marcel Hodáček nebo již zmíněný Theo Addair. Odmítl už někdo z nějakého důvodu účast, respektive poskytnutí svého textu?

Nikdo mě neodmítl, ale když zvu někoho z LGBT+ spisovatelů, aby se sem přišli podívat, aniž by šlo o jejich prezentaci, tak to odmítají z jednoho důvodu - že to celé považují za zbytečné vydělování se.

A ještě pokud jde o návštěvníky - je mi jasné, že nemůžeš mít přehled o všech návštěvnících svých večerů (vlastně by bylo dost smutné, kdybys je znal všechny osobně), ale dokážeš říct, jestli ty akce mají ohlas i mimo komunitu sexuálních menšin?

Krásné je, že sem do Pater chodí diváci napříč generacemi, a je úplně jedno, jestli se čte třeba Muffin a čaj, Karáskův Ztracený ráj nebo něco jiného. A minimálně třetina z nich je opravdu z většinové části společnosti.

Při rešerších k tomuto rozhovoru mě zaujalo, kolik LGBT+ autorů dává své zaměření ostentativně najevo již prostřednictvím titulů svých knih. Buzíčci Jana Folného, Pražská buzna Jiřího Markvarta, Vesnický závod s podtitulem "Opravdu erotický gay román" od autorské dvojice s pseudonymem Full.of & Leckdo. Má tedy homosexualita dodnes příchuť něčeho skandálního, slibuje LGBT+ tematika určitý marketingový potenciál?

Myslím, že ano. Jestli jednou budeme žít v úplně svobodné společnosti - a já v to pevně věřím -, tak se domnívám, že vždycky bude v každém z nás nějaké to zrníčko měšťáckosti, takže toho se nezbavíme. A dnešní česká společnost je echt měšťácká. A když jsou vedle sebe dva muži, nebo dvě ženy, neřku-li pokud jde o změnu pohlaví, vždycky to bude pikantní téma.

O tom jsme se ostatně mohli přesvědčit loni zásluhou kauzy, kterou odstartovala údajně skandální pasáž z románu Alana Hollinghursta Linie krásy (ověnčeného mimochodem Man Bookerovou cenou), odvysílaná před desátou hodinou večerní na rozhlasové Vltavě. Otevřenost v líčení intimního života ale k LGBT+ literatuře patří, nebo se mýlím?

To máš pravdu, i když většinová literatura taky zrovna pás cudnosti nenosí. V LGBT+ literatuře to je podle mě věc jakéhosi vnitřního osvobozování se - jak v rovině osobní, tak i v rovině společenské a politické, kam samozřejmě literatura také patří. Ostatně během toho nekonečně dlouhého období, kdy se LGBT+ komunita musela skrývat a popírat vlastní přirozenost, touhy a přání, dávalo právě umění prostor dát tomuto skrývanému průchod. A k tomu patří taky erotika. Když si vezmeš ty dnešní pestrobarevné průvody na Pridu, je to vlastně to samé, uvolnění určitého přetlaku. A mnozí z nás jsou prostě strašně rádi na světě a jsme šťastní, že žijeme v docela svobodné společnosti.

A co dalšího je ještě podle tebe pro LGBT+ literaturu charakteristické? Je třeba víc autobiografická?

To je zase spíše otázka pro teoretiky. Řekl bych k tomu, že dnešní LGBT+ literatura je dnes více otevřená, používá motivy, které někomu mohou připadat drsnější. Je taky ke světu a společnosti nekompromisnější, než byla před třiceti lety. Je docela zajímavé, že takový typ "teplé" literatury neakceptují ani někteří LGBT+ čtenáři, zvláště ti ze starší generace.

Zaujalo mě také, že není moc LGBT+ autorů, kteří by psali žánrovou literaturu - třeba detektivky, horory, fantasy nebo sci-fi. Z poslední doby jsem narazil pouze na zmínku o fantasy sérii Thea Addaira Ve stínu oskeruše, jejíž první díl vyšel v nakladatelství Laser a druhý díl má vyjít letos.

Ovšem na internetu, třeba i na osobních webových stránkách jednotlivých autorů, je například fantasy v rámci LGBT+ literatury velmi oblíbený žánr. Až se trochu bojím toho, jestli to není další způsob nějakého schovávání se. Ale jsou to někdy velmi dobré texty. Je to ale spíš literatura mimo hlavní proudy, která vychází většinou na internetu. Což může být nový příznačný rys současné teplé literatury.

A pokud jde o LGBT+ prózu a poezii? Vychází asi více próza?

Ano, ale spíše proto, že poezie se obecně méně čte i prodává. Poezie funguje spíše na internetu. Mně se naopak ozvali převážně básníci a trvalo nějakou dobu, než o sobě dali vědět amatérští autoři, kteří píší prózu. Protože ono psát něco s vidinou toho, že mi to stejně nikdo nevydá, tak to spíše budu psát poezii. Ale je tady nový fenomén internetových románů, které vycházejí na pokračování, a z nich je spousta LGBT+. Třeba Eva Pospíšilová a Klára Foldynová, které tvoří spisovatelský i osobní pár, takhle napsaly dva velmi zdařilé romány, Pátá minuta a Neexistence, a teď pro ně hledají nakladatele.

Kdo podle tebe dnes platí v tuzemské LGBT+ literatuře za žijícího klasika?

Pozornost si zaslouží všichni, kteří se dokáží prosadit bez podpory všudypřítomných médií a velkých nakladatelských domů. Já sám se skláním před všemi, kteří se za ten rok osmělili, vyšli ze své ulity, otevřeli své šuplíky - pro mnohé z nich to byl nelehký a zásadní krok. Smyslem projektu Odnaproti tedy nebylo jen začít představovat tuzemskou LGBT+ literaturu, ale taky dávat lidi podobných zájmů a cílů dohromady, aby se vzájemně seznámili, poznali a vyměňovali si zkušenosti... A ono se to děje a já jsem za to moc rád.

A existují nějaká specializovaná nakladatelství LGBT+ literatury?

Vím o malém pražském nakladatelství Kampe, které je LGBT+ tematice a takovým autorům otevřené. Ale prorazit třeba do Euromedia Group, jako se to povedlo Theovi (autor píšící pod pseudonymem Theo Addair vydal knihy Muffin a čaj a Koláčky a spiklenci v nakladatelství Yoli, které se zaměřuje na žánr young adult; pozn. PN) - zřejmě musel něco málo slevit, aby mu tam román Muffin a čaj vůbec mohl vyjít.

Ale najdou se výjimky, Jan Folný vychází v Hostu (Buzíčci, Víkend v Londýně), Mike Perry teď vydal knihu Hotel sen, pokoj 36 v nakladatelství Práh...

To je pravda, ale nakladatelství, které by se cíleně zaměřovalo na teplou literaturu a vyhledávalo její autory, tady nemáme. Je to zřejmě i tím, že jsem příliš malý knižní trh.

Teď trochu odbočím - v roce vyšel pod názvem Teplá Praha průvodce po queer historii našeho hlavního města v letech 1380-2000. Která místa by podle tebe patřila do podobného průvodce současnou Prahou?

No to je právě ten problém, že dneska se LGBT + život a kultura nezřídka odehrává ve virtuální sféře, na sociálních sítích a na internetu, takže nějaká nová místa...

Tak třeba zrovna Patra, kde teď sedíme...

Ta jsou snad jediná, která systematicky podporují českou teplou kulturu. Konají se tu filmové projekce, besedy, výstavy a naše literárně hudební večery. Myslím si ale, že na pokračování podobného průvodce, který by mapoval konkrétní fyzická místa, natož pak ta čistě literární, by to určitě nevydalo.

A jaké plány máš s projektem Odnaproti do budoucna?

Velkou věc připravujeme na červen, kdy spustíme internetovou databázi české LGBT+ literatury, včetně té překladové. Vytváří ji Češka žijící se svým manželem ve Švédsku. Pokračovat budou samozřejmě literární večery v Patrech, které už dostaly ráz takových literárně-hudebních pořadů, protože tam zvu i profesionální muzikanty. A všechno to, co jsem prožil za ten uplynulý rok, všechny ty vjemy, inspirace, doporučení i trocha znalostí, které snad mám o české LGBT literatuře, bych rád přetavil - a teď to na sebe prásknu a už nemůžu uhnout (smích) - do knihy, jakéhosi teplého průvodce po literárních Čechách.

František Baďura (*1972) pochází z Ondřejova a už od mládí chová nadmíru kladný vztah k literatuře. Vystudoval na Pedagogické fakultě v Hradci Králové bakalářský obor Jazyková a literární kultura. Na přelomu milénia se začal podílet na organizaci literárních večerů v Kladně a také v Praze, kde dnes žije se svým mužem a dvěma postiženými chlapci, které si vzali z dětských domovů. Pracuje v Národní knihovně, přispěl ke vzniku několika knižních titulů spjatých s kulturními dějinami kladenského regionu a sám je autorem knihy Literární toulky Kladenskem (Halda 2016). Počátkem roku 2019 založil web Odnaproti.cz, věnovaný české LGBT literatuře, pod jehož hlavičkou začal posléze pořádat literární večery ve vršovických Patrech.

Petr Nagy