Filip Sklenář
(1978 - 2009)
Červené dlaždice
Ukázky z románu
Muž náhle zbrunátnělý v obličeji začal třesoucíma se rukama rozepínat knoflíky drahých značkových džínů. Chvíli mu to trvalo. Když se začal chlapci dobývat do slipů, chlapec náhle ucukl.
"To nesmíš", řekl náhle věcným tónem.
"Pomůžu ti s tím, pomůžu ti", blábolil muž.
"Chceš se podívat, jak čůrám? Chceš se podívat zblízka?"
Muž jen přikývl. V jeho pohledu se leskla nepříčetnost.
"Tak mi dej pět set," řekl chlapec chladným, obchodnickým tónem. Muž sáhl jako v mrákotách pro svou ohmatanou peněženku a podal mu bankovku. Chlapec se vesele usmál. Počkal, až se mu přikrčí, a pak začal močit. Různě si při tom pohrával s přirozením a v duchu se otřásal smíchy, když viděl tu opilou starou příšeru, jak lapá po dechu. Neodolal a trochu přitiskl svěrač. Několik kapek se odrazilo od pisoáru a skončilo na sklech brýlí v kostěných obroučkách.
"Směl bych si tě pohladit?" zašeptal muž, aniž si otřel brýle.
"Ne," řekl hoch rezolutně, přitiskl rozkrok téměř k mužově tváři a pomalu si natahoval slipy.
"Ani kdybych já ti, Honzo..." muž opět sahal po peněžence.
"Dobře", rozhodl chlapec blahovolně. "Ale prachy napřed. Dáš mi ještě patnáct stovek a můžeš si šáhnout. Ale ne tady, pojď do kabinky." Muž se posadil na klozet a romský hoch se opřel zády o dveře. Sundal si kalhoty ke kolenům, ale když se podíval na sedícího muže, zjistil, že spí. Sáhl mu do zadní kapsy kalhot a vytáhl všechny zbývající peníze. Dohromady toho nebylo málo, dobré čtyři tisíce. Hoch se na okamžik zamyslel a sáhl do kapsy pro kousek papíru. Načmáral na něj telefonní číslo a pod číslo napsal "Honza". Pak se rozmyslel a vrátil muži do peněženky ještě pětistovku. Z toalet vyšel čtrnáctiletý Roman, delikvent a příležitostný prostitut, s veselým úsměvem. Nevšímal si znechuceného barmanova pohledu. "Pavle, poslouchej," řekl mu Roman důtklivě. "Tady máš litr na útratu a pro sebe. Chrápe na hajzlu a v peněžence má pětikilo. A to pětikilo tam bude mět ráno pořád. Jasné?"
Barman přikývl.
"Tak čau, ty cype."
"Ahoj.!
---
Nebál se, protože neměl co ztratit. Šel pomalým krokem ke břehu Ostravice, po kterém se rád procházel. Vzpomněl si, jak Roman seděl nahý na jeho klíně, a ucítil prudké bodnutí v hrudi, byla to palčivá bolest, která mu procházela celou páteří. Do očí mu vhrkly slzy a drobné vločky sněhu se mu usazovaly na brýlích, téměř nic neviděl, jen rozmazaná světla a tmavé obrysy stromů a lidí, které občas míjel. . Vzpomínky, ano. . Paměť. Vůně Romanova těla, které by nevyměnil za žádné cennosti světa. Mám ještě tři dny, pomyslel si. Pak mě udají oni. Můžu se udat sám. Co na tom získám? Budou mě soudit, zavřou mě, propustí mě... Na konci je černá prázdnota. Po protějším břehu řeky projížděla auta. Ozvalo se ječení sirény a Ludvík Sýkora otočil hlavu. Rudé a modré záblesky. Lidé někam jedou. Musí. Potřebují. Někdo je někam posílá nebo láká. Marie Sýkorová si vzala vyšívání. Byla to dečka, kterou chtěla položit do ložnice. Na výšivce byl velký modrý slon sedící na jakési oranžové kopretině. Marie Sýkorová vzala barevné bavlnky a s něhou se dívala na svůj nedokončený výtvor. Pustila rádio a naladila stanici, která hrála třicet let staré songy.
...
Ludvík Sýkora se zastavil u zrezivělého zábradlí a díval se do líného proudu vody. Každý člověk potřebuje naději, jiskru ve tmě. Nebo jen představu světla. Všechny obchody, které uzavřel se svým osudem, byly v troskách. Všichni partneři, na které spoléhal, selhali. Co víc, zradili ho. Ludvík Sýkora jim nestál za korektní jednání.
...
Marie Sýkorová se po očku podívala na hodiny. Ludvík byl venku už celkem dlouho, možná se trochu zdržel. Odtrhla kousek novin, kterým přelepila krvácející ranku na ukazováku. Každý člověk zná své odpovědi na otázku proč, jen si je někdy neuvědomuje nebo nepřipouští.
Všechna proč Ludvíka Sýkory vyvanula do prázdnoty. Ludvík Sýkora minul vousatého zavšiveného bezdomovce potácejícího se z jedné strany chodníku na druhou. Jeho tupá, chlastem zezvířečtělá duše musí mít nějakou obrovskou naději, pomyslel si Ludvík Sýkora. Jeho tělo musí něco milovat, že dokáže přestát utrpení zimních ulic.
...
Ludvík Sýkora mířil rychlým krokem ke kostelu, ve kterém strávil, prožil, prosnil půl svého života. Dává to přece smysl, říkal, že jde zavřít okno. Uklouzl na náledí a spadl. Ucítil tupou bolest v kyčli, ale vstal a šel dále.
...
Vešel do kostela. Když procházel kolem jedné lavice, mechanicky posunul zpěvník na okraji. Všechny už byly ve vzorném zákrytu. Přelétl celou místnost, do které by se vešlo možná i pět set lidí, jediným pohledem. Nikdy v jeho životě nebyla plná ani z poloviny. Nikdy. Vše bylo ve vzorném pořádku. Ludvík Sýkora klidným krokem zamířil k oltáři....
Foto na obálce knihy Sára Saudková a portrét tamtéž (archiv Františka Baďury)