Matce se nelíbilo, že Čiko tak dlouho vyspává. I v neděli ho budila již kolem sedmé a chtěla tak učinit i tentokrát, ale Čiko ji dost hrubě odmítl. Je půl osmé a on ještě spí.
"Udělej s tím povalečem něco," řekla svému manželovi a ten poslušně vstal a tiše odešel z kuchyně do Čikova pokojíku. Posadil se k němu na postel a dal mu ruku na čelo. Obával se, že je Čiko nemocen, když si dovolil matku neposlechnout. Ale Čikovo čelo bylo chladné. V polospánku so Čiko uvědomil otcovu ruku na svém čele. Otevřel oči: "To je dobře, tatínku, že jsi tady. Chtěl bych ti říct něco velice důležitého."
Tatínek se n a Čika usmál, zavolal na maminku do kuchyně:
"Je už vzhůru, ještě si tu něco řekneme. Můžeš se pustit do vaření." A zavřel dveře a opět si sedl k Čikovi. Očekával rozhovor, na který se každý otec dlouho připravuje. Syn se mu svěří se svým tajemstvím a on mu poradí. Odnepaměti to tak otcové a synové dělávají.
"Tak ven s tím, Čiko, ať to máme za sebou. Vím, co mně asi chceš říct, je ti přece už jedenadvacet a v tomto věku se stávají důležité věci."
"To je dobře, tatínku, že to u ž tušíš. Poznal jsem hned, že se ti můžu svěřit. Maminka je taková přísná, nevím, jak by to přijala. Víš, mně se to říká velice těžko."
"Ale kluku, já jsem měl v tvém věku přece taky problémy."
Čiko se na něho podíval nechápavě: "Ty sis ale vzal maminku."
"Jistě, vzal," nyní zase nechápal otec.
"Tati, já za to ale nemůžu, jaký jsem."
"A jaký?"
"Jsem už od narození takový, poznal jsem to už v mateřské škole."
"Co jsi poznal?"
"Já prostě nejsem na holky, ale na kluky, to jsi přece tušil, ne?"
Otci poklesla brada dolů. To se stávalo vždy, když maminka řádila víc, než bylo únosné.
"Ty jsi buzerant! Já mám doma buzeranta! Ježišmarja, já jsem si myslel, že máš trápení s nějakou holkou, když si byl pořád tak skleslý! My se už nikdy nedočkáme vnoučat, máme jenom tebe! Půjdeš se léčit!"
"Tati, to se nedá léčit. Udělal jsem strašnou blbost, že jsem ti to řekl. Myslel jsem, že mě pochopíš."
"A v čem bych tě měl chápat? V tom, že jsi prase a obtěžuješ chlapy?"
"Ještě jsem nikoho neobtěžoval. Ty o tom máš špatné představy."
Otec ale nechtěl slyšet, co mu Čiko sděluje.
"A já jsem byl hrdý, že mám syna, že mám pokračovatele rodu! Byl jsi trochu divný, ale zazlíval jsem to matčině hysterii. Myslel jsem si, že ji dokážeš brát jako já – mužsky. Neodporovat jí a vědět, že ženský holt mají hysterii v krvi. A její přísnot mi nevadí, já jsem nebyl nikdy přísný, a proto, ne, vždyť si na nás lidi budou ukazovat prstem, všichni budou vědět, že máme buzíka! To já nepřežiju," tekly mu po tvářích slzy a nedokázal přestat. "Copak nechceš mít pěkného syna nebo dceru? Copak nechceš mít hodnou manželku, která ti vytvoří domov, vypere, uvaří, uklidí? Copak se nechceš starat o svoje děti? To je ti ta mužská prdel přednější? Když si představím, jak to spolu děláte, fuj, stokrát fuj!" A plivl.
Čiko si utřel pohrdavě tatínkův chrchel z tváře, vstal z postele a klidně se postavil před otce nahý, podíval se na andělíčky v čele svojí dětské postýlky: "Máš pravdu, tati. My žereme malý děti a v týhle prdeli," ukázal na svůj nahý zadek, "tam jich už bylo…"
Otec bil Čika pěstí do hlavy, do obličeje a možná by ho i zabil, kdyby nepřiběhla matka a nezabránila mu v tom. Matka chtěla vědět, co se stalo, ale otec nebyl schopen slova, seděl na té dětské postýlce, obličej v dlaních a pravděpodobně plakal. Matka civěla na Čika, který se rychle oblékl, sbalil si nějaké věci a sáhl po klice. Teprve nyní se matka vzpamtovala a zaječela:
"Václave, všechno mě vysvětlíš!"
Otec se na ni podíval: "Nechej ho, ať jde, není už můj syn."
Čiko vyběhl z domu. Měl štěstí, za několik minut odjížděl autobusem do Brna.
"Já jsem tvoje pravá máma, to jsi ještě, ty můj malý hloupý Čiko, nepochopil?" švitořila Magda, vařila mu kávu a pobíhala kolem stolu v obývacím pokoji, kde Čiko seděl a tupě zíral do zdi. "Kdepak lidi z venkova, co tě to napadlo, proč ses neporadil se zkušenou Magdou? To byla přece jasná věc, že otec nic nepochopí."
"Co bude se mnou dál?"
"Ale Čiko, vždycky bude nějak dál. To je přece základní otázka každýho buzeranta. My máme pořád obavu z toho, co bude dál, protože jsme většinou kurvy nestálý. Zamiluješ se a za měsíc zjistíš, že tě podvádí, nevyužije příležitost, aby si nezašukal s někým jiným, a lže ti. Panebože, lež je přece odjakživa řeč buzerantů. Čiko, smiř se s tím, že je to tak. Když si nezvykneš na život ze dne na den a na to, že skoro všechny buzerantský lásky nekončí vztahem, ale fiaskem, nenávistí, pomlouváním, hysterií, sebevraždami…"
"Cože? To myslíš vážně? Ty snad znáš někoho, kdo se zabil?"
"Ne jednoho," mávla Magda rukou.
"Panebože, proč jsem se narodil jako buzerant? S našima je konec, vůbec nevím, co se mnou bude, kde vlastně vezmu peníze. Já musím jít někam fachčit, musím nechat školy."
"Zbláznil ses? Dva měsíce před koncem, v žádnym případě! Bydlet a jíst budeš u mě a dám ti na každý měsíc pětistovku kapesnýho. Až si budeš vydělávat, vrátíš mi to."
Čiko se sám sebe ptal, jestli snad Magda přece jen nemá pravdu. Vlastní otec ho zatratil a ona mu teď rodinu nahradí, ale nechtěl se smířit s myšlenkou, že bude žít ze dne na den, nechtěl jít z jedné postele do druhé a taky ho děsila představa, že v říjnu bude muset na vojnu. Slyšel už dost o tom, jak se chovají vojáci, když o někom zjistí, že je teplej. Byla to zase Magda, kdo mu poradil:
"Seš přece buzna, tak s tím jdi k doktorovi. I na to se dostanou modrý knížky."
Bohyně, která buzerantům rozdávala modré knížky, se jmenovala Vártová. Byla to už starší paní, psychiatrička, která si dala za úkol pomáhat homosexuálům v jejich těžké situaci. Její psychoterapeutické skupiny byly mezi brněnskými homosexuály dost známé. Brzy se těmto sezením říkalo "seznamka". Již to, že se zde mohli seznámit lidé milující stejné pohlaví jinde než na záchodě nebo na ulici či v Belvě, bylo velmi záslužné. Magda pozvala na kafíčko nějakého Aleše, kterého si Čiko mohl vyzpovídat. Aleš byl asi pětadvacetiletý blonďák, u kterého se už v tomto věku objevovaly sklony k tloustnutí, a choval se jako ukázková buzna. Problémem tloustnutí byl tak zaujat, že ho nezajímalo nic jiného. Stále jen vzdychal, jak nemůže sladkosti, když ale Magda přinesla ke kafíčku větrníky, zbodnul tři. Čikovi odpovídal celkem apaticky, jeho příběh ho nijak citově nepoznamenal, a tak bylo jasné, že si nevymýšlí. Zato Čiko se nestačil divit.
"Je to takovej přístroj," vyprávěl Aleš, "sedneš si do křesla a oni ti napíchají na kůži různý želízka a docela srandovní je, že jedno ti připnou i na péro. Sedíš tam nahej. No a od těch želízek vedou drátky do takovýho přístroje. Postaví před tebe plátno a na něj začnou promítat porno. No, dalo mně to práce, abych se vůbec vzrušila," přešel Aleš do ženského rodu, snad si myslel, že tím bude zajímavější. Bylo jasné, že se mu Čiko líbí. Chudák, nemohl vědět, že Čikovi je to spíš protivné, když chlap ze sebe dělá ženskou.
"Představte si, to, co tam promítali, bylo tak z první republiky. No, tupí komunisti, co po nich člověk může chtít? Ale nebyli tam jenom čuráci. Taky tam poskakovaly ňáký kundy, no to jsem měl brko takhle malinký," Aleš nastavil mezi palcem a prsteníkem vzdálenost asi jednoho centimetru "dokonce tam někdo vošukával i děti a kozy. Pak tam jely grupáče mezi ženskejma a chlapama a nakonec grupáč jen mezi chlapama, a když se tam vobjevil ten černoch s tím velkým vocasem, to už jsem se ani nemusel do vzrušení nutit, péro mi vylítlo nahoru tak, že se jim ty jejich posraný drátečky málem potrhaly…"
"Ty ucamraná, neříkej, že to máš tak velký," vpadla Alešovi do řeči Magda.
"No náhodou…"
"A co bylo dál," zeptal se netrpělivě Čiko.
"No nic. Když mi chlápek v bílým plášti, takovej starší, ale sympaťák, sundával želízko z ptáka, postavil se mi znovu a on jen utrousil: No ty to máš jasný. Mlsně jsem se na něho podívala, pohodila kšticí, mrkla řasou, ne nadarmo mně říkají Alina – Dlouhá řasa, ne?
Aleš se zasmál. Magda také, nakonec i Čiko, ze slušnosti.
"No nereagoval. Ten tam už takovejch bláznivejch buzin, jako jsem já, měl! Šel jsem pak k Vártový, prolez jsem těma jejíma seznamkama, absolvoval jsem několik prohlídek u jinejch doktorů a pak mi dali modrou. Zlatí lidi, nedovedu si to na vojně vůbec představit."
V té chvíli se ovšem Čiko rozhodl. V žádném případě si nenechá líbit to ponížení, aby někdo zjišťoval, jestli je buzerant. Když to řekl Magdě, ta se jen usmála a pravila, že si to myslela:
"Čiko, ty nejsi typický béčko, seš dost jinej, a proto to budeš mít v životě těžší než ostatní. Jenom mám strach, aby tě to nezlomilo."
"Jak to myslíš, nezlomilo?"
"To nic, nic. Jsem pověrčivá, a kdybych sýčkovala, mohla bych přivolat neštěstí. Uděláme to jinak. Zajdu za Skotačkou."
Skotačka byl internista, o kterém jen velmi málo lidí vědělo, že je taky na kluky. Magda ho Čikovi představila ve vší tajnosti, musel doktorovi přísahat, že se nikdo nic nedoví. Čiko nikdy nepochopil, jaké jsou mezi ním a Magdou vztahy, ale po několika prohlídkách a odkladech nakonec modrou knížku získal. Trvalo to celé dva roky, mezitím Čiko složil maturitní zkoušku na nástavbovém studiu a hned v červenci nastoupil do práce ve výzkumném ústavu, kde se měl zkoumat vývoj stavebních hmot. Tak jako téměř ve všech socialistických ústavech nedělalo se zde téměř nic a nejvíce práce dalo vymýšlení toho, co se vlastně udělalo.
Asi za čtrnáct dnů po hádce s otcem dostal dopis od matky. Adresován byl do školy, jelikož matka nevěděla, kde Čiko bydlí.

12. května 1972

Václave,

od té chvíle, kdy jsi u nás byl naposled, chodí tatínek jako tělo bez duše. Proboha, co jste si udělali? Každý den se snažím, aby mně něco řekl, ale on stále jen mlčí, a když promluví, tak jedinou větu: Je dobře, že nic nevíš. Ale já to chci vědět a žádám tě, abys okamžitě přijel a všechno mně vysvětlil. Co jsi to, Václava, s námi učinil? Žili jsme tak pěkně, spořádaně, šťastně, ale nyní? Vždyť to už ani není život, vždyť to už ani není rodina, ale jenom dva lidé, kteří přežívají vedle sebe. Já už dál nemůžu. Musíš přijet, ale ne, já Tě prosím, abys přijel. Nikdy jsem Tě o nic neprosila, jsi mně povinován synovskou láskou! Já vím, nejsi mně ničím povinován, možná jsem byla někdy až moc přísná, a tak jsem si tě odcizila, ale věř mi, myslela jsem to s Tebou vždycky dobře. Moc Tě prosím, Václave, přijeď a všechno mi to vysvětli.

Tvá matka

Čiko si dopis přečetl několikrát, pak ho roztrhal a hodil do koše. Nikdy už nepodlehne iluzi, že by jeho rodiče pochopili, že není na děvčata.
Po dopisu následovaly peníze. Matka mu poslala tisícovku. Okamžitě ji poslal zpět.
V lednu 1977 vychází Charta 77. Šestadvacetiletý Čiko je zoufalý. Nikoli z politické situace v komunistickém státě, ale ze života v Brně. Belva a lázně, kde si to s nějakým frajerem udělají přímo v páře. Nebo si ho přivede do svého podnájmu v Lidické ulici. Nebydlí už u Magdy, změnil se. Nevyhovovaly mu nekonečné návštěvy kamarádek a vysedávání u kafíčka. Když Magdě vrátil dluh a oznámil jí, že si našel podnájem, smutně se usmála a řekla, že to čekala. Dokonce přiznala, že u ní neměl soukromí. Hlavní věc – mají se rádi dál a může k Magdě kdykoliv přijít. Díky těmto návštěvám poznal snad všechny brněnské homosexuály, kteří se jen trochu mihli na veřejnosti. Nikdo z nich ale nestál o hlubší vztah a Čiko, ocitnuvší se bez rodičů, hledal něco, co by se alespoň trochu podobalo domovu. Jeho známosti však trvaly nanejvýš měsíc. Všichni touží po změně, nové zamilování, nové maso – buzerantské puzení a nesmrtelný výrok Brigit Bardot: "Všichni se jednou sejdeme v posteli." Nebylo pro buzní společnost sedmdesátých let výroku pravdivějšího.
V březnu 1977 potkal Čiko v lázních asi třicetiletého urostlého muže, o kterém by si nikdy nepomyslil, že je na pány. Jmenoval se Jan, mluvil hlubokým hlasem a jeho obličej byl zajímavý svojí nepravidelností, nejnápadnější byl bezesporu dlouhý nos. S Čikem zacházel spíš jako se ženou a Čiko si musel přiznat, že ho maximálně vzrušuje, když mu kouše bradavky, roztahuje nohy a chce mu vrážet pyj do konečníku. To mu ovšem nedovolil, i když zůstali v páře sami a nebylo pravděpodobné, že by tam tak pozdě někdo přišel. Nakonec se vykouřili a Janova reakce při orgasmu byla velmi bouřlivá. Čiko pozval Jana do nedaleké Belvy, Jan však odmítl. Chtěl jít do "normální" hospody, a tak šli k Cajplovi. Jan neopomenul hned na začátku Čika upozornit, že každý pokus o nějaký trvalejší vztah s ním je marný.
"Ty jsi ale domýšlivý blbec," řekl mu Čiko, když se napili piva.
"Domýšlivý nejsem, ale blbec jsem, protože jsem se oženil a mám tři malý děti. Další vztah bych asi nezvládl."
"To ne," přiznal Čiko smutně. Jan se mu líbil. Pak seděli a mlčeli jako praví chlapi u piva.
"Nepřišli jsme sem sedět jako praví chlapi u piva, ne?" zasmál se Jan, "je něco, co tě sere? Myslím, že při pivu se má probírat, co člověka sere."
"Sere mě toho strašně moc."
"A co charta, charta tě nesere? Komouši ti vyhovují?"
"Jak se můžeš tak blbě ptát? Dokonce jsem chtěl chartu podepsat."
"Ještě že jsi to neudělal."
"Ne, jaksi jsem na to zapomněl."
"Zapomněl jsi, protože tě spíš zajímalo, kdo ti ho večer vykouří, co?"
"Nedělej ze sebe svatýho, tebe to snad nezajímá? Vlastně nezajímá, co? Ty si večer vlezeš na starou a máš to vodbytý, ne? Proč teda chodíš za buzerantama do páry, když si tak svatej?"
"Máš pravdu, ale mně šlo spíš o něco jinýho. Buzeranti by neměli podepisovat charty a neměli by se vůbec míchat do politiky, alespoň ne do tý komunistický nebo proti komunistům, jak bych to… No, jsme hrozně zranitelný. Podívej se, kdybys podepsal, měl bys za chvilku na krku estébáky. Ti se s lidmi nemazlí, klidně tě zmlátí nebo tě nechají nahýho celou noc na mrazu, věř mně, znám to, trochu jsem do toho pronikl a pochopil jsem, že ani já bych nikdy nemohl do politiky dělat. Oni to o nás všech vědí, mají nás zaregistrovaný."
"Tomu nevěřím."
"Věř mi, je to tak. V momentě, když to budou potřebovat, vytasí se s tím a rozhlásí to o tobě v práci, řeknou to rodičům, v mém případě mojí ženě. Nikdo nevydrží takový nápor. A dokonce by tě přinutili, abys s nima spolupracoval. Styděl by ses za to, že seš buzna. Představa, že se to dovědí tví nejbližší, je tak strašná, že nakonec uděláš, co oni chtějí. Ještě by tě nutili, abys šel za chartistama a donášel na ně. Je dobře, že jsme to nepodepsali. My jsme něžné křehké nádoby, s námi by si poradili hned. Znám dva kluky, kteří donášejí policajtům a ani nemusili podepisovat chartu. Mají strach z prozrazení, tak donášejí."

Čiko si pomyslel, že by ani nevadilo, kdyby se o jeho sklonech dověděli v zaměstnání. Seděl v kanclu se starým chlápkem před důchodem, moc se spolu nebavili. A rodiče? Přece jen pocítil jakousi úzkost. Matka by z toho asi zešílela. Byl přesvědčen, že otec matce nic neřekl. Čiko si ale uvědomoval, že ani to by mu možná nezabránilo v tom, aby chartu podepsal. Zabránilo by mu v tom však něco jiného. Věděl o sobě, že není hrdina. Chtěl žít trochu snesitelně, nevěřil, že by komunisti někdy padli. Proč by se měl vláčet po esenbácích, chtěl mít pokoj. Tohle všechno Janovi řekl a ten se trochu pohrdavě zasmál:
"Myslel jsem si to."
"Takže ty bys chtěl nějak proti komunistům bojovat?"
"Jo, ale vadí mně v tom právě to, že občas zajdu do lázní, kde mě vidí ty jejich donašečky. Ale možná by nám neuškodilo být trochu pevnější."
"Tomuhle moc nerozumím," přiznal se Čiko.
"Máš v sobotu kolem čtvrtý čas? Zavedu tě za jedním člověkem, ten ti všechno vysvětlí líp."
"Je náš?"
"Není."
Čiko si pomyslel, že to bude asi pěkná nuda, ale Jan ho něčím přitahoval, asi tím, že byl jiný než ostatní.
Při představování nastal na faře v Židenicích mírný trapas. Kněze Ladislava znal Čiko z vlaku. Kněz však jeho rozpaky sprovodil ze světa:
"Je mi jasné, že jste jiný než váš společník ve vlaku." Čiko si uvědomoval, že se tehdy Růžena dokonce převlékla do dámských šatů.
"Myslím povahově jiný," dodal kněz. Takže je mu jasné, že jsem na pány. A zřejmě je mu jasné, že i Jan má tyto problémy.
"Páterovi Ladislavovi je skutečně všechno jasné," potvrdil jeho domněnky Jan. Asi se ti nelíbí, že jsem tě neupozornil, než jsme sem šli. Máme však s páterem takovou dohodu. Všechno důležité říkáme před sebou, aby nedošlo ke zkreslování skutečností.
"Dobře vymyšleno," zavrčel Čiko. Nelíbilo se mu, že tak lehce vynechali city. Tento způsob jednání mohl dost ranit.

Bavili se zpočátku celkem nezávazně a Čiko si uvědomoval, že Jan je sice zajímavý, milý a rozhodně by si to s ním ještě rád někdy rozdal, ale prostředí, kde se ocitli, na stěnách kříže a vzácné obrazy, a ta knihovna! Páter pouštěl Bacha a Mozarta, bylo jasné, že příjemnou atmosféru pokládá za důležitou. Nepopíjeli víno, jak by se na faře dalo očekávat, ale cinzano. On bianco, Jan rosso a páter bitter. Takže na stole stály tři načaté láhve. Takové prostředí ho do jisté míry okouzlovalo a také důstojné chování pátera. Během půlhodiny se dověděl, že páter skutečně věří v Boha, že jeho kněžství není pro něho jen zaměstnání, jak mu kdysi kdosi ještě na střední škole o knězích tvrdil. Co páter řekl, mělo vždycky smysl, formuloval přesně, nevyhýbal se ožehavým tématům a klidně a v pohodě prohlásil, že homosexuální lidé by skutečně mohli v protikomunistickém odboji spíše uškodit než pomoci. Jsou zkrátka více zranitelní. Čiko se chtěl pátera zeptat, o jakémže protikomunistickém odboji mluví, ale pak ho toto téma přestalo bavit a stále víc ho zajímalo, jak je možné, že katolický kněz, který přece musí homosexualitu odsuzovat, klidně tu se dvěma homosexuály sedí, dokonce jim pouští Bacha a Mozarta a nalévá jim cinzano, kdykoliv dopijí. Čiko měl chuť pořádně se napít, protože se mu to všechno nějak honilo hlavou, asi za hodinu měl v hlavě dokonalý galymatyáš. A navíc poznal, že ho kněz zajímá víc, než Jan, ale ne jako chlap, sex si s ním absolutně nedokázal představit, páter ho zajímal jako člověk, který je výrazně odlišný od všech lidí, které doposud poznal. Jan se omluvil, že musí k rodině, a Čika napadlo, že to snad mají s páterem domluveno, ale bylo mu to jedno.
Po Janově odchodu došlo zákonitě k otevřené rozmluvě o homosexualitě. Začal Čiko:
"Jak je možné, že se s námi přátelíte. Vy jste přece proti homosexualitě, vaše církev…"
"Máte zkreslené informace, ale budiž. Tak jak se asi věci mají, Václave…"
"Prosím vás, říkejte mi Čiko."
"Nebudu vás oslovovat tou nesmyslnou přezdívkou."
"Jsem na ni zvyklý. Jsem přece tak trochu pako. Už proto, že žiju."
"V tom je právě ten problém. Nejste žádné pako a bylo by moc dobré, kdybyste získal trochu víc sebedůvěry. Zkuste si věřit. Čiko v žádném případě. Nabídnu vám něco jiného. Rád bych vám tykal."
Čiko otevřel ústa a zapomněl je zavřít.
"Ano, víc sebedůvěry a taky ovládání."
"Promiňte, vlastně promiň." Automaticky pozvedl skleničku a ťukli si. Páter se mu při přípitku podíval do očí.
"Všechno přesně podle pravidel."
"Naučit se žít podle pravidel znamená být šťastnější. Pokud dokážeme žít podle pravidel, dokážeme leccos překonat."
"Vím, kam míříš. Homosexualitu však překonat nelze. Buď se s ní naučíme žít, nebo se zblázníme."
"Svatý Pavel skutečně v Listu Římanům odsoudil obcování lidí stejného pohlaví a já si také myslím, že jde o nepřirozenou záležitost…"
"Není to nepřirozená záležitost, není to proti přírodě."
"Václave, já myslím, že nebudeme trávit večer tím, že budeme proti sobě. Ty máš své argumenty a já mám své. Co kdybychom ale zkusili být spolu, co kdybychom zapomněli na tvojí sexuální orientaci a bavili se raději o tom, co tě třeba trápí a co trápí i mě."
Čiko se snažil s Ladislavem bavit o všem možném, ale kdykoli se jednalo o věci spojené s citem a láskou, nutně sám u sebe narážel na svoji homosexualitu. Když už vypil skoro celou flašku, na Ladislava zakřičel:
"Ale to přece nejde oddělit. Homosexualita je základem mojí osobnosti!"
"Chceš snad tvrdit, že sex tě absolutně ve všem určuje? Že není na prvním místě láska? Přiznám se ti k něčemu. Z žen nejsem taky dvakrát odvázaný a cítím se lépe ve společnosti mužů. Kdoví, jak se to po této stránce se mnou vlastně má, ale to není vůbec důležité. Důležité je, že jsou u mě na prvním místě věci duchovní, a tak se mně sex podařilo zvládnout natolik, že jsem nikdy nic s nikým neměl, dokonce jsem nikdy ani neonanoval. Měl jsem vynikající rodiče, kteří akceptovali moje přání stát se knězem a všemožně mi v tom pomáhali."
Čiko si vložil hlavu do dlaní, zastyděl se před knězem. Uvědomil si, že s ním se to má jinak. U někoho je skutečně na prvním místě touha po chlapech a pak teprve všechno ostatní. Život bez sexu si nedokázal představit. Ale má tomuto knězi věřit? Co když kecá?
"Nevím, nevím," řekl Ladislavovi, "všechno se mi motá hlavou a jsem už trochu nalitej. Nebylo by tu pro mě místo na spaní?"
"Mám tu pouze dvoulůžko, pokud ti nebude vadit moje chrápání, můžeš spát vedle mě."
Leželi vedle sebe a Čiko se Ladislavovi omluvil, že není zvyklý spát ve slipech, bude tedy spát nahý. Ladislav mu odvětil, že si klidně má udělat pohodlí. Čiko byl přesvědčený, že klid kněz jen předstírá, a přisunul se k němu tak blízko, že ucítil teplo jeho těla oblečeného do pyžama. Leželi a dívali se do tmy.
"Václave, byl bych rád, kdybys ještě někdy přišel, zůstalo toho mezi námi tolik nezodpovězeno. Víš, jméno je strašně důležité. Měl bys na sobě trochu zapracovat a začít bys měl u toho jména. Čiko je ponižující, přestaň tou přezdívkou ponižovat sám sebe. I když jsi takový, jaký jsi, jsi přece člověk a Bůh ze své lásky nikoho nevylučuje, Bůh nikoho nediskriminuje," páter se zasmál, "všichni jsme děti Boží."
Čika nenapadla žádná odpověď, mlčel a měl pocit, že se kněz tiše modlí.
"Jsou ale i příjemné věci na světě…"
Čekal, že kněz pochopí jeho narážku. Jakmile se ho dotkne, vyskočí a vysměje se mu. Nebo se také rozpláče, protože ucítil v tom člověku i jakousi naději, nerozuměl tomu, ale cítil ji. A tak očekával, že bude osaháván, ale pak se vyděsil. Kněz začal pravidelně oddechovat a pak chrápat. Čiko si zacpával uši polštářem, protože to chrápání bylo nesnesitelné. Podařilo se mu usnout až k ránu, pak se opět probudil díky tomu strašnému chrápání. Vyskočil z postele, na papírek napsal, že nedokázal to chrápání vydržet, a ještě jednu větu: Děkuji za všechno. Byl už den, když z fary odcházel.

Prázdninovou letargii léta 1977 přerušil nápadný dopis, který našel Čiko ve schránce svého podnájmu. Adresa byla napsána na stroji, zpáteční adresa nebyla na obálce uvedena. Neúředním dopisem byl vyzván, aby se dostavil na úřad, kam chtěl ze všeho nejmíň. Na Veřejnou bezpečnost. Chartu nepodepsal, co po něm můžou chtít? Možná jde o nějakou hloupost, třeba má jenom svědčit proti nějakým zlodějíčkům. Proč mu ale neposílají oficiální pozvání, proč obyčejný dopis?
"Jistě jste byl udiven, pane Berger, že jsem vám poslala obyčejný dopis a ne úřední pozvání," usmívala se na něho silně nalíčená ústa poručice v uniformě. Její rusé vlasy bujně vyrážely z čela jen kousek nad obočím. Vlasy měla husté a dlouhé až na ramena.
"Poslal jsem vám ho proto, abyste se nelekl, jsem totiž přesvědčena, že my dva si budeme rozumět." Povytáhla obočí a mlčky se na Čika zadívala. Čiko mlčel, nechápal, co po něm chce, ale řekl si, že bude mluvit co nejméně. Vzpomněl si na Janova slova: nechají tě nahýho stát na mrazu celou noc, zmlátí tě… Přiznal si, že se bojí, přesto řekl dost kousavě:
"Mohl bych vědět, s kým vlastně mluvím?"
Poručice se trochu lekla, ale pak předstírala, že takovou otázku čekala. Bylo jasné, že ji nečekala, dokonce ji možná považovala za drzou.
"Jmenuji se Husnínová."
"A kvůli čemu tady vůbec jsem?"
"Vy nejste dnes dobře naladěn, pane Berger, že?"
"Pozvání na policii není nikdy příjemná záležitost."
"Ale to tvrdí jen ti, kteří nemají čisté svědomí."
"Já mám svědomí čisté, ale o tom jste se mnou přece mluvit nechtěla."
"Mýlíte se, zajímá mě, co si mladí lidé myslí. Například o náboženství. Jste věřící? Dnes přece máme svobodu náboženství, zaručuje ji ústava."
Bylo mu jasné, proč tady sedí.
"Nejsem věřící. Ještě něco byste chtěla vědět?"
"Pane Berger, mně se nelíbí tón, jakým se mnou mluvíte. Já na vás tak přátelsky a vy?" Usmívala se, ale během vteřiny jí poklesly koutky dolů. Asi ji už přestalo bavit hrát divadlo. Řekla suše:
"Jak jste se seznámil s knězem Ladislavem Čihákem?"
"Paní Husnínová, mluvila jste o ústavě, že? Z čeho jsem obviněn, proč jsem tady? Až to budu vědět, pak vám budu odpovídat na vaše otázky."
Husnínová se zasmála. Jak se říká od plic.
"Dobrá, vy naivní holoubku. Vy si myslíte, že o vás nic nevíme?"
A bylo to tady. Představil si maminčin hysterický obličej a šok, který bude následovat, až jí tahle rezavá kráva řekne, že má synáčka buzeranta. Svírání hrudi, pak odpor, výstřel:
"Můžete o mně vědět, co chcete. Nic trestného nedělám."
"Ale, ale, vážený pane. Nalijme si tedy čistého vína, ano? Homosexualita jistě u nás není trestná, pokud se nepraktikuje pohlavní styk s osobou mladší osmnácti let."
"Přesně tak, paní vyšetřovatelko."
"Tímto titulem mě prosím nenazývejte, ano! Být vámi, tak tolik nevyskakuji. Zřejmě máte krátkou paměť. Jste pěkný darebák, vážený, przníte mladé chlapce a tady na mě ještě štěkáte. Neříká vám nic výjezd do Prahy? Nevzpomínáte si na vilu jistého pana Zdeňka a dva malé chlapce?"
"Vzpomínám, ale já jsem s nimi nic neměl."
"Ano? Tak to byste musel dokázat!"
"Domnívám se, že vinu musíte dokázat vy."
"No to jste se ovšem spletl. Tak aby bylo jasné, Čiko," z jejich úst to znělo samozřejmě jako pako, "pokud mně podrobně nebudete referovat o stycích pátera Ladislava a pokud nedosvědčíte, co my o něm už dnes víme, že je totiž stejně jako vy homosexuál a zneužívá mladé chlapce, obviním vás u soudu a půjdete pěkně sedět, rozumíte? Jenom pro informaci. Ještě se nestalo, aby ten, koho já jsem z něčeho obvinila, nešel za mříže. Já pracuji perfektně a na všechno mám důkazy."
Čiko pochopil, že je v hrozném průšvihu. Té ženské jde o diskriminaci Ladislava a tím i katolické církve – ó, jak tučné sousto pro komunistickou propagandu! Jistě ví o událostech ve Zdeňkově vile v Praze, pane bože, ty dvě kurvičky budou jistě svědčit proti němu, řeknou u soudu všechno, co jim tahle svině nařídí, budou podělaný až za ušima. Jistě, se mnou nic neměli, ale jak to dokázat? A co Delon a Zdeněk? Ti s tím nebudou chtít nic mít. Vždyť s nimi souložil Zdeněk, jeho má tahle svině v hrsti, ten bude svědčit pro ni. Je to past. U Ladislava dokonce spal, jestliže o tom Husnínová ví! Jak bude dokazovat, že není homosexuál, když to Husnínové ty dvě kurvičky potvrdí?
"Pane Berger, já přece po vás nechci nic tak důležitého. Vy mně jen podepíšete takové prohlášení, že víte o sklonech toho kněze, a budete mít ode mě pokoj. Dokonce jsem ochotna na ty události v pražské vile zapomenout."
"Tohle tedy ne! Nevím, jaké máte o páteru Ladislavovi zprávy, ale tohle já si nenechám líbit. Dokažte mi, vážená paní, že jsem homosexuál, když mě obviňujete. Dokažte to, klidně půjdu i k soudu. Já totiž nemám nikoho, prostřednictvím koho byste mě mohla vydírat. S rodiči se nestýkám, a jestli něco napovídáte lidem v práci, je mně srdečně jedno. Špatně jste si tentokrát vybrala. Nic vám nepodepíšu!" Vstal. Husnínová řvala, že se uvidí, že se postará, aby šel bručet za mříže. Odešel, i když ona ječela, že ještě neskončila. Vyběhla za ním na chodbu, ale neřekla už ani slovo, jen její obličej rakovitě zrudnul. Jak byla nechutná, ta červená s rezavou dohromady, odpornější bytost si nedokázal představit. "Předala" Čika na vrátnici jinému příslušníkovi a bez pozdravu odešla. Čiko vyšel do horkého srpnového odpoledne a věděl velice dobře, že nasedne na dvojku. Ta jezdí do Židenic.
Páter Ladislav seděl proti Čikovi, leskl se mu obličej, nemusel nic povídat, bylo jasné, že ten člověk nesmírně trpí tím, co se stalo.
"Víš, Václave, nejsi první a pravděpodobně ne poslední. Mrzí mě to hlavně kvůli tobě. My kněží, kteří nechceme s estébaky spolupracovat, jsme pořád jednou nohou v kriminálu. Stále si na nás něco vymýšlejí. Nikdy nejdou přímo, neměli by důkazy. Vždy někoho nastrčí. Tentokrát jsi to ty a záleží na tobě. Prosím tě jen o jedno. I ve svém zájmu a hlavně ve svém zájmu, řekni jim pravdu. Věřím ti, že jsi nic neměl s těmi dvěma mladými v Praze, snad Pán pomůže a nedojde k nespravedlivému odsouzení."
Při slově odsouzení Čiko povzdechl. Vždyť ona ho bude skutečně chtít dostat do kriminálu. Představil si cely, holé zdi, bude tam v jedné místnosti celé dny zavřený s cizími lidmi, možná s vrahy, podíval se na Ladislava:
"Oni mě opravdu mohou zavřít? Skutečně se může stát, že tak nespravedlivě někoho odsoudí? Myslel jsem, že to bylo jen v padesátých letech."
"V padesátých letech měli drastičtější metody, ale v principu se to děje stále. Ale nepropadej zoufalství, Václave: Ještě tě neodsoudili. Věř Pánu Bohu. Snad by bylo dobré, kdybys zajel do Prahy a zjistil, jak by se ti tví známí chovali u soudu."
Pojede do Prahy hned o víkendu. Odcházel z fary a podíval se na velký kříž nad schodištěm. Poprvé po mnoha letech se chtěl pomodlit. Zjistil ale, že Otčenáš neumí. Matka ho tu modlitbu kdysi naučila, ale netrvala na tom, aby se modlil. Vrátil se k páterovi, který mu rád půjčil starý katechismus. Čiko se modlil třikrát denně a pomyslil si, že stav, ve kterém se nachází, podobá se peklu. Ladislav mu totiž vysvětlil, že pravé peklo není to z pohádky plné čertů a škvařících se dušiček v kotlích, ale že je stavem duše, úzkostí, duševním stresem, nikdy nekončící depresí.
V Praze dost bloudil, ale nakonec se mu přece jen podařilo najít Zdeňkovu vilu. Zazvonil a přišel otevřít Delon. Tvářil se, jako by se nerozloučili před lety, ale včera:
"Neřekl jsem ti, že se tu jednou objevíš znovu?"
"Delone, nedovedeš si představit, co se stalo a jak v tom lítáme. Já i vy se Zdeňkem."
"Snad tolik nehoří, gentleman je vždycky nad věcí, ne? Pojď dál."
Uvedl Čika do přepychového pokoje, který se teď stal pro něho osudným. Sem patrně umístila poručice Husnínová jeho pohlavní styk se čtrnáctiletým Honzou a jeho snad jen o rok starším kamarádem. Možná se mu stane osudným i jinak. Na pohovce totiž seděl asi třicetiletý muž v džínách a svetru, měl pravidelné rysy v obličeji, černé oči s rovným obočím a krátké vlasy, jaké se dnes málo nosily, ale jemu slušely. Měl jemné, ale ne buzerantské chování a uměl se nádherně smát. Delon ho Čikovi představil:
"Tomáš."
Ale ani Tomášův úsměv a jeho evidentní zájem o Čika nezaplašil Husnínovou:
"Přišel jsem s něčím velice choulostivým."
Tomáš vstával, chtěl odejít, ale Delon ho zadržel a řekl, že před Tomášem nemají žádné tajemství.
"Ani tajemství, které se týká poručice Husnínové?"
"Ta kurva zas někoho votravuje?" šklebil se Delon.
"Ty ji znáš?"
"Kdo by neznal tu buzerantobijku? Už jsme s ní měli co do činění. Ale vždycky jsme odmítli svědčit a obešlo se to bez problémů. Co si vymyslela na tebe?"
Čiko vyprávěl o Ladislavovi a o své návštěvě na Bezpečnosti.
"Tentokrát to bude dost zlé. Jde jim o větší rybu. O diskreditaci církve se snaží pořád. a co řekneš, práskneš svého pátera?"
"Samozřejmě neprásknu."
"Pak počítej s tím, že tě bude chtít do kriminálu skutečně dostat. Ty dvě kurvičky, co tu tenkrát byly, se před ní poserou. Určitě budou mluvit tak, jak ona bude chtít."
"A co Zdeněk, nebo ty? Předvolají vás?"
"Nebuď blbej. Přece nepřiznáme, že jsme s nimi něco měli, to bysme si podali přihlášku do kriminálu. Všechno pepřeme. Kurvičky tu byly jenom na návštěvě, podívat se na obrázky a starý goblény, ne? S nikým nic neměly, ani s tebou."
"Oni budou tvrdit opak."
"Bude stát tvrzení proti tvrzení, seženeme dobrýho právníka. A potom, jestli je v tom Zděnek, nemusíš mít strach. Peníze dnes zmůžou všechno. A Husnínová dostane přes prsty. Ale o tom ti nic neřeknu, ty o ničem nevíš."
"raději ne," špitl Čiko a až nyní se napil koňaku, který mu Delon nabídl. Rozkašlal se a znovu uviděl Tomášovy zuby a jeho úsměv. Bylo mu úzko, do této vily už opravdu nikdy nechtěl.
"Budeš tady samozřejmě spát, Čiko."
"Ale ne, pojedu zpátky."
"Do blbýho Brna, kde vládne poručice Husnínová? Nikam. Jdeme večer se Zdeňkem do Téčka, trochu si povyrazíš."
"Tak na to už vůbec nemám chuť."
"já taky do Téčka nechodím, takže když ti to nebude vadit, můžeme večer zůstat spolu."
"Ale, ale, to je fofr," zakroutil Delon hlavou a vsunul si do úst cigaretu a zapálil si ji. Dokonalá kopie slavného Francouze.
"Tak, panstvo, pádím. Zdeněk už tam bude čekat."
Čiko seděl v křesle, Tomáš na pohovce. Chvíli se na sebe dívali. Tomáš pak zvrátil hlavu a díval se do stropu. Čiko měl pořád před očima rudou tvář Husnínové a její rusé vlasy vyrůstající z nízkého čela. Tomáš vstal a usmál se na něho:
"Pokusím se tě trochu rozptýlit."
Sedl si na koberec ke gramofonu, v jeho rukou se ocitla deska, na jejímž obalu byl portrét černošky. Magda měla také gramofon, ale na deskách byly většinou operety a nějací ti Beatles pro kamarády.
Killing Me Softly with His Song zazněl pokojem něžný uklidňující hlas Roberty Flake. Tomáš si dřepl před Čika, položil si lokty na jeho kolena a dlouze se na něho podíval:
Teď na všechno zapomeň. Netrap se. Teď je teď a co bude zítra je přece hrozně daleko. Ze všeho nejvíc miluju přítomnost."
Tomáš posunul lokty z kolenou na stehna. Čiko si uvědomil, že se přibližuje k jeho klínu. V takové pozici před ním ještě nikdo nedřepěl. Při náladové hudbě Jesse – Kde jsi se sehnul, chytil Tomáše pod pažemi a posadil si ho na klín. Políbili se, ale v Čikovi bylo stále ještě napětí, rezavá palice Husnínové zářila před jeho očima, i když Tomášův obličej a jeho černé vlasy měl tak blízko! Napětí se uvolnilo až při rytmické skladbě Where Is The Love. Tomáš mu řekl, že muž, který ji zpívá, se jmenuje Donny Heatway, a Čiko si uvědomil, že mužský hlas, díkybohu, trochu boří sentimentální náladu. Tomáš ho balil skutečně nechutně sentimentálně, ale možná je tento způsob v Praze běžný a on, buránek z Brna, jej pokládá za sentimentální. Roberta Flake zpívala další skladbu Let Them Talk a Tomáš se zasmál. Na Čikův tázavý pohled odpověděl: "Zpívá: Ať si povídají."
Čiko se postavil a naznačil Tomášovi, aby si on sedl do křesla, a zaujal před ním tutéž pózu jako Tomáš před chvílí. Dřepl si a lokty se opřel o Tomášova kolena.
"Ale teď ti nerozumím," kroutil hlavou Tomáš.
Čiko nevěda proč, si vzpomněl na své dětství, na vesnické kluky, kteří si z něho dělali poskoka za to, že mu dovolili sáhnout někdy do rozkroku: "Nechci ti nic vysvětlovat, ale takhle je to přirozenější."
"Chceš tím dát najevo, že jsi ve vztazích pod?"
Čiko se zasmál.
"V jistém smyslu ano, ale ne tak, jak ty to myslíš."
"A jak to myslím, Čiko?"
"Nevadilo by ti, kdybys mě oslovoval mým pravým jménem? Jmenuji se Václav," postavil se tak, že Tomáš měl před nosem jeho poklopec.
"Nevadilo," políbil Tomáš látku kalhot přesně tam, kde byl vymodelován jeho penis. Stále se ještě nosily kalhoty kolem beder obepnuté. Ale Čiko se nebyl schopen vzrušit. Tomáš se mu zdál příliš krásný na to, aby to myslel vážně s nějakým Čikem z Brna. Ale proč se nezávazně nepomilovat.
Tomáš pohladil Čika po vlasech, vstal a otočil desku gramofonu. Zapálil si cigaretu a mohutně se rozkašlal. Cigaretu rychle zadusil do popelníku:
"Tohle jsem chtěl ze všeho nejmíň," řekl podivně sípavým hlasem a objal Čika a políbil ho. Čikovi nebyl vůbec příjemný jeho kuřácký dech, sevřel zuby, ale když mezi ně Tomáš strkal jazyk, sevření povolilo. Tomáš ho až nepřirozeně tiskl, a protože Čikovi bylo jasné, že to objetí nepochází z vášně, ale spíš z touhy něco potlačit, nebyl schopen to objetí opětovat. Tomášovi se ale nepodařilo udusit, co udusit chtěl, znovu se rozkašlal a kašlal ještě několik minut, dokonce přehlušil zpěv Roberty Flake. Teprve nyní byl Čiko schopen ho hladit a objímat, teprve nyní po Tomášovi zatoužil. Čiko, pako, volali chlapci, ty budeš mít chuť jen tehdy, když můžeš posloužit! A sáhl Tomášovi do rozkroku tak, jak kdysi sahal malým chlapcům. Ale Tomáš na něho pohlédl vyděšeně:
"Neboj, můj malý," pohladil opět Tomáše, "chtěl jsem se jenom dotknout." Najednou nevěděl, jak dál, a bylo mu trapně. Tomáš přeložil název poslední skladby:
"Come Little Children znamená Pojďte děťátka." Podal Čikovi ruku. Drželi se jako dvě malé děti a Čikovi chvíli trvalo, než se přestal smát.
"Máme asi každý svoje tajemství," řekl Tomáš, když Roberta Flake dozpívala.
"Je přece dobře mít v lásce nějaké tajemství. Běda tomu, kdo prozradí v lásce všechno, praví klasik, ne?"
"V lásce?" pohlédl Tomáš na Čika a opět se rozkašlal. "Promiň, je to nějaká alergie nebo co."
"Ano. Půjdeme spát."
"Cože? Spát?"
Čiko svlékl Tomáše do slipů, několikrát ho při tom políbil a několikrát se raději podíval do starých goblénů na zdi, protože Tomášovo tělo bylo nádherně štíhlé a souměrné. Pomyslel si, že je Tomáš baleťák, ale s tím kašlem…
"Co vlastně děláš, Tome?"
"Jsem přes starý památky, na památkovým úřadě."
"A kde jsi sehnal tu pěknou kostru?"
"Á, známý buzerantský dialog!"
"Myslel jsem to vážně."
"Trochu jsem cvičil a závodně plaval. A teď si svléknu já tebe, Václave."
Při tom Václave se Čiko trochu lekl. Vzpomněl si na pátera Ladislava a nechal se svlékat. Když mu Tomáš chtěl sundat slipy, chytil ho za ruku. Ne snad proto, že by na něj působil kněz Ladislav na dálku, ale řekl si, že dnes s Tomášem spát nebude. Nebude, nechce, poprvé v životě nevleze s někým do postele hned. A uvidí se, co je ten přes starý památky zač. Ten přes ty památky se projevil jako kretén:
"Bojíš se, že bych ti ty jediný slipy, který máš, natrh?"
"Ne, mám tak velkýho ptáka, že by ses mohl leknout."
Čiko měl na sobě skutečně jediné slipy, které mu jakýsi přítel od Magdy přivezl z Francie. Šetřil si je, bral si je na sebe jen při zvláštních příležitostech. Jinak nosil obyčejné trenýrky. Ale zásadně ne červené. Ty nenáviděl. Ty mu kupovala matka, nosili je všichni jeho malí kamarádi, pro které byl Čiko-pako, a nosil je tatínek. Tatínek!
"Jsem blbej, jsem fakt kretén, promiň mi to, Václave. Strašně rád bych si s tebou zašukal, toho sis přece moh' všimnout. Jedu po tobě od první chvíle, kdy jsem tě uviděl, proč nechceš?"
A znovu se rozkašlal. Čiko ho uložil do postele v ložnici, držel mu ruku na hrudníku, který se otřásal kašlem.
"Jak bys se mnou, bláznivko, mohl šukat, když máš takové záchvaty kašle?"
"Já ty svoje záchvaty nenávidím!" Tomáš se posadil do polohy, která mu při kašli vyhovovala pravděpodobně nejvíc. Pak Čika drsně objal a přiložil si jeho hlavu na prsa a tiskl ji tam, až se mu podařilo kašel potlačit. Ještě chvíli se hladili a pak usnuli.
Ráno se probudili tak, jak večer zůstali ležet. Čiko cítil Tomášovo mírně zpocené tělo. Bylo oproti jeho tělu velice útlé, zvláště v bocích. Čiko měl boky širší, každopádně byl statnější a hranatější, jeho tělo nebylo ani tak souměrné jako Tomovo. V jednom si byli ale velmi podobní, jejich břicha byla vtlačena dovnitř. To tělo, zpocené ještě nočním kašlem, Čika vzrušovalo, vadily jen slipy. Rychle je Tomovi sundal a svlékl si i svoje. V probuzení mohl cítit Tomáš v klíně rozkoš. Lehl si tak, aby i on mohl Čika milovat v rozkroku. Pak se líbali, Tomáš rozevřel stehna a přitlačil se na Čika, který si už slinil prsty. Vnikl do Tomáše velice rychle a uvědomil si, že mu způsobil bolest. Tomáš krátce zasténal. Chvíli leželi spojení bez pohybů, ale Tomáš se mírně nadzvedl a pak sjel dolů, Čiko byl nehybný a Tomáš udával rytmus, nakonec se převrátil a na Čika si nasedl, opět dělal ty dráždivé pohyby. Čiko dostal chuť být nad ním a pozorovat jeho obličej, chtěl se podívat, jak vypadá nefalšovaná rozkoš krásnýho kluka, a tak Tomáše převrátil na záda a vnikal do něho prudčeji a Tomáš tu prudkost přijímal, byl už tak roztažený, že si mohli dovolit jakoukoli polohu a jakékoli milování. Čiko si uvědomil, jak si
s ním hned napoprvé v posteli rozumí, a jenom se lekl, aby to neskončilo tímto ranním milováním. Ale Tomáš byl velice vnímavý, jeho leknutí vycítil:
"Slib mně, že se nemilujeme naposled!"
"Já bych s tebou chtěl být, Tomáši."
Tomáš odpověděl velice spontánně tělem, přirážel tak, že Čiko takovou rozkoš už nedokázal snášet. Naznačil Tomovi, že už bude, ten si přiložil jeho dlaně ke svému ztopořenému penisu. Během několika vteřin, ve chvíli, kdy stříkal do Tomáše, ucítil ve své dlani jeho semeno. Patrně v té chvíli oba pochopili spřízněnost, která je k sobě připoutala.
Ještě dlouho leželi vedle sebe beze slova. Jen se na sebe dívali a jako by se jeden druhého ptali: proboha, co všechno má tohle znamenat? Jak to, že právě ty? Ty v Brně, já v Praze. Není přece možné, abychom se nemilovali každý den. V té chvíli Čika napadlo, že vlastně nemá žádný důvod neodejít do Prahy. Svoji myšlenku ale nevyslovil.
Vykoupali se spolu, Zdeněk s Delonem spali v nějakém jiném pokoji, ani se s nimi nesetkali. Měli pro sebe dokonce celé dopoledne. Ještě dvakrát se milovali a vždycky se jim to líbilo jako poprvé.
Tomáš vyprovodil Čika na autobus až na Florenc a poslední věta, kterou mu řekl, zněla: "Ty se přece musíš přestěhovat do Prahy."
"Musím," řekl Čiko a celou cestu se pak z té věty vzpamatovával.
Ale když vystupoval v Brně na nádraží, zopakoval si ji: "Musím."
Ve schránce na dopisy objevil Čiko opět obálku. Tentokrát již úřední. Byl oficiálně obviněn ze zneužití nezletilého a za tímto účelem se měl dostavit na vyšetření. Mělo se zjišťovat, zda je či není homosexuál. Zpočátku nic nechápal, ale posléze, když uviděl jméno lékařky, ke které se měl dostavit, pochopil okamžitě. Doktorka Vártová, specialistka na homosexuály, zkrátka zjistí, jestli je Čiko na chlapečky nebo na holčičky. Pomyslel si, že měl tenkrát, když usiloval o modrou knížku, štěstí, že k Vártové nešel. Teď musí svojí orientaci samozřejmě zatlouct. Přiznat, že je na pány, by určitě omezenou socialistickou soudní porotu, která chce za každou cenu vyhovět policii, znamenalo: vinen. Vinen a kriminál. Ale Vártová mu přece pomůže. Kdysi se o ní kdosi vyjádřil, že je anděl, který seznamuje homosexuály a rozdává jim modré knížky. V noci Čiko nespal. Zděsil se, protože měl pocit, že nebude už nikdy pořádně spát, představa pobytu v kriminálu ho zničí. Řekne Vártové o nějaké prášky, je přece psychiatrička. Neřekne. Před Vártovou musí být sebejistý bezkonfliktní muž. Jinak ho čeká vězení.
Do ordinace doktorky Vártové vstoupil klidný, doktorka bude přece na jeho straně, i kdyby poznala, že je homosexuál, bude ho chránit. Starší milá paní na něho udělala velice dobrý dojem, hovořila s ním jako hodná maminka. Dokonce ho napadlo, že bude asi nejlíp, když Vártové řekne pravdu a poprosí ji, aby soudu něco napsala. Jednoduše jí oznámí, že se u ní hodlá tajně léčit, ale že s tím mládencem, jemuž nebylo ještě ani osmnáct, skutečně nic neměl. Taková dobrá máma ho určitě pochopí. Vártová hledala něco v papírech, opět zopakovala jeho jméno, které však ve svých papírech nenašla. Zřejmě nahlížela do seznamu homosexuálů.
"Kde vás vlastně mám?" brumlala si pod nosem a kroutila hlavou.
"Pomůžu vám, paní doktorko, vlastně jsem vám to měl dát hned," podal jí obálku z Veřejné bezpečnosti. Vártová se na něho podívala, ťukla si na čelo a vylovila jakýsi papír z fasciklu ze skříně. Ve způsobu jejího vyjadřování nastala markantní změna:
"Svlékněte se. Zjistíme, zda máte uvolněn rektální otvor."
Díval se na ni a zapomněl zavřít hubu.
"No vrazím vám prst do řiti, abych zjistila, kolik jich tam už bylo!"
A této se chtěl svěřovat. Panebože, ty snad opravdu jsi, nedovolils mi to!
Vártová si nasazovala na prostředník pravé ruky gumový obal a vytáhla krabičku vazelíny.
"Dobrá, paní doktorko, jak myslíte. Ale mám hrozné problémy se žaludkem a ráno to bylo velice řídký. Mohlo by se klidně stát, že vás nahodím!"
"Prase," svlékla si Vártová gumový prst.
Ta vlídná maminka, ten anděl určený naší hodnou stranou k homosexuálům, se začala nechutně vyptávat na všechny podrobnosti Čikova života, zejména se zaměřila na sex. Čiko ani nevěděl, jak dokázal zůstat tak klidný, ale po příhodě s rektálním otvorem by byl dokázal lhát stokrát víc. V životě měl jedinou dívku, rozuměli si, měli se brát, ale odjela k příbuzným do Rakouska a už se nevrátila. Proto se neoženil. Všechno sedělo na Alenu, spolužačku, takže si mohli klidně ověřit, že emigrantka se jménem Alena Skřivanová skutečně existuje. Pochyboval o tom, že by se nějaký agent přijel zeptat Aleny, která skončila v Kanadě, jestli kdy měla sexuální styk s nějakým Václavem Bergrem.
"Netvářila bych se tak sebejistě být vámi. Pohádkou o nějaké Aleně nic nezachráníte. Já znám spoustu homosexuálů, nemyslete si, že to na vás nepoznám. A to jste od chvíle, kdy vám zdrhla ta Alena, bez ženy? Žena vám nechybí?"
"A kdybyste věděla, paní doktorko, jak! Ale když já jsem Alenu miloval, nemůžu se z toho pořád vzpamatovat."
"No však ono se uvidí, pane Berger. Nejsme tak zaostalí. I naše věda se modernizuje. Pane Karlíčku," zavolala do vedlejší místnosti "jednoho vám pošlu!"
Panebože! Úplně zapomněl na ten zatracený přístroj, o kterém mluvil Aleš. Podíval se na Vártovou, která se tvářila vítězoslavně. Ne. Už kvůli této svini, jež si vede kartotéku homosexuálů a pečlivě předává informace StB, musí zabojovat. Bude se dívat do levého horního rohu a na jeho těle se nesmí objevit známka vzrušení. Snad mu pomůže strach z kriminálu.
Pan Karlíček byl starší jistojistá buzna. Kroutil se a šišlal. Oběť doktorky Vártové. Ona byla tak hodná a našla mu takové pěkné zaměstnání. Všechny ty chlapy, které posadí do křesla, uvidí nahé. A při jejich erekci onanuje za plentou. Jaké protislužby asi paní doktorce poskytuje?
Čiko se nahý musel posadit do křesla, pan Karlíček mu všude nasazoval plíšky, od kterých vedly dráty, a nejdéle se zdržel při nasazování plíšku na Čikův penis. Zřejmě si myslel, že ho vzruší, ale Čiko mu řekl něco, co asi ještě neslyšel:
"Ty kurvo jedna prodejná, hleď s tim fofrem skončit!"
Pan Karlíček neřekl ani slovo, jenom tiše zasyčel. Čiko se patrně mýlil, tohle mu už asi řeklo chlapů několik. Zapadl za závěs a před Čikem se na menším promítacím plátně začaly objevovat obrázky. Zahleděl se do horního levého rohu, jak si slíbil, a opravdu neměl pocit, že by byl sebeméně vzrušený. Stačil jen zjistit, že se na plátně odehrává jakési trapné porno, Aleš měl pravdu, muselo to být tak z první republiky. Teď by měl přijít černoch s velkým vocasem. Čiko se ještě víc zahleděl do levého horního rohu, chtěl zavřít oči, ale uvědomil si, že by se tím prozradil. Naštěstí viděl jen černochovi kudrnaté vlasy, nic víc. Se změnou obrázku přišla i úleva, nějaký dement tam souložil s malým chlapečkem a to Čika vždycky odpuzovalo. Klidně se na to zadíval, byl si jist, že ho Vártová s Karlíčkem odněkud pozorují, a nechtěl, aby zjistili, že se stále jen dívá do levého horního rohu. Ale pak se to stalo. Soulož s chlapečkem byla ve zlomku vteřiny vystřídána grupensexem, kde byl jeden skutečně krásný blonďák. Ne že by nastala u Čika erekce, to si uhlídal, ale určité vzrušení nemohl vyloučit.
"Zastavte to," zavelela Vártová a přihnala se k Čikovi. Pan Karlíček mu sundával z těla drátky.
"Tak vidíte, přece jen nejste tak pohlavně chladný, jak jste se snažil předvádět."
"Ale, paní doktorko, vždyť ta žena, se kterou souložil ten pán, byla velmi přitažlivá. A ta druhá, blondýna, Alena měla také světlé vlasy."
Vártová odešla do své ordinace. Čiko se oblékl a hodinu musel čekat, než paní doktorka napíše zprávu. Pak si ho zavolala:
"Zprávu pro soud jsem napsala."
"K jakému jste dospěla závěru?"
"To se dozvíte až tam."
"Děkuji vám. Jsem si zcela jist, že jste korektní a objektivní, na shledanou."
Otočil se a nečekal na její pozdrav. Ostatně ani by se nedočkal, Vártová mu na pozdrav neodpověděla.
Byl si jist, že nebude korektní, byl si jist, že jde o svini, která velice úzce spolupracuje s StB, a ty modrý knížky byly úlitbou bohu, kamufláž, aby k ní nešťastný buziny měly důvěru. Když vešel do čekárny, podíval se na člověka, který se živě bavil s panem Karlíčkem v místnosti, do které bylo z čekárny vidět. Tu tvář odněkud znal, ale ten oblek mu jaksi neseděl. Panebože! Byla to Šedá dáma z Magdiných večírků.
Magda mu uvařila kafíčko. Čiko jí řekl o Šedé dámě. Ona jen klopila oči a dělala ksichty, bylo jasné, že se cítí provinile.
"Tys věděla, že ta svině donáší Bezpečnosti?"
"Věděla, ale netušila jsem, že donáší na tebe."
"Pane Bože, proč jsi jí nevyhodila?"
"Milý Čiko, jsi tak mladý! Ty si myslíš, že já jsem neměla s Husnínovou problémy? I mě si jednou zavolala. Naslibovala jsem jí všechno, strašně jsem se bála."
"Ale proč ses bála? Tvoje matka o tobě všechno věděla a z továrny by tě za to taky nevyhodili. Stejně to tam o tobě všichni vědí."
"Já vím, Čiko, ale přesto jsem se bála. Nedovedu ti říct čeho. Měla jsem strach, že půjdu do kriminálu. Ano, v padesátých letech tě přece mohli zavřít jen proto, že netoužíš po ženské ale po chlapovi. Všichni jsme měli strach a všichni jsme byli u Husnínové. Já jsem jí ale nikdy na nikoho nedonášela, i když jsem jí to slíbila. Ostatně měla nakonec těch donašeček tolik, že mě už ani nepotřebovala. O Šedé dámě to samozřejmě vědí všichni. Taky se před ní mají na pozoru."
"Takže to byla ona, kdo Husnínovou informoval o knězi Ladislavovi? Ale on opravdu není náš."
"Věřím ti, že není, ale jestli věděla, že jsi tam spal, tak je to jasné."
"A jak to mohla vědět?"
"Chodíš do lázní, ne? Ona taky. Před zavírací hodinou se postaví za tu telefonní budku před vchodem a dívá se, kdo s kým odchází, někdy ty lidi i sleduje. V Belvě je pečená vařená."
"Dál už nemusíš," přerušil jí Čiko, "ona mě asi viděla, když jsem šel s Janem. Do té hospody mohla poslat nějakou další donašečku. O Jana se asi hodně zajímá, možná ví, že se stýká s páterem. Je mi to jasné."
Magda se Čikovi znovu omlouvala a prosila ho, aby se na ni nezlobil. Čiko si uvědomil, kolik toho pro něj Magda udělala, zlobit se na ni nedokázal, ale byl z toho všeho smutný a vynervovaný. Útěchou mu byla vzpomínka na Tomáše, zdálo se mu o něm i v noci, ale kupodivu nebyly to erotické sny. Tomáš stále kašlal a síla toho kašle byla stonásobně větší, než ve skutečnosti. Čiko byl zoufalý, že mu nedokáže pomoci. Tolik mu chtěl pomoci, tolik mu chtěl sloužit, uvědomoval si, kolik by pro něho dokázal udělat, a toužil po jeho přítomnosti.
"Proč bych vlastně neodešel do Prahy, Magdo?"
"Ne, do Prahy ne, je to tam samá namyšlená kurva a samej bordel."
"Magdo, tady je to lepší? Samá donašečka, všichni se znají, jeden druhého sleduje a pomlouvá. V Praze je větší anonymita a to je pro nás vždycky lepší."
Magda si vymýšlela další důvody, proč nemá Čiko chodit do Prahy, ale jemu bylo jasné, že ten největší důvod neřekla. Ten, že ho má ráda jako vlastního syna a že ho nechce ztratit. Ale nedokázal už Magdě říct nic, co by ji potěšilo, a ona, když si uvědomila, že skutečně z Brna odejde, nasadila si svůj nejoblíbenější vínově červený klobouk a zahrála etudu staré dámy, která se loučí se synem. Čiko žasl, jak byla dokonalá, hrála, aby zlehčila situaci, aby si ji Čiko zapamatoval šaramantní a takovou, jaká chtěla být, a ne takovou, jaká ve skutečnosti byla: starým smutným buzerantem, kterého opouští někdo, o kom si myslela, že s ní vydrží do smrti.
"Čiko, moc se bojím samoty," utřela slzu krajkovým kapesníčkem.
"Je mi líto, Magdo." A pomyslel si, že i on jednou bude stará utrápená buzna, která se bojí samoty. Políbil Magdu na tvář a odešel.

Ilustrace a návrh obálky Ad Meer.