Letní bouřka rozvoní

 vzduch

 do Tvého tepu 

Bílé můry 

Křídly kreslí 

Cosi tak 

Známého 

Tam na okraji 

vidíš 

Jen hlavou nepohnout 

Co už jsi dávno 

zapomněla 

A pod kůží 

Ti to chvění 

Ten důvěrně známý 

Pocit mravenčení 

Ten stisk v žaludku 

Ta hlava v závrati 

Říká 

Čas 

 vrásky 

kila 

křečové žíly 

 Šediny 

Jsi to stále 

Ty. 

Každé léto 

Každou bouřku 

ODI ET AMO

Chci 

 křičet 

 vztekat se 

 rvát se 

 obrátit kůži 

 naruby 

 nehty rozdrásat to tvé věčné 

 netečné 

 bytí 

kostmi vymlátit 

 tu pouhou existenci 

 tak podobnou okurce 

 nebo lejnu 

 a zapálit 

 vzpomínky na 

Facebooku 

V tento den 

tu šňůru fotek 

 krok za krokem 

 ze schodů 

náplavky 

čekáš s otevřenou 

náručí 

 NE 

jen tu ležíš 

neděláš nic  

vegetace rostliny 

 už lehce páchnoucí 

 kupka masa

 a slibů 

JÁ TO ZAŽILA TAKY! 

A musela jsem vstát. 

Ty máš mě. 

 Odi et amo. 

PŘED USNUTÍM

Zas sama ležím tu na bílé posteli,

jak moc bych chtěla říct, že už to nebolí,

že už nevzpomínám na věci minulé,

že nejsem pěšákem ve tvojí kruté hře.

Jenže ty stala ses součástí mého já.

Nevím jak, nevím proč. Kus mého života

odříznout nemůžu, dělá mě tím, kým jsem.

Byť zase stala ses pro mě jen přeludem

a já na pohádky už dávno nevěřím.

Nechci tě nazpátky.

Přesto o tobě sním.

VĚŘIT 

Na dně propasti hledět vzhůru

a vidět hvězdy z vězení...

A riskovat své srdce znovu,

tavit, když v ocel se promění...

A vcházet zase do komůrek,

kam přístup měl být zakázán

a v temné noci věřit v úsvit,

byť poslední by měl být nám...

A střepy sbírat po iluzích

a znovu stavět si z nich chrám...

Stoupat po namrzlých příčkách

znovu vzhůru, k výšinám...

R.I.P. JELENA

(Pro Kamila Marcela Hodáčka, aby neříkal, že to nikoho nezajímá.)

Další k smrti odsouzená,
bez obhájce bez soudu,
další v prachu prohozená...
Že... Dělala... Ostudu...???

Velký Bratr moudře praví:
Muž se ženou musí být!
A ty, co se jinak staví?
Ty je třeba... Napravit!
Historie, ta nás učí!
Musíme si příklad brát!
Koho hrozby neumlčí,
toho potom čeká... Kat.
Kousek nebe? Kousek štěstí?
Kousek vzduchu k dýchání?
Když nepomohla rána pěstí,
nůž tě, děvko, zachrání!
A vám, zrůdám, v očích božích,
ta mrtvá kurva nese vzkaz:
Váš seznam je v našich nožích,
na řadě je další z vás...

Nač myslela, ležíc v prachu,
či byl ten poslední dech?
Dívek, žijících ve strachu?
Lásky, na mužských záchodech?

To u nás není, myslíte si,
to nás se přece netýká.
Na co to drama, nač ty kecy,
zas blbá politika...

Abyste jednou, nyní hluší,
zas neskončili na zachodkách,
touhu v očích a strach v duši,
že vaším lůžkem... Bude...
Prach...

NAIVITA LÁSKY

Sedím a čekám

Že přijdeš

(Oči zavřené

Třesu se)

S tou nejhloupější z omluv:

Miluju tě

(A vím, že

mít za každé korunu

jsem milionář)

Sedím a doufám

Ticho za dveřmi

(Jestli se ti nakonec

neulevilo...)

Vyje smíchem

a prohrou

(Copak naše rodina

není nic?)

Sedím... A...

Láska je jen ..

Láska je...

Je...?

Nemůžu už nic

Jen ty

Jestli...

Jestli mě

Miluješ víc...

Než chlast...

KŘIČET DO TMY

Křič až do sípotu

A nebo pros a plač

Odejdi klidně pryč

Jen lezeš na Golgotu

Jsi totiž smutný hráč

Co k trumfům nemá klíč

Jen si klidně křič

Ta odrazová stěna

Klidně spících zad

Pohltí křiku míč

A chlastu uschlá pěna

Tě vidí umírat.

Křičíš

jen

bezhlese

do tmy...

ŘÍKALA JSEM JÍ SNĚHURKO

Vleže na tom gauči, lehce přiopilá,
mluvila o smutku, hladu doteků,
bez přetvářky, naze, svou duši zrcadlila
a mně z toho všeho bylo do breku.
A jen věk mě držel, abych nenabídla své ruce,
Sněhurky nejsou na hraní,
byla jako motýl, proč lámat jí křídla,
ne já, ale princ ji jednou zachrání...

KONEČNÁ

Na jádro ohlodaná
Krvavé jáma místo biologické pumpy
(Které naivové říkají srdce a kreslí ji všude možně)
Pahýly příčetnosti vzpínám
S masochistickou nadějí
( Lépe bolest než prázdno)
Že ještě zbyl někde kousek
Který by sis chtěla ukrojit
(Prodám ti sama tupý nůž)
Ale ty se odvracíš jako
Vždy vítězové pohrdnou prosebníky...

DAY AFTER

TEN DEN jdeš spát

Zavřeš oči

Zapomeneš

Zmizí to

V bezpečí barevného povlečení

Starých upomínek

Neměnných, jistých

Jak jen umí být minulost

A věříš

Že se vzbudíš a

Všechno bude v pořádku

Jenže druhý den

Je DEN POTÉ

Kdy svět je v troskách...

HRÁČKA SE SMRTÍ

Možná to byl hlad...
Být zas milována.
Zase milovat,
necitit se sama.
Vystavěné schody
vedly do mraků,
do křišťálové říše,
síní zázraků.
Vyměřený čas byl
nám vždy po boku
Při tvém umírání
láska z úroků...
A celý svět to viděl
a mohl v tobě číst
a já věřila ti
čistý naivní list...
Byla jsi jen hráčka.
Hráčka se smrtí.
A kus mojí duše
Byl to úmrtí...

PÁLÍM SVÍČKU

Za oknem

A v ní smutek

Neodchází

Nevím co dělat den za dnem

Ale už vím, co mi schází...

Mám málo přátel?

Vlastně dost.

A jsou tu pro mě

Stačí říct

I lásku mám, jsem milována

Tak co mi chybí, co je víc?

Prostě mi strašně chybíš

Ty

Tvá duše a to

Zvláštní cosi v ní

Je tohle láska? Měla by?

Já nevím, prostě chybíš mi...

Všechno co jsem

Snad chtěla dřív

Jako by někdo

Jiný chtěl

Chybí mi tvoje duše, smích

Víc než pocit z pírek holubích...

Snad teprv vidím

To kým jsem

A tiše dívám se

Ven do tmy

A pálím svíčku za oknem

A šeptám - chybíš mi...

Ne tvoje ruce

Či tvé rty

A ani poblouzněné

snění

Tvá duše, tvé srdce - chybí mi

A kouzlím za usmíření...

Tak tohle jsem já

A nic víc

Nejsem ideál

Jsem jen tohle

Možná to neznamená nic

Neumím to jinak říct...

Já nejsem ty

A ty nejsi já

Jsme každá jiná

To už víme

Ale to "cosi" snad tu je

A možná že to neztratíme.

Pálím svíčku

Za oknem...

Jak kouzlo v které

Stále věřím

Možná ne "láska jako sen"

Ale "cosi", může přežít...

NONCHANSON

Co je to, že mi tolik chybí tvá duše?

Možná že snad tohle jen...

Pocit, že TY tam JSI

Proto ta svíčka za oknem...

Možná jen chci, abys mě znala

Takovou jaká vážně jsem

Asi je pozdě... Možná že ne...

Tak pálím svíčku za oknem...

Možná mi jenom vážně chybí

Ten pocit že tam někde jsi

Že duše moje tě může najít

Tohle je mnohem víc než sny

Tak proto tě moje duše hledá

Tu, co jsi byla, tu, co jsi

To něco v tobě, o čem snad nevíš,

Možná si jenom hraje Matrix...

Tohle jsem já, když maska spadne

Tohle jsem já, já nejsem snem

A tajemství už nemám žádné

Tak pálím svíčku za oknem 

OTÁZKA VOLBY

Díváš se do očí a chceš

udělat tolik věcí, jen tuhle ne,

sebereš sílu, nepodlehneš,

sílu,která tě uvnitř tne.

Na povrch klid a uvnitř křik,

však stojíš dál a uděláš

co musíš, byť by tichý vzlyk

zařval ti v uších, vytrváš.

Často nemáme na výběr,

byť cest by byly miliony,

byť mohla by sis zvolit směr,

vždy před jedním se hlava skloní.

A udělíš, co musíš, víš,

byť touha křičí sebevíce,

ty v sobě ji umlčíš

a úsměv pustíš na své líce.

A kapky žalu necháš téct

jen tiše z hlubin srdce svého.

Byť viděla bys tisíc cest

ty už jsou tam pro jiného.

Volba ja jen iluze,

osud volí za nás víš to,

i když tě to rozerve

a uvnitř zbyde prázdné místo.