Alma Alice Northman
Nesnáším psát o sobě. Jeden moudrý, tenkrát ještě kluk, mi řekl, že o autorovi stejně vypovídá jeho tvorba víc, než by sám chtěl. Jsem introvert přeučený přežít ve světě extrovertů. Narodila jsem se ve vsi u Mělníka, kterou jsem, po 42 letech, s láskou opustila. Teď žiju v Praze a chybí mi příroda. Píšu od dětství, snažila jsem se o prózu, ale básničky mi jdou líp. Po 17 letech nešťastného heterosexuálního manželství a coming outu v 33, teď žiju už 5 let v registrovaném partnerství. Mám dva syny, mladší ještě bydlí s námi. Miluju přírodu, široké nebe s mraky, les a stromy, knihy a obyčejně hodné lidi. Nesnáším faleš, slabochy, krutost a aroganci. Píšu, kreslím, vůbec mám ráda jakoukoli kreativní činnost, taky psychologii. Kromě toho vařím, peru, uklízím, starám se o rodinu a chodím do práce, kde zas pečuju o seniory. Prostě obyčejná ženská.
Chtěla bych se projít nocí
nehnít u
miliontého dílu seriálu
zatímco Ty
chrápeš po prášcích
na spaní
Chtěla bych se cítit
jako když nesmrdím
což je tvůj výraz
při letmém
náznaku intimity
Zajatá ve vztahu
kde mou prací je dávání
a ty si milostivě bereš
protože
Ty mě MILUJEŠ!
...
A proto hladíš pouze kočky...
"49"
Jdeš teď noční Prahou?
Jsi zahalená tmou?
A obtáčíš se mlhou
V níž slova utonou?
O tobě noční Praha
Mi stále šeptává
Když na kůži mi sahá
Chladu ruka váhavá
O kráse tvých nocí
A temnotě tvých dnů
O prázdnotě v tvém srdci
O snění beze snů.
O bolesti, kterou
Si hýčkáš v náručí
A v níž svoje pero
Pro básně namáčíš.
Kouřem z cigarety
Kreslím přání do ticha
Kéž s někým sdílíš světy
Své. Byť to nejsem já
BÝT VĚCÍ
Kde je milování?
Jen popel slov
Krouží nad námi
Vzduch je k nedýchání
Úzkostí je krov
A bolest hradbami
A jak se v tichu tříští
Tvých slibů láskyzářná báň
Tak krovem pravda prýští
Řve prázdno
A prach usedá naň....když jsi mě použila...
CHVĚJEŠ SE
Nejasná linie mezi bolestí a láskou
Se bezděčným třesem proplétá
Tvými údy
Když vzpínání tvých boků vzývá
Nenasytnou Bohyni Saphó
Držím tě
Svírám kleštěmi svých dlaní tvůj pas
Ústy ve tvém klíně
(zatímco stehny svírám tvé skráně anděla)
Hedvábně velím:
Dělej, ať to klidně i bolí.
Most
Až poslední kámen
Pod hladinou tiše zmizí...
Křik racků přeruší
chór tisíců...
Snů
Lásek
Slz
Úsměvů
Bolestí
Štěstí
Zámků
Myšlenek
Vzkazů
Nápisů
Kroků
Výkřiků
Doteků
Polibků...
...životů...
V jediném
Hromově tichém
ACH...
(Hlavně, že na tom vyděláme, soudruzi!)
Nekonečná únava (Solitude)
"Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal." Antoine de Saint-Exupéry
Snažím se
Den za dnem
Noc za nocí
A v duchu držím
Princovu Lišku pod krkem
Dokud nepřizná barvu
Že jásavost rezavé
Je jen převlek šedi.
Zodpovědnost
Otravuje olovem moje tepny
Cítím tu šeď na jazyku
Barví mi vlasy
Vstupuje do snů.
Dusí mě smogem
Vyčpělých rán
Kdy mrká tvou dvouhodinovou přítomnou bdělostí
Než zase proválíš celý den v polospánku
Jednou
Tu ruku pod krkem Lišky
Sevřu
(Už brzy)
A nepustím
Tuším že
V jejím posledním zazmítání
Vytrysknou
Barvy.
Slovo lásky
Bolíš mě
Každý den
V tisíci odstínech
Cítím tvou duši
Balancující
Na hraně lana
Od kořenů
Zraněná
Zrazuješ
V němém křiku
Prohrané boje
Nahých srdcí
Zůstávám
Slovo lásky
Je
Přesto
Letní noc
Když cvrčci křičí touhu světu
A z venku voní letní noc
My jen šeptáme o pomoc
Když vážem lásky do pugétu.
Květiny zvadlé dechem času
Vonící steskem prošlých dní
Kdy už jen blázen přivoní
A slyší ozvěnu těch hlasů
To teplé noci znovu zvou
Vzpomínky, co měly spát
A tisíce hvězd nad hlavou
Ti zpívá sonet. Mnohokrát
jsi slyšela tu bláhovou
píseň. Pojď poslouchat...
Letní bouřka rozvoní
vzduch
do Tvého tepu
Bílé můry
Křídly kreslí
Cosi tak
Známého
Tam na okraji
vidíš
Jen hlavou nepohnout
Co už jsi dávno
zapomněla
A pod kůží
Ti to chvění
Ten důvěrně známý
Pocit mravenčení
Ten stisk v žaludku
Ta hlava v závrati
Říká
Čas
vrásky
kila
křečové žíly
Šediny
Jsi to stále
Ty.
Každé léto
Každou bouřku

ODI ET AMO
Chci
křičet
vztekat se
rvát se
obrátit kůži
naruby
nehty rozdrásat to tvé věčné
netečné
bytí
kostmi vymlátit
tu pouhou existenci
tak podobnou okurce
nebo lejnu
a zapálit
vzpomínky na
Facebooku
V tento den
tu šňůru fotek
krok za krokem
ze schodů
náplavky
čekáš s otevřenou
náručí
NE
jen tu ležíš
neděláš nic
vegetace rostliny
už lehce páchnoucí
kupka masa
a slibů
JÁ TO ZAŽILA TAKY!
A musela jsem vstát.
Ty máš mě.
Odi et amo.
PŘED USNUTÍM
Zas sama ležím tu na bílé posteli,
jak moc bych chtěla říct, že už to nebolí,
že už nevzpomínám na věci minulé,
že nejsem pěšákem ve tvojí kruté hře.
Jenže ty stala ses součástí mého já.
Nevím jak, nevím proč. Kus mého života
odříznout nemůžu, dělá mě tím, kým jsem.
Byť zase stala ses pro mě jen přeludem
a já na pohádky už dávno nevěřím.
Nechci tě nazpátky.
Přesto o tobě
sním.
VĚŘIT
Na dně propasti hledět vzhůru
a vidět hvězdy z vězení...
A riskovat své srdce znovu,
tavit, když v ocel se promění...
A vcházet zase do komůrek,
kam přístup měl být zakázán
a v temné noci věřit v úsvit,
byť poslední by měl být nám...
A střepy sbírat po iluzích
a znovu stavět si z nich chrám...
Stoupat po namrzlých příčkách
znovu vzhůru, k
výšinám...
R.I.P. JELENA
(Pro Kamila Marcela Hodáčka, aby neříkal, že to nikoho nezajímá.)
Další k smrti
odsouzená,
bez obhájce bez soudu,
další v prachu prohozená...
Že... Dělala... Ostudu...???
Velký Bratr
moudře praví:
Muž se ženou musí být!
A ty, co se jinak staví?
Ty je třeba... Napravit!
Historie, ta nás učí!
Musíme si příklad brát!
Koho hrozby neumlčí,
toho potom čeká... Kat.
Kousek nebe? Kousek štěstí?
Kousek vzduchu k dýchání?
Když nepomohla rána pěstí,
nůž tě, děvko, zachrání!
A vám, zrůdám, v očích božích,
ta mrtvá kurva nese vzkaz:
Váš seznam je v našich nožích,
na řadě je další z vás...
Nač myslela,
ležíc v prachu,
či byl ten poslední dech?
Dívek, žijících ve strachu?
Lásky, na mužských záchodech?
To u nás není,
myslíte si,
to nás se přece netýká.
Na co to drama, nač ty kecy,
zas blbá politika...
Abyste jednou, nyní hluší,
zas neskončili na zachodkách,
touhu v očích a strach v duši,
že vaším lůžkem... Bude...
Prach...
NAIVITA LÁSKY
Sedím a čekám
Že přijdeš
(Oči zavřené
Třesu se)
S tou nejhloupější z omluv:
Miluju tě
(A vím, že
mít za každé korunu
jsem milionář)
Sedím a doufám
Ticho za dveřmi
(Jestli se ti nakonec
neulevilo...)
Vyje smíchem
a prohrou
(Copak naše rodina
není nic?)
Sedím... A...
Láska je jen ..
Láska je...
Je...?
Nemůžu už nic
Jen ty
Jestli...
Jestli mě
Miluješ víc...
Než chlast...
KŘIČET DO TMY
Křič až do sípotu
A nebo pros a plač
Odejdi klidně pryč
Jen lezeš na Golgotu
Jsi totiž smutný hráč
Co k trumfům nemá klíč
Jen si klidně křič
Ta odrazová stěna
Klidně spících zad
Pohltí křiku míč
A chlastu uschlá pěna
Tě vidí umírat.
Křičíš
jen
bezhlese
do tmy...
ŘÍKALA JSEM JÍ SNĚHURKO
Vleže na tom gauči, lehce přiopilá,
mluvila o smutku, hladu doteků,
bez přetvářky, naze, svou duši zrcadlila
a mně z toho všeho bylo do breku.
A jen věk mě držel, abych nenabídla své ruce,
Sněhurky nejsou na hraní,
byla jako motýl, proč lámat jí křídla,
ne já, ale princ ji jednou zachrání...
KONEČNÁ
Na jádro ohlodaná
Krvavé jáma místo biologické pumpy
(Které naivové říkají srdce a kreslí ji všude možně)
Pahýly příčetnosti vzpínám
S masochistickou nadějí
( Lépe bolest než prázdno)
Že ještě zbyl někde kousek
Který by sis chtěla ukrojit
(Prodám ti sama tupý nůž)
Ale ty se odvracíš jako
Vždy vítězové pohrdnou prosebníky...
DAY AFTER
TEN DEN jdeš spát
Zavřeš oči
Zapomeneš
Zmizí to
V bezpečí barevného povlečení
Starých upomínek
Neměnných, jistých
Jak jen umí být minulost
A věříš
Že se vzbudíš a
Všechno bude v pořádku
Jenže druhý den
Je DEN POTÉ
Kdy svět je v troskách...
HRÁČKA SE SMRTÍ
Možná to byl hlad...
Být zas milována.
Zase milovat,
necitit se sama.
Vystavěné schody
vedly do mraků,
do křišťálové říše,
síní zázraků.
Vyměřený čas byl
nám vždy po boku
Při tvém umírání
láska z úroků...
A celý svět to viděl
a mohl v tobě číst
a já věřila ti
čistý naivní list...
Byla jsi jen hráčka.
Hráčka se smrtí.
A kus mojí duše
Byl to úmrtí...
PÁLÍM SVÍČKU
Za oknem
A v ní smutek
Neodchází
Nevím co dělat den za dnem
Ale už vím, co mi schází...
Mám málo přátel?
Vlastně dost.
A jsou tu pro mě
Stačí říct
I lásku mám, jsem milována
Tak co mi chybí, co je víc?
Prostě mi strašně chybíš
Ty
Tvá duše a to
Zvláštní cosi v ní
Je tohle láska? Měla by?
Já nevím, prostě chybíš mi...
Všechno co jsem
Snad chtěla dřív
Jako by někdo
Jiný chtěl
Chybí mi tvoje duše, smích
Víc než pocit z pírek holubích...
Snad teprv vidím
To kým jsem
A tiše dívám se
Ven do tmy
A pálím svíčku za oknem
A šeptám - chybíš mi...
Ne tvoje ruce
Či tvé rty
A ani poblouzněné
snění
Tvá duše, tvé srdce - chybí mi
A kouzlím za usmíření...
Tak tohle jsem já
A nic víc
Nejsem ideál
Jsem jen tohle
Možná to neznamená nic
Neumím to jinak říct...
Já nejsem ty
A ty nejsi já
Jsme každá jiná
To už víme
Ale to "cosi" snad tu je
A možná že to neztratíme.
Pálím svíčku
Za oknem...
Jak kouzlo v které
Stále věřím
Možná ne "láska jako sen"
Ale "cosi", může přežít...
NONCHANSON
Co je to, že mi tolik chybí tvá duše?
Možná že snad tohle jen...
Pocit, že TY tam JSI
Proto ta svíčka za oknem...
Možná jen chci, abys mě znala
Takovou jaká vážně jsem
Asi je pozdě... Možná že ne...
Tak pálím svíčku za oknem...
Možná mi jenom vážně chybí
Ten pocit že tam někde jsi
Že duše moje tě může najít
Tohle je mnohem víc než sny
Tak proto tě moje duše hledá
Tu, co jsi byla, tu, co jsi
To něco v tobě, o čem snad nevíš,
Možná si jenom hraje Matrix...
Tohle jsem já, když maska spadne
Tohle jsem já, já nejsem snem
A tajemství už nemám žádné
Tak pálím svíčku za oknem
OTÁZKA VOLBY
Díváš se do očí a chceš
udělat tolik věcí, jen tuhle ne,
sebereš sílu, nepodlehneš,
sílu,která tě uvnitř tne.
Na povrch klid a uvnitř křik,
však stojíš dál a uděláš
co musíš, byť by tichý vzlyk
zařval ti v uších, vytrváš.
Často nemáme na výběr,
byť cest by byly miliony,
byť mohla by sis zvolit směr,
vždy před jedním se hlava skloní.
A udělíš, co musíš, víš,
byť touha křičí sebevíce,
ty v sobě ji umlčíš
a úsměv pustíš na své líce.
A kapky žalu necháš téct
jen tiše z hlubin srdce svého.
Byť viděla bys tisíc cest
ty už jsou tam pro jiného.
Volba ja jen iluze,
osud volí za nás víš to,
i když tě to rozerve
a uvnitř zbyde prázdné místo.