František Tkadlík, olejomalba na plátně (Národní muzeum)
Historické muzeum; inventární číslo H2-11810)
https://en.esbirky.cz/

Josef Dobrovský 

Tajemný abbé

Z příšeří minulých časů, zpoza zažloutlých stránek nezáživných didaktických učebnic a při asistenci nestálé lidské paměti se na nás, současné a moderní lidi, dívají ti, o jejichž velkých činech a zásluhách máme dnes jen matné představy. Nesmiřitelnost neustále se zrychlujícího času (i naším vlastním přičiněním) nám nedovoluje zpomalit, natož zastavit se. Zastavit se a pohledět na obrazech do očí těm, jejichž obrovská píle, odříkání a oddanost ideálům vytvářely to, z čeho si my dnes tak samozřejmě a nezřízeně bereme, aniž bychom se vůbec zamysleli, kdo nám vlastně zařídil, "že můžeme".


To z úst českého spisovatele Aloise Vojtěcha Šmilovského (1837 - 1883) mohli lidé poprvé slyšet - modrý abbé, když se mluvilo o Josefu Dobrovském, českém učenci, jehož vědecká erudice a genialita překročila hranice tehdejší Podunajské monarchie.
V naší době se jeho jméno neskloňuje už tak často. Kdo by dokázal bez zaváhání aspoň říct, že se zasloužil o český jazyk, jako se třeba zasloužil TGM o stát? Ale Dobrovského nejednoznačná a tajemstvím zahalená osobnost při hlubším ponoru pod hladinu české historie dráždí. Jaký vlastně byl tenhle věrozvěst řádu, rozumu, pokory
a odříkání...

Po vskutku dlouhé době se temný příkrov katolické bigotnosti, který stínil v Evropě všemu živému a svobodnému,
v polovině 17. století pozvolna odsunuje. Nejprve v Anglii, kde urputná snaha církevních hodnostářů obhajovat dogmata, která odporují samotnému životu, vyvolala neméně silný odpor. Na starém kontinentě, ve Francii, šli lidé ještě dál a odmítli téměř vše, co do té doby platilo za zákon. V Německu zas nebyli úplně připraveni na to,  když filozof, básník a spisovatel Gotthold Ephraim Lessing (1729 - 1781) uveřejnil odvážnou a všechny myslitelné konvence překračující práci německého filozofa Hermanna Samuela Reimaruse (1694 - 1768) o křesťanství založeném na úmyslném klamu, kterou se sám její autor obával zveřejnit.
Do habsburské říše se osvícenské myšlenky dostávaly převážně skrze síto svobodomyslných profesorů a kněží, kteří působili na gymnáziích a vysokých učeních po celé monarchii. Nebýt skutečnosti, že se původně filozofický základ osvícenství rozšířil přes politiku do každodenního života, zřejmě by osvícenské myšlenky v habsburské monarchii byly věcí několika vyvolených vzdělanců a zakrátko by zašly na úbytě.

V této době pozvolných osvícenských změn v podunajském soustátí vstupuje Dobrovský na nižší německobrodské gymnázium bosých augustiniánů. První, s čím se desetiletý kluk setká, je šikana. U Dobrovských se doma vždycky mluvilo jenom německy. Malý Josef si tak od spolužáků vytrpěl ponižování a výsměch, že neumí mateřský jazyk. Krátce před smrtí o tom stihl ještě napsal Václavu Hankovi: "Když jsem v Německém Brodě do školy chodil, sváděli čeští hoši na Němce ((tj. na mne) leckterý klukovský kousek a vysmívali se mně pokřikujíce za mnou: Němec brouk, hrnce tlouk, pod lavici je házel, házeli kameny po mně, že jsem měl krvavé rány na hlavě..."
Česky se naučil teprve ve třinácti.
Ústrky a posměch nebyly jenom pro jeho neznalost mateřského jazyka; mladý Dobrovský vynikal nad ostatní rovněž tím, že býval vždycky nejlepším studentem ve třídě. Většina spolužáků se proto od něj odtahovala. Tady asi bude ten pomyslný začátek jeho celoživotní pozice solitéra. S vynikajícími školními výsledky vstupuje na pražskou univerzitu, a spolu s ním také nové myšlenky, které se již zcela nezadržitelně řítí celou Evropou a které vniknou i do poslucháren Karlo - Ferdinandovy univerzity (do té doby zkostnatělé instituce ovládané ortodoxními katolickými dogmaty). Dobrovského svobodná duše, toužící po vzdělání a vyhlížející různé impulsy, nasává nové myšlenkové proudy a zcela se oddává touze po poznání. I když je vnímavý člověk prahnoucí po vědění ovlivněný silami vnějších impulzů, bez samotné jeho povahy a vnitřního ustrojení by totiž nebyla osobnost člověka úplně celá. A takový byl
i Dobrovský; člověk, který se narodil proto, aby se celý život vzdělával a vzdělanost svobodně šířil dál. Měl neobyčejnou paměť, schopnost pronikavé analýzy a pravdu a důkazy stavěl nade vše.
Jak už to tak ale bývá, nic nebývá úplně zadarmo; tak v mnohém výjimečný duch po celý svůj život zápasil s vlastními démony a nevyrovnanou osobností, která byla v zajetí vlastní představy o výjimečnosti.

S lehkostí jako premiant zakončil filozofickou fakultu titulem magistra, a jak už to tenkrát chodilo, chlapec z nuzných poměrů měl volit kněžskou dráhu. (Dosud jeho studia platili otcovi dlužníci). Jako devatenáctiletý mladík se stal novicem jezuitského řádu v Brně, ale jenom na velmi krátkou dobu. Roku 1773 přichází z Vatikánu papežská bula
o zrušení řádu, a tak se vědění chtivý Dobrovský uchyluje do Prahy, aby tu dokončil v Brně započatá teologická studia. Touží poznat Bibli v její prapůvodní podobě, sní o misionářské cestě do Indie, ponoří se do hlubokého studia orientálních jazyků a nasává do sebe svěží vzduch osvícenských myšlenek, které tehdy na teologické fakultě zastupoval osvícený prelát, radikální Štěpán Rautenstrauch (1734 - 1785).
Začal hebrejštinou a pokračoval chaldejštinou a syrštinou, aby se mohl dál nořit do tajemství jazyka Bible, a tak do její autentické podoby. Je nasnadě, že kdyby Dobrovský neměl svobodného ducha, stěží by mohl k Bibli kriticky přistupovat a podrobovat ji kritickému zkoumání. Studium hebrejštiny ho seznámilo s dalším osvíceným duchem doby, knězem, filologem a překladatelem Václavem Fortunatem Durychem (ve starších textech psaný Durich) (1735 - 1802), s nímž ho spojovaly nejenom podobné zájmy, ale také celoživotní hluboké a oddané přátelství. Je zajímavé, že i když byl Durych starší téměř o dvacet let a vážil za významnou učeneckou osobnost, oba přátelé si tykali, jak dokládá vskutku rozsáhlá korespondence, kterou mezi sebou oba vzdělanci vedli.
Do třetice osobností, které měli nesporný myšlenkový vliv na mladého Dobrovského, byl rektor pražské univerzity Karl Heinrichh Seibt (1735 - 1806). Seibt vedl své až masově navštěvované přednášky v němčině (do té doby se přednášelo pouze v latinském jazyce) a podle dobových pramenů to byla, dnešním pohledem, jedna velká show. Byl to Seibt, který studenty seznamoval s francouzskými encyklopedisty, byl to Seibt, o němž se v Praze šuškalo, že je zednářem. Dobrovského domnělé zednářství, tak často zmiňované s jeho vzdělanou osobností a svobodným duchem, bylo podle všeho jenom zbožným přáním. (Bylo by jistě pěkné mít ve svých řadách někoho takového, jako je pan Dobrovský, svobodný to a ničím nespoutaný duch. Nebo možná ta pověst vznikla prostě jen proto, že Dobrovského poměrně fádní život soukromého vědce nebylo po jeho smrti čím ošperkovat).
Roku 1775 byl Dobrovský vysvěcený na jáhna a o dva roky na to ukončil teologická studia. Stál na začátku, i když možná s pocitem, že už toho tolik prožil.
Takže...?
Stát se knězem a uzavřít se mezi studené tlusté zdi kláštera či některé z volných far bůhvíkde, nebo se vydat za světlem vědy a obdělávat nehostinný úhor české vzdělanosti? Nahrbit se, sklonit hlavu a hřát se v přízni nadutých hlupáků oblečených v blyštivé  církevní hábity symbolizujících moc, nebo vykročit směle a zpříma za poznáním, do skutečného světa faktů a důkazů, který ale zároveň může nabízet jen nejistotu, nepochopení, možná i chudobu?
Mladý muž volí kompromis.

Ještě v dobách vysokoškolských studií si Dobrovský oblíbil dalšího profesora na pražské univerzitě; byl jím jezuitský kněz, fyzik, matematik a meteorolog Joseph Stepling (1716 - 1778). A také Stepling si oblíbil mladého talentovaného studenta. Rok před svou smrtí doporučil vážený a osvícený, v mnohém ohledu radikální, kněz a učitel Dobrovského hraběti Františku Antonínu Nosticovi jako soukromého učitele jeho čtyř synů. A tak se Dobrovský už nemusel bát, že bude muset líbat pečetní prsten arcibiskupův ani lem jeho sutany, nemusel se ale také obávat existenčního strádání v dobrovolné klauzuře pod korouhví vědecké pravdy. Bylo totiž o něj postaráno. Taková věc se nestávala, aby mladý, životem nezkušený, byť talentovaný, pronikavě inteligentní a schopný, mladý člověk došel tak výlučného zaopatření!
Přízni rodu Nosticů se pak těšil celý svůj život. Proto si také mohl dovolit odmítat nabídky vysokých škol a učených společností, které se na něho obracely, aby pomohl svými schopnostmi a vědomostmi rodící se české vědě. Stál na prahu života, již tehdy zajímavý, uznávaný a známý. Zvolil si cestu pohodlí, závětří a bezpečí vlivného domu, které mu skýtalo možnosti, o kterých si většina (nejen) jeho vrstevníků mohla nechat jenom zdát.

O jeho soukromém životě dodnes nevíme téměř nic. Z toho úhoru vystupuje jen jedna, za to však zásadní, událost, která natrvalo změnila druhou půli učencova života. Byla to vážná psychická nemoc, jež propukla krátce  před jeho čtyřicátým rokem. Podle dochované korespondence, vyprávění přátel a dostupných pramenů se po celé jedno století sumarizovalo, čím že tento velký duch trpěl. Dobrovského diagnózu až v roce 1929 přehledně popsal profesor Zdeněk Mysliveček (1881-1974), významný český neurolog a psychiatr, mj. přednosta pražské Psychiatrické kliniky, který došel k závěru, že obrozenecký učenec měl bipolární afektivní psychózu neboli maniodeprese; nemoc, která často stihne umělecky nadané nebo myšlenkově pronikavé individuality. Vnější projevy této nemoci, manické ataky, se u Dobrovského objevovaly asi tak dvakrát do roka a jejich síla kolísala. V manických stavech pak ničil celé rukopisy, kterými prý drhnul podlahu. Touto nemocí pak vědcovi blízcí a obdivovatelé omlouvali jeho nevyzpytatelné chování a nevyrovnanou lidskou osobnost. Na tenhle "špek" už ale neskočili vědci nové generace, v čele s Josefem Jungmannem, a dokázali se ubránit vrtochům stále domýšlivějšího vědce.
Nemoc ale není tím jediným, co může ještě poodkrýt Dobrovského nám neznámý privátní život; existuje také několik dochovaných osobních dopisů od "neznámé šlechtičny", které uchovává ve svém archivu Národní muzeum. Učenec si vedl dokonalý pořádek ve své bohaté korespondenci.  Bohužel tu soukromou zcela sprovodil ze světa s jasným úmyslem nezanechat o svém osobním životě žádné důkazy. Snad že přistupoval k vlastnímu soukromí jako k něčemu, co postrádá vědeckou přesnost a neměnnost, co nelze mít pod kontrolou a co si vlastně žije po svém. Dobrovského osobnost i téměř po dvou stu letech působí asketicky; každé hnutí emocí, každý záchvěv citu, každý nepatrný vnější projev jeho vnitřního bloudění po krajinách bolavé duše si chtěl pohlídat a této privátní askezi podřizoval většinu svého jednání, pokud mu to jeho nemocná psychika dovolovala.  Existoval vůbec někdo, kdo se dostal pod učencovu tvrdou slupku? Nepochybně ano, měl přece celou řadu přátel a je tedy nabíledni, že někdo z nich mu byl bližší. Jen se to už asi nikdy nedozvíme.
Zničil i dopisy, které sám psal oné "neznámé šlechtičně". Přesto si ty, které mu hluboce milující a oddaná tajemná dáma psala, z nějakého neznámého důvodu ponechal. Kdo byla ona tajemná žena? Nakolik byly jejich listy šifrované?  Dobrovský, jak známo,  měl rád různé šifry a jinotaje, liboval si v jejich užívání a nemálo lidí tím přiváděl do rozpaků.  Dopisy neznámé pisatelky jsou napsané ve francouzštině a podle komentářů editora těchto dopisů, slavisty a akademika Vladimira Andrejeviče Franceva (1867-1942), neznámá dáma chovala k Dobrovskému úctu a strachovala se o jeho zdraví. Jemně mu domlouvala, aby se tolik nepřepínal a nezapomínal na odpočinek. Nikdy nepřekročila hranici svých sympatií, jen v okamžiku, kdy se Dobrovský zmiňuje o další ženě, která se objevila, drobný osten žárlivosti píchl. V dopisech řeší témata, která neznámou dámu podle všeho velmi zajímala; láska nebo přátelský vztah mezi mužem a ženou a možnosti či nemožnosti takového přátelství. Jednou zase odpovídá na článek, který Dobrovský přikládá k dopisu a jež se týká mužů, kteří mohou mít tři ženy. Téma mnohoženství se pak objevuje i v dalších listech, stejně jako otázka celibátu. Ze zjištění slavisty Franceva je patrné, že Dobrovský byl v těchto otázkách ve svých dopisech otevřenější, dáma pak delikátnější.

Oblíbený, a také už protěžovaný, učenec v roli vynikajícího společníka vybrané společnosti mohl otevřeněji mluvit také o tématech, o nichž se, jak se říká, "ve slušné společnosti příliš nemluví". Vždy se přece mohl schovat za svou vědeckou erudovanost, za své obrovské znalosti, které dokázal uvádět do různých souvislostí, navíc s přidanou hodnostou oblíbeného baviče a báječného vypravěče.
Svoji výjimečnost si "modrý abbé" jistě uvědomoval. Jeho charismatická osobnost totiž spojovala to, co se tehdy na konci 18. století teprve probouzelo a stávalo populárním - věda a témata oproštěná od náboženských dogmat jako předpoklad dalšího vývoje společnosti a potřeba po dvou dlouhých staletích zase vydechnout a nebát se od srdce se zasmát. Dovedl zaujmout tím, že o vědeckých a vůbec vážných věcech uměl mluvit nenuceně, poutavě a zajímavě, a to nejen v češtině a němčině, ale i francouzsky a anglicky.  Hosté z ciziny, které hrabě Nostic rád zvával k sobě do Prahy, odjížděli určitě nadšeni ze setkání s českým učencem, který s nimi hrál whist, a doma pak vyprávěli o tomto podivuhodně zábavném a vzdělaném člověku, který byl navíc plebejského původu.
O svém neurozeném původu, byl synem drobného rolníka a negramotné matky, se už coby vážený vědec a vyhledávaný společník pravděpodobně moc nezmiňoval. Možná to bylo u Nosticů podmínkou, aby mohl téměř jako člen rodiny pod jejich střechou existovat ; s platem několika set zlatých ročně, s přístupem do předních knihoven a archivů, s několika přímluvci za zády a s četnými vědeckými kontakty.

Jak mnoho musel slevit ze svých zásad, aby mohl požívat výhod, které mu nabídl hrabě Nostic? Co musel ze sebe obětovat, aby se těšil náklonnosti tehdejších mocných a jejich přímluvců? Byl si vědom těchto disproporcí svého života? Jak se do něj tato nerovnováha obtiskla? Osobnost, která hledala po celý život pravdu a prahla po harmonii nepochybně musela platit daň za materiální dostatek,  přepych a možnost pobývat na vědeckém a společenském výsluní. Jednu daň ale jistě zaplatil; byla to nemoc, která ho do konce života neblaze ovlivňovala. Jeho opravdové já pod blýskavostí cetek bohaté společnosti české šlechty snad strádalo a trápilo se, nemoha se vymanit. Už to nešlo. Temný stín jeho plebejského původu a strach, že skončí bez prostředků a v chudobě byly jeho častými společníky.  

Složitost Dobrovského osobnosti dobře vystihl spisovatel literatury faktu, novinář a scénárista Přemysl Veverka (1940-2016), když v závěru své jediné prózy, vyprávějící o jedné etapě života ještě mladého Dobrovského Ani modrý, ani abbé (1989), líčí jednu tragickou událost. Pro své nekompromisní vědecké postoje a odhalování pravdy, církevním dogmatům navzdory, se dostává Dobrovský do nemilosti  a pozice soukromého učitele u Nosticů už se stává neudržitelnou. Starý hrabě ztrácí trpělivost, nemá už chuť a vůli dál držet nad Dobrovským ochrannou ruku. Do vědy zahleděný Dobrovský nevidí, jak se lidi a události kolem něj začínají měnit, neslyší hlasy, které varují. Je mezi nimi také hlas jeho nejvěrnějšího přítele, vrstevníka Viktora, mladého klerika od svatého Vojtěcha. Abbé nevidí, jak se jeho mladý přítel dostává mezi dva mlýnské kameny, jak se trápí, kterak chřadne pod tíhou tajemství spáchaného "hříchu". Už se ho nezastane, už ho nepodrží. Vidí jen sebe, svoji pravdu, svůj boj,  je pohlcený vlastní urputností. Jenom na chvíli, na okamžik ho dokáží vytrhnou nové boty, které si právě nechal zhotovit a které svou modrou barvou a zlatými iniciálami J.D. nechají na chvíli zapomenout na problémy, jimiž sám musí čelit. Jak se budou vyjímat v jeho sbírce všeho modrého!
Už je pozdě bušit na vrata fary u svatého Vojtěch, pane Dobrovský.  Váš mladý přítel se oběsil. Stará hospodyně už jen zlobně procedí mezi zuby: "Rozešel se s Bohem (...) A to je pro faráře konec..."
Tato Veverkova literární licence velmi dobře uvozuje Dobrovského složitou osobnost; člověka, z jehož půvabné tváře se na nás dívá nejen ušlechtilost ducha a  moudrost, ale rovněž  rozporuplnost člověka, který s umanutostí si dokázal jít vždy za svým a který celý život balancoval mezi pravdou a nasazováním masky.

V roce 1924 uvedl autor první ucelené (a otevřené) české práce o homosexualitě František Jelínek (1891-1959) českého vědce, lingvistu a osvícence do seznamu LGBT+ osobností. I to je jedno z možných čtení Dobrovského složité osobnosti a rovněž možné doplnění stále neúplného životopisu tohoto prvního mezi prvními českými vědci.

František Baďura

Prameny a literatura:
- BRANDL, Vincenc. Život Josefa Dobrovského. Příprava vydání Jiří Urban. 2., upr. vyd. Praha: Neklan, 2003. 254 s.
MACHOVEC, Milan. Josef Dobrovský: (studie s ukázkami z díla). 2. vyd. Praha: Akropolis, 2004. 255 s. Kapitola Dobrovského život a dílo, s. 69.
- VACEK, Jaroslav. Duševní nemoc Josefa Dobrovského. Česká a slovenská psychiatrie. 2008, roč. 104, čís. 5, s. 256-260
- TÁBORSKÝ, Josef. Reformní katolík Josef Dobrovský. 1. vyd. Brno: L. Marek, 2007. 175 s. (Pontes pragenses; sv. 48)
- FRANCEV, Vladimir Andrejevič, ed. Dopisy neznámé české šlechtičny Josefu Dobrovskému z r. 1796. V Praze: Spolek českých bibliofilů, 1929. 39 s.
-VEVERKA, Přemysl. Ani abbé, ani modrý: epizoda ze života Josefa Dobrovského. Vyd. 1. Praha: Československý spisovatel, 1989. 248 s.
-HORA-HOŘEJŠ, Petr. Toulky českou minulostí. Šestý díl, [Příběhy a postavy českého národního obrození]. 1. vyd. Praha: Baronet, 1997. 230 s.