Mám hrozně rád napětí, očekávání
a těšení se na něco nového

Rozhovor s  Michalem Reho nejen o psaní erotické literatury


První dotazy určitě musí směřovat k tvému románu Já, Inrův dědic. Všechny tvé dosavadní povídky se pohybovaly spíše v žánru klasiky, co tě přimělo začít psát román? Jak ses vůbec dostal k takové zápletce?

Základ této knihy jsem napsal už před lety. Na velkých dobrodružných, sci-fi, fantasy a komiksových příbězích jsem vyrostl a zbožňuji je. Vždy mi však mezi nimi chyběl takový, kde by se hlavní hrdina, třeba dobrodruh, zamiloval do některého z mladíků ve výpravě, nebo v jiném zase velitel kosmické lodi do pohledného člena posádky a proběhla mezi nimi i nějaká ta romantika, ale zároveň jejich gayství nebylo ústředním tématem. Tak jsem si něco takového napsal sám.

Gay přeci nemusí být v každém vyprávění jenom komickou vedlejší postavou. Nebo přinejlepším hvězdou nějaké utrápené romance, zmítaný mindráky ze své homosexuality, která mu většinou v takovém díle nedovoluje normálně žít. Hodně z nás dokáže mnohem víc a je odvážnější než většina heteráků. Tak proč by tenhle fakt nemohla odrážet i dobrodružná, sci-fi, akční nebo fantasy tvorba větších formátů?

Kdy padlo rozhodnutí, že z povídkové série uděláš knihu? Kdy ses rozhodl pustit do přepisování a jak to bylo náročné?

Kdy padlo rozhodnutí vydat tenhle příběh jako tištěnou knihu, ani nevím. Psaní je pro mě instinktivní a pokaždé spontánní záležitostí. Prostě, když to na mě přijde, sednu a tvořím. A buďto z toho vypadne povídka, kniha, anebo něco přepíšu. Náročné to je vždy, ale pro mě jenom časově, což příliš nesouzní s ostatními reálnými povinnostmi. Hlavně vůči partnerovi.

Je jasné, že hotovým textem práce na knize ještě zdaleka nekončí. Co vše obnášelo vydání knížky? Jak komplikované bylo najít vydavatele, korektory, ilustrátory?

Tahle otázka je trefa přímo do černého! Psaní pro mě bylo tím nejlehčím úkolem. Bohužel především kvůli tomu, že Čechy jsou malý rybníček, na můj vkus až moc přeplněný těmi, kterým jde jen o peníze a o to, jak jich ze psaníchtivých jedinců vytáhnout co nejvíc. Využívají zejména toho, že zavedeným nakladatelstvím se nechce riskovat se začínajícím neznámým autorem.

Chápu je, jsem také podnikatel a musím hledět na finanční blaho firmy, ale to v této branži nahrává právě těm, o kterých jsem se zmínil před chvílí. Nejsmutnější v celém procesu pro mě však bylo zjištění, že neseriózní chování nezkušený spisovatel v Česku zažije i u těch, co se na všechny strany chlubí jedinečnou podporou začínajícím autorům, a dokonce mají v oboru i jakési renomé.

Nakladatelství, u kterého jsem svoji knihu nakonec vydal já, patří k těm slušným a pomohli mi i najít korektorku. Ilustrárory jsem oslovil sám, protože o formě i podobě přebalu jsem měl už dlouho předem jasnou představu a jinou bych nedovolil.

Ale i s tím vším negativním, co mě během vydání knihy potkalo, jsem rád, že jsem do toho šel.

Když jsi nakonec dostal fyzický výtisk své knihy do ruky, jaký to byl pocit? Jak se teď knížce daří? Plánuješ nějaké propagační akce, třeba autorské čtení?

Pocit? Víte, že ani nevím. Samonakladatel má tolik práce, aby to všechno nějak ukočíroval, že na vnímání prožitků příliš prostoru nezbývá. Ale určitě se ve mně něco hřejivě zatetelilo a zaplesalo, protože tahle knížka je přesně taková, jakou jsem jí chtěl mít. Jediné, co mě mrzí, je několik málo hrubek, které v textu zůstaly, a to přes veškerou snahu mou i korektorčinu. Ale v případě nespisovného jazyka byla korektura náročnější, proto i tuto skutečnost beru jako užitečné poznání.

První oficiální zprávy o prodejích se mi do ruky dostanou nejdříve na začátku listopadu. Ale podle reakcí, které zachytávám z nejrůznějších zdrojů, se nějaký ten výtisk v distribuční síti už prodal. Další kousky mizejí i z mých vlastních zásob, které prodávám prostřednictvím webových stránek založených pro tuhle knihu.

A jak se jí daří? Jako u každého výtvoru se formují zatím podobně velké tábory zapřísáhlých odpůrců i fanoušků a doprovází je tichý střední proud, který si knihu přečte bez větších emocí.

Na začátku července se o ní soutěžilo v rámci projektu Podpora českých autorů a moc příjemně mě překvapil počet soutěžících. O dalších propagačních akcích zatím jenom přemýšlím, jako samonakladatel totiž musím cokoliv podobného zařídit a vyjednat sám, ale tolik volného času zase nemám.

Autorské čtení? Na něco takového nemám odvahu. Nejsem dobrý řečník a předčítač už vůbec ne.

Je to teď tak, že sis vydáním knihy splnil svůj sen a nemáš už potřebu se do ničeho dalšího pouštět, nebo tě to naopak nakoplo a už máš v hlavě přípravy na další román?

Škádlí mě několik námětů najednou. Jenom nevím, jestli budu schopný přetvořit je v knihy. Vydání titulu je opravdu časově hodně náročné, když vás to neživí a musíte souběžně s tím v reálu plnit další role. Ale určitě se o to pokusím.

Nejsem typ, který by od malička bažil jenom po vydání knihy, hnaný touhou být slavným a obletovaným spisovatelem. Vždy mi šlo o vyprávění jako takové, a proto vydání Inrova dědice určitě není důvodem, abych psaní pověsil na hřebík. Už od školních let se mi hlavou prohání spousta příběhů, postav a zápletek, ale životní cesta, kterou jsem si i částečně dobrovolně zvolil, mi nedovolovala v klidu tvořit, což je však pro spisovatele velmi důležité. Nyní mám času i klidu více, proto budu určitě psát a snažit se vydávat i nadále.

Co se týče tvé další tvorby na OP, aktuálně máš rozpracovaný sci-fi příběh R.A.F. Prozradíš nám, na co se v něm čtenáři mohou v dalších dílech těšit?

S dovolením neprozradím. Osobně mám hrozně rád napětí, očekávání a těšení se na něco nového. Proto bych chtěl ty, co mají moje povídky rádi a čtou je, udržovat v tom samém stavu. Ale pokračování určitě vyjde! Rex s Redem v tomto okamžiku vylézají z Draka, který byl zachycen bombardérem Koniskertů, proto je jasné, že akce bude.

Snad můžeme prozradit, že tvým ostrovním alter egem je Paul. Opravdu se mají čtenáři s touto postavou nadobro rozloučit? Případně plánuješ ještě nějaké další působení na Ostrově?

Víte, ani jsem nepočítal, že Paulových příběhů bude nakonec tolik. Proto už jsem vlastně ani neměl představu, jakým směrem by se měl jeho pobyt na Ostrově vyvíjet. Tedy ano, Paul jako hlavní hrdina povídek skončil. Není však vyloučeno, že se v některé z budoucích neobjeví jako vedlejší postava, nebo že se s ním některý z dalších ostrovanů nepotká při společném psaní, pokud mě osloví jiný autor.

Na vzdáleném obzoru mojí představivosti se rýsuje postava nového ostrovana, ale stejně jako u pokračování R.A.F. platí, že nic víc neodtajním. Sám musím počkat, jak to uzraje a co za týpka z toho nakonec vyleze.

Několik nejen ostrovních povídek jsi napsal dohromady i s dalšími autory. Jak se ti s nimi spolupracovalo, v čem byl rozdíl oproti tomu, když píšeš sám, a chtěl by ses s někým pustit do něčeho dalšího?

Úžasná zkušenost! Leckdo je génius a Good Guy rovněž. Společná tvorba je pro mě náročnější, protože se musím víc soustředit, a to u psaní moc nezvládám. Přesto jsem dodnes potěšen, že oba jmenovaní na spolupráci se mnou kývli a šli do ní.

Další společné psaní je zatím v nedohlednu, především kvůli mojí pracovní vytíženosti. Když jsme u tohoto tématu, dovolte mi prosím, abych ještě prvnímu z jmenovaných pogratuloval k vydání knihy Vesnický závod, jehož je spoluautorem. A popřál "prvnímu opravdu erotickému gay románu" mnoho úspěchů.

Psaní povídek, natož vydání knihy zabírá jistě spoustu času. Co ti to dává a kde bereš inspiraci a motivaci?

Psaní je pro mě především relax. Někdy ale sklouzne spíš do terapie a občas až do stavu, který by se dal nazvat "uspokojováním základní tělesné potřeby". S tím souvisí odpověď ohledně inspirace i motivace. Obojím je pro mě fantazie. Ta když se rozjede, tak je to jako kamínek v botě, který prostě musíte dostat ven, a u toho za vás rozhodují instinkty a pudy, protože ho z té boty potřebujete dostat za každou cenu. Čímž chci říct, že inspirace i motivace přicházejí samy od sebe, aniž bych věděl, kde se berou.

Vydáním knihy jsi vystoupil z pseudonymity internetu. Dostalo se ti nějakých nečekaných reakcí z tvého okolí? Co nám na sebe ještě prozradíš?

Nikdy jsem vydání čekoholiv nepovažoval a nepovažuji za podstatu svého bytí. Psaní či publikování pro mě není nástrojem pro zviditelňování. Prostě píšu, protože mám pocit, že mám co vyprávět.

Kladné reakce o to víc potěší. Dostávají se ke mně především soukromou cestou. Podrobněji popíšu tu, která mě opravdu moc mile zaskočila. Jedná se o čtenářku, která si Inrova dědice vzala na dovolenou s tím, že si tam příběh Damiána Dendta během těch několika volných dnů přelouskne. Knihu otevřela v neděli po obědě. Psala, že prý přesně ve 12:30. A zavřela ji ten samý den v 17:40, a to až s poslední stránkou, protože se od vyprávění nemohla odtrhnout. Ihned mi to napsala na FB a byla nadšená. Tak přesně tohle je pro mě jedinou skutečnou a hodnotnou odměnou. Stejně jako to, že jsem se pochvaly za tuhle knihu dočkal od člověka, který mě vždy kritickým dohledem udržoval při zemi.

Ale samozřejmě jsou i negativní reakce a jednu z nich bych rád okomentoval:

Ve skupině na FB jsem čelil nařčení, že jsem Inrova dědice vydal jenom proto, že chci "vytřískat prachy". Dotyčný očividně nepochopil smysl daného diskuzního příspěvku, ale podle jeho reakce na něj rovněž nemá ani páru, co samonakladatelství znamená.

Já osobně jsem v rámci něho zvolil variantu, kdy vezmete část úspor, hodně svého volného času a pustíte se do vydání knihy na vlastní triko i riziko a samozřejmě se spoustou chyb. Ale nedá se svítit. Prostě musíte. Nutí k tomu dozvuky toho tlačícího kamínku v botě, o kterém byla řeč před chvilkou. A jdete do toho i s vědomím, že ani prodej všech zatím vyrobených výtisků vám nepokryje náklady spojené s výrobou knihy.

Tedy, jediné, co z Inrova dědice "vytřískávám", je několik spokojených čtenářů, a mám z toho radost.

K dalším kritikám se vyjadřovat nebudu, protože ty k tomu prostě patří, čekal jsem je a za ty konstruktivní jsem dokonce vděčný. Jsme lidé různí, jinak vnímáme tu samou věc a hlavně - každý má právo vyjádřit svobodně svůj názor! A za to jsem vděčný nepopsatelně. Bývaly totiž doby, kdy to nešlo, a já jenom doufám, že se do naší země taková zvěrstva už nikdy nevrátí. Zrovna naše menšina by si měla považovat už jenom toho, že si tady takhle můžeme veřejně psát a realizovat se, aniž by nás za to někdo strkal do léčebných ústavů nebo rovnou do plynu.

Víc o mně prozrazovat asi netřeba, nejsem nikdo zvláštní, na ulici byste mě ani nezaregistrovali. Jenom snad to, že mám spokojený život naplněný 17 letým intenzivním partnerským gay vztahem.

Nejenže povídky píšeš, ale také je čteš a komentuješ. Máš nějakého oblíbeného autora, povídku nebo sérii, které tě inspirují nebo ke kterým se rád vracíš?

Nerad bych někoho opomenul, proto u tohoto dotazu veřejně zapochlebuji jen jednomu autorovi z OP, kterým je Good Guy. Ten je pro mě od začátku největší autorskou inspirací a postupem času se stal i mým spolehlivým konstruktivním kritikem.

A na závěr obligátní otázka: Co bys vzkázal čtenářům, autorům nebo redakci webu OP?

Autorům přeji hodně námětů na dobré povídky, což vlastně uspokojí i čtenáře. Jinak bych těmto dvěma skupinám nevzkazoval nic, protože jak jsem si všimnul, každý jsme svou osobností a podle toho bychom také měli jednat bez zbytečných komentářů ostatních. Ty by se měly soustředit jenom na povídky samotné.

Vzkaz chci ale určitě poslat redakci, a tím je gigantické poděkování za celý projekt Ostrovních povídek. Je to velkolepý nápad s obdivuhodným provedením.

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně úspěchů vydané knížce i tvým dalším počinům!

Já také děkuji za rozhovor i za přání a Ostrovním povídkám přeji mnoho dobrých autorů, kvalitních povídek a spokojených čtenářů, kteří budou všichni dohromady OP ještě dlouho udržovat v úspěšné existenci.

(1. října 2018)

Rozhovor z webového portálu Ostrovní povídky. Publikováno laskavým svolením autora a redakce.