Václav Krška
literát, divadelník, homosexuál a trestanec

Foto: Wikipedia

V létě 1927 Krška cestoval po Itálii a Francii: "Rozjel jsem se letos do ciziny napříč Itálií až k Neapoli a podél francouzské riviéry do Paříže, odkud jsem se navrátil - okouzlený a šťastný - domů"(z dopisu Antonínu Klášterskému). Román Klaris a šedesát věrných měl být údajně napsán v Cannes a geografickou inspirací měly být Lerinské ostrůvky. Román líčí "pedagogický experiment", izolaci skupiny vybraných chlapců z bohatých evropských rodin na středomořském ostrově, z nichž má "antickou" výchovou vyrůst nová světová elita. Tématem je probouzející se mužská tělesnost a jejího bloudění s přírodou na pozadí (září a horkem vybuchující Středozemí). Nacházíme zde střet dvojího pochopení toho, co je "antická výchova" a to mezi zakladateli pedagogického ostrova. Harry Schmidt ředitel této ostrovní koleje zastává antiku klasicistní, winckelmannovskou a gymnaziální, "drezúra vůle a intelektu ... navrátit horečce dneška antickou čistotu, hlásám naprostou čistotu chlapectví" Goljukov naopak vidí antičnost ve vzdání se smyslům a sexualitě, co jejich a jejího jest. Intenzivní působení pedagogické je u něj anticky spojeno se zájmem pederastickým, v podstatě nezakrývaným. Jeho výcvik jízdy na koni, zápasu, plavání chovanci bez odporu přijímají. Martin C. Putna, jehož interpretace románu se nyní držíme, ukazuje, že Václav Krška zde převzal koncepci mužského spolku (Männerbund), což je pojem původně etnologický - dočasně izolovaná mužská společnost u přírodních národů s analogiemi ve společnostech civilizovaných. Hans Blüher v Die Rolle der Erotik in der männlichen Gesellschaft (1919-21) dodal termínu Männerbund erotický význam. Kultura, náboženství, stát, věda to vše je ve skutečnosti dílem "mužských spolků". Jeho členové nemají silnou potřebu zakládat rodiny, mají tudíž nevybitou tvůrčí, budovatelskou energií. Poutá je k sobě Gesellungstrieb (pud spolčovací), což je podle Blühera invertovaný pud sexuální. Příklady takovýchto kulturotvorných "mužských spolků jsou v templářích, zednářích a Spartě. Krška též převzal spor mezi tím, co Blüher nazývá sporem mezi "normálními" a "neurotickými" mužskými spolky. "Neurotičtí" odmítají přijmout erotickou dimenzi všeho spolkového dění a proto se stávají bojovníky za "čistotu" libovolného ideového zabarvení. Spor Goljukov a Schmidt je explikací této Blüherovy teze.
Klaris a šedesát věrných však není pouze prvoplánové přejetí této Blüherovy myšlenky.
Mezi oběma stranami ve střetu se pohybují myšlenky a činy postavy Dr.Umarova, o kterém roku 1928 Krška při píseckém uvedení dramatizace Nesmírný štít píše: "Dr. Umarov mluví mými ústy". Tento lékař je také jako jediný nazýván dobrým pedagogem. Je to ruský emigrant, který podobně jako Goljukov ztratil vlast. Ve jméně Umarov lze snad najít ruské dokonavé sloveso umiratь zemříti, umříti. Několikrát je označován za starce. Avšak v jeho "mluvícím příjmení" najdeme i význam ruského nedokonavého slovesa umerjatь mírniti, zmírňovati, umírňovat (hněv, nároky), což se slučuje s jeho úlohou v románě.
Pro vzpouru proti "neurotickému" vedení byla sice roznětkou hrozba odchodu Goljukova z ostrova, ale mocensky ji provedl Sep Blanchard: "Největší klacek celé kolonie. Osmnáctiletý". Je to chlapec, který je již ve věku odchodu z tohoto gymnaziálního ústavu, který však chce dál žít svůj a evropský sen o "ostrovu pěti smyslů", a proto způsobí revoluci, která vede k internaci dosavadního vedení. Sep se stane vládcem ostrova a jeho zlatá hříva a dokonalé tělo připouští konotace s Apollónem. Martin C. Putna konotuje Apollóna s Goljukovem a Sepa považuje za "prvního milence vůdcova" v blüherovském mužském spolku. Goljukov se však na ostrově nikdy vůdcem nestane, je možné u něho mluvit pouze o ideovém vůdcovství. Ideovými vůdci onoho "pedagogického experimentu" jsou tedy postupně Schmidt - Goljukov - a průběžně a hlavně v závěru Umarov. Ale všichni mluví "ze stínu hrdinného chlapectví"!
Sepova řeč při ujmutí moci na ostrově :"Navzdory celému životu! Navzdory zákonům! Navzdory morálce! Navzdory puritánství! Navzdory střídmosti a klidu. Na vzdory celému světu! Nic neprohrajeme, padneme-li! Nebudeme poraženi, vyštvou-li nás! Zpívající Manfréde, bude tvůj nesmírný štít, na kterém nás co poražené vítěze odnesou! ... Opovrhujeme slabostí a proto nenávidíme ženy!" V řeči zaznívá narážka na odchod Sparťanů do války, který tvoří - spolu se Síriem nejjasnější hvězdou na nebi, od antických dob neblahou psí hvězdou - významový kontext pojmenování dramatizace Nesmírný štít. Manfréd přezdívaný zpívající, který nesmírný štít vzývá ve svých básních, bude první obětí nastalé krutovlády, která chce plně vychutnávat chuť, zrak, hmat, sluch, rozum a homoerotické poměry. Spáchá sebevraždu ze stejného důvodu, z jakého nakonec Sep zradí "ostrov pěti smyslů". Příchodem pastýřky Klaris se totiž Sepovi dostane heterosexuální konverze, která obrodí jeho chlapecké srdce. Nebýt doktora Umarova, byla by však Klaris vlivem neúprosného Sepova rozkazu z ostrova nejdříve vyhnána. Homoerotické poměry, které na ostrově nastaly a jsou poměrně odvážně popisovány, je však možno pojímat, až na dvě výjimky (Paolo, Goljukov) pouze jako nouzovou homosexualitu. V dramatizaci uveřejněné 1929 jsou pak pederastické scény, za všechny jmenujme tu mezi Goljukovem a Sepem (V chlapecké ložnici), vynechány. Krška tyto úpravy kvůli akceptovatelnosti dramatizace nazývá "bolestnými změnami charakterů", v programu k písecké inscenaci uvádí: "Nesmírný štít je jen jakýmsi torsem, ve které věřím, třebaže je současně popírám."
V posudku píseckých lékařů sepsaném k procesu 1939 stojí toto: "Explorent napsal román, v němž řeší homosexuální problém: Klaris a 60 věrných. Je to oslava antiky." Tuto tendenci můžeme pomocí homotextuality konstatovat tím, že v románě nacházíme homoerotické konstelace: údajně čistě výchovný zájem o antickou "músa paidiké"
; kult přátelství; kult krásy; chvála sportu, zejména plavání a atletiky; identifikace s homosociiálním prostředím (Internát, který se nakonec stane zvláštním klášterem); po revoluci na ostrově zavládne náboženský akcent řeči (sebevydání, sebepodřízení). Základní dvojici pojmů homotextuality tvoří MASKA A SIGNÁL: Autor v textu maskuje své homosexuální téma a/nebo homosexuální cítění, ale nechce je zakrýt zcela. Toto maskování se děje hlavně v dramatizaci Nesmírný štít, román je naproti tomu otevřeně homoerotický.
Klaris vychází nejdříve časopisecky v Cestě od konce roku 1928 do roku 1930. Původně byl román pro časopisecké vydávání přijat Lidovými novinami, ale protože tam by musel čekat na uveřejnění až do 1929 vzal jej Krška zpět. V dopise Josefu Knapovi z 28. dubna 1928, je zmínka, že nakladatelství Krškovi nadbíhala v nabídkách knižního uveřejnění: "Již nyní mě žádají z Českého slova , abych jim román prodal (ačkoli to není lidová věc?)" Krška cituje z jejich dopisu: "byla to byla pro vás honorářová i mravní výhoda, poněvadž naše knihy se tisknou ve velikém nákladu a autorská popularita není věc k zahození." Krška se u Knapa odvolává na "svůj stav literáta, který dosud nic nedokázal, ale chce dokázat poctivou věc" a proto se bojí, aby nezabředl v popularitě a la Neubauer se Sextánkou, "ačkoli tolik líbivosti moje věci rozhodně nemají!" Dále chce, aby úprava knihy nebyla zanedbána. Josef Knap mu pravděpodobně poradil nakladatelství Družstevní práce, kde v září roku 1931 román vyjde. A úprava Klaris opravdu nebyla zanedbána. Román o 372 stranách je rozdělen přesně na dva díly, 186 a 186 stran. Kapitoly Revoluce a Obraz jednoho dne, tedy nejroznícenější (okolnosti děsivé imperátorské scény Sepova nastolení) a nejklidnější výjev tvoří sousední kapitoly v lomu románu. Kapitola Obraz jednoho dne je chronologicky nezakotvená idyla ve které Sep na koni objíždí ostrov, jako dobrý a milovaný král.
V Písku byla dramatizace na konci roku 1928 inscenována pod hlavičkou Spolku paní a dívek Světlá, Krška hrál roli Sepa. V programu k premiéře prozrazuje inspiraci k postavě Sepa: "Vzor Sepa je docela obyčejný Písečák, kterého znám jen dle podoby; kdyby byl hercem, byl bych jej požádal, aby vytvořil tuto roli; takto se bude, jako obyčejně, z galerie sám na sebe dívat, aniž by co tušil." Krška s osmiletým odstupem o inscenaci píše: "Premiéru si Nesmírný štít odbyl v Písku. Mám na tu dobu velmi krásné vzpomínky. Studenti chopili se této hry po svém. Byla jejich. Milovali ji. Nejen studenti. Chtěl jsem mít na scéně velký kompars. Tož jsem žádal na velitelství píseckého pluku o propůjčení vojska. Velitel písecké posádky poslal mi do zkoušky celou technickou rotu, kterou jsem ještě doplnil vybranými vojáky. A tak se rodil Nesmírný štít asi se 70 nebo 80 chlapci. (...) Zkoušeli jsme denně - celkem třicet zkoušek! Ovšem tentokrát hra končila jinak - jakousi Olympiádou, kde se cvičilo, skákalo, střílelo, boxovalo. Nikdy nezapomenu na tuto závěrečnou scénu, která se zaplnila téměř stem účinkujících - reflektory - vybičovaná těla sportovců, udýchaní, zpocení a vyhrávající na celé čáře." Recenzent představení v Otavanu podotýká: "Velký kompars složený většinou ze začátečníků, vypadal na jevišti ostýchavě a trochu prkenně. Autor mně dá jistě za pravdu, že ty své kluky viděl v mysli trochu jinak. Ale tyto nedostatky herecké rutiny byly podle možnosti napraveny temperamentní režií, jíž se podrobovali mladí herci se zřejmou chutí a nadšením. (...) Hra byla přijata nezvykle četným obecenstvem velmi příznivě, zvláště mladým se Krška vepsal do srdce. Nadšený potlesk a hojné věnce a květinové dary, jichž se autoru dostalo, mohou mu býti pobídkou k další práci, k níž mu přejeme hodně zdaru."
Z homosexuálních kruhů se románu dostalo nadšené recenze od Jiřího Karáska ze Lvovic a odmítavé recenze od Vladimíra Vávry v Novém Hlase. Vávrova kritika svědčí o tom, že se vedla polemika, co v tomto románu v boji o emancipaci homosexuality pomůže a co nikoli: "Celé nebezpečí románu je v tom, že jeho homoerotismus dotvrdí lidi normální v ustáleném úsudku: homosexualita je omylem mládí nebo zvrhlost stáří. (...) Znamená-li literární homoerotika Karáskova vždy případ výlučný, nesrozumitelný lidem normálního cítění, je Krškův případ samozřejmostí, jež je však způsobena pubertálním nadbytkem citů. Je to jen hymnus na chlapectví. Vypadá to málem jako v internátech, či u námořníků na lodi, kteří si z nedostatku žen vyhoví, rdíce se za to později, kdy mohou jít kam je srdce táhne. Příchodem pastýřky Klaris mizí všechna krása antická. V antice se za mládí, ani ve stařeckém věku nikdo nestyděl." Tímto Vávra konstatuje rozpor v základní ideji a dosazuje do Krškových motivací "snahu učinit knihu prodejnou v obou táborech."
Krškovo dílo však chce působit napříč třemi kontexty: velkoměstským, maloměstským a vesnickým. Mimo celorepublikové působnosti spisovatelské, se cítí být hlavně kulturním pracovníkem prácheňským. Dramatizaci Nesmírný štít se roku 1929 snažil neúspěšně prosadit v Národním divadle do režie K. H. Hillara, a nakonec ji z předních scén uvede až roku 1933 Národní divadlo v Brně. To vše je důvodem Vladimírem Vávrou Krškovi vyčítaného kompromisnictví. Krška chce býti v obou světech, ve světě homoerotické menšiny i ve světě heterosexuální většiny. Podporuje snahy aktivistů a vystupuje v jejich časopise pod svým vlastním jménem. Svým dílem a svým osobním vystupováním se snaží získat v heterosexuální většině skupinu, která ho přijme v jeho celosti. Ke kontextu našeho článku, je cenné konstatovat, že v Heřmani a Písku ji získal, ač v Písku se tato skupina stává silnou a uvědomělou až od roku 1939, v Krškově domovské Heřmani se 450 obyvateli, je třeba mluvit o přijetí spíše "rodinném", je však divadlem manifestováno do celého kraje. Věhlas heřmaňského plenérového divadla, za vše jmenujme inscenaci Oidipus král 1936, pak znamená druhé celorepublikové přijetí uměleckého díla Václava Kršky, které bude obzvlášť důležité, protože ostatní pole působnosti jsou Krškovi po jeho procesu uzavřena.
Sebevražda studenta Vladimíra Zanášky 17.září 1934 byla příčinou Krškova prvního procesu. Krška k jeho památce po procesu vydá soukromý tisk In memoriam Ady, je to text o sebevrahovi, chlapci, který trpěl duševní chorobou, jejíž projevy Krška popisuje. Dne 21.září četníci navštěvují Krškův domov a on jim udá dva své příležitostné zaměstnance a dva své kamarády od divadla, kteří s počáteční pohnutkou četnického vyšetřování nebyli spojeni, udělá to snad, aby se očistil z nařčení ze styků s Vladimírem Zanáškou, kterému bylo v době jejich známosti 17-18. let. Krška není okamžitě zatčen, ke vzetí do vazby se dostaví až 24. září. Den před tím 23.září je v Heřmani ještě premiéra - M.Pagnol: Malajský šíp. Četnické oznámení ukazuje, že se o Krškově homosexualitě vědělo v Písku všeobecně. Zesílený policejní zájem o Kršku byl však vzbuzen až smrtí Zanáškovou. Písek měl k roku 1930 17 tisíc obyvatel a patřil mezi česká města střední velikosti. Nařčení, že pěstoval homosexuelní styky s abiturientem bylo velice vážné. Zcela Kršku diskreditovalo v jeho kulturní práci a práci s mládeží. V roce 1927 totiž spoluzaložil Všestudentský spolek jihočeských akademiků a od toho roku nejen s tímto spolkem inscenoval v Písku celkem 13 představení. Všichni povolaní svědci mají soudu ukázat, zda byl ve vztahu Zanáška - Krška porušován § 129 tr. z. a zda s tím souvisí jeho sebevražda. Soud Krškovi "styky proti přírodě" s Vladimírem Zanáškou neprokáže a další tři spoluobvinění jakýkoli styk popírají. Spolu s Václavem Krškou bude 19. února 1935 odsouzen pouze Jan Mejda (26), tehdy již přes rok ženatý, který Krškovo felatio, vykonané před třemi roky, nepopírá. Krška bude odsouzen na 4 měsíce podmíněně, s odkladem trestu na zkušební dobu tří let a bude u něj vyslovena ztráta volebního práva do obcí. Jan Mejda byl odsouzen k trestu o jeden měsíc kratšímu. Mejdu nacházíme hereckém obsazení téměř každé inscenace od roku 1930 a mezi roky 1933-7 nacházíme v hereckém obsazení i jeho manželku. Na začátku roku 1934 byl zvolen předsedou Kroužku divadelních ochotníků "Hejduk" v Heřmani. Tedy jejich přátelské staky proces nenarušil. Lze také konstatovat, že divadelní činnost v Heřmani nebyla příliš narušena. Po dvou měsících po zatčení opět uvádějí nový kus. Již necelý měsíc po vynesení rozsudku premiérují Stroupežnického Naše Furianty. Rok 1935 s oslavou patnáctiletí ochotnického kroužku je vůbec velkým vzepjetím činnosti.
Přikročme k rozboru inscenace jejíž scénické fotografie nás v článku doprovázejí. Na škále inscenací Nesmírného štítu, má ta heřmaňská z roku 1936 výjimečné místo. Byla v možnostech doby pravděpodobně nejotevřenější k tendencím v románu. Touto inscenací dovršil Krška to, co chtěl s heřmaňskými ochotníky uměleckými prostředky svému domovu ukázat. Scénicky byla ovlivněna divadelním stylem E.F.Buriana. A její úspěch znamenal pro Kršku velké zadostiučinění. Druhé uvedení 8.11. v Heřmani má na plakátech tučným písmem nadpis:Na všeobecnou žádost po druhé. Hra byla čtyřikrát opakována a zařadila se nejreprizovanějším inscenacím ochotnického kroužku. Místní recenzent po hostování představení v Protivíně píše. "Hra veskrze moderní znamená radostné novum na zapadlém našem jihočeském Poblanicku. Básník Krška řeší ve svém Nesmírném štítu všechny problémy planoucího mládí, od touhy ducha po revolučnosti až k ožehavým bolestem uzrávajícího sexu mladých." O hercích: "V.Krška vytvořil par excelence v roli Dra Umarova typ znamenitého filosofa-pedagoga. S. Januška v úloze Goljukova parátně rozřešil typ syrové zásadovosti. J. Štádler znamenitě rozřešil v roli energického Sepa přísnou zásadovost nekompromisního mládí, které se však dá přece přesvědčit jasným poznáním srdce. (...)Morální úspěch byl úplný a taktéž i efekt finanční. Další práci Heřmaňských budiž zdar!"
Avšak v svědectví o představení cítíme i bolestný podtón, jak naznačuje příspěvek jedné z hereček ve věstníku heřmaňského ochotnického kroužku M. Trubkové: Úspěch Nesmírného štítu v Protivíně: "raduj se autore, radujte se všichni - máte úspěch! A váš úspěch vám zaručuje, že vám nikdo neublíží! Tož zase brzy vzhůru do Protivína." Věstník věnující se Nesmírnému štítu má také smutný unikát, jako první čtenářka je podepsána Krškova maminka (Věstník psaný Krškou koloval po Heřmani a okolí a každý čtenář se měl podepsat). Je to jeho poslední rok s maminkou. Krška podepsán hned pod ní. Po její smrti roku 1937 odchází do Písku a Kroužek divadelních ochotníků "Hejduk" v Heřmani zaniká, má však za 17 let existence za sebou 137 divadelních premiér, převážně v Krškově režii.
Druhý proces mezi roky 1939-40 a jeho dohry jsou mnohem dramatičtější. Krškovo hlavní divadelní dílo tohoto odobí - Stříbrný Vítr 1940, potřebuje mnohem širší pojednání. Zvláštní kapitolou by pak byla i jeho díla filmová (Ohnivé léto 1939, Noční motýl 1941, Kluci na řece 1943-4) rodící se pod permanentní obavou z toho, že bude zatčen a výkon trestu mu zničí kariéru a snad i život.

Literatura:

Černý, Jiří: Intimní divadlo Václava Kršky, M-Ars České Budějovice, 1999, (první vydání 1998)

Lexikon české literatury, heslo Václav Krška, Praha 1993

Putna, Martin C.: Veselá věda aneb alternativy uvnitř alternativy. Kritický nástin soudobé vědecké rozpravy o homosexualitě.(Souvislosti č. 4 (58) 2003 )

Putna, Martin C.: Řecké nebe nad námi aneb antický košík, studie k druhému životu antiky v evropské kultuře, Praha 2006

Eduard Kohout, DIVADLO aneb SNÁŘ. 1975

Lukáš Nozar

Lukáš Nozar *1979 na FHS UK obhájil práci: "Václav Krška a jeho divadelní období 1920- 1940", působil též jako divadelní recenzent, je autorem historických studií ze soudobých dějin věnujících se české šlechtě, židovské menšině, bytové politice a dějinám sociální demokracie. 

Zápis z obhajoby Václava Kršky před Krajským soudem v Písku ze dne 24. září 1934:

Svůj sklon vysvětluju tím, že mně byl již vrozen a od 20 let jsem pozoroval, že žena jest mi zcela lhostejná a nikdy jsem se ženou nic neměl. Já považuji svůj sklon za něco zcela přirozeného, za což nenesu žádné zodpovědnosti. Já jsem často bojoval zoufale se svou přirozeností a chtěl jsem se již zastřeliti. Ale marně jsem se své přirozenosti bránil. Zabýval jsem se tímto poměrem ve svých románech hledaje východisko, studoval i cizí autory, kteří se tímto poměrem zabývají. Stejným problémem zabývám se i ve svých dramatech. Ve svém jednání jsem nespatřoval ničeho nemravného, špatného, nic, co by škodilo kultuře společnosti.


Z posudku stálých soudních znalců vypracovaného roku 1939 na žádost Krajského soudu v Písku, kvůli Krškově druhém obžalování za zločin smilstva proti přírodě:

Explorent jest si vědom, že každá homosexuelní činnost nesublimovaná je trestná.

Určitá tendence, jež má býti uplatněna, ale jež se příčí mravnímu nebo společenskému řádu se uplatní v činnosti jiné, jaksi symbolické, sublimované. Expl. se utekl k literatuře a k t. zv. kulturní činnosti. Začal spisovati a v líčení povídek nebo románů, nebo dramat vyrovnával se i s problemem i se svými vnitřními potížemi. Homosexuální radosti, cítění a i projevy, resp. činy neprožívá sám, nýbrž dá je prožívati, popřípadě prováděti hrdiny svých románů. Tato kulturní činnost dovoluje na jedné straně vybití citové, tedy ukonejší jaksi citový hlad.

MUDr. K. Herfort a MUDr. J. Stuchlík