Josef Barák

Josef Barák (1833 - 1883) byl zajímavou osobností kulturního, společenského a politického života druhé poloviny 19. století u nás. Už jako mladičký student stál na pražských barikádách onoho revolučního roku 1848, který tolik znamenal pro osvobození nejen národní, ale v blízké budoucnosti i sociální. Barák byl právě jedním z prvních, který spojil vlastenecké snažení s bojem za lepší podmínky českého dělnictva. Později, už jako zralý muž, rád pobýval mezi studenty a promlouval k nim na nespočetných schůzích. Psal do novin, několik jich také vedl, podporoval polské povstání a za své politické postoje byl několikrát perzekuován státní policií. Pokud se dneska jeho jméno připomíná, tak spíše v souvislosti s literárním almanachem Máj, který redigoval a několika básněmi do něj přispěl.Jeho rané básně jsou překvapivě plné barvité obrazotvornosti i nápaditých poetických obratů. Právě pro tento fakt se už v jeho době objevily názory, že autorem básní není on, ale jeho blízký přítel Jan Neruda.

Barákova údajná homosexualita se ukazuje v dostupných pramenech jen velmi sporadicky. Vlastně se odvíjí od článku JUDr. Františka Čeřovského z roku 1932 v Hlasu sexuální menšiny, ojedinělém periodiku pro české homosexuály první republiky. Josef Barák nebyl nikdy ženatý a v jeho životě se vyskytla pouze jedna žena. Byla to "dcera národa" Zdenka Havlíčková. Svědkové jejich vztahu prý mluvili o tom, že byl Havlíčkové Barák směšný a pohrdala jeho neohrabanou náklonností. Po Zdenčině rázném odmítnutí už blízkost ženy nikdy nevyhledával. Možná, že v Zdence Havlíčkové hledal Barák blízkou důvěrnici, které se chtěl svěřovat se svými nejniternějšími pocity a skrytými tajemstvími vlastní duše. Jestli tomu tak skutečně bylo, mohla být Havlíčková zhnusená z toho, co jí Barák svěřoval. Pak už si jen dopisoval s mladičkou začínající básnířkou Karolinou Kloučkovou, která však velmi brzy umírá. Kloučkové básně se Barákovi líbily a snažil se je prosadit v českých časopisech.

V rakouských zemích platil nově od roku 1852 § 129 "o násilném smilstvu, znásilnění a jiném závažném smilstvu". Tento paragraf považoval homosexuální styk za chování proti přirozenosti. Tresty byly kruté, od jednoho roku do pěti let. Pokud se vyskytly závažné okolnosti, dokonce deset let. Když došlo ke zranění, tak dvacet. Tento zákon byl s menšími obměnami uplatňován bezmála sto let, až do roku 1950.

Josef Barák udržoval s mladými muži častou korespondenci a vyhledával jejich společnost. Vřelým přátelstvím se snažil zahrnout mladého Josefa Sklenáře, později tajemníka Prozatímního divadla a manžela herečky Otýlie Sklenářové-Malé. (Je autorem vlasteneckého hesla pražského sboru Hlahol: "Zpěvem k srdci, srdcem k vlasti"). Sklenář byl v mládí pro úzké styky s Barákem, jako osobou nežádoucí, stíhán policií.
Sklenářovi věnoval soubor básní plné bolesti a touhy po velkém, upřímném a hlubokém přátelství:

Písně přátelské

Už zvadla růže lásky mé,
snad byla příliš časná;
však v srdci, žití zahradě,
mně zbyla lilje krásná.

Ta lilje jest mé přátelství,
mé k tobě, drahý druhu;
ty zbarvíš liljí lásku svou
v rozkošnou, růžnou duhu.
...
Mně slabost divná lije se
ze srdce po všem těle,
jsem rád, že mnohý pevný dub
mně souží za přítele.

Kol něho slabé větve své
mé srdce věncem stáčí,
a spokojí se, když je dub
jen svojí rosou smáčí.

Náklonnost se snažil udržet také s mladičkým básníkem Alešem Balcárkem (1840-1862), který údajně spáchal sebevraždu skokem z Koňské brány. Dalším byl lékař, novinář a spisovatel Otakar Jedlička (1845-1883).

V Praze 3/5 (1862)

Drahý Otakare!
List Váš od 26. jsem neobdržel, a tudíž se stalo, že jsem v Hlasu Vás vzpomínal. O slavnosti Hořenovské budu Vám psáti co nejdříve, dnes nemohu. Jsem nadmíru rozčílen nad ztrátou drahého přítele, kterého mi osud způsobem strašlivým odňal. Z novin snad už víte, že Balcárek si život vzal. Byl to mladík neobyčejně nadaný, vlast a národ miloval více než sebe sama. Ztráta je velká! Mimo to vše oplakávám přítele věrného upřímného. Ztráta taková je milený Otakare za naší sobecké, necitelné doby veliká! Pravý přítel je bílou vránou! -
Pište mi Otakare brzy - h n e d, a buďte ujištěn, že mně list Váš nemalou bude útěchou. Znám Vás jen málo, avšak doufám ano jsem přesvědčen, že jsem se ve Vás nezmýlil. Srdce mé přilnulo k Vám vřele - tak jak jen přítel k příteli přilnouti může. Jeli Vám možno - nuže oplaťte mi láskou stejnou! Pište brzy a mnoho! - Do Hradce přijedu až na konec toho měsíce. K schůzi hospodářské nemohu.
Srdečný pozdrav všem. Odpusťte, že tak bez ladu a skladu píšu, nemohu dnes jinak. Žalost má je velká.
Tisíckráte Vás srdečně líbá
Váš
Jaroslav

V dalším dopise adresovaném Otakaru Jedličkovi Barák píše: " Vždyť nejsem s to podati Tobě jiných důkazů svého přátelství - ne onoho moderního kamarádství - snad ale přátelství, jaké Otíčku bývalo druhdy!" Myslel tím Barák model přátelství zkušeného muže k mladému chlapci? Byl to člověk vzdělaný a o takových vztazích antického rázu jistě četl. Josef Barák byl veřejně známou osobou (co nám to připomíná?), personou ostře sledovanou nejen českou veřejností, ale také policejními orgány. Jakýkoli náznak a prozrazení by bylo pro něj naprosto likvidační!

Od šedesátých let se Barák zcela oddal národní myšlence, snad i proto, aby potlačil touhy, které svíraly jeho duši a tělo. Ve svých Vzpomínkách (vydané až posmrtně v roce 1905) nezanechává ani jediný náznak, jediný kód k dešifrování. Nezmiňuje se v nich ani o svých přátelstvích, ba ani o ženách (zmíní jenom dvě, svoji matku a Zdenku Havlíčkovou, bezpohlavní vlastenku).
Osobnost Josefa Baráka už zřejmě nikdy nevystoupí s neproniknutelné mlhy tajemství a my nikdy nenahlédneme do duše člověka, který svůj citový život obětoval odříkavému životu českého vlastence a prvního mluvčího českých dělníků.

František Baďura

Prameny:

Hlas sexuální menšiny, zájmy uznávané vědou a kulturními státy, Praha: František Černý, 1932
Josef Barák: Vzpomínky, Praha, 1904
Česká revue, měsíčník Národní strany svobodomyslné, věnovaný národním otázkám, Praha, 1923
Oldřich Králík: Z doby májů, Olomouc: Krajské nakladatelství, 1958