Majerová, Olbracht, Neumann a "podivná přátelství"


Ti, co pamatují literární výchovu za socialismu, si možná vybaví trojici spisovatelů: Marie Majerová, Ivan Olbracht a Stanislav Kostka Neumann. Jejich jména kolovala od základní školy a někteří se jich nezbavili ani na "vysoký". Všichni tři jmenovaní literáti byli bezpochyby talentovanými spisovateli, avšak se svými vrcholy a pády. Majerová s Olbrachtem po Únoru 1948 prodali svůj talent novým pořádkům a vědomě kolaborovali s komunistickou stalinskou diktaturou. Neumann, který ve třicátých letech až agresivně obhajoval Leninův a následně Stalinův Sovětský svaz, se Února 1948 nedožil. Je těžké dnes odhadnout, jak by se tento významný český básník zachoval k nespravedlnostem poúnorového režimu... a jak by se ten režim zachoval k němu...

Levicově smýšlející intelektuálové a meziválečná umělecká avantgarda, spolu s některými socialistickými a komunistickými politiky, nahlíželi na homosexualitu jako na přirozený lidský projev a ty, kteří se k ní veřejně hlásili, za nekonformní osobnosti ztělesňující protest proti maloměšťáctví první republiky. Možná také proto bylo na homosexualitu (pohlavně úchylné) v té době nazíráno jako na úchylku nižších vrstev nebo výstřelek šílených anarchistů.

Ivan Olbracht měl údajně osobně poznat podobný pár, který pak později literárně vypodobnil v ústřední dvojici svého románu Podivné přátelství herce Jesenia (1919). Marie Majerová byla v mládí Olbrachtovi velmi nablízku, stejně tak Stanislav Kostka Neumann. Všichni tři patřili od mládí, dnes bychom řekli, k alternativě a vše, co vybočovalo, jim bylo blízké a sympatizovali s tím.

První z nich, kdo umělecky ztvárnil intimní vztah mezi muži, byla Marie Majerová. V roce 1911 vydala u Vilímka soubor povídek s tématikou tíživého postavení ženy v maloměšťáckém prostředí Plané milování. Jedna z povídek však tematicky vybočuje; popisuje totiž hluboké přátelství mezi dvěma muži. V povídce Kamaráde, bratře! vypráví příběh mladého námořníka Voborníka, který si po vylodění v Terstu živě vybavuje bolestnou vzpomínku na svého milovaného přítele Jirku. Voborník proti své vůli křísí vzpomínky... tak sladké, a přitom tak bolestné. Majerová popisuje počátek jejich silného přátelství, všímá si nerovnosti původu i rozdílné inteligence obou. Voborník je zcela oddaný svému příteli a jeho láska k Jirkovi se stává bezbřehou.


"A jak jej miloval Voborník! Když se zasmál červenému slunci, a rozběhl se k němu až na konec mola, jakoby je vyzýval, zatřásla se Voborníkovi duše v těle, spěchal ho zadržet a málo chybělo, oba by byli spadli do moře."

Voborník byl rostlý, svalnatý a silný. Jirka byl jeho pravým opakem, syn učitele, romantický snílek, který si myslel, že práce na moři naplní jeho mladické romantické tužby. Voborník se rozhodl, chránit jeho křehkou a naivní duši, bránit jeho útlou a slabou postavu.

"Dávná náklonnost z chlapeckých let měnila se, jak dospívali. Jinošské přátelství, romanticky věrné, ..., sílilo na straně Voborníkově v mohutný, orlí cit otecký..."


Jirkův život však končí na dně hlubokého a nekonečného moře, kam je svými druhy pochován. Podlehl spolu s dalšími jakési infekční mořské nemoci...


"Devátého dne zemřel Jirka přes zaklínání a bolestný ryk Voborníkův, žalostně zanikající nad nesmírným mořem."

Voborník odchází od námořnictva. Doufá, že znovu nalezený domov mu nahradí kamaráda. Myslí si, že noc strávená s děvkou mu dovolí zapomenout na přítele. Avšak potkává prostitutku, jejíž touhy nejsou nepodobné těm, které míval kdysi sám s Jirkou - touha po moři. Holka chce, aby jí bývalý námořník vyprávěl o moři. Voborník vypráví... Probuzené obrazy ale sdělují, že moře je... Jirka. Cit k ztracenému příteli sílí, čím více se Voborník noří pod hladinu vzpomínek. Ale Jirka už leží na mořském dně...

Majerová povídku Kamaráde, bratře už znovu neuveřejnila, když v roce 1937 pořádala své sebrané spisy.

Tento osud nepostihl povídku Letní ty noci zářivá z povídkového souboru, vydaného o rok později Červené kvítí (1912). Název povídky je vypůjčený z Nerudových Písní kosmických. V povídce o láskách a rozchodech, útěcích a návratech, o střetu starého světa s novým a o bojích se starými tradicemi v kulisách kladenské hornické periférie počátku minulého století se letmo setkáme s dvojicí mladých studentů, kteří si čtou v Zeyerovi a oddaně si hledí do oči.


Ve své rané spisovatelské činnosti byl Ivan Olbracht ovlivněný novými myšlenkami Sigmunda Freuda. Po psychoanalytické novele Žalář nejtemnější (1916) napsal v roce 1919 román Podivné přátelství herce Jesenia. V tomto případě zřejmě nejde o vztah, jenž by patřil pod záštitu Wildeovu (Václav Jamek), přesto je podle mě inspirace Freudovými teoriemi zjevná. Herec Veselý je nevázaný, rozpustilý, je rozmarný a hýřivý, nespolehlivý bonviván a dandy, který se nezříká eroticky dráždit muže. Herec Jesenius je jeho pravým opakem - uvážlivější, přemýšlivější, opatrnější, ale i opravdový a empatický; schopný trpět si svůj úděl. On je tím, kdo miluje. Miluje i Kláru, protože ona miluje Veselého. Večerní rozhovory obou herců jsou často vášnivé - takový je navenek Veselý a takový je uvnitř Jesenius. Je žárlivý, když sezná, že Veselý hýří noc co noc s mladým řezníkem Pepánkem a špatně snáší ženy ve Veselého společnosti. A klevety se šíří...

"... - A to jsi nevěděl? Slyším to každý den-.
"... Ale nedali se zastrašit klevetami. Trávívali spolu nadále dny a večery..."

Žádného potvrzení se čtenář nedočká. Ale také žádného vyvrácení.
Ani dítě, které Klára nosí pod srdcem, Veselého bouřlivou duši nezklidní. A Jesenius je Kláře podivným způsobem vzdálený. Ale ne navždy. Veselý na začátku války prchá na frontu; před spouští, kterou tu napáchal a kterou vnímá i jeho bezbřehé sobectví. Umírá na frontě a jeho dítě se narodí. Klára už ale není sama. Jesenius se stává otcem a společně tak vychovávají dítě muže, kterého oba milovali

S. K. Neumann se v mladých letech dobře znal s Jiřím Karáskem ze Lvovic a vůbec s lidmi kolem Moderní revue, která nejednou dala prostor anarchistickým básním mladého bouřliváka. Karáskovi se verše začínajícího básníka, plného vzdoru a nespokojenosti, líbily a aktivně se zasazoval o jejich uveřejnění.

V rovině jakési disputace, kterou vede ústřední milenecká dvojice (starší malíř Jindra a mladá studentka Marion), je homosexuální postava trampského románu Zlatý oblak (1932) Pavel obhajovaný: "Hledá lásku a přátelství, hledá je v jedné osobě... Přírodě je to jedno, hledá-li muž v muži nebo ženě, a nám to může být také jedno... Heterosexuální nebo homosexuální, obé je z vůle přírody a nemá býti pro lidi předmětem posměchu, zlosti, pomluvy, pokryteckého rozhořčení nebo legální persekuce, pokud je soukromou radostí, která nikomu přímo neubližuje...". Není zcela bez zajímavosti, že této obhajoby se ujme z dvojice právě mužská polovina.

Možná trochu plakátovité, ale pro srdce tehdejšího gaye určitě velmi posilující a možná i motivující.

Pokud byl Neumannův román později odborně rozebíraný, z interpretace se tato homosexuální pasáž, zabírající téměř jednu celou kapitolu, vždy vypustila.

Majerová se k povídce Kamaráde, bratře! později, to už jako národní umělkyně, neznala.

Olbracht svá raná díla po roce 1945 přepracoval a pohlídal si správný výklad onoho podivného přátelství.

...

František Baďura