Daria Gordová

JW

V jedné ruce držím zapatlanou rty, nosem a dotyky, svými a cizími, skleničku vína, jinou přidržuju vypadávající z hrudníku srdce spolu se střevy, dívám se dopředu, vzdychám, vzdychám. Zkouším nás spolu před zrcadlem, schovávám před tebou vnitřnosti při setkání, zakrvácenou ruku házím za záda, křivě se usmívám. Tak jako lidi sní o svatbách (a já vím, že do svatby bych nezvládla krvavosti pořád schovávat), zasněně se ptám pouze na jedno: Jaké to asi je stát obklopená tvým vzduchem,

zda jsem jeho hodná

a zda se vnitřnosti zpátky vtlačí,

nebo nenávratně spadnou

na linoleum

s nepopsatelným plácnutím? 

Na schovávanou

Za každým kostelem,
Měsíčním parkem,
Nočním metrem,
U špatného východu,
Ve snu,
Za stolem
A rukama ve vzduchu.
Všude,
Vždycky,
V jednu minutu a ve věčnosti
Najdi mě s poloprokrvacenými rty,
Čerstvějšími během ranního popopíjení,
Se srdcem přirážejícím vlny pod žaludek,
S rukama volně padajícíma,
Prsty komunikujícíma,
Bláznivě toužícíma po špinavé nečistotě,
S vůní parfému, který zažil polovinu mého "nového" života, a potu, ale bez tabáku,
Ne jako před 7 lety u jiné básnířky.
Za popsanými v odpadkovém koši papíry,
Za studem před rodiči, ale se strachem nezkusit,
Za dechberoucí alergií na osamělou postel,
Za dotěrným závanem pracího prášku,
Ranním dechem alkoholu
A mým ideálním světem.
Najdi mě v tichu hlučných besed,
Ve škodě každého nepoužitého záhlaví,
V nekonečném vymýšlení konce,
Dovedení do konce,
Konce konce.
Najdi mě v tomto městě,
U sebe za límcem,
Vedle sebe na polštáři,
Za zataženými závěsy,
V temné noci
A po neodvratném ránu.
Najdi mě v této realitě a milionu jiných,
společných
a zvlášť.

Voda

Za tiché hudby u tiché vody za tichého mlčení ležím nebo napůl sedím, prsty šaty žmoulám, zanechávám rozpíjející se stopy, utápím se ve vzduchu. Nikdo mě to neučil, nikdo nikoho toto neučí, já sama se nikdy učit nechtěla. Potopa světa pomocí jiných, hlavně – tebe, měkce se přibližuje, vlhčí nohy, prosakuje do šatů. "Dovolte mi ještě vidět ostatní!" – vykřikuju a hněvám se na mořskou teplotu a přízvuk v mateřském jazyce. Uprostřed potopy se ženu k začátku a všimnu si: Vítr nechává u břehu jen mořskou pěnu.

Čekání

Vůně kůže, převázaná modrou stuhou, završuje plíce. Pokaždé, když se ji moje orgány pokouší obejmout, v hlavě se ozývá: "Ještě nenastal čas." Proto jsem tady, paralyzovaná, hrdlo příliš otevřené pro dýchání, svaly napjaté jako u kulturisty, pozoruju vzduch přes prsty. Čekám na čas.

***

Jsem deštivý pokoj. Obepínám malá čistá těla ve stavu zapomnění, nadšení, lesklých očí, visení z okna, modlitby, přímého klidu. Jsem venku a v plících, vlhce ulízávám vlasy klečícím a ležícím v posteli. Nechávám: papír suchým, srdce běžícím maraton rychlostí 200 kilometrů za minutu, stav chvějícím se, hypertonickým, stav stavů klidným. Jsem tady pro všechny, ale ne pro každého, nutím hlavy mlčet, zbavuju je zbytečných vůní. Kdyby bylo možné se zeptat, a zeptat se na to není možné, řeknu: Není nic lepšího než vidět oddanost na tělech.

Závislost

Kolik vínových korků - tolik přemilovaných hlav, jež nedosáhly stádia nenávisti a obyčejnosti. Zóna - sterilní, jen bílá vůně, co roztahuje se po celém pokoji a dotýká se všech neviditelných nosů. Všechny oči - smějící se. Všechny ruce - milující. Všechny hlavy - cizí. Všechno to postavit do řady - a pokaždé jiná nemožnost, co dráždila nebo dráždí svou bezchybností ve dne, po ránu, a především pak v noci, v ten jediný čas, kdy si nepřeješ být poustevníkem. Lepší než já, lepší než ona, lepší život, jiný život, neexistující život, nesnesitelný život? Odpověď přebývá pouze v každé nové hlavě, s kterou už fakt zůstaneš navždycky, a je fuk, že zrovna téhle není co vytknout.

Věčně neprozkoumané

Princezna na hrášku s blyštivýma očima pod zeleným sluncem. Teplo nesálá z něj, ale z ní, počasí: libovolné, především: deštivé. Nebe plné entit, všech těch "jestliže - pak". Hluboko uložené "Neprozrazovat" tak jako tak poznává každá z nich, ruce na páteři proplétajíc, až se tajemství stává podmínkou. Bojuju s jasnem provázeným nejasnem, s určitostí a přesností času, i jistotou v tom, co právě probíhá, daří se to pouze po jedenácté večer na čtvrtém patře. Usínám zpravidla sama, a když ne sama, tak ne se všemi. Stůl, jediný pokoj se sídlištěm prochozeným tak, až by z toho člověk zvracel, zmatení řečí, sklo na stole, předměty zarovnané do řady. Kůže je něžná, čas existuje, co je neprozkoumané, je vždy lákavé. Já jsem to tvé nové, milé, měkké, přitom však daleké. Ty jsi má rutina, moje "kéž by" či "jak to", přitom však nikdy.

Po celém městě

Ve špinavě-teplém jarním vzduchu s poliklinikami, frontami, nestabilní prací, důchodci, Jeseninem, Dostojevským, Cvětajevou a nevyvanulými událostmi z roku 2015, ohlušená utíkám se jakoby k tobě, ale skutečně - k důchodcům na polikliniku. Jsem bez sebe samou nedočkavostí - utíkám zpátky s neromantickým vzkazem, skutečně - do svatého koutku, kde se o tobě dá snít, kde vzkaz se dá padělat. Trvá to jen několik myšlenek - opět k tobě, přistávám však u cizích lidí vedoucích nejasné hovory o počasí, jež se šokujícím způsobem mění každý rok, a stejně tak o politice. Netěší mě to! Pak - zase k tobě, ale náhle - fyzicky doma, mít strach z vyrušení slepými známými a fackami, prej abych se probrala. Já sama jsem pro ně jedna z nich, jen s pulsem 300 úderů za minutu. A zase - k tobě, za zvukem tvého hlasu - ale jen se mi to zdálo. Dál a dál - hlas stále milovanější, ale přítomný pořád stejně. Začínám mít podezření, že tě to moc nezajímá. Vynervovaná, opakuju to jak modlitbu: "Už nikdy víc!" Ale příští ráno - zas, jen aby mi nikdo nezměřil puls.

Bezbožnost

Přece jen trochu pobožná, vždyť Ho přivolávám při každé malichernosti. Probůh (spíš negativně), jak dlouho ještě, než s opatrnou posedlostí odpočítávané minuty v hlavě přestanou téct mi z očí a zároveň přestanou naléhat pocitem spěchu. Utíkej, úplně banálně, ale utíkej tudy, pryč odsud, nejlépe: nikam, jinak padneš na zem a krvavě vydechneš všechen nahromaděný stud. "Jsem tak ráda, že jsem tě potkala" - po tom všem bude veta, zatímco se ani nestihneš ohlédnout, ani truchlit a přestat milovat.

Čím vteřinověji - tím lépe a složitěji se po zemi dokonce i plazit, po ní, jež nosí všechny znuděné a zlé obličeje. Probůh (skutečně jako všední "ach jo"), s každodenním střídáním těch strašidelných pohledů si říkám víc a víc: už abych usnula. 

Stěna

Strategie stát u stěny, vžít se do stěny, být živou stěnou, nástěnně poslouchat cizí rozhovory, jak se to sluší u těch správných stěn. Být nepozorovaně-neživou oporou a ohradou pro tvory, kteří nejsou v ten moment stejného původu (ze stejného materiálu). Všemi stěnonerovnostmi vdechovat vzduch a tisíci neviditelných uší se nezajímat o cizí příběhy. Strategie ve většině případů mnou používaná, fungující i jako teorie, abych si uvědomila: Být člověkem či jiným tvorem - vše by zůstalo stejné.

Pozorování

Za veškerými bolestmi hlavy anebo i za lahví piva, někdy za obojím najednou, vždycky se najde čas na sledování toho jediného (ano, jednoho!) rysu tvé tváře. Pokud by se to dalo - prsty pravé ruky si po něm vytvořit cestu od tajného zákoutí krku až k bradě, poranit se k neviditelné krvi o jeho ostrost. Poté si vzpomenout, jak jsem se prsty té ruky s lehkostí dotýkala místa, kde měly být moje rty, pociťujíc místo nich dvě krajně něžné vyvýšenosti a vzpomínajíc si na tvá ústa, ústa, jak psali někteří ruští spisovatelé: malá, krotká, připravující o rozum, s obtaženými konturami, tak, že se zdá, že existují či byla původně vytvořena pouze proto, aby si moje dvě vyvýšenosti uvědomily, že jsou rty, těmi jemnými rty, které můžeš políbit (ačkoli "políbit" - to je tady téměř sprosté slovo).

Ze střechy

Na jakoby různých střechách - různí políbení, ačkoli je střecha v podstatě jedna, a já jsem také jedna a ta samá, jen na různých místech. S různými (políbenými) prožívat jednu a tu samou vůni léta: Teplý vzduch a cigaretový kouř, ačkoli léta jsou různá. S těmi různými v různý čas popíjet víno a zajídat to čokoládou. Jedno se nemění: Můj nynější život je cestování a zkoušení masek různých národností, a já už dávno zapomněla, která mi původně patřila.

Obsah

Veliká, nekonečná šíře, jinými slovy nevměstnatelný nematematický obsah, který se ve mně roztahuje (díky Bohu, jinak by toho podle obecně přijatých stereotypů bylo egoisticky málo) a rozprostírá se do miliardy neexistujících vzdušných kilometrů. Představuje prázdno ve fyzickém i psychickém smyslu. Proměřuje se především vůněmi, trýzní, děsivými pozorováními a cizími příběhy, díky čemuž se víceméně zaplňuje, ovšem vytváří ve mně stále se zvětšující trhlinu. Ve mně, tedy i v celém mém těle, což znamená, že tu pobývám s celým tím vnitřním obsahem, jenž zaplňuje a prodlužuje mých sto šedesát tři centimetrů, a to takovým neuchopitelným způsobem, že ve mně bez přestání trne pusto, zanechávaje v mém živém, všemi biologickými součástkami podmíněném těle ozvěnu jako v prázdné keramické panence. Jinak než v lastuře, do které se zaposloucháš, abys uslyšel moře - tady je ticho, horší a delší než za zdmi opuštěných domů.