Jarda Kastelán

CV stručně strukturované

Kdo chce kam,

pomozme mu tam.

Však on už zapláče sám...

Alej dubů


Po silnici projíždím alejí dubů.

Rozložitých, mohutných,

vrostlých v sílu země.

Vím, je v tom krása.

Síla, pevnost, houževnatost.

Snad bych měl vyzdvihnout

práci drobných lidiček,

kteří jim před věky,

za poddanské éry

pomohli vyrůst.


Snad bych měl popsat arch

dubové poezie.

Ale něco mi brání

cítit dubovou poezii.


Vidím druhou stranu aleje.

Která už nestojí.

Musela ustoupit rozšíření silnice.

A mohl bych jmenovat

místní i okresní

funkcionáře přes přírodu,

kteří z těch dubových fošen

mají na svých chalupách nábytek.

Zbytek byl prodán potomkům

bývalých vrchností do Rakouska.


Jistě, nebyl porušen zákon.

Jen to šlo třeba zařídit jinak.

Kdyby byl někdo

s těmi duby

doopravdy cítil.


Kdyby..... to nešťastné kdyby !

Co všechno mohlo být v dějinách jinak !

Kdyby .....

Kdo dá záruku,

že i v budoucnu řídit

nebude život ta stará známá

" tvrdá realita "

vášnivá čardášová princezna Moc,

za níž se Rozum plouží

jak vetchý stařeček,

podpírající se zkroucenou

bíle lakovanou hůlkou

momentální situace,

protože se nemůže

pořádně rozhlédnout

nasazenými brýlemi

objektivních příčin ?


Rozum by radil k dohodě.

Ale k dohodě musejí být dva.

A princezny jsou pyšné.

Ty jen diktují.

Ty se zásadně s nikým nedohadují.

Natož s ošklivým dědkem !


Je krása v dubech,

které nechali žít.

Cítím však smutek stromů,

které musely padnout.


Ty nesmyslné úvahy.

Proč si připouštět smutek ?

Musím být rozumný.

A proto nemohu ani jásat.


Osamělost


Všichni odešli.

Nabízel ses, že máš čas,

že můžeš jít s nimi.

Jdeme jen něco sníst,

žádná akce už nebude,

nic není třeba, nic nepotřebujem ....


Jdeš tmavou ulicí

a nevíš co s načatým večerem....


Zavoláš na mobil

nejsympatičtějšího chlapíka,

který ti na párty předtím napsal.

Ne, tady není žádný Bohouš,

ano, je to číslo mého mobilu,

ale jsem na Severní Moravě,

to jste si musel špatně zapsat číslo ....

Přilétá podzimní sníh

Padá sníh.

Už zase padá sníh !

Jak je ten čas krátký.

Co všechno jsi chtěl stihnout.

A jak málo jsi uskutečnil.

A on už zase padá sníh.

Zakryje všechno.

Nebude vidět ani to málo,

co jsi udělal.

Nebude vidět ani to,

co jsi neudělal.

Proč raději nechválíme

příchod sněhu ?

Jak si děti hrají

Šel jsem kolem hloučku dětí.

Deset, dvanáct, čtrnáct let.

Drželi mezi sebou jednoho slabšího kluka.

Kroutili mu ruce za zády,

a páskem od kalhot,

a tkaničkami z kedsek

ho přivazovali k tyči na prádlo.

K železné tyčce panelákového zákoutí.

Chlapci mu dupali na špičky bot.

A děvčata ho šimrala do uší stéblem trávy.


" To je mučednický kůl , "

povídá mi jeden chlapec moudře.

" Hrajeme si na indiány.

A tohle je běloch,

kterého jsme si ulovili. "

A dal mu na důkaz svých slov

takovou herdu do nosu,

až krev stříkala na triko.


Šel jsem kolem hloučku dětí.

Deset, dvanáct, čtrnáct let.

Drželi mezi sebou jednoho slabšího kluka.

Kroutili mu ruce za zády

a přivazovali ho k tyči na prádlo.

Chlapci vytáhli kudličku

a hrotem ho škrábali na břiše.

Děvčata sbírala bodláky

a strkala mu je za krk.


" Hrajeme si na Vietnam, "

povídá mi jeden chlapec moudře.

" A tohle je šikmovočko,

které jsme si ulovili. "

A dal mu na důkaz svých slov

takovou herdu do nosu,

až krev stříkala na triko.


Jak bylo tomu chlapci ?

Což já vím.

Nejspíš pak brečel.

Nebo zatínal zuby.

To přece nikdy není rozhodující.


HLAVNĚ, ŽE VŽDYCKY JE NĚKDO TEN SLABŠÍ !