Jarda Kastelán


Ať žije mladý básník!


Poeta musí být člověk moc mladý.

Který ještě neví, co píše.

Pak může s klidem hlásat

jásání přírody.

Jásání života.

Jásání milování.


Nu, mládí, jdi tedy vpřed

do koloběhu života.

Však ti ten koloběh 

také jednou ukáže,

zač je toho loket!



Pěšky jako za vozem


Mám málo přátel.

Ti, kterým jsem se líbil, 

se z nějakého důvodu

zas nelíbili mně.

Těm, kteří se líbili mně,

jsem se z nějakého důvodu

zase nelíbil já.


Dneska vím, někdo měl ustoupit.

Ale vědí to i ti druzí?

Alej dubů


Po silnici projíždím alejí dubů.

Rozložitých, mohutných,

vrostlých v sílu země.

Vím, je v tom krása.

Síla, pevnost, houževnatost.

Snad bych měl vyzdvihnout

práci drobných lidiček,

kteří jim před věky,

za poddanské éry

pomohli vyrůst.


Snad bych měl popsat arch

dubové poezie.

Ale něco mi brání

cítit dubovou poezii.


Vidím druhou stranu aleje.

Která už nestojí.

Musela ustoupit rozšíření silnice.

A mohl bych jmenovat

místní i okresní

funkcionáře přes přírodu,

kteří z těch dubových fošen

mají na svých chalupách nábytek.

Zbytek byl prodán potomkům

bývalých vrchností do Rakouska.


Jistě, nebyl porušen zákon.

Jen to šlo třeba zařídit jinak.

Kdyby byl někdo

s těmi duby

doopravdy cítil.


Kdyby..... to nešťastné kdyby !

Co všechno mohlo být v dějinách jinak !

Kdyby .....

Kdo dá záruku,

že i v budoucnu řídit

nebude život ta stará známá

" tvrdá realita "

vášnivá čardášová princezna Moc,

za níž se Rozum plouží

jak vetchý stařeček,

podpírající se zkroucenou

bíle lakovanou hůlkou

momentální situace,

protože se nemůže

pořádně rozhlédnout

nasazenými brýlemi

objektivních příčin ?


Rozum by radil k dohodě.

Ale k dohodě musejí být dva.

A princezny jsou pyšné.

Ty jen diktují.

Ty se zásadně s nikým nedohadují.

Natož s ošklivým dědkem !


Je krása v dubech,

které nechali žít.

Cítím však smutek stromů,

které musely padnout.


Ty nesmyslné úvahy.

Proč si připouštět smutek ?

Musím být rozumný.

A proto nemohu ani jásat.


Chvála kapiček


Kapička vody

životu dá vláhu,

jak často pozná zem či tvář.


Kapiček řady

vytvoří div duhy,

krajin vodního spektra zář.


Kapiček potok

podemele skály,

podstavec sochy strnulé.


Kapička stačí

k utopení lásky,

prchavou vášní zalité.


Kapička zmůže,

co člověk neumí,

načrtnout, postavit, rozbít,


- nebo se bojí,

znaje souvislosti

daných zákonů přírodních.


AŤ ŽIJE KAPIČKA,

VĚČNÁ TVŮRKYNĚ ŽIVOTA !

- - - - - - - - - - - - - - - - - -


N.B.  A protože je kapička silnější,

nenechá si ani diktovat,

co má dělat

a kdy to má udělat.

Zvysoka na nás

a na naše přání - kape.

Chvála básnictví


Napsat básničku,

když se to nemusí rýmovat,

dokáže dneska každej vůl.

Nebo aspoň každej druhej.

Protože úplně každej

není zas takovej vůl,

aby psal básničky.

Může jít totiž taky na melouch

Osamělost


Všichni odešli.

Nabízel ses, že máš čas,

že můžeš jít s nimi.

Jdeme jen něco sníst,

žádná akce už nebude,

nic není třeba, nic nepotřebujem ....


Jdeš tmavou ulicí

a nevíš co s načatým večerem....


Zavoláš na mobil

nejsympatičtějšího chlapíka,

který ti na párty předtím napsal.

Ne, tady není žádný Bohouš,

ano, je to číslo mého mobilu,

ale jsem na Severní Moravě,

to jste si musel špatně zapsat číslo ....

Přilétá podzimní sníh


Padá sníh.

Už zase padá sníh !

Jak je ten čas krátký.

Co všechno jsi chtěl stihnout.

A jak málo jsi uskutečnil.


A on už zase padá sníh.

Zakryje všechno.

Nebude vidět ani to málo,

co jsi udělal.


Nebude vidět ani to,

co jsi neudělal.

Proč raději nechválíme

příchod sněhu ?

_

Důvěra


Po komsi toužíš -

na tebe kašle.

Ten, koho neznáš,

náklonnost ti dá.


Grázl tě učí

důvěře v lidi.

U rváče vidíš,

že má lidi rád.


Snad chtěl jsi pomoc ?

Všichni stranou hledí.

Náhle se najde.

Primitiv zpitý

nejlepší kamarád.

Děvka z putyky

má vytříbený cit.

A slunce svítí.

Poklid hřeje duši.


Všechno je jinak.

Jen to nesmíš chtít.

Pohádka o princi Krasomilovi


Milá svišťata a svišťátka, svištíci i svišti !

Bylo nebylo, bylo jedno království. Tomu království panoval
osvícený panovník, řekněme Josef Desátý. Ten byl nejen osvícený,
jak už to tak u moderních panovníků vesměs bývá, neboť neosví-
cení panovníci dnes jaksi vyšli z módy, ale také přísný. To se
projevovalo příkladně tak, že všichni obyvatelé jeho království
se nesměli bez dovolení úřadů jen tak volně toulat, vandrovat,
čundrovat potažmo divoce jezdit do hlubokých královských hvozdů
na tramp.
Já prosím neříkám, že někteří zvlášť houževnatí a srdnatí
třeba nejezdili, no ale oficiálně se to nesmělo. A chytil-li je
nějaký panský dráb, biřic, poklasný, šafář, nadlesní či dokonce
královský tělesný myslivec, špatně se jim vedlo.Okresní lískovec
přivázal takové delikventy na trestnou lavici pozadím navrch,
a dostal každý třicet ran lískovkou poctivě počítaných, až mu z
rozdrbaných džínů cucky lítaly. Protože tak osvícený zase
tenhle Josef Desátý nebyl, aby trpěl něco, co se mu nelíbilo.

No a tenhle osvícený a prostými poddanými pro jeho spravedlnost
milovaný panovník měl syna. Prince KRASOMILA, majorátního
dědice trůnu. Byl to mladík sličný, urostlý a zvídavý,ušlechtilý
povahou, citlivý a mravů jemných. A právě ve věku osmnácti let.
Přirozeně, že to byla po celé zemi velká sláva,ohněstrůjci vypa-
lovali petardy rachejtlí, královský zámek i jiné hrady a pevnosti,
radnice a nádraží byly slavnostně osvětleny. Královský komoří mu
z poručení papínkova předal velký zlatý klíč, jak to moderní
královské rodiny odkoukaly u prince Waleského, no a protože princ
se tím stal plnoletý, obdržel současně i řidičský průkaz opravňu-
jící jej jezdit na všech druzích koní, a k tomu dostal taky
krásného, vypulírovaného, lesknoucího se a vycvičeného mladého
ryzáka, skvost z geneticky programovaného královského hřebčince.
No a taky parádní uniformy pro slavnostní přehlídky, na parkové
projížďky měkkou sportovní uniformu, na projížďky lesní uniformu
nadporučíka tělesných myslivců, a na projížďky polní džínovou
soupravu, šitou na míru přímo u Sam.Lewise,San Francisco, Cal.

To se ví, že ušlechtilý mladý princ byl rád, protože, jak asi
nevíte, nevyhledával společenských zábav, plesů a merend, jsa
k tančení od přírody trochu nešikovný, takže dokonce jednou
při cottilionu podrazil Leopardě, dceři sousedního krále, nohy,
až z toho byla mezinárodní ostuda a mezinárodní zápletka,
kterou musela řešit OSN.
Ale spíše princ Krasomil vyhledával odlehlé hradní rozhledny,
z nichž nyvě snil a snivě nyl do dálek, k vrchům a pohořím
porostlým hlubokými královskými hvozdy, z nichž občas,zejména
přes víkend, vystupoval tu onde záhadný kouř. A přirozeně se i
rád sám toulal po královském parku, pozoroval kytičky, labutě,
štěbetání sýkorek, či drzých kosů na královských třešních a tak.

Takže toho krásného koně hned osedlal a vyrazil směrem k
hlubokým královským hvozdům. A jel, a jel, a jel, opojen
radostí ze své první tak dlouhé jízdy. Úplně svobodné, sám bez
komorníků a instruktorů jízdy na koni. Sám bez cestovního plánu,
a dokonce i bez představy, kam vůbec chce jet a dojet.
No - jak se milé děti dovtipujete, jel, až byl večer, valem
se stmívalo, žádný slavnostně osvětlený hrad už nebyl na míle
v dohledu, a princ najednou zjistil, že neví, kde se ocitl.
A jak už to bývá, bloudil tím lesem, hlubokým přehlubokým,
temným až přetemným, až v dálce spatřil světélko. I prodral se
k němu houštím, starými prořezávkami a vývraty, a nalezl tam
partu mladých lidí, jednoduše, avšak stylově a malebně obleče-
ných v různě otřepaných džínách, starých svetrech, kožíšcích,
vaťácích či celťáčcích, kteří místo chození v lampionových
průvodech na oslavu jeho narozenin po slavnostně osvětlených
bulvárech sedí tady kolem skrovného ohníčku, na ohníčku kotlík
se svařáčkem, a také hrají na kytary a dovádějí, a vesele se
baví.

Tuze ho rozesmála ta shoda, že i on místo účasti na slavnostech
je taky právě tady. Neznal je, dosud takové mladé lidi nepoz-
nal, ale hrozně ho to k nim přiblížilo a toužil být tu s nimi
jako jeden z nich.

" Ahoj kamaráde ! " volali na něj.

"Jů, ten má krásného koně!" volaly dívky, zatímco kluci obstoupili ryzáka a jen uznale mlčeli.
" Jak ti říkají ? " zeptal se ho kluk v maskáči s domovenkou
a v džínách s vysokými sešlapanými koženými botami.
" Jsem princ " odpověděl Krasomil. A druhý mu upřímně zmáčkl
pravici: " Tak ahoj ! Já jsem Hanuš ! "
" Tak ty jsi kamarád Princ ! A že jsme o tobě ještě neslyšeli ?
Ty asi nejezdíš ven dlouho ? "

Princ Krasomil se sice podivil, jak někdo v jeho království ho
může neznat, ale protože navštěvoval vysokou diplomatickou
školu, diplomaticky mlčel.
No zkrátka, abych vás nenapínal, dali princovi najíst, napít
svařáčku - a byl dobrý - a půjčili mu celtu na přikrytí a tak.
A princovi se tam líbilo, a seděl, a poslouchal, a nosil dříví
na oheň a vodu ze studánky. To se ví, že nakonec vyšlo najevo,
že některým je povědomý z dopisních známek nebo z transparentů.
A že je majorátním královským dědicem země a všeho lidu. Ale
trampy, jak se zdá, to nijak nevyvedlo z míry a stále mu
říkali jen kamarád Princ. A v neděli večer ho vzali sebou na
nádraží královské dráhy, sami jeli lokálkou do královského
hlavního města, zatímco princ na koni se kodrcal po pražcích
za vlakem.

A už od tehdy se vám skamarádil s tím Hanušem.Pěkně si popoví-
dali, no a když se loučili, tak princ povídá:
" Přijeď Hanuši, příští týden do královské obory Zlatý pstruh.
Bude tam hon a lov, a výlov zlatých pstruhů. To jste jistě
ještě žádný z vás neviděl. A přirozeně vem sebou taky
všechny ostatní ! "

Ale Hanuš odvětil: " Kamaráde Princi, jestli nás chceš vidět,
to musíš zase do toho lesa, kde jsi nás prve našel, cestu

teď už znáš ! "

Dovedete si jistě představit, milé děti, jak to dopadlo. Že
princ nejel na královský hon a lov a výlov, ale diplomaticky
se omluvil na mírné zabolení v krku, a vyjel potají zadní
tajnou brankou podél kolejí královské státní dráhy do Černého
královského hvozdu.
Vezl si taky svůj spacák, a celtu, a usárnu, a žracák naditý
uzeným a jinými lahůdkami, aby tak svým podílem přispěl do spo-
lečné kuchyně. No a všechna čest, poctivě tam všechny kamarády
a kamarádky podělil, že než ty vybrané lahůdky mezi lačné
zájemce rozdal, zbyla na něj už než patka suchého chleba. Ale
Hanuš se s ním zas bratrsky rozdělil o svůj řízek od maminky,
a prostě bylo vše v pohodě, jak to ve správné pohádce má být.

A pak přijel ještě vícekrát, a nakonec s partou, i s Hanušem
jen sami dva jeli zas do jiných hlubokých hvozdů, ke skalám
a řekám. A Hanuš jej zasvětil do trampského způsobu života.
Mladý princ se vším souhlasil. Jednak proto, že byl také
spravedlivý a cítil, že k trampům se zákon nechová dobře, a
jednak proto, že tyto názory měl jeho kamarád Hanuš. A kdyby
ne kvůli jinému, tak už kvůli němu se odhodlal jít za svým
královským otcem, a požádat jej, aby nespravedlivé zákony
proti trampům zrušil.

To se ví, nebylo to tak jednoduché, jak z důvodu úspory
místa musíme napsat, ale princ studoval vysokou diplomatickou
a prostě královský otec nechal nakonec slavnostně provolat
heroldy na královském nádvoří před šlechtou, a rozhlasem
a televizí pro ostatní poddaný lid:

" Ať jsou dřívější zákony proti trampům zrušeny ! Ať od této
chvíle každý, kdo chce, může vstupovat do královských lesů,
a tábořit tam podle své libosti, pod širákem i pod stany,
a ať nikým není při tom rušen, pokud zjevných škod na
královském majetku se nedopouští ! "

I nastala veliká radost a jásání lidu nad spravedlností
panovníkovou. Sic trampů a hlavně čundráků od doby, co to bylo
povoleno, nejezdilo víc než před tím, no ale ti, co jezdili
stabilně, chválili moudré nařízení.

Princi pravil však královský otec soukromě.
" Nemyslím, Krasomile, že jsem učinil nejlépe, ale kvůli tobě
jsem ti vyhověl. Kromě toho by mě uvedlo do velkých obtíží,
kdyby tě chytili biřici a měli ti dát třicet lískovkou. Neboť
aby královský nástupce dostal třicet na zadnici, by bylo trůnu
krajně nedůstojné, a abych ti dal výjimku, to nelze, neboť
jak se začnou dávat výjimky, je veta po vší spravedlnosti ! "

Ale princ byl hrozně rád, že to takhle dopadlo, a jak mohl,
spěchal na víkend ke svým přátelům, a vozil jim celou sedlovou
brašnu plnou špeků, anglické slaniny, uzeného, a prvotřídního
vína ze zámeckých sklepů na lahodný svařáček, a po Hanušovi
dokonce chtěl, aby s ním šel bydlet na královský zámek a stal
se jeho dvorním rádcem, a společníkem, a přítelem nejen na
vandru, ale napořád. Tak ho princ měl rád, že bez něj už
nechtěl být.

Ale Hanuš nechtěl. Princ, navyklý přímočaré trampské upřímnosti
mu tedy nanesl bez všech diplomatických obalů a sáčků,
celofánů a pentliček, co si o tom myslí:
" Heleď, vždycky jsem ti vyhověl, Když se mělo někam jít, šel
jsem s tebou tak, kam ty jsi rozhodl !
Když jsi mi naznačil, abych si doma udělal volno na vandr,
abych přivezl to či ono, co by se nám k vandru hodilo, vždycky
jsem to provedl !
Nechal jsem i zrušit zákony, jež vás omezovaly a snažil jsem
se přizpůsobit vašemu životu. A myslím, že se mi to podařilo !
Proč však nyní ty mně nechceš být podle mého přání po vůli ? "

Hanuš mlčel. V očích mu však hrál nedobrý pohled, jako by ho
princova přímočarost nahněvala. Ba zdálo se, že jakkoli předtím
mezi nimi bylo pevné přátelské pouto, - to že se zase podivně
rozvazuje. Nakonec se na prince obořil:

" My si děláme, co sami chceme ! Nechceš-li se nám přizpůsobit,
vždyť tu s námi být nemusíš !
A chceš-li někoho, sobě oddaného, vyber si dívku z naší party
a postav si zde srub ! "

" Dívku nepotřebuji. Když budu chtít, vyhledá mi můj královský
otec princezen s věnem mnoha zemí, nebo aspoň krásných, do
sytosti. Pro mne víc mělo cenu přátelství s tebou, neboť
takového přítele jako ty jsem nikdy neměl. Spousty ponížených
služebných to ano, ale přítele mne rovného nikoli ! "

K tomu však Hanuš zůstal neoblomný. Znovu tedy začal vypočítá-
vat princ:
" Hanuši, vždyť kolikrát jsme vandrovali po hlubokých hvozdech
spolu a bylo nám dobře ! "

Hanuš odvětil:
" Včerejšek už je za námi ! A abych ti řekl po pravdě, tak dneska mě už otravuješ. A jestli nepřestaneš, dám ti přes hubu ! "

Tak a podobně se ještě chvíli dohadovali, Až nakonec Hanuš
skutečně dal princovi přes hubu. Jak už to tak na světě chodí.

Princ chvíli držel, protože cítil pronikavou bolest na duši.
Kdežto bolest na obličeji necítil ani jedním promile.
No ale když se ho Hanuš zeptal, jestli čeká na další příděl,
tak se jen tak beze slova otočil, sedl na svého krásného
ryzáka a cválal si to cestou necestou, věda nevěda zpět do
královského zámku. Opravdu ani nevěděl, kudy a jak dlouho
jede, skrz tu ukrutnou bolest na duši. A taky si občas hořce
zaplakal, a proto taky neviděl na cestu, protože měl oči
plné slz.
No ale ušlechtilý ryzák z geneticky programovaného královského
hřebčince znal cestu dobře. A tak když mu tou cestou necestou
dost vytrávilo a dostal chuť na oves, přivezl milého prince
až před samotnou královskou dvorní maštal. A tam už se k
princi hrnuli jeho služebníci, a tuze jej jeden přes druhého
litovali, jak je od těch drzých chuligánů zřízen. Hned jej
omývali, desinfikovali jodovou tinkturou, přestrojili,nakrmili,
napojili, uložili a nechali bedlivě prohlédnout. A teprve když
konsilium univerzitních profesorů a vědeckých kapacit vydalo
lékařskou zprávu o dvaceti stranách, že princovi se kromě
rozbitého nosu, který se mu cestou zpět zase zahojil, nic
nestalo, vydechl si celý zámek a s ním i celá pořádku milovná
zem.

Druhý den předstoupil princ Krasomil před svého otce a povídá:
" Tatínku, měl jsi pravdu. Trampové opovrhli mým přátelstvím.
Nejsou hodni, aby dále požívali jeho výhod ! "

A tak zákony proti trampům byly opět slavnostně provolány
heroldy a do lesů byli znovu vysíláni biřici s lískovkami.

No a na tom hradě měli zvonec, ten zazvonil a pohádky je konec.