1995

CESTA NA ZVÍKOV

T. A. F

Šumění kol
mokravé dotýkání oblak
žito jak prsty
ukazující k parné záhlti slunce
ujíždím modrými stráněmi lupin
Opravdu nechce žádný z krásných chlapců
kousek svézt?
Celý svět schoulen
v pylovém zrnku sedmikvítku
v  jejich dlaních
ve dvířkách kredence
mezi rty umírajícího
jako v okamžiku
před velkým třeskem
kdesi uprostřed Mléčné dráhy
stopy aminokyseliny
nejsem tedy sám
hvízdání větru kolem uší
vůně dokvétajícího bezu
ach obávám se
že anihilace sňala všechny
půvabné sametové chlapce
z tváře světa
Opravdu nechce nikdo z nich
kousek svézt?

Míjím hbitá těla
temně modrých vozů
nožky střevlíků udupávají trávu
až jejich tykadlo se dotkne
hranice mého šílenství
vír hemžení veškerenstva
ústí do chomáčku pampeliškového chmýří
do smyček froté
do  zornic chlapeckých očí
do proudu jejich rozechvělého dechu
ach opravdu nechce nikdo
nikdo ze ztepilých vojáků
kousek svézt?
Vyhlížím jak sedmero Bystrozrakých
zkoumám terén tisíce kilometrů vpřed
myšími skulinami pročichávám hlínu
zrakem sokolím snímám nebesa
dlaněmi bez doteků vířím mlhu kolkolem
ach opravdu nikdo z hebkých opálových
sametových teplých dychtivých vřících
planoucích explodujících
a provždy mých chlapců
nechce kousek svézt?
mé ruce svírají dosud toliko
volant Š 120

-----
Když navrstvíš kamení
do stometrové výše
ptáci vzlétnou  zazpívají
schovám se do sebe i naopak

Dotkni se písku
prosij ho mezi prsty
zbydu tam já

Zvíkov, 4. 6. 94

Šestnáctiletý

ZDRAVÍM VÁS, PŘÁTELÉ

Tímto vás všechny zdravím,

mí drazí přátelé.

Zdravím a děkuji za ty sladké polibky,

za ty drahé dary,

za vaše nahá těla,

za ty milenecké vztahy,

za naše společné cesty,

za naše noční tahy.


Zdravím vás, moji přátelé,

co milujete mou duši.

Zdravím vás, moji přátelé,

co lžete mi,až z toho bolej´uši.

Děkuji za ty litry vína u mě vypitý,

děkuji za to broušený sklo rozbitý,

děkuji za ty koberce poblitý.

Zdravím vás, přátelé,

co milujete mé tělo.

Zdravím vás, přátelé,

s kolika s vás se mi spát chtělo?!

Zdravím vás, přátelé,

jen pojďte dál,

ať mohu poděkovat vám.


Děkuji za ty kafe,

co jste do mne lili,

děkuji za ty cigára,

co jste mi vykouřili,

děkuji za ta zrcadla spreji postříkaná,

děkuji z a ta prostěradla vámi
                                      pomuchlaná.


Tak co, přátelé,

jsem moc upřímný?

Dík za ty výstupy dojemný,

dík za ty hádky nechutný,

dík za ty dávky perníku,

dík za ty zuby v kelímku,

dík za ten šedivý vlas.


Zdravím vás, mí rozkošní přátelé,

a někdy přijďte zas! 

Foto: Peter Belanský


M. K.

17. 9 .1994 antol


zahľadený do dažďa

opretý o jeho chladné sklíčka

za ktorými už od rána ktosi slzí


myslím

spomínám

na tvoj horći dych

a vrelú šiju


strácam sa v dave

som s ľudmi

som tu s niekým

a som tu opäť sám


niektoré kvapky sa pravidlene opakujú

a stékajú mi po tvári


a ja


krásny blázon

si namýšľam

že to plačem


ja sám

M. T.


I dnes se prochází oblohou

to nádherné zářící slunce

a nutí mě přemýšlet o nás dvou,

přemýšlet a držet tě za ruce.

A jak ti vtéká do očí,

vidím v nich snad celé nebe.

Mé rty, jež smutek si ochočil,

nepoví, že miluje tebe.

Já vím, to není prokletí,

ne pravého vždy milovat,

ale sil mi ubývá a je to tím,

že sám chodím v noci spát.

Objímám se s představou vysněnou,

dotýkám se  jejího těla,

však ráno, když zašeptám: Krásný den...

mi odpovědí ozvěna zněla.

Uslyším zvony  a modlím se,

ať skončí už tenhle zlý sen,

já nemám u koho sílu brát,

když se sebou sám jen smím prožít den.

Kostelní lavice žár v těle ochladí

a vůně kadidla a svěcená voda.

Ježíši na kříži, rány ti pohladím,

přetékám láskou, v očích krev bodá.

Smiluj se, Bože, buď laskavý,

nenech mě dále žít.

Krom tebe i jiného miluji,

mám život zaplnit lží?