Osudový Ben
(mystery gay romance)

...některé události prostě nemohou být jen pouhá shoda náhod...

3. kapitola - VON

Benela, mámu s tátou i celé rodiště po její smrti odnesla minulost.
Tlustá čára za tím vším byla nezbytná. Ne, že bych chtěl zapomenout, jen musel změnit prostředí, lidi kolem a hlavně se dostat do většího města, kde jsem mohl dát volný průchod svojí přirozenosti, kterou El pomohl osvobodit.
Práce na prestižní soukromé klinice mi spadla do klína téměř bez potíží a prodej veškerého rodinného majetku později dovolil koupit moderní garsonku v sousedství zdravotnického areálu. Dokonce zbylo taky na čokoládu... Na dvě... Možná i tři, "rozšoupni se!"
Život jako z pohádky začínal. Vrhnul jsem se do něho po hlavě.
Až se v jednom okamžiku do té doby nikdy nebrzdící centrifuga plná krásných chlapů, návštěv klubů a bujarých večírků zastavila.
Pohled do známých duhovek. Tak dominantně mě k sobě přitáhly, až jsem nechtěl věřit.
Byly to ale jenom ty oči. Tvář, ze které na mě koukaly, patřila cizímu.
Nemohl jsem přestat zírat. Stál na druhém konci dlouhého nemocničního koridoru
a očividně byl na odchodu. Rychle si ho ale rozmyslel. Já měl taky původně v plánu úplně něco jiného, než se zastavit v chodbě, po cestě do ordinace, a konsternovaně na něj civět.
Ale ten jeho zrak! I na dálku mě uhranul okamžitě, jak se letmo střetl s mým. Koukání Benelovo, a přesto nebylo. Chlapík byl mnohem starší a zcela jiný formát. Urostlý, ale štíhlý týpek s lehce prošedivělým krátkým sestřihem a dokonale pěstěným strništěm. Naprosto perfektní vzorek pro reklamu na cigára, kde se jako kovboj prohání opuštěnou prérií na ztepilém oři a jediné potěšení mu přináší zapálené žváro.
A kouření bylo tím jediným, na co jsem v daný moment dokázal myslet. Až jsem se zakuckal. Vzápětí se mi opět vybavil můj vyděšený úprk z ošetřovny, když mě vzrušil výhled na obnaženého Elíka.
Zachvěl jsem se palčivým studem. Po hodně dlouhatánském období.
Naše optické rande, během něhož jsem prožil skoro vše, co při tom reálném, nemohlo trvat ani minutu, ale já ho nemohl dostat z hlavy.
Ani po týdnu, čtrnácti dnech a mnohem déle ... Pořád jsem viděl, jak stojí tam na druhé straně průchodu a upřeně mě pozoruje. Jako když lovec zahlédne odpovídající kořist.
I následný měsíc jsem někde hluboko uvnitř sebe cítil mrazivý žár, který mnou projížděl.
V třeskutý a náhlý blesk rozkoše se změnil během příchodu na vánoční mecheche pořádané domovským lazaretem.
Dorazil jsem až dlouho po oficiálním zahájení. Na některé chorobopisy nebyl přes den čas.
Moje štronzo ve vstupních dveřích, jeho zase u protějšího stolu s občerstvením. Já nebyl schopný udělat další krok, on pro změnu dopít skleničku sektu, kterou si zrovna nakláněl do pusy.
Celý večer byl pak dochucený o pronikavé sledování, vzájemné hlídání pozice toho druhého a neustálé pozorování, s kým se právě baví.
Na obou musela být znatelná obava ze setkání, po kterém jsme přitom prahli. Energie mezi námi byla ale taková, že výboje z ní šlehající, nás už dávno spojovaly přes délku sálu a svazovaly k sobě čím dál tím silněji. Přitahovali jsem se jako planety, jejichž srážka je nevyhnutelná, jenomže z ní obě mají strach, tak se jí snaží oddálit.
Ke splynutí našich magnetických polí nakonec došlo nečekaně, jinde, o několik desítek minut později.
Zabřednul jsem do jakési nudné konverzace v hloučku kolegů - účast povinná, společensky vyžadováno! Nejen na tu dobu jsem z hledáčku ztratil mého krasavce. Ani po následném několika minutovém vizuálním propátrávání místnosti nebyl k nalezení.
Blížila se půlnoc, a už dost hostů mejdan opustilo. Byl asi jedním z nich, a tím pádem ani mě tam nic déle nedrželo.
Sociálnění úspěšně odškrtnuto - čas změnit lokál! A hlavně způsob zábavy.
Při odchodu bylo potřeba si ještě odskočit...
Dvířka kabinky se nečekaně rozlétla. Div mě nepřizabila. Jen tak tak jsem stihnul uskočit a nalepit záda na stěnu, abych to neschytal třeba do nosu. On v nich vypadal možná ještě překvapeněji než já. Neodvažoval jsem se myslet. Na nic. Jenom mě hloupě napadalo, že je to jako scéna z nějaké nízkonákladové slaďárny, kdy zrovna v tu chvíli na toaletách není nikdo jiný, kromě nás dvou, a navíc je chodbička od WC, v níž jsem takhle několik sekund stáli, neuvěřitelně šikovně úzká.
Přesně tak akorát, abych mohl cítit vůni jeho pleti. Navzdory kvalitnímu parfému jsem nasál aroma chlapa, které se mnou zacloumalo ještě víc než satanistická posedlost jeho ďábelskými panenkami.
Stáhl zornice, jako by dravec zaměřil kořist. Milióntý efekt, který mě odzbrojil
a připravil o veškerou mluvu, sebevědomí i odvahu se pohnout.
"Pardon!" vypadlo z něho po chvilce, když se asi vzpamatoval. Pak zmizel rychleji, než před tím vyběhnul z hajzlíku. Lítačky do předsálí se za ním zhouply, až to švihlo,
a do toho tupého zvuku jsem zaslechnul i jiný. Jako když něco malého kovového dopadne na dlažbu.
Vyklonil jsem se od záchodků a na podlaze umývárky zmerčil zlatý vizitkář. Další béčko-romantický detail, který už nepřekvapil.
Zvenku se blížily hlasy, svižně jsem sebral drahocennou rekvizitu, zasunul ji do kapsy a šel vykonat prapůvodní záměr.
Takové štěstí jsem snad ani nemohl mít.... Ale měl, a nechtěl ztratit jedinou minutu. Byl jsem po něm tak lačný, že myšlenky na diskotéku plnou nádherných polonahých zpocených svaloušů mi z hlavy vyhnala jedna jediná - jak mu vracím pouzdro.
Jenomže představy nebyly jenom o tom, což způsobilo, že jsem si hodně dlouho nemohl ulevit. Dalo mi to nezvykle pořádně zabrat.
Navštívenky měl konkrétní a podrobné. Až braly dech. Musel bych je vrátit, i kdyby mi ve skutečnosti nešlo o úplně něco jiného.
Zaprvé – mi vyzradily, že jsem měl tu čest s jedním ze členů správní rady našeho špitálu.
Zadruhé – předpona "von" u příjmení z něho rázem udělala ještě šťavnatější trofej.
Zatřetí - mě uklidňovalo, že křestní ani rodinné jméno nepřipomínaly nic, co by se mohlo, třeba i jenom vzdáleně, podobat oslovení - Ben.
Po mém návratu na banket tam zbývalo jenom pár vytrvalců... Spíš těch, kteří nebyli schopní se dopotácet ke správnému východu a ven na ulici.
Hezoun zmizel asi hned po našem toaletovém setkání, a tak jsem měl jasno. Sžíral mě pocit, že mi uniká cosi výjimečného.
Ten mě opustil hned, jak se otevřely dveře jeho domu.
Stála v nich přenádherná blondýna. Jako bych koukal na titulní stránku nejnoblesnějšího módního časáku, jehož výtisk se dodává jenom s posledním modelem soukromého tryskáče anebo kabrioletem s křídly na kapotě.
A přesně v téhle podobě jsem si je taky okamžitě vyobrazil - uhánějí po klikaté silničce mezi vinicemi někde na francouzském venkově, střecha stažená, blond háro vlaje až někam do Paříže a on se na ni zubí, jako by ji chtěl na místě sežrat, nebo aspoň... Polkl jsem naprázdno, pravačku s nálezem vystřelil jejím směrem a do zubů si procedil ubohé:
"To jsem našel."
Rychleji jsem snad odnikud ještě nevystřelil. Jako raketa! Musel za mnou zůstat obláček zvířeného prachu. Tak moc jsem počítal s tím, že se na něho hned vrhu, povalím ho...
Domů jsem šel pěšky a hlavu měl jako papiňák. Neřešil jsem vůbec nic. Pouze co nejsvižněji mazal pryč. Před očima temno, v hlavě ještě větší a jako slepec jsem se držel bílé čáry uprostřed silnice.
Z deliria totálního ztracence mě vytrhlo zatroubení auta. Asi už delší dobu se ploužilo za mnou. Nevím. Jak říkám - neřešil jsem, nepátral, neohlížel ... Jen popošel na krajnici
a rukou laxně naznačil, ať si teda jede, když po tom tak moc touží ... A mžouravě dál brousil asfalt.
Jenomže nejel. Posunul se jenom na moji úroveň. Podíval jsem se na řidiče a... Najednou se mi vytratil ze zorného pole, jak jsem se zastavil na pětníku a on to prostě nestihl tak rychle. Vůz pokračoval ještě asi pět metrů..., kde zastavil.
Brzdovky snobácky zářily na celou ulici a v okénku se objevila jeho vysmátost. "Nebolej tě nohy?"
V nitru se mi spustil vodopád, vybuchla sopka a před obličejem začali poletovat motýli. Sice blbost, uprostřed noci, ale přesně takový jsem měl dojem. Zmocnila se mě monstrózní pýcha. Necudná, necivilizovaná ... Stál jsem mu za to, aby hned skočil do fára a jel mě hledat.
Odrzle jsem postával a jenom přikývnul, jakože odvoz by se hodil.
Červenou na světlometech vystřídala ostře bílá ..., a já ho měl v tu ránu přistavený. Stačilo nastoupit. Cítil jsem se povznešeně a bláhově, přesto chtěl provokovat.
A vycházelo to. Viditelným odmítáním jakéhokoliv zbytečného pohybu jsem ho donutil vylézt, pohladit mě po zadku, otevřít mi dveře a zase je za mnou hezky dovřít. Jeho návrat za volant jsem pozoroval ve zpětném zrcátku. Navzdory hluboké temnotě bylo vidět, že se mu to líbí. Usmíval se jak měsíček nad hnojem, až zastínil i ten skutečný, pověšený vysoko na obloze.
Úžasné, skvostné a majetnické. Mnohem víc než interiér super káry. Pravačku mi po rozjezdu ihned hodil na levé stehno a celou cestu mi po něm jezdil dlaní až k rozkroku. Neodvážil se..., ale očividně se musel trýznivě přemáhat.
Výjezd z rezidenční čtvrti se nacházel blízko mého hnízdečka. Zastavil se, přestože měl zelenou. "Víš," sklopil hlavu a byl opravdu k sežrání, "pozval bych tě k sobě, ale navštívila mě zrovna sestřenka. Má už dlouho slíbeno, že jí ukážu naše zmodernizované operační a taky vezmu na dnešní párty."
"V pohodě. Bydlím nedaleko."
"Já vím," vyjódloval bleskově a stejným tempem se rozjel.
U baráku jsme byli coby dup. Dlaň z mých kalhot za celou dobu nesundal. Rajcovní. Spontánní fyzický kontakt sliboval vášnivou noc. Nebylo třeba cokoliv vysvětlovat.
I beze slov jsme oba věděli, co přesně chceme a jak. Díky erotickému dusnu vzduch
v kokpitu zhoustnul, že by se dal šňupat. Nemohl jsem se dočkat, až vyskočím a vtáhnu ho k sobě.
Zaparkoval hned u vchodu. Podíval se na mě, až jsem si málem roztrhnul spoďáry. "Díky za vizitkář. Bylo to sladký."
Zhluboka jsem vydechnul, porovnal se v sedačce a zakoktal:
"Ne... Není zač... Za co. Teda... Rádo se stalo."
"Chtěl bych se ti revanšovat." pronesl státnicky.
Nechápal jsem. "Nelíbím se ti? Já myslel..."
"Moc!" skočil mi do řeči.
"Tak v čem je problém?!"
"Víš já nejdřív potřebuju..." divně se odmlčel.
"Co? Zdravotní průkaz?! Tak to tě ujišťuju..."
"Ten už mám."
Teprve v tu chvíli se naše pohledy opět spojily a on se lehce uchechtnul. Což mě rajclo ještě víc.
Bez kýženého výsledku. Jenom z náprsky u saka vyndal jakousi plastovou cedulku
a zastrčil mi ji do kapsičky na košili. "Buď tam zejtra večer v osm, jestli chceš víc."
Zbytek večera se stal zrychleným filmem, který jsem nebyl schopný vnímat a možná ani pochopit. Reakce hezouna mě vykolejila, a do typické profi-kůže jsem houpnul až druhý den ráno s příchodem do rachoty.
I tak jsem byl jako na trní. Setmění se kvapem blížilo, přesto jsem měl pocit, že se nikdy nedočkám. Jako bych ho měl na dosah, ale ono se pořád a pořád vzdalovalo. Bylo to zvláštní, neznámé, ale neskutečně vzrušující. Netušil jsem, co ani proč mě večer čeká.Neznámá zkušenost, která se stávala s postupujícími hodinami přitažlivější
a přitažlivější...
Na darovaném štítku byla dozlatova vypísmenkovaná adresa a pod ní heslo:
Odvaha povznáší a otevírá nové světy
Žmoulal jsem ho v prstech a stál na prahu honosných velikánských dřevěných vrat jedné z bytovek na okraji průmyslové části města.
Na minutu přesně! Všude ale mrtvo. Jako by ten dům a vlastně celý blok byly už dávno vybydlené. Přesto tak nevypadal. Byl krásně opravený a očividně udržovaný.
Všechny moje strachy z nějakého špatného kanadského žertíku se rozplynuly spolu se zahlídnutím čtečky vstupních karet ... Zakrátko se masivní křídla rozevřela. Zíral jsem do táhlé prázdné promenády. Luxus a nebývalá okázalost doslova odkapávaly
z každičké kachle, lišty, nástěnné lampičky, zrcadla i secesního štukování.
Chápal jsem, přesto se mi někde v zátylku honily myšlenky na okamžitou otočku vzad a urychlený odchod. Jenomže se mi do něj nechtělo. Ovládala mě odvaha, která mě povznášela nad obvyklé opatrnosti i vrozenou pragmatičnost. Zbytky těchhle přízemností mi z mozku začaly pomalu vyhánět i vstupní dveře, které se pozvolna samovolně daly do pohybu. Rychle jsem se protáhl zmenšující se skulinou a ony těsně za mými zády rázně zapadly do futra. Koridorem přede mnou se rozlétl jejich dunivý zvuk, jako by říkal:
"Následuj mě..., a nečum jak tydýt!"
Všechno ve mně pulzovalo vzrušením. Po pár minutách jsem minul poslední výklenek se zrcadlem a po překonání ostré zatáčky vpravo narazil na těžký červený závěs. Opět bylo zcela jasné, co je potřeba udělat ...
Jen tak tak jsem uskočil před vozíkem, který se přiřítil odkudsi a zastavil přímo u mých nohou. Nešlo se ubránit širokému úsměvu. Celým tělem mi projel výboj dětské radosti. Už dlouho nezažité, a málem zapomenuté.
"Nastupovat, nastupovaaat ...! Na nikoho se nečekááá, nečekááá!" ozvalo se mi nad hlavou povykování, se zjevnou snahou znít děsivě a hrůzostrašně. Vždyť taky - proč by mělo být jiné, když před vámi stojí pojízdná otevřená rakev a vyzývá k jízdě strašidelným zámkem?
Nepřestával jsem se křenit. Ani ve snu by mě nenapadlo, že odvahu a kuráž budu dokazovat na pouťové atrakci. Ale bavila mě. S každým drkocaně ujetým metrem jsem se vracel čím dál tím hlouběji do klukovských let i nálady.
Roztomilé a kouzelné. Všechny kulisy, rekvizity, efekty i bubákoviny vypadaly přesně tak, jak měly.
Kromě...! Vynořil se ze tmy nečekaně. Vlastně ani nevím odkud. U levého ucha jsem zčistajasna vnímal něčí dech a žádostivé šeptání:
"Už máš strach? Máš strach? Bojíš se? ... Bojíš se strachu?" Pořád dokola opakoval, točil se mi kolem lebky a zcela nekrytě dráždil všechny moje smysly.
Všechny! A nejenom je. Hlas měl sexy, nádherně chlapsky voněl a svojí drzostí
i blízkostí byl až agresivní. Ačkoliv se mě ani jednou nedotkl ... Po chvíli zmizel stejně tak rychle a záhadně, jako se objevil ... Posunovadlo sebou dvakrát škublo a hororový tunel náhle skončil v oslepující záři, která se ale velice rychle vyprofilovala do velké nástěnné světelné tabule.
Měl jsem ji čelně a po dalším zaostření si mohl přečíst:
Kdo má pro strach uděláno, nechť vstoupí, je vítán!
Krátkodobé nechápavé vytržení, až mě napadlo, že spím.
Ale nespal. Můj krásný neznámý se ke mně blížil s tak širokým úsměvem, jaký jsem snad ještě nikdy neviděl. Stejně na tom byla i špejle s velkou bambulí cukrové vaty. Nesl dvě a jednu z nich mi rovnou strčil do dlaně. Byla obří, voňavá a sladká. Na něj ale neměla. Zhltnul bych ho včetně bot.
Nenechal mě říct ani slovo, chytil za rukáv, vytáhl z vozíku a už jsme mířili mezi ostatní adrenalinová lákadla ... Rozhlížel jsem se jako malý capart a nevěřil vlastním očím. Naprosto jsem netušil, že něco takového se v tomhle městě dá najít, a už vůbec ne v útrobách rozlehlého seskupení historických staveb. Ty se totiž navenek tvářily jako opravdové plnohodnotné činžáky, a přesto byly jenom dokonalým maskováním - pouhou skořápkou nadstandardního zábavního parku pro V.I.P. klientelu.
V duchu jsem si hezouna opřezdívkoval. "Ufon."
Přispělo jak aristokratické "von", tak především kouzlo, které od začátku měl. Jako by skutečně vypadl z nějakého létajícího talíře, když se mu nepovedl hladký přelet nad Zeměkoulí.
A že se naše první rande odehrávalo právě na tak fantastickém místě, tuhle domněnku jenom potvrzovalo. On i všechno kolem něj bylo jako z jiné galaxie a já se tak v jeho společnosti i cítil.
Podobných večerů, nocí a nezvyklostí jsme si užívali plnými hrstmi.
Zbývající části našich těl si také přišly na své. Sex s ním byl nadpozemský, tudíž nemohlo být pochyb, že nepocházel z naší sluneční soustavy. Přestože o dost starší, měl pořád moc hezké tělo i postavu. Zejména pak nevídaný smysl pro empatii. Uštědřené doteky, polibky a hlavně milování jsem s nikým předešlým nezažil. Romantika se v jeho pojetí i podání mísila se zvířecí brutalitou, která ale nikdy nepřerostla v násilí.
Nejvíc mě bavily naše hrátky v nejrůznějších zákoutích tajného lunaparku. Tam je měl nejradši. Nesčetněkrát.
Zábavák občas používal i jako plácek pro setkávání s přáteli. Uvedl mě do vrstev honorace, s mocí přesahující až nevídané hranice státu, kontinentu, stratosféry ...,
a možná ještě dál?!
Jejich tajemnost u mě zvyšoval fakt, že Ufon nařídil, abychom se zpočátku stýkali pouze ve zdech pouti, kde se striktně oslovovali vojenskými tituly. Vtipálkové..., ale seklo jim to!
Spousta z nich, většinou pohledných sympaťáků, se netajila zájmem o moji osobu.
Armádní generál, můj Ufon, však dával jasně a hodně často najevo, že na jeho majetek se bez dovolení nesahá.
A jak jsem pochopil, do investičního portfolia byl zahrnutý i lunapark. Přinejmenším
v něm byl podílníkem.
Hodněkrát jsme si díky tomu jízdu strašáckým hradem užili jako málokterý z běžných smrtelníků. Trůn samotného vládce pekel by mohl vyprávět do bezvědomí, a vsadím se, že rohatý osobně často zrudnul víc než normálně, když nás bezpochyby pozoroval.
Do Ufounovy éry jsem neměl ani zdání, jaké věci se dají uskutečnit a prožít
v dováděcím centru po zavíračce, když od něho máte klíče. 

Já, Inrův dědic

Kapitola III.

Je krásnej jarní den, vedra maj nastoupit až snad pozejtří, na oběd nemám ani pomyšlení, takže podmínky neopakovatelný a času mám na rozdávání.
Po hygienickým zkulturnění popadám inlajnvýzbroj a langsam cufus to beru ne-stresově přes ošeříkovanou Letnou, Bubeneč, stínů plnou Stromovku až do Troje ke zvířátkárně.
Termínování výborný. Přesně na dobu, kdy už tam čeká můj premiérovej zásek na polístečkovaný pažbě.
Richard měl pravdu – Patrik je fakt v pohodě. Přímo z něho sálá na dálku, a já ho díky ní bezpečně a okamžitě poznávám.
Kecám!
Ale nikoho jinýho na kolečkách v nejbližším okolí nevidím, než vysokýho, štíhlýho, ježatýho exota, kterej se nedočkavě rozhlíží všema směrama, a to ještě chvíli potom, když se vynořuju zpoza zděnýho oplocení Trojskýho zámku. Takže logicky tohle musí bejt můj první klient.
Těch pár zbylejch málo metrů dobíhám. On už se na mě kření a fakt pohodářským hlasem ověřuje, že jsem ten, na koho tam čeká.
Sporťas tělem i duší víc nežvaní a už už se rozjíždí k řece, že prej hned přebruslíme zpátky do Stromačky.
Zastavuju ho. Vím, že tam jezdí pravidelně, a proto mu navrhuju, že je při tréninku dobrý obměňovat závaží.
Jasně, že v tom není nic jinýho, než moje snaha projet se po stezkách podél vody kolem lomu a okouknout, jestli se tam náhodou nepoflakujou nějaký dílny a nedalo se do nich třeba i vlízt.
Pro tamní hustý zakřovení jsem to nikdy neřešil, jenom kolem procválal a nevěnoval mu větší zájem. V archivu mě to ale strhlo a teď už nechci nic prošvihnout.
Stejně jako Patrik, kterej návrh na změnu vítá. Možná i proto, že na zvolený trase jsou úseky, pro jízdu na jedný řadě koleček… No řekněme – lehce kros.

Navzdory náročnosti terénu je překvapivě akční a pubertálně přede mnou kvaltuje,
i když mu určitě není pod čtyřicet. Styl bezchybnej a očividně ho rajcuje, když se mu dejchá na záda. Zároveň ho to motivuje, aby nepolevil v úsilí. S vypětím veškerejch žil
a šlach, co se mu rýsujou na těle, tak brání náskok a sparring nemá nárok ho předjet.
Kopírujeme proud. Místama spíš popo… poskakovaně popocházíme s oboustrannou snahou nerozšlehat se…, ale tam, kde je možný, i celkem svištíme a vesele se blížíme
k lomu…

Jenomže v době všeobecnýho pučení jsou napravo všude samý rozkvetlý zahrádky nebo jen větve, listí a kmeny.
Až málem míjím proluku s vjezdem do bejvalýho kamenolomu.
Už ji mám na mušce, ale nikde ani stopa po nějakejch stavbách.
"Snaž se víc! Průrva není moc široká a za chvíli bude v tahu. Ten šílenec před tebou letí jak splašenej!" bublá si moje ukecaná řídící jednotka.
Asi účinně, protože na chvililinku, kdy se mi viditelný sektory lomiště akorát ztrácej
z očí, zachytávám kus něčeho…
Možná polorozbořený střechy, která někdy snad kryla dílnu, domek pro dělníky nebo jenom vrátnici? Netuším, z houští vykukuje jen růžek.
"Nelam si hlavu! Důležitý, že tu není žádnej plot a dá se to prozkoumat," pochrochtávám si do vědomí a mám co dělat, aby mi ten krasobruslař neujížděl z dosahu mýho funění,
a já si tak řádně plnil zaplacený povinnosti.

Na zpáteční cestě ani nestíhám sledovat okolí, Patrik už je nějakej zpomalenej, ale mojí úlohou tady je, aby nebyl. Vlezlým hecováním nám proto oběma pomáhám nevzdávat nastavenej temping. On to očividně chce a já jsem na šichtě, takže musím.
Až když se chytá branky u jedný z nóbl vilek u Fata Morgany, ukončuju cvičení.
Zadejchanej, ale uspokojenej mi děkuje a prej si to klidně můžeme dát někdy znova, protože jsem byl lepší než kdy Richard.
Zapomínám, že taky skoro nemůžu stát, a naparuju se pýchou. Slyšet takovou po-chvalu je nade všechny mergle, a za tohle zaváděcí číslo by se mi tím pádem ani nemuselo platit.
Uzavírám ho esemeskou Richardovi o výborným výsadkářským zaučení.
A už zase šlapu do koleček zpátky k Vltavě.

Dojíždím na přívoz, k bistro stánku a hnedle ve mně mizí veliká sejrová cereálka i půlka s ní zakoupený minerálky.
Není ještě ani sedm, do setmění fůra hodin a případnejch čumilů se dneska na březích taky zatím moc nevyskytuje.
"Hjustne, nou problém," hláškuju si a kolečkuju zpátky ke kameništi.
"Nechápu, co tam chceš hledat?! Ať už tam bylo cokoliv, za těch milion let je to určitě už dávno ukradený, nebo zetlelý," pošklebuju se sám sobě.
Nejspíš ale jenom proto, že se mi nechce zout brusle a začít se prodírat tou džunglí, co je přede mnou.
Jenže i přesto jsem okolnostma nucenej přesně to dělat, a sígr z ulice se opět stává mojí doménou. Mozek vyplej, nevidím, neslyším a jen si klestím pěšinu k rozvalině.
"S tímhle by se nesrali ani bezďáci," lamentím, ale to už demontuju koncovej óbrkeř
a za ním vidím v celý kráse – torzo podlouhlýho cihlovýho jakoby kravína, co se táhne podél skály, vystrčený vysoko nad ním.
Z předku tý dobytčárny moc nezbejvá – obvodový zdění tak napůl, okna i dveře nikde a zadní trakt na tom není o moc líp. Akorát jeho gró pořád tvoří obdélníkovej půdorys. Aspoň co jsem schopnej skz díry v něm vidět přes veškerý to přehouštění.
Jedinej vlez dovnitř jsou prkenný dvířka poblíž. Vypadaj jako dovřený a neporušený.
Přesouvám se k nim další náloží menších křovisek.
"Kru-ci-nál!" stíhám ještě zaprskat na zjevně hluchou kočku, která mě merčí až na poslední mžik a leká se možná víc než já. Jenže ten vystouplej kořen uniká mojí pozornosti úplně.
Noha se mi v něm příčí, ztrácím balanc, odhazuju brusle, marně zvedám dlaně před sebe, abych nepřišel o zuby, a už tlamou sjíždím cílový vrátka.
Před rozštípáním se mi je daří zachránit tím, že je beru s sebou, a po břiše jako serfař na nich kotvím u nejbližšího křoví. Kliďánko si roste z prken podlahy.
Pleskám na ně, až si trošičku i vyrážím dech, samovolně ze mě letí humorný heknutí
a vleže se rozkoukávám po menším kumbálu, kterej asi mohl kdysi sloužit jako… Skládek?
Možná jo, ale protože chybí značnej kus střechy, se něco takovýho v současnosti zdá už jenom jako fikce.
Kontroluju jeden orgán po druhým.
Podle zevrubnýho ohledání jsou všechny v richtiku, tak se pomalu zvedám. "Hm,
a teď, babo, raď!" svádím u toho na kohokoliv svoji neochotu prolízt dál jedinou dírou po asi bejvalejch interiérovkách.
"Ty seš tragéd…! Co myslíš, že tam číhá a desítky let tady čeká, až půjdeš náhodou kolem? Vole!" do myšlenek se mi zase vkrádá rozpustilejší alter ego a rovnou mě popostrkuje právě tam.
"Džóva!" ševelím s pohledem do protáhlý místnosti se dvěma jakoby ponkama, vytvořenejma z kamennejch bloků. Každej z těch obelisků je jinej, proto je takhle do podoby stolů na sebe někdo naskládal určitě dodatečně jako nepotřebný zbytky.
Nic dalšího tu není, takže tyhle byly asi jediný až moc těžký a bytelný, že nebylo možný je ukrást ani zničit.
Jsou obrostlý vysokou trávou a občasně i kmínkem, tak musím zapojit taky ruce.
U jednoho z těch stolců se zarážím.
A teď to nemyslím obrazně, jako že mě něco ohromuje, a tak bych měl na chvíli zůstat paf.
Ne-e, kdepak! Jak se k němu stavím z druhý strany, stoupám na zpuchřelý prkno, to se prolamuje, a já se fakt propadám o pár cenťáků níž, do hlíny pod ztrouchnivělou podlahu.
Fošny se mírňácky posunujou, a mně se do nich šprajcujou kotníky. Jak reakčně zá-pasím o vysvobození si teprve teďkom všímám, že každej z těch kamenů pokračuje skrze dřevo až někam dolů a nahnilý lajsky se jich těsně dotejkaj.
Abych nešupajdil dál, možná k peklu, chytám se šutrákový sestavovačky a snažím se
o ni zapřít.
Fajnec! Stojím už zase na prknech, ale tyhle neznamenaj vůbec nic. Stejně jako už ani ty…
"Počkat!" Něco mě přece jen fláká do radaru.
Jeden z balvanů má boky plný vývrtů, kdy pár z nich se nápadně tvaruje. Moc dobře je znám. Předmět viděnej už tolikrát, až se mi jeho křivky vytetovaly do mozkový kůry. "Tak přeci! Byl tady."
Víc nejsem aktuálně schopnej ze sebe ani tohohle kamenária vyždímat, protože se tu všude začíná rozlejzat taková ponurost, že sotva vidím na krok.
Svítíčko se přehupuje přes vykutanej svah, vycapenej nad touhle barabiznou, nějak dřívějc, než by se dalo počítat, a předešlá viditelnost je drobátko v pytli.
"Nic, Hjustne, nechávám to na jindy." Hrabu se ven zpátky do pralesa.
A už zase na bruslích proti proudu až do civilizace.

Stmívá se. Ležím ve svým pelechu, správně utahanej, no prostě živná půda, abych se pokusil z paměti vydolovat zase trochu událostí ze Španělska. A po dnešku k tomu mám další pádný nutivo.
"Ty blááá-ho," prozívávám a souběžně si rovnou uvědomuju, že mimo to všechno jsem i levou zadní a štramácky zkousl prvního, kterej platil za moje přítomnění.
Slastnej pocit.

Naprosto stejnej jako v momentu, kdy jsem se v Torrevieře došoural před kamennej dráp, zaťatej do plážovýho písku, kde čekal borec, co mě tam vylákal z tanečního parketu.
Došel jsem až úplně k němu, odhodlanej už se nenechat zmást vlezlou češtinářkou ani čímkoliv jiným.
Podal mi pravačku a hlubokým mužným, sebejistým hlasem řekl:
"Danny!"
Slabost mi vlítla do kolenou. Na vině nebyla zraněná haksna, ale pevnej stisk ruky, který jsem se držel. S ní mi totiž podával i upřímnost, čestnost a spoustu jinčýho, co jenom tak nepotkáte.
Sebral jsem zbylý síly, vydolovatelný z lehce opilýho těla, a vyhrknul:
"Damián!" A mírně spojenejma pravandama potřásl.
"Můžete se pustit!" ozvalo se z pološera, rozprostřenýho za skalnatým výběžkem.
Ještě než provedl uposlechnutí výzvy, si mě k sobě na chvililinku přitáhl a zašeptal do ucha:
"No, až tady skončíte, promluvíme si v klidu u baru."
Potom se mě pustil, udělal krok stranou a zůstal stát s pohledem natočeným k temný-mu místu, odkaď se záhadnej dívčí hlas ozval.
Já se tam snažil zaostřit a zahlídnout, kdo se z ponurýho přítmí vynoří. Netrvalo dlouho a přede mnou se zjevila o hlavu menší holka. Její rezatá, nakrátko ostříhaná kebule svítila i navzdory šeru víc než klaunskej nos, a možná i proto se ukázala jenom na mžik. Po něm zaplula zpátky jako muréna. Na nic nečekala a hned rozžvanila salvu jak z kulometu.
Nerozuměl jsem jedinýmu slovíčku. Použitá anglošpanělština byla v danou chvíli podobná vřískání papoušků v deštných močálech, kdy každý otevření pusy vyge-nerovalo úplně jinej zvuk s totálně odlišnou intonací.
Dlouho jsem mrskal ušima i očima kolem sebe, než mi došlo, že musím zasáhnout, jinak se nic nedozvím. Sebral jsem veškerou odvahu, "zpomal! Zpomal, prosím! Já ti ne-rozumím. Musíš pomalu a zřetelně!" a skočil jí do toho halekání.
Na chvilku ztichla.
"Hm!" ozvalo se za několik málo okamžiků a já v živejch barvách uviděl arogantní
a uraženeckej škleb, kterej po mně musela hodit.
I Danny se pousmál, ale to už mě zpátky sváděl její hlas:
"Jmenuju – se – Donna – a – jsem – ochránce – informátor – nevím – jestli – ti – tenhle – pojem – něco – řík…"
Ani Danny se neubránil vyprsknutí a já se do toho svýho snažil Donnu znova korigovat:
"Dobrý! Dobrý! Dostalas mě. O trošičku zrychlit můžeš. A jen tak mimochodem, ohledně ochránců už vím. Co dál?"
"Se z vás chlapů fakt jednou to… poseru. Ženská nikdy neví, co vlastně pořádně chcete," prolítlo kolem mě, "fajn, tak důkladně poslouchej! Budu mluvit dlouho, ale je to nezbytný…"
"Ježiš, to už jsem někde slyšel," povzdechl jsem si v duchu. Nemohla tušit, a tak frčela dál:
"…Zaprvý, promiň tu léčku s Dannym. Není ochránce, ale pomáhá mi tlačit spra-vedlnost v týhle záležitosti. Aby ses dozvěděl celou pravdu. On je totiž Andrého kámoš z agentury a dost často pro ně i fotí, proto se na tenhle banket mezi vás mohl dostat, aniž by vzbudil pozornost lidí, co nesměj vědět o mně…"
"Proč? A co jsou zač?" neudržel jsem se.
"Prostě jenom poslouchej, všechno se dozvíš! A hlavně stůj na světle, ať je na vás pořádně vidět! Všichni tady vědí to… že jste oba z teplejch krajů, tak si budou myslet, že tady máte jenom to… rande."
"Ale zkracuj! Na pohádky jsem už moc velkej."
"Jo, hochu, ani netušíš, jaká je!"
"Tak z ní, prosím tě, vystříhej aspoň speciální efekty, ať je kratší, jo?!"
"Kouzla v tom nebudou, jen pár dílků do mozaiky, kterou musíš poskládat, aby ses dostal k tomu… k cíli."
Konečně něco, co mě zaujalo.
Jenže jsem se nestačil ani naluftit a ona už zase brebentila:
"Začnu jménem Inro. Myslím, že tohle slovo moc dobře znáš. Je to skutečný příjmení
a dědictví, o kterým taky asi víš, pochází z tohohle rodu a…"
"Moment, moment!" zastavil jsem ji. Nějaká místní sebranka vtipálků pod vedením Andrého si tady takhle na přivandrovalcích krátí dlouhou chvíli. Ale já se nenechám. "Kdo jste vy dva? A proč mě teda neoslovil nějakej notář?"
"Nemohl. Neví o tobě," ani na chvilku nezaváhala.
"To je trochu divný, ne?!"
"Asi jooo! Ale prostě to tak je. A kdybys mě nechal…"
"Ne, nezlob se! Na čáry máry a elfský poklady už fakt nevěřím. Takže jestli máte něco hmatatelnýho, sem s tím! Jinak…!"
"Jinak co? Půjdeš si stěžovat mamce a taťkovi, který jsou už dávno to… mrtví. Nebo mi tady nařežeš na holou?"
Uzemnila mě a já začal špekulovat, proč by tak vehementně bojovala, abych si ji po-slechl. A hlavně, "jak to, že ví o našich?!"
Jenže jsem mlčel asi moc dlouho, tak mi do toho přemejšlení skočila:
"Víš co?! Já se na to taky můžu klidně… to! Riskuju tady kvůli tobě průšvih doma a ty nejsi schopnej ani chvíli poslouchat. Zdar!" A protože se to vzdalovalo, bylo zřejmý, že se dala i na odchod.
Než mě Danny stihnul plácnout do zad, abych ji zastavil, jsem pravačkou hrábl do temnoty přede mnou. "Tak, sorry! Ale uznej, že celý to je nějako mimo!"
"Uznávám. Já si taky ještě nedávno myslela, že jde jen o to… o džouk."
"Se nedivím."
"Ha, už to mám! Chtěls nějakej ten… důkaz," vyštěkla, ale bylo poznat, že už se uklid-nila. "Tak tady ho máš!" Ze tmy se vynořil řidičák na jméno
Donna Inro a jeho majitelka dodala:
"To by byla to… moc velká náhoda, že máš moje příjmení na přívěšku, nemyslíš?"
Vyrazila mi nejenom dech.
"Už zase mlčíš, viď? A tos byl ještě před chvíli to… hrdina," nedokázala si nerejpnout. V ten samej okamžik jí asi hňáclo, že kvůli tomu mě tam nevytáhla. "Odpouštím ti, skorobratranče!"
"Co?" vrátila se mi řeč. Sice ojedinělý slůvko a ještě kratičký, ale o to důležitější. Na jeho základě jsem se zmátořil a začínal ji brát takřka vážně.
"To je snad jasný, ne?! Když ti tady povídám, že dědíš po Inrovi a já se jmenuju stejně. Jo a mimochodem, Danny je taky to… Inro."
Stočil jsem na něho oči a chvíli se jima vpíjel do jeho souhlasnýho přikyvování.
Pak jsem namířil zpátky za dráp. "Dobře! Ale budu se ptát a chci jenom krátký, jasný odpovědi!"
"No jo! Ale určitě nebudu mít kompletní, protože je to zařízený tak, aby nebyl to… jedinec, kterej by znal všechny ty kousky, a nemohl ti proto dědictví ukrást."
"Ale já pořád nechápu. Proč?"
"Proč?! Proč?! Jak malej to… harant! Kdybys mě nechal mluvit, už dávno by jsi věděl, že náš společnej pradědeček Dandy Inro měl ženu Ester, z jejichž manželství pocházíme
i my s Dannym. Jenomže Ester byla to… o dost mladší a rok po svatbě ho podvedla. Dandy byl ale pod nepřekonatelným vlivem těch… silně věřících rodičů, kterejm by rozvodem krom jinýho udělal i to… ostudu. Proto k němu nikdy oficiálně nedošlo.
O Ester s dětma se staral pořád stejně. Začal ale poznávat i jinačí ženský, protože měl rád to… rozmanitost a byl de fakto svobodnej. No a takhle si nadělal po Evropě to… levobočky, který měl taky rád, proto chtěl, aby taky to… dědili."
"Ale v tom snad nebyl zádrhel ani tehdy. Mohl je napsat do závěti a nevymejšlet… tohle!" Rozhodil jsem rozčileně rukama.
"Díky Ester nemohl. Pod vlivem milence se zní stala ta… mrcha, kterou nezajímalo nic jinýho než, jak se dopracovat k celýmu Dandyho bohatství
a bránit, aby na něj měl nárok to… někdo jinej, krom jejích vlastních dětí. A jak ji všichni znali, tušili, že by se to… nezdráhala ničeho. A to myslím smrtelně vážně. Ni-če-ho!"
"Myslíš jako…?"
"Jo! Vraždy. Takže Dandy věděl, že pokud chce svoje mimomanželský potomky ochránit, nesmí se o nich to… Ester nikdy dozvědět. Proto je nemohl uvíst v poslední vůli a všichni taky mají příjmení po svejch matkách. No, a protože nejsou to… jmenovitě
v jeho testamentu, musel vymyslet postup, jakým se po jeho smrti to… dostanou ke svý části z jeho pozůstalosti. A holt to vyšpekuloval to… zrovna takhle, no! Chápeš?"
"Asi jo. Ale pořád nerozumím tomu cirkusu kolem. A proč už teda nedědil některej
z Damiánů přede mnou?"
"Netuším. Ale je mi známo, proč bys nemusel ani ty."
"A jakým způsobem se ke svýmu podílu vlastně mám dostat?"
"Jestli vůbec někdy, tak jenom pomocí závěti, kterou musíš to… najít!"
"Jak?"
"Ježiš v tom je to… právě ten fígl! Že tohle nikdo neví."
"A jak bych teda zrovna já…?" už se mi šiška začínala připalovat.
Donna se uchechtla. "Hele, on bude fakt to… náš! On je celej Dino! Jako malej kluk, že jo?"
Nechápal jsem. "To bylo na mě?"
"Ne! Na Dannyho!" okřikla mě.
Znova jsem po něm kouknul. On se jenom rozjařeně usmíval a Donna vysvětlovala dál:
"Nějakou tu… básničku. Znáš? Nebo něco takovýho. Měla by bejt vodítkem k tvýmu podílu. Dandy vytvořil to… extra dílčí závěť pro každýho levobočka, která je na doručitele, a tím mu přisuzuje to… vymezenej kus. Taky pak zaručuje, že se ten danej ždibec automaticky nedostane k jinejm dědicům. Jenomže zmíněný lejstro musíš nejdřív to… vypátrat a dopravit k notářovi. Teprve pak…"
"Promiň," zastavil jsem ji, opakovaně nabírala grády, "ale proč ho schovával? Proč jim prostě nedal papír, kterej by měli u sebe a po jeho úmrtí by svůj nárok jednoduše nahlásili?"
Na chvíli se zasekla, ale potom znova spustila jak samopal:
"On byl moc chytrej, předvídavej a taky ho bavilo vymejšlet nejrůznější to… mechanismy, rébusy a tajný skrýše. Proto asi taky možná chtěl, aby si dědictví jeho nemanželský tím hledáním i to… zasloužili. Tudíž vymyslel, že na naše dědy a fotříky přenesl povinnost se o nerozdělenej majetek, blokovanej pro levobočky, starat a taky to… hospodařit na něm, aby ho zhodnocovali, za což jim náležej to… zisky takhle vytvořený."
"Hmm! Paráda," vypadlo ze mě. Sice všechno znělo i celkem uchopitelně, ale pozvolna mi začínala unikat pointa, možná i kvůli rychlosti a podobě interpretace:
"Moc se neraduj! Tím ta největší legrace na tom všem to… teprve začíná," násobila moje pseudonadšení, "protože se vždycky najdou případi, co se to… nechtěj dělit. No
a tady jde právě o naše fotříky. Pod vlivem Esteřiny výchovy jdou po tom, aby dědictví měli to… celý. Proto se zuřivě snažej levobočky tajně hledat a ukradnout jim nalezenou závěť, kterou pak uplatněj ve svůj prospěch, aby z danýho podílu neměli jenom zisky z hospodaření na něm, ale mohli ho třeba i to… prodat a tak. Jasný?"
"Jo! Jo! Pokračuj!" Byl jsem napnutej jako špagát a dokonce si začínal navykávat na její rytmování.
"Takže sis poslechl to první, proč jsme to… tady."
"První?!"
"Vydrž! Dozvíš se."
"Už, aby!"
"No jo furt! Ty jsi to… nedočkavej! Chci si pořádně užít, co nedělám každej den."
Usmál jsem se. "Užívej! Ale abych z toho taky něco měl!"
"Blížím se k tomu, žádný to… obavy! První zábava a varování teda spočívaj v tom, že musíš bejt v pozoru před našima. Jenže srandovní je, že oni to… nalezení levobočků
a následnou krádež vyzvednutý závěti nedělal osobně. Najímaj si pokaždý to… černý koně, protože ochránci už je kompletně znaj. Tak bacha na toho, kdo se bude podezřele to… lísat!"
"A ty další okolnosti?"
"Ty jsou trochu smutnější a taky to… záhadnější, protože v rámci nich ti někdo jde po krku." Nasadila pomlku. Možná si myslela, že je to na mě už moc strašidelný.
"Já vím. Klidně pokračuj!"
"No já vlastně… Tady jsem tě chtěla jen to… varovat, že ti někdo v souvislosti se závětí usiluje taky o život, ale víc… Nevím."
"Ještě lepší! A před tajemným přízrakem se mám teda chránit jak, když o něm nic ne-víš?"
"Měli by ti pomoct ochránci. Skupina lidí kolem už úspěšnej levobočků, která chrání ty, co ještě pořád hledaj. Taky tě nasmě…"
"Pozor! Někdo se blíží," patřičně razantně zamumlal Danny a tryskovitě, ale nepozo-rovaně, až skoro kouzelnicky z kapsy vytáhnul nedokouřenýho džointa. Vrazil mi ho do dlaně. "Na! Dělej, že tu trávujeme!" A natočil se k nevítanýmu.
V něm jsme následovně poznali Andrého, kterej po nás hned začal opilecky povykovat:
"Co tady plánujete? Hrdličky!"
Její strategie vyšla. Všichni mysleli, že jde o moje a Dannyho romantický odskočení.
"Nic! Jen tak si povídáme," vítal ho Danny, a když se Andropitec dopotácel až k nám, vzal ho kolem ramen.
Jenže asák byl, s pohledem na špeka v mejch prstech, ožralecky a hlasitě neodbytnej:
"Jo! Jo! Povídáme! Taky bych si takhle pokecal, ale u baru se nic takovýho nepodává."
Tak ho Danny násilně odinstaloval mimo mě s průpovídkou, abych si tam v klidu dal posledního práska a že mu ubalí jiný hulení.
"Takže už jen v rychlosti, aby se zas někdo to… nepřihnal," utla šeptem nastalý ticho. "Ochránci ti pomůžou. A věř, že věděj, co dělaj, proto je to… poslouchej! Teda jestli se ti prozraděj. Někdy totiž zůstávaj v tom… v utajení, aby k levobočkovi zbytečně nepřita-hovali to… pozornost."
Bylo mi jasný, že už nemůžu moc zdržovat, jenže nejhlavnější jsem se pořád nedozvídal. "Ale co mám vlastně dělat?"
"Nic! Skutečnej ochránce má za úkol tě to… nasměrovat přibližně tam, kde by závěť určená pro tebe mohla asi bejt. K jejímu nalezení ti pak pomůže návod. Většinou to byla básnička a dost důležitej je taky to… klíč."
Instinktivně jsem přitiskl levou dlaň na křížek, o kterým jsem si celej dosavadní život myslel, že je zajímavej takmax kvůli tomu jednomu špatnýmu písmenu.
Donna mě pochválila:
"Jo! To je on. A přesně takhle ho to… chraň, protože bez něho se nikam nedostaneš! Hele, já už radši poběžím, nerada bych…"
"Ne, počkej! Ještě chvíli počkej! Řekni mi! Proč to děláš? Proč ti mám věřit?"
Odpověď zase přilítla celkem expresně:
"Věř si čemu chceš! Ale asi se časem dozvíš, že jsem to… černá ovce rodiny, protože jsem se kdysi s našima dost pohádala a odplachtila makat do Barcelony. Takže moc dobře vím, co obnáší vydělávat prachy těma… rukama. Vrátila jsem se nedávno, stesk po rodině a takový ty pitomosti. Jenže teprve potom jsem zjistila, že jsem vlastně ani to… netušila, po čem se mi stejskalo, a začala objevovat, co naši fotříkové prováděj levobočkům. A byla jsem v šoku, protože všichni jsme dost to… dobře zabezpečený už z našeho podílu."
"A tos předtím nic ani nevětřila?"
"Ne, fakticky ne! Naše povedená rodinka totiž před náma mladejma do určitýho věku všechno to… tajej. Občas teda něco samozřejmě zaslechneš a tak… Hele, jsme vlastně příbuzenstvo, tak na férovku! Nejsem ve skutečnosti to… ochránce. Ale hrozně ráda bych byla. Už od chvíle, kdy jsem se o nich dozvěděla víc. A stejně tak i Danny, kterýho jsem do toho nedávno to… zasvětila. Je sice pravda, že je málo Inrů, kterejm fakt můžeš věřit, ale my dva mezi takový to… patříme. Ale to už nechám na tobě. Zkrátka, když jsem pochopila pradědečkův odkaz, chtěla jsem bejt a žít jako on. I proto jsem teďka tady. Hele, já už fakt to… mizím. Víc se určitě dozvíš. Jen buď ve střehu před těma, co se kolem tebe to… odteď budou motat, protože už na tomhle foc…"
Najednou se zastavila, a přetrhla mi koncentraci na formulování třesku, ve kterým jsem se na ni chtěl obořit a rozezlít, že mi na začátku lhala.
Cupovala dál:
"Sakra, já bych úplně to… zapomněla!"
"Na co?!" vyjekl jsem jen vyděšeně, že zas přilítne nějaká jobovka.
"Jestli najdeš závěť, buď to… opatrnej! Je vždycky uložená v bedýnce, která má v sobě pojistku proti tomu… násilnýmu otevření."
"Jasný, jasný… Dobrý vědět," vstřebával jsem důležitý info a ukládal ho do paměti.
"Tak… to je snad všechno, co jsem chtěla. Takže, krásnej ksichtíku, haugh a čus!"
Na víc nečekala a už jenom šustění písku prozrazovalo její rychlej úprk.
"Čau! A díkec!" snažil jsem se za ní poslat a doufal, že ještě uslyší.
Kolem ale zase už jen šplouchalo moře a mně stejně tak šumělo v hlavě z aktuální nadílky.
"Uf! Řekni, že se mi to všechno jenom zdá!" pronesl jsem s očima zvednutejma do nebe.
Jakoukoliv odezvu jsem tradičně nedostal, a tak schoval žváro do kapsy a vydal se zpátky na banket.

Kluci na baru vykazovali známky ohnivý debaty o všem nemožným, ale Danny se tu
a tam pootočil k parketu, aby zaměřil moji pozici. Díky tanečnímu varu se pořád měnila. Já po něm taky pokukoval a čekal, až opustí Andrého a budeme si moct konečně normálně poklábosit.
Jenže holky se předháněly, která si se mnou zatancuje, a já byl každou chvíli v jiným rohu.
Z trdlovacího rauše mě vytrhnulo až zaklínavý čumění Big Bosse, kterej postával opodál.
Když se naše oči setkaly, naznačil mi gestem, abych za ním přišel.
Nerad, ale musel jsem, byl to přece velešéf. Z prkenný podlážky jsem se tanečně-švihácky, abych udělal ještě větší dojem, odporoučel přímo tam, kde stál, čekal na mě
a okamžitě se ujal řeči:
"Umíš! Rád vidím, že jsme vybrali dobrého tanečníka." A podal mi připravený šampaňský. Bylo nad plamenomet jasnější, že hovor nevyplynul čirou náhodičkou ze scuknutí dvou necílenejch pohledů. Jeho další slova to jen potvrdily:
"Skleničku si dát můžeš, zítra máš volno, takže to vyspíš. Co plánuješ? Španělsko je krásná země a okolí Torreviery nabízí nepřeberné množství atrakcí. Někam vyjeďte třeba s Dannym. To je hodný kluk a já si všiml, že již došlo k seznámení."
Na lídra celý kampaně měl totiž až moc podezřele dobrej přehled o takový banalitě, jakou byl můj program ve dnech nicnedělání. Tak jsem na něj asi nechápavě zíral a moje myšlenky začínaly bejt trochu paranoidní:
"Seš ty od Inrů nebo…? Ochránce asi nebudeš." Nakonec ze mě vypadlo jen strojený:
"Uvidím. Ještě jsem nad tím nepřemýšlel. Máš nějaký tip?"
Nepřestával jsem upřeně koukat, jako kdyby se na něm dalo vyčíst nějaký znamení, nápomocný k odhalení jeho skutečnejch úmyslů, a vnitřkem makovice se mi spřádala jinačí konspirační pavučina:
"No jasně! Musí dělat pro Inry. Proto jsem tenhle kšeft dostal. Zapadá to. Ale co André? Že by šel proti svýmu šéfovi a jako ochránce se snažil bránit moji závěť?! To zase nesedí! Takže musí bejt taky od Inrů. Od těch druhejch nebude, to by mě před jejich praktikama nevaroval. Nebo je Big Boss zrádce nasazenej do řad Inrů a André o tom neví. Pak si ale musím dát majzla na Dannyho, protože ho Rex nějak moc nápadně vychvaluje a podsouvá. Dokonce možná taky…"
A jak jsem se potichu zamotával do mlhovinový sítě imaginárních intrik, mluvil dál. Já vůbec nevnímal a jenom registroval, že se mu hejbaj rty. Myšlenka, že je s ním Danny případně spolčenej, mě zklamala a zároveň překvapila.
"Hmm!" vypustil jsem, jako kdybych teprve objevil, dávno jasný.
Vtom se TýRex, naproti mně s poloprázdnou šampuskou, odmlčel a zadíval upřenějc. Zřetelně si to povzdechnutí přeložil jako reakci na jeho návrhy. "Zaujalo tě to? Řeknu Dannymu, aby tě tam zítra vzal."
Sice jsem netušil, o čem to mele, ale radostí, že jsem ochotnej s Dannym někam vyjet, mi potvrdil, že jsou s hezounem parťáci a tak si budu muset hlídat záda před oběma.
Rozklížilo mě to na kvadrát, ale nesměl jsem ani v nejmenším náznaku prozradit, že tuším něco o nebezpečí, který mi od nich asi hrozí. Protože, i když jsem tomu všemu pořád nechtěl uvěřit a připadal si jako ve špatný parodii na tajný špicly a spiknutí všech druhů, zážitky z posledních dnů mi nedovolovaly dýl pochybovat, že se kolem mě reálně dělo něco nenormálního.
Tak jsem se usmíval a souhlasným kejváním předstíral velezájem o jeho nápady.
Očividně byl nadšenej a chystal se pokračovat v mluvení.
Vyšteloval jsem sluchovod, vybičoval vnímání a byl připravenej získat co nejvíc dat.
"Prima! Pojď! Já to s Dannym ihned domluvím." rovnou ale náš rozhovor ukončil
a vyrazil rázným krokem k baru.

André byl pod ještě větším vlivem alkáče, než jsem ho naposledy zahlídl z parketu. Seděl na vysoký stoličce, natlačenej na barovou desku, na který už částečně i ležel, a jen se hlasitě chechtal.
Rexáč mu položil ruku na záda, a nenásilně prozradil, že stojí za ním.
Zabralo to – André se obrátil a zajódloval:
"Bigííí Bossííí!" A večírek pro něho skončil. Rovnou se totiž otočil zpátky, opřel si čelo o ruce složený na baru a ve vteřině usnul.
Vyvolal kanonádu smíchu taky u ostatních okolňáků.
Když jsme všichni přestali, posunul se Tyranosaurus k Dannymu s polohlasným:
"Damián má zítra volno. Byl bych rád, kdybys mu ukázal, kdes fotil počáteční kampaň. Chci, aby se tam točila i část té Damiánovy, a ty mu nejlépe vysvětlíš, na co tam má být opatrný a tak. Vždyť víš." A stejně tak jak předtím položil ruku na záda Andrému, ji spiklenecky dal na Dannyho a usmál se na něj.
Já tam jenom postával, upíjel šáňo a horečně vymejšlel, jak z toho vejletu nenápadně vybruslit. Dannyho jsem v konkrétních minutách neomylně zařadil mezi komplice všehozla. U Andrého mi bylo jasný, že po ranní opici nebude schopnej příští den vůbec ničeho, co by mě mohlo ochránit. Byl jsem smrtelně vyděšenej z představy, že sám jedu na neznámý místo v cizí zemi s někým, kdo mě chce asi zabít.
Big Boss se mezitím zbavil prázdnýho skla, uvolněnou dlaň mi položil na rameno
a jako otec, co objímá synátory, se loučil:
"Excelentemente, chlapci, nyní už se domluvíte sami! Příjemnou zábavu a dobrou noc!" Důvěrně poplácal Dannyho a vyrazil ke schodům z pláže.
"Gracias! Tobě taky!" odpověděl skorobráchanec za nás oba.
Já jenom pokynul skleničkou, pak ji vysosal, odložil na bar a podíval se možná dost zoufale na Inrouše.
Musel vycejtit i pochopit, že nejsem óká. "No, těším se moc, že si vyrazíme. Navrhnul bych to i bez Rexe."
"Hmmm! To je milý," zamručel jsem. Po tom všem nějak nebylo v mejch schopnostech vnímat, co mi vlastně povídá, ale hlavně jak.
Neopouštěl nastavenou hlasitost:
"No, já tě zítra vyzvednu v devět. Teď musím jít a uložit tady tu Růženku. Dobrou
a hezký zbytek večera!" Během toho si ale přitáhl moji pravou ruku pod barem a do dlaně mi vložil několikrát přeloženej paragon.
Diskrétně složenej a mnohem diskrétnějc vloženej.
Pak rychle sesedl z barovky, podebral spáče Andrého pod jeho levačkou a takhle zavě-šenýho na rameni odvedl pryč.
Když zmizeli z dohledu, jsem poodstoupil a natočil se čelem k mořskýmu ševelení. Z titulu gigantický praexistence se mi šplouchavě vysmívalo, ale zároveň přítmím poskytovalo soukromí, potřebný k rozbalení a přečtení motáku.
Louče za mejma zádama hořela snaživě. K rukám mi posílala mihotavou záři,
a osvětlovala propiskový tahy na rubu účtenky:
"Odvedu Andrého do jeho domku a pak počkám u Tebe na terase. Nenech mě čekat dlouho, prosím!"
Do hlavy se mi začínala nasoukávat zběsilá scénka, jak mě odstraňuje už tam a ten večer
Nestihla to ale celá a brzo se rozplynula jako pára nad hrncem
Zdivočelý úvahy jsem začal kormidlovat až v danou chvilku:
"Tupče! On přece ví, že Donna varovala, proto by se tak okatě s Tyranosaurem nedomlouval, kde tě zlikvidujou."
Sice chabej argument, ale jinej nebyl po ruce.
Jenže já po nějakým hrozně moc prahl. Chtěl jsem věřit, že není zlej a neublíží mi. Stejně jako tomu, že je snad opravdu jeden z těch dobrejch Inrů, tím pádem i zdrojem novejch podrobností k závěti. U ní jsem si už taky v nejvyšších otáčkách přál, aby nešlo jenom
o bídnej kabaret.

Stál na mojí terase, a jak jsem se k němu přiblížil na krok, šeptnul, abych ho přes ni rychle pustil dovnitř.
Po odemčení vchodovek jsem prolítnul předsíní, popadl pepřák a zastavil se až u bal-kónovek, kudy vklouznul za mnou.
"Nerozsvěcej!" zavelel a zatáhl závěs.
"To jsem ani neměl v úmyslu."
"No, ne! Tak to nemyslím," odsekl a odtahoval ruku, za kterou jsem ho chytil.
"Tak promiň! Já myslel…, že se ti taky líbím."
"No, ano! Ale na to teď opravdu nemám pomyšlení," zamumlal a zdvořile do mě strčil. "Posaď se!"
Kydnul jsem se do křesla a poraženecky odhodil kasr na taburet. Setrvačností se odkutálel až do vyzáblýho pásku světla, co zvenku pronikalo škvírou v zatemnění.
"No, vtipné! To jsi mě chtěl oslepit a pak znásilnit?" vyprsknul Danny.
"Blbe! To vaše fantazírování mě vybzíkalo tak, že už pomalu ani nevím, jak se jmenuju. Na pláži jsem o tobě zapochyboval."
"No, tak to nemusíš! Kdybych já patřil k tam těm… Tak už tady nejsi."
"Hele, tohle je fakt hrozný!"
"Co?"
"To, co děláš právě teď a udělala i Donna. Něco rozpitváte a pořádně nedořeknete."
"No, a proč si myslíš, že jsem teď tady?!" vydechl hluboce a posadil se.
"Že by se konečně ledy hnuly?!" vnesl jsem do toho trochu naděje.
"No, také doufám! Protože jsem tvůj ochránce a měl se ti asi ozvat dřív. Nejprve bylo ale potřebné zpovzdálí obhlédnout, kdo všechno se kolem tebe pohybuje."
"Ty?! Ochránce? Ale to je André. Teda aspoň včera mi pověděl."
"No, je to možné. My o sobě navzájem nevíme, stejně jako podrobnosti o tvém dědictví. Já mám za úkol tě chránit, a také až potvrdím, že máš Inroklíč…"
"A komu?"
"No, to přesně nevím."
"Dobře, dobře, ale nějak tě naverbovat museli."
"No, ano! Viníkem je Donna. Tedy nevědomky. Když mi řekla, co naši provádějí se zbytkem dědictví, mi to rovněž přišlo nekorektní. Ale nechtěl jsem se zbrklou partyzánkou. Pouze jsem ji propašoval mezi koktejly, aby si nemyslela, že pomáhám našim. Předtím jsem ale začal pořádně pátrat doma a něco našel."
"Co?"
"No, kontakt na právníka zastupujícího levobočka, který už uplatnil svůj podíl. Tak jsem mu napsal a nabídnul svůj potenciál, kdyby třeba náhodou patřil k ochráncům."
Celej vnitřek se mi rozkmital. Ucejtil jsem šanci, jak se dostat k dědicům, co triumfovali.
"A kdo to je?"
"Neřeknu! Slíbil jsem. On mi totiž obratem odpověděl a taky vysvětlil, proč se udržuje celý ten zamotanec kolem Dandyho závěti. Veškeré důvody i podmínky uznávám, protože je stanovil můj nejoblíbenější pradědeček. Proto ti neprozradím víc, než mám dovoleno."
"To je hrozně moc hezký, ale nemohl by ses aspoň pro jednou překonat?
Prosííím!"
"No, to doopravdy nemohl. Nezlob se! Předtím, než mi tě svěřili, si určitě prověřili moji spolehlivost. Naši totiž v téhle záležitosti navyváděli hodně křiváren, které chci odčinit. Pravidla porušovat nebudu. Věřím, že mají smysl a jsou proto, aby ses dostal tou správnou trasou tam, kam máš."
"Do prdele," zabručel jsem si do rtů.
"No, ne! Tam určitě ne," uchechtl se.
"To byla nadávka!
"No, to mi došlo. Ale k tomu nemáš důvod."
"Myslíš?!"
"No, nemyslím! To vím! Protože už jsi ve společnosti lidí, kteří ctí zásady a morálku."
"Ušlechtilý," zahuhňal jsem zas trochu ironizovaně, ale kousíček mýho já mu zároveň rozuměl. Musel jsem urychleně zneutralizovat jeho kyselý zkoprnění. "Fakt to myslím vážně!"
"No, jsem rád, že chápeš. O to mi vlastně šlo. Chtěl jsem, abys věděl, že už tě mám v zorném poli, a byl v klidu. Za pár dnů bych se měl snad dozvědět, kam tě nasměrovat, tak ti hned nějak nenápadně dám vědět. Jinak se spolu už asi neuvidíme, abychom neprovokovali."
"Škoda!"
"No, souhlas, ale tohle je důležitější. Hele, já mám ještě něco v plánu, musím pádit. Pořádně se zamkni!"
"Rozkaz!" zasalutoval jsem do otevřenejch dveří na terasu, ve kterejch zmizel rychlejc, než se před tím objevil. Zavřel jsem je, a teprve si všimnul, že sousední okno je pootevřený na mikroventilačku, překrytou zataženou záclonou. Okamžitě jsem ho dovřel a nadvakrát pozamykal i vchodovky.
Zalehnul jsem, ale už v tu chvíli se strašákem dlouhatánskýho čekání na nějakej ten spánek.
Tolik smíšenejch pocitů jsem snad ještě nikdy neměl a připadalo mi, že usínám s jedním okem otevřeným.

Opravdu jenom připadalo! Obě naráz otevírám.
"Zvuky v obejváku!"
Je hluboká noc, všude ticho a já s nadzvednutou kebulí nastavuju uši do prostoru.
Nic podezřelýho.
Jenže něco před chvílí určitě bouchlo, jako by se otevíralo na terasu.
"Sakra," kleju potichu, "pepřák!"
Zase je to slyšet. Tentokrát už ale zřetelnějc. Někdo je vevnitř.
"Do prdele! Co teď?!" ani nemusím říkat nahlas, aby mě ta věta samotná děsila. "Co mám dělat?!"
Ale po dalším zašramocení se ve mně probouzí hrdina a vytahuje mou podělanost z postele.
Asi mám pocit, že když budu opatrně našlapovat po špičkách, budu nenápadnej. Krokem baleťáka pomaloučku dovrávorávám přes kuchyňku až ke vstupu do centrální místnosti.
Nakukuju doprava. Doleva. Nikde nikdo.
Teď nestíhám ani "Kur…!" Mám cizí dlaň před čumákem a rovnou pevně přitisknutou na hubu.
Chytám se jí, ale v dalším zápasení mi brání Dannyho hlas, kterej slyším u pravýho ucha:
"Neboj se! To jsem já," přesto mě ještě nepouští, "ticho! Musíme být ticho a co nejrych-leji odsud zmizet. Rozumíš?"
Tlak jeho sevření povoluje až po mým souhlasným kejvnutí.
Jenomže na takovýhle akční scény ještě nejsem dostatečně trénovanej.
"Co…?!"
Danny je ale připravenej na všechno, chlebárnu mi zase rychle utěsňuje a přes tu svoji si přikládá vztyčenej ukazovák.
Ještě chvíli koulím očima, ale dochází mi, že je fakticky nutný držet klapačku. Zvednutým palcem signalizuju, že jsem se definitivně probral a už budu ztlumenej.
Dlaň pomalu sesouvá a špitá:
"Vysvětlím v autě. Pojď za mnou!
Jsem tak vyjukanej, že nevím jak, ale po něco málo sekundách sedáme do kabrioletu přistavenýho za hradbou u jedenáctkový terasy.
Po setech říznutejch zatáček městskejma uličkama uháníme dálničně na jih a zasta-vujeme až na kraji údolí, který pozvolně klesá k moři.
Nechtěl jsem rozrušenýho volantistu vystresovávat dotěrným zpovídáním, proto vítám, že mi s vypnutím motoru sám začíná, drobátko zbrkloidně a dost nesourodě, vysvětlovat, co jsem právě zažil.
Chápu, že provedl jakousi bláznivinu na moji ochranu. Není si ale úplně jistej sto-procentním vítězstvím nebo jestli jeho akce nevyvolá protiúder, proto se nakonec radši rozhodl uklidit mě z dosahu.
Sice ani tohle pořád ještě nepokládám za smysluplný, ale už z hezouna nemám na-hnáno. Nešťourám se v podrobnostech a snad i doufám, že mě sem vytáhl s nemrav-nejma záměrama.
Uklidňuju se a rozhlížím.
On se taky nechává unášet vyhlídkou na moře v dálce. "Krásné, že?" Ale už zase čučí jenom na mě. "No, a hlavně nikoho nenapadne, že s rozbřeskem budeme právě tady. Tedy aspoň doufám!" A dokonce se po dlouhejch hodinách i usmívá.
Nevím, čím se pokochávat dřív. Takže to rozděluju. Nastřídačku koukám na něj a do údolí.
Koncová metráž jeho klesání už není ozeleněná travkou jako rampa, kde oba po-stáváme, ale rozdrásaná pruhama pobřežní skály, probarvený nejrůznějšíma odstínama šedi.
Jako hrůzostrašný příšery vylejzaj skaliska z pobřeží a proměňujou se v útesy, po-skládaný do mírně ohnutejch pařátů, ponořenejch v moři do dálky, přibližně dvacet metrů od mělčiny.
Celý to skalnatý přírodní sousoší fakticky připomíná spáry nějaký bájný zrůdy, mezi kterejma se opakovaně, v souladu s pohybem hladiny, roděj asi šestimetrový gejzíry.
V jeden okamžik se tak na obloze před náma objevujou čtyři vodotrysky v synchro-nizovaným výskoku, pravidelně zakončeným impozantním burácivým rozčísnutím každýho z nich o špičatý hřebeny a chaotickým ústupem vody zpátky do hlubin.
Stojíme na trávníku a patřičně pokorně, já navíc s úžasem diváka, kterej prvně sleduje ohromný představení, se necháváme mlčky oblažovat tou nádherou a taky vzduchem naplněným minikapkama, co poletujou všude kolem nás.
"Ty fotky musely bejt nádherný!" s hlubokým vyluftěním posílám před sebe, když mám dostatečně uspokojený romantický já a uvědomuju si, že jsme asi lokalizovaný tam, kde zmínil Rex večer na rautu.
"Tvoje budou také," slyším najednou za sebou právě Big Bosse.
Naši svižnou otočku a pohledy plný otazníků odměňuje TýRex pozvednutým obočím. Jak kdyby nechápal, proč jsme tak zaskočený jeho přítomností.
"No, no! Netvařte se tak překvapeně! Vždyť jsem vás sem poslal. Nyní vám chci uká-zat, co v Dannyho kampani nebylo, ale mám vymyšleno pro Damiána. Pojďte!"
Každýho nás bere kolem ramen a jako jeden muž pod jeho vedením vyrážíme rovnou k útesům i rozdivočenýmu živlu.
Hypnoticky se kouká dopředu a nevnímá, že mi Danny škubavejma pohledama na-značuje, abych zdrhnul. Po veškerejch varováních a zkazkách o lidech, co na mě maj spadýno z nejrůznějších pohnůtek, ani na momentík nepochybuju, že ho musím po-slechnout. I kdybych tomu všemu nevěřil sebevíc.
Nemůžu se ale unáhlovat. Bude to navzdory Tyranosaurově síle. Pozná, že už vím, jakou sviňárnu chystá. Mohl bych tak ohrozit skorobráchance.
Snažím se s Dannym navázat další oční kontakt…
Jenže on se mnou ne, a místo toho důkladně prozkoumává terén na skalách. Kam se pomalu, ale jistě přibližujeme…
"Sláva!"
Šance nepřichází na dlouho a jindy nemusí vůbec. Jedinečnej okamžik považuju za útěkovej a viditelně mrkám. On to stvrzuje titěrným pohybem pravýho víčka.
Neváhám a jdu hbitě do předklonu, vysmekávám se tak Bossově pravý ruce, která můj úhybnej manévr nečeká a okamžitě ze mě sklouzává.
Souběžně s tím ho Danny plnou silou levý pěsti atakuje do břicha.
Rex se prohejbá v pase, předklání a díky leknutí, navíc podpořenýmu burácením gejzírů, ztrácí rovnováhu a zakopává o špičku vlastní boty.
Celý se to odehrává ve zlomku vteřiny a na úbočí, kde se nohama dotejkáme už jenom kluzkejch vyvřelin.
Stojíme na římse zhruba pětimetrový hloubky, zakončený nehostinným kotlem s kamenitou průrvou plnou ježatejch šutrů omejvanejch mořskou pěnou.
TýRexovo děsuplný vykřiknutí mnou projíždí jak naostřenej nůž a jemu musí bejt jasný, že není cesty zpátky, že skončí tam dole.
Úskokem se odhazuju na zelený, kde sice dostávám přesolenou spršku, ale jsem už mimo nebezpečí. I tak se ještě couváním potácivě sunu o čtyři šlápnutí víc stranou…
A tam přicházím o balanc.
"Zpětnej chod! Zpětnej chod! Zpět…," jako bych snad mohl odvrátit, že…
Že sleduju, jak Rexákova levačka pořád ještě trochu drží Dannyho za triko. To se vyhrnuje a už už to vypadá, že Big Boss nenávratně ztrácí kontrolu a bratránkovi se vršek povede úplně svlíknout přetažením přes hlavu.
Rex vrávorá. Tričko v dlaních křečovitě svírá. Přesto už nemá, jak by se udržel…
a padá.
I Danny je v perimetru kamenný rokle. Podjíždí mu noha, Rexáč ho stahuje s sebou
a oba naráz je pohlcuje hrana, za kterou se mi vytrácej z dohledu.
Nedá se ani pohnout. Bezmocně jenom přetahuju bulvy za okraje útesu v naději, že se
o něj Danny zachytil.
Ale nikde nic.
Jsem vyšokovanej. Vyděšenej. Nemůžu rozhejbat plíce. Zoufale, ale marně dejchám přes bránici. Hrudník mi divoce poskakuje nahoru a dolu.
Mám pocit, že takovou šílenost nemůžu přežít a její doznívání mě hned zadusí.

V hlubokým nádechu si tryskově sedám v posteli.
První mikromžiky nejsem schopnej orientace… ale už rozeznávám bílej strop se zla-tejma lístkama. Začíná se mi rozjasňovat.
S druhým pořádným nasátím vzduchu se mírně stabilizuju. "Fuj! To byl hnusáckej sen!

Rozhovor s Michalem Reho