Julius Zeyer

Text je z pera historika a pedagoga, který svoji obsáhlou populárně naučnou práci nazvanou GAY HISTORIE napsal pod pseudonymem Jiří Fanel. Nejprve ji uveřejňoval na pokračování v LGBT+ časopise SOHO revue, poté péčí nakladatelství Dauphin vyšla, doplněná o další texty, v roce 2000 jako kniha. 
Více jak pětisetstránková kniha Gay historie dnes není prakticky k sehnání. 

Zeyerova niterná odysea

Autor: Jan Vilímek - Humoristické listy, roč. 1883, č. 45, digitized by Czech Academy of Sciences, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5641362

K nečetným opravdu vynikajícím tvůrcům české literatury19. století jistě náležel Julius Zeyer (1841 - 1901). Jeho díla v duchu symbolicky laděného novoromantismu byla nejen vděčně přijímána kultivovanou čtenářskou obcí, ale výrazně ovlivňovala tvorbu jiných významných slovesných i výtvarných umělců (např. J. V. Myslbeka, J. Preislera aj.) Právě Zeyer údajně rozhodujícím způsobem napomohl uměleckému vývoji sochaře Františka Bílka. S mimořádnou silou zapůsobil rovněž na malíře Jana Zrzavého; třebaže v tomto případě nešlo už osobní kontakt, ale o vliv díla. Zrzavý později prohlašoval, že Zeyer byl jeho skutečným zasvětitelem do u mění.
A přitom byl tento uznávaný český spisovatel do značné míry samouk: syn pražského průmyslníka, majitele pily, se nejprve vyučil a stal se tesařským tovaryšem; pustil se pak do středoškolského studia, avšak při maturitě na piaristickém gymnáziu roku 1872 propadl. Rozhodl se tedy studovat sám, zejména jazyka. Podařilo se mu dokonale ovládnout němčinu, francouzštinu a angličtinu, dobře mluvil rusky, italsky a španělsky. Dost cestoval a v zahraničí pobýval i pracovně. Především v Rusku: v Petrohradě působil jako vychovatel u vzdělaného hraběte Vyljujeva, ministra carských statků a pozdějšího ministerského předsedy, posléze ve stejné funkci přesídlil na Krym do rodiny admirála hraběte Popova, sveřepě agresivního tyrana tatarsko-orientálního typu. Tam se setkal s "krásnou ženou v bílém", jež "byla zvědavou dobrodužkou rozvráceného velkého světa". Ta divoká "fatální žena" z Anglie, slečna Kershawová, jakožto Popova milenka ne zcela volná, leč nespoutaně svobodomyslná, křehkému básníku učaroval. Měl s ní romantickou schůzku v Itálii. Pak se objevovala ve všech jeho autobiografických dílech, v románu Jan Maria Plojhar (1891, pozn. fb) byla pojmenována paní Dragopulos.
Přesto však Zeyer zřejmě častěji pobýval v mužské společnosti. Jednou v Římě "za karnevalového veselí, když se bavil chytáním květin a kytic, které římští jinoši a muži házeli do kočárů, oken a na balkóny krásných žen, se setkal Julius Zeyer uprostřed třeštícího reje se známým z Prahy, architektem a malířem Jiřím Stibralem" (1959 - 1939, český malíř, pozn. fb), který byl o hodně mladší a studoval tam na akademii. Podniknou spolu, částečně pěšky, cestu po střední Itálii; později se znovu setkají v Rusku a vydají se společně podél krymského pobřeží. Navštíví i Tiflis, nynější Tbilisi. Právě při líčení jeho tamního pobytu Eva Jurčinová 
(1886 - 1969- prozaička, básnířka a dramatička, pozn. fb) ve své biografii aspoň naznačí to, co se dnes povětšinou ví, ale co se českým životopiscům tak těžko říkalo v notoricky tomu nepříznivých poměrech - že totiž velký spisovatel byl svým založením gay: "Julius Zeyer nevynechal v Tiflisu ničeho z veřejného i soukromého života, co mu bylo dostupno. Ani pověstných bani (lázní). Jaké dojmy tam hledal? Měl ve své duši, syn zmítaného věku, také kus prokletí básníků Zpěvů Maldorových (Comte de Lautréamont, pozn. fb), Květů zla a Pojídače opia (Charles Baudelaire, pozn. fb), že hledal na zneuctěném ostrově Venušině její stín - její ilusi - ilusi nemožné lásky, jež odešla? Přítel výtvarník musel mu dáti čestné slovo, že nebude se ptáti na jeho zkušenost z těchto míst." K archaickým koncovkám citátu se zbytečně přibaluje i omluva pro těkavé hledající lidství.

Zeyer, básník a prozaik, jehož jméno je na školách v hodinách literatury s úctou vyslovováno, často společně v trojici s jmény Jaroslava Vrchlického (1853 - 1912, pozn. fb) a Josefa Václava Sládka (1945 - 1912, pozn. fb), byl jedním z těch mimořádně citlivých a vysoce kultivovaných duchů druhé poloviny 19. století, pro něž musilo být jejich homoerotické založení v jejich době obzvlášť trýznivé. Zeyer však zároveň patřil i k těm - při vší své rozjitřenost - vnitřně zkázněným lidem, kteří si vlastní strádání vykupují prací.
Eva Jurčinová ve své monografii tuto situaci metaforicky opisuje: "Ale rychlé tempo Zeyerových studií a tvůrčí práce byly pouze mlha a vítr, jež chytalo jeho lačné srdce, toužící po jiném naplnění, srdce, kamenící v heroickém postoji řeholníka, hledajícího v naplnění řádové poslušnosti spíše opium nežli spočinutí své duše: v jeho krvi pálil stále plamen nemožné a neuskutečnitelné vášně, které propadal, a v jeho nitru nebylo té víry, která je vede nocí zemských hrůz k bráně, za níž zpívají andělé. Pracoval proto jen horečněji."
V době a prostředí, v nichž Zeyer žil, nebylo zřejmě dost dobře možné svěřit se přátelům, kteří takové založení nesdíleli. Patrně také k těmto souvislostem se vztahuje líčení Zeyerova pobytu ve Vodňanech: "Usedal na lavičku, sroubenou ze dřeva pod stříbrnou, nachýlenou břízou a odpovídal vlídně na pozdravy osamělých chodců, pozorujíce zvědavě jemného, prošedivělého, elegantního muže v sametovém kabátě, s rozevlátou kravatou a nápadně krásnýma rukama se starými východními prsteny, působícími tajemným dojmem. Jindy opět zašli s Heritesem do venkovské hospůdky u kostela vypíti sklenku vína." V těchto důvěrných chvílích se prý Zeyerovi chtělo vyzpovídat se !z bolestného dobrodružství srdce", ale přítel a rovněž spisovatel František Herites (1851 - 1929, český básník, redaktor a prozaik, pozn. fb) důsledně odmítal a nepřál si takovou zpověď slyšet. "Věděl, že hrdá duše básníkova má silně vyvinutý stud, který - snad již zítra - by se postavil jako zeď mezi jejich přátelství..."
Ať už se na té nemožnosti svěřit se podílela více hrdost nebo obavy a stud, Zeyer si našel způsob kultivovaného vyjádření toho, co cítil, ve svém díle. Podívejme, jak vypodobnil setkání dvou druhů v Románu o věrném přátelství Amise a Amila (1880, pozn. fb), čerpající látku ze starofrancouzského eposu z 12: století: "Amis pozdvihl hledí a rytíř na černém oři vyřkl radostně. - ,Amisi! Můj Amisi!´zvolal a pozdvihl též svoje hledí... Ale Amis zvolal: ,Můj Amile!´a pobodl svého oře, a přátelé si leželi v náručí a slza radosti zaleskla se jim v očích (...) rytíři nedbali udivených tváří svých manů, zahloubali se jeden druhému do hlubokého zraku, držíce se za ruce a koně jejich se nesli hrdě v čele skvělého davu večerní krajinou dál." Rytíř Amis se pro svého přítele Amila dopustí podvodu a je za to ztrestán malomocenstvím. Uzdravit jej může jen krev přítelových dětí. Amil se rozhodne Amise zachránit i za tuto cenu, aniž ví, že děti posléze kvůli happy endu zázračně obživnou. Zeyer takto tragicky heroizuje mužské přátelství.

Jiří Fanel

Jiří Fanel v této kapitole čerpal informace z knihy Evy Jurčinové - Julius Zeyer: život českého básníka (Praha: Topičova edice, 1941)