Neumím jen tak ztrácet lidi

Dvojrozhovor s básníkem Jiřím Janíčkem / Peterem Belanským

Původní rozhovor vedl v roce 1994 umělecký fotograf Jan Šimurda (Jansi) pro oblíbený LGBT+ časopis devadesátých let SOHO revue (9/94). Nápad pokračovat v rozhovoru po pětadvaceti letech jsem dostal, když jsem měl možnost a potěšení znovu se do původního rozhovoru začíst, protože tento čtvrtstoletí starý rozhovor je potvrzením, že dobré interview může být plnohodnotným literárním žánrem.

František Baďura (2019)


S Jirkou Janíčkem (39) jsme si povídali jedné únorové soboty o jeho básnické tvorbě a taky o knížce, která se po dlouhém čekání konečně objevila na trhu. Když jsme ji před třemi lety připravovali, těšil jsem se, že bude první sbírkou domácí gay poezie. (Bohužel prvenství jsme ztratili hledáním vydavatele.) Nicméně sbírka vyšla letos v dubnu pod názvem HLEDEJ LÁSKU a vedle krásných veršů určitě stojí za zaznamenání i autorovy odpovědi, které vám teď předkládám...

Jan Šimurda (1994)


Cítíš se být básníkem?

Snad to nebude znít pyšně, když řeknu, že ano. Ale pokusím se o vysvětlení. Nemohu zdůvodnit, proč píšu, já to v podstatě ani nevím, ale určitě mi to hodně pomáhá, jako se třeba někdo z něčeho vybrečí nebo vykecá, já se vypíšu. Asi je to součást nějaké duševní hygieny, když je nějaké radosti nebo smůly moc, tak se z toho vypíšu. Ale to není všechno, protože by to tak dlouho nevydrželo. A především by tam nebyla ta cesta. Básník je totiž někdo, kdo někam směřuje. On sám ještě nemusí, během toho směřování, vědět kam. Ale když se to potom vezme od začátku, ta cesta je tam vidět a je vlastně smyslem života.

2019

Snad to nebude znít pyšně, ale cítím se být básníkem a dnes jsem si tím jist. A už to není jen potřeba se "z něčeho vypsat". Je to způsob života. Dnes říkám některé věci hodně tvrdě. V hospodě, i v poezii. Samozřejmě se snažím nebýt hulvát. Někdy je to na hraně. Asi jsem byl před 25 lety o něco lyričtější, měl jsem maminku, sestru, spoustu lidí, které už nemám. S každou ztrátou někoho blízkého a to jsou i nejlepší přátelé, se definitivně zavřou jedny dveře a už se nikdy neotevřou. Přinejmenším ne na tomto světě. A to se na člověku a jeho tvorbě musí projevit. I na jeho cestě dál. Lyrika je dcerou nadějí a ty se s člověkem mění. V čase.

O jaké cestě mluvíš?

Strašně málo lidí může dělat veliké činy. To mohou jen velcí politikové a slavní umělci, největší duchové té doby, nositelé idejí -těch je vždycky málo, ale každý může něco malého udělat každý den. Například když se okolo tebe lidi hádají, je dobré se nepřidat, už to je pozitivní nezačít štěkat taky. A tu cestu jako využití každodennosti, schopnost být nezaujatým pozorovatelem, mám na mysli. Cestu jako snahu o mapování skutečnosti a zároveň pokus o převládnutí toho pozitivního kolem nás. Prostě stát se vysílačem dobrých zpráv, kladných myšlenek... Když si uvědomím, že něco je nade mnou, čemu se jednou budu zodpovídat - mám představu, že se budu zodpovídat za ty, které jsem minul, a za to, co jsem neudělal a vynechal a obešel, za to, co se nestalo. Za situace, když jsem mohl něco změnit, ale já to neudělal. Za to budu souzen... Čili nemíjet ty příležitosti a možnosti.

2019

Tak je to i dnes. Když všichni kolem řvou a štěkají, je pozitivní a někdy i velmi statečné se nepřidat. Nerozmnožovat nenávist, prázdná slova, lži, manipulace. Ale pravdu je třeba říct vždycky a nahlas. I za nejvyšší cenu. To mě naučila moje resistence proti minulému režimu. A nakonec mě z toho Nuseláku neshodili, jak slibovali. Možná to už nestihli. Nebo jsem jim za to nestál, nebyl jsem tak významný. Neminout příležitost vykonat čin lásky, dobra, to je povinnost. Někdo mi napsal- každý čin lásky mění k lepšímu celý vesmír. Zkouším to žít, prostě to dělat a obstát a funguje to. Pravda, i já selhávám a někdy mě zarazí vlastní sobectví. Nejsem Mirek Dušín, ani Juraj Stopercentný. Ale jak se zbavuju svých sobectví a zátěží, jsem silnější a svobodnější a jde to snáz. Nejde o veliké činy, každý den nelovíme z vody tonoucí a někoho z ohně. Ale i vlídný pozdrav a úsměv někomu, kdo mě nemusí, je činem lásky. I obyčejná každodenní slušnost. Vypadá to bezvýznamně, usmát se, pozdravit, podržet otevřené dveře, ale Michelangelo také nezačínal Davidem.

Jak to jde dohromady s tvou samotou, proč zůstáváš stále sám?

Já to vysvětluju teď ve svých pracích z poslední doby. Je to prostě tak: když někoho mám a žiju s ním, tak jako autor jsem mrtvý, protože nač bych o tom psal, když to žiju, když se v tom dennodenně koupu? A je to krásné! A ten cit a ty proměny a všechno to krásné a třeba i méně krásné mne tak zaměstná, že nenapíšu ani čárku. A nevím, jak to vyřešit. Většinou se to vyřešilo tak, že ten člověk odešel a já jsem upadl do smutku. Ztratil jsem někoho, no a napřed jsem se musel vypsat z toho smutku a pak, s odstupem třeba jednoho roku, jsem začal psát o tom všem, co jsme prožili.

2019

Tehdy to tak bylo. Dnes je to trochu jinak, už nemám tolik času a na některé věci musím reagovat hned. Teď. Ostatně jsem ve vztahu s jedním partnerem už víc než 21 let a to mnohé mění. Už to, že mě za tu dobu nezabil a že zůstal, o čemsi svědčí. A už jen za to si zaslouží můj obdiv a respekt. A samozřejmě lásku. Ztráty lidí už také chápu jinak. Nešílím žalem, cítím, že ta ztráta nikdy není definitivní. Naši poztrácení jsou ve skutečnosti s námi pořád, jen jinak. Samozřejmě je smutek nad ztrátou někoho blízkého, nebo nad rozchodem, přirozený a pochopitelný, ale život tím nekončí a dokud jsem, mám opravdu BÝT. A po kapkách užívaná samota je magická a naprosto nezbytná, aby se člověk nezbláznil. Něco úplně jiného je osamění. To je strašné. Kupujete dárky pod stromeček a nikdo si pro ně nepřijde. Každý den stejná čekárna u doktora, stejné mlíko v obchodě, stejný obraz na stěně a stejné ticho. Lidí je víc než sedm miliard a tolik jich nemá nikoho.

A není to náhodou tak, že se už při navazování nového vztahu těšíš, až po nějaké době budeš zase sám a budeš o tom moci psát?

Možná, že v tom bude něco patologického, ale já opravdu hledám. Nevím, jestli hledám špatně, ale zatím nikdo nepřišel. Hledám někoho, kdo to se mnou vydrží a počká, když mu uteču. Ne z domu nebo od něho. Ten útěk je dovnitř, do sebe. Potom neodpovídám, přemýšlím, jsem uzavřený sám v sobě. A to mi zatím nikdo netoleroval, ty moje útěky patří k psaní. Protože když mi přijde ta nálada, musím psát.

2019

Tak to se nezměnilo. Měls koupit chleba a máslo a není. Co jsi dělal celý den? Psal. A co ještě? Venčil psa. A vyleštil jsem zrcadlo v předsíni. No a? Já jsem měl dvě jednání, několik nepříjemných telefonů a žádný čas na oběd. A ty jsi psal. Co budeme snídat? Nevím. A kdo to má vědět, hergot? Jenže já musím psát. Opravdu musím. A když píšu, jsem jednoslabičný. Nebo hluchoněmý. Ne naschvál. Prostě musím. Zavolá ségra, pošesté mi vypráví totéž, hodinu a je to pryč. A on zase musí na ta jednání a když se protáhnou, nemá kdy na oběd. Naučil jsem se mít to máslo a ten chleba i v mrazáku. Kdyby náhodou. Nedělám naschvály, to jsme dělali do 5. třídy ZŠ, pak už nám to přišlo dětinské a hloupé. Už nehledám partnera. Ale udržet si jej je stejně těžké, jako jej najít a nikdo na to není dost chytrý. Ani já. Ani já nemám "své jisté". A nikdo nemá.

V tom případě to máš složité. Čemu dát přednost, tvorbě nebo vztahu? Může být člověk zároveň básníkem a dobrou hospodyní?

To by ses divil, jaká ze mě byla při posledním vztahu domácí paní! Já vařil, koukal na dveře, kdy ten můj přijde, a vyhovovalo mi to. A to bys koukal, jaké jsem měl tlaky a návaly a jaké hrůzy jsem prožíval, když nepřišel nebo když se třeba zpozdil. Taky jsme měli přátele, jinou dvojici, která měla pejska jako my, navštěvovali jsme se, samozřejmě pravidelný sex, a to trvalo téměř dva roky. Ale za tu dobu jsem byl jako básník v koncích. Napsal jsem toho moc málo, protože mne zaměstnávaly jiné věci.

2019

Dnes musím nějak rozumně balancovat mezi psaním a vztahem, protože oboje je to nejdůležitější. Člověk se poučí a naučí. Přece nezačnu na stará kolena obrážet gay podniky, holandy, parky a seznamky. Když jsme spolu prožili tolik let a přežili všechny krize, zaslouží si i partner můj respekt a musím se občas něčeho vzdát. Však na tom a jenom na tom vztah dvou lidí stojí. Já i on vydáme část své suverenity, svého území a na vzniklé pevnině stavíme. Nikde jinde dobrý vztah ani nemá cenu stavět. Nikde jinde stát prostě nemůže. Ale to rozhodnutí, čeho se vzdám a čeho on, musí být vždycky svobodné a jen jeho, nebo jen moje.

Ty jsi vlastně živoucí důkaz toho, že spokojený rodinný život je pro tvořivého umělce záhubou...

U mne to tak funguje. Ale přesto se čím dál víc přistihuju, že na všechny svoje tzv. trvalé vztahy stále častěji myslím a toužím po nich. A těším se, že zase budu hausfrau se vším, co k tomu patří. I za tu cenu, že budu méně psát.

2019

No, tehdy to tak bylo. Spoustu věcí jsem nevěděl, neznal, nikdy neprožil. Přišly později. Andy se mi zabil při autonehodě v lednu 1998. Člověk musí projít spoustou radostí a zlých věcí, ztrát a z každého ohně vyjde moudřejší. A silnější. Už ví, kdy couvnout, ustoupit a kdy si naopak dupnout. Měl jsem několik velkých vztahů a lásek a každý vztah mě někam posunul a nějak mě změnil. Přinejmenším už jsem věděl, co chci a co rozhodně ne. Když je vám 22 a někdo vám řekne končím, jdete do krámu pro flašku a nebo někam mezi lidi. Většinu lidí to prostě nezlomí. Neumřou na to. Hledají nový vztah a snaží se vyhnout minulým chybám. Nemusí to vyjít ani napodruhé, ale jednou to sedne. Až vyrosteme a až si to zasloužíme. A když je to dlouhý a hezký vztah, je zas dobré se připravit na to, že jednou zůstane jeden z nás sám. Prostě jeden z nás umře dřív, když nespadneme ve stejném letadle cestou na dovolenou. A ten co zůstane, si zaslouží přinejmenším to, aby neskončil pod mostem. A aby nezdědil moje průšvihy a dluhy. Nemusím mít košile srovnané do komínku a denně vyluxováno, ale v tomhle je dobré ten pořádek mít.

A nebudou ti potom chybět ty tvoje vycházky za inspirací?

Já vím, co máš na mysli, např. Letnou atd. To je pravda, teď nedávno jsem se šel postavit na Hlavní nádraží mezi ty děvky, oblíkl jsem se na to, abych zapadal, dokonce mi tam dvakrát nabídl taxikář kšeft, ale to je ono! Kdybych tam nešel, kdybych to nezkusil, tak o tom nemůžu psát. Samozřejmě tam ty kšefty neberu, ale jsem jakoby uprostřed děje. A nikdy bych nevěřil, co se tam může stát. Ale to nejsou jen tyto výlety. K mojí inspiraci patří i lezení po skalách. Dělám to i po tom úrazu, po tom pádu z těch šutrů, znova lezu. Když ochutnáš ten pocit, když tam vylezeš, to je fantastická věc! A já jsem připravený zaplatit - minule to bylo na dva roky špitálu, teď kdoví. A možná to je základ morálky: přijmout jako trvalé vědomí svého života, že za všechno se platí. A vyhýbat se tomu placení nemá žádný smysl.

2019

Tak na tu Letnou mohu i dnes. Nebo někam do klubu. S partnerem, s přáteli, nebo sám. Vzpomínat. Podívat se na ty nové herce na jevišti letního večera. Potkat někoho známého, po mnoha letech. Dnes mám u nohy 35 kg psí síly a v kapse pepřák, nebo dva. Můžete přisednout, pes je k dobrým lidem velice přátelský. Ne, do toho křoví u Stalina, to už ne. To si Pája nezaslouží. Že píšu i dnes básně o nevěře? Jistě, píšu. Kvůli vám. Já s ní nemám problém, protože ji nepáchám. Ne že bych nemohl, nebo neměl příležitost. Ale dnes by cena za jeden úlet mohla být příliš vysoká.

Co si myslíš o partnerské nevěře?

Nevěra je nezodpovědnost a ubližuje. Neuznávám nevěru a hrozně mi vadí. Lidi by si měli být věrní, a to neříkám jen kvůli AIDS. Když spolu žijeme, spíme, jíme - prostě spolu všechno, tak by nám to mělo stačit - a nakonec co ještě? Když půjdeš a sáhneš do jiného klína, tak tam stejně najdeš totéž.

2019

Je to podraz a nedá se to okecat. A dřív, nebo později mně to dostihne a zaplatím. A případ od případu víc. Až mě to zlomí, nebo zabije. Každá nevěra je zradou a kdo zrazuje partnera, může zradit kohokoliv. Přítele, tátu, šéfa.... Sám sebe. Já jsem také selhal. A zaplatil jsem tak tvrdě, že jsem si přál radši umřít. Bylo to zlé. Ale zasloužené. Patřilo mi to. A poučil jsem se. Dnes už ne, ani náhodou. Mám to, co spousta lidí nikdy nenajde a vážím si toho. Další šanci bych už nedostal a ani bych si ji nezasloužil.

A to vzrušení? Jistě, přichází. Krásný zrzek, nebo Rom v metru. Nebo ten černoch na Veleslavíně! To bylo něco! Jsem rád, že jsem nevyhasl a to vzrušení ještě cítím. Je krásné a patří k životu. Konec konců svědčí i o tom, že jsem ještě zdráv, relativně. Ale všechny nádherné chlapy na kouli do postele stejně nedostanu. A toho nejdůležitějšího mám doma. Ještě chci chvíli na kouli zůstat. Něco napsat, prožít, dostat a dát. A představa, že bych jednou ujel a přinesl domů třeba AIDS, nebo přivedl lumpa a zloděje, který by nás okradl a zbytek zničil, to je docela spolehlivá brzda. Měl jsem nádherné chlapy, i grázly. Celebrity, i lidi z ulice. Jednoho slavného herce jsem v Klubu David odmítl a on pak na mě na Letné najížděl autem. A když jsem si vedl z parku domů kluka, co vyšel předevčírem z lochu, chtěli mě nějací chlápci zkopat a on je srovnal. A nevzal mi ani nůžky na nehty, doma. Později jsme se potkávali a byl ke mně přátelský. A pokud jsem byl zrovna sám, tedy pokud jsem právě nežil ve vztahu a pokud chtěl, šli jsme ke mně domů, jako poprvé. Jen jednou jsem mu řekl, že je lepší nebýt zavřený, mít práci a střechu nad hlavou a tak. Víckrát ne. Já jsem se nikdy nevyptával, v čem zrovna jede a on se nikdy neptal, kde mám těch sto tisíc a bylo nám fajn. Později jsem o něm vyprávěl známému a on se zeptal: "A co bys dělal, kdyby ti řekl, že zabil?" Nevím. Opravdu nevím. Ani dnes. Ale asi bych ho nepráskl. On mi nikdy nehodil pod nohy klacek, byl hodný a měl mě rád. Na štěstí jsem to řešit nemusel, nikdy mi neřekl, že zabil. Někdy jsme se nepotkali rok a pak zas ano a on běžel do krámu a koupil mi dárek. A měl obrovskou radost, že dává. A skákal radostí jako děcko, že jsem si dárek vzal. Takového kluka nemůžu přece prásknout. On by mi to také neudělal. Mohl bych mu naznačit, co bych v takové situaci udělal já, ale nic víc. Ostatně- vím já, co bych opravdu udělal? Kdybych zabil?

Ale ta nepřekonatelná zvědavost, to vzrušení...

Mluvíš o zvědavosti, ale ona by tě měla urážet při tom vztahu, protože je v tom případě infantilní a nezralá. Degraduje tě osobně.

2019

Jak výše uvedeno, mám svého nejkrásnějšího doma už víc než 21 let. Upřímně, ani nevím, čím jsem si to zasloužil, ale mám. Potkávám dávné přátele, před lety idoly, dnes vyhaslé a osamělé a vždycky si říkám, jaké mám štěstí. Jistě, i my dva máme doma občas Itálii a sousedi buší do panelu, ale jsme spolu a máme se rádi. Štír s Kozorohem na sebe nemohou občas nenarazit, nejsem Taťka Tereza a Pája není Gándhí, ale potom vždycky uklidíme, uděláme si obkladek, přiložíme náplasti a jedeme do Alberta na týdenní nákup. A kromě všeho běžného koupíme jeden druhému něco hezkého. Nebo jedeme na pohotovost na šití a cestou domů se řehtáme, že nám málem rupnou stehy. A jde to. Mimochodem, Pája mi skutečně zachránil život. Odvezl mě na emergency do vojenské ve Střešovicích, nesouhlasil, že je to komoce, udělal povyk, ba škandál, pohrozil ministrem a byl jsem přijat na infekční s diagnosou herpetická meningoencefalitida, typ HSV 2. Lumbálka to potvrdila. Jedna z nejhorších virových nemocí mozku s nejhorší prognózou. První týden znám z vyprávění personálu a bylo to o chlup. Ve druhém zabrala antivirotika a domů. Bez trvalých následků. Nikdy nezapomenu na to, jak řval na doktora na tom urgentním příjmu DO PRDELE, JAKÁ KOMOCE? VŽDYŤ SKORO NEMŮŽE CHODIT, NEVÍ KDE JE A RÁNO MĚL HOREČKU 40 STUPŇŮ! Tak to je Pája. Přitom mi zakázal, abych o něm kdekoli mluvil, abych ho cpal do knížky a dělal z něj literární postavu, nechce do registrovaného partnerství a nepouští mě na PRIDE. A když mu řeknu, hele, napsal jsem báseň, ohrne levý koutek a zeptá se- tak jedeme do té botanické na ty orchideje? A o mém psaní si myslí svoje. Tedy jeho.

Přesto dobře víš, co mám na mysli, protože ani ty se jako mnich zrovna nechováš. Omlouvá tě tedy jen fakt, že momentálně žiješ sám?

No, nebudu ze sebe dělat nějakou svatou Pieru, nejsem eunuch. Samozřejmě, přijdu třeba v červenci na Letnou a ten večer bude jiný, než byl před týdnem nebo před měsícem, jiný lidi, noc je jiná, atmosféra je jiná od samého začátku, a já tam přijdu a chci zůstat nad věcí, chci zůstat divákem a koukat, dívat se, co se děje, jak se to tam splétá, rozplétá a taky se občas přihodí, že se stanu jedním z účastníků. I když dnes už to není jako dřív, když jsem přišel do Prahy, dnes už se tam toho odehrává velmi málo, možná že člověk tam chodí právě jen pro tu vzpomínku prvních zážitků. Jenže tehdy se to dalo prožívat jinak, protože nebyl velký AIDS a člověk tam maximálně mohl dostat po hubě. Kdežto dneska těch rizik je daleko víc a těch lidí je tam daleko míň, takže už to vlastně ani nestojí za to. Opravdu tam člověk chodí jen pro to vzpomínání.

2019

Pravda, nebyl jsem svatý. Ani náhodou. Dlouho jsem vypadal výrazně mladší a dlouho jsem toho bohatě využíval. Když jsem v roce 1983 přišel do Prahy, bylo mi skoro 29 let a v okýnku u Staromáku mi nechtěli nalít pivo a řekli mi o občanku. Chlubil jsem se, že jsem si v tom roce koupil tři preservativy a že po šesti letech pořád ještě jeden mám. A bylo to tak. Byl jsem ušetřen surových napadení, břitev a nožů, kopanců a všech možných nemocí, včetně AIDS. Žádný kluk, kterého jsem si vzal kdekoliv domů, mě nezabil, neokradl, ani nenakazil. Tím kdekoliv myslím opravdu kdekoliv, na Hlaváku, na WC v metru, nebo u Parlamentu, na Letné nebo u Voka. Pár nepříjemností bylo, ale ne kudla v boku, vykradený byt, nebo kapavka, třeba. Ani jeden nádherný bezdomovec nebyl na mě zlý, nenakazil mě svrabem a nevykradl mě. Sousedka na chodbě málem upadla, když nás potkala. Doma všechno ze sebe dolů, do vany a ty hadry do pytle na odpad a pryč. Vyšel z koupelny a byl krásný, jako svatý Šebestián. A voněl. Podával jsem mu ze skříně ponožky, slipy, triko, čepici s nehtem, kraťasy, bundu. Moc mu to slušelo. Potom jsme se nacpali a pak jsem to z něj zase všechno pomalu svlékal a srdce až v krku a potom.... Nevím, proč jsem byl ušetřen, ale byl. A to už kolem pár lidí někdo zmrzačil, zabil, vykradl, nakazil. A přišla AIDS a začal jsem chodit k Tondovi Brzkovi na Karlák na testy. A všechny byly negativní. Beru to jako zvláštní a ničím nezaslouženou milost shůry. Jiné vysvětlení nemám.

Zdá se, že i ty vzpomínáš na budování komunismu s láskou...

Nebylo to jednoduché, zvláště pro nás, ale myslím si, že ty dobré vzpomínky v nás přetrvají díky tomu, že jsme byli mladí a na mládí se už vždycky bude myslet jako na nejkrásnější údobí našeho života. Bez ohledu na politické nebo společenské zřízení.

2019

Já jsem se choval jako svobodná bytost. Taky jsem za to zaplatil. Klíč od garsonky jsem dostal v dubnu 1986 a za tři měsíce jsem si tam přivedl Vojtu. A měl jsem na háku, co na to sousedé a uliční výbor. A vydržel rok, první vztah v Praze. A po Vojtovi další. Komunistické průvody a volby jsem ignoroval, byl jsem platným údem církve českobratrské evangelické a psal jsem si s Radiem Vatican. A žil jsem, jak jsem chtěl. Můj sentiment k té době se tedy nevztahuje k politické realitě, ale k mládí a to je snad krásné vždycky. Pokud zrovna není druhá světová, nebo VŘSR. I když....Moje maminka se vdávala za války, šla do kostela, říct tomu nejkrásnějšímu chlapovi na světě ANO a na všude zdech ty červené seznamy popravených. A bylo jí to jedno, protože se šla vdát a byla šťastná. A moje sestra se narodila za rok, v květnu 1944. Protože se milovali, mamka a taťka. Válka neválka. Byli mladí, krásní a milovali se. Kdyby čekali, až ta mela skončí, třeba by to prošvihli.

Ale mládí je už vlastně pomalu pryč - a tak se ptám: co dál?

Možná jediné řešení, abys neskončil s neurózou a s vředama nebo ještě hůř, je právě to soustředění na partnerský vztah. Uvědomit si hodnotu toho partnerství. A nakonec, všichni budeme staří a je to tak spravedlivé. A nebudeme kvůli tomu skákat z Nuseláku. Mně osobně připadá na stáří nejvíc tragické ne to, že vypadám jinak než kdysi nebo že budu nemocný, ale to, že umřou ti, co byli mladí, se mnou. Když já budu vyprávět o tom svém dávném mladém krásném světě, tak všem mladším kolem to bude připadat neuvěřitelné. Jako když mi dnes maminka vypráví, jak za války chodili tancovat na Francisperk a pili kafe se šlehačkou a jak to pro ně bylo nádherné - no byla mladá, takže vidíš, válka neválka, bavili se, tancovali, žili. Co měli dělat? A taky vzpomíná a mluví o tom svém dávném mládí a ti, kteří jí to můžou dosvědčit, kteří tam byli s ní, ti už nejsou. To je na stáří nejhorší.

2019

Moje předchozí odpovědi jsou i o tom hledání. A jak výše uvedeno, nakonec jsem se ničím nenakazil a toho kluka jsem potkal. A žijeme jako všichni, co žijí s někým a pro někoho. V dobrém i zlém. Pája je schopen po mně hodit židli, ale kdyby mi totéž udělal někdo jiný, asi by ho zabil. A co chci dnes? Dopsat tu prózu, vydat druhé vydání sbírky HLEDEJ LÁSKU a třeba přidat další. Mám materiálu na tři sbírky. A jedna celá by mohla být ve slovenštině. A stáří? No, doufám, že bude o fous lepší, než si zasloužím. Jak jde čas, stále víc lidí mám na tom druhém břehu, než tady. Ale i tím člověk může projít s klidem, důstojností a bez zmatků a škod na zdraví. Vlastně musí, co jiného zbývá? Život je pořád krásný, i když já už třeba dávno ne. Krása trvá, dokud je důležitá. Aby se ti dva potkali, našli, přivoněli k sobě a zůstali spolu. Ostatně stárnou oba, spolu a čas je oba stejně mění a osekává. Každý věk má své radosti a své smutky. A některá nádherná obdarování přicházejí až skoro na konci cesty. Je fajn se jich dožít. I když k té kytce už neuděláte dřep, jako ve dvaceti, ale musíte k ní pokorně kleknout. Ona je pořád stejně krásná.

Ale ty máš přece jen výhodu, že můžeš svoje zážitky a svoje mládí uložit do básní a zbude tady přece jen nějaký hmatatelný důkaz o tvé době.

Máš pravdu, tak se taky dá zastavit čas. Věřím tomu, že za dvacet let to budou číst mladí kluci a ti budou mít stejné problémy a prožitky a u každé generace to bude stejné a pořád dokola. Zase ti kluci budou kňučet u nějakých dveří, ty dveře budou zavřené a některý se řízne do ruky žiletkou, některý se otráví práškama a některý řekne vlez mi na záda, jako my. Budou úplně stejní. A jestli to budou číst, tak tam najdou útěchu a zjistí, že nejsou sami a že to stále prožíváme všichni dokola.

2019

To je na psaní krásné. Mohou mi přitakat, čtenáři. Protože jistými zkušenostmi prochází každá generace znova a nemění se. A mohou v těch básních najít i odpovědi na zkušenosti nesdělitelné. Třeba gayství. Pořád dokola zmatek po objevení vlastní jinakosti, první neobratná pusa a pokus vzít někoho za ruku, vzít a neztratit. Po nezbytném sebepřijetí vykročení k přijetí nejbližšími, pak širším kruhem, vykročení k hledání místa v houfu a partnera.... Není to pořád stejné? A je to pravda, do básní a prózy mohu vložit sám sebe, zkušenosti, lásky, přátele, blízké a známé, všechny své srdcem přikryté. A mám je tak pořád. A vy všichni se mnou, když chcete. Kdyby si někdo dal tu práci, našel by můj a tvůj příběh už na hliněných destičkách, popsaných klínopisem. Jako jsme na nich našli popis výcviku psa k boji, k lovu, ke střežení stád, nebo k obraně domu a rodiny. A div se nebo ne, metody jak to psa naučit, byly tehdy v podstatě stejné.

Co se snažíš vložit do svých básní?

Život. Se vším všudy. Krásného chlapa, který mě má rád, kterému vláčním v rukou, i děvku, která se přišla prodat co nejdráž. Víru, naději. Svůj život, své hledání. Svědectví. A taky svůj život. A jeho a jejich. Protože básník žije tisíckrát. S lidmi kolem sebe. Jsem jako všichni, jen s tím rozdílem, že všecko, co do mě vchází, se přetaví v jakémsi ohni zkušeností, názorů a mého vidění a s razítkem TO JSEM JÁ to pak jde ven. Nevyhýbám se lyrice jara, ale ani tragice holand a věčného míjení někoho, kdo je celou dobu docela blízko.

2019

Tak. Tvorba musí být pravdivá. Musí v ní být život, můj, tvůj, jeho a její a jejich, každý obraz v paměti, každý otisk milovaných rtů a rukou. Světlo, láska, naděje. A taky zlo, protože je tady s námi, reálné jako krajíc chleba na talíři, nic abstraktního. Naopak, každodenní skutečnost. A musím si s ním poradit a nějak s ním žít. To neznamená spojenectví. Naopak, ten distanc musí být jednoznačný a jasný. Patří tam i boj se zlem v nás. A víra, že já, lidi kolem a celý svět můžeme být lepší a že je dobré to chtít, usilovat o to. Obloukem se vracím k obrazu poesie jako cesty. Jako způsobu života. Můžeš namítnout, že jsem před poesií na dost dlouho utekl. Je to tak, dlouhou dobu jsem psal sporadicky. Ale pořád jsem byl básníkem, i když mlčícím. Ani pro mne, ani pro poesii to nebyl čas úplně ztracený. V té době jsem vystudoval jednu školu, stal jsem se terapeutem a masérem, dostal jsem se do světa sportu a potkal jsem mezi fotbalisty nádherné lidi. Nebo chlapy, co v jednom dni uběhnou maraton, ujedou na kole 185 kilometrů a uplavou v neoprénu a v ledové vodě 3 800 metrů. A neumřou na to! A jsou třeba 10x za rok na bedně, první, druzí, nebo třetí! A přijdou na masáž a řeknou- máso, ty máš v rukou celou medicínu. A přivezou mi dárek z dovolené. A moje ruce je zahojí a připraví na další závod. Jirka. Přišel rozsekaný na pár masáží a na tejpování a za dva týdny vyhrál! A nebyl jsi to právě ty, kdo mě nasměroval k Frantovi Baďurovi a k psaní? Byl, bez diskuse. A píšu tak moc, až se skoro stydím. Zase ty, můj krásný kamarád Janík Šimurda. A Franta. Ten to rozsekl definitivně tím, že napsal, že mě našel a že na té sbírce žil 90. léta. To mě omráčilo. A došlo mi, že ta povinnost, ten závazek, být básníkem, neskončil. Že trvá. Přinejmenším k naší komunitě.

Vadí ti, že jsi homosexuál?

Ani nevadí, jako spíš mrzí. Mrzí mě na nás, že jsme k sobě často dost krutí. Že se tak snadno zamilováváme, a tak snadno zas odcházíme od sebe. Ale ten druhý to třeba tak snadno nenese, trošičku by lidi na to měli myslet, pro ně je to snadné všechno spálit a jít dál, ale pro toho druhého to může být šupa, ze které se už nenarovná. Já znám spoustu příběhů, kdy jednoho člověka to zlomilo natolik, že je buď alkoholik, nebo už nežije. Když už se vytvoří vztah, měli bychom si ho vážit a pěstovat si ho. My příliš snadno, třeba i po dvou nebo pěti letech, ten vztah opouštíme. Najednou přijde nějaký zajda, někdo jiný, a ten člověk to všechno hodí za hlavu a peláší za ním. Jako by těch pěti nebo deseti společných let ani nebylo. To mě mrzí a možná, že to je i takové jedno riziko, které mi brání po hlavě se vrhnout do nějakého vztahu. Já jsem totiž ty rozchody nesl strašně těžce. A nebýt lidí kolem mě, nevím, jestli bych je překonal. A to si nemyslím, že jsem slaboch, neumím prostě jen tak ztrácet lidi. Neumím to. Vadí mi i úmrtí, hrozně. Někdo řekne, život jde dál, život je takový. Ale mně to připadá hrozně kruté, najednou toho člověka nemít. Mně ty rozchody vždycky strašně ublížily. Mně trvalo strašně dlouho, než jsem se vůbec vyplazil z té tmy k nějakému světlu. A to jsi slepý, hluchý, němý, už nic nechceš, nic tě nezajímá. Z toho mě potom musí někdo vyvést. Sám to nedokážu.

2019 

 I dnes, po pětadvaceti letech, si myslím, že lidé by si měli každého hezkého vztahu vážit a neodcházet z něho bez rozmyslu. A že ten vztah musí budovat, stejně jako byt, dům, cokoliv. Být spolu je krásné a těžké a musíme se tomu stále učit. Je to beze všech záruk, nikdy není hotovo, ale musíme to zkusit a zkoušet. Dnes je i v heterosexuální komunitě spousta singlů. A statisticky už se rodí dokonce víc dětí ve volných vztazích, než v tradiční rodině, stvrzené svatbou. Jestli jsou ty trendy pozitivní, nebo negativní, o tom vedou spory lidi s šesti tituly a já jsem dalek vynášet nad kýmkoliv nějaké soudy. Ale jednoznačně jsem na straně trvalých vztahů a manželství pro všechny, kteří chtějí. A k tomu VADÍ - NEVADÍ jen tolik: do mé sexuality mě oblékl osud, Bůh, příroda, geny po mamince a taťkovi, náhoda.... jak chceš. Já jsem si ji nezvolil, nezteplal jsem v kriminále, nevybral jsem si ji jako znak nějaké výlučnosti. Měl jsem jasno hodně brzy, už na základce. Protože se mi líbili kluci a ne holky. A nezačalo to nějakým zmatkem a hledáním, ale rovnou tím, že mi ho Míra dal do pusy a bylo to ono. A pak jsem se zamiloval do vojáka, Roma, kluka tak krásného, že mě dodnes mrzí, že neumím malovat. A on se nespokojil s nějakým zmateným mazlením, ale rovnou mě položil na záda a rozevřel. Poprvé to dost bolelo, byl to prostě chlap. Podruhé už méně a potřetí skoro vůbec. A pak už jsem to chtěl, moc chtěl. A už tehdy jsem možná víc intuicí, než rozumem, pochopil jednu věc. Je to tak a buď se s tím naučím žít, nebo nepřežiju. Není to ani stigma, tragédie, ani privilegium. Není to důvod k tomu, abych sebou pohrdal. A aby mnou pohrdal někdo jiný. Ani důvod k tomu, abych se povyšoval a dělal z toho dar výlučnosti. Tibor byl na vojně dva roky a za tu dobu se mi stalo úplně přirozeným, být s ním a dát mu to, co chce. Nevytroubil jsem to na sebe hned našim a nikomu, Tibora mohl klidně někdo prásknout. A šel by do báně. Chodil jsem do deváté třídy. Proč bych to dělal? Vždyť jsem to chtěl, být s ním. Voják odešel do civilu, domů ke svým, ale pro mne udělal úžasně moc. Měl jsem krásné dva roky jen jeho a nemusel jsem hledat, riskovat, že narazím, nějakou slíznu, nebo se nakazím. Usnadnil mi sebepřijetí, protože sám se sebou nikdy neměl problém a miloval jako dýchal a jedl. Neřešil ani můj věk. Jen jednou mi řekl: "Vieš, že nesmieš o nás hovoriť. Mňa by zavreli a teba tiež, do nejakého špeciálneho domova. A robili by na tebe experimenty, aby si bol normálny, podľa nich." Nebyl jsem ťula a rozuměl jsem mu velmi dobře.

Díváš se na svět více očima básníka nebo obyčejného člověka?

Asi básníka. I na špinavý záchodek nebo na to, jak mé tělo překládají na velice úzký operační stůl. Na skálu, na kterou za chvíli polezu, se musím dívat jako lezec, abych nepřehlédl důležitý chyt, ale i jako básník, abych to, co si v sobě nesu nahoru a co se mnou může sletět dolů, dokázal říct. Musím mít obyčejné oči, abych se lidem, pro které píšu, neztratil ve výšinách, které jsou jen moje. Oni mají jiné, a kdybych jim ukazoval jen svou nahotu, nerozuměli by mi. Musím zůstat sám sebou, ale psát tak, aby se ti, kteří to budou číst, v tom poznali. Jen tak můžou mým básním přitakat. A ten souhlas je tím bodem, kde se stýkají naše životy. Ten dotek, ten souhlas, to je smysl poezie.

2019

Ono to dělení na obyčejné lidi a na umělce je trochu klišé. U skříně z IKEY, kterou musím chtě nechtě smontovat, jsem prostě obyčejný člověk. A musím postupovat podle těch obrázků a vzít do ruky šroubovák. A někdy, u ségry na dovolené, nebo doma v Březí u Mikulova, jsem moc rád obyčejným člověkem a lezu na moruše a na třešně jako kluk a vidlema nakládám na kolečko kravský hnůj. Protože mi nesmrdí a protože kravěnky si zaslouží čistý pelíšek. Já taky nespím a nejím na záchodě. Posloužit zvířeti mi přijde stejně důležité, jako posloužit člověku. Aby bylo voňavé, čisté a šťastné. A v bezpečí. Kdyby nebyla zvířata stejně důležitá, jako my, neexistovala by.

Obyčejný člověk umí hodně překvapit. Je spousta obyčejných lidových zpěváků, řezbářů, malířů, ochotnických herců bez AMU JAMU DAMU FAMU, nesmírně talentovaných a šikovných. Paní Brejchová si přistudovala až jako zralá žena. Ne proto, aby si tím potvrdila svoje herectví, ale aby mohla učit. O jejím fenomenálním talentu nikdo nepochyboval a nepochybuje. Nádherný Antonín Dvořák. Řeznický synek z Nelahozevsi, vyučený řezník. Samozřejmě, že se musel vzdělat a naučit, ale byl to skutečně řezník, po tatínkovi. A jeho hudba, plná víry, pokory, lásky a slunce už nikdy nepřestane zdobit náš svět. Za mých ochotnických let v Brně byla naší patronkou veliká herečka, paní Vlasta Fialová. Učila nás a vzdělávala nekompromisně a moc nás naučila. Mým učitelem zpěvu byl v Brně Mistr Bernard Kočař, učitel Hanky a Peti Ulrychových a jejich tatínka. Vždycky mi řekl:"Pane Janíčku, uděléte ze sebe Vopicu svatobořickó." A já jsem ji udělal a dodnes mám tři oktávy, po týdenním tréninku. Řvaj jsem na něj- ja val manán, ja val manán, zine alain, zine alain, gan gin gin gan gan gen gen, minili minili.... a bylo to tam! Jsem tedy hybridem básníka a obyčejného člověka. Jsem obyčejný básník.

Jan Šimurda - František Baďura