Ivana Vinklárková

Básnířka, byť žijící v Kanadě, věrna českému slovu, českému černému humoru a rohlíkům.
"Jsem a píšu.."

Nový textový dokument, pár řádku zmatku. Vyznat s v hloubi své duše, silné přání, které mi přeje ve chvílích lidské zvrácenosti. Papír se chvěje, bolí ho slova, nebyl určen k takové negaci. Ale nedá se nic dělat, empatie se mi jeví jako lidská slabost.

Můj otec oplýval vlastnostmi sebe důležitosti. Sliny mu kapaly na kravatu a močily na slabé a mladší a starší a nemocné. Byl to svět, na který by se mělo zanevřít. Byl to svět, na který by se mělo zapomenout. By se mělo, pořád by se něco mělo. Snažím se rozlišit vnější svět pravidel od vnitřních přání, byť většinou automaticky splývají v jeden obludný kus určující směr. Nicméně ve světě přátel se mi zbytky lásky lepí na paty, život se tak snáší snadněji. A zdá se, že slovo láska není jen pojem z knihy básní. Asi je zapotřebí lana, které vás nenechá utonout, byť jste ponořeni a tělo úzkostlivě lapá po dechu. Asi je zapotřebí lana, byť vám sůl prosakuje skrz kůži a rozežírá duši. Lano si s oblibou chválím. Přesto má naděje tkví v tom, že se jednou naučím plavat.

Nový textový dokument, pár řádku zmatku. Vyznat s v hloubi své duše, vynořit se u Sharon Circle ve svých 13 letech a vrátit se domů. Vrátím se domů, jakoby ten zlý sen vůbec neexistoval.

Nemorální


Nemorální, abnormální

povrch lidského těla

zakřiknutá touha anděla

krčící se v koutě

pomalu se houpe

s něhou sněhobílá tvář

sama se mi zdáš

jen pod výhrůžkou biče

Intimita


Zvětralá kůže

za nic nemůže

přišla o čas

naráz s vlakovým zpožděním

řád se změnil

Mužíček s cylindrem

vzmužil poslední vzpomínku

a prosil kolemjdoucí

aby přivírali oči

jedná se o počin

závažných rozměrů

a do toho nesmí cizí oko vstoupit

Cit pro nezdravé


Zvedly se ruce

začaly lámat okno

jako by to byl plast

obruč srážela dech na minimum

ocel se nesla stále výš

studila jako ona

podstata postavená do středu místnosti

zřejmě musí vyniknout

pro pocit

cit; lidem vzdálen

ale to jen pro to, že to tak sami chtějí

aby mohli přežít život


Sbohem a Palestina


Chodila jsem prázdnotou

i když jiní v tom spatřovali nebe

kryla se před vlastní nahotou

i když mužům se chvěly bezesné noci

procitám dolů

ostatní směry šedí zakryté

hanebný, ostudný smysl

lidský smysl žít

Pověz mi povrchní člověče

a kam tvé kroky směřují?

směřují domů

s notnou dávkou zlata na hřbetě

s umrlčím zpěvem v patách po odvetě toužícím

to zpívám já, tati

takhle jsi mě vychoval

takhle jsi mě stvořil

předem mrtvou dceru

chodila jsem prázdnotou

s napěchovanou nenávistí v krvi

hlasy vyzní v pravém slova smyslu

v dojetí umíráčku

zvony a bol

sbohem a Palestina

Bolest


Jsem teď v krizi

po devátý hodině ráno

ryzí povzdechnutí a venku bahno slepené s krví

jsem bolest a další bolest

a prý první dva měsíce bez prášků a alkoholu

odzvonilo Rivotrilům

snadné vzít

ale z čeho?

když vůle na chodníku škemrá jen o další únik

pomník z betonu

jsem bolest

a další a další dva měsíce na lůžkovým

s jehlou na dosah

ale ne pro mě

jedu na stacionář

a chci teď být chvíli důležitá

než zase půjdou po mně a vezmou mi mé léky

sestřičky jsou někdy vzteklý

a svoboda na dosah

shora volá a prosí usni

a já pokorně poslouchám

stacionář, můj stacionář

Iveto, omluv mě

musím na VZP

to se teď tak říká

K ničemu


Jani, mohla bys mi přinést hračku na hraní

mám ztuhlou páteř

a víc neprozradím

po domě se totiž zhoupla stěna

a na mě se sesypalo celé lidské trápení

pozdě bycha honit

na stín zapření spadla myšlenka o útěku

celá šťastná

že po letech vyšla najevo

ale prošlá vinou

že už je k ničemu

Chemtrails


Omlouvám se za to, že jsem byla zlá

ale na chemtrails mi nesahejte

nemíním usínat s pocitem blázna

a polykat nechuť čistého nebe v růžových brýlích

nesahejte mi na snídani plnou povzbuzujících látek

nesahejte mi ani na léky a dekadentní zmatek v duši

jenž úzkostlivě svírám

točím v kruhu a on?

zbabělec s nastraženým palcem ven

obchází bolest zadem

a oni?

stejní jsou

protože tak rádi přebírají příklad silnějšího

klonovaní

občas k nim patřím

ale to si nemůžu ani ublížit

kurvy, nesahejte mi na chemtrails

patří mně!

Vlasy


Chránila jsi

moje vlasy

před slunečním svitem

s příslibem destrukční zóny

pletla sis tóny

chvíli hrála kytara

a pak struny roztančila spirála smutku

kroky jedné ženy na míle vzdáleny krokům druhých

pozdě mluvit

můžu jen psát

byl to Američan a přišel o hodně

cítila jeho slzy

tekly proudem na opačnou stranu

hrdlo zkrvavené lihem

smýt i to poslední

poslechni

noc je ještě mladá a ďábla vzbudit

je hračka na hraní

a nejsi poslední ani zdaleka a ani zblízka

věrná, vztyčná místa, zakotvení

domov za zataženými závěsy

ještě chvíli věřit na posteli s nebesy

ještě chvíli spát

... A život jde dál


Už se za smrt neschovávej

nejsi na dně

nebuď blázen

na dně byla jen tvá víra

naděje a díla

ale vše jde zpátky zvednout

vždyť stojíš na zemi

dýcháš souznění s ostatními lidmi

s Američany, s židy a samozřejmě

nepodváděj

český lid je stejně bodrej

jen v terminologii ega spadl až na místo poslední

všichni jsme si souzeni

v kosmickém podzemí

břímě spolu táhneme

občas horečně, občas bolestně, občas spadneme

s ústy bolavými

pějeme nostalgii

kterou slyší jen naše vnitřní dítě

ale to už je starý příběh

jsem teď ženou a vycházející hlas patří mně

žiju tady a žiju teď

vnímám úzkost, ale vraždím smrt

pochovávám bývalou lásku

depresivní masku

sbohem buď

život jde dál i bez tebe

Slušní a slušní


Chtěla bys sát klitoris

ale to bys nejdřív musela sníst hlavní jídlo

a pak si ještě uvařit kafe

plaché řeči nadhodit

nafetovat, pomodlit

.. a než se ke mně přiblížíš

odejdu v tvých polobotkách

tak jako každý den znovu

a kdo se na tu scenérii vydrží dívat

pocítí pálení v očích

a na jazyku

než si všimne, že se mu tělo zmítá v plamenech

poslední dech

patřící vdově

jak ušlechtilé

Oči vzhůru


Zakrnělá představa v odumřelých očích

poletíme na měsíc

zadními vratky

vrazi a jatky

nenápadná zkratka

kusy mas

s postranními úmysly

nás pohřbili

jen povrch vábil zvučné

pružné ztopoření

Žena s knírem


Ahoj lásko

má krásná s knírem

trčící mírumilovná věta

zanechaná pod nosem

proneseme zbytek doznívajících slov

spolu (navždy)

v jedné tónině proplouvajících dní

na hrbolku ňader podvádím

čirou panenskou duši

miluji tě

ozvěna předchozích mileneckých pout

miluji tě ... nahou