Lesbická poezie

Carolyn Gammon
Sobotní nákup

Hladíš cuketu
a říkáš, potřásajíce hlavou,
ta
bude moc velká

Shodneme se  na anglické okurce
lepší ohyb
říkám

Ty zase
Kde  maj sušený ovoce?
Navlékáme si igelitové rukavice
přehrabáváme se hruškama a broskvema
vybíráme ty s ještě lepkavými středy

Nevypadá takhle
jako OPRAVDICKÁ?
říkám a zvedám dlaň s hruškou do výšky

Jenže se rozhlédnu a ty jsi ta tam
muž o kus dál
rozsypal na zem pohankovou mouku

Když tě objevím
v ústech ti mizí
ukradený polibek
Z koutu rtů
ti slížu zbylou čokoládu
další polibky uliješ
do náprsní kapsy

Ještě poslední zastávka pro čerstvé fíky

U pokladny
ti polibky čouhají z kapsy
dost nápadně
Ale obsluha
se jen usměje
a vrací nám drobné
se slovy
Přijďte zas

(přeložila Miluš Kotišová)

Stevienna de Saille
Pro vás, všechny

1.
Jednou se sklenicí tequily
pila se jako víno, zajímalo mě,
kdo asi ví, to zjištění překvapilo:
"od chvíle, co se známe", slyším,
jak hloupě se někdy snažíme skrýt, ale
já se tehdy neschovávala
z obyčejné opatrnosti, tak
jako se nyní schovávám
za tuhle nerozpoznatelnou formulkou osob.
Pro koho vlastně?
Mohlo by to být pro kohokoli, slova, která používám,
chytrá clona, skryje všechno, co chci opravdu říct,
třeba prostě miluju.
Včera večer to byla tequila,
pouhá vzpomínka na chvíle v náručí
vysoko na té střeše, všichni do odjezdu
trousíme se do světa, tak daleko, myslela jsem si, že už se neuvidíme,
to jen já se ještě nevrátila.

2.
Ještě jsem se nevrátila.
V objetí při loučení, slzy se nám řinuly z očí jako
nikomu jinému jsem tolik neřekla
a stejně jsem se neodvážila říct pravdu,
nikdy jsem neřekla miluju,
zlomilo mi to srdce, ale i to jsem přežila,
a protože jsem  neměla komu se svěřit, 
mlčela jsem, skrývala jsem i tuhletu báseň
ukrývala osoby, transplantovala vzpomínky, míchala postavy,
chci být tvrdým oříškem pro spisovatele,
nechci za sebou žádné literární pozůstatky,
dala jsem příkazy k jejich zničení.

3.
Náš rozchod mě zničil,
okraje duše zčernalé jako spálený papír,
pokouším se o konverzaci, když se potkáme, 
nemluvím o tom, jak mi chybí
naše ranní procházky,
přemítáme o uplynulém dni, každý večer
šeptáme pod dekou jako zlobivé děti,
chybí mi ta noc, kdy usínáme s rukama sepjatýma na polštáři,
i když už si nepamatuju, proč usínáme a držíme se za ruce,
zamykám svůj deník, abych na jednom místě mohla bez obav říct,
že miluju a někdy
proti nenávidím,
celé dlouhé noci si to vyčítám, ale pak se ráno slunce odráží v ospalých očích
a já si stále nedokážu pomoct.
Nikdy se nepohádáme, žijeme vedle sebe, obnošené jako župany
visící na dveřích v koupelně.

4.
Ty dveře, které někdy zavírá, abych unikla.
Nemluvím o těch nocích, kdy jsem prohledávala město
abych našla známou tvář, kdy jsem žárlila na ty, kdo jsou blíž než já,
nemluvím o těch nocích, kdy jsem se skrývala, protože už jsem měla příliš
a doufala, že se někdo vrátí zpět. Někdy to tak dopadlo a někdo už nepřišel,
ale já přesto nepřestala milovat,
čekám, až tohle dokážu říct jediné osobě
svobodně a s nadějí na uspokojivou odpověď,
hlas, úsměv, zvláštní souhra světla, čas smíchá tváře, 
všechny osoby jsou mimořádné, jedinečné,
Ale bylo by zbytečné se snažit se tu najít sama sebe
oddělit své já od ostatních?
není to možné
tahle báseň je pro vás, všechny. 

(přeložila Dáša Frančíková)