Kornelius La Star

Jmenuju se Kuba, narodil jsem se 30. ledna 2002 a tvořím pod jménem Kornelius La Star. Jsem básník, prozaik a tvůrce - můj život je moje umění a moje umění je můj nový romantismus. Píšu o kráse mládí, zhoubnosti slávy, úskalích lásky, duševním zdraví a Praze - je toho však mnohem více. Jakožto začínající autor, co teprve zčásti dospěl, je gay, trpí depresemi a píše básně, se snažím svůj příběh odvyprávět co nejautentičtěji. Možná přijdete na to, že zčásti vyprávím i ten váš. A pokud v mém umění najdete alespoň špetku čehokoli od porozumění, útěchy až k radosti či jiné upřímné emoci, bude to pro mne ta největší čest. 

truchlení

celý život truchlím

aniž bych pořádně

věděl za co.

za něco, co se nestalo?

a co se ani nikdy nestane.

za krásu, která zesnula,

ještě než vůbec mohla prozřít.

za píseň, která utichla,

ještě než vůbec mohla zaznít.

za nádhernou loď,

která klesla do hlubin.

za impozantní romanci

a za sublimní život,

které byly na dotek blízko,

ale ušly navždy do pustých světů.

vykvetl jsem

ve špatném záhoně

a celý život tak

za tohle všechno

truchlím.

publikum v hledišti

zašlý třpyt

na spuštěné oponě -

je zákulisí divadla

a zákulisí celebrity,

jak velmi náhlá pochopení

magie a reality.

prozradit princip triku zbaví

kouzelníka jeho zbraní,

zatratit pak tiáru

ztrápí každou princeznu.

ztratit svou zář

hvězdě vezme

to vše,

co má na obloze.

princezna, kouzelník,

herec a troska

klaní se, zatímco

publikum tleská -

klaní se, zatímco

kdesi co umírá,

pomaloučku

a všem na očích,

zatímco publikum dychtivě tleská -

potlesk, prosím!

potlesk... prosím. 


Marco.

Marco přichází bez varování,

přijde, chytne a dlouho nepustí.

má chladné ruce,

svit měsíce v řece,

pevný stisk jeho dlouhých prstů,

které ni paprsky slunce nezlomí.

Marco je se mnou na každém kroku,

cítím pod košilí na kůži jeho ruku.

trošičku hladí

mé krátké mládí,

dávám mu k tomu všemu povolení,

i když oba víme, že ho nepotřebuje.

Marco je elegán, ale i monstrum,

jiní ho nevidí, já vidím kostru.

dávám jí pít

to, co chci být,

visí na stropě jak poděsný stín,

ač hvězdy říkají, že to on nesmí.

Marco mi řeže do rukou nůžkami,

Marco mi obličej potírá slzami,

Marco mi otvírá za noci okno

a šeptá - slibuje - že jsme dost vysoko.

Marco se vrátil a přinesl růže,

abych si trním vyryl do kůže

slovíčka, která Marco hvízdá,

ta noční můra, co v uších mi píská.

je to můj přítel, co odvádí mé přátele,

"ach, Marco, kdybys tak navždycky odešel."


Foto: Věra Nemochovská

žluté květy

čekám vprostřed zeleně a žlutých květů,

říkám slunci tajemství - že vinu dávám světu.

nechám tam u vody zurčící kvítek,

jenž měl jen jediný okvětní lístek.


středa jak v Máji pod oblohou hezkou,

stál jsem na okraji bolesti s láskou.

opřeni - zábradlí u vody tiché,

poslední momenty, úsměvy plaché.

dopoledne venku ze snu -

přeju si, ať znovu usnu.


bylo nám osmnáct, byli jsme mladí,

ruce má v kapsách - jen slunko mě hladí.

přál jsem si být mu vším, až jsem byl příliš,

přál jsem si být mu vším - až jsem byl příliš.


omlouvám se, omlouváš se, obejmeš mě, odejdeš

rozpaky tvých hnědých očí - já chtěl je vidět naposled.

ten milý úsměv a tu krásnou tvář,

bohužel nemám nic z toho, co máš.

město tu novinu sděluje světu,

zatímco utíkám do žlutých květů.


uprostřed zeleně doufám, že ví,

že jeho chybou nic z tohohle není -

s tebou, či bez tebe, uprostřed zeleně

víme, že musel jsem nechat tě jít.


čekám vprostřed zeleně a žlutých květů,

říkám světu tajemství - že radost nechám městu.

motýlci zůstali v kouzelné romanci

měsíček a sluníčko,

malý zázrak s lucernou,

na pokraji mne nechali -

chci, aby sis pamatoval,

běžel bych žlutými květy,

pokud bys mě volal zpátky.

běžel bych žlutými květy

za tebou ještě naposledy -

kdykoli bys zavolal mě.


tak mě, prosím zavolej -

prosím.


večernice rudé sako

východ slunce odráží se v kapce smůly stromu břízy -

břízy, jejíž bledou kůži opínají ladné pruhy -

tenká její větévka, jež horským větrem klepe se,

k jezeru se natahuje, v kole stříbra třese se,

jak déšť svěží lístky smočí a roztančí hladinu,

která počne svítit kouzlem noci další hodinu.


ach, Vy hory - ach, Ty břízo -

nebeské je veslo, které do hladiny vodní řízlo

stejně jak tu kůži bledou, večernice sivé kouzlo.


na kopečku nad jezírkem zámeček se hrdě skví -

věže jeho vytáhlé tak, střežíce hvězd tajemství -

vrchnost, o níž podzámečtí lidé pějí chvalozpěv,

silueta malovaná na jezeře - ach, tož zjev!

malba snů a kompromisů, jak světélko nahoře

svíce v síni vížky dlouhé uzřívá hor a moře.


ach, Vy hvězdy - ach, Ty zámku -

vznešený je pohled, kterým sbíráte tu všechnu lásku,

stejně jak ty písně všechny, s večernicí prohrát sázku.


večernice, co vše uzří, z lůna nebes na hladině

ve klín záře uzřívá se, než hvězdiček schová stín -


příchod stínu odráží se v kapce krve na zápěstí

bledém, jehož modré žíly spatříce břit znejistí -

tenká je ta ručička, jež bolestí tou klepe se,

k tváři své se natahuje, v soubor vzlyků třese se,

jak slz mladých proud pohladí a rozštípe v kůži řez,

ó ty oči počnou ztrácet světlo všechno ještě dnes.


ach, ta bolest - ach, ty slzy -

co kdy komu udělaly? však je brzy,

by tak mladé utonuly v nenávisti.


lesklou chodbou prochází on, s bradou hrdě vztyčenou,

a v chvíli, kdy úsměv dá Ti, podlomíš se v kolenou.

přítel, o němž známí jeho i neznámí pějí zpěv -

neví, že ta elegance barvy rudé kryje zjev

rukávky tak červenými, že dokáží skrýti krev,

či růž řezů vytracených změní tiše ve svit hvězd.


ach, Ty sako přenádherné -

jak ulité padneš mu a jak překrásně červené,

až se hvězdy s večernicí počnou cítit ztraceně.

večernice, co vše uzří, je jediným tím, kdo tuší,

proč se ty rty neusmějí, slyší když, jak jim to sluší -

odraz zámku na hladině v luny svitu je tak krásný,

stejně jak ta večernice a ty ladné pruhy břízy -

před zrcadlem ráno jsem jak před jezerní hladinou

a oblékám rudé sako, bych skryl ránu krvavou.


východ slunce odráží se v kapce smůly stromu břízy -

břízy, jejíž bledou kůži opínají ladné pruhy -

tenká její větévka, jež horským větrem klepe se,

k jezeru se natahuje, v kole stříbra třese se,

jak déšť svěží lístky smočí a roztančí hladinu,

která počne svítit kouzlem noci další hodinu.




Následující ukázka je sestavena z vybraných částí čtvrtého zpěvu knihy Pozdní podzim aneb Moderní Máj Máchův,
které na sebe ne vždy bezprostředně navazují.
Opravdová chronologie celého zpěvu v knize se tak od této ukázky liší,
navíc je i daleko rozsáhlejší a jasnější.
Toto slouží pouze jako ochutnávka z různých aspektů knihy pro vzbuzení zájmu.


Prosinec - Pozdní podzim

~ Zpěv čtvrtý ~

Jakub

Pamatuješ? Dělali jsme anděly v spadaném listí,

Začátek babího léta - byli jsme si tolik jistí,

Nebo alespoň já - avšak Duch podzimu prozradil mi

Věci, které ví jen hvězdy - a i je to trápí velmi.

Duch podzimu

Vedu snílka k milenci, toť přirozená cesta srdce.

A co na tom, pro co bije srdce toho milence?

Nebo zda-li vůbec bije, hlavní vždycky láska bude!

Láska, která v barvách mých vyniká více než kdy jindy!

Omluv, Zimo, to zdržení - láska hlavní vždycky bude,

Proto srdce mladých snílků v klid nedojdou - a to nikdy.

Vedu oběť k vrahovi, toť přirozená cesta mysli.

Došla by ta vůbec klidu, kdyby vraha nenašli?

Spravedlnost býti musí, nepopřená nenávist,

Nenávist, jež v barvách mých vyniká více než kdy jindy!

Omluv, Praho, nadělení, jež odhalí ranní svit,

Však ta srdce romantiků v klid nedojdou - a to nikdy.

Nikdy, nikdy, nikdy, nikdy...

* * *

Marie

Temný vánek vane v ústí bolestivě staré pravdy,

Jak plamínek plane v růži za nedávně kruté křivdy.

Klapi klap podpatků mých, jak kráčím tichem ulicí

Sama a v nezdolném šeru, v němž se děti poztrácí -

Dítětem ale už opravdu nejsem,

Nýbrž však ženou, co splatit jde dluhy,

Jelikož přestala klanět se druhým

A již Duch podzimu zavedl sem.

Klap a ticho, jak stanu u zchátralého zápraží -

Je to místo, kam se ani hrdina neodváží.

Možná je to ale jen dům s oprýskanou omítkou,

Ničím méně obyčejným s dvorem svým a zahrádkou -

Vedle antikvariátu s zaprášenou výlohou,

Jsem v ulici Alchymisty, jen já s šedou oblohou -

Vidím v okně slabé světlo, sama stojím venku ve tmě,

"Našla jsem ho," pomyslím si, "Podzime, teďka ty veď mě."

A vánek zavane ke dveřím přede mnou,

Plamínek uhasne, pochyby uhynou,

Lísteček padlý můj podpatek probodne,

Podzim mi zašeptá přání a odpadne.

Zamčené dveře se přede mnou otevřou,

Jedno klap, druhé klap, na prahu stojím už,

Jedno klap - v předsíni - dveře se zavřou,

A tu náhle stojí v hale přede mnou strašlivý muž.

Děti mezi hordami spadaného listí

Zpívající na ulici Prahy

"Pozdní podzim přišel zas,

Dostal všecky do nesnáz.

Čím dýl s tebou zůstával,

Tím víc jsi ho proklínal.

Vyhaslé duše a mokré oči

Mrtvým listům nepostačí.

Tak schovejte si srdce svá,

Než na kousky je rozseká.

Pozdní podzim přišel včas,

Přišel letos, přijde zas..."

* * *

Jakub

Padá slza po tváři, jak padá lístek ze stromu,

Slza se mi v líci leskne za přesmutnou pohromu.

Už ponětí ztrácím svoje, zda mi srdce bije stále,

Bolí to, bolí to - náhle však, náhle -

Letí lístek, letí ladně,

Lehoulince dolů spadne,

Jako anděl z nebes bílých

Letí lístek v jistý konec,

Kdesi zvoní v dáli zvonec,

Na perutí křídel vílích,

Jež přiletěly s novinou,

Již stromy shodit nemohou,

Jako listí, jež je mrtvé,

Tak je teď i sestřičce tvé.

Padá slza po tváři, jak padá lístek ze stromu,

Slza se ti v líci leskne za přesmutnou pohromu.

* * *

Marie

"Kdo jsi a co tu kurva děláš?" rozlehne se šerým domem -

Povislý břich, vpadlé oči, kruhy černě v žilkách kolem,

A ruce ty, jejichž dotek mučí mne až dodnes bolem -

Velké, hrubé; nehty tupé jako nejostřejší bolest.

"Co ty, holko šílená, co děláš u mne takhle v noc?

Nečum na mne a vypadni, dokud ještě budeš moct!"

Z místa se nehnu a mužův hněv sílí,

Šeptnu jen: "Vy jste tak kouzelně milý.

Jako v májovou noc, kdy jsem v slzách domů spěchala

Z parku, v kterém svoji duši zlomenou jsem nechala.

Pamatuješ na to děvče, které zatáhnuls v ty keře?

Tak tady jsem." Otočím se a pomalu zamknu dveře.

Hromy by létaly nad městem v tanci

Ohnivém uprostřed bezesné noci,

Dnes však klid panuje, podzimní pokoj

Tady jen maličký - ďáblův - nepokoj.

* * *

Duch podzimu

Andělé sypají lístečky, lístečky,

Vedou vás, malují cestičky, cestičky,

Jako dva duchové po časné popravě,

Jak Vilém na kole, Jarmila v jezeře,

Vrazíte v bílou síň skrz dveře, skrz dveře,

Co dělat? - netušíš - netušíš, popravdě.

Jakub

Ticho - ticho elektrické, po paži mi tančí výboj,

Smrt je v lásce, láska k smrti, život je boj, krutý boj.

Ruku mou ze zad svých shodíš,

Nemocnicí spěšně chodíš.

Líce v dlaně z ticha složím,

Znovu míříš k dětským ložím.

Zastavím tě - "Nech mě být!

Nech mě k Lucce odejít...!"

Cosi v srdci zemřelo mi, spáry mi jej protrhaly -

Na kolena padneš a já klečím s tebou vprostřed haly.

Hněv tvůj hoří, avšak místo kouře vidím první slzy:

"Proč ji vzali," šeptáš slabě, "proč ji vzali takhle brzy?"

Tak rád bych ti odpověděl - já bych radši i hned zemřel!

Chlapec, jehož miluji, však je teď tím, kdo v duši zemřel.

"Nevím," vzlyknu - ticho bílé - a jenom ty vzlykneš: "Prosím,"

Andělé však odešli už a zůstal jen pozdní podzim.

* * *

Praha pějíc v noc bezesnou

Mladá srdce naivní jsou, pravdy tíhu neunesou

A z lásky si jenom bolest přes své prahy přinesou.

Vidím hvězdy zářit v stovku nekončících věčných světů,

Holoubátko sněhobílé zavraždí šíp lásky v letu.

Lásku znám, jas známých očí, v nichž se světů tisíc zračí -

Příliš krásná, příliš krutá - duše bez ní nevystačí.

* * *

Marie

"Pamatuješ, jak jsme dělali anděly v spadaném listí?"

Upřu svoje oči temné, obtažené černým uhlem

Za roh chodby, jenž jedinou osobu teď už jen hostí.

Upřu svoje oči temné, otočené chmurným úhlem

Za roh chodby na postavu indolentně postávaje

Uprostřed své kalamity jako v temném koutě ráje.

Celý svět se může teď ptát na jediné - co se stane,

Když z výše své hvězda spadne a na tvrdou zem dopadne?

Roztříští se, samo sebou, na nejmenší kousky prachu,

Z kterýchž zář se vytratila martyriem ráje krachu.

Je tam sám - tak, jako začal - a nyní i tak, jak skončil,

Když se chytil neznámého a v neznámo slepě skočil.

Hvězda září nejvíc v chvíli, kdy se zašlá tiše tříští,

Však je stále zřetelnou - a tak je písní labutí.

Podívá se na mne náhle - dvě oči až neskutečné

Hloubkou toho posledního, co kdy právě pocítily,

Dvě oči tak krásné, mladé - kalamitně k smrti smutné,

Dvě oči tak krásné, mladé - kalamitně v srdci mrtvé.

Ten pohled mne pronásledoval

Až do mojí poslední chvíle -

Navždy se mi zaryl do paměti

S definitivní vehemencí svojí tragičnosti,

Která byla kdysi romantickou -

Leč v tuhle chvíli pouze smrtící,

A už nikdy nezapomenu na tu postavu,

Samotnou uprostřed bílé chodby stojící

Čekaje na něco, co právě odešlo,

S rukama plnýma všeho, co se roztříštilo.

Nikdy jsem už nesvedla zapomenout na ten pohled,

který mi ten den Jakub Hvězda věnoval,

A v tu jedinou chvíli mi toho svým tichem řekl více,

než kdy ve svých básních svedl napsat,

A já ho viděla takového,

Jaký byl pod tím tolik chtěným leskem:

Samotného - se svým steskem.

* * *

Děti mezi hordami spadaného listí,

zpívající na ulici Prahy, kde je míjí kometa padající z oblohy

"Pozdní podzim přišel zas,

Dostal všecky do nesnáz.

Čím dýl s tebou zůstával,

Tím víc jsi ho proklínal..."

Jakub

Pamatuješ, jak jsme dělali anděly v spadaném listí?

Děti

"Vyhaslé duše a mokré oči

Mrtvým listům nepostačí.

Tak schovejte si srdce svá,

Než na kousky je rozseká.

Pozdní podzim přišel včas,

Přišel letos, přijde zas, hej!"

Jakub

...nepamatuješ.

Praha pějíc v noc bezesnou

(Utichne.)