Kornelius La Star
Jmenuju se Kuba, narodil jsem se 30. ledna 2002 a tvořím pod jménem Kornelius La Star. Jsem básník, prozaik a tvůrce - můj život je moje umění a moje umění je můj nový romantismus. Píšu o kráse mládí, zhoubnosti slávy, úskalích lásky, duševním zdraví a Praze - je toho však mnohem více. Jakožto začínající autor, co teprve zčásti dospěl, je gay, trpí depresemi a píše básně, se snažím svůj příběh odvyprávět co nejautentičtěji. Možná přijdete na to, že zčásti vyprávím i ten váš. A pokud v mém umění najdete alespoň špetku čehokoli od porozumění, útěchy až k radosti či jiné upřímné emoci, bude to pro mne ta největší čest.
truchlení
celý život truchlím
aniž bych pořádně
věděl za co.
za něco, co se nestalo?
a co se ani nikdy nestane.
za krásu, která zesnula,
ještě než vůbec mohla prozřít.
za píseň, která utichla,
ještě než vůbec mohla zaznít.
za nádhernou loď,
která klesla do hlubin.
za impozantní romanci
a za sublimní život,
které byly na dotek blízko,
ale ušly navždy do pustých světů.
vykvetl jsem
ve špatném záhoně
a celý život tak
za tohle všechno
truchlím.
publikum v hledišti
zašlý třpyt
na spuštěné oponě -
je zákulisí divadla
a zákulisí celebrity,
jak velmi náhlá pochopení
magie a reality.
prozradit princip triku zbaví
kouzelníka jeho zbraní,
zatratit pak tiáru
ztrápí každou princeznu.
ztratit svou zář
hvězdě vezme
to vše,
co má na obloze.
princezna, kouzelník,
herec a troska
klaní se, zatímco
publikum tleská -
klaní se, zatímco
kdesi co umírá,
pomaloučku
a všem na očích,
zatímco publikum dychtivě tleská -
potlesk, prosím!
potlesk... prosím.
Marco.
Marco přichází bez varování,
přijde, chytne a dlouho nepustí.
má chladné ruce,
svit měsíce v řece,
pevný stisk jeho dlouhých prstů,
které ni paprsky slunce nezlomí.
Marco je se mnou na každém kroku,
cítím pod košilí na kůži jeho ruku.
trošičku hladí
mé krátké mládí,
dávám mu k tomu všemu povolení,
i když oba víme, že ho nepotřebuje.
Marco je elegán, ale i monstrum,
jiní ho nevidí, já vidím kostru.
dávám jí pít
to, co chci být,
visí na stropě jak poděsný stín,
ač hvězdy říkají, že to on nesmí.
Marco mi řeže do rukou nůžkami,
Marco mi obličej potírá slzami,
Marco mi otvírá za noci okno
a šeptá - slibuje - že jsme dost vysoko.
Marco se vrátil a přinesl růže,
abych si trním vyryl do kůže
slovíčka, která Marco hvízdá,
ta noční můra, co v uších mi píská.
je to můj přítel, co odvádí mé přátele,
"ach, Marco, kdybys tak navždycky odešel."
večernice rudé sako
východ slunce odráží se v kapce smůly stromu břízy -
břízy, jejíž bledou kůži opínají ladné pruhy -
tenká její větévka, jež horským větrem klepe se,
k jezeru se natahuje, v kole stříbra třese se,
jak déšť svěží lístky smočí a roztančí hladinu,
která počne svítit kouzlem noci další hodinu.
ach, Vy hory - ach, Ty břízo -
nebeské je veslo, které do hladiny vodní řízlo
stejně jak tu kůži bledou, večernice sivé kouzlo.
na kopečku nad jezírkem zámeček se hrdě skví -
věže jeho vytáhlé tak, střežíce hvězd tajemství -
vrchnost, o níž podzámečtí lidé pějí chvalozpěv,
silueta malovaná na jezeře - ach, tož zjev!
malba snů a kompromisů, jak světélko nahoře
svíce v síni vížky dlouhé uzřívá hor a moře.
ach, Vy hvězdy - ach, Ty zámku -
vznešený je pohled, kterým sbíráte tu všechnu lásku,
stejně jak ty písně všechny, s večernicí prohrát sázku.
večernice, co vše uzří, z lůna nebes na hladině
ve klín záře uzřívá se, než hvězdiček schová stín -
příchod stínu odráží se v kapce krve na zápěstí
bledém, jehož modré žíly spatříce břit znejistí -
tenká je ta ručička, jež bolestí tou klepe se,
k tváři své se natahuje, v soubor vzlyků třese se,
jak slz mladých proud pohladí a rozštípe v kůži řez,
ó ty oči počnou ztrácet světlo všechno ještě dnes.
ach, ta bolest - ach, ty slzy -
co kdy komu udělaly? však je brzy,
by tak mladé utonuly v nenávisti.
lesklou chodbou prochází on, s bradou hrdě vztyčenou,
a v chvíli, kdy úsměv dá Ti, podlomíš se v kolenou.
přítel, o němž známí jeho i neznámí pějí zpěv -
neví, že ta elegance barvy rudé kryje zjev
rukávky tak červenými, že dokáží skrýti krev,
či růž řezů vytracených změní tiše ve svit hvězd.
ach, Ty sako přenádherné -
jak ulité padneš mu a jak překrásně červené,
až se hvězdy s večernicí počnou cítit ztraceně.
večernice, co vše uzří, je jediným tím, kdo tuší,
proč se ty rty neusmějí, slyší když, jak jim to sluší -
odraz zámku na hladině v luny svitu je tak krásný,
stejně jak ta večernice a ty ladné pruhy břízy -
před zrcadlem ráno jsem jak před jezerní hladinou
a oblékám rudé sako, bych skryl ránu krvavou.
východ slunce odráží se v kapce smůly stromu břízy -
břízy, jejíž bledou kůži opínají ladné pruhy -
tenká její větévka, jež horským větrem klepe se,
k jezeru se natahuje, v kole stříbra třese se,
jak déšť svěží lístky smočí a roztančí hladinu,
která počne svítit kouzlem noci další hodinu.