Rámování života Mika Perryho

Druhá autobiografická kniha spisovatele, básníka, písničkáře a výtvarníka Mika Perryho (1958) Hotel Sen, pokoj 36(2019) volně navazuje na jeho prvotinu Klec pro majáky (2011). Ta se v době svého vydání stala bestsellerem i přesto, že nebyla na českém knižním trhu prvním českým titulem na téma transgenderu. Mika Perryho "předběhli/y" dva autoři: již v roce 1993 Robert Němec (Monika Němců, Míla Němců, Robert Němec: biografie muže, který byl ženou) a někdejší známá novinářka Tereza Spencer (Jsem tranďák, 2003). Ani jedna z obou próz však nedokázala jít tzv. na dřeň; rozebrat život transsexuála a skrze psané slovo ho zase složit tak, aby dosáhla čtenářské katarze, pro takovýto typ literatury tolik potřebné. A to se Mikovi Perrymu v obou prózách podařilo. Navíc v Hotelu Sen, pokoj 36 tuto katarzi ještě prodlužuje, nebo spíše sděluje, že "tím to nekončí".


Klec pro majáky líčí Perryho život před jeho přeměnou a popisuje řadou motivů cestu, která k ní vedla. Román končí happyendem, dosažením tak vytouženého cíle. Jenže volné pokračování Hotel Sen, pokoj 36 tuto skutečnost relativizuje a předkládá čtenáři prožité svědectví, jak je bláhové si myslet, že po uskutečnění vytouženého snu se budeme procházet voňavým sadem života. A jestli nám někdy zkříží větvička naše měkké kroky, snadno ji překročíme tanečním krokem. Proto není náhoda, když hned na začátku Hotelu kolem čtenářovy hlavy pomyslně proletí keramický model majáku, který je takovým soukromým symbolem autorova klikatého života, a rozbije se o zeď.
Hotel oproti Majákům zabírá podstatně kratší časový úsek, jde pouze o několik málo let. Ale právě díky tomu nabrala próza svižného tempa, na rozdíl od Majáků, kde se zcela přirozeně (román zabírá téměř padesát let autorova života) vyskytovaly zástupy postav a celá řada vedlejších motivů. Hotel je tak sevřenější, plastičtější a umožňuje jeho autorovi zaměřit se na důležité věci a postavy. A ty jsou právě pro příběh tím nejpodstatnějším, neboť jsou skutečné a nejde tu o žádné modelové typy. Jsou to lidé, kteří Mikovým životem procházeli a někteří ještě procházejí.
Stejně jako u Majáků také tady si Perry udržuje svůj vypravěčský styl, který se vyznačuje výrazovou hojností, schopností přepínat mezi klišé a opravdovostí, talentem balancovat nad propastí kýče a sentimentu a obratností přehodit na poslední chvíli výhybku, když se vlak sebemrskačství řítí na chatrný most ublíženosti. Na takových místech pak použije svou výřečnost, sebeironii a smysl vtipně se shodit. Mike má vůbec velmi dobře ochočenou češtinu, a to se mu vyplácí právě u takových hraničních momentů. 
Jestli je také tato druhá Perryho próza velmi dobře jazykově košatá, je rovněž silná i v kompozici a plánu. Vlastně není to nic těžkého, pokud se rozhodneme, že poctivě propíšeme svůj život na papír. Autor je přesvědčený, že každý z nás je malý, až nepatrný, za to však výjimečný obrázek světa kolem nás. A že každý máme svůj rám, do kterého patříme. Může se nám zdát, že s některými lidmi nás pojí podobně namalované obrazy. Nicméně pravda je asi taková, že stejně každý život má jiný tah štětcem. Někdo svůj obraz domaluje zbytečně rychle, někdo jen tak čmárá po plátně, něčí život je jedna koláž a někdo celý život mění styl. Mike několika lidem nahlížel přes rameno, když malovali svůj obraz. Někdy některým poradil, někdy dokonce vedl malířovu ruku. Jako třeba Vikimu, mladíčkovi, jehož vlastní rodina zavrhla. Viděl přes rameno Karolíně, která si na svoji dokonalou přeměnu našetřila netradičním způsobem, aby pak jediný hloupý okamžik změnil všechno, čeho chtěla v životě dosáhnout. Nebo je to Kuba, bouchač, jehož snem bylo mít pořádný ranec v kalhotách. Ti všichni, a ještě další, vstupují do Mikova života. A on jim naslouchá, radí a pomáhá. Skrze jejich problémy ale řeší také ten svůj, největší; touhu po ženě a po jejím těle.
Paprsky jednotlivých příběhů se v polovině knihy slijí do jednoho mohutného kuželu světla. To v okamžiku, když je zasunut klíč do zámku pokoje číslo 36 v hodinovém hotelu Sen. Jestli jsme do tohoto okamžiku Mikovy příběhy, a příběhy jeho přátel, "jen" zpovzdálí se zaujetím sledovali, tímto okamžikem jsme vtaženi do nemilosrdně nasvíceného prostoru jedné lovestory, která však celkem záhy začne postrádat romantický rozměr. Do hrdinova života vstupuje totiž osudová žena Týna. Konečně, po padesáti letech, je mu otevřená brána do světa lásky a rozkoše. Neobyčejně otevřeně líčí okamžiky, kdy také on, muž bez penisu, dokáže natolik uspokojit vášnivou ženu, že ta jeho vášeň opětuje a vyhledává jeho něžné a horké doteky. Zprvu je tento vztah autorem s nadhledem přirovnávaný k hollywoodským dojákům, aby se stal na jeho konci zcela jiným, béčkovým žánrem. 
Mike Perry nemá zapotřebí hledat klopotně nějaký literární styl, tím je u něho totiž naprostá otevřenost. Ve všem. V pocitech, erotice, v pohledech na věci, které se mu dějí a ze kterých je v neustálém úžasu, že něco takového může potkat člověka ještě po padesátce. Být upřímný sám k sobě a ke čtenářům nese ale také mnohá úskalí; není pak těžké být trapným, lascivním, pak už je to jen krůček začít tlačit na pilu a manipulovat s emocemi. Perry se tomu všemu vyhýbá svojí výřečností (nezaměňovat s tlacháním) a smyslem pro sebeironii. I v okamžicích ponížení hledá alespoň zrnko absurdity či záchvěv neskutečna. Perry básník a textař si pak vypomůže, když mísí narativní pasáže s lyrickou nadstavbou, která má ale daleko k sentimentu.
Perry je nejslabší tam, kde opouští svůj vnitřní svět a svět zarámovaný transgenderem a vyskytne se v prostoru těmto světům vzdáleným. Je to prostředí libeňské hospody, kde se konají pravidelná countryová setkání nazvaná Borůvky a kde je autorovi více než dobře. Absence jakéhokoli kontrapunktu k úžasné atmosféře lokálu tak vytváří jen plochý a nezáživný popis jakési oázy porozumění v poušti všednosti a hrubosti a vytváří pouhou kulisu několika vedlejším dějovým momentům. Borůvky jsou pak ale paradoxně dějištěm jedné z nejsilnějších dramatických scén románu. 
Text navíc ještě oslabila absence jazykového korektora. Jak se někdy básníkům a textařům stává, slyší rytmus i v próze a rozdávají dělící čárky plnými hrstmi. Co však knize uškodilo nejvíce je nedostatečná propagace ze strany nakladatelství Práh, u něhož Hotel vyšel. Laxnost nakladatelství způsobila, že o knize se téměř neví, a tak mnozí čtenáři Majáků nevědí o jeho povedeném pokračování.
Hotel Sen, pokoj 36 je čtenářským zážitkem pro otevřená srdce. Je to kniha ale také pro ty, kteří si naivně myslí, že zvláště po padesátce je směšné a nedůstojné se měnit. Je pro ty, kteří neustále skuhrají na život. Je pro ty, kterým se spousta věcí hnusí. Mike Perry nemává žádným praporem protestu, jeho román není politicko-společenským pamfletem. Píše proto, aby podal zprávu, že všichni lidi by měli mít důstojný život. Píše opravdově, protože všichni jsme opravdoví. Oba jeho romány jsou o odvaze ke změně, v každém věku. O tom je přece život především.


František Baďura

Mike se svým uměleckým partnerem a kamarádem Mirkem Kováříkem.

Děkovačka na konci scénického čtení z románu Klec pro majáky. Pražská komunitní kavárna Petra, listopad 2019. Zleva herečka Divadla v Celetné Martina Prášilová, autor těchto řádků a Mike Perry.

Autogramiáda v knihkupectví Luxor na Václavském náměstí, září 2019.

Mike Perry v pražském studentském klubu Kampus v roce 2019.

Hotel Sen : pokoj 36 / Mike Perry. -- Vydání první. -- Praha : Práh, 2019. -- 181 stran ; 22 cmISBN 978-80-7252-720-5 (vázáno) : Kč 279,00