Hell Poesy


Otec mi vypsal do kůže city
A matka rýsovala sny
Mé nohy hnětli ptáci v letu
Kostnatými
Droboučkými prstíčky
A já křičela když moc to bolelo

Mé vlasy pletla voda
Hluboká
Když hlubší měla být
A hlína tiskla tvář
Bez dechu
Krásně namodralou

Šaty mi třesem byly ušity
A verše plakal kdo je tkal

V hrdlo tři zmije vetknuty
Nikdo si nevšímá
Když jejich jazyk z úst mi plane
Klín jen tichá ozvěna
Které tma vtiskla tajem
Zdání
Pláč
Prázdnota

Otec mi vyryl do srdce bolest
Matka skládala střepy mého ducha

Na zelené louce
Z mlh
Rulíku
A mravenců

Mě stvořili

Kořeny prý mohou prorazit kámen
A voda i z velký lásky udělá jen písek do přesýpaček kočičího života
Taky papír
Papírem si i žíly můžeš podřezat
Když do něj spadne dost ostrých slov
Svou krev
A slzy
- protože bolest je jinak nevyslovitelná -
Chytej do mých dlaní
Pak pij
A plač
Neboť co bolí
Roste
I na pravdě se možné oběsit
A v Mrtvém moři utonout
Až hlava bude rozbitá o podlahy
Pak slož ji ke mně do klína
A plač
Neb bez vody v žádném údolí květy nerostou
Kořeny prý mohou prorazit i kámen
Mravenec se v lese stébel neztratí
A fazole rostou rychleji než láska pro lidi

Počkej na svoje kořeny
Pak sraz hlavu těch kdo dřív tě drželi v rukách
A plač
By kořeny z bolesti rostly a vodou vyběhl květ

Chci vykrvácet z očí na chodník
A padnout na hromadu vzlyků
Pak prosit
a prosit
a prosit

Je černo a bílo
Tedy fialově oranžovo
Teplé zimní barvy a bolestivý rytmus srdce
Usedla bych do závěje
A prostydla
A zemřela na hlavní podchlazení citů
Nicméně nemohu

Závěje
-a jiné dnes už nevídané kejkle klimatu-
Jsou zákonem chráněny

Hladově lačním po tom
Tom horkosladkým
A zároveň nežitelným
Rozkousnout si vlastní žíly

Prosit

Z důvodu ochrany mám bezzubé dásně jak dva červy
A šišlavě vrčím na svět
Spíš z rozmaru než potřeby

Mimochodem
V inhalátoru už zase došla náplň

Zatracenej život...

Zkouším se okolo sebe dívat novýma očima
Sama všem a sobě lžu
Že to tady neznám
Chci se znovu všemu divit
Znova to vidět

Prosit

Vím že se tam uvnitř něco trhá
Jako když prostěradlo se trhá
Na obvázání ran

Doufat

Snad moje něco roztrhané
Zaváže alespoň jeden šrám hloubky tvých očí
Nebo zahalí pahýl
Jenž kdysi taky zažil lásku



Toužím vyzvracet
Všechna slova
Která jste mi vložili do úst
Nebo donutili spolknout
Aniž by byla vyslovena
Stovky a tisíce hlásek
Vydaly by na román...
Hezký?
Tak to jen těžko
Toužím vytlačit zpod víček nacpané kameny
Které jsem tolikrát chtěla brečet
Jsou vidět přes tenkou pokožku
Jako dvě podlitiny
A netuším jak jsem k nim přišla
Toužím vykřičet všechnu bolest
Která mi byla odepřena
A přesto ve mně zní 

Jsou okna která nelze otevřít
A dveře které nezamkneš
Dny se krátí
Všichni dobří lidé padají
Jako mouchy zabité v letu
Rychle
Nečekaně
Zanechávajíc v ostatních tržnou ránu
S okraji zubatými jak žraloci v dětských bazénech
Nože se kladou k hrdlům
Jsou obdobami smyčců a houslí
Co dosud někde zní
Dny se krátí
Vosy bez křídel do sebe bodají jedovatá žihadla
Čas temna přichází
Čas bez naděje
Kdy i ženy hladí zbraně
A muži jsou po nich hladoví
Jen proroci ještě chraptí
A proti chrapotu kloktají konvalinkové slzy

Až stoleté růže uvadne květ
Tu noc musí Luna bez světla stát
To prokvete vlas šedin hrdostí měst
To s nářkem a pukáním zřítí se řád
Té noci pak zahyne nedobrý svět
Tu noc
- žádnou jinou -
Již musí se stát

Dny se krátí
Deště omývají z dívek počestnost a valí ji do kanálu k ostatním splaškům
Z nebes prší dobří andělé mrtvi na dláždění

Dny se krátí
Pak znovu povstane zima

Cesta

Takže tu stojím.
Nevím jak a kam
A ty chceš abych šla.
Směr neznámozápad.
Kolem otevřených tlam
Nilských krokodýlů,
Co po nás budou chňapat.
Jít dál a pryč.
Ty možná znáš svůj směr,
Leč já netrefím.
Mám strach. Jsem příšerně, příšerně sama.
Kolem přehlubokých děr
Plných krápníků
A v dětství utajených děsů.
Na hrudi sebe obláček zlatý nesu
A cítím zmatek.
Mám jít.
Je támhleto už správně?
Jak z nekonečných zkratek
Vycítit pravý cíl?
Je blízko?
Je blízko tisíc mil?
Když půjdu,
Najdu tam svůj střed?
Řekni, řekni směr.
A ty jen pravíš:
Vpřed...

Nikdy jsem netušila


Nikdy jsem netušila,
Že mluvit k tobě zvládnu.
Už tolikrát jsem snila,
Že já se neovládnu
A potom-
Někdy pošeptám ti o tom...
Nikdy jsem netušila,
Že slova jako hřeby
Jsou do srdce i do duše
Jak v rakvi zatlučeny.
Svírá se mi nitro
A dušička ve mně malá,
Jak by se vysvětlit pravdu ti,
Jak by se vysvětlit bála.
Nikdy jsem netušila,
Že s tebou tak chci stát
A říkat něžná slůvka,
Nejen 'mám tě rád...'
Že žárem budu planout
A ohněm tebe hřát,
A slzy z očí stáhnout,
Pak znovu, tisíckrát.
Nikdy jsem netušila,
Že dokážu mít ráda,
Že nejen v době nejvíc zlé
Ti chránit budu záda.
A i kdybych padala
Já žalem mrtvá k zemi,
Pro tebe pořád budu mít
Oči svý uslzený.

Maminko?!


Žárovka umírá. Poblikává.
Ach, mami, maminko,
Nechci být sama.
Neodcházej.
Ve tmě, tam okolo,
Žije snad
bubák ten ošklivý.
Nebo had!
Světlo se vytrácí
Žárovka zhasne zas.
Nedovol aby noc
Mohla pak schválit nás.
Matinko moje, ty dobře víš.
Ve tmě ty vůbec se nebojíš.
Leč já malá jsem a sama.
Těžké pak ptát se, kde máma.
Žárovka zhasla. Je tma. A zas...
Odkudsi dětský slyšet hlas.
Maminko, kdepak jsi, zdali tu stojíš?
Maminko milá má, taky se bojíš?
Všechno vzal vítr.
Žárovku, tebe.
Stromy i maminky
A taky nebe.
Žárovky našich hasnou pak duší
A malým dítkám otázky sluší.
Volají matinku v nitru svém ztraceny
Věčné jsou strachy, co byly jim souzeny
Moje je žárovka, která teď uvadá
Slunéčko dětství s ní pomalu zapadá.
Maminko, nejsi tam a já vím,
Nazpátek jen svůj hlas uslyším.
Přesto však pokaždé budu se ptát
Maminko, co myslíš, musím se bát? 

Pozůstatky


Na okně otisk tebe
A rtěnka na košili,
Mé ruce plny krve,
Kéž jen by vinu smyly.
Tvůj parfém-voda živá
-ztrácí se v pachu žalu,
Jak růží planých vůně
U lesa na cigáru.
Odcházíš...
Já vím, můžu si za to sama.
Tvá duše, a to víš,
Má půda pod nohama.
Odcházíš...
Skrýt citu mého rány,
Nechci a nikdy jsem nechtěla.
A zůstaly jen šrámy.
Odcházíš s údělem anděla.

Máš...

Máš oči plné slz...
Smím se ptát?
Vím, vím.
Slibuji tisíckrát a z toho...
Nesplnila jsem až mnoho.
Máš duši plnou střepů.
Co s tím?
Jak honit světlem stín a sám jím být.
Jen ty, jen ty jsi ten slaboučký svit.
Máš dlaně plné krve.
Už zas?
Krása krás a vadne směle.
Táhnout jí pryč, pryč do postele.
Jak rychle hasne světlo v nás!
Máš ústa plná pláče.
A dál? 

Utonu


Jsem v hlubinách
Sve duše špatné temna
Jsem v hlubinách
A tma je tolik jemná
Jsem v hlubinách
A hladina je v dáli
Utonu
A vy byste se báli?
Už světlo nevidět
Je daleko, daleko odtud
A hladina je led
Zda vůbec je. A pokud...
Utonu
Jistější už nic není
Pak přijde temna sen,
Sen z nějž není probuzení
Jsem hluboko
A stále klesám ke dnu
Je daleko
A přece blíž, než hladina
Utonu
A k tobě nedohlédnu
Topím se
Tak hluboká jest duše má 

Prodá se srdce


Prodá se srdce
Jen pár trhlin
A jinak...
Je jako nové
Kamenné
Tvrdé
Rubínové
Prodá se srdce
Je mi k ničemu
Tolikrát zraněné
A přesto stále živé
Jak prsty sirotků
A oči panen mživé
Prodá se srdce
Stokrát spálené touhou
Na popel
Kus smutku
Ve tvých dlaních
Jak chmýří ve větru
Prodá se srdce
Nádavkem city
A všechny hloupé sny
Ty dětské
Nesplněné
Prodá se srdce
A k němu?
Život loutky
V moři z pivních zátek
Nicotnost pouhá
A víc?
Prázdnota