Hell Poesy


Jak když mi podrazili nohy na schodech
Když jsem se zavázanýma očima nesla na stříbrném podnose slova
svých citů
Jako když jsem si nůžkama kreslila křížky nad oči
Abych přes krev nemusela vidět
Na zápěstí jsem si vytvořila šněrovačku
 A taky vyšila akvadukt
 A skrz dlaň jsem se dívala dírkama po vidličce
Moje duhovky pochytily všechny barvy jaké kdy zřely
Za trest
Za to že jsem byla málo slepá
Nebo taky moc
A nakonec se utopily v odporné barvě tlejících rakví
Jako exemplární případ
Ta touha po tom všem
A železný košile zvyků
(Pod který je vždycky lepší vzít si termoprádlo)
Mě už nikdy neopustily
Stejně jako chuť rozkousaných čajových sáčků
Které jsem při měsíčku šila ze svých oblíbených bylin
To všechno ve mě zůstalo kvasit jako jed
To všechno jsem nakonec zužitkovala při zbrojení na naši ochranu
To všechno jsem zabodla do jediného monstra
A přesně tam jsem se do sebe trefila 


Vytrhám si vlasy
Abych byla o třicet centimetrů prostříbrnělého nic lehčí
Aby mě vítr donesl za tebou
Stejně jako pampelišková chmýříčka

Budu u toho plakat bolestí
O to lehčí zase budu
Deset hektolitrů slz
Co padly neprávem 
Protože nad rozlitým mlékem a krví se brečet nemá
Jen sůl mi zůstane na tvářích jako ornamenty z ledu
Nebo skla
Jako dokonalý šperk

Vytrhám si nehty z lůžek a na lůžku
Abych si do úst mohla strčit peřinu proti křiku 
A hlavně abych ti nikdy nemohla svými spáry rozsápat srdce
Obočí vyholím a nechám místo něj
Zírat do světa řadu vrůstajících boláčků

I řasy si vytrhám
A udělám z nich štětce na domalovaní tvé tváře v mé paměti
Pak už budu dost lehká
Pak poletím


Chci stvořit dokonalý dílo svý existence
Namaluju ho na zeď
Ve vězeňský cele
Kde skončím pro výtržnosti
Namaluju ho vajglem od cigára
Byť nekouřím
A vlastní krví
Protože krvácet jsem uměla vždycky
Mezi ukradené Boschovy figury vtisknu slova
Co dohromady dají dokonalý epos
A vy všichni to pochopíte
Najednou
Teď
Až si před tím veledílem podřežu zápěstí
Měla bych použít všechny výrazy i slůvka
Nehledě na jejich význam
Nevhodnost
Nevkus
Je to jako přetržená šlacha
Vlásek po vlásku praská
A všechno je to cítit
Potom...
Jde to hladce
Snad hladčeji než věříš
Uděláš provaz
Provaz se slovy

A taky rozštěp
Rtu
Patra 
MysliI názorů
A co tě to stálo?
Nic
Hodinu srdceryvnýho křiku
A bolest z vědomí trhání vlastního těla
Tak malá je daň za umění


Bylo by ze zákona správné
Abyste nože vedle dřezu vyrovnali
Klidně i špinavé
Nicméně každý zvlášť
Ten Kterým mi vyříznete srdce
I ten od svědomí
Vzpomínky
A o to vás prosím
Mi rozbijte na padrť
A střepy pak popište každý můj díl
(To je nutnost
Protože po vyjmutí z mrazáku budou k nepoznání)
To všechno v maximální tichosti
Jako domácí násil
íJako metalová písnička ideálního souseda 
Klidně i mlýnek od vůle tam nechte
Ráda pak všechno umyji
A uklidím
Aby moje existence zanikla stejně nepatrně
Jako celou dobu žila
Koupelnu nechte neposkvrněnou
Jenom kuchyně má právo vidět krev a bílá se špatně umývá
Krom toho mám panickou hrůzu z těch bytostí v odtoku
Jak zařídíte konec i postupy je na vás
Důležitý je jen a pouze výsledek
To všechno praví velká kniha
I to jak je to všechno správně
Jen jednu otázku na ni mám
Musí mě ten
kdo mne stvořil
Po použití i znovu rozebrat?


Vše co si zde přečtete
Je nedoslovné
Z jazyka kterému nikdy dost dobře neporozumím
A proto není radno tato slova brát na jakoukoliv váhu
Trochu to připomíná texty plné výkřiků bez kontextu
Ale to dělá jen ten rozdíl řečí 
A neznalost melodie
Je to trochu jako tříska
Tříska na podpal která stále hoří a byla mi vražena pod hrudní koš
Do měkkého
A potom přímo nahoru
Něco jako vypalování cejchu tekutým dusíkem
Ale podstatně méně kouře
Jako tvoje rty na sto tisíc kilometrů daleko od mojí kůže
Byť z nich neustále cítím tvůj dech i teplo
Ty důvodyJsou všelijaký
Mezi nima i nepopsatelný svrbění v rámci spinálního nervu
Toho nejhlavnějšího
Mám chuť ho vytáhnoutI s kostmi
A odplazit ze ze skupiny strunatců
Jelikož na strunu hřbetní mi dávno sebrali právo i papír
Stejně jako od auta a hlavy
Cítím jak mi v rukách praskaj skleničky 
a chci mít jejich střepy hluboko v sobě
Chutná to neuvěřitelně sladce
Jako zadostiučinění
Mám v plánu se ukřižovat a hlavou dolů zavěsit ze stromu
Protože i něco takovýho mi našeptal tarot
A možná mi pak říkej jménem antickýho fauna
Potřebuju
A prosím
Abys mi svými pařáty rozsápala pokožku
Abys ze mě dostala toho démona 
Který mi leze všude
A způsobuje nekontrolovatelný třes a bolest
Jen se trochu obávám
Že ten démon jsem já
Že až na to přistoupíš nebude návratu
Další šanci nedostane nikdo
Přesto tě prosím ať provazy utahuješ pevně a ať se neptáš co říkaji démoni
Udělej co musíš a nezavírej u toho oči
Nauč se dýchat jako ti pitomí jogíni v parku aby se ti netřásly prsty
Aby všechno bylo dokonalé a rovné
Jenom mě zbavíš bolesti
Zbyde nepodstatné něco co se háže do bioodpadu v igelitce
A duše se konečně osvobodí



Puchýřky bubnují na dřevo
Cupity dupity dup
A na srdce
které samo o sobě tepe
Takže celá soustava je v neustálém pohybu
Anebo klidu
To záleží na vztažnosti
A na vztazích
Nasypala jsem si do očí tunu písku
Pro všeobecný blaho
Takže při vyšších teplotách můj pohled je i skelný
Stejně jako ty puchýřky
Na konečcích prstů 
Rozpraskané o hmatník
A znova vzniklé z nekonečných doteků horečky
Uvnitř i vně těla mám dobrých třicet centimetrů oceli
Jako každý z nás
Od ledviny k ledvině
Od srdce k srdci
Od bodu k bodu
Zabodané
Zabodnuté
Zbodnuté
Tak nějak se definují lidi
Jako Kahlo
Jako Gogh
Jako pitomě rozkošná Antoinetta
Což jsou ti jediní co mají na lidský titul právo
(Dle nejnovější ústavy už není dědičný- jde jen a pouze o zásluhy)
Taky ta ocel je důležitá 
Nejsem člověkem 
Byť moji rodiče jsou lidé dokonalí
Cítila jsem se zmermomocněna
Umučena
Akorát při nanebevzetí nastaly problémy s číslem občanského průkazu 
(To přesně vzniká z dokonalých lidí)
A proto je má ocel drahým kovem
Dobrou noc má lásko
Dobrou noc a do rána sbohem
Ještě si musím projít očistcem a dojít pro zapomenutou kabelku v 
pekle
Měj krásné sny
A já si pod hrudní koš vrazím ještě jedny zlaté nůžky z vybroušené rtuti

Hodně z vás má za to
Že co je čiré a teče
Dá se i pít
Všichni víme
Že k odhalení omylu vždycky dojde až příliš pozdě
Že předchází stovka pokusů končící smrtí
Kdy ani vyvěšená linka toxikologického centra
Není nijak platná
Váš názor na mě je čistě masový
Trochu telecí a taky něco z vepřů
Nicméně i ušlechtilí hřebci z Velké pardubické se zde najdou
(Málem byli druzí)
Ta syrovost je lehce zavádějící
nezřídkakdy obsahuje salmonelu
A jiné breberky
Ale na to už jsem zvyklá
Mohu
(Tedy alespoň z hlediska vlastního) 
Podotknout
Že se mi docela i líbí jak mne požíváte
A za čímsi bez chuti a zápachu netušíte jed
Málokdo si totiž spojí záškuby a brnění prstů
S mými neurotoxickými účinky
Potom bývá pozdě
A vyvolávat zvracení vskutku nemá cenu
Nejsem kyselá
A ještě ani ne snad zahořklá
Jsem spíše zásaditá
S tím typickým zemitým podtextem neotesaných horalů
Často si přeji aby někdo udělal můj látkový rozbor
Pak si našel pár mých izotopů
A nakonec mne ukryl pod petrolej
Do nejvyšší zamčené poličky mimo dosah dětí
Ale ještě častěji
(A to je ten nejděsivější závěr)
Mi ona anonymita skvělých mimiker
Vlastně ani nevadí



Ten den co se narodila
Začalo Slunce zářit o něco silněji
A už nikdy nepřestalo
Černý díry vyvrhly zpátky pár Schrödingerovejch koček
Jen tak
Na oslavu
Na oslavu toho
Že dobro vstoupilo znovu na zem
Ten den co poprvé promluvila
Začaly květiny vonět silněji
A ptáci utlumili svůj hlas
Protože jim došlo že i jiné hlasy by měly být slyšet
Aby mohly otočit póly
Zlomit lidská srdce
Rovnat páteře

(Jako v jejím případě)
Změnit svět
Ten den co se poprvé postavila na vlastní nohy
Začala být tráva měkčí
Aby případný pád nebyl zas tak zlým
Aby se nebála znova zakopnout
A hlavně
Aby se zase zvedla
Ten den co mi řekla ano
Žula popraskala na nejdrobnější písek
A oceán se 
(jako kdyby to jindy nedělal)
v určitým místě začal vařit
Ten den začala velká Žárlivost
Ten den se zhmotnil Antikrist 
A velká šelma
Která navždy světu znemožnila získat to největší dobro
 Ten den jsme splynuly v jednu
A tvoje čistota přestala platit ostatním
Protože Antikrist nenastolí zlo
Jenom si sobecky ponechá všechno dobro pro sebe
Jako já si nechala tebe

Amen

Je mi smutno za lidi

Kterým čtu jejich básně v očích 

A na dlaních

A vůbec na místech 

Kde je poznat 

Jak moc to bolelo

Když nikdo nebyl doma

Snad mi ani víc nezbývá

Než s hanbou

Tiše se zbláznit

A na nic nečekat 

Otec mi vypsal do kůže city
A matka rýsovala sny
Mé nohy hnětli ptáci v letu
Kostnatými
Droboučkými prstíčky
A já křičela když moc to bolelo

Mé vlasy pletla voda
Hluboká
Když hlubší měla být
A hlína tiskla tvář
Bez dechu
Krásně namodralou

Šaty mi třesem byly ušity
A verše plakal kdo je tkal

V hrdlo tři zmije vetknuty
Nikdo si nevšímá
Když jejich jazyk z úst mi plane
Klín jen tichá ozvěna
Které tma vtiskla tajem
Zdání
Pláč
Prázdnota

Otec mi vyryl do srdce bolest
Matka skládala střepy mého ducha

Na zelené louce
Z mlh
Rulíku
A mravenců

Mě stvořili

Kořeny prý mohou prorazit kámen
A voda i z velký lásky udělá jen písek do přesýpaček kočičího života
Taky papír
Papírem si i žíly můžeš podřezat
Když do něj spadne dost ostrých slov
Svou krev
A slzy
- protože bolest je jinak nevyslovitelná -
Chytej do mých dlaní
Pak pij
A plač
Neboť co bolí
Roste
I na pravdě se možné oběsit
A v Mrtvém moři utonout
Až hlava bude rozbitá o podlahy
Pak slož ji ke mně do klína
A plač
Neb bez vody v žádném údolí květy nerostou
Kořeny prý mohou prorazit i kámen
Mravenec se v lese stébel neztratí
A fazole rostou rychleji než láska pro lidi

Počkej na svoje kořeny
Pak sraz hlavu těch kdo dřív tě drželi v rukách
A plač
By kořeny z bolesti rostly a vodou vyběhl květ

Chci vykrvácet z očí na chodník
A padnout na hromadu vzlyků
Pak prosit
a prosit
a prosit

Je černo a bílo
Tedy fialově oranžovo
Teplé zimní barvy a bolestivý rytmus srdce
Usedla bych do závěje
A prostydla
A zemřela na hlavní podchlazení citů
Nicméně nemohu

Závěje
-a jiné dnes už nevídané kejkle klimatu-
Jsou zákonem chráněny

Hladově lačním po tom
Tom horkosladkým
A zároveň nežitelným
Rozkousnout si vlastní žíly

Prosit

Z důvodu ochrany mám bezzubé dásně jak dva červy
A šišlavě vrčím na svět
Spíš z rozmaru než potřeby

Mimochodem
V inhalátoru už zase došla náplň

Zatracenej život...

Zkouším se okolo sebe dívat novýma očima
Sama všem a sobě lžu
Že to tady neznám
Chci se znovu všemu divit
Znova to vidět

Prosit

Vím že se tam uvnitř něco trhá
Jako když prostěradlo se trhá
Na obvázání ran

Doufat

Snad moje něco roztrhané
Zaváže alespoň jeden šrám hloubky tvých očí
Nebo zahalí pahýl
Jenž kdysi taky zažil lásku



Toužím vyzvracet
Všechna slova
Která jste mi vložili do úst
Nebo donutili spolknout
Aniž by byla vyslovena
Stovky a tisíce hlásek
Vydaly by na román...
Hezký?
Tak to jen těžko
Toužím vytlačit zpod víček nacpané kameny
Které jsem tolikrát chtěla brečet
Jsou vidět přes tenkou pokožku
Jako dvě podlitiny
A netuším jak jsem k nim přišla
Toužím vykřičet všechnu bolest
Která mi byla odepřena
A přesto ve mně zní 

Jsou okna která nelze otevřít
A dveře které nezamkneš
Dny se krátí
Všichni dobří lidé padají
Jako mouchy zabité v letu
Rychle
Nečekaně
Zanechávajíc v ostatních tržnou ránu
S okraji zubatými jak žraloci v dětských bazénech
Nože se kladou k hrdlům
Jsou obdobami smyčců a houslí
Co dosud někde zní
Dny se krátí
Vosy bez křídel do sebe bodají jedovatá žihadla
Čas temna přichází
Čas bez naděje
Kdy i ženy hladí zbraně
A muži jsou po nich hladoví
Jen proroci ještě chraptí
A proti chrapotu kloktají konvalinkové slzy

Až stoleté růže uvadne květ
Tu noc musí Luna bez světla stát
To prokvete vlas šedin hrdostí měst
To s nářkem a pukáním zřítí se řád
Té noci pak zahyne nedobrý svět
Tu noc
- žádnou jinou -
Již musí se stát

Dny se krátí
Deště omývají z dívek počestnost a valí ji do kanálu k ostatním splaškům
Z nebes prší dobří andělé mrtvi na dláždění

Dny se krátí
Pak znovu povstane zima

Cesta

Takže tu stojím.
Nevím jak a kam
A ty chceš abych šla.
Směr neznámozápad.
Kolem otevřených tlam
Nilských krokodýlů,
Co po nás budou chňapat.
Jít dál a pryč.
Ty možná znáš svůj směr,
Leč já netrefím.
Mám strach. Jsem příšerně, příšerně sama.
Kolem přehlubokých děr
Plných krápníků
A v dětství utajených děsů.
Na hrudi sebe obláček zlatý nesu
A cítím zmatek.
Mám jít.
Je támhleto už správně?
Jak z nekonečných zkratek
Vycítit pravý cíl?
Je blízko?
Je blízko tisíc mil?
Když půjdu,
Najdu tam svůj střed?
Řekni, řekni směr.
A ty jen pravíš:
Vpřed...

Nikdy jsem netušila


Nikdy jsem netušila,
Že mluvit k tobě zvládnu.
Už tolikrát jsem snila,
Že já se neovládnu
A potom-
Někdy pošeptám ti o tom...
Nikdy jsem netušila,
Že slova jako hřeby
Jsou do srdce i do duše
Jak v rakvi zatlučeny.
Svírá se mi nitro
A dušička ve mně malá,
Jak by se vysvětlit pravdu ti,
Jak by se vysvětlit bála.
Nikdy jsem netušila,
Že s tebou tak chci stát
A říkat něžná slůvka,
Nejen 'mám tě rád...'
Že žárem budu planout
A ohněm tebe hřát,
A slzy z očí stáhnout,
Pak znovu, tisíckrát.
Nikdy jsem netušila,
Že dokážu mít ráda,
Že nejen v době nejvíc zlé
Ti chránit budu záda.
A i kdybych padala
Já žalem mrtvá k zemi,
Pro tebe pořád budu mít
Oči svý uslzený.

Maminko?!


Žárovka umírá. Poblikává.
Ach, mami, maminko,
Nechci být sama.
Neodcházej.
Ve tmě, tam okolo,
Žije snad
bubák ten ošklivý.
Nebo had!
Světlo se vytrácí
Žárovka zhasne zas.
Nedovol aby noc
Mohla pak schválit nás.
Matinko moje, ty dobře víš.
Ve tmě ty vůbec se nebojíš.
Leč já malá jsem a sama.
Těžké pak ptát se, kde máma.
Žárovka zhasla. Je tma. A zas...
Odkudsi dětský slyšet hlas.
Maminko, kdepak jsi, zdali tu stojíš?
Maminko milá má, taky se bojíš?
Všechno vzal vítr.
Žárovku, tebe.
Stromy i maminky
A taky nebe.
Žárovky našich hasnou pak duší
A malým dítkám otázky sluší.
Volají matinku v nitru svém ztraceny
Věčné jsou strachy, co byly jim souzeny
Moje je žárovka, která teď uvadá
Slunéčko dětství s ní pomalu zapadá.
Maminko, nejsi tam a já vím,
Nazpátek jen svůj hlas uslyším.
Přesto však pokaždé budu se ptát
Maminko, co myslíš, musím se bát? 

Pozůstatky


Na okně otisk tebe
A rtěnka na košili,
Mé ruce plny krve,
Kéž jen by vinu smyly.
Tvůj parfém-voda živá
-ztrácí se v pachu žalu,
Jak růží planých vůně
U lesa na cigáru.
Odcházíš...
Já vím, můžu si za to sama.
Tvá duše, a to víš,
Má půda pod nohama.
Odcházíš...
Skrýt citu mého rány,
Nechci a nikdy jsem nechtěla.
A zůstaly jen šrámy.
Odcházíš s údělem anděla.

Máš...

Máš oči plné slz...
Smím se ptát?
Vím, vím.
Slibuji tisíckrát a z toho...
Nesplnila jsem až mnoho.
Máš duši plnou střepů.
Co s tím?
Jak honit světlem stín a sám jím být.
Jen ty, jen ty jsi ten slaboučký svit.
Máš dlaně plné krve.
Už zas?
Krása krás a vadne směle.
Táhnout jí pryč, pryč do postele.
Jak rychle hasne světlo v nás!
Máš ústa plná pláče.
A dál? 

Utonu


Jsem v hlubinách
Sve duše špatné temna
Jsem v hlubinách
A tma je tolik jemná
Jsem v hlubinách
A hladina je v dáli
Utonu
A vy byste se báli?
Už světlo nevidět
Je daleko, daleko odtud
A hladina je led
Zda vůbec je. A pokud...
Utonu
Jistější už nic není
Pak přijde temna sen,
Sen z nějž není probuzení
Jsem hluboko
A stále klesám ke dnu
Je daleko
A přece blíž, než hladina
Utonu
A k tobě nedohlédnu
Topím se
Tak hluboká jest duše má 

Prodá se srdce


Prodá se srdce
Jen pár trhlin
A jinak...
Je jako nové
Kamenné
Tvrdé
Rubínové
Prodá se srdce
Je mi k ničemu
Tolikrát zraněné
A přesto stále živé
Jak prsty sirotků
A oči panen mživé
Prodá se srdce
Stokrát spálené touhou
Na popel
Kus smutku
Ve tvých dlaních
Jak chmýří ve větru
Prodá se srdce
Nádavkem city
A všechny hloupé sny
Ty dětské
Nesplněné
Prodá se srdce
A k němu?
Život loutky
V moři z pivních zátek
Nicotnost pouhá
A víc?
Prázdnota