Hell Poesy

Okna jsou zamlžený
No a i když si rukávem vyleštíš kolečko
Tak mimo rychle běžících stromů a šňůrky z blikajících patníků nevidíš nic
A po chvíli
Znova zamlženo
Místo a čas? Noční autobus

Řekněme tedy že je tma a řekněme navíc že nikdo tu nejede (než my)
To samozřejmě nenì pravda a kousek od nás si tlustý pán vybírá zahradní lavičku z katalogu - nejvíc se
mu zamlouvá ratan -
Také mladá slečna narychlo dodělává své školní povinnosti
Ale to všechno je relativní čili
že stud nás nemusí svazovat
Podmínky? Ideální

Mohla bys mi teď jazykem prozkoumat všechny plomby co mám a vzájemně si je spočítáme
Nebo alespoň důkladně prošetřit jak hebkou kůži si schovávám pod košilí
Pro tvoji radost ukázala bych snad i pár střípků osobnosti a přikryla to celý charismatem
Trošku jako Prometheus
Zábava? Nesmírná

Okna jsou teda zamlžený
A máme nekonečně mnoho času
(Nebo teda než dojedem na konečnou a pak ten zbytek)
Stačí říct a ukážu i zvířata co ve mně spí
Vlaštovku
Pstruha
Cvrčka
Toulavou kočku
A pár démonů nespecifickýho pohlaví
Všichni tak trošku touží po domově
Pravda? Ještě nevyšla na jevo

Sedíme v nočnim buse a každá vystoupíme někde jinde
Nejspíš
Nikdy nezjistíš jak moc horká umím být tam na těch místech
Jakože v hloubce svý mysli a taky na jarní louce však víš

Škoda že jsme nikdy nepromluvily
Ale já to chtěla zkusit

Stáli od sebe vzdáleni na krok
Kdysi jí půjčil deštník když lilo
A ona mu jej chtěla vrátit


O něco později ji vyzval k tanci

Jako první tančili waltz
Jejich první waltz v tanečních a jeho první láska
Nikdy se nesvěřil jak moc ho mrzelo že jí pošlapal střevíčky
Nikdy se nesvěřil že si ji dodnes pamatuje ve svátečních šatech
I ona tenkrát cítila štěstí a věřila na osud

Někde vzadu u zdi si špitaly jejich matky

Jako první tančili waltz
Jejich první waltz v tanečních před mnoha dalšími
Její srdce tenkrát krvácelo a nikdy to nikomu neřekla
Nikdy se nesvěřila jak moc ji ty bílé střevíčky mrzely
Nikdy se nesvěřila že si je dodnes pamatuje v ten den
Byl ochotný ji vzít a schovat v náruči

Čekali na sebe v parku na lavičce 

Nikdy ji nechtěl opustit a nikdy se jí nevzdal
Vedl ji pyšně na maturáku kde se oba opili
A pak spolu měli dítě

Dával jí kytice růží a doufal že ve svých veršících alespoň maličko vystihl
její nádheru

Nikdy s ním nechtěla zůstat a nikdy se nevzdala myšlenek na svobodu
Vedl si ji pyšně na maturák a hodně se tehdy pilo
(Hlavně pro zapomenutí)
A pak spolu měli dítě


Donekonečna děkoval Bohu za to co má

Zůstala krásná a svěží i v bílém na radnici
Ač svatbu měli kvapem
a on ji nikdy nepřestal uznávat jako královnu

A v šeru maličkého bytu pletla dětské botičky na jehlicích z nerez oceli

Zůstala tichá a v citech čistá i v šatech nejdražších co měla
 - s volánkem co všechno skryje-
A nikdy se už nepřestala cítit ptákem v zlaté kleci

Žili spolu řádově roky které pro každého byly jinak dlouhé

Pozoroval ji když spala a obdivoval to zachovalé umělecké dílo jež nikdy
neoprýskalo a neuvadlo

Listovali v letácích cestovních kanceláří a slibovali si dovolené k mořím
K mořím která ona chtěla vidět sama

Miloval ji až do skonání dní které ona měla kratší
Na jejím pohřbu plakal Plakal více než kdokoliv jiný a nikdy už se nezotavil

Čekala na svobodu až do dne kdy se jí svobody dostalo
Cítila se lehce
Lehčeji než kdokoliv jiný až na malou výčitku

Že ho nikdy doopravdy nedokázala milovat



Hodně tehdy pršelo
Až nadmíru
Jak se tak říká
A pak přišla povodeň
A ta mi všechno vzala


Rychlá černá voda otevřela ústa a zavřela oči
A já dodnes nevím jestli byla tak černá nebo jsem prostě utrpěla menší
období slepoty

Lidé v městečku a v celém tomhle světě žili poklidně a jen s přiměřenou
dávkou nenávisti
A pak přišla povodeň
A ta nám všechno vzala
Tisíce malovaných talířků na kterých nechávala zrak stará hrnčířka
Svatební šaty které k slavnostnímu sni špendlilo tisíc švadlenek
A malý papírek
Papírek na němž jsem si napsala její jméno
Abych jí pak hezky mohla říkat

Tu noc a vlastně ani den
Nikdo nic netušil
Jako by se vůbec nic nechystalo
Krom ochotnického divadla hrajícího známý kousek v podání místního učitelského sboru a paní lékárníkové
Pak přišla
Nikdo vám už nepoví jestli byla ticha nebo řvala
Všechny nás objala jako matka dítě před transportem na věčnost
Se všemi se bolavě rozloučila
A pak nám sebrala to co jsme dosud nebrali za důležité 

Staré dámě přes ulici vzala telefonní seznam všech přátel a příbuzných
Pomalu si v něm po proudu listovala
Odnesla dětský nábytek který měl sloužit k tomu nejkrásnějšímu čajovému dýchánku v okolí
Dokonce i živé bytosti brala
Aby zemědělci mohli plakat nad úbytkem skotu
Mně sebrala její hlas z mých vzpomínek
A neptala se na to

Když povodeň přišla a odešla a na všem viselo bláto a vodní květena
Měli pocit že už se znovu nenadechnou

Potom oželeli ztráty
A vrátili se k životu ve kterém jim než pár věcí nechybělo 

Rendlík s jedním uchem - ten nejlepší na krupičnou kaši
Píšťalka s trošku přiskřípnutým hlasem
A její vůně
Oči ve kterých se dalo utopit

To všechno
Všecičko
Mi tenkrát voda vzala 




Když si s ní chtěl hrát
To poprvé se rozplakala
A pak už nikdy
Už nikdy nedopustila aby ji svět viděl malou
Tak moc se bránila
Že dlouhé akrylové nehty se lámaly o jeho netečnost
Jako by se z atomového krytu snažila dostat toho posledního vojáčkaTo když v něm chtěla vzbudit soucit
Už dlouho se bavili
Ale jeden druhého nebavil
A tak on to vzal zkratkou
Trhané prádlo zavzdychalo- to mu nikdy neodpustila že tak snadno šlo rozervat - Až do té chvíle věřila že dokáže křičet
Pak to vydržela
Už nikdy nenechala svůj hlas klesnout k zemi
Než tu noc
Co dělaly hvězdy s měsícem neměla ponětí
Snad jim to měla za zlé
Že nezasáhli
Když si s ní chtěl hrát
To poprvé se rozplakala
A vzlyky rozhoupaly bižuterii na hebké křivce jejího krku
Neslyšel je
Neslyšel ji
Neslyšel
Byl jenom on
On
Měsíc
Hvězdy
A kousek toho masa okolo


Jak když mi podrazili nohy na schodech
Když jsem se zavázanýma očima nesla na stříbrném podnose slova
svých citů
Jako když jsem si nůžkama kreslila křížky nad oči
Abych přes krev nemusela vidět
Na zápěstí jsem si vytvořila šněrovačku
 A taky vyšila akvadukt
 A skrz dlaň jsem se dívala dírkama po vidličce
Moje duhovky pochytily všechny barvy jaké kdy zřely
Za trest
Za to že jsem byla málo slepá
Nebo taky moc
A nakonec se utopily v odporné barvě tlejících rakví
Jako exemplární případ
Ta touha po tom všem
A železný košile zvyků
(Pod který je vždycky lepší vzít si termoprádlo)
Mě už nikdy neopustily
Stejně jako chuť rozkousaných čajových sáčků
Které jsem při měsíčku šila ze svých oblíbených bylin
To všechno ve mě zůstalo kvasit jako jed
To všechno jsem nakonec zužitkovala při zbrojení na naši ochranu
To všechno jsem zabodla do jediného monstra
A přesně tam jsem se do sebe trefila 


Vytrhám si vlasy
Abych byla o třicet centimetrů prostříbrnělého nic lehčí
Aby mě vítr donesl za tebou
Stejně jako pampelišková chmýříčka

Budu u toho plakat bolestí
O to lehčí zase budu
Deset hektolitrů slz
Co padly neprávem 
Protože nad rozlitým mlékem a krví se brečet nemá
Jen sůl mi zůstane na tvářích jako ornamenty z ledu
Nebo skla
Jako dokonalý šperk

Vytrhám si nehty z lůžek a na lůžku
Abych si do úst mohla strčit peřinu proti křiku 
A hlavně abych ti nikdy nemohla svými spáry rozsápat srdce
Obočí vyholím a nechám místo něj
Zírat do světa řadu vrůstajících boláčků

I řasy si vytrhám
A udělám z nich štětce na domalovaní tvé tváře v mé paměti
Pak už budu dost lehká
Pak poletím



Vše co si zde přečtete

Je nedoslovné
Z jazyka kterému nikdy dost dobře neporozumím
A proto není radno tato slova brát na jakoukoliv váhu
Trochu to připomíná texty plné výkřiků bez kontextu
Ale to dělá jen ten rozdíl řečí 
A neznalost melodie
Je to trochu jako tříska
Tříska na podpal která stále hoří a byla mi vražena pod hrudní koš
Do měkkého
A potom přímo nahoru
Něco jako vypalování cejchu tekutým dusíkem
Ale podstatně méně kouře
Jako tvoje rty na sto tisíc kilometrů daleko od mojí kůže
Byť z nich neustále cítím tvůj dech i teplo
Ty důvodyJsou všelijaký
Mezi nima i nepopsatelný svrbění v rámci spinálního nervu
Toho nejhlavnějšího
Mám chuť ho vytáhnoutI s kostmi
A odplazit ze ze skupiny strunatců
Jelikož na strunu hřbetní mi dávno sebrali právo i papír
Stejně jako od auta a hlavy
Cítím jak mi v rukách praskaj skleničky 
a chci mít jejich střepy hluboko v sobě
Chutná to neuvěřitelně sladce
Jako zadostiučinění
Mám v plánu se ukřižovat a hlavou dolů zavěsit ze stromu
Protože i něco takovýho mi našeptal tarot
A možná mi pak říkej jménem antickýho fauna
Potřebuju
A prosím
Abys mi svými pařáty rozsápala pokožku
Abys ze mě dostala toho démona 
Který mi leze všude
A způsobuje nekontrolovatelný třes a bolest
Jen se trochu obávám
Že ten démon jsem já
Že až na to přistoupíš nebude návratu
Další šanci nedostane nikdo
Přesto tě prosím ať provazy utahuješ pevně a ať se neptáš co říkaji démoni
Udělej co musíš a nezavírej u toho oči
Nauč se dýchat jako ti pitomí jogíni v parku aby se ti netřásly prsty
Aby všechno bylo dokonalé a rovné
Jenom mě zbavíš bolesti
Zbyde nepodstatné něco co se háže do bioodpadu v igelitce
A duše se konečně osvobodí


Ten den co se narodila

Začalo Slunce zářit o něco silněji
A už nikdy nepřestalo
Černý díry vyvrhly zpátky pár Schrödingerovejch koček
Jen tak
Na oslavu
Na oslavu toho
Že dobro vstoupilo znovu na zem
Ten den co poprvé promluvila
Začaly květiny vonět silněji
A ptáci utlumili svůj hlas
Protože jim došlo že i jiné hlasy by měly být slyšet
Aby mohly otočit póly
Zlomit lidská srdce
Rovnat páteře

(Jako v jejím případě)
Změnit svět
Ten den co se poprvé postavila na vlastní nohy
Začala být tráva měkčí
Aby případný pád nebyl zas tak zlým
Aby se nebála znova zakopnout
A hlavně
Aby se zase zvedla
Ten den co mi řekla ano
Žula popraskala na nejdrobnější písek
A oceán se 
(jako kdyby to jindy nedělal)
v určitým místě začal vařit
Ten den začala velká Žárlivost
Ten den se zhmotnil Antikrist 
A velká šelma
Která navždy světu znemožnila získat to největší dobro
 Ten den jsme splynuly v jednu
A tvoje čistota přestala platit ostatním
Protože Antikrist nenastolí zlo
Jenom si sobecky ponechá všechno dobro pro sebe
Jako já si nechala tebe

Amen


Otec mi vypsal do kůže city
A matka rýsovala sny
Mé nohy hnětli ptáci v letu
Kostnatými
Droboučkými prstíčky
A já křičela když moc to bolelo
Mé vlasy pletla voda
Hluboká
Když hlubší měla být
A hlína tiskla tvář
Bez dechu
Krásně namodralou
Šaty mi třesem byly ušity
A verše plakal kdo je tkal
V hrdlo tři zmije vetknuty
Nikdo si nevšímá
Když jejich jazyk z úst mi plane
Klín jen tichá ozvěna
Které tma vtiskla tajem
Zdání
Pláč
Prázdnota
Otec mi vyryl do srdce bolest
Matka skládala střepy mého ducha
Na zelené louce
Z mlh
Rulíku
A mravenců
Mě stvořili


Chci vykrvácet z očí na chodník
A padnout na hromadu vzlyků
Pak prosit
a prosit
a prosit

Je černo a bílo
Tedy fialově oranžovo
Teplé zimní barvy a bolestivý rytmus srdce
Usedla bych do závěje
A prostydla
A zemřela na hlavní podchlazení citů
Nicméně nemohu

Závěje
-a jiné dnes už nevídané kejkle klimatu-
Jsou zákonem chráněny

Hladově lačním po tom
Tom horkosladkým
A zároveň nežitelným
Rozkousnout si vlastní žíly

Prosit

Z důvodu ochrany mám bezzubé dásně jak dva červy
A šišlavě vrčím na svět
Spíš z rozmaru než potřeby

Mimochodem
V inhalátoru už zase došla náplň

Zatracenej život...

Zkouším se okolo sebe dívat novýma očima
Sama všem a sobě lžu
Že to tady neznám
Chci se znovu všemu divit
Znova to vidět

Prosit

Vím že se tam uvnitř něco trhá
Jako když prostěradlo se trhá
Na obvázání ran

Doufat

Snad moje něco roztrhané
Zaváže alespoň jeden šrám hloubky tvých očí
Nebo zahalí pahýl
Jenž kdysi taky zažil lásku


Jsou okna která nelze otevřít
A dveře které nezamkneš
Dny se krátí
Všichni dobří lidé padají
Jako mouchy zabité v letu
Rychle
Nečekaně
Zanechávajíc v ostatních tržnou ránu
S okraji zubatými jak žraloci v dětských bazénech
Nože se kladou k hrdlům
Jsou obdobami smyčců a houslí
Co dosud někde zní
Dny se krátí
Vosy bez křídel do sebe bodají jedovatá žihadla
Čas temna přichází
Čas bez naděje
Kdy i ženy hladí zbraně
A muži jsou po nich hladoví
Jen proroci ještě chraptí
A proti chrapotu kloktají konvalinkové slzy

Až stoleté růže uvadne květ
Tu noc musí Luna bez světla stát
To prokvete vlas šedin hrdostí měst
To s nářkem a pukáním zřítí se řád
Té noci pak zahyne nedobrý svět
Tu noc
- žádnou jinou -
Již musí se stát

Dny se krátí
Deště omývají z dívek počestnost a valí ji do kanálu k ostatním splaškům
Z nebes prší dobří andělé mrtvi na dláždění

Dny se krátí
Pak znovu povstane zima

Maminko?!

Žárovka umírá. Poblikává.
Ach, mami, maminko,
Nechci být sama.
Neodcházej.
Ve tmě, tam okolo,
Žije snad
bubák ten ošklivý.
Nebo had!
Světlo se vytrácí
Žárovka zhasne zas.
Nedovol aby noc
Mohla pak schválit nás.
Matinko moje, ty dobře víš.
Ve tmě ty vůbec se nebojíš.
Leč já malá jsem a sama.
Těžké pak ptát se, kde máma.
Žárovka zhasla. Je tma. A zas...
Odkudsi dětský slyšet hlas.
Maminko, kdepak jsi, zdali tu stojíš?
Maminko milá má, taky se bojíš?
Všechno vzal vítr.
Žárovku, tebe.
Stromy i maminky
A taky nebe.
Žárovky našich hasnou pak duší
A malým dítkám otázky sluší.
Volají matinku v nitru svém ztraceny
Věčné jsou strachy, co byly jim souzeny
Moje je žárovka, která teď uvadá
Slunéčko dětství s ní pomalu zapadá.
Maminko, nejsi tam a já vím,
Nazpátek jen svůj hlas uslyším.
Přesto však pokaždé budu se ptát
Maminko, co myslíš, musím se bát? 

Prodá se srdce

Prodá se srdce
Jen pár trhlin
A jinak...
Je jako nové
Kamenné
Tvrdé
Rubínové
Prodá se srdce
Je mi k ničemu
Tolikrát zraněné
A přesto stále živé
Jak prsty sirotků
A oči panen mživé
Prodá se srdce
Stokrát spálené touhou
Na popel
Kus smutku
Ve tvých dlaních
Jak chmýří ve větru
Prodá se srdce
Nádavkem city
A všechny hloupé sny
Ty dětské
Nesplněné
Prodá se srdce
A k němu?
Život loutky
V moři z pivních zátek
Nicotnost pouhá
A víc?
Prázdnota


Prodá se srdce


Prodá se srdce
Jen pár trhlin
A jinak...
Je jako nové
Kamenné
Tvrdé
Rubínové
Prodá se srdce
Je mi k ničemu
Tolikrát zraněné
A přesto stále živé
Jak prsty sirotků
A oči panen mživé
Prodá se srdce
Stokrát spálené touhou
Na popel
Kus smutku
Ve tvých dlaních
Jak chmýří ve větru
Prodá se srdce
Nádavkem city
A všechny hloupé sny
Ty dětské
Nesplněné
Prodá se srdce
A k němu?
Život loutky
V moři z pivních zátek
Nicotnost pouhá
A víc?
Prázdnota