Hell Poesy

Cesta

Takže tu stojím.
Nevím jak a kam
A ty chceš abych šla.
Směr neznámozápad.
Kolem otevřených tlam
Nilských krokodýlů,
Co po nás budou chňapat.
Jít dál a pryč.
Ty možná znáš svůj směr,
Leč já netrefím.
Mám strach. Jsem příšerně, příšerně sama.
Kolem přehlubokých děr
Plných krápníků
A v dětství utajených děsů.
Na hrudi sebe obláček zlatý nesu
A cítím zmatek.
Mám jít.
Je támhleto už správně?
Jak z nekonečných zkratek
Vycítit pravý cíl?
Je blízko?
Je blízko tisíc mil?
Když půjdu,
Najdu tam svůj střed?
Řekni, řekni směr.
A ty jen pravíš:
Vpřed...

Nikdy jsem  netušila...


Nikdy jsem netušila,
Že mluvit k tobě zvládnu.
Už tolikrát jsem snila,
Že já se neovládnu
A potom-
Někdy pošeptám ti o tom...
Nikdy jsem netušila,
Že slova jako hřeby
Jsou do srdce i do duše
Jak v rakvi zatlučeny.
Svírá se mi nitro
A dušička ve mně malá,
Jak by se vysvětlit pravdu ti,
Jak by se vysvětlit bála.
Nikdy jsem netušila,
Že s tebou tak chci stát
A říkat něžná slůvka,
Nejen 'mám tě rád...'
Že žárem budu planout
A ohněm tebe hřát,
A slzy z očí stáhnout,
Pak znovu, tisíckrát.
Nikdy jsem netušila,
Že dokážu mít ráda,
Že nejen v době nejvíc zlé
Ti chránit budu záda.
A i kdybych padala
Já žalem mrtvá k zemi,
Pro tebe pořád budu mít
Oči svý uslzený.

Jedno z mnoha tichých vyznání lásky dívce mého srdce...