Hell Poesy


Cesta

Takže tu stojím.
Nevím jak a kam
A ty chceš abych šla.
Směr neznámozápad.
Kolem otevřených tlam
Nilských krokodýlů,
Co po nás budou chňapat.
Jít dál a pryč.
Ty možná znáš svůj směr,
Leč já netrefím.
Mám strach. Jsem příšerně, příšerně sama.
Kolem přehlubokých děr
Plných krápníků
A v dětství utajených děsů.
Na hrudi sebe obláček zlatý nesu
A cítím zmatek.
Mám jít.
Je támhleto už správně?
Jak z nekonečných zkratek
Vycítit pravý cíl?
Je blízko?
Je blízko tisíc mil?
Když půjdu,
Najdu tam svůj střed?
Řekni, řekni směr.
A ty jen pravíš:
Vpřed...

Nikdy jsem netušila


Nikdy jsem netušila,
Že mluvit k tobě zvládnu.
Už tolikrát jsem snila,
Že já se neovládnu
A potom-
Někdy pošeptám ti o tom...
Nikdy jsem netušila,
Že slova jako hřeby
Jsou do srdce i do duše
Jak v rakvi zatlučeny.
Svírá se mi nitro
A dušička ve mně malá,
Jak by se vysvětlit pravdu ti,
Jak by se vysvětlit bála.
Nikdy jsem netušila,
Že s tebou tak chci stát
A říkat něžná slůvka,
Nejen 'mám tě rád...'
Že žárem budu planout
A ohněm tebe hřát,
A slzy z očí stáhnout,
Pak znovu, tisíckrát.
Nikdy jsem netušila,
Že dokážu mít ráda,
Že nejen v době nejvíc zlé
Ti chránit budu záda.
A i kdybych padala
Já žalem mrtvá k zemi,
Pro tebe pořád budu mít
Oči svý uslzený.

Maminko?!


Žárovka umírá. Poblikává.
Ach, mami, maminko,
Nechci být sama.
Neodcházej.
Ve tmě, tam okolo,
Žije snad
bubák ten ošklivý.
Nebo had!
Světlo se vytrácí
Žárovka zhasne zas.
Nedovol aby noc
Mohla pak schválit nás.
Matinko moje, ty dobře víš.
Ve tmě ty vůbec se nebojíš.
Leč já malá jsem a sama.
Těžké pak ptát se, kde máma.
Žárovka zhasla. Je tma. A zas...
Odkudsi dětský slyšet hlas.
Maminko, kdepak jsi, zdali tu stojíš?
Maminko milá má, taky se bojíš?
Všechno vzal vítr.
Žárovku, tebe.
Stromy i maminky
A taky nebe.
Žárovky našich hasnou pak duší
A malým dítkám otázky sluší.
Volají matinku v nitru svém ztraceny
Věčné jsou strachy, co byly jim souzeny
Moje je žárovka, která teď uvadá
Slunéčko dětství s ní pomalu zapadá.
Maminko, nejsi tam a já vím,
Nazpátek jen svůj hlas uslyším.
Přesto však pokaždé budu se ptát
Maminko, co myslíš, musím se bát? 

Pozůstatky


Na okně otisk tebe
A rtěnka na košili,
Mé ruce plny krve,
Kéž jen by vinu smyly.
Tvůj parfém-voda živá
-ztrácí se v pachu žalu,
Jak růží planých vůně
U lesa na cigáru.
Odcházíš...
Já vím, můžu si za to sama.
Tvá duše, a to víš,
Má půda pod nohama.
Odcházíš...
Skrýt citu mého rány,
Nechci a nikdy jsem nechtěla.
A zůstaly jen šrámy.
Odcházíš s údělem anděla.

Máš...

Máš oči plné slz...
Smím se ptát?
Vím, vím.
Slibuji tisíckrát a z toho...
Nesplnila jsem až mnoho.
Máš duši plnou střepů.
Co s tím?
Jak honit světlem stín a sám jím být.
Jen ty, jen ty jsi ten slaboučký svit.
Máš dlaně plné krve.
Už zas?
Krása krás a vadne směle.
Táhnout jí pryč, pryč do postele.
Jak rychle hasne světlo v nás!
Máš ústa plná pláče.
A dál? 

Utonu


Jsem v hlubinách
Sve duše špatné temna
Jsem v hlubinách
A tma je tolik jemná
Jsem v hlubinách
A hladina je v dáli
Utonu
A vy byste se báli?
Už světlo nevidět
Je daleko, daleko odtud
A hladina je led
Zda vůbec je. A pokud...
Utonu
Jistější už nic není
Pak přijde temna sen,
Sen z nějž není probuzení
Jsem hluboko
A stále klesám ke dnu
Je daleko
A přece blíž, než hladina
Utonu
A k tobě nedohlédnu
Topím se
Tak hluboká jest duše má 

Prodá se srdce


Prodá se srdce
Jen pár trhlin
A jinak...
Je jako nové
Kamenné
Tvrdé
Rubínové
Prodá se srdce
Je mi k ničemu
Tolikrát zraněné
A přesto stále živé
Jak prsty sirotků
A oči panen mživé
Prodá se srdce
Stokrát spálené touhou
Na popel
Kus smutku
Ve tvých dlaních
Jak chmýří ve větru
Prodá se srdce
Nádavkem city
A všechny hloupé sny
Ty dětské
Nesplněné
Prodá se srdce
A k němu?
Život loutky
V moři z pivních zátek
Nicotnost pouhá
A víc?
Prázdnota