Mína Kavanová
Narodila jsem se na Hromnice 2001, ale jistým způsobem znovu v létě 2022. Poznala jsem totiž, že jsem trans. Rod je klíčovou součástí života, přesto však jen jednou z mnoha součástí, a být člověkem je tak trnitě spletitou záležitostí, že se v ní asi všichni a všechny více či méně motáme až do smrti. Svoje zápolení, a potažmo zápolení dalších, se snažím zachytit ve své nadcházející sbírce Slunečnice/Čtyřlístky. Slunečnici napsal M.K.- muž, který tu už není. Čtyřlístky jsem napsala já. Ochutnávku obou částí najdete níže.
Krom poezie se ale věnuji matematice, kterou studuji v Brně, velmi amatérské kresbě a ještě amatérštějšímu tetování, skladbě a z (asi) neuměleckého soudku zmíním aktivismus - spoluorganizuji iniciativu Duha do ul!c a vařívám na Food not Bombs.
Nemám moc ráda nálepky, ale nejvíc si rozumím s anarchismem. Jsem kvír, jsem pansexuální, jsem polyamorní, křičím po spravedlnosti a zároveň se snažím nezhroutit z každého pokusu pokračovat v existenci.
Na hraně
slepil jsem si k sobě prsty
a stejně jsem se rozpadl
já na to kašlu, sejdu z cesty
v citech jsem holt trochu povadl
válím své prsty po strunách
zapomínáš, že už nemám strach
to ví už jenom sám bůh
co udělám, co bude můj další tah
pro tuto chvíli stojím na hraně
pro tuto chvíli je mi náramně
pro tuto chvíli já už nemám strach
ani vztek, ani smutek
já lezu po mracích a po stěnách a maluju
maluju si budoucnost
a pak ji zase mažu
svoji cestu nikomu neukážu
věřím svému srdci
i když je zakopaný
jdu do toho bez bázně a hany-
(Slunečnice)
Lapajíce
Lapajíce
Zatím ještě dýchám.
Zatím ještě koutkem oka vidím
něco jako budoucnost.
A ze zbytků mého bývalého já
možná něco spíchnu.
Zakopávám o nitě života,
který jsem rozpárala;
jsou všude,
po celé místnosti,
kde pro můj kokon není místa dost.
Pro radost zapaluji svíčku --
schválně neopatrně.
Bolí mě myslet.
Bolí mě toužit a věřit.
Chci to všechno vykouřit ven
a mít tady prostě hezkou vůni.
Bylo by to tu bývalo hořelo,
kdyby okny nepřiletěl vítr,
a oheň a naději neodnesl pryč.
Zůstávám s temnou tmou
sama.
Zmatená, zamotaná.
Sama.
Sama se sebou.
(Slunečnice)
Kaleidoskop
Střípky
tvého těla
v mých očích
které sotva vidí
skvíš se --
jsi skvělá
leskneš se a blyštíš
když tě moje prsty otáčí
tříštíš
můj svět
křivíš ho
hyperbolicky
tebe vždycky
chci
skládat a rozkládat
jsi mozaika
nekonečná
zbytečná
plynoucí
neskutečná
jsi
střípky
barvy krve
v modři, žluti,
v duze
múza
v múze v múze v múze v múze
jako matrjoška
z nekonečna do nekonečna
oči přechází
nevěří
jsou vězni v mezích nezměrného spektra
jsi spektra
takřka mimozemská
skládanka ze střípků
která milionkrát tříští sama sebe
jsi nebem
a zemí
a vším
mezi tím
snad smím ještě chvíli hledět
v nedohledno barevným dalekohledem
chci se ztratit
a nikdy
se z tvého střípků světa
nevrátit.
(Slunečnice)
Jinanový list
Uvadlý jinanový list
šípky zarostlé cesty zející prázdnotou
šumící meandry
na kterých sedávali bloudící
hřejivá tma,
která se ochladila
vždy pootevřené okno
kterým táhne dovnitř
vítr převrací papíry, notesy, knihy
jako kdyby něco hledal
vzpomínku, pocit
nachází pouze spokojené prázdno
prázdno, které nepláče
prázdno, které čeká na příležitost.
Vítr nenašel ten
nechal po sobě jinanový list,
jako milostný dopis.
Okno zůstalo pootevřené.
Podívej se skrz něj zpět,
kdy jen budeš chtít.
Nech se tou tmou přikrýt,
nemusíš se jí bát.
(Slunečnice)
Havrani
Smrákají se mračna
nad chmurnými Hamry
havrani krákorají
hrobově v celém kraji
a křečovití herci
tragikomedii hrají
škrpály kroupy plní
kříže obrůstá trní
mrtví migrénou trpí
křoví drásají srpy
drny rozryjí rýči
zrcadel střepy křičí
havrani ochraptělí
na střechách osaměli
(Slunečnice)
A Nice Smell
I'm warm
I use my pinions as a fan
i take off accidentally
I'm reminded that I can
I'm a worm
a happy little sour worm
enjoying the moisture in the ground
and endulging in the grandiose sound
of vibrating earth all around me
delightful
I breathe in the breeze
turn 60 degrees
then I remember I stopped making sense
-I didn't turn in radians
(Slunečnice)
Karty
mi rub
a ukaž mi líc
nevím, budu-li chtít vidět víc
jsem nic
které je všude
nic z kterého
nic nebude
miluju světlo
miluju stín
miluju radost
miluju splín
ukaž mi rub
na něj se ti podepíšu
ukaž mi líc
a já nastavím ti svou druhou tvář
ukaž mi líc
a já odstřihnu ti svatozář
ukaž mi líc
já namaluji ho tvrdou barvou
ukaž mi líc
a já ti neukážu nic.
ukaž mi obě strany mince
možná dočkáš se odpovědi
na konci prosince.
(Slunečnice)
Místa
Místa si pamatujou víc než my
pamatujou si, když jsme tam byli poprvý
teprve místa
nám vrací vzpomínky
na prožitý roky
pocity, co fotky nezachytí
je to jak lovit vodu sítí
místa jsou částí našich niter
proto když zakryje je beton a tér
a bagry je rozrejou a zasypou
část našich duší si odvezou
jednou z našich minulých verzí
zakryjí trámy a traverzy
a i když je to vlastně mizerný
místa si furt pamatujou víc než my
(Slunečnice)
Zrcadlo
Dívám se do zrcadla v minulosti
A nepoznávám toho kdo zírá zpátky
Kruhy pod očima
A smutek který nedokáže popsat
Je takřka hmatatelný
Je mi ho líto
Chci mu něco říct
Nenávidím ho
Stejně jak on nenáviděl sám sebe
Ale
Dívám se do zrcadla teď
A on už tam není
Možná tam nikdy nebyl
Usměju se na sebe
Vyčistím si zuby
Jsem ráda, že budu žít další den
(Čtyřlístek)
Limbo
limbo
jdu ulicí iluminovanou vánočními světly,
které jí dodávají nádech snovosti
čas pro mě přestal existovat
zase
mám pocit, že zítřky neexistují
že plujeme v jednom, místy přerušovaném toku vědomí
neustále navazujeme tam, kde jsme přestaly
co kdybych přestala usínat?
změnilo by se něco?
zítřky neexistují
zatímco spíme, na druhé straně planety mají poledne
jeden tok, akorát s rozdílnou fází
napodruhé není jedno místo úplně stejné
motá se mi hlava
měla bych víc pít
lidi jdoucí kolem mi připadají jako stíny
nevím jestli jsem už náhodou neusnula
nevím jestli jsem vůbec někdy spala
nevím jestli jsem vůbec kdy šla spát
motá se mi hlava
proč je všude tolik světla
proč mi není zima natolik, jak bych čekala
proč když pluju, tak je všechno sekvencí obrázků
čas pro mě přestal opět existovat
všechno stojí
ale "teď" neexistuje
infinitisemální vrstevnice
já jedinou konstantou na jejich hranici
až do chvíle kdy to skončí
ať už chvíle znamená cokoliv
nebo je jedinou konstantou ulice?
někde v limbu tahle podivná ulice
a schodiště
a nereálná světla
nevím
teď zkusím spát
(Čtyřlístek)
Clouds
The clouds are impossibly big this time of year.
Distant cars pass by in a hurry, as if to make way for the scenery.
The air is like a heated blanket over the world.
Love impertinently gnaws at every creature with a beating heart.
The birds take part in some graceful, yet humanly imperceptible rhythmic dance ritual.
The clouds are so big they feel of
a different world.
Even though the mind knows a Collapse is to come, it feels so
peaceful.
Like this could stay.
Like this could be forever.
But of course, clouds never stay the same, they shift with the wind, they part, dissipate, change.
Day eventually turns to night,
birds die, or go to sleep,
and love, love, love is a crashing wave on the shores of life, it brings color, and just as easily washes it away, love is a spectre, a ghost possessing bodies, it's a stake through the heart, and a field of nettles and grass and it's nothing and it's all at once.
I understand painters who take the time to try to capture the impossibly great clouds.
(Čtyřlístek)
22
.je mi dvacet dva
?jak se to stalo
.je mi dvacet dva
a teprv rok mám pocit že mám oči dokořán
.jsem kočka
.žiju svůj čtvrtej život
.běhám s roztrženým uchem mezi popelnicema věčně nemám prachy
ale
Jsem to já
.zkažená poplivaná Jsem to já
!tohle tělo mi patří tyhle slzy jsou moje
moje štěstí není zastřený nebo jako ve snu je pravý stejně jako můj
vztek a strach tyhle pocity mi patří tohle srdce je moje tyhle ruce jsou
moje tohle tělo je moje Jsem to já
.mejch dvacet dva let nebo jenom jeden je to jedno konečně ta věta
něco znamená
.na nebi jsou krásný obrovský mraky vane lehkej vítr a já ho nasávám
Skrze Svoji Vlastní Kůži je to krásný
.miluju já tak miluju a nemůžu se toho nabažit protože nemiluje
někdo za koho jsem se převlíkala miluju já
.je mi dvacet dva a možná umřu zítra ale teď žiju opravdu žiju a to mi
nikdo nevezme tyhle slova konečně něco znamenaj
.Jsem to já
(Čtyřlístek)
Šero
Šero
šerá ulice, osvícená mdlými pouličními lampami
šeré tváře, plné starostí
míjím dospělé
míhám se ve víru dospělosti
jejich strasti skapávají ze špičky cigarety
do napůl shnilých listů
auta mi vypalují sítnice rudými světy
z jejich přetopených interiérů duní nesmyslná hudba
jdu dál
míhající se stíny jako střípky z krasohledu
smutek prosákl do spár mezi betonovými dlaždicemi
jdu dál
bojím se jít sama
bojím se lidí
pepřák v mojí tašce mi dává falešný pocit bezpečí
a tak jdu dál
občas se zakoukám do mlhy, která je tak neskutečně krásná
nebo do očí zatoulané kočky
nevidím v nich stopy po Smutku
ten už stekl do kanálu
a tak šťastná tančím ulicí
nevím kam
tančím, dokud mě nezabijou.
(Čtyřlístek)
Kapky
stojím sama
vláha rozjasňuje pustou krajinu kolem
nebe je zatažené
bičuje mé tváře fialovými kapkami
ty stékají a jejich proudy se stáčí do víru v středu mé hrudi
s nimi mé oči
propadají se do lesů siluet
jedné a té samé postavy
zrcadlové bludiště
tisíce obrazů mě a v každém je prasklina
s mrknutím mizím
já i svět explodujeme
miliardy střepů zasazených do vlažné,
nenasytné půdy
semena bez života
čekající na slovo boží
ale přichází jen kapky
vlídné, pečující, radostné, lkavé
čechrají povrch, tak jemně,
jako prsty, které sklopí víčka na věky
bubnují tu nejtišší melodii
zpívají ten nejklidnější rytmus
zahlazují stopy fialové
zahlazují stopy mě
(Čtyřlístek)
Nedus to v sobě
Utápím se v komfortu svých slz
jejich něžnost mě dusí
pláču z pohledu na příliš krásný holky,
z šera, z hudby,
z ticha a krveprolití.
Škrtí mě úzkost a pocit, že se to nezmění.
Pláču, ale měla bych křičet,
strhat zdi,
spálit tanky,
napsat magnum opus,
vykrvácet.
Na nic z toho nemám sílu.
Tak se jen bezmocně odevzdávám minulým pohlazením.
(Čtyřlístek)