Eva a Klára Pospíšilovy

Eva a Klára Pospíšilovy jsou dvě autorky, které se zaměřují na psaní LGBT povídek a knih. Na svých stránkách Szabi.cz publikovaly knihu Pátá minuta, a v červnu začíná vycházet jejich druhá kniha, nesoucí název 'neexistence.' Právě tu vám chtějí dnes večer představit - skrze mě, protože jsou obě ze čtení na veřejnosti podělané až za ušima.


Ukázka z povídky Návod na život


"Chápu," řekl Toby a nerozuměl ničemu. Posadil starou do druhého volného křesla, strčil jí do ruky křížovku a propisku - vzhůru nohama - a nakázal jí luštit. "Omluvte moji nezdvořilost, ale - co přesně tady děláte? Proč jste si vybral zrovna tenhle dům? Všechno platíme včas, režim nijak nebojkotujeme..."

"Opak lásky na čtyři, Toby," zaskřípala stará potichu.

"Zmar," zašeptal návštěvník. Chvíli zíral kamsi na zeď, kde nejspíš před časem visel obraz, anebo fotografie. Potom se usmál, se zavrzáním přisunul svoje křeslo ke staré a nahlédl jí přes rameno. "Potřebujete ještě něco?"

Toby se nervózně poškrábal nad spánkem (a v jiné sféře se tak dotknul svého snu), načež vyhrknul: "A vy?!"

Neznámý si povzdechl, ten zvuk byl protknutý emocemi. Konečně se na Tobyho doopravdy podíval. Sjel ho pohledem od hlavy až k patě, k ponožkám s proužky. "Jste asymetrický," řekl klidně. "Vaše rty zvou k zulíbání, ale dohromady s nosem nepůsobí zrovna přívětivě, což dává vašemu obličeji nádech hrubiánství. Zajímavé. Řekněte ještě jednou a vy. Přední zuby přitom docela jemně skousnou ret. Utěšuje to moji roztěkanou mysl."

"A vy a vy a vy..." zopakoval Toby jako ve snách. Potom praštil rukou do kuchyňské linky, až z ní spadly drobky z rohlíků. "A dost!"

"Ach, to bylo také dobré."

Ukázka z povídky Rebeka se bojí tmy


Rebeka sedí úplně v rohu a komíhá nohama. Má zubatou ofinu, která se klikatí na čele, a vlasy v prstýnkách jí spadají na tričko umazané od kečupu. Zlehka se opírá o poličky napěchované dětskými knížkami.

Povaluje se tam i pexeso a puzzle a panáčci z Člověče, nezlob se.

Někdo jednu z figurek zašlápnul, leží venku u odpadkového koše. To Rebeka neví. Když si malý kluk přijde pro knížku, dívá se skrze něj, jako kdyby ho neviděla. Kolem hlavy jí proletí šipka, někdo se netrefil do terče.

Všichni pořád míří vedle.

Roman si vytáhne tepláky a zakolísá na čáře. Nějakým zázrakem hodí double a další šipka letí k Rebečiným nohám. Pro ni je to jako signál, aby vstala. Dojde k pípě a dívá se na orosené sklenice a Justýniny ruce, které si je přendávají. Pivo má zrzavou barvu jako čůránky ráno v nočníku.

"Chci domů," řekne potichu a špatně vyslovuje "ch." Mladá doktorka na logopedii nedávno řekla: Rebeka trpí řečovou vadou a má problémy s krátkodobou pamětí. Neudrží pozornost. Necítí se v ordinaci jako doma.

"To je bezútěšný. Tam se nikdo nemůže cítit jako doma," namítla Justýna, když si přečetla celou zprávu. Pořádně tomu nerozuměla a kousala si přitom nehet. Ale nepochybovala.

Pochybuje o všem, ale o Rebece ne.

"Chci domů!" Rebeka ji chytí za ruku, zalomcuje s ní a pivo se vylije na tácu, vsákne se do zeleného ubrusu.

Doma je tady, řekla jednou Justýně, když si stoupla do kouta vedle mísy s pomeranči. Tady to voní.

Justýna rozuměla. Zvykla si otevírat na noc v pokojích sester okno, aby snáz vyvětrala pach marnosti.

"A za to vztekání bych jí hned lísknul," řekne Roman a s vrzáním odtlačí židli, zatímco Justýna ždíme pivo z ubrusu.

Ty jeden sráči.

"Má to těžký. Její rodiče se rozváděj. Tak se neopovažuj vynášet nějaký soudy!" Justýna hodí ubrus do dřezu, s bouchnutím postaví Romanovi pivo na stůl. Všichni se dívají, hladí orosené sklenice, čekají, že se někdo pohádá. Ale nikdo už nepromluví. Je tam ticho, čekání na emoce.

Justýna vezme Rebeku do náruče a ta se rozbrečí.


Ukázka z povídky Medvídek


Vezme mě do malé vietnamské restaurace a vybere stůl u okna. Dáme si nudle se zeleninou, oba dva, a nezávisle na sobě taky colu. S Kodou je spousta věcí jako hra, zábavná a hřejivá. Musím si ale připomínat, že ho spíš fascinuju, než aby v tom bylo něco víc.

Prohlíží si moje potetované klouby. "Takže ty seš taky gay," řekne z ničeho nic.

Vezmu hůlky a naberu na ně nudle. Koda mě napodobí, i když mu okamžitě spadnou zpátky do talíře, a taky na ubrus.

"Jo," zasměju se. "A jo, myslím si o tobě, že jsi vážně strašně hezký."

"Spal jsi s Nielsem? Dneska v noci?"

Být děvka je celkem stigma. Rozhodně pak těžko vysvětlujete, že jí nejste každou sekundu svýho podělanýho života. "Záleží ti na tom?"

"Vlastně ne," zamumlá, ale zdá se, že ho chuť k jídlu úplně přešla. Přehrabuje se v talíři a zírá na mě.

Protočím oči v sloup. "Ne, nespal jsem s ním. Copak ty se mnou chceš spát?"

Má výraz totálního medvíděte. Nejsem si jistej, jestli si to uvědomuje. "Udělal bys to?"

Moje první myšlenka je ano... Ne! Špatně polknu, a tak sáhnu pro sklenici coly. Je úplně ledová a bublinky mi vletí do nosu. "Když mi dáš jeden dobrý důvod," vydoluju ze sebe nakonec.

"Potřebuju zapomenout na svého přítele. Vážně nutně na něj potřebuju zapomenout."

Jestli mě život na ulici něco naučil, tak: Nelhat sám sobě. Aspoň většinou. Takže si nelžu, když přiznám, že mě Kodův důvod bolí. A nepokouším se nakecat sám sobě, že by to bolet nemělo.

Podívám se na svoje ruce. Možná mi prostě jenom chybí lidský kontakt. Proto bylo tak hezký, když mě Niels hladil ve vlasech.

"Myslím," řeknu opatrně, "že mi tohle nestačí."

"Jasně. Líbíš se mi."

Podá to jako neprůstřelnej argument. Znal jsem chlápka, co rozdával na rohu ulice noviny. "Sex na jednu noc," rozumoval a dělil se o brko, "znamená, že seš zoufalej. Seš zoufalej, Eframe?"

"Eframe?"

"Ty se mi taky líbíš," přikývnu pomalu. Odsunu misku a pohodlně se opřu.

Mlčíme. Vezmu párátko a zabodávám ho do ubrusu.

Ukázky z románu Matias a Rufus.

RUFUS.

Probudím se s W, S, D, ESC obtisknutým na tváři.

Nosit tričko Jsem štěně začíná být trochu problém, protože ať se snažím sebevíc, po nějaké době přestávám cítit Mattiase a cítím jenom sám sebe.

Občas se zavřu ve sprchovém koutě a očichávám mýdla. Představuju si, že je Mattias za mnou. Nejdřív mě líbá na krk, pak do mě pomalu zasouvá a pevně svírá moje boky. Představuju si, jak si to vychutnává a říká, že jsem horký. A když už nemůže, roztřese se a vyplní mě spermatem.

Na rameni cítím otisky jeho zubů.

Dívám se do zrcadla a přeju si vidět je. Nějakou známku toho, že se mnou vážně byl, celých čtrnáct měsíců, že jsem si to všechno nevymyslel.

Bývám nesmyslně často vzrušený. Ale nikdy se neudělám.

Jedno stupidní rozhodnutí. Faen! Mám pocit, že mě začaroval. A tak opakuju, co mi jde nejlíp. Sedačka, koberec, ruka. Do zblbnutí. Když jednou míček nechytím a ten se zakutálí pod stůl, nejdu pro něj.

Lehnu si na zem a zírám na strop.

Připadá mi, že je tady šílené ticho. Potřebuju slyšet, jak si Mattias dělá čaj. Potřebuju slyšet, jak se sprchuje, anebo jak si přeříkává norské fráze. Jak vyslovuje moje jméno. Z toho bych se určitě udělal.

Po čtyřech dolezu do chodby a opřu se o dveře do sklepa. Poslouchám, ale zevnitř není nic slyšet, ani lupání žárovky. Obejmu kolena a řeknu: "K něčemu se ti přiznám. Kdybych mohl, vrátil bych to zpátky."

Položím ruku na dveře. Studí.

"Mattiasi."

Praštím do nich.

Tisíckrát mě napadlo, že zkratuju systém a otevřu je. Sejdu dolů, lehnu si na studenou zem a budu na něj myslet. Nebo přejíždět dlaněmi po zdech a hledat vzkaz, co tam pro mě nechal.

Třeba ho vyškrábal tou cetkou, kterou nosil na krku.

"Mattiasi."

Podívám se nahoru. Možná, že když byl ve sklepě, tisíckrát prosil Boha, aby mu přišel na pomoc. Sliboval a přísahal. Modlil se, i když mu selhával hlas. Pane Bože, prosím, nenechávej mě tady.

Ale Bůh se na něj vysral. Protože neexistuje.

TO JÁ JSEM HO POKAŽDÉ ZACHRÁNIL.

Nechám ruku klesnout a po čtyřech lezu zpátky do kuchyně.

Mattiasi.


MATIAS

Otevřu krabici s pizzou a téměř nábožně utrhnu jeden trojúhelník. Jestli jsem někdy tvrdil, že nemám ananas rád, tak vše beru zpět. Miluju ananas. Nic lepšího jsem snad nikdy nejedl.

Rufus pustí televizi, další díl Twin Peaks. A najednou je to, jako by nikdy neodešel. Jako bych se ho nepokoušel uškrtit. Jako by všechno bylo v pořádku.

"Jsi spokojený?" zeptá se z ničeho nic Rufus. Zrovna mám plnou pusu a na tváři mouku. Utřu si ji do trička a neurčitě pokrčím rameny. Vypiju sklenici vody.

"Pojď ke mně." Rufus rozpřáhne ruce, aby mi dal najevo, že chce obejmout.

"Proč?" znejistím. Třeba má pod polštářem schovaný nůž.

"Protože chci."

Odložím krabici s pizzou na stůl. Nezvládl jsem sníst ani polovinu, a přesto jsem úplně plný. Úžasný pocit. Přisunu se blíž. Položím Rufusovi hlavu na rameno a celou váhou těla na něj nalehnu. Tuhle pozici má rád, vždycky se usměje, když to udělám.

Koukám na televizi a nejspíš bych velmi brzo usnul, kdyby... Cítím Rufusův pohled, i když se na něj nedívám. Ani nemusím, protože takové věci prostě vím. Naučil jsem se je vnímat. Stejně jako jsem se naučil vnímat chvíle, kdy mu nejde jen o pohled.

Ztuhnu dřív, než mi položí ruku do klína.

Obraz televize se rozostří a už nejde tak snadno věnovat pozornost agentovi Cooperovi. Slyším jeho slova, ale nerozumím mu, protože mi hučí v uších, zatímco Rufus pohybuje rukou. Nahoru a dolu, tře mě přes kalhoty a já se nijak nebráním. Po tom všem je tohle to nejmenší.

Nevinné.

Hlasitě vydechnu, když zajede rukou do tepláků a palcem pohladí špičku penisu. Jsem tvrdý.

Rufus se nakloní blíž a do ucha mi zašeptá: "Svlékni se."

Přetáhnu si tričko přes hlavu a poskládané ho položím na sedačku vedle sebe. Pomalu stáhnu kalhoty a taky je poskládám. Poté si sednu, zátylkem se opřu o opěradlo a zírám do stropu.

Je to jednoduché rozhodnutí - co nejrychleji se udělat a zapomenout.

Rufus mě napodobí. Nejdřív stáhne tričko a následně kalhoty. Obě věci způsobně poskládá. Jen kolem krku se mu rýsuje modřina a psí známky. "Chci si sednout k tobě na klín," pronese. Působí hodně neklidně. Když odtrhnu pohled od stropu, uvědomím si, že je taky vzrušený.

Zpanikařím, protože myslím, že on myslí... Zvednu ruce do vzduchu, abych ho udržel od sebe. "Co? Proč?" vyhrknu hloupě. Doufám, že existuje ještě jiný důvod. Že nejde o to. "Tohle ne, tohle ne, prosím, tohle ne." Vrtím přitom hlavou.

Rufus mi prohrábne vlasy. "Pro mě je to taky poprvé, tak z toho nedělej vědu." Chytne mi ruce, ale ne za zápěstí, nýbrž přiloží své dlaně na moje a proplete se mnou prsty. "Možná tě potěší, co ti teď řeknu. Bude se to líbit nám oběma. Podívej, jak jsem z tebe vzrušený... A ty pak nebudeš muset do sklepa."

Zadržím dech. Podaří se mi vydechnout, až když Rufus zašeptá: "Už nikdy."

Už nikdy. Už nikdy. Už nikdy.

"Už nikdy?" Povolím ruce. Nakonec vždycky povolím.

Rufus zvedne nohu a přehodí ji přese mě. "Už nikdy," zakroutí hlavou. Rukou zajede mezi naše těla a znovu se dotkne mého penisu. Pohladí ho.

Vydechneme zároveň.

V hlavě si opakuju, že jde jen o sex. To přece není tak zlé. Mohl jsem být mrtvý. Mohl jsem trčet ve sklepě. Hladový a vystrašený, že tam zůstanu. Ale já jsem tady a tohle přece není ta nejhorší možnost. Tak bych měl být vděčný.

Nevzpírám se, nebojuju. Sedím naprosto odevzdaně. Nechám Rufuse, aby si se mnou dělal, co chce. Beztak nikdy nevyhraju.

Nadzvedne se a... dosedne. Bez varování. Bez přípravy.

Nejprve tomu nevěřím. Nevěřím tomu, co se děje. Že jsem v něm. Že spolu... šukáme.

Nedokážu hýbat prsty, nedokážu hýbat vůbec ničím. Zírám do stropu, ruce mám bezvládně položené na sedačce a všechno probíhá jakoby za clonou.

Při každém dosednutí známky zacinkají. Je to vlastně jediný zvuk, který se přes clonu dostane. Jinak neslyším nic. Jen hlasité cink a ticho. Cink a ticho. Cink a ticho.

Pamatuju si, jak jsem si svůj první sex představoval. Cink. Mohlo mi být tak třináct a poprvé jsem viděl porno. Hrozně jsem se styděl, ale byl jsem neuvěřitelně zvědavý. Cink. A vždycky jsem věděl, že až k tomu dojde, chci, aby to bylo správné. S tou správnou osobou.

Všechno však směřovalo k tomuhle okamžiku. Cink. Cink.

A já se nedokážu přimět něco cítit.

Co až se zeptají, jestli jsme spolu spali? Řeknu ano?

Co až zjistí, že jsem to já dělal do zadku jemu? Cink. Zeptají se, proč jsem to dovolil? Protože jsem byl vzrušený. Z něj. Z Rufuse. Z toho, jak na mě sahal. Jak se díval. Jak voněl...

Takže přece jen něco cítím.

Cink.

Nechápu, proč se pořád týrám tím, co by si myslel svět. Svět tady není a nikdy nebude. Rufus to řekl sám... Zůstanu navždycky. Navždycky. Navždycky. Cink. Cink. Cink.

A už žádný sklep. Rufus to slíbil a Rufus své sliby pokaždé splnil. Věřím mu.

Cink.

Přiměju sám sebe sklopit zrak. Sice cítím, že mi po tváři tečou slzy, ale nejspíš je to proto, že jsem na okamžik zapomněl mrkat.

Rufus má zakloněnou hlavu. Známky mu poskakují kolem krku, ale nevypadá to, že jemu by cinkání nějak vadilo.

Cink.

Je vážně hezký. Mohl by mít kohokoliv. Dobrovolně. Nechápu, proč si vybral zrovna mě. Kolik jen za život potkal lidí? Kolik z nich bylo v mém věku? Jak to, že zrovna já jsem tak vyčníval? Cink.

Napadne mě zvednout ruku a známky mu strhnout, ale pak si řeknu, že je to možná jediná věc, která mě drží v realitě. A tak pozoruju, jak se pohupují. Cink. Cink. Zrychlují.

Rufus se opře o opěrku gauče a skloní hlavu, takže se naše oči střetnou. Neuhnu a on taky ne. Cink. Cink. Cink. Cink.

Uvědomuju si, že něco říká. Uvědomuju si, že se třese. Uvědomuju si, že vyvrcholil. Uvědomuju si, že... Já taky.

Tak už sakra něco ciť, křičím na sebe.

Rufus položí bradu na moje rameno. Zhluboka oddechuje a hladí mě po hlavě. Když prsty zajede do vlasů, přejede mi po těle husí kůže. Tohle cítím.

Vstane a zmizí mi ze zorného pole, ale když se vrátí, drží v ruce ubrousky. Poutírá nás, jemně a starostlivě. Usmívá se. Vypadá tak šťastně. Jako moje malé soukromé slunce.

Cítím, jak mě potěší, že se mu to se mnou líbilo.

Cítím taky mravenčení v konečcích prstů.

Pohnu rukou. Jsem jako opilý. Trvá mi několik minut, než dokážu pohnout hlavou. Další minuty než popadnu tričko a zvládnu si ho obléct. A pak kalhoty.

Je to poprvé v životě, kdy cítím příšernou bolest na hrudi. Takovou, že přemýšlím, jestli nemám infarkt. Takovou, že netuším, co dělat. Takovou, která mě chce za každou cenu přinutit příšerně brečet. Ale já se té bolesti nepoddám. Seberu deku a schovám se pod ni. Přisednu k Rufusovi a nohy mu přehodím přes klín.

"Víš, proč jsem v úterky a čtvrtky nechodil ze školy domů?" dokážu ze sebe dostat.

Rufus pokrčí rameny. Netuším, jestli vůbec odtrhl zrak od televize. Netuším, jestli si agent Cooper všiml, že jsme mu nevěnovali pozornost. "Měl jsi nějaký kroužek nebo kurz?" odvětí.

Zvláštní. Ví o mně skoro všechno, ale tohle ne. Mám pocit, že kdysi dávno v mém životě existovalo něco, do čeho nezasahoval. Ale dohromady to asi nic neznamená. "Měl jsem kurzy norštiny. Vždycky jsem se chtěl naučit nějaký zvláštní jazyk. Za tu dobu, co jsem tady, jsem toho dost zapomněl." Odmlčím se. Doufám, že pochopí, co tím chci říct. Když se to nestane, pokračuju: "Myslíš, že bys mi mohl sehnat nějaké učebnice norštiny? Prosím?"

Rufus mi dá pusu do vlasů. "Počká to do zítřka?"

Nadzvednu hlavu, abych na něj viděl. Líbí se mi, když se usmívá. Je pak na mě moc hodný a pozorný. Otřu se o něj obličejem. "Teď nesmíš nikam jít," vydechnu. Nemyslím, že bych zvládl být s tou bolestí sám.

Nebo s někým jiným.

Tohle je něco, co můžu sdílet jen s Rufusem.

Řeknu, aby pustil další díl Twink Peaks. A jím pizzu.

x

Jsem v klidu. Jsem v klidu. Opakuju si to pořád dokola jako mantru. Jsem v klidu, jsem v klidu... Otravuju tím i sám sebe. Teda jenom sám sebe, protože nikdo jiný tady není. Zase.

Nevím, proč mám takový strach. Nemusím být zavřený ve sklepě, mám pro sebe celý obývák s kuchyní, chodbu a koupelnu. A přes to všechno... Bez Rufuse je dům tichý a prázdný a mrtvý. Pořád je to vězení, ale bez něj si to uvědomuju mnohem víc.

Nějakou dobu čtu, ale nakonec se rozhodnu pro sprchu.

Patnáct kroků do koupelny.

Špinavé prádlo hodím do koše.

Na dlaň si nanesu trochu vanilkového šampónu. Doufám, že brzo pořídí novou vůni, protože vanilky už mám plné zuby.

Jestli jsem se tady něco naučil, tak rozhodně soustředit se jen na jednu danou činnost. Jinak bych totiž zešílel. Jenže to, co se stalo minulý večer, všechno rozbilo. Rozbíjí.

Ačkoliv už asi nikdy nebudu normální puberťák, tak v něčem pořád jsem. Je přece pochopitelné, že... Že na to pořád musím myslet, nebo ne?

Sprchuju se studenou vodou.

Pravda je nakonec vlastně docela jednoduchá, rozhodnu, a tím sám sebe alespoň částečně uklidním.

Jsem kluk. Je mi šestnáct a ano, občas jsem prostě nadržený. A moje tělo reaguje na doteky, na mechanické tření a dokonce se mi to může i líbit. Ale to přece neznamená, že moje mysl na stejný názor.

Nejsem špatný člověk, protože jsem se udělal během sexu s člověkem, který mě unesl. A nejsem špatný člověk, protože si na to moje tělo pamatuje a protože tvrdnu, když si vzpomenu, jak přitom Rufus vypadal, zakláněl hlavu, vzdychal...

Nejsem špatný člověk.

Zrovna, když si oblékám tričko, moje tričko - Jsem štěně - uslyším cvaknutí a chvíli poté: "Mattiasi!"

Vyjdu z koupelny a okamžitě je mi mnohem líp, že je konečně zpátky. Sice říkal, že se nebude nikde zdržovat, ale stejně... Co kdyby měl autonehodu? Co kdyby ho zase někdo zmlátil tak, že by musel do nemocnice? Co by pak bylo se mnou? Ať se mi to líbí nebo ne, jsem na něm naprosto závislý.

Na jeho slově a dobré vůli.

V chodbě je chladno a na zemi leží slabý poprašek sněhu. Přesto bosýma nohama dojdu k němu a rychle ho obejmu. Jde z něj zima a čerstvý vzduch a tváře má trochu zarudlé. A hezky voní. "Seš tady," konstatuju klidně. Jako by to moje mysl potřebovala nejen vidět, ale i slyšet.

Rufus mě políbí na čelo. "Spěchal jsem," usměje se a prohrábne mi vlasy. "Co jsi dělal?" pokračuje, zatímco ze země sebere papírové tašky a nese je do kuchyně.

Následuju ho. Posadím se na barovou židli a sleduju, jak vytahuje věci z tašek. "Četl jsem a pak..." zarazím se. Asi by ho překvapilo, kdybych mu řekl pravdu. Myslel jsem na tebe ve sprše. Na včerejšek. Myslím na to pořád a nedokážu to vyhnat z hlavy. Zhluboka vydechnu a pronesu: "Nejsou tady už žádné testy, tak jsem se šel osprchovat. Věděl jsi, že nejdelší plot se nachází v Austrálii a má přes pět tisíc kilometrů?"

Rufus zakroutí hlavou. "Ne, to ses naučil?" Prázdnou papírovou tašku poskládá a schová ji do skříně. "Kdybys chtěl, donesu ti další testy. Když jsi spal, kontroloval jsem ty, cos vyplnil. Ještě pořád děláš chyby, hlavně v matice. Ve fyzice ses moc zlepšil." Usmívá se, jako by měl z mého zlepšení skutečnou radost.

Popadnu sáček čočky a začnu ho přehazovat z ruky do ruky. "Matika je na nic. Asi jsem prostě blbej," konstatuju. Pohled mi padne na krabici s bulgurem. "Uděláme si bulgur?" navrhnu.

Rufus automaticky vytáhne hrnec a napustí do něj vodu. "Nasypeš ho tam, prosím?" Přisune ho ke mně a znovu začne vybalovat nákup. Do mísy naskládá ovoce. "Klidně ti pak některé příklady vysvětlím." Poté se opře o linku a chvíli kouká před sebe. "Moc jsem toho nevzal. Nakoupím zase přes internet, můžeš mi pomoct."

"Vážně?" Představa, že sedím u počítače a na internetu vybírám jídlo, je natolik nepředstavitelná, že mě vlastně pobaví. "No tak jo," souhlasím. Začnu do hrnce sypat bulgur a rozhodně nešetřím, protože ho mám fakt rád. Mohl bych ho jíst pořád.

Rufus popadne další tašku a podá mi ji. "Koupil jsem ti ty učebnice," řekne. "Doufám, že to jsou ony."

Když nahlédnu dovnitř, zjistím, že to nejsou jen učebnice, ale taky dva sešity, propisky, zvýrazňovače, Norská konverzace a cestopis o Norsku. "To všechno jsi mi koupil?" vykulím nevěřícně oči. Jdu s tím na sedačku, kde obsah tašky vysypu. "Super, moc děkuju. Vážně," vydechnu a nedokážu v sobě potlačit nadšení. Protože... Po tričku jsou to další věci, které patří jen mně.

Seberu svůj sešit a svoji propiskou si ho podepíšu. Mattias Mawer.

Jsem do těch věcí tak zabraný, že vůbec nevnímám, co děla Rufus. Uvědomím si jeho přítomnost až ve chvíli, kdy si sedne na sedačku a na stůl položí misku s bulgurem, zeleninou a uzeným tofu. "Neznám nikoho, kdo by se aspoň vzdáleně vyrovnal tomu, jak strašně jsi krásný," řekne.

Nedokážu se na něj nepodívat, ale pak rychle sklopím zrak. Vím, že se mu líbím, ale slyšet podobná slova mi je z nějakého důvodu nepříjemné. Asi proto, že je to jediný důvod, proč jsem tady. Abych zakryl rozpaky, vezmu jednu z misek a začnu jíst. "Věděl jsi, že všichni lidé mají ve skutečnosti hnědé oči? Vnímáme je rozdílně jen díky melaninu. Pokud je ho v duhovce nedostatek, jeví se nám modré."

Upřímně nevím, proč na něj mluvím. Z nějakého důvodu si nepřipadám dobře, když mlčíme. A tak po něm házím jeden fakt za druhým. Zůstaly mi v hlavě po dočtení 1001 zajímavostí o světě. Můj mozek totiž začal fungovat dost zvláštně a poslední dobou si pamatuje skoro všechno, co přečtu. Rufus tvrdí, že je to proto, že mozek nezasírám zbytečnými informacemi. A sračkami z jídla.

"Říkáme si zajímavosti? Super! Víš, kde rostou ty nejchutnější pomeranče na světě?" nadhodí Rufus.

Pokrčím rameny. "Encyklopedii citrusů tady nemáš, takže ne. Kde?"

"V Izraeli," odvětí klidně.

"A měls je někdy?"

Zaváhá. "Můžeme tam někdy na dovolenou, kdybys chtěl."

Zírám na něj. Doslova zírám. Na vteřinu mám tendenci mu vysvětlit, jak celá tahle věc funguje. Že... Já nesmím ven, jinak by mě našli. Copak to nechápe?

Položím misku na stůl a opřu se. Rufus mě napodobí, ale pak si lehne a hlavu mi položí do klína.

"Nebo do Norska," napadne ho. Přetočí se na záda a koukne mi do očí. "Můžeš mě hladit ve vlasech," pronese klidně. Slastně vydechne, když mu pročísnu vlasy a poté ho pohladím. Leží bez hnutí, nic neříká, ale pořád má na tváři úsměv. Za pár minut začne pravidelně oddechovat a vypadá přitom nadmíru spokojeně. Jako by se mu splnily všechny sny.

Jen tím, že tu jsem.

Že ho hladím.

Hladím ho, i když spí. A prohlížím si ho. Nad levým obočím má téměř neviditelné znamínko a na spodním rtu úplně maličkou jizvu. Přejedu mu palcem po obočí a uhladím ho na jednu stranu. Velmi jemně se dotknu řas.

Nakonec se zátylkem opřu o opěrku sedačky, zírám do stropu a pořád ho hladím, přestože už mi trne ruka.

Netuším, jestli to na situaci něco mění, nebo jestli se tím mění něco pro mě, ale myslím, že mě nikdy nikdo nemiloval tolik jako on. Jestli to ovšem můžu nazývat láskou. Ale v mojí pozici je láska a posedlost nejspíš to samé.