Eva Pospíšilová

Autorka, scenáristka a studentka, která žije na samém okraji Brna, tak daleko, až z něj někdy málem přepadává dolů. Píše pro televizi, pro sebe a pro sto padesát dalších osobností, co v ní bydlí jako v paneláku. Většinu příběhů, která vzešla z rukou, protože ruce píšou za ni (hlava je extrémně nesoustředěná), stvořila se svojí přítelkyní Klárou. Další přítomni: tvrdohlavý australský ovčák, kafe a Adam Lambert. Spoluzakladatelka webovek szabi.cz, které se zaměřují na LGBT tvorbu.

Silné stránky: Píše kdykoli a kdekoli. Není hajzl. Vydrží hodiny u Netflixu.

Slabé stránky: Občasný panický strach a existenciální tápání. Nedokáže sníst jen půlku balíčku sušenek a zbytek si nechat na jindy

Ukázka z povídky Návod na život

"Chápu," řekl Toby a nerozuměl ničemu. Posadil starou do druhého volného křesla, strčil jí do ruky křížovku a propisku - vzhůru nohama - a nakázal jí luštit. "Omluvte moji nezdvořilost, ale - co přesně tady děláte? Proč jste si vybral zrovna tenhle dům? Všechno platíme včas, režim nijak nebojkotujeme..."

"Opak lásky na čtyři, Toby," zaskřípala stará potichu.

"Zmar," zašeptal návštěvník. Chvíli zíral kamsi na zeď, kde nejspíš před časem visel obraz, anebo fotografie. Potom se usmál, se zavrzáním přisunul svoje křeslo ke staré a nahlédl jí přes rameno. "Potřebujete ještě něco?"

Toby se nervózně poškrábal nad spánkem (a v jiné sféře se tak dotknul svého snu), načež vyhrknul: "A vy?!"

Neznámý si povzdechl, ten zvuk byl protknutý emocemi. Konečně se na Tobyho doopravdy podíval. Sjel ho pohledem od hlavy až k patě, k ponožkám s proužky. "Jste asymetrický," řekl klidně. "Vaše rty zvou k zulíbání, ale dohromady s nosem nepůsobí zrovna přívětivě, což dává vašemu obličeji nádech hrubiánství. Zajímavé. Řekněte ještě jednou a vy. Přední zuby přitom docela jemně skousnou ret. Utěšuje to moji roztěkanou mysl."

"A vy a vy a vy..." zopakoval Toby jako ve snách. Potom praštil rukou do kuchyňské linky, až z ní spadly drobky z rohlíků. "A dost!"

"Ach, to bylo také dobré."


Ukázka z povídky Rebeka se bojí tmy

Rebeka sedí úplně v rohu a komíhá nohama. Má zubatou ofinu, která se klikatí na čele, a vlasy v prstýnkách jí spadají na tričko umazané od kečupu. Zlehka se opírá o poličky napěchované dětskými knížkami.

Povaluje se tam i pexeso a puzzle a panáčci z Člověče, nezlob se.

Někdo jednu z figurek zašlápnul, leží venku u odpadkového koše. To Rebeka neví. Když si malý kluk přijde pro knížku, dívá se skrze něj, jako kdyby ho neviděla. Kolem hlavy jí proletí šipka, někdo se netrefil do terče.

Všichni pořád míří vedle.

Roman si vytáhne tepláky a zakolísá na čáře. Nějakým zázrakem hodí double a další šipka letí k Rebečiným nohám. Pro ni je to jako signál, aby vstala. Dojde k pípě a dívá se na orosené sklenice a Justýniny ruce, které si je přendávají. Pivo má zrzavou barvu jako čůránky ráno v nočníku.

"Chci domů," řekne potichu a špatně vyslovuje "ch." Mladá doktorka na logopedii nedávno řekla: Rebeka trpí řečovou vadou a má problémy s krátkodobou pamětí. Neudrží pozornost. Necítí se v ordinaci jako doma.

"To je bezútěšný. Tam se nikdo nemůže cítit jako doma," namítla Justýna, když si přečetla celou zprávu. Pořádně tomu nerozuměla a kousala si přitom nehet. Ale nepochybovala.

Pochybuje o všem, ale o Rebece ne.

"Chci domů!" Rebeka ji chytí za ruku, zalomcuje s ní a pivo se vylije na tácu, vsákne se do zeleného ubrusu.

Doma je tady, řekla jednou Justýně, když si stoupla do kouta vedle mísy s pomeranči. Tady to voní.

Justýna rozuměla. Zvykla si otevírat na noc v pokojích sester okno, aby snáz vyvětrala pach marnosti.

"A za to vztekání bych jí hned lísknul," řekne Roman a s vrzáním odtlačí židli, zatímco Justýna ždíme pivo z ubrusu.

Ty jeden sráči.

"Má to těžký. Její rodiče se rozváděj. Tak se neopovažuj vynášet nějaký soudy!" Justýna hodí ubrus do dřezu, s bouchnutím postaví Romanovi pivo na stůl. Všichni se dívají, hladí orosené sklenice, čekají, že se někdo pohádá. Ale nikdo už nepromluví. Je tam ticho, čekání na emoce.

Justýna vezme Rebeku do náruče a ta se rozbrečí.


Ukázka z povídky Medvídek

Vezme mě do malé vietnamské restaurace a vybere stůl u okna. Dáme si nudle se zeleninou, oba dva, a nezávisle na sobě taky colu. S Kodou je spousta věcí jako hra, zábavná a hřejivá. Musím si ale připomínat, že ho spíš fascinuju, než aby v tom bylo něco víc.

Prohlíží si moje potetované klouby. "Takže ty seš taky gay," řekne z ničeho nic.

Vezmu hůlky a naberu na ně nudle. Koda mě napodobí, i když mu okamžitě spadnou zpátky do talíře, a taky na ubrus.

"Jo," zasměju se. "A jo, myslím si o tobě, že jsi vážně strašně hezký."

"Spal jsi s Nielsem? Dneska v noci?"

Být děvka je celkem stigma. Rozhodně pak těžko vysvětlujete, že jí nejste každou sekundu svýho podělanýho života. "Záleží ti na tom?"

"Vlastně ne," zamumlá, ale zdá se, že ho chuť k jídlu úplně přešla. Přehrabuje se v talíři a zírá na mě.

Protočím oči v sloup. "Ne, nespal jsem s ním. Copak ty se mnou chceš spát?"

Má výraz totálního medvíděte. Nejsem si jistej, jestli si to uvědomuje. "Udělal bys to?"

Moje první myšlenka je ano... Ne! Špatně polknu, a tak sáhnu pro sklenici coly. Je úplně ledová a bublinky mi vletí do nosu. "Když mi dáš jeden dobrý důvod," vydoluju ze sebe nakonec.

"Potřebuju zapomenout na svého přítele. Vážně nutně na něj potřebuju zapomenout."

Jestli mě život na ulici něco naučil, tak: Nelhat sám sobě. Aspoň většinou. Takže si nelžu, když přiznám, že mě Kodův důvod bolí. A nepokouším se nakecat sám sobě, že by to bolet nemělo.

Podívám se na svoje ruce. Možná mi prostě jenom chybí lidský kontakt. Proto bylo tak hezký, když mě Niels hladil ve vlasech.

"Myslím," řeknu opatrně, "že mi tohle nestačí."

"Jasně. Líbíš se mi."

Podá to jako neprůstřelnej argument. Znal jsem chlápka, co rozdával na rohu ulice noviny. "Sex na jednu noc," rozumoval a dělil se o brko, "znamená, že seš zoufalej. Seš zoufalej, Eframe?"

"Eframe?"

"Ty se mi taky líbíš," přikývnu pomalu. Odsunu misku a pohodlně se opřu.

Mlčíme. Vezmu párátko a zabodávám ho do ubrusu.

Webové stránky Evy Pospíšilové