Aleši, říká se, že básník ke své inspiraci potřebuje hudbu. Je to i podle tebe tvrzení pravdivé, nebo se na tebe nevztahuje? Jak zásadní je pro tebe album "Blue" od Joni Mitchell, alba Lou Reeda nebo "Purple rain" od Prince s bonusovou skladbou "Wonderful Ass"?

Do jisté míry jsem hudbou absolutně pohlcen. Od teenagerských let jsem toužil psát o hudbě — být redaktorem, kritikem. Ale tehdy to nešlo, neměl jsem na to. Zatímco jsem obdivoval hudebníky, o nichž píšeme znovu a znovu, stále víc mě přitahovala i druhá strana scény: ti, kdo o hudbě dokázali psát. Udělejme jim tady alespoň malý pomníček. Mými vzory byli Pavel Klusák, Vojtěch Lindaur, Jana Kománková, Jan I. Wünsch nebo Alex Švamberk — osobnosti, jejichž práci i hlas z devadesátých let dodnes rozeznám.
Propojení hudby s poezií se u mě v průběhu let mění. Dřív mě hudba zasahovala především svou emocionální silou. Dnes v ní hledám jiné vrstvy. Jsem mnohem pragmatičtější. Mívám tendenci analyzovat, srovnávat, zařazovat. Jsem logicky kritičtější. Čím víc má člověk naposloucháno, tím častěji rozeznává opakující se vzorce a manýry. Z tohoto úhlu je pro mě hudba občas otravná. Hlavně když hraje jen tak, aniž si ji nevyberu, třeba v obchodě, restauraci, v tu chvíli mi spíš vadí. Je těžké dnes najít něco, co má odvahu jít dál a neztratit přitažlivost.
Hudbu poměrně často využívám jako "scénografii imaginace". Vlastně chci říct, že hudba je pro mě široký rámec mnoha věcí.

Nakladatelství Adolescent, které vedeš, funguje od samého počátku jako striktně autonomní "udělej si sám" projekt. Pocítil jsi za dobu existence nějaké výhody oproti standardně fungujícím nakladatelstvím? Pohání tě kupředu ta svoboda umělecké činnosti?

Nakladatelství Adolescent jsem založil před osmnácti lety – byla to úplně jiná doba. Začínal jsem doslova na koleně, spíš z výtvarné potřeby než z touhy psát básně. Chtěl jsem si jednoduše udělat hezkou knihu.
Adolescent od počátku funguje jako autonomní "udělej si sám" projekt, který se stále vyvíjí. Platím výtvarníky, editorku, korektorovi platím pivem – peníze nechce. Se všemi se férově dělím o zisk z knihy. Funguje to v podstatě jako komunitní platforma, kde každý něco vloží a něco si odnese. Samozřejmě, Adolescent mě neuživí. Mám ještě jiné zaměstnání. Kdybych měl počítat peníze, čas a energii, které tomu věnuju, už dávno by neexistoval.
Je vlastně trochu kuriózní, jakých výsledků s Adolescentem dosahujeme bez finanční podpory. Mluví se o nás v souvislosti se všemi hlavními literárními cenami, několikrát jsme se objevili na výstavě Grafika roku, letos jsme měli knihu nominovanou v soutěži Nejkrásnější české knihy. Člověk se mezi těmito těžce zagrantovanými a tedy bezpochyby drahými a krásnými knihami cítí téměř nesvůj.
A pak to nejdůležitější: baví mě sledovat, jak se pod našima rukama rodí svébytná větev české queer poezie – odvážná, jazykově invenční, hrdá a generačně silná. Ostatně nedávno jsme se dozvěděli, že knihu Antonína Zhořce, kterou jsme vydali v roce 2024, komplet převezme německé nakladatelství, přeloží a vydá u sebe.
Za tím vším je ale také kus práce Marie Nedoryové, Jana Spěváčka a Zdendy Stejskala.

V roce 2023 vyšla v Adolescentu kniha "Imagine Peace", čili tvůj deník, postihující čtyřleté období života. Co konkrétního rozhodlo o tom, že by inertní zápisy měli veřejně znát i všichni ostatní? Nebál ses, že utrpí tvé soukromí?

Nebojím se. Umělec musí počítat s tím, že se občas octne před diváctvem nahý. Ono ho to utužuje.

Ve svém uměleckém životě se věnuješ také výtvarné činnosti. Zúročuješ tuto dovednost i ve spojení s vydavatelskou činností? Existují knihy s tvým výtvarným doprovodem?

Ano, mimo Adolescenta jsem ilustroval řadu knih, a možná jich ještě víc graficky upravoval. Pro mě ale výtvarná činnost znamená především výrobu knihy jako celku.
Výtvarníky si často přivádějí sami autoři – je to lepší pro vzájemné souznění. Já jsem navíc většinou o generaci starší než ti, které vydáváme. Trváme jen na určitých principech a na dodržování vizuálních pravidel. Leitmotivem Adolescentu je perforace v obálce – kruh jako výtvarný prvek. Baví mě se s tím poprat. No a co, že jsme to použili už třicetkrát? O to větší je to výzva.
Zároveň ale umím ustoupit. Nechci jít vyloženě proti autorovi, který má svou představu. Vždycky hledáme kompromis. A za těch zhruba osmdesát titulů, co mám za sebou, to bylo bolestivé snad jen dvakrát.
A pokud se ptáš na volnou tvorbu, tak ano, pořád něco vymýšlím, často držím v ruce tužku, rozlévám tuš, stříhám papír, nebo si vytvářím vlastní objektivy na kamery, skrze něž točím videa.

Máš jako autor nějaké stěžejní téma, které, třeba i podvědomě, ve svých knihách opakuješ? Jaký leitmotiv by správně měl tvé básně uvozovat?

Kamile, to je moc zajímavá otázka, kterou jsem si vlastně nikdy nepoložil! Nevím, jestli se dá mluvit o jednom stěžejním tématu, ale zpětně vidím, že mé psaní často vyrůstá z reakce na konkrétní situace, vnější i vnitřní otřesy. Ve sbírce VNĚ/MNĚ jsem se pokoušel pojmenovat prostor paralelního vztahu – jako by člověk balancoval na hraně mezi obohacením a sebezničením. Zajímalo mě, jak tento vztah otevírá prostor pro poznání, a kdy už v sobě nese zárodek zkázy.  
V Happyendu jsem se vrátil do školního prostředí, kde jsem zažíval útlaky – na mnoha úrovních, vždy ze strany mužů (převážně učitelů). A nemluvím o nějaké sprosté slovní kosmetice, mluvím o brutálních fyzických útocích. Jako bych si zpětně zkoušel ověřit, kde se ve mně vzaly některé rány, ale i mechanismy obrany, častého mlčení, výbuchy hněvu, útěku. Happyend pro mě zůstává nejdrsnější knihou – v míře, v jaké překračuje hranice intimity, bolesti i kontroverze. Jsem rád, že kniha je vyprodaná.
V aktuální sbírce Lebka hoří neonovým snem si kladu otázku, zda je vůbec morální psát, když kolem sebe – byť stále zprostředkovaně – vidím smrt. Dělal jsem si rešerše a pokoušel se dohledat mladé nevinné lidi, kteří kvůli odporné rusácké povaze museli zemřít. Nevím, jak na to reagovat. Reflektuju válku, bezmoc, ztrátu smyslu. Psaní, které bylo kdysi výrazem svobody, se mi najednou jeví jako luxus nebo únik, chvílemi se až stydím, že můžu psát, zatímco oni umírají. Básně z této sbírky jsem četl zatím jen párkrát, ale vždy mě přepadla taková úzkost, že jsem musel přestat.
Kdybych měl tedy hledat slovo, které mé knihy podprahově propojuje, bylo by to slovo destrukce – ne jako fascinace rozkladem, ale jako způsob porozumění. Jako forma pravdy, které se člověk bojí, a přesto se k ní vrací.
Ostatně esej, kterou si případný zájemce bude moci dokoupit k aktuální sbírce básní se jmenuje Appetite for Destruction.

Knihy, které mě zaujaly: Trilogie "Man Ray a boy" (2017), "Giotto a xerox" (2017) a "Monet a money" (2017) – tituly plné autorských koláží a fotografií kombinované s deníkovými zápisy. Co tě utvrdilo v tom, že tento koncept, tato kombinace, bude fungovat?

Já nevím, jestli to funguje. V těch knihách kombinuji deníkové záznamy, autorské koláže i fotografie. Celé je to už deset let staré – a když se k tomu dnes vrátím, připadá mi to trochu velkohubé: "Podívejte, co všechno umím". Moji učitelé výtvarného vnímání mi vždycky říkávali, abych se pokusil svoji energii natočit jedním směrem. Nikdy jsem je neposlechl.
Nedávno jsem se k těm textům vrátil a něco si z nich přečetl. Vadí mi, že místy sklouzávám k moralizování – ale zároveň si říkám, že to k deníkové próze patří. Co mě ale zaujalo víc: u deníkových textů bych dnes bez milosti škrtal. U poezie tu potřebu nemám. Ta pro mě stárne jinak. Alespoň v mých vlastních očích.

Kde bys chtěl vidět produkci nakladatelství Adolescent za pět let? Jací umělci by se kolem něj měli pohybovat? Máš cíl, kterého by mělo dosáhnout?

Nemám žádný konkrétní cíl. Nejsem soutěživý typ a nikdy jsem neměl potřebu někam směřovat. Jsem vlastně člověk bez ambicí. Nic nežádám. Pokud mě někdo chce, ať si mě pozve, já nikam psát nebudu. Tak funguju po celou dobu. Chci prostě dělat to, co mě baví. Hrát si. To ale často znamená být bez peněz, což mně osobně nijak nevadí. Celý život jsem si nastavil tak, aby to šlo. Co bude za pět let, nevím.
Svět se mění. A vůči menšinám viditelně přiostřuje. Mám proto tendenci tvořit kolem Adolescentu něco jako ochranný deštník, bezpečný prostor. Byl jsem naivní a myslel si, že tyto věci máme vyřešené. Ale není to tak. Bude hůř. A minority to zase odnesou jako první. Často cítím, jak se na nás okolí dívá a vytýká nám, že jsme aktivističtí a ukřičení. Ale společnost nás sune do situací, v kterých nelze být nečinný, mlčet, usmívat se a dělat krásné poetické knížky... Tenhle svět skončil, takhle svět dávno nefunguje. Čím větší nápor bude na nás, tím aktivističtější bude Adolescent.
Jeden cíl vlastně mám. Zůstat s mým milujícím a milovaným Zdeňkem, alespoň dalších pětadvacet let.

Jaké nové tituly aktuálně chystá nakladatelství Adolescent? Plánuješ i ty sám svůj nový knižní titul?

Aktuálně připravujeme antologii s názvem Zde je místo k vyklepání snů, která vyjde v polovině léta, uvedení chystáme na letošním Pridu. Volně navazuje na almanach Toto je môj coming out, jenž vznikl jako reakce na vraždu Juraje a Matúše v Bratislavě. Tam šlo především o reflexi toho, co se událo na Slovensku. V novém almanachu se snažíme podívat dopředu — co si přejeme, co si představujeme, jak bychom chtěli žít.
Ano, právě mi vyšla nová sbírka. Jmenuje se Lebka hoří neonovým snem. Sbírka planoucí i plačící — křehká, výbušná i ironická, jak už jsem výše naznačil.

Na co si vzpomeneš, co tě jako první pozitivně překvapilo v Jihlavě, kam ses přestěhoval, a pamatuješ si to dodnes?

Pamatuju si hlavně ten pocit, že všechno bylo nové. A to je vlastně to nejdůležitější. Myslím, že je vždycky dobré se v mládí hnout z místa, kde člověk vyrůstal. Změna prostředí člověka vyprovokuje — otevře mu jiné možnosti, jiná témata, jiný rytmus. A pokud člověk není úplné trdlo, tak z toho vždycky něco vytěží. Já jsem si z toho tenkrát vzal hodně. A něco z toho si nesu dodnes.

Je básnická práce osamělá? Anebo musí být?

Básnická práce je osamělá. Ale ne v tom trpném, mučednickém smyslu, jak se to někdy romantizuje. Poezie mi není terapie. Je to taková decentní forma sabotáže.

Rozhovor s Alešem Kauerem vedl Kamil Marcel Hodáček v červnu 2025