Martin Kavan


Narodil jsem se 2. února v Brně, ale vyrůstal jsem v Litoměřicích, kde jsem se začal potýkat s uměním v takřka všech jeho formách. Kromě poezie, které jsem se začal koncentrovaně věnovat až v roce 2020, jsem napsal i něco prózy, většinou do šuplíku.
Největší vášní je pro mě ale hudba, ve všech jejích podobách. To se reflektuje v mých skladbách pro interpretaci.
Několik mi jich vyšlo otištěných ve sbírce skladeb ZUŠ Litoměřice.  Za zmínku stojí třeba  dvanáctiminutová Pro Nikolu (viz níže). Tato vášeň se otiskuje rovněž v mých skladbách digitálních.  Jak už je to s většinou mojí  tvorby, poměr té publikované je dost disproporční vůči té celkové. Zkrátka na internetu je mě málo. Z této tvorby stojí za zmínku projekty Occasional effort, Small thoughts a Mostly improvised album. Většinu hudby jsem distribuoval rodině a kamarádům na cédéčka, a tím to končilo.
Svým narůstajícím zájmem o poezii  jsem přesunul svoje zaměření na kytarové písničky, které v blízké budoucnosti plánuju vydat jako ucelené album.
Mojí další láskou je kresba. Proto jsem se účastnil  kurzu figurální kresby a přípravných konzultací na talentové zkoušky na FaVU. Kreslil jsem hodně, ale po čase jsem shledal, že nemám dostatečné technické schopnosti a hlavně motivaci je konzistentně zlepšovat. Moje výtvarná dráha prozatím končí u mé dobrovolné maturity z výtvarky a občasné rekreační kresby.
Na okraj bych rád zmínil, že jsem se také věnoval divadlu. Za zmínku stojí představení Antigona v letech 2018/2019 a Láska, sex a žárlivost v letech 2019/2020 od Marca Camolletiho, která jsme hráli s ochotnickým divadelním souborem Vanabí Litoměřice v průběhu roku na akcích jako Festival studentských divadel v Divadle v Celetné, NaNečisto v Mostě a Oldstars on the Roud v Roudnici nad Labem.
V současnosti studuji prvním rokem Obecnou matematiku na PřF MUNI.

Jsem daleko.
Třaslavýma rukama píši na podlahu,
ve zbytcích sebe hledám odvahu,
ve svitu svíce
skvící se líce
tebe nelíčeně líčí
vlastní verzi Nebe.
Z jeho mraků mi leje na brýle.
Přetřu je
-zbytečně-
krátím dlouhé chvíle.
Krátím,
a tak jsem blíž.

Mraky elektronů

nevidím z pod deštníku.
Pravděpodobně
tuto báseň píši do šuplíku,
pravděpodobně
se ti drobím, jako tabák mezi prsty,
ale uvědomím si,
že nejsem z cukru,
odlomím zábrany
jak z tajícího ledu kru.
Hřeje mě u srdce.
Přihořívá. 

Otazníky ve vykřičníky
a zase zpět. Každý budoucí den
je nenačatý svět.
Dívám se zpětně
na zdánlivě vzletně psané básně
;je mi jasně
v středu slunečnicové spirály,
která září, ozařuje okolí,
a když teď druhé housle dohrály,
tak přišel čas rozjet celé soukolí;
mezi božími kameny se nechám rozemlít
na hvězdný prach,
a teď, když jsem tak nekonečně blízko,
co stane se, když dotknou se dva atomy,
je ve hvězdách.
***************** 

krása v tichu 

občas si uvědomíš
žes něco slyšel
až když to neslyšíš.
někdy si uvědomíš
žes s někým být chtěl
až když ho nevidíš
až když tě opustí
až když z něj zbyde jen stín.
bílá místa na papíře
prázdná louka bez květin
přestávka v divadelní hře
pomlka sopranin
to, jak chutná voda
po půstu břicho
nemrkat je škoda
krása je ticho 

lapajíce

Zatím ještě dýchám.
Zatím ještě koutkem oka vidím
něco jako budoucnost.
A ze zbytků mého bývalého já
možná něco spíchnu.
Zakopávám o nitě života,
který jsem rozpárala;
jsou všude,
po celé místnosti,
kde pro můj kokon není místa dost.
Pro radost zapaluji svíčku --
schválně neopatrně.
Bolí mě myslet.
Bolí mě toužit a věřit.
Chci to všechno vykouřit ve
na mít tady prostě hezkou vůni.
Bylo by to tu bývalo hořelo,
kdyby okny nepřiletěl vítr,
a oheň a naději neodnesl pryč.
Zůstávám s temnou tmou
sama.
Zmatená, zamotaná.
Sama.
Sama se sebou.

Plameny

ty Plameny tak nádherně se kadeří

věděl jsem že ve mně jednou zahoří

dávají mi podprahovým hukotem

znát, že stále moc daleko jsem

z plamenů syčí zbytky mízy

dřevo v plazmě nenávratně mizí

uhlíky už na věky žhnou

(na věky dokud nezhasnou)

ty plameny tak hřejí na pohled

a to mě od nich dělí celý svět

ty Plameny tak krásně kadeřavě

plápolají pouze v mojí hlavě

JEBAĆ PIS (27.10.)

JEBAĆ PIS

RÁNY V SRCI POLSKA, KTERÝ NAPADL HNIS

CHODÍCÍ MRTVOLY

ZUBY NEHTY

DRŽEJ SE KONTROLY

NAD STVOLY ŽIVOTA

KOBIETA JE NICOTA?

KURWA

NECH TY

LIDI

ŽÍT

ZBEJVÁ TI UŽ VŮBEC NĚCO, CO JIM MŮŽEŠ VZÍT?

HÁJÍŠ ŽIVOT?

BYLO BY LEPŠÍ, KDYBYS CHCÍP

PIS, CHCÁT NA TVŮJ HROB A VŠEM BUDE LÍP

VYPÁLIT OHNĚM SÍDLA VŠECH HNID,

CO SE KDE VYLÍHLY

SORRY, ŽE JSEM SPROSTEJ

ALE UŽ JE TO KURWA ZLÝ

TAK, POŘIŽUJ SE, NO, MĚL BYS

PŘEDTÍM NEŽ TĚ VYKOPNEM

JEBAĆ PIS!

vrána

cítím v sobě tíseň

protože vím, že bych na tom mohl být hůř

to mi samozřejmě ani trochu nepomáhá

cítím v sobě tíseň

protože vím, že bych mohl dělat víc

snažím se zbavovat svých hranic, ale kde nic tu nic,

pořád jsem krotký, jak vyplašený panic

všude kolem TOLIK slepých ptáků, co se bezhlavě vrhají proti tabulím skla

ti racci tolik křičí a trhají svým mladým sousto od huby

ty labutě tlučou křídly, pávi roztahují svoje ocasy,

krocani nadouvají hrudě a slavíci si můžou vyřvat hlasivky

občas mám chuť se před všemi těmi holuby schovat

obalit se ostny, jak Masarykovo nádraží

a pohodlně se zachumlat do malé betonové koule

někdy zas každým coulem mám chuť žít, líbat a pít

cachtat se v louži

a bezstarostně a zároveň pilně sbírat bobule

cítím v sobě plíseň

mám chuť ji vyříznout, ale bojím se, že by ze mě pak už nic nezbylo

tak ji na sobě nechávám růst

a parazitovat

začínám si namlouvat, že to je symbióza

že to přece není žádná hrůza

že nemám co ztratit, tak budu s ní žít

někdy se bojím, že přestanu toužit

tak prosím, podejte mi peroxid.

Nadešel čas se pro něco pořádně zapálit.

zkřížená

občas trochu zašilháš

a změní se ti pohled na svět

občas vynechá ti srdce

a ochutnáš smrt

občas rozmyslíš si po pár letech

svou doživotní lásku

někdy stárneš během dne,

někdy za deset let ani vrásku

přeješ si, aby věci byly jako dřív

ale 'dřív' už nikdy nebude

zapomeň na normálno

poznej krásné i obludné

otevři oči, zašilhej trochu víc

ponoř se pod hladinu, naber plných plic

dotkni se nových tváří

pohřbi svou svatozáři

zalkni se s něhou sněhem

a vránu v rámě vem

poznej zem za zrcadlem

pojď se mnou ven

Tikot

nehlučný tikot vymyšlených hodin

zalézá ti pod kůži a trikot

monotonní frekvence a přesto změna tónin

divný

Jsi pod tlakem

a ani nevíš čeho

všude úzkost

a chlad bez něhy se stává bezbřehou

vodní plochou

kéž by tu byl obchodník z útěchou

ale je tu jen tik

tak

tik tak

tikot ticha tvého mozku

kloužeš se bez kontroly a bez podvozku

na ledu destruktivních myšlenek

co zdá se prohnilé jen na venek

je skrz naskrz zrezlá konstrukce

tak přestaň si už hrát na tupce

nech tikot strachu být tvým metronomem

rozezvuč svoje touhy skleněným zvonem

honem

tikot tu bude napořád

namísto hrůzy však udá takt

a v orchestřišti zřídí řád

může to být krása

a to je fakt

tik

tak

jen tak

živá voda

kapička kyseliny

na špičce pipety

bělmo rozpouští

snídaně z rašeliny

zatáhnout rolety

prsty na spoušti

a v klícce králík hopsá

dědeček střílí do psa

na kámen padá kosa

děvečka husy pásá

krmí se kusy masa

doufám že přijde spása

A srdce buší

aniž to kdokoli tuší

ten zvuk mě rozechvívá

a zahlcuje uši

cévy mě pálí

cítím se slabý a malý

kde je ta voda živá?

možná že o ní lhali

asi mi o ní lhali

lidi jdou o Dušičky

na městské hřbitovy

potom se nažerou

mně pod očními víčky

hřebíky kovový

bodají, přitom řvou

ve tmě po připínáčcích

skotačím a piju líh

na rány přikládám sníh

dědečka bodla teta

jeho krev hustá, sytá

mísí se s špínou světa

A srdce buší

aniž to kdokoli tuší

ten zvuk mě rozechvívá

a zahlcuje uši

cévy mě pálí

cítím se slabý a malý

kde je ta voda živá?

myslím, že o ní lhali

nejspíš mi o ní lhali

lžíce a plamen svíčky

milenci navěky

duše zaniká

pod kůži hrot vidličky

namíchané léky

hltan polyká

vybírám kontejnery

strhávám si záděry

vyběhnu schody čtvery

skáču, mé tělo padá

na děveččina záda

děvečka umře mladá

A srdce buší

aniž to kdokoli tuší

ten zvuk mě rozechvívá

a zahlcuje uši

cévy mě pálí

cítím se slabý a malý

kde je ta voda živá?

oni mi o ní lhali

oni mi o ní lhali

oni mi o ní lhali

ohňostroje

ohňostroje nad Dunajskou

mi zpečetily závěť

devatenáct jednou bylo

teď na nich prachu závěj

chci já být svobodný?

já cítím touhy záchvěv

já uniknu jak od ohňostroje

ono opožděné 'třesk'

on někdy stesk dokáže být tak hezký

je tma

nastal čas stezky odvahy. 

zkřížená

občas trochu zašilháš

a změní se ti pohled na svět

občas vynechá ti srdce

a ochutnáš smrt

občas rozmyslíš si po pár letech

svou doživotní lásku

někdy stárneš během dne,

někdy za deset let ani vrásku

přeješ si, aby věci byly jako dřív

ale 'dřív' už nikdy nebude

zapomeň na normálno

poznej krásné i obludné

otevři oči, zašilhej trochu víc

ponoř se pod hladinu, naber plných plic

dotkni se nových tváří

pohřbi svou svatozáři

zalkni se s něhou sněhem

a vránu v rámě vem

poznej zem za zrcadlem

pojď se mnou ven

Rez

Rezaví

mi čelisti

bojím se, že se mi zaseknou

a budu říkat znova a znova

ta samá slova

rezaví

mi mozkové závity

nepočítal jsem s tím

vlastně jsem vůbec nepočítal

jen jsem tak ve vakuu lítal

rezaví

mi moje zorné pole

toužím se strefit

ale jen lítám kolem

rezavím

skrz naskrz rezavím

a rez se mi začíná líbit

chci rezavé rty líbat

a hladit rezavé vlasy

řezat se rezavou žiletkou

a s rezavými kostmi hrát si

chci se v rzi koupat

a ve rzi spát

chci se v rezavé posteli milovat

chci z posledním vrznutím

svá víčka zaklopit

a přes noc zcela zreznout

nikdy se nevzbudit

už je tady zas

buch buch vole

to jsem já

HA

už sis myslel že bych nepřišla

co

buch buch vole

otevři

hezky si o hrudník rukou tři

buch buch

cejtíš jak to buší?

když se takhle klepeš

moc ti to sluší

HA HA

postarám se o to abys v noci nespal

budeš mít pocit že tak už nepůjde to dál

chci abys byl vyčerpanej k smrti

cejtil tu váhu, jak ti plíce drtí

chci abys mrzl, aby ti bylo vedro

žíly se ti napínaly, gumový jak pedro

aby ses propadal do tlakový níže

výše?

nevíš, že?

HA HA HA

buch buch

to jsem zase já

tvoje stará známá přítulná

nevadí, když s tebou budu dneska zase spát?

když si s tebou předtím budu ještě chvíli hrát?

když ti vlezu do hlavy

začnu do ní díru pálit

jaký je být blízko smrti

chci ti zas odhalit

zas a znova

jako každou další noc

buch buch

není to na tebe trochu moc?

HA HA HA HA

ale ty to vydržíš

je ti přece devatenáct

ještě toho vytrpíš

ještě mi rád vyhovíš vole

teď už vstávej do práce, věnuj se škole

cože, ty jsi nespal, zase?

dej si mozek dohromady

ty zbytečný prase

buch buch

večer zase přijdu

vlastně tady budu

celou dobu

tak se měj, ty to zvládneš

dokud si na mě zas nevzpomeneš

ha. 

fuj

'kdo jste zač?

nevím kam si vás zařadit

nemám s váma problém,

jen o vás nechci ani zavadit

měli by vás zavřít do zoo,

do ústavu, cpát vám prášky

jsi on/ona/to, co?

přestaň mi cpát ty svoje sračky!

72 genderů,

apache helikoptéra

holky maj pipinky

a kluci maj péra

pohlaví jsou jenom dvě

a není nic jinýho

jediný spektrum má duha

tak to platí na každýho

jedna a jedna jsou dvě

tak nenaparuj se

tak jsme se to přece vždycky všichni učili

za komančů přece ještě žádný transky nebyly

všechno jsou to jen postmodernistický kecy

běžte se léčit, Pride si pořádejte v kleci

nakazíte naše děti touhle svojí agendou

slušný občan vyhyne, vy nastolíte dobu zlou

proč bych se měl přizpůsobit něčemu co není?

jste vymyšlená menšina co potřebuje napravení

já vám pomůžu -

poslouchejte jordona petersona

má to v hlavě srovnaný

hlavně to není buzna

přestaň na ulicích pořvávat jak kráva

odpor ve mě vyvolává tvoje nabarvená hlava

řekni mi, proč bych se vás neměl bát

když chcete mě nakazit a rozvrátit můj stát

chcete zavést nové normy, otřást základními pilíři

měnit minulost, alá '84

dokud o vás pochybuju

tak není jasný jestli jste

nejste prostě lidma dokud je to ještě nejisté

nevěřím vaší akademii

všechno jsou to marxisti nakažený ideologií

koukni se na sebe,

nikdy nebudeš tím kým být chceš

nikdy nechci tě už vidět

'transgender' je lež.'

Doporučil bych se zamyslet

nad tím, jak vnímáš svět

nakolik

jsi racionální

nakolik

jsi tolerantní

nakolik

tomu všemu jenom slepě věříš.

Já věřím,

že když dostatečně chceš,

tak se změníš.

Ale první krokem je uznání

pochybení -

ne si hrát na nezúčastněný.

Martin Kavan: Pro Nikolu (partitura)