Martin Kavan
Jsem daleko.
Třaslavýma rukama píši na podlahu,
ve zbytcích sebe hledám odvahu,
ve svitu svíce
skvící se líce
tebe nelíčeně líčí
vlastní verzi Nebe.
Z jeho mraků mi leje na brýle.
Přetřu je
-zbytečně-
krátím dlouhé chvíle.
Krátím,
a tak jsem blíž.
Mraky elektronů
nevidím z pod deštníku.
Pravděpodobně
tuto báseň píši do šuplíku,
pravděpodobně
se ti drobím, jako tabák mezi prsty,
ale uvědomím si,
že nejsem z cukru,
odlomím zábrany
jak z tajícího ledu kru.
Hřeje mě u srdce.
Přihořívá.
Otazníky ve vykřičníky
a zase zpět. Každý budoucí den
je nenačatý svět.
Dívám se zpětně
na zdánlivě vzletně psané básně
;je mi jasně
v středu slunečnicové spirály,
která září, ozařuje okolí,
a když teď druhé housle dohrály,
tak přišel čas rozjet celé soukolí;
mezi božími kameny se nechám rozemlít
na hvězdný prach,
a teď, když jsem tak nekonečně blízko,
co stane se, když dotknou se dva atomy,
je ve hvězdách.
*****************
krása v tichu
občas si uvědomíš
žes něco slyšel
až když to neslyšíš.
někdy si uvědomíš
žes s někým být chtěl
až když ho nevidíš
až když tě opustí
až když z něj zbyde jen stín.
bílá místa na papíře
prázdná louka bez květin
přestávka v divadelní hře
pomlka sopranin
to, jak chutná voda
po půstu břicho
nemrkat je škoda
krása je ticho
lapajíce
Zatím ještě dýchám.
Zatím ještě koutkem oka vidím
něco jako budoucnost.
A ze zbytků mého bývalého já
možná něco spíchnu.
Zakopávám o nitě života,
který jsem rozpárala;
jsou všude,
po celé místnosti,
kde pro můj kokon není místa dost.
Pro radost zapaluji svíčku --
schválně neopatrně.
Bolí mě myslet.
Bolí mě toužit a věřit.
Chci to všechno vykouřit ve
na mít tady prostě hezkou vůni.
Bylo by to tu bývalo hořelo,
kdyby okny nepřiletěl vítr,
a oheň a naději neodnesl pryč.
Zůstávám s temnou tmou
sama.
Zmatená, zamotaná.
Sama.
Sama se sebou.

Plameny
ty Plameny tak nádherně se kadeří
věděl jsem že ve mně jednou zahoří
dávají mi podprahovým hukotem
znát, že stále moc daleko jsem
z plamenů syčí zbytky mízy
dřevo v plazmě nenávratně mizí
uhlíky už na věky žhnou
(na věky dokud nezhasnou)
ty plameny tak hřejí na pohled
a to mě od nich dělí celý svět
ty Plameny tak krásně kadeřavě
plápolají pouze v mojí hlavě
JEBAĆ PIS (27.10.)
JEBAĆ PIS
RÁNY V SRCI POLSKA, KTERÝ NAPADL HNIS
CHODÍCÍ MRTVOLY
ZUBY NEHTY
DRŽEJ SE KONTROLY
NAD STVOLY ŽIVOTA
KOBIETA JE NICOTA?
KURWA
NECH TY
LIDI
ŽÍT
ZBEJVÁ TI UŽ VŮBEC NĚCO, CO JIM MŮŽEŠ VZÍT?
HÁJÍŠ ŽIVOT?
BYLO BY LEPŠÍ, KDYBYS CHCÍP
PIS, CHCÁT NA TVŮJ HROB A VŠEM BUDE LÍP
VYPÁLIT OHNĚM SÍDLA VŠECH HNID,
CO SE KDE VYLÍHLY
SORRY, ŽE JSEM SPROSTEJ
ALE UŽ JE TO KURWA ZLÝ
TAK, POŘIŽUJ SE, NO, MĚL BYS
PŘEDTÍM NEŽ TĚ VYKOPNEM
JEBAĆ PIS!
vrána
cítím v sobě tíseň
protože vím, že bych na tom mohl být hůř
to mi samozřejmě ani trochu nepomáhá
cítím v sobě tíseň
protože vím, že bych mohl dělat víc
snažím se zbavovat svých hranic, ale kde nic tu nic,
pořád jsem krotký, jak vyplašený panic
všude kolem TOLIK slepých ptáků, co se bezhlavě vrhají proti tabulím skla
ti racci tolik křičí a trhají svým mladým sousto od huby
ty labutě tlučou křídly, pávi roztahují svoje ocasy,
krocani nadouvají hrudě a slavíci si můžou vyřvat hlasivky
občas mám chuť se před všemi těmi holuby schovat
obalit se ostny, jak Masarykovo nádraží
a pohodlně se zachumlat do malé betonové koule
někdy zas každým coulem mám chuť žít, líbat a pít
cachtat se v louži
a bezstarostně a zároveň pilně sbírat bobule
cítím v sobě plíseň
mám chuť ji vyříznout, ale bojím se, že by ze mě pak už nic nezbylo
tak ji na sobě nechávám růst
a parazitovat
začínám si namlouvat, že to je symbióza
že to přece není žádná hrůza
že nemám co ztratit, tak budu s ní žít
někdy se bojím, že přestanu toužit
tak prosím, podejte mi peroxid.
Nadešel čas se pro něco pořádně zapálit.
zkřížená
občas trochu zašilháš
a změní se ti pohled na svět
občas vynechá ti srdce
a ochutnáš smrt
občas rozmyslíš si po pár letech
svou doživotní lásku
někdy stárneš během dne,
někdy za deset let ani vrásku
přeješ si, aby věci byly jako dřív
ale 'dřív' už nikdy nebude
zapomeň na normálno
poznej krásné i obludné
otevři oči, zašilhej trochu víc
ponoř se pod hladinu, naber plných plic
dotkni se nových tváří
pohřbi svou svatozáři
zalkni se s něhou sněhem
a vránu v rámě vem
poznej zem za zrcadlem
pojď se mnou ven



Tikot
nehlučný tikot vymyšlených hodin
zalézá ti pod kůži a trikot
monotonní frekvence a přesto změna tónin
divný
Jsi pod tlakem
a ani nevíš čeho
všude úzkost
a chlad bez něhy se stává bezbřehou
vodní plochou
kéž by tu byl obchodník z útěchou
ale je tu jen tik
tak
tik tak
tikot ticha tvého mozku
kloužeš se bez kontroly a bez podvozku
na ledu destruktivních myšlenek
co zdá se prohnilé jen na venek
je skrz naskrz zrezlá konstrukce
tak přestaň si už hrát na tupce
nech tikot strachu být tvým metronomem
rozezvuč svoje touhy skleněným zvonem
honem
tikot tu bude napořád
namísto hrůzy však udá takt
a v orchestřišti zřídí řád
může to být krása
a to je fakt
tik
tak
jen tak
živá voda
kapička kyseliny
na špičce pipety
bělmo rozpouští
snídaně z rašeliny
zatáhnout rolety
prsty na spoušti
a v klícce králík hopsá
dědeček střílí do psa
na kámen padá kosa
děvečka husy pásá
krmí se kusy masa
doufám že přijde spása
A srdce buší
aniž to kdokoli tuší
ten zvuk mě rozechvívá
a zahlcuje uši
cévy mě pálí
cítím se slabý a malý
kde je ta voda živá?
možná že o ní lhali
asi mi o ní lhali
lidi jdou o Dušičky
na městské hřbitovy
potom se nažerou
mně pod očními víčky
hřebíky kovový
bodají, přitom řvou
ve tmě po připínáčcích
skotačím a piju líh
na rány přikládám sníh
dědečka bodla teta
jeho krev hustá, sytá
mísí se s špínou světa
A srdce buší
aniž to kdokoli tuší
ten zvuk mě rozechvívá
a zahlcuje uši
cévy mě pálí
cítím se slabý a malý
kde je ta voda živá?
myslím, že o ní lhali
nejspíš mi o ní lhali
lžíce a plamen svíčky
milenci navěky
duše zaniká
pod kůži hrot vidličky
namíchané léky
hltan polyká
vybírám kontejnery
strhávám si záděry
vyběhnu schody čtvery
skáču, mé tělo padá
na děveččina záda
děvečka umře mladá
A srdce buší
aniž to kdokoli tuší
ten zvuk mě rozechvívá
a zahlcuje uši
cévy mě pálí
cítím se slabý a malý
kde je ta voda živá?
oni mi o ní lhali
oni mi o ní lhali
oni mi o ní lhali

ohňostroje
ohňostroje nad Dunajskou
mi zpečetily závěť
devatenáct jednou bylo
teď na nich prachu závěj
chci já být svobodný?
já cítím touhy záchvěv
já uniknu jak od ohňostroje
ono opožděné 'třesk'
on někdy stesk dokáže být tak hezký
je tma
nastal čas stezky odvahy.


zkřížená
občas trochu zašilháš
a změní se ti pohled na svět
občas vynechá ti srdce
a ochutnáš smrt
občas rozmyslíš si po pár letech
svou doživotní lásku
někdy stárneš během dne,
někdy za deset let ani vrásku
přeješ si, aby věci byly jako dřív
ale 'dřív' už nikdy nebude
zapomeň na normálno
poznej krásné i obludné
otevři oči, zašilhej trochu víc
ponoř se pod hladinu, naber plných plic
dotkni se nových tváří
pohřbi svou svatozáři
zalkni se s něhou sněhem
a vránu v rámě vem
poznej zem za zrcadlem
pojď se mnou ven
Rez
Rezaví
mi čelisti
bojím se, že se mi zaseknou
a budu říkat znova a znova
ta samá slova
rezaví
mi mozkové závity
nepočítal jsem s tím
vlastně jsem vůbec nepočítal
jen jsem tak ve vakuu lítal
rezaví
mi moje zorné pole
toužím se strefit
ale jen lítám kolem
rezavím
skrz naskrz rezavím
a rez se mi začíná líbit
chci rezavé rty líbat
a hladit rezavé vlasy
řezat se rezavou žiletkou
a s rezavými kostmi hrát si
chci se v rzi koupat
a ve rzi spát
chci se v rezavé posteli milovat
chci z posledním vrznutím
svá víčka zaklopit
a přes noc zcela zreznout
nikdy se nevzbudit
už je tady zas
buch buch vole
to jsem já
HA
už sis myslel že bych nepřišla
co
buch buch vole
otevři
hezky si o hrudník rukou tři
buch buch
cejtíš jak to buší?
když se takhle klepeš
moc ti to sluší
HA HA
postarám se o to abys v noci nespal
budeš mít pocit že tak už nepůjde to dál
chci abys byl vyčerpanej k smrti
cejtil tu váhu, jak ti plíce drtí
chci abys mrzl, aby ti bylo vedro
žíly se ti napínaly, gumový jak pedro
aby ses propadal do tlakový níže
výše?
nevíš, že?
HA HA HA
buch buch
to jsem zase já
tvoje stará známá přítulná
nevadí, když s tebou budu dneska zase spát?
když si s tebou předtím budu ještě chvíli hrát?
když ti vlezu do hlavy
začnu do ní díru pálit
jaký je být blízko smrti
chci ti zas odhalit
zas a znova
jako každou další noc
buch buch
není to na tebe trochu moc?
HA HA HA HA
ale ty to vydržíš
je ti přece devatenáct
ještě toho vytrpíš
ještě mi rád vyhovíš vole
teď už vstávej do práce, věnuj se škole
cože, ty jsi nespal, zase?
dej si mozek dohromady
ty zbytečný prase
buch buch
večer zase přijdu
vlastně tady budu
celou dobu
tak se měj, ty to zvládneš
dokud si na mě zas nevzpomeneš
ha.
fuj
'kdo jste zač?
nevím kam si vás zařadit
nemám s váma problém,
jen o vás nechci ani zavadit
měli by vás zavřít do zoo,
do ústavu, cpát vám prášky
jsi on/ona/to, co?
přestaň mi cpát ty svoje sračky!
72 genderů,
apache helikoptéra
holky maj pipinky
a kluci maj péra
pohlaví jsou jenom dvě
a není nic jinýho
jediný spektrum má duha
tak to platí na každýho
jedna a jedna jsou dvě
tak nenaparuj se
tak jsme se to přece vždycky všichni učili
za komančů přece ještě žádný transky nebyly
všechno jsou to jen postmodernistický kecy
běžte se léčit, Pride si pořádejte v kleci
nakazíte naše děti touhle svojí agendou
slušný občan vyhyne, vy nastolíte dobu zlou
proč bych se měl přizpůsobit něčemu co není?
jste vymyšlená menšina co potřebuje napravení
já vám pomůžu -
poslouchejte jordona petersona
má to v hlavě srovnaný
hlavně to není buzna
přestaň na ulicích pořvávat jak kráva
odpor ve mě vyvolává tvoje nabarvená hlava
řekni mi, proč bych se vás neměl bát
když chcete mě nakazit a rozvrátit můj stát
chcete zavést nové normy, otřást základními pilíři
měnit minulost, alá '84
dokud o vás pochybuju
tak není jasný jestli jste
nejste prostě lidma dokud je to ještě nejisté
nevěřím vaší akademii
všechno jsou to marxisti nakažený ideologií
koukni se na sebe,
nikdy nebudeš tím kým být chceš
nikdy nechci tě už vidět
'transgender' je lež.'
Doporučil bych se zamyslet
nad tím, jak vnímáš svět
nakolik
jsi racionální
nakolik
jsi tolerantní
nakolik
tomu všemu jenom slepě věříš.
Já věřím,
že když dostatečně chceš,
tak se změníš.
Ale první krokem je uznání
pochybení -
ne si hrát na nezúčastněný.
