Jiří, jak se to přihodilo, že jste se se svým literárním debutem zařadil do velmi malé skupiny začínajících autorů 70+?

Jsem už důchodce a asi skutečně není u nás mnoho autorů, kteří by vydali svou první knížku v sedmdesáti letech. Důchodový věk je pro některé lidi toužebným cílem, ke kterému se upínají, pro jiné naopak děsivou hranicí – vidina stáří, zpřetrhání sociálních vazeb, zhoršující se zdraví. Přemýšlel jsem, co budu v důchodu dělat, abych se nenudil. Představa posezení v měkkém křesle se sloupcem knih, které už dlouho čekají na přečtení, a sklenkou hnědě opalizující tekutiny není zrovna nepříjemná, ale otázkou bylo, zda to bude stačit k novému smyslu a náplni života.

Neříkejte ale, že jste až kolem sedmdesátky napsal svoje první texty…

Ne, to určitě ne. Vždycky jsem rád psal. Někdy až moc. V šesté třídě na základce jsem dostal dvojku ze slohu, protože jsem místo požadovaných dvou až tří stran jich napsal rovnou šest. Ale možná je důvod té dvojky jen můj vzpomínkový optimismus – na šesti stranách lze nadělat dvakrát více pravopisných chyb než na stranách třech, že?

Pak šly roky a já napsal postupně celou řadu povídek. Kolega ze studií mě požádal, abych napsal nějaké povídání do silvestrovského vydání časopisu CHIP (počítačový magazín, pozn red.). Příběh geniálního vynálezce Johna Kopečka – potomka českých přistěhovalců do Ameriky – se setkal s takovým úspěchem, že jsem nakonec musel napsat ještě další dvě pokračování. Dvě sci-fi povídky (vždy jsem tíhnul k hard sci-fi) byly uveřejněny ve sbornících Kočas, řada dalších, tentokrát příběhů ze života, ve firemním časopise.

Nicméně s blížícím se termínem odchodu do důchodu mě napadlo, že bych mohl své amatérské psaní trochu vylepšit, a tak jsem se přihlásil na kurz psaní Mám talent s.r.o.. Na knihy jsem ale v té době vážně moc nemyslel.

Na kurzy tvůrčího psaní se názory často různí. Co vám dal ten váš?

Moje představa, že si sednu, vezmu pero a papír a začnu vymýšlet chytré a vtipné příběhy vzala rychle za své. Nicméně onen kurz byl tím základním kamenem, díky němuž obě mé knihy nakonec vznikly. V jeho průběhu jsme psali a konzultovali spoustu cvičení a dva texty z domácích úkolů jsem později rozvinul do konečné podoby – ještě v době konání kurzu to byl Motýl v pavučině, později, už po dokončení kurzu, próza Jiný.

Proč právě tyto dva texty?

Je to tak trochu podobné tomu, jako když podnikatel touží proniknout s něčím originálním, s něčím, co zaplní mezeru na trhu. Tak to může být i s tématy knih. Obrátím se k citátu od Steinbecka:

… Dokáže snad člověk uspět v něčem jiném, než v čem uspěl už miliónkrát předtím? Může povědět něco nového, co nepověděl už Lao-c' nebo Bhagavagdíta či prorok Izaiáš?...

Skeptikové rádi mluví o tom, že už všechno bylo napsané…

Když už přece jen nějaké téma najdete a rozhodnete se psát, nechoďte do prodejny knih. Zvláště ne do takových, jako je třeba Luxor na Václavském náměstí v Praze. Ujišťuju vás, že až uvidíte ty tisíce a tisíce knih, přepadne vás deprese z pocitu, jestli má váš text šanci a zdali má smysl něčemu takovému konkurovat.

Takže?

Pokud se někdo přece jen rozhodnete psát, jsou tu dvě možnosti: buď napíšete o něčem z prostředí, z kterého pocházíte, nebo si musíte prostředí pečlivě nastudovat. Tedy kromě pohádek, sci-fi a fantazy, tam se může odehrávat v podstatě cokoliv.

Váš debut je tou první možnosti…

Motýl v pavučině je smutným příběhem naší dcery. Logickým vyústěním určité sebereflexe toho, co se nám v životě přihodilo a zpětným pohledem a posouzením, jestli jsme mohli udělat něco víc. V průběhu jejího léčení jsme poznali, že existují LÉKAŘI a lékaři. Totéž lze říct i o sestřičkách. Myslím, že význam verzálek a minusek je celkem zřejmý. Poznali jsme to na vlastní kůži.

Co jste cítil, když jste znovu musel "prožít" celý ten smutný příběh?

V souvislosti s touto knihou byla pro mě samotného důležitá ještě jedna skutečnost. Zjistil jsem, že takovéto téma je pro autora i určitý etický a morální závazek, který má dopad, jaký jsem si dříve neuvědomoval.

Jaké byly na knihu ohlasy?

Při jednom svém pobytu v lázních jsem nabídl knihu do tamější knihovny. Netušil jsem, že paní knihovnici před krátkým časem zemřel syn. Slon v porcelánu by byl elegantní baletkou v porovnání s tím, jak jsem se cítil já.

Ale byly i opačné emoce. Paní redaktorka z nakladatelství mi předala e-mail čtenářky s následujícím textem:

Vaši knihu jsem četla na doporučení v knihovně a bála jsem se trochu toho tématu, ale chtěla bych vám moc poděkovat, přečetla jsem ji jedním dechem. Veliké díky, že jste přes všechnu bolest a překážky knihu napsal, protože je to hodně důležité téma pro další nemocné lidičky a když pomůžete jen jednomu, má to ohromný význam.

A takové malé memento z knihy: Pokud chcete někomu udělat nebo sdělit něco hezkého, proveďte to hned. Může se stát, že později k tomu již nebudete mít příležitost.

A ještě taková drobná zajímavost k Motýlu v pavučině. Původní název knihy měl znít 'Jako časovaná bomba'. Byla to část věty 'Tati, já jsem jako časovaná bomba', kterou dcera pronesla na úplném začátku, kdy jsme její nemoc zjistili. Kniha ale měla vyjít krátce poté, co Rusko v únoru 2022 napadlo Ukrajinu, a s nakladatelstvím jsme se shodli, že vzhledem k okolnostem by asi název knihy nebyl vhodný. A tak jsme jej změnili na Motýl v pavučině.

Repro obálky: Databáze knih

Jaká byla cesta vaší druhé knížky ke čtenářům?

S druhou knihou je to trochu složitější. Kniha je příběhem, dotýkajícím se LGBTQ+ a její vznik byl poněkud kostrbatý. Především jsem od začátku váhal, jestli mám vůbec jít s kůží na trh. Osciloval jsem mezi polohami 'hodit do koše', a 'zkusit vydat'. Tím rozhodujícím okamžikem, kdy jsem se rozhodl, že to zkusím, byl komentář paní, která vede u agentury Mám talent skupinu lidí, kteří korigují a hodnotí texty. Poté, co jsem dostal výsledek po korekci a celkem pozitivní hodnocení, jsem jí poděkoval a zmínil se, že jsem zvažoval i variantu, že text zahodím do koše. Odpověděla mi, že by to fakt byla škoda, neboť když měla někomu přidělit můj text na úpravu, seznamovala se s tématem a neodolala a musela jej přečíst celý.

Zkusil jsem tedy text nabídnout asi deseti nakladatelstvím, ale odpověď (negativní) jsem dostal jen ve dvou případech (v těch zbývajících žádnou 😊). Nakonec přišla přece jen jedna nabídku z nakladatelství Albatros, ať zkusím vydat knihu prostřednictvím crowdfundingu na Pointa.cz. Ač jsem se snažil knihu propagovat na Facebooku a Instagramu, které jsem předtím zcela ignoroval, bohužel se nenalezl dostatek zájemců, kteří by investovali do mé knihy, a tak jsem se nakonec (poté co jsem dostal pár pochvalných recenzí), rozhodl vydat knihu vlastím nákladem.

Jaké byly četnářské ohlasy?

Když kniha vyšla, nabídl jsem ji zájemcům, kteří mě před jejím vydáním podporovali, a náhle jsem se dozvěděl, že téma jim nevyhovuje, resp. že zrovna moc nečtou atd. atd…

Před časem bylo populární mluvit o názorových a společenských bublinách. Předpokládal jsem, že čím větší město, tím větší počet názorových bublin, otevřenost a pluralita názorů, a s tím spojená tolerance a nezaujatost. A naopak. V těch malých a malinkatých určuje tu jednu správnou názorovou bublinu Franta s pivní partou v hospodě, a pokud s ním někdo nesouhlasí, je to obvykle mimo mísu. Mluvím o množství názorů. Netvrdím však, že ve velkých městech jsou ty správné a v malém špatné názorové bubliny.

Pracoval jsem mnoho let ve firmě v hlavním městě. Za tu dobu se v ní vystřídala spousta lidí a probralo se množství rozdílných názorů, diskutovalo se o všem možném.

Poprvé mě 'společenská bublina' a 'mem' překvapily před pár lety. Ty pojmy byly tou dobou značně populární. S jednou kolegyní jsme si čistě náhodou začali povídat o náboženství. Nepamatuju si přesně, jak jsme se k tématu dostali, ale zaujalo mě, že se stala věřící teprve nedávno. Zeptal jsem se, jak k víře dospěla. Její odpověď byla jednoduchá: "Prostě náhle jsem měla pocit, že je to to pravé a správné." Moc mě její vysvětlení neuspokojilo, ale nic dalšího jsem se nedozvěděl.

Proč se o tom zmiňuju. Shodou okolností jsem pár týdnů před rozhovorem s ní dočetl knihu Richarda Dawkinse – Boží blud. Britský biolog, evoluční teoretik a autor řady knih, je známý kritik náboženství. Mimochodem také otcem výše zmíněného pojmu 'mem', jako analogu k biologickému pojmu 'gen', s nímž má srovnatelné vlastnosti (ten mem!). Právě v knize Boží blud sepsal všechny své výhrady k náboženství. Zmínil jsem se kolegyni o knize a nabídl jí, ať si ji také přečte.

Vrátila mi ji za dva dny. Když jsem se podivil, že ji přečetla tak rychle, překvapila mě: "Víš, já jsem ji nečetla a ani ji nechci číst." Vysvětlila mi, že má svůj názor, a že vlastně nemá zájem jej nějak měnit. A já pochopil, že jsem se právě (poprvé takto zřetelně) setkal s onou odlišnou názorovou bublinou.

Nebyla to úplně první odlišná bublina, ale poprvé taková zřejmá a jasná, která mi ukázala sílu a dosah tohoto pojmu.

Vnímám, že téma sociálních a názorových bublin vás docela zaměstnává...

Jako člověk ochotný diskutovat o čemkoli, jsem se se společenskými bublinami setkával dost často.

Naposledy v souvislosti s mou zmíněnou kontroverzní knihou. Nemínil jsem ji napsat jako kontroverzní a ani po napsání jsem ji za kontroverzní nepovažoval.

Když dáte knihu přečíst známému a dostanete odpověď 'je to skvělé', nevíte, zda je to opravdu dobré, nebo si to s vámi nechce rozházet. Pokud odpověď nepřijde, nevíte, zda dotyčný opravdu neměl čas, nebo je příběh pod psa a on si vás nechce rozkmotřit. Pak je ještě možnost nechat si text ocenit od profesionálního betačtenáře, který si ovšem za své hodnocení nechá zaplatit. Učinil jsem to tak se dvěma a poté, co jsem obdržel výborné hodnocení, běžel jsem se pochlubit své ženě. Dostal jsem studenou sprchu: "Přece ti nebude někdo psát špatné hodnocení, když si za to zaplatíš!". A tak jsem opět nevěděl, na čem jsem.

Tady se opět vrátím k názorovým bublinám. Žijeme v nich téměř všichni. Skýtají pohodlí, nemusím moc myslet, mám zaběhlé stereotypy. Vystrčit hlavu z bubliny a uvidět něco jiného, cizího, může být stresující. Takový pohled za zrcadlo nás může vykolejit. A kdo o to stojí, že? Obvykle starou bublinu rozbijeme a měníme za novou jen pokud nás k tomu donutí okolnosti. A přesně o tom je moje kniha.

Kromě té knižní názorové bubliny došlo k rozbití ještě jedné. Když se vrátím o kousek zpět, moje tvrzení, že: 'čím větší město, tím větší možnost otevřenosti a plurality názorů a s tím spojené tolerance a nezaujatosti', tímto vzalo za své. Má představa, že žiju v bublině, v níž si lidé knihu přečtou, a ve výsledku budou alespoň trochu korigovat své názory na transgender osoby, byl bohužel dost naivní.

V průběhu psaní prózy Jiný jsem občas sondoval vztahy mých známých k transgender lidem (někdy i na mé osobě) a dostal jsem spoustu různých odpovědí. Od 'no problem' až po 'to bych si o tebe neopřel/a ani kolo'. Otázka příslušnosti ke queer komunitě rozdělí vaše známé a kontakty na různé části, podle ochoty akceptovat 'jinakost'. Dost lidí přijme lesby a gaye. Ale u transgender osob to bude podstatně méně lidí.

Dovolte mi otázku na tělo. Jak je to s vaší příslušností ke queer společenství?

Udělejte si obrázek sami. Požádal jsem renomované internetové instituce o podporu při nabídce knihy. Dozvěděl jsem se, že nesdílejí některé mé názory, které kniha zastává. Jedním problémem byl pojem 'lesbička' namísto správného 'lesba'. "Správný" slovník vznikl asi před deseti lety, ale příběh se odehrává zhruba v době před třiadvaceti až čtyřiceti lety, a tak nevím, zda správný slovník používat. Nepamatuju si přesně, jestli v té době tomu tak bylo. Když jsem se dotázal na ty další problémy, byl jsem nasměrován, ať se zeptám kohokoliv z komunity LGBTQ+. Podotýkám, že jsem pochopitelně s několika z nich během psaní mluvil a žádnou výtku jsem neobdržel. Takže z tohoto si můžete sami učinit závěr, jak to vlastně se mnou je.

Knihu jsem napsal z ryze osobních důvodů: než něco odsoudím, snažím se to především pochopit. Odsoudit je mnohem jednodušší než se snažit porozumět. Mám určitou osobní zkušenost s 'jinými' a tak nechápu tu vlnu odporu a averze k této komunitě pod každou zmínkou na internetu. V posledních letech se začal vývoj pochopení těchto osob ubírat směrem k jejich podpoře. Jak po stránce psychologické, tak i po stránce lékařské, kdy pokrok těmto lidem umožňoval po jejich tranzici plnohodnotné zařazení do života.

Nicméně jak historie již několikrát ukázala, žádné cesty nikdy nejsou přímočaré.

Před časem to začalo knihou Nevratné poškození (Bourdon, 2024) americké publicistky Abigail Shrierové, která se snaží navodit dojem, že za zvyšujícím se počtem lidí identifikujících se jako transgender není individuální psychologie, ale nátlak sociálních sítí. Praporem nenávisti mává již delší dobu autorka kouzelnické ságy o Harrym Potterovi J.K.Rowlingová, která své transfobní názory skrývá pod hájením práv žen. Polínko pod kotel přiložil ještě svým rozsudkem Nejvyšší soud Spojeného království, který dne 16.dubna 2025 jednomyslně rozhodl, že pojmy "žena", "muž" a "pohlaví" ve smyslu britského zákona o rovnosti z roku 2010 odkazují výhradně na biologické pohlaví. No a aktuální kroky současného prezidenta USA snad ani není třeba komentovat. Trochu mi to připomíná návrat do středověku.

Kniha Jiný nemá být oslavou queer lidí, ale malým krůčkem k jejich pochopení. Takovým mostíkem.

Je to příběh, jehož mottem je opět citát od mého oblíbeného Johna Steinbecka z románu Sladký čtvrtek:

"Co myslíte, proč to udělal?" zeptal se Mock.
"Vím já?" opáčil doktor otázkou. "Ví vůbec někdo, co se děje na dně kterékoli lidské duše?
Ví někdo, co si druhý člověk přeje?"

Jaké knihy máte rád jako čtenář?

Hlavně knihy, o kterých mohu na konci říci: "A pointa je…".

Knihy, které mají logické vyústění, takže autor nemusí závěr příběhu řešit pomocí 'deus ex machina' (i když dnes by asi bylo modernější říci pomocí AI).

A pak také knihy, ve kterých děj neprohrává soutěž s přemírou filozofických a moralistních úvah.

V tom smyslu se snažím psát a myslím, že takové jsou i moje dvě knihy.

Po všech těch zkušenostech s vydáním vašich zatím dvou knih, chystáte se napsat další?

Zatím mě radost z psaní neopustila. U Motýla v pavučině jsem měl mírný pocit, že kniha byla vydána trochu jako PR nakladatelství, protože část zisku z prodeje věnovala redakce oddělení nemocnice, kde byla dcera léčena. Nedávno jsem se náhodně setkal s člověkem, který mi můj dojem vyvrátil a v duchu jsem se musel redakci omluvit.

V případě knihy druhé jsem sice narazil na problémy s přijetím tématu, ale musím konstatovat, že zatím jsem se nesetkal s žádnou negativní reakcí u lidí, kteří našli odvahu si knihu přečíst. V několika případech jsem se dokonce dozvěděl, že bych měl napsat pokračování, protože je v knize pár neuzavřených dějových linek.

Takže odpověď je ano, nyní pracuji na pokračování knihy Jiný. V dlouhodobějším výhledu možná přichází v úvahu kniha povídek, kde by spoluautorem byl syn, který se svého času také psaní věnoval.

Co vás teď v životě nejvíce těší, z čeho máte upřímnou radost?

Tady bych asi mohl zmínit známé klišé – v mém věku mě těší každé nové ráno. Ale na rovinu – když překročíte relativně ve zdraví určitou věkovou hranici, zjistíte, že to zas tak úplně klišé není.

A z čeho mám radost? Jsem sice spíše introvert, ale mám radost ze spousty věcí. Asi bych snadněji vyjmenoval pár věcí, ze kterých radost nemám. Stačí se podívat každý den do zpráv ze světa a někdy i z domova.

Nicméně jednu věc, ze které mám upřímnou radost, bych asi vybral. Loni v srpnu nám přibyla do rodiny vnučka. Pohodový smíšek. A je opravdová radost, pozorovat týden za týdnem a den za dnem, jak se učí stále nové a nové věci.

Ukázky z románu Jiný