
Ondřej Macl
O autorovi
Polibky na Wildeův hrob
(úryvky z dopisu)
1.–14. února 2023
Paříž, Londýn
Neznámý příteli,
když jsem poprvé navštívil tvůj hrob, onoho hranatého anděla-sfingu na pařížském Père-Lachaise, byl celý pokrytý otisky našpulených rtů.
Když jsem jej navštívil podruhé, polibky zmizely a hrob byl obehnaný plexisklem s cedulí, aby jej návštěvníci laskavě neznečišťovali, že náklady na čištění jdou na účet tvých potomků. Už předtím, jak jsem se dočetl, hrozila za polibek pokuta až 9 000 euro (můj rozpočet na půl roku v Paříži činil kolem 3 000).
Když jsem šel ke tvému hrobu potřetí, bylo olíbané plexisklo.
A já věděl, že jsi tady se mnou.
---
Chtěl jsem se stát také umělcem.
Bylo mi osmnáct, když jsem poprvé rýmoval s mikrofonem na pódiu mimo region, v moravské metropoli, o které jsi nikdy neslyšel. Říkalo se nám slameři; trochu herci, trochu básníci a trochu lidoví klauni. Záznam z klání byl volně dostupný na YouTube, kde si mě vyhlédl někdo jako ty a publikoval článek (vějičku?) o mém talentu. A jak je prý potřeba, aby se lidé jako já vymkli své době.
Napsal jsem mu na soukromý mail: slibuji, pane, že se Vás pokusím nezklamat – a rovnou ho zahrnul básněmi, které jsem pokládal za své nejzdařilejší. Netušil jsem, že budou následovat stovky až tisíce emailů, které mi změní život. Že fenomén korespondence může mít takovou moc. Bez jeho podpory bych si netroufl na studium uměleckých škol, na pobyty v cizích zemích včetně Paříže, nikdy bych nevyplul na skryté vnitřní moře.¨
Píšu ti dopis, Oscare, hlavně proto, abych oslavil samotný žánr dopisu.
---
Pojď za mnou, Oscare, za vůní orchideje,
za mými čerstvě natřenými rty,
Tvůj zlatý chlapec
