Libor Štichauer

Narozen v 60. letech minulého století, původem z východočeského Polabí, od roku 1990 působí a žije převážně v zahraničí. Jedním z neutuchajících zdrojů životní inspirace je mu již více jak 20 let praxe Buddhova učení (přiložené video). Rozmanité tvořivé zájmy tohoto (vlastními slovy) "stárnoucího, věčně začínajícího" autora směřují pomalu, ale jistě k (vícejazyčné) poezii, příp. i příležitostnému (literárnímu) překladatelství.
Básně ZRANĚNÉ SRDCE, SEN BEZ HRANIC, TVÁ POHLAZENÍ a TAK HLAVU BYCHOM MĚLI, TEĎ JEŠTĚ NOHY vznikly v souvislosti s autorovou účastí v létě 2025 na prožitkovém semináři pro HBT muže na severu Francie pod vedením mj. Belgičana Hermana Coolse (který kdysi dávno vedl podobný seminář i v ČR). ZRANĚNÉ SRDCE odráží autorovy přípravy v období před seminářem, SEN BEZ HRANIC "skutečný" sen, který se mu v průběhu semináře zdál. Tři básně (MILÁČKU, redakčně zkrácené ZRANĚNÉ SRDCE a TAK HLAVU BYCHOM MĚLI, TEĎ JEŠTĚ NOHY) vyšly letos v autorském překladu do nizozemštiny
na platformě GayNews Vrijplaats:

Ostatní zde zveřejněné básně pocházejí z 80. let minulého stol., z doby studií na Matematicko-fyzikální fakultě UK v Praze, a autor je v roce 2002 ve vlastní režii vydal ve sbírce s charakteristickým názvem "... na milimetrovém papíře". 

Miláčku

… polož si tvář na mou hruď
a alespoň po dobu jednoho jediného mrknutí
náměsíčného nebeského oka
utiš se a se mnou buď

Rozum zůstává stát
nad lásky hrou šílenou
s posvátnými zákonitostmi
nepsanými na pergamenu fantazie…

Beze slov řekni mi
kam až pod Tvou kůži
smím si sáhnout
mým pohlazením

Vstup do chrámu mého těla
jako i já všemi smysly prozkoumávám
tajemná zákoutí Tvých svatyní

Dopřej svému dechu
ať se vzdouvá
tu klidnými a tu bouřlivými
vlnami touhy a rozkoše

Ach ano směj se
a dovol Tvé chlapecké rozpustilosti
ať zpívá z plných plic
svou vlastní Píseň písní

A neváhej plakat
je-li Ti do pláče
kéž jsou to však
pouhé kapky slz
v moři radosti

Vyslyš volání
Tvého nejskrytějšího přání
Odvrhni těžké brnění strachu
svlékni do naha svou nevinnost
a ve vysoké peci vášně
přetav vodu v oheň…

Tak hlavu bychom měli, teď ještě nohy

V předvečer lodního konvoje hrdosti*

(Obrázek z Amsterodamu)

Dva čerství šedesátníci –
původem ani jeden zdejší –
na jednom bicyklu jedou spolu
po nábřeží prince Jindřicha

Mladý muž –
že by turista? –
z chodníku se na ně dívá
divže se smíchem
neplácá do břicha

S úsměvem na tváři
na pozdrav mává mu
mladší kmet
mladík se zakření
a mává zpět

Obkročmo jak na koni
trůním na Tvém zadním nosiči:
nalevo od kola
obě mé hnáty se kývají
Tvůj batoh na zádech
už zas mé ruce pevně svírají…

*) Canal Pride; srpen 2025

Tvá pohlazení

dotyky obličeje
ruce dosahující
až do srdce kam nevidět
kotrmelce po hlavě
dělá celý svět

večer pod sprchou
vrstva božské many
na špičce mého mužství…

Sen bez hranic

Zraněné srdce

V mé hrudi kde srdce
bušit by chtělo
trůní zamračená černá díra

Vyzařuje snad už jen
částice antihmoty typu
"já-tady-nejsem" &
"mě-si-nevšímej"
Její temná gravitace
napíná zádové svaly
Mám toho až po krk! Au, to bolí!
Stojí mě to tolik sil
není mi to k ničemu

Někdy si představuji
jak se ráno probouzím
aniž bych se musel chovat
jako nemocný, slabý, zachmuřený člověk

Hrudník se otvírá
ta tam bolest zad!
Zevnitř vycházejí už jen
světelné částice typu
"nemůžeš-mě-přehlédnout" & "ahoj-tady-jsem"

Rozpínám se dál a dál
čeho bych se ještě bál?
Do okolí vrůstám teď –
ten prostor jsem i já!
Je mi už zas rozumět
když chci něco říct

Brnění trvale poškozené
neúnavně plyne život
dovnitř i ven
skrze trhliny

Cítím se lehký jako pírko
je mi zkrátka hej
pro smutek i radost místa habaděj
není divu, že toho mám dost:
ke všem čertům ať táhne má mrzutost!

Uvnitř vidím dítě
není to ani ten malý kluk z mého dětství
tak veselý
tak dychtivý po bláznivinách
ani někdo docela jiný

Třást se vzrušením
hrát si a být rozehráván
jako božský nástroj
který se noří
do své vlastní hudby

Ó rozkoši!
Ó požehnaná svobodo!

Černá díro v mé hrudi
jdi pryč!
Dej si teď hned pohov
od držení rukojmí!

Kéž by mé chlapecké srdce
mohlo prudce bít
ještě tak dlouho
jak jen budu žít…

Na stěně visí mapa světa...

zapaluješ si cigaretu
oheň proměnil zápalku na popelku
a s jejím pláčem se propadnul
do sirkového pekla popelníku 

V cigaretě to prasklo
jak to v tvém srdci praská už řadu dní
a zářivka si dál pobrukuje své ironické popěvky
kterým nerozumí ani jedna z mrtvých součástí
kabinetního nepořádku 

Pět prázdných židlí v pozicích otupělých porotců
soudí ten stav na hony vzdálený tichu galaxií
z kulturně-výchovné světnice
vystřelují zvuky dabované Angeliky
jak rány z kanónů filmového studia
kde se krásní muži převlékají do historických kostýmů 

Zapaluješ si další cigaretu a pospícháš s myšlenkami
v nervózním očekávání večerní kontroly
kam se chodí bez živoucích gest
s maskami světáků kteří jsou přeci nad věcí
i když to mají ještě za dobrých dvě stě čtyřicet...

Bez názvu... 

Svým nočním přeludům na louce sbírám květy
a s řečí státníka na jazyk vkládám chléb
Doufám že zůstanu navždycky neprokletý
když občas namáhat budu svou línou leb 

A tak si obrazy světa skládám do mozaiky
která je pestrá snad jen díky barvám snů
Čtu všechny autory - od bardů po prozaiky
a toužím po loďce v záplavě všedních dnů 

Jsem tulák bez domova - nicotné klubko nervů
vnímající všechno kolem jako božskou komedii
Nalézám - pak opět ztrácím k velkým činům vervu
a zpívám rád vážné songy i nejprostší melodii 

Když najdu v přístavu koráb mužstvem opuštěný
bez ostychu vítr o dech požádám
a když se žraloci vynoří z mořské pěny
vycením na ně chrup a dál se nehádám 

Utíkám před všemi kteří mi chtějí vládnout
aniž bych zjevem svým pokoušel jejich šílenství
a když jsem donucen do šapitó spadnout
bláznovstvím maskuji přítomnost velkých tajemství...

Věřitelé

někdo má v hlavě o kolečko míň
z nich každý o tisíc koleček víc
všechna ze zlata
zapadají jedno do druhého
a tichounce cvakají
při přesné práci mechanické početnice
jsou neúprosná jak smrt
a zmítána věčným nepokojem
ani minutku ti nepočkají...

Chaotické variace 

Laponci na konci července
mění se z lakomců na honce
soboli v tu dobu na hrobu
předků svých konají mši 

Mše v době sobolů konaná
promění červenec na hroby
honce pak v Laponcích ukončí
lakomci a jejich předci 

Předkové na konci proměny
uhoní soboly do hrobu
lakomec v červenci vykoná
laponskou dobovou mši 

Konáním hrobové mše
ukončí předci v červenci
dobovou proměnu Laponců
v lakomé honce sobolů...  

Strom, podzim déšť...

černé a vrásčité větve
ruce orosené pláčem
obrovské obnažené klouby
staré, zašlé, uvadlé prsty
upohybované k nepohyblivosti
jen v náhlém větrném poryvu
poslední zbytky hudby...  

Na konci ulice...

... kam se jen vojáci
chodí z žalu do němoty zpíjet
v zapadlém lokále kde kolem půlnoci
můžeš se bolestí v křečích smíchu svíjet 

u stolu hojnosti sedím nad sklenicí dobrého pití
a spolu s ostatními vychutnávám hořkobolnost žití 

Chladivá rozkoš mé nitro slastně zahřívá
zděšeně klopím zrak když se sem podívá
muž s tváří anděla jež mihne se za oknem
Někam jde. Proč já ne? Proč tady vlastně jsem? 

Chytám se naděje ve slovech spolustolovníků:
prožít vše naplno je jako vyhrát v kulečníku
utápím myšlenky na důležitost vlastní snahy
v bezedné sklenici. Pivo je najednou drahý 

a tak si další hlt už na dluh objednávám
s dotěrným svědomím už zase vyjednávám
teď když jsem opilý je snadné přesvědčit ho
o správném jednání rozumu zemdlelého 

rozumu který se rozpíná do světa ryčné nálady
a ani trochu už nemyslí na pády
rozumu který si Ikarova křídla připíná
a všechny kontrolky bez obav vypíná... 

Smutek

Je mi smutno nevím proč
svět mých očí svět mých očí
řetízkový kolotoč
neroztočí neroztočí 

Zlatá rybka uplavala
proti proudu proti proudu
nic už tady není k smíchu
po mém soudu po mém soudu 

Kytka zvadla váza s vodou
upadla mi upadla mi
a květ růže pořezán je
střepinami střepinami...  

Sen o probuzení

Vzduch je sytý vodními parami
a je to něčí láska
za bílou záclonou okno se ukrývá
a je to něčí maska 

Les dýchá krůpěje medových pláství
a jsou to něčí slzy
odpouští všemu všem tvé srdce zjitřené
a někdo přijde brzy 

Hvězda se rozpouští v nebeské bělobě
telefon někde drnčí
pod prsty bdělosti všechno ti uniká
a někde něco končí... 

Vykoupení

Voda teče
čas se vleče
voják z vojny utíká 

Člověk se vzbouří...
... a dozorce kouří 

když za ním celu zamyká 

Ve vězení je místa pro myšlenky
jako v náprstku pro vesmír
rostou tu všude zapomněnky
a bachař brnká na klavír 

Zrezivělá mříž vypáčena
třeští své oko do světa
mléčnými drahami vyznačena
cesta se k hvězdám proplétá...  

Po cestě na kolej

A bylo to tak krásné! 

Ošklivost v podobě černých havranů
usadila se na telegrafních drátech
a stala se roztomilou 

Krása v podobě ptačího zpěvu
dospávala ukryta
v korunách stromů 

A bylo to tak milé! 

Právě zhasla pouliční světla
a všechno
jakoby vzpomínkou na hrůzy právě končící noci 

stalo se na chvíli ještě černějším
než peří ošklivosti 

Bylo zimní ráno 

Tající sníh
zanechával po sobě stopy
v podobě písečných slz
usazených na cestách a pěšinách
na výstrahu všem posypávačům 

Neboť byla poskvrněna
panenská čistota pevného skupenství... 

Smutný den 

... starý telefon
ospale mhouří
každé z desíti oček svého číselníku 

Psací stroj přísně odsekává
písmena odpovědí - k odeslání na neznámé adresy
z důvodu nesmyslnosti jejich obsahu 

Smutek v duši
studna bez vody ztracená v písku pouště
zmatek v očích - dítě věčně vyděšené
polyká touhu po pláči
jak brontosaurus pelyňkovou přesličku 

Stále se jen loučit už mě nebaví
nezabít sen je jako zabít sebe
pomalá smrt na mučidlech času
a v očích opět ten starý výraz nepochopení 

Smutek těla
nepotřebného harampádí
které nikomu nezpůsobuje rozkoš
ač po ní samo touží 

krve prostydlé chladným vzduchem
ve vlhkých stěnách létem neprohřáté budovy
by se v něm nedořezal 

Branou očí
branami úst i kůže
do srdce mi mrholí
drobné střípky oblohy  

Měsíc ztrácí tvar
a roztéká se v jogurtové bělmo
které se hned po ránu na sluníčku zkazí 

Mraky na obzoru - načechrané polštáře
plné prachového peří z vesmíru 

Střelec na nebesích míří na Labuť... 

... místo hvězd budou dnes večer padat slzy
stejně jako z očí mladých mužů
jejichž láska trpí samotou...