Aneta Kočová

Valentýn

I kdybych to věděl včera, pořád bych nebyl připravený. Možná bych byl dokonce víc rozčilený, než jsem teď. Protože kdo by čekal, že dnes, 14. února, na svatého Valentýna, v den slavený jako svátek lásky a náklonnosti mezi milenci, potkám zrovna svého dávného úhlavního nepřít

Stalo se to takhle...

Bylo pondělí. Jistěže bylo pondělí, protože jinak by se tohle ani nestalo. Otevřel jsem jedno oko, abych zjistil, že je teprve šest ráno. Převalil jsem se na druhou stranu, co nejdál od digitálního displeje s hodinami. A pak bylo najednou 7:55 a já měl zpoždění jako ... nikdy předtím. Vyhrabal jsem se z postele rychlostí světla a začal se přehrabovat ve svém nepořádku na stole. Všechny materiály, odborné knihy, a hlavně zapnutý počítač ležely bez ladu a skladu, blokujíc se navzájem a vůbec jim nevadilo, že bychom touhle dobou - společně, tedy já v nějakém přijatelném oblečení a ony v tašce - měli být minimálně na cestě.

A tak jsem byl donucen si vzít taxi. V noci pršelo, silnice byly mokré a na autech byly vidět kapky deště. Občas se v nich odrazilo slunce a pozorný člověk mohl zahlédnout i odraz duhy. Bylo krásně, vzduch byl od deště čistý. Na to, že byl únor, bylo dnes nezvykle slunečno a teplo. Všechno to světlo a ty barvy kontrastovaly s šedými mrakodrapy a byla to úchvatná podívaná, když jste si uvědomili, že i tady, mezi betonem a sklem, existuje život. Kdyby byl normální den, tak se možná zastavím a rozhlédnu se kolem, ale dnes jsem měl jen pět sekund se podívat kolem sebe, než mě nabral taxi.

V ranních hodinách byly silnice bohužel více frekventované, než jsem si mohl přát. Což znamenalo zpoždění. A pak, když už jsme mířili na cílové místo, jsme budovu přejeli, jen proto, že jsem si zapomněl brýle. Taxi mě vysadilo na rohu ulice.

Do cíle jsem se dostavil v rekordním čase - a s pětiminutovým zpožděním. A navíc jsem se musel ještě probojovat touto ulicí. Chodník byl rozkopaný a podle počtu taxi, tísnících se v úzké, jednosměrné uličce, jsem odhadl, že nejsem jediný, kdo jde pozdě. Šel jsem po kraji silnice a pak se v šoku zastavil.

Nepotřeboval jsem brýle, abych poznal, že je to on. Stál tam, ruce v kapsách, usmíval se do široka a houpal se přitom na špičkách, poslouchajíc zapálený monolog garanta našeho projektu. Co tady dělá? Věděl jsem, že šel studovat žurnalistiku, nebo něco v tom směru. A věděl jsem, že bude dobrý, podle toho, jak uměl zacházet se slovy. Co jsem ale nevěděl, bylo to, že ho pošlou sem. Oliver. Můj bývalý spolužák ze střední školy, snad bych ani tolik nepřeháněl, kdybych ho tituloval jako svého úhlavního nepřítele.

Možná se sem poslal sám, když viděl moje jméno na první stránce. Nějaký idiot mě napsal hned dopředu, ačkoliv jsme svou účastí měli každý třetinu podílu. Ani předtím jsem nestál o nějaké zvláštní zásluhy, natož teď, když jsem viděl, co všechno to způsobilo.

Musel jsem se rozhodnout. Hned. Buď se dostat dovnitř nebo utéct. Utéct znělo lépe. Bylo to vlastně instinktivní rozhodnutí, ale aby to neznělo tak špatně, nazval jsem to diplomatickým manévrem, který mi pomůže se vyhnout srážce. Jenomže vtom se po mně ohlédl. Změřil si mne pohledem a na tváři se mu usadil úsměv. Zdvořilý. Trochu zlomyslný.

Garant našeho projektu si všiml jeho pohledu a otočil se ke mně.

"Charlie! Kde se flákáš, hochu, koukej se jít připravovat dovnitř, už jsi tu měl deset minut být." Jediné, co jsem mu mohl na jeho pokyn nabídnout, byl vykulený pohled.

"No pojď sem! Musím ti představit tohoto mladého, nadějného muže!" Zahlaholil. Přešel jsem k němu a přemýšlel, jestli bych nemohl proklouznout tou škvírou mezi dveřmi. Možná, že kdyby se jeden z nich o krok posunul.

"Tohle je Oliver, bude tu dnes psát reportáž a zprávu o projektu do studentských novin" Zase se na něj usmál. Oliver se usmál nazpátek, není divu, že se spřátelili tak rychle. S Oliverem to tak bylo vždycky.

"Dlouho jsme se neviděli, Charlie", podíval se mi přímo do očí.

"Olivere", kývl jsem na pozdrav.

"Vy dva se znáte? No to je báječné! To znamená, že už nemusím nikoho hledat. Vy se na to hodíte skvěle, Charlie! Pomůžete Oliverovi s jeho příspěvkem. Bylo by vhodné, kdyby mohl psát právě o vašem projektu, co říkáte?" Garant po nás mrkl a Oliver mu přitakal: "Ale zajisté," přesně v ten moment, kdy jsem chtěl vznést svou námitku počínaje slovem "ale." Jenomže v další vteřině mě někdo popadl a vtáhl do budovy.

"Díky Bohu, že jsi dorazil, už jsme nedoufali." Řekla Kate vyčítavým tónem, zatímco mi upravovala límec u košile. Mezitím se objevil i Leo a praštil mne po zádech, což dělal vždycky, když chtěl dodat lidem kuráž. Nemělo smysl mu opakovat, že to nefunguje.

Kate a Leo byli mí dva nejlepší přátelé, také moji spolupracovníci v našem projektu. Teď mě zachránili z Oliverových drápů, ale už bylo pozdě. Garant, pan Miller, mi to pěkně zavařil.

"Moje brýle...," vzpomněl jsem si.

"Ale číst můžeš i bez nich, ne?" strachovala se Kate, zatímco jsem se přehraboval v tašce.

"Jo, to jo, stejně to umím nazpaměť."

"Umíš?"

"Zkoušel jsem si to na kurzech rétoriky," zamumlal jsem a bezvýsledně tápal dál.

"Pořád nerozumím, proč sis ho bral."

"Ten kurz?" vzhlédnul jsem k ní, přerušiv rovnání zápisků v tašce. Dívala se na mě. Uchvátily mne její obrovské oči. Dívala se na mne asi tak vykuleně jako jsem se musel dívat já před vchodem, když jsem spatřil Olivera. Sakra, vzpomněl jsem si. Ten bastard tady bude. Na naší prezentaci. U mého proslovu.

"Jo." Řekla Kate.

"Co?" Její odpověď mě vytrhla z úvah. "Aha - ten kurz. Nejsem si jistý. Měl jsem pocit, že bych měl zapracovat na svém projevu."

Moje odpověď byla do jisté míry pravdivá, ale skrývala za sebou důvod mnohem konkrétnější.

Chtěl jsem být lepší a zručnější při žonglování se slovy, aby mi už nikdo nedokázal sebrat vítr z plachet. Tak jak to s oblibou dělal Oliver. Já vím, že bývalý spolužák, kterého už jsem nikdy neměl vidět, se asi nepovažuje za nejlepší důvod. Jen ve mně doteď někde vzadu přežívala myšlenka, že se snad ještě setkáme, a že mu dokážu, že jsem rovnocenným protivníkem.

Jenže jsem si nedokázal představit, jak tohle vysvětluji Kate. Ona moje vysvětlení bez komentáře přijala a trochu odstoupila, aby si upravila sukni.

"Myslíš, že vypadám dobře?" Zeptala se a pak se zakoktala: "Myslela jsem jako teď, v těchto šatech, ne jako... normálně."

"Myslím, že ti to dnes opravdu sluší", usmál jsem se na ni a vytáhl svoje poznámky.

"Tak co? Jste připraveni?" Objevil se u nás zase znenadání Leo, který v mezičase stihl několikrát zmizet. Mlčky jsme mu přitakali, plní nervozity a očekávání.

Po zahájení následoval proslov ředitele projektu, pak vystoupil garant, sponzoři, pár dalších důležitých lidí, několik vědeckých kapacit. Uvědomil jsem si, kolik je třeba práce a peněz, aby si lidé jako já, Leo a Kate mohli dovolit dělat projekty a výzkumy, všechno zadarmo a bez zařizování.



 

Po představení prvních pár projektů byl čas na obědovou pauzu.

"Vidím, že nás zařadili až do odpolední sekce." protáhl jsem se, jakmile jsme se dostali z přednáškové auly.

"Neříkej. Je to celkem zjevné, když jsme doteď nebyli na řadě. Náš projev přijde po pauze - v 13.05." informoval mne Leo.

"Přemýšlím, jestli mě laické publikum dělá nervóznějším, než kdybych přednášel před akademiky." Zamyslel jsem se nahlas.

"Mně to tedy upřímně docela vyhovuje. Většina lidí tu o lineární optimalizaci nikdy neslyšela. Můžu tam jít a navyprávět jim takové věci, a stejně mi to nejspíš uvěří."

"To bys neudělal." Opáčila napůl nevěřícně Kate.

"Já bych se nedivil." Zakřenil jsem se a strčil loktem do svého společníka.

"Zmerčil jsem náš cíl." Prohlásil Leo a zablýsklo se mu v očích, když spatřil kout s občerstvením, které zajišťovala cateringová společnost. Kate ho neméně nadšeně doprovodila.

Tím mě nechali na pospas davu cizích lidí. Ne, že bych měl fóbii nebo pocity úzkosti, ale cítil jsem se příjemněji v menších skupinách. Kde byli lidé jako Leo. Možná i Kate. Rozhodně ne lidé jako Oliver, pomyslel jsem si, když jsem ho spatřil na chodbě. Okamžitě jsem zařadil zpátečku.

Neměl jsem důvod před ním utíkat. A tento fakt jsem si mohl mnohokrát opakovat, ale stejně to neměnilo nic na tom, že jsem byl vyděšený. Kdybych cítil alespoň vztek, ale místo toho se objevila jen lehká nevolnost a pocit bezmoci. Snad si mne nevšiml.

Naše setkání ve mne vyvolalo nepříjemné vzpomínky. Moc jsem si nevzpomínal, jak to vlastně celé začalo. Ze začátku mne jenom škádlil, rejpal do mne. Tenkrát jsem ještě nechápal, o co jde, tak jsem ho prostě ignoroval a hleděl si svého. Ale pak to začalo být čím dál otravnější. Vždycky si musel vybrat něco, co jsem dělal rád, a dokázat lidem, že je v tom lepší. A většinou se mu to povedlo. Oliver byl všeuměl, dokázal občas až neuvěřitelné věci, když měl motivaci. Udělat ze mě blázna byla očividně dostatečná motivace. Už ani nevím, jakou příčinu jsem mu k tomu zavdal, nikdy jsem vlastně nepochopil, proč si vybral zrovna mě.

Ale mně ani nešlo o to, kdo z nás dvou je lepší. Jen jsem kategoricky odmítal nechat sebou takhle zametat. Už jenom z principu.

A tak jsem začal vracet údery. Zpětně si myslím, že lhostejnost by bývala byla přece jen lepší. Během let náš spor totiž eskaloval, na konci jsme měli oba chuť se navzájem zabít. Nebo alespoň nechat toho druhého vyloučit ze školy. Nebo mu dát alespoň větší ránu pěstí. A mít hezčí dívku nebo něco podobného...

Celé to vyvrcholilo v posledním ročníku. Měl jsem přítelkyni - Emmu. Když jsem se nad tím zamyslel, ani mě tolik neranilo, když jsem je spolu našel, jak se líbají venku na terase během naší poslední školní exkurse. Spíš jsem se divil, kam se tahle naše hra přesunula. Byla to bolestivá vzpomínka. Nepříjemná. A to i přesto, že mi Emma nechyběla.

Od té doby jsem odmítal reagovat na Oliverovy výzvy a pak se naše cesty prostě rozešly. Do dnešního dne jsem o něm nevěděl.

A teď stál tady, u stejného stolku jako já, v ruce měl sklenici šampaňského a vypadal jako by věděl a znal všechno lépe než já. Nic se nezměnilo.

"Měl by ses taky napít," usmál se a odněkud vytáhl druhou skleničku.

"Mám mluvit hned po téhle pauze." Oznámil jsem mu bezvýrazně.

"Já vím," povytáhl obočí a pak se dlouze napil. Věděl jsem, co tím naznačuje, a nehodlal jsem se nechat vyvést z míry.

"Přijde ti k duhu." Řekl, když jsem nijak nereagoval a posunul ji blíž. "Nebo snad chceš říct, že by ti tohle množství stačilo k tomu, aby ses opil?"

"Tohle už několik let není vtipné, Olivere", řekl jsem mu a šampaňské vypil. "Ani aktuální", podotknul jsem a očima hledal příležitost, jak uniknout.

"Tak mi pověz, co je aktuální, Charlie," usmál se. "Začal jsi posilovat a nabalovat na to holky jako Kate? Jestli mi něco uniklo, tak mne prosím oprav."

Zarazil jsem se. Byl jsem překvapený, že si všiml. Tohle byla také jedna ze změn, kterou jsem podniknul od té doby, co jsme se neviděli.

"Začal jsem dělat judo."

"Tak to je štěstí. Alespoň se nemusím ptát, kolikrát sis musel slepovat brýle."

"Proč?" Zeptal jsem se nedůvěřivě.

"Pokud vím, tak při judu svého protivníka nehoníš po stepích - tudíž si brýle klidně můžeš odložit."

"Odkdy jsi informován o tom, jaké brýle nosím?"

"Je to jednoduché. Když si sedneš vždycky do poslední lavice jako největší asociál a pak musíš pokaždé po kapsách lovit brýle, nezbývá jiný závěr, než že jsi vážně tupozraký. A taky natvrdlý."

Podíval jsem se na něj velmi pochybovačně. "To pořád nevysvětluje, jak víš, že..."

"Nikdy jsem tě neviděl číst knihu s brýlemi." Přerušil mne otráveně, jako by nedokázal čekat, až dokončím větu.

"Aha," bylo to jediné, co mi zbývalo říct. Pořád jsem byl překvapen, kolik toho pochytil. Pak jsem se zarazil a na něco si vzpomněl. "Počkej, odkud znáš Kate?"

Nasadil zase svůj otravný vítězoslavný úsměv, ale než stihl cokoliv říct, zjistil jsem odpověď jinak.

"Olivere!" řekla a znělo to víc než nadšeně, když roztáhla ruce, aby ho objala.

"Kate," prohlásil stejně afektovaným tónem a zkopíroval její gesto. Já jsem stál u stolu, v ruce držel prázdnou skleničku a tvářil se nejspíš nevěřícně.

"Takže," řekl jsem s úsměvem, který by nepřesvědčil ani toho nejméně empatického člověka na světě: "Chce mi někdo vysvětlit, co se tu děje?"

"Už znáš Olivera?" usmála se na mne Kate.

"Bohužel." Věnoval jsem mu významný pohled.

Kate vypadala překvapeně a s tázavým pohledem se na něj otočila.

Oliver se jen usmál a opáčil: "Také jsem měl bohužel to štěstí poznat Charlieho."

"Byli jsme spolužáci. Na střední." Podal jsem krátké vysvětlení a ohlédnul se po další skleničce.

Oliver zase odněkud jednu vytáhl a se zdvořilým úsměvem mi ji podal.

"Mám s Oliverem některé společné předměty," usmála se Kate. "Já jsem mu vlastně o tomto projektu pověděla a přesvědčila ho, že by měl jít napsat právě o naší akci."

Zamyslel jsem se. To dávalo smysl. Kate studovala současně dvě fakulty. Neměl jsem se divit, že se potkali. I přesto se mi to zdálo až příliš náhodné. Odmítal jsem uvěřit, že by si ten zlořád nechal ujít příležitost mi trochu ztížit život.

"Tak se měj, Stafforde, uvidíme se při psaní našeho reportu." Oslovil mne příjmením a s kývnutím mě opustil. V tu chvíli jsem zjistil, že můj proslov začíná doslova během příštích dvou minut.

Cestou k sálu jsem potkal organizátorku.

"Promiňte, paní Reedová, bude mít někdo přede mnou pár slov na úvod?"

"Ale ne, Charlesi, co vás to napadá. Řekněte něco sám, prostě si to vymyslete." Mávla rukou jako by odháněla mouchy a zanechala mne na již prázdné chodbě beze slov.

Na konci jsem spatřil člověka z cateringu, jak uklízí sklenice s šampaňským.

Přiběhl jsem k němu, jednu jsem vypil, podal mu ji a přikázal mu: "Přejte mi štěstí." Pak mne odchytl další z organizátorů a nasměroval mne do zákulisí.

"Ale mě chybí brýle a taky poznámky," hlesl jsem, ale slova mi odumřela na rtech, protože se zdálo, že to nikoho nezajímá. Jedna uvaděčka mi pak připnula mikrofon a s povzbudivým pohledem na mne kývla: "Můžete jít."

Pak mne vystrčili na malé pódium, které bylo lehce osvícené, za mnou už běžela naše společná powerpointová prezentace a já měl teď tři čtvrtě hodiny mluvit. Neviděl jsem ani Lea ani Kate, avšak mohli být někde vzadu, kam jsem nedohlédl. Přede mnou se rozprostíral obrovský sál plný lidí. A já neměl jsem žádné poznámky, které bych mohl nervózně přerovnávat a kontrolovat a pak se omlouvat a doufat, že vzbudím alespoň trochu sympatie.

Pak jsem spatřil Olivera. Přímo před sebou v první řadě, kam jsem ještě viděl. Zarazil jsem se. Vzpomněl jsem si na svoje kurzy rétoriky a proč jsem si je vlastně vzal. Narovnal jsem se, stoupl si doprostřed, chvíli předstíral, že si prohlížím publikum, ačkoliv jsem viděl jen pár světlých a pár tmavých šmouh. V tu chvíli jsem pocítil ty sklenky šampaňského a uvolnil jsem se úplně.

"Doufám, že jste tu všichni, ačkoliv to nemohu dost dobře zkontrolovat, jelikož si teď zrovna sotva dohlédnu na špičky, ale pro vás, kterým se líbila práce mých kolegů z ročníku i jiných fakult, myslím, že jste udělali správné rozhodnutí, když jste zůstali i na druhou polovinu." Zastavil jsem se.

"Možná jedno z nejlepších. Nebudu vám tu nic nalhávat. Naším tématem je lineární optimalizace a o ničem z toho, co tu dnes řekneme, už nejspíš nikdy neuslyšíte. Čistě z toho důvodu, že v našich oborech je tolik věcí, které lze zkoumat, jak jsem dnes během pauzy zmínil svému kolegovi Leonardu Howellovi. Naše téma je velice specifické. Navíc je na rozhraní více disciplín - matematiky, informatiky a dotýká se také fyziky."

Lidé v aule se postupně ztišili a bylo vidět (doufám, nebo alespoň slyšet), že mám jejich pozornost.

"Výhodou toho samozřejmě je, že se nám takto podařilo přivést dohromady spoustu lidí s podobnými - a očividně velice specifickými - zájmy a sdílet své zájmy je první krok k čemukoliv mezi zajímavou akademickou debatou a přátelstvím, které může trvat do konce života. Navíc je dnes svátek svatého Valentýna, takže - jestliže tato přednáška opravdu bude nejlepším rozhodnutím vašeho života, můžete mi později poděkovat."

Z publika se ozval potlesk a smích a pár lidí dokonce zapískalo.

"Sice jsme tu všichni, jak věřím, stoupenci vědy, ale v těchhle záležitostech, mluvím tu o mezilidských vztazích, je řeč spíše o osudu. No - kdo z vás už někdy počítal své šance na úspěšné rande v procentech? Asi nikdo. Možná někteří z vás...?" pozastavil jsem se. Ozval se smích od některých hostů. "No každopádně tu máme tu iracionální část života, která se vymyká veškeré matematice a vědě obecně, doufám, že na to nezapomenete, takže - co jsem tím chtěl vlastně říct - šťastného Valentýna a nezapomínejte i na věci mimo profesní a vědecký svět!" Ozval se lehce dojatý potlesk.

"Teď ale přejděme k tématu..."

Přednáška šla skvěle. Řekl jsem všechno tak, jak chtěl, ani ne rychle, ani ne pomalu. I Katina a Leova část byla velmi kvalitně zpracována. Bylo poznat, že si oba dali práci s tím, aby svou část dotáhli až do konce.

"Aw, to bylo skvělé, Charlie!" řekla Kate, když jsme se potkali na konci přednášek, a objala mě.

"Ty jsi hotový rétor, kdo by to byl řekl." Poznamenal Leo a vypadal šťastně, že se nám prezentace povedla, protože jsme byli všichni poslední týden dost nervózní, jak se blížil den přednášek.

"Je skvělé, že sem přišlo tolik mladých lidí, nebyl jsem si jist, jestli to bude vůbec někoho zajímat."

Připustil jsem a měl jsem z toho opravdu radost.

"Jasně, že to bude někoho zajímat!" řekla Kate téměř uraženě jako by to bylo jasné. Stáli jsme na chodbě a cestou z auly se u nás zastavovaly skupinky lidí, aby se zeptali na nějakou otázku, nebo nám řekli, jak se jim náš projekt líbil.

"Ty jsi hotový magnet na holky, člověče," zakřenil se Leo, když od nás odešla už několikátá skupinka dívek. Na konci přednášek byl ještě chvilku prostor na feedback a otázky.

"Nemyslím si, že by za námi chodí kvůli mně."

"Jak jsi na to přišel?" Zeptal se ohromeně Leo.

"Na začátku jsem prostě improvizoval. A ten zbytek jsme měli všichni stejně dobrý."

"Myslím, že se podceňuješ! Ten úvod byl skvělý! Kdyby se ho zhostil někdo jiný, tak to možná nevyznělo tak dobře, ale v tvém podání byl..." Kate se zamyslela nad správným výrazem "Roztomilý."

"Roztomilý?" Zeptal jsem se nevěřícně.

"Jo, vsadím se, že všechny nezadané, možná i zadané dívky v místnosti," opravila se "zase začaly věřit v osud."

Zamyslel jsem se nad tím. "Jestli je to pravda, tak tím lépe," uzavřel jsem to a usmál se. "Co takhle si zajít na nějakou večeři a oslavit naší úspěšnou prezentaci?"

"Zpomal, Romeo", ozval se za mnou známý hlas a já se otočil, jen abych spatřil Oliverův obličej. Sakra, já zapomněl.

"Tak někdy jindy...?" otočil jsem se zpět na své přátele, se kterými jsem se vzápětí musel rozloučit. Každý se vydal do studeného a tmavého únorového večera. Lidé kolem nás nastupovali do aut, všude byla vidět zřetelně žlutá barva taxi, která nabírala všechny odcházející, někdy po jednom, někdy po dvou a po více. Přemýšlel jsem, kam jedou a jestli si udělají nějaký příjemný večer na Valentýna. Já jsem na dnešek sice plány neměl, ale tihle lidé nejspíš ano, pokud se ještě Valentýn vůbec slaví. Možná ne. Možná, že už je to jenom trik, jak prodat víc květin a čokolády.

"Máš nějakou bundu, nebo tak něco?" Zeptal se mě Oliver, aniž by se na mne podíval přímo. Pořád jsme ještě stáli před budovou. Jako jedni z posledních.

"Ne," zavrtěl jsem hlavou "Dneska ráno jsem zaspal, a tak jsem si nestihl vzít s sebou skoro nic."

"Tak to bychom tu neměli mrznout moc dlouho, ne?" zeptal se potichu. Byl jsem trochu překvapen, že mou větu nepřetočil v nějaký vtip na můj účet nebo případnou urážku, nebylo to totiž poprvé, co jsem přišel někam pozdě. Ale Oliver byl nezvykle zamlklý a vážný.

"Můžeme si někam sednout. Kde je teplo."

"Jestli se ti chce dívat na všechny ty lidi, co jsou dnes večer venku na rande a poslouchat to jejich cvrlikání, tak klidně."

"Na tom něco je," přikývl jsem. Ulice se mezitím vyprázdnila kompletně a my dva jsme byli jediní lidé, co pořád ještě otáleli na schodech.

"Můžeme jít ke mně." Nabídl jsem jedinou alternativu, která mne napadla. Oliver se na mě zpytavě podíval.

"Není to zas tak daleko...," usmál jsem se, když jsem si zase vzpomněl na dnešní ráno.

"Co?" Zeptal se Oliver.

"Dnes ráno jsem málem dojel až na opačný konec města. Ale naštěstí jsem si včas uvědomil, že jdu špatným směrem. Fakt by mě naštvalo, kdybych pak zjistil, že mi stačilo dojít deset minut pěšky sem."

Oliver se usmál.

"Tak pojď, ty trumpeto."



Srovnal jsem s ním krok a chvílemi mu ukázal rukou, když bylo třeba odbočit.

"Promiň, že jsem tě vytrhl z oslavy vaší prezentace. Nebo ať už jsi měl jakékoliv jiné plány."

Nebyl jsem si jist, jestli chci mluvit o tomhle zrovna s Oliverem, ale nakonec jsem popravdě řekl, že jsem nic neplánoval. A slavit bychom taky nemohli moc dlouho. Kate má zítra ráno školu, Leo zase musí navštívit svou přítelkyni, která bydlí v sousedním městě, takže tam pojede ještě dnes večer, aby s ní mohl být na Valentýna.

"Ty žádné plány na dnešek nemáš?" Dovolil jsem si být zvědavý.

"Kromě závěrečné práce do školy? Asi ne."

"Už jsme tady," řekl jsem a odemkl dveře. Nebyl jsem si pořádně jistý, co a proč to vlastně dělám. Na mém dnešním To-do listu nic podobného nebylo. Nebyl tam Oliver. Možná bylo na čase, abych si konečně přiznal, že Oliver tu se mnou není náhodou. Protože kdybych se mu doopravdy chtěl vyhnout, měl jsem spoustu příležitostí, jak to udělat. Třeba si nechat jeho článek poslat ke korektuře.

Ale on mě ovlivnil víc, než jsem si byl ochoten přiznat. Všechny ty věci, které jsem udělal, abych se mu vyrovnal. Rétorika a judo... Oliver uměl člověka zahnat do kouta, jak slovy, tak i svým vzhledem. Nikdy neměl daleko do rány a byl dobře stavěný, se svými tmavými, trochu vlnitými vlasy, které se některé dny stahovaly dozadu, jindy zase neuspořádaně trčely všemi směry, snad podle nálady jejich vlastníka. Není divu, že mi dokázal sebrat Emmu. Mohl by mi vzít i Kate, kdybych k ní cítil něco víc než jen přátelství. Někdy jsem si nebyl jist, jestli to z její strany není něco víc než přátelství a trochu mě to trápilo. Byl bych mnohem raději, kdyby se usmívala víc na všechny ty kluky od nás z fakulty nebo i dokonce na Olivera než na mne... Ne, na Olivera ne. To bych nedovolil. Ačkoliv vypadalo to, že spolu dobře vychází. Ale asi by mi vadilo, kdyby s ní chodil. Ne kvůli Kate. Kvůli němu. A když jsem se nad tím zamyslel, řekl jsem si, že tohle nejspíš bude ten důvod, proč je dnes večer vůbec Oliver v mém bytě, a proč si zrovna teď prohlíží nepořádek na mém stole.

"Tohle všechno jsi přečetl?" Zeptal se se zájmem a ukázal na ty rozházené knihy.

"Většinu - ano." Nevěděl jsem, jak mám reagovat, co dělat. Většina z toho byla matematika nebo odborné knihy na informatiku.

"Můžu si někde odložit kabát?"

"Jistě", ukázal jsem mu směr. Když kolem mne procházel, vtiskl mi do ruky pralinkovou bonboniéru, kterou zase vytáhl, kdo ví odkud.

"Co to je?"

"To je dárek k Valentýnu a za tu přednášku. Abys nebrečel, že ti kvůli mému neočekávanému vpádu zrovna na Valentýna nebezpečně klesla hladina cukru v krvi."

"Teď kvůli tobě budu mít hyperglykémii."

"Co to je?" Zeptal se Oliver jako bych řekl něco sprostého.

"Ale nic... Jen takový..."

"Už se nikdy nesnaž dělat vtipy, prosím tě."

"Kdybych s tebou částečně nesouhlasil, poslal bych tě do háje. Ale ... díky za ten dárek."

Oliver přikývl, pověsil si bundu a vytáhl svoje materiály.

"S čím ti můžu pomoct?"

"Potřeboval bych mít tu zprávu věcně správně."

"Myslíš, že by zjistili, že není?"

Přikývl: "Dávají to kontrolovat mezifakultně. Kromě toho, něco z toho se bude publikovat."

"Tak to musí být správně." Přitakal jsem. Dali jsme se do práce.

Byl jsem překvapen, kolik toho dokázal pochopit už z přednášky a jeho styl byl jasný, stručný ale i zábavný.

"Spoustu detailů jsi dokázal poskládat v celkem jasném sledu a spojit je dohromady."

"Však jsi to taky dobře vysvětlil."

"Asi ne dost. Tenhle celý odstavec budeš muset škrtnout."

Podíval se na mě téměř vražedně a dlouho nic neříkal. Trochu jsem z toho znejistěl a začal mu to vysvětlovat, ačkoliv čím déle jsem mluvil, tím více mi bylo jasné, že tohle je už příliš odborné pro lajka. Oliver na sobě měl navíc pořád ještě ten iritovaný výraz.

Sundal jsem si brýle, abych na něj viděl, seděl totiž moc blízko.

"Je to příliš abstraktní?"

"Jak moc abstraktní je tohle?" zeptal se mě a v další chvíli jsem měl v obličeji polštář.

"Tohle bylo dost konkrétní." Snažil jsem se ozvat zpod polštáře.

"Pokud bych měl být ještě konkrétnější - kdybys tuhle rovnici úplně vypustil, nemusel sis přidělávat potíže s její úpravou. Zase tak důležitá není. Ale pokud ji tam chceš mít, tak jsi měl počítat jenom s touhle jednou neznámou a s tím daným koeficientem, s tím by se ti pracovalo mnohem lépe."

Když na to nic neřekl, popadl jsem druhý polštář a praštil ho jím přes obličej nazpátek.

"Je to jasné jako facka."

"Hm. Ale co když vezmu tuhle neznámou a tenhle koeficient a dosadím je do té rovnice?"

Vykulil jsem na něj oči: "Ale to nemůžeš, ty spolu nijak nesouvisí! Proč bys to dělal?"

"Taky si říkám, proč by někdo něco podobného vymýšlel, když to pak ani nemůžeš dosadit." odvětil a ránu mi vrátil. Zatím jen polštářem. Vzal jsem ten svůj a hodil ho po něm.

"Teď mám ale oba," prohlásil. "S tím tvoje rovnice nepočítala, co?"

"Už jsi někdy slyšel o tom, že všechno odečteš na jednu stranu, aby ti na té druhé zbyla nula?"

Oliver se zatvářil nechápavě a já se k němu natáhl a hodlal mu zabavit veškerou munici. Už přece nejsme malí kluci.

Jenom jsem nepočítal s tím, že na něj přepadnu, a polštáře sice uzurpuji, ale s nimi také podlahu a Olivera na sobě.

"Tohle je směšný," řekl jsem. Pak jsme oba leželi na zemi, každý s jedním polštářem, na boku, tak, že jsme se jeden druhému dívali do očí. Oliver se chtěl zvednout, ale já jsem mu položil ruku na rameno, abych ho zdržel. Zaváhal. Pak se dotkl mé ruky, myslel jsem, že ji chce sundat ze svého ramene, ale místo toho ji tam podržel. Pak se po mě natáhl, sklonil se blíž a políbil mne. Bylo to jen velmi letmé. O trochu víc než nic.

Chytil jsem ho za paži a díval se mu do očí. Byly hnědé. A vážné. Nevím, po čem jsem tam pátral, ale když jsem to nenašel, zeptal jsem se: "Je tohle to, co jsi chtěl udělat celou tu dobu?"

Oliver se zachvěl a zavřel oči.

"Podívej se na mě." Udělal to. Přikývl v souhlas. Pak sklopil zrak.

"Tak proč jsi mi to prostě neřekl?"

"Prostě? Co je na tomhle jednoduchého?"

"Tohle je to nejjednodušší."

Moje odpověď ho zřejmě konsternovala. Svalil se na záda a ruce si položil na hlavu.

"O čem přemýšlíš, co se ti nezdá?" zeptal jsem se po chvilce.

"Jsem ohledně toho celého dost zmatený. Ohledně toho, kdo vlastně jsi." Přiznal.

"Proč?" Usmál jsem se.

"Nevím. Vždycky jsem si myslel, že z nás dvou jsem já ten, kdo má v hlavě víc jasno. Věděl jsem od začátku, že se mi líbíš, jenom jsem to nejspíš nedokázal zpracovat. Ale nečekal jsem, že ty už to budeš mít rozmyšlené."

Zasmál jsem se. "Takže jsi zmaten ze skutečnosti, že jsi gay, že jsi to právě přiznal před cizím člověkem a že nejsem překvapený."

"Asi tak nějak."

"Vlastně jsem bisexuální, ale už jsem měl vztah i s ženou i s mužem, takže v tom mám popravdě celkem jasno."

"Cože?" Otázal se Oliver šokovaně.

"A teď jsi šokován, žes to nevěděl. Víš, to je přesně to, o čem jsem mluvil. Když z toho neděláš něco složitějšího, než to ve skutečnosti je, tak se pak nemusíš tvářit tak šokovaně."

Oliver vypadal, že nad tím přemýšlí. Přikryl si oči rukama. Nechal jsem ho chvíli přemítat, ale byl jsem netrpělivý, šťouchl jsem do něj: "Mluv se mnou."

"O čem?"

"O čemkoliv. Pověz mi něco o sobě."

"To nejhorší už víš, ten zbytek - tam už není moc o čem mluvit."

"Mám jednu otázku," zavrtěl jsem hlavou nesouhlasně.

"Ano?"

"Proč Emma?" Chtěl jsem slyšet, co mi na to řekne.

"Nevím. Blížil už se konec střední a ty jsi byl pořád dál a dál. Popadla mě panika, potřeboval jsem, abys věděl, že tam jsem."

Podíval jsem se na něj a viděl někoho jiného než toho otravného kluka, kterého jsem znával po osm let. Otravného, snad tím, že mě nenechal na pokoji, ale zároveň byl taky mnohem lepší a charismatičtější a rozhodně zkušenější než já... A na některých životních cestách ještě ztracenější než já v ulicích města.

"Když o tom tak přemýšlím, vlastně mi na Emmě tolik nezáleželo. Jenom mě naštvalo, žes investoval více pozornosti do ní než do mě", přiznal jsem mu po chvíli. Věnoval mi nevěřícný pohled.

"Asi máš štěstí, že je Valentýn. Nakonec jsem já sám ten, kdo si může blahopřát. Bez té akce bych tě tam venku už asi nenašel. Anebo nehledal", usmál jsem se. "Co takhle vánoční horkou čokoládu?" Oliver přikývl a se zruinovaným pohledem se opřel o gauč. Trápila ho naše spletitá minulost, byl šokován z náhlého poznání a věděl, že toho dnes musíme ještě hodně probrat. Sám jsem se cítil jako bych si dával pauzu od nějakého spletitého příkladu.



"Co s námi bude?" Zeptal se. V ruce držel prázdný hrnek. Myslím, že se mi čokoláda povedla. Podíval jsem se na něj a čekal jsem. Chtěl jsem ho přimět k tomu, aby něco navrhl sám.

"Chápu, jestli mě nechceš ve svém životě."

Zamrkal jsem. Nečekal jsem poraženeckou odpověď, spíš tvrdohlavý odpor. Ale jeho zřetelná nejistota mě odzbrojila. Seděl tam a tvářil se jako opuštěné štěně. Kdy jsme si my dva vyměnili role?

"Můžeme se začít vídat. Nějakou dobu, třeba to půjde dobře a pak uvidíme, co dál." Navrhl jsem.

"Dobře," řekl, očividně nesvůj. Napadlo mě, že bude správné mu nechat nějaký volný prostor: "Už bys měl jít."

Oliver se natáhl pro svou bundu a zvedl se ze židle. "Dobrou," řekl na odchodu, ale nepodíval se mi do očí.

Zaklaply za ním dveře. Složil jsem se na gauč a přitáhl si polštář k sobě. Dnešek byl dlouhý den. Měl bych jít spát, ale stalo se toho tolik, že jsem si byl jistý, že neusnu. Olivere...

Byl jsem šťastný, že jsem ho zase našel, že nezmizel nadobro. Že se mnou začal konečně zacházet jako s člověkem. Bylo to zvláštní. Pořád jsem si nebyl jistý, jestli to neotočí v nějaký vtip. Možná, že už se nikdy neozve. A možná, že mě někam vezme, bude to tajně natáčet a pak to pošle všem našim bývalým spolužákům. Nebo bude předstírat, že se to nikdy nestalo.

Až ráno jsem si uvědomil, že vlastně nemám žádný důkaz o tom, že se včerejší noc opravdu udála. Ve dřezu stály dva hrnečky od čokolády, ale to ještě nemuselo nic znamenat.

Moje introvertní povaha mě nutila všechno tohle prožívat hluboko uvnitř a navenek se tvářit jako by se nic nestalo. Nebyl jsem jako Oliver, nedokázal jsem to všechno během jednoho večera vyklopit. Za předpokladu, že to nesimuloval.

Příštích pár dní jsem chodil do školy, dělal věci tak jako vždycky, chodil do práce (tentokrát už načas), ale na nic z toho jsem se doopravdy stoprocentně nesoustředil, byl jsem netrpělivější a podrážděnější.

Oliver mi pořád nenapsal. Šel jsem domů a vyjmenovával si všechny důvody, které ho mohly zdržet. Mohl dopisovat svou pololetní práci a konzultovat ji se svými profesory. To bylo více než pravděpodobné. Mohlo mne to napadnout dřív. A možná, že na to zapomněl. Nebo nezapomněl a řekl si, že už se se mnou nechce vidět. Vystoupil jsem z metra a přešel na druhý chodník silnice. O pět minut později jsem už byl ve své ulici. Stál před mým domem.

"Olivere...," vydechl jsem. Snad úlevou. Měl ruce v kapsách svého kabátu a houpal se na špičkách. Vlasy mu rozverně vlály ve větru a já měl pocit jako bychom se octli v nějakém francouzském filmu. Ani nevím proč, ale jak se usmíval, jak měl upravené vlasy, nějak mi to připomnělo Paříž.

"Zapomněl jsem si na tebe vzít číslo posledně." Tentokrát už se nedíval stranou, ale přímo na mě. Jeho ztracená sebejistota byla zpět. Bezděky jsem se otřásl. Rozpačitého Olivera jsem zvládal celkem dobře, ale nebyl jsem si jistý, jak se vypořádám s Oliverem v celém jeho elánu.

Měl jsem chuť odejít, ale místo toho jsem odemkl dveře a on se dostal dovnitř. Pro Kristovy rány. Už jsem to udělal zase! Dvakrát v jednom týdnu mám Olivera u sebe v bytě.

Ale tenhle Oliver se choval jako dřív. Tvářil se jako by mu to tu patřilo. Zatím nic neřekl, a tak jsem taky mlčel. Čím déle ticho trvalo, tím víc jsem si byl jistý, že tu něco nehraje. Uzavřel jsem se do sebe a obrnil se proti tomu, co mělo následovat.

"Jsi na mě naštvaný?" Zeptal se uprostřed ničeho.

"Ne."

"To je druhé slovo, co od tebe dnes slyším." Odvětil a znělo to jako výčitka. Neměl jsem na to jak reagovat, a tak jsem si vzal batoh a vyložil jeho obsah na stůl. On přešel blíž. Jako dřív. Když ode mne chtěl reakci, tak prostě násilně vstoupil do mého osobního prostoru.

"Charlie, mluv se mnou." Natáhl se po mojí ruce, ale vyhnul jsem se jeho doteku i jeho pohledu.

"Co se děje?" Otázal jsem se jako by se nic nedělo.

"Promiň, doufal jsem, že tě ještě uvidím. A ty ses tvářil, že chceš, abychom se viděli."

Kousek jsem poodstoupil: "Dobře, ale... můžeš dát něco v záruku, že se tohle neotočí jen v nějaký fakt ošklivý vtip?" Zeptal jsem se ho.

Zatvářil se zklamaně: "Mělo mi dojít, že se minulost nedá jen tak odčinit. Podívej, byl bych rád, kdybys věděl, že to tentokrát myslím vážně. Nemám v plánu tě nějak převézt. V pondělí jsem se z toho málem zhroutil, je to síla. Chci ti jen říct, že nemáš co ztratit. Pokud se ti něco nebude zdát, vždycky můžeš odejít, říct mi, že už mě nechceš nikdy vidět, Budu to respektovat. Vždyť ani nemám jak tě podvést. Nedržím v rukou žádné karty. Všechny jsem je vyložil na stůl, takže... jo," vydechl, když si uvědomil závažnost svých slov a nechal větu vyznít do prázdna.

Jeho slova na mne dopadla a už si ani nejsem jistý, jestli to, co prošlo mým tělem byly dýky nebo hojivý balzám.

Políbil jsem ho. Líbal jsem ho až jsem nemyslel na nic jiného. Serval jsem z něj nejprve jeho košili, pak i tu svoji. Ten zbytek šel poměrně rychle. Všechno, co následovalo, bylo rychlé a zběsilé. Oba nás to naprosto přemohlo. A navzájem jsme si viděli na očích, že budeme pokračovat, dokud nepadneme vyčerpáním.

Nakonec ten okamžik přišel.

"Musíš odejít. Hned." Pověděl jsem mu následně a zvedl se.

"Počkej, cože?" Ztuhl.

"Tohle nemůže dál pokračovat, nefungovalo by to," řekl jsem a snad až v tom okamžiku jsem si uvědomil, jak moc je to pravdivé. Věděl jsem to. Věděl jsem, že bych tenhle vztah nezvládl, potřeboval jsem, aby odešel dřív, než se něco stane.

"Charlie," hlesl, "tohle mi nedělej. To nemůžeš." Jeho hlas byl upřímný. A zoufalý. Byl jsem v obrovském pokušení ho zvednout ze země a utěšit ho, říct mu, že tu jsem pro něj a že ho neopustím. Ale právě to jsem se chystal udělat - opustit ho.

"Musíš jít." Natáhl jsem si tričko přes hlavu a odešel si do kuchyně zapnout vodu na čaj.

"Proč? Proč mi to děláš?" Řekl Oliver, teď už také oblečený, objevivše se v mé kuchyni. "Myslel sis, že když se se mnou vyspíš a pak mě pošleš do hajzlu, tak že si budeme kvit? Je tohle nějaký druh pomsty?"

"Ne." Odpověděl jsem prostě. "Miluji tě, Olivere, to ti tu na místě klidně odpřisáhnu. Už dlouho. Ale nechal jsi mne příliš dlouho čekat. Miluji tě a zároveň tě nenávidím. Myslím, že bych tě nedokázal učinit šťastným, protože bych měl pocit, že jsi nějakým zvláštním způsobem zase vyhrál. Nemůžeš se chovat, jak chceš i přesto, že máš třeba dobré úmysly. Všechno má své konsekvence.

Myslím, že bych tě nejprve donutil, abys mne potřeboval a opravdu bych k tobě cítil tu nejčistší a nejvřelejší náklonnost, ale po čase, až by z nás opadla ta zamilovanost a krása smíření po tolika letech, tak bychom viděli jen to, co pro druhého doopravdy jsme. A pak bych tě dostal do situací, se kterými by ses pravděpodobně nemohl nebo nedokázal vypořádat. Nakonec bych tě zničil a miluji tě příliš, než abych to mohl dopustit. Doufám, že mi rozumíš."

"Ale takhle to být nemusí! Nemusíme se navzájem ne..."

"Ne, Olivere, nakonec by to celé bylo o vině. Vždycky jsi před celým světem prezentoval svoji sílu a nadřazenost. A já se ti chtěl ve všem vyrovnat, abychom si konečně byli rovni. Jako nepřátelé. Jako partneři. A nebylo to jednoduché. Většinu doby jsem se cítil mizerně a bezmocně, a tak jsem na sobě opravdu tvrdě pracoval. A svoje místo jsem si vybojoval."

"Já jsem si nikdy nemyslel, že bys byl horší než já. Naopak - byl jsi jediný, kdo mi kdy stačil, a navíc ses vždycky tvářil jako bys nic z toho neměl za potřebí. Že je to pod tvou úroveň."

"Olivere, ať už se mezi námi stane cokoliv, tak čas to postupně odplaví. Jediné, co zůstane je vina. Co myslíš - kdybys měl rozsoudit, kdo z nás nese vinu za to, co se mezi námi doposud dělo, za všechnu tu rivalitu, kdo by to byl?"

Odmlčel se: "Nejspíš já," řekl potichu.

"Tak vidíš. Sám to víš, vím to i já. Jak bys s tím chtěl žít? Jak by ses s tím vypořádal? Jak bys mi řekl, že jsem ti ublížil, když víš, že jsi kdysi udělal to samé?

Neudělal bys to. My dva nemůžeme být spolu. Zničil bych tě. Vybral bych si tu daň, jenom proto, abych náš vztah uvedl zpět do rovnováhy. A to nechci. Sbohem, Olivere."

Zavřel oči. Opřel se o kuchyňskou linku a chvíli tak setrval. Pak se sebral, popadl svou bundu a beze slova zmizel. Pak jsem ho už neviděl.

Asi o dva týdny později mi náš projektový garant sdělil, že ocenění diváků za nejlepší přednášku a projekt získáme my, tedy já, Kate a Leo. Taky mi řekl, že zprávu o tom bude muset dodělat někdo jiný, protože Oliver, ("vzpomínáš si na Olivera?") se předávkoval. Neví se čím. Teď je v nemocnici. Bude v pořádku, zase se z toho dostane.

Nechal mě stát samotného na chodbě. Míjeli mne lidé, ale nevšímal jsem si jich. Přemítal jsem o tom, jestli se Oliver snažil spáchat sebevraždu. A pokud ano, byla by to má vina?