Přisednu si do futuristickýho, překvapivě pohodlnýho bílýho křesla. Tenhle styl bývá na pohled efektní, ale často se v takovém výrobku nedá příjemně posedět. Malý displej mám u sebe. Dívám se na něj a pár okamžiků se přece jen přemlouvám, abych se ho dotkl. Copak se asi začne dít? Důležitý moment rozhodnutí! Technologie, uložené v útrobách stěn, které se ovládají z celého velína, údajně dokážou simulovat cokoliv a vyvolat i nejpodrobnější vzpomínky, dokonce i z prenatálního období. Vzrušující představa a zároveň dost bizarní.
Jdu na to! Z nervozity se přesunu z křesla na lůžko. Ukazováčkem levý ruky se lehce dotknu svítící ikonky s nápisem START.

(Šest dnů)

Čalouník a vychovatel. Také grafik a výtvarník. K tomu publicista, co rád cestuje, vydavatel a v posledních letech rovněž spisovatel. Kdo je tedy Tomáš Padevět?

Víte, Františku, když to někdo takhle vyjmenuje, připadám si poněkud nesvůj a trapně. Zároveň si představuji, jak ti posluchači nebo čtenáři si říkají: Bože, ještě by mohl začít baletit! Ale ono všechno šlo postupně, pozvolna. Už jako kluka mě bavilo kreslit. Zkusil jsem se hlásit na výtvarnou školu, ale tam mě nevzali. Mámě tehdy řekli, že když nemám prospěch s vyznamenáním, ať raději s přijetím nepočítám. Žili jsem jenom s mámou a bráchou a na nějakou protekci jsme neměli. Byla tehdy hodně zklamaná, i za mě. Ale pak přinesla ze školy ze schůzky rodičů několik brožurek s učebními obory, položila je na stůl a řekla: Tak snad si z toho něco vybereš. Začal jsem tím listovat, přeskakoval obory, jako byly zedník, instalatér, truhlář nebo elektromechanik, až jsem narazil na obor čalouník- dekoratér. Bylo tam napsáno, že student se může v jeho průběhu naučit taky restaurování historického nábytku. To mě zaujalo, už proto, že jsem od dětství miloval loutky. Táta jednou přinesl staré historické loutky s takovými těmi sádrovými hlavičkami a já byl z nich naprosto unešený! U těch loutkových postaviček jsem především vnímal látku, ten materiál, proto mi přišel čalouník za dané situace tak nějak nejblíž. Rozhodl jsem se, a tím čalouníkem jsem se vyučil. Samotný obor mi nevadil, ani všechno to učení a praxe, ale pořád jsem toužil po výtvarném vzdělání. Abych se dostal na grafickou školu, musel jsem si ještě udělat na nábytkářském učňáku v Hradci Králové dálkově maturitu. Na Hollarce jsem pak vystudoval design a nastoupil do kulturního týdeníku PRO(gram) jako jeden z grafiků, co takzvaně články, fotky a titulky ručně zakresluje na papírový špígl.

Dneska ne každý dělá to, čím se vyučí nebo co vystuduje. Tehdy před rokem 1989 to ale bylo jiné. Mladý člověk většinou začal dělat to, co měl uvedeno na výučním listě nebo na maturitním vysvědčení. U vás to bylo taky tak?

Bylo to tak. Během studia jste musel podepsat smlouvu s vybraným podnikem. Nastoupil jsem klasicky do výroby v národním podniku Interiér, což byl tehdy známý nábytkářský podnik. Bylo to docela šílený, i když jsme dělali nábytek pro kapitalistickou IKEU. Stereoptyp, špatné podmínky. Bylo to depresivní. Mě tam držela jen ta možnost dálkového studia. Nakonec se mi ale podařilo se z té sériové výroby vyháčkovat.

Kam jste šel? Stal jste se tím vychovatelem?

Ano, ale až poté, co jsem absolvoval náhradní vojenskou službu. Nastoupil jsem pak na pražský internát jako noční vychovatel. To bylo v září 1989. Na tom internátu bydleli i vietnamští studenti, které jsem měl na starost. Byli skvělí! Když přišla Sametová revoluce, každý den jsem trávil v ulicích a na náměstích, a pak jim po večerech o všem musel vyprávět. Doslova mi viseli na rtech při šití košil a kalhot! Oni měli už tehdy šicí stroj na intru. A já pro změnu kreslil a maloval jejich portréty. Bylo to zvláštní a skvělý zároveň.

Tomáš na Václavském náměstí v roce 1990 na happeningu k premiéře filmu Fera Feniče Zvláštní bytosti,
kde měl i menší roli.
Archiv Tomáše Padevěta

Spousta barevných čar přede mnou! Divoce se míhají, aniž by vytvářely nějaký souvislý vrstvy nebo pozadí. Fascinující!

(Šest dnů)

Když jsem si o vás četl, měl jsem pocit, že věci ve vašem životě nemívají jasný konec, po kterém přijde zas něco nového. Vaše životní etapy a cesty se po různu prolínají a protínají nebo jdou souběžně vedle sebe. Takže by mě ani nemělo překvapit, že zrod publicisty byl někde, kde už existoval Tomáš Padevět grafik…

Ne tak docela. Totiž můj úplně první tzv. veřejný text bylo blahopřání bráchovi ke svatbě. Vešlo se na jednu A4. To mi bylo sedmnáct. Dva roky na to mi zemřela babička a já pro změnu napsal smuteční řeč. Takové byly moje první kroky v publicistice!

A ten skutečně první otištěný…

Byl někdy na začátku roku 1990, protože v tu dobu jsem četl v deníku Svobodné slovo výzvu, ve které se redakce obracela na známé i začínající autory, nebo píšící do šuplíku, aby poslali svoje texty týkající Sametové revoluce. Mě to zaujalo, a tak jsem napsal takové svoje vyznání a odeslal ho v obálce poštou. A k mému velkému překvapení to skutečně otiskli! Můj příspěvek Mé X-té narozeniny 20. listopadu 1989 zařadili mezi texty různých renomovaných autorů. Zažil jsem svůj první autorský šok! Tohle byl skutečný začátek mé publikační činnosti, vycházející z nutkání a euforických pocitů, které jsem chtěl ventilovat.

Takže jste stál před volbou, jestli nezkusit psát, nebo dělat vysněnou grafiku…

Chtěl jsem děsně moc dělat tu grafiku! Sice jsem měl večerní grafickou školu, ale praxi vlastně žádnou. Ale měl jsem jednoho kamaráda, který tu školu absolvoval taky a grafiku už nějakou dobu dělal, a ten mě do té práce zasvětil. A protože pracoval v už zmíněném PROgramu, dostal mě k nim. Naskočil jsem do rozjetého vlaku a už jsem jenom jel.
Víte, já jsem si nikdy nic moc neplánoval. Neplánoval jsem, že budu vydávat cédéčka a vinyly, stejně tak jsem si nenaplánoval, že budu psát a publikovat nebo že budu dělat rozhovory se mnohými osobnostmi, nic z toho. Vždycky to nějak ke mně přicházelo.

Proplétal jsem se tím společenstvím v růžovým pánským klobouku, abych mezi ně zapadl, ale asi i to bylo moc normální. Po půl hodině jsem se začlenil do vlnícího se kotle pod hudební stage. Uběhlo tak sedm minut a na pódium vystoupil se svým hudebním číslem Rosťa alias slečna Nicol. Pojal ho s vtipnou nadsázkou. Říkal jsem si, jak bylo fajn se s ním potkat, a představoval si Jáchyma, jak doma odblokovává muže, kteří na takový mega akce nechodí. Ještě nemají jasno, kam patří. Neprošli si coming outem, veřejně takové průvody odsuzují a jen tajně si gay pride streamují v mobilu a pak doma onanujou do saténu nebo do umývadla.

(Šest dnů)

Pamatuju si, že ten programový týdeník PROgram, kde byly programy snad všeho, od divadel a kin, přes galerie až po hudební kluby, měl poslední stránku věnovanou právě se rodícímu LGBT hnutí…

Jo, na to si taky pamatuju. Byl to první veřejně distribuovaný časopis s tímto tématem. Vedle práce pro PROgram jsem taky spolupracoval s LGBT magazínem SOHO revue. Také jako grafik. To je docela záhodno zmínit, protože to byl jediný časopis pro gay a lesbickou minoritu, pro kterou bylo právě Soháčko zásadní. Dělal jsem tam asi tři roky pod šéfredaktorem Jirkou Hromadou, který se o to zasloužil a věnoval tomu mnoho energie. A nemohu opominout přes 20 let spolupráce s Mezinárodním filmovým festivalem FEBIOFEST, kde jsem byl léta art directorem. Spolupráce započala hned se vznikem festivalu, roku 1993. Velmi oblíbená byla LGBT filmová sekce Jiný břeh, plná queer filmů, které tu do té doby nebylo možné v distribuci vidět.

PROgram však později zanikl. Kde se začalo vaše jméno objevovat pak?

Vytvořil jsem několik knižních obálek a poté jsem přes kamaráda oslovil majitele velké cestovní kanceláře Václava Fischera, že bych moc rád u něho dělal grafika. To bylo v době, kdy už jeho cestovka expandovala. Řekl mi: Umíš počítačovou grafiku? Já na to, že ne, ale jsem schopnej se to v běhu naučit do dvou měsíců. Překvapivě odpověděl: Tak já tě beru. Grafiku na počítači jsem se naučil za provozu a pak mu pět let vytvářel inzertní i jiné kampaně.

S Martou Kubišovou
Archiv Tomáše Padevěta

Kdy se začaly protínat vaše grafické a producentské cesty?

To bylo v době , kdy jsem založil vlastní grafické studio a začal s různými kulturními kampaněmi. Asi těmi největšími byly kampaně pro Evu Urbanovou a ta k sedmdesátinám Hany Hegerové. No a pak to šlo ráz na ráz! Spolupráce se Supraphonem a Popronem na obalech a bookletech CD. Později u Supraphonu vyústila v nabídku producentského titulu. (Zlatá šedesátá Marty Kubišové, Zlatá kolekce Hany Hegerové nebo výběr Jany Koubkové – Jazz? Oh, yes!) A protože Sametová revoluce byla ve mně hluboko zakořeněná, vymyslel jsem si k jejímu pětadvacátému výročí kompilaci Písně Sametové revoluce. Jim se to líbilo, ale byli přesvědčeni, že tohle není titul pro ně, abych to spíš nabídl veřejnoprávní instituci. To se mi nechtělo, zbývala tedy jediná cesta, vydat to sám! V nákladu tisíc kusů! Mělo to nečekaný úspěch!

Rok 2016, s  Ondřejem Havelkou, Soňou Červenou a Yvettou Simonovou
na křtu CD kompletu Karel Vlach Orchestra 1939 - 1949.
Archiv Tomáše Padevěta

Tomáši, vy jste jako vydavatel a producent stal známým především tím, že dokážete objevit dosud zasuté nebo neznámé archivní snímky. Jak se to přihodilo?

Ke mně ty věci prostě nějak přicházejí. Jednou mi napsal člověk, kterého jsem nikdy před tím neviděl, že v Divadle Na zábradlí digitalizuje staré magnetofonové pásky, a že tam objevil záznam koncertu Hany Hegerové. Zalapal jsem po dechu. Ani Hana Hegerová o ničem nevěděla. Byl to totiž záznam zvukaře, sice ne úplně profi, ale ve velmi dobré kvalitě. Nabídl jsem to opět Supraphonu, jenže s vydáním nepochopitelně otálel, tak jsem její live Recital 70 vydal zase sám. A řekl jsem si: Ok, Tomáši, budeš se věnovat vydávání dosud nevydaných nahrávek z archivů a k nim sám dělat i grafiku.
Rozjel jsem pátrání po rozhlasových archivech a zároveň se mi do toho ozývali lidé, kteří vlastnili nějaký zvukový klenot. Například pásek ze zájezdového představení divadla Semafor – Večer pro kočku, nahraný v divadle v Ústí nad Labem. Nebo jsem se rozhodl, že vydám neznámé nahrávky Jiřího Šlitra, protože jsem se seznámil s jeho neteří. Booklet jsem sestavil z jeho jedinečných autorských kreseb a vzpomínek maminky Šlitra, která mu psala dlouhé roky, až do studií na právech kroniku.

Pojďme se teď projít po další z vašich životních pěšin, a tou je cestování. A opět – nebyl byste to vy, aby zůstalo jenom u něho…

To je velká kapitola kapitol. Cestování mám hrozně rád! Moje první cesta, ještě za socíku, vedla do Černé Hory, k albánským hranicím. Tehdy to stálo nějakých dva a půl tisíce, já měl měsíční plat poloviční, a tak jsem někomu počalounil křeslo a mohl jsem letět. A pak po revoluci jsem začal cestovat hodně a různě. Evropa, Austrálie, Afrika, Jižní Amerika, Asie… Často si ta místa, která navštívím, zachycuju pastelem nebo tužkou. Jednou se mi stala na Srí Lance taková krásná příhoda. Viděl mě kreslit jeden místní mladý kluk, přišel za mnou jestli bych mu nenamaloval portrét jeho nedávno zemřelé maminky podle fotky. Ta fotka byla malinká, taková ta na průkazku. Řekl jsem mu, že se o to pokusím. Když pak uviděl svoji maminku nakreslenou, byl dojatý a pozval mě na drink, i když byl hodně chudý. V baru pak ten obrázek ukazoval majiteli: Podívej! On na to: To je přece tvoje máma!
O těch nejzajímavějších cestách, jako byla třeba návštěva veronské opery, o karnevalu v Riu de Janeiru nebo z Karibských ostrovů a z Kambodže, jsem pak psal reportáže do Fischerova cestovatelského magazínu Sezóna.

"Jo, jo, mám hlavně hodně kamarádů gayů! Myslím, že mám i takovou zkušenost, že jde o velmi citlivé lidi. Člověk jim nemusí nic vysvětlovat a jsou taktní a pozorní. (…) Moc ráda vzpomínám na období, kdy jsem chodila ke Karlu Laštovkovi, cítila jsem se být ve společnosti , která ho obklopovala, ochraňována a pečovali o mě. To prostředí mi strašně pomohlo, abych vydržela…"

(Carmen - Skutečný život Hany Hegerové)

Povídáme si pro LGBT+ webové stránky věnované psaní a literatuře. Váš život se často propojuje s queer komunitou…

To je pravda, vlastně mě to provází celý život. Zmínil jsem redakci SOHO revue, spolupráci s Václavem Fischerem, kde bylo samozřejmostí, že stejnopohlavní partner nebo partnerka mohli cestovat jako manžel/ka. Často jsem mezi umělci a v uměleckém prostředí, kde se tohle vůbec neřeší. Pro Hanu Hegerovou bylo setkávání se s gayi zásadní, byli to její nejlepší přátelé, kterým se mohla kdykoliv svěřit, nemusela se nijak v jejich blízkosti stylizovat a věděla, že sedí ve společnosti mužů, kteří v ní viděli něco víc než jenom ženský objekt. Na druhou stranu si uvědomovala, že je pro gay komunitu ikonou.

S Hanou Zagorovou.
Archiv Tomáše Padevěta

Tomáši, my tady spolu vedeme rozhovor, a vy sám jich na svém publicistickém kontě máte několik desítek…

Když jsem s nimi začínal, rozhodl jsem se, že je povedu tak, abych se těm zpovídaným lidem dostal trochu víc pod kůži. Ne ale v nějakém bulvárním smyslu, spíš zjistit, co je tomu člověku blízké, co ho posiluje, co mu naopak ubližuje nebo co by chtěl změnit, posunout. Dělal jsem rozhovory s osobnostmi, které mě zajímaly a jichž jsem si vážil, a vždycky jsem dbal o to, aby byl rozhovor jimi autorizovaný. Ve dvou případech se mi však stalo, že rozhovory jedna redakce bez mého vědomí zbulvarizovala. Rozloučil jsem se s nimi, to se zkrátka nedělá! Pro mě je velmi důležité, abych si u lidí, s nimiž rozhovor dělám, udržel důvěru.

O Haně Hegerové a jejím životě jste napsal knihu s názvem Carmen –Skutečný život Hany Hegerové, která se rázem stala bestselerem. Neměl jste později obavy, že si vás veřejnost už napořád zaškatulkuje: To je ten, co dělal tu Hegerovou?

Neměl, protože v době, kdy šel text do tiskárny, jsem si opravdu myslel, že budu autorem jedné knihy. Navíc jsem postupně vydával všechny její nahrávky, takže taková nálepka mi nevadila. Měl jsem navíc to štěstí, že vydávání nahrávek ještě zažila a moc se z toho těšila. Byla to nesmírná radost a pro mě tahle spolupráce obrovský dar!

S Hanou Hegerovou. 
Archiv Tomáše Padevěta

Kraluje si ve svém křesílku a povídání s ní je stále zajímavé i zábavné. Při sklence jsou to pro ni takové velké chvíle jejího malého štěstí, jak říkává.

(Carmen - Skutečný život Hany Hegerové)

Jak spolupráce s paní Hegerovou probíhala?

My jsme s tím nijak nespěchali, celých těch deset let, co naše spolupráce na knize trvala. Vůbec jsem si neuvědomoval, že na ní pracujeme tak dlouho, až se mě lidi ptali: Tomáši, už to máš nějak literárně zpracovaný? Začali mě trochu strašit, když říkali: Podívej se, paní Hegerová tu nebude věčně... Jednou mi Carmen (mohl jsem ji oslovovat jejím pravým jménem) řekla důležitou větu: Tomáši, vy ani nevíte, co máte v ruce. Tím mi naznačila, co všechno už mi sdělila a s čím se mi svěřila. A mně v tu chvíli došlo, že není vlastně nikdo, kdo by něco takového dal dohromady.
Vedle osobního setkávání mi někdy taky zavolala: Tomáši, tohle je důležité, tohle vám musím ještě sdělit. Byly to tři nebo čtyři fragmenty z jejího života, které sama považovala za významné. Šlo o důkaz, že to mé psaní nebere vůbec na lehkou váhu.

Dělal jste si nějaké rešerše? Přece jen je kniha nabytá celou řadou faktů, které bylo potřeba si ověřit…

Všechno jsem si ověřoval, jak jen to šlo. Pátral jsem, kde se dalo. Ale některé rešerše probíhaly třeba takhle… Potřeboval jsem něco vědět ohledně nějakého hudebníka, proto jsem se obrátil na Carmen, ta zvedla telefon: Ahoj, já tady s kamarádem píšu knížku o mně, tak potřebuju vědět to a to. Obracela se takhle i na svoji rodinu, když šlo o osobnější nebo rodinné věci.

Vyskytly se běhen těch let spolupráce nějaké zádrhely?

Zádrhely ani snad ne, tak bych to nepojmenoval. Tak třeba na začátku naší spolupráce jsem ji předal nějakou část textu, a po čase jsem si ho vzal nepřečtený zpátky, protože za tu dobu už byl text zase v jiné podobě. Většinou, když jsem přišel s něčím novým, třeba s novým tématem, tak byla překvapená a ráda říkala: Co vy jste všechno už neobjevil! A tak to šlo dál. Těch deset let uteklo jako voda!

Náhle se přede mnou zjevil celej příběh! Byla to úžasná fantazie!
Doma jsem si otevřel lahev jihoafrickýho červenýho vína, pohodlně usedl k noťasu a začal psát. Vím přesně, že do rána přibylo devatenáct stran k těm dvaačtyřiceti původním. Pak jsem šel spát a k večeru zase pokračoval…

(Šest dnů)

Nestal jste se tedy autorem jedné knihy, protože od letošního podzimu jich máte na kontě už tři. Po Carmen jste se rozhodl vstoupit do dalších pro vás neprobádaných vod – napsal jste román o vztazích Šest dnů. Ten text na mě působí hodně přetlakově a impulsivně. Co bylo těmi impulsy, že jste se rozhodl napsat poměrně rozsáhlý román?

To se musím vrátit k okamžiku, kdy jsem se rozhodoval, jestli psát beletrii, nebo ne. Jeden ze zásadních podnětů mi totiž dal filmový režisér Vojtěch Jasný, mj. autor mého milovaného filmu Všichni dobří rodáci, kterého jsem navštívil v jeho rodném Bystrém u Poličky. Tehdy už byl ve vysokém věku, ale byl skvělý, povídali jsme si, trochu i meditovali, byl jogín. Pak mi řekl důležitou věc: Umělec se nesmí bát. A ve mně se v tu chvíli něco uvolnilo a zároveň něco spustilo.
Po napsání a vydání Carmen jsem si skutečně myslel, že budu autorem jenom jedné knihy a na křtu jsem to i veřejně řekl. Ale tehdejší ředitel nakladatelství Ikar Antonín Kočí, kde Carmen vyšla, veřejně prohlásil: Tomáši, ve vás je potenciál spisovatele. A já si v tu chvíli vzpomněl na slova Vojtěcha Jasného a rozhodl se, že to tedy ještě zkusím. A protože jsem měl přece jen v hlavě jeden nápad, sedl jsem a prostě začal psát.

Šest dnů je přece jen jiný žánr, než byl dokumentární román o Haně Hegerové, je to klasický román. Musel jste se s něčím potýkat při jeho psaní?

Při psaní vůbec ne. Ale nová ředitelka Ikar Petra Diestlerová mi řekla: Byla to od vás velká odvaha pustit se po dokumentárním románu o Hegerové, který byl navíc bestselerem, do zcela fiktivního příběhu. Jednou jsem zaslechla na knižním veletrhu v Německu zajímavou myšlenku - je prý snazší, když autor změní pohlaví než žánr. To mě pobavilo. Měla na mysli, jak uchopit propagování mé nové knihy.Jenže pro mě je psaní především pocitová záležitost. Píšu, jak mi moje nitro radí a jak mě vede. Takže jsem si sedl a psal a psal, nikdo o tom nic pořádně nevěděl, a já psal, jak jsem to cítil. Vy jste, Františku, před chvílí říkal, že na vás ten text působí přetlakově, a přitom paradoxně vznikal docela pozvolna, psal jsem ho skoro tři roky. Prapůvodně to byly vlastně povídky, ze kterých jsem využil několik fragmentů. Nakonec se z toho stal příběh jednoho života uzavřený do šesti dnů. V tom románu jsem vystavěl příběh s autobiografickými prvky, ale na ryze fiktivní story s výraznými fiction motivy, abych rozvibroval čtenářovu představivost. Bavilo mě balancovat na hranici mezi vlastním skutečným prožitkem a fikcí, kdy čtenář netuší, co je skutečnost, kterou jsem zažil já, nebo někdo z mého okol. Rád naslouchám cizím příběhům.

Tenkrát bych dokázal z jejich rukou přijmout i bolest! Natolik jsem oběma důvěřoval a bezmezně je miloval. Laura s Viktorem pro mě byli jedinečný!

(Šest dnů)

Moje kamarádka Olga Sommerová mi po přečtení Šesti dnů řekla: Ty jsi musel mít na stole namalovaného obrovského pavouka, protože tam je tolik dějových linek a tolik postav… Tak to vůbec nebylo, prostě jsem to měl v hlavě a věděl jasně, kam jakou postavu i celý příběh dovedu. Dneska s odstupem vidím, že jsou všechny moje vlastní i ty odposlechnuté příběhy docela dobře vystavěné k té fiction rovině, kterou jsem si úplně vymyslel. Román Šest dnů je především o svobodě, protože si svobody nesmírně vážím. Můžu žít po svém, žít s kým chci a s kým je mi dobře, a o tom ten román je především. O svobodomyslnosti, o tom, že život má mnoho barev. Taky proto je tam queer linka, neboť hlavní hrdina je bisexuál a žije naplno v polyamorním vztahu. Vlastně víc miluje toho muže – Viktora.

Jednou, už po návratu, jsem si udělal selfie u svého oblíbenýho stromu, kterej jsem chodil objímat a líbat. Na tý fotce jsem uviděl někoho úplně jinýho! Dostal jsem závrať z toho, co jsem spatřil! Trvalo mi týden, než jsem se smířil s tím, že se podobám babičce Marii, když slavila sedmdesátiny. Jen ty korále přes můj svetr chyběly. Byl to prazvláštní šokující dojem.

(Šest dnů)

Román Šest dnů je rovněž o stárnutí a pomíjivosti…

Ano, a je taky o tom, že něco bylo krásné a už prostě není. Zároveň jsem chtěl, aby tam byl i historický otisk doby. Svým způsobem jde o generační příběh. Proto si tam pohrávám s tématem agresivního Ruska, zmiňuju okupaci a válku, zároveň jsem pro narození hlavního hrdiny použil reálnou situaci jednoho skutečného člověka. Ve všech třech knihách se dotýkám také katolické církve, jak může ubližovat, manipulovat, ovládat. Je to vícevrstevnatá próza a myslím, že si tam každý čtenář najde to svoje. Někdo tam může nalézt i jakési osvobození od sešněrovaných pouček, od stylu života, který mu podsouvá rodina, práce nebo okolí. Můžu vlastně i o tomhle psát, protože už jsem docela dost dlouho na volné noze.

S hercem Sašou Rašilovem, který načetl román Šest dnů jako audioknihu.
Archiv Tomáše Padevěta

Vaše třetí próza je pro změnu satira s absurdními prvky, a opět o vztazích…

Škraloup jsem začal psát, když Šest dnů ještě ani nebylo v tiskárně. Letěl jsem tehdy na Azory a v letadle, kde si obvykle píšu nebo dělám korektury, mě napadlo téma. Moje osmdesátiletá známá, která byla první čtenářkou Šesti dnů, mi po přečtení Škraloupu řekla: Vůbec nechápu, je to tvoje třetí věc, nejdřív dokuromán na vážno, pak tedy klasický román, vlastně taky na vážno, a ty si na potřetí klidně zabrousíš do vod satiry a absurdity. Četla první verzi, se kterou jsem ještě nebyl úplně spokojený, ale do cesty mi přišlo cosi, co mi najednou otevřelo mysl, takže jsem to celé znovu překopal a je z toho finále, se kterým jsem absolutně spokojený. Už mi chodí reakce čtenářů; prý je to hodně baví.

Dost jsem se nad tím zamýšlel. Je možné, když člověk upřímně a hluboce miluje, aby odmítal představu stárnutí svého milovaného protějšku?

(Škraloup)

Vycházelo vrstvení absurdit v próze Škraloup z reálných zážitků, ať už vašich, nebo odposlouchaných? Jak se vlastně pracuje s prvky absurdity?

Ano, i zde se mísí pár vlastních prožitků, ale ty jsou víceméně okrajové, i když daly základ některé kapitole. Mám šíleně bujnou fantazii. Když se psaní odevzdám, padají ze mne dost neuvěřitelné epizodky, plné absurdních, až surreálných momentů. Chvíli jsem mužem, pak ženou, jindy třeba trans bytostí. To mě také hodně zajímá. Už v šestnácti letech jsem měl příležitost poznat muže, který byl dříve ženou a vzal si svou nejlepší kámošku ze školy. A to bylo ještě za socíku. Prý píšu lehkou rukou, to mě těší. Čtenáře si vedu po svém, což je vzrušující.

Je absurdita něco, co nemá svoje hranice?

Absurdita je zcela bez hranic, jinak by to nemohla být absurdita.

Nejspíš bych se jí bál. Ona by přece dopředu tušila mé úvahy, předpokládala reakce i erekce. Pohrával jsem si s myšlenkou převtělit se do opačného pohlaví, jenže to je něco jiného. Myšlenky jsou jiné. Měl bych mít za svou životní partnerku transgender bytost?

(Škraloup)

Neříkal jste si po velkém úspěchu Carmen a po kladném přijetí Šesti dnů: Proč já jsem nezačal s tím psaním dřív?!

Ne, takovou otázku jsem si nikdy nepoložil. Ke mně všechno přichází vždycky v takových cyklech. Můj kamarád, kterého znám snad už od konce osmdesátých let, mi jednou povídá: Většina lidí má rychlý start, vyjedou, daří se jim a jsou v tom skvělí, ale pak to najednou zeslábne, opadne a zhasnou. Ty ale máš náběhy pozvolné, pomalu to rozvíjíš a někam tě to vede. Měl zřejmě pravdu, já vlastně nikam nespěchám. Nespěchal jsem s knížkou o paní Hegerové, a stejně tak nespěchám ani teď. Čas je zatím můj přítel.

Máte nějaký spisovatelský vzor?

To ne. Sice čtu různé typy literatury, ale s žádným autorem se neporovnávám, ani z jiných knížek nic pro sebe nečerpám. Každý má být originál. Co mě nebaví a spíš unavuje, je takový ten způsob psaní, kdy se autor snaží natolik vyšperkovat text slovními obraty, nebo zabředáváním, že vás to až uondá. Když takovou knížku čtu, mám pocit, že mě z ní bolí i nohy. Je to určitý způsob exhibice a já exhibici neumím. Nejsem typ autora, který by četl každý týden novou knížku, vlastně na to nemám ani čas, protože mám to svoje vydavatelství a vedle toho se snažím maximálně naplnit i svůj osobní život; mám to štěstí , že žiju desítky let v inspirativním vztahu.

Ruce v klíně jste snad nikdy neměl…Takže, co nového připravujete?

S režisérem Ferem Feničem točíme čtvrtým rokem čtyřdílnou stylizovanou dokumentární televizní minisérii na motivy mojí knihy o Haně Hegerové. Sesbírali jsme na kameru výpovědi více než padesáti osob. Někteří už nejsou mezi námi. Budu ve filmu figurovat jako občasný průvodce, protože paní Hegerová už bohužel nežije a nežijí ani někteří další lidé. Příběh té minisérie se bude opírat hlavně o moje vlastní archivní audio záznamy s Hanou Hegerovou. Scénář už je Ferem detailně napsaný do podoby realizačního režijního scénáře. Čekají nás na jaře ateliérové dotáčky.

Chystáte se ještě vstoupit do nějakého dalšího oboru?

Proboha, to rozhodně už ne! Mně je v tom psaní teď skvěle. Nyní pracuji na dvou knihách víceméně souběžně. Objevil jsem něco, kde je mi fajn, kde ty věci můžou rezonovat a osloví to široké publikum. Fero Fenič mi říká: Hele, ty máš vlastně výhodu, protože ta kniha tady zůstane a lidi se k ní budou vracet. Ale film se odpromítá nebo odvysílá a pak ho zavřou někam do archivu a je pak k němu horší dostupnost. Má pravdu. Knížka se třeba znovu vydá, nebo se objeví po letech v antikvariátu, kde si jí zase někdo jiný koupí a přečte, nebo koluje v elektronické podobě či v audio verzi. Mé dosavadní tři tituly mají také verzi audioknihy. Šest dnů načetl Saša Rašilov a Škraloup mnou objevený kladenský herec Silvester Matula.

Takovým důležitým leitmotivem románu Šest dnů je vyprávění příběhů a jejich sdílení. Hlavní hrdinové z té partnerské trojice si často vyprávějí příběhy a sdílejí si skrze ně svoje pocity nebo emoce. Jsou v dnešní scrollující době, kterou hodně spoluutvářejí storíčka na sociálních sítích, ještě potřeba příběhy? Nejsou dlouhé příběhy už přežitkem? Dokážeme je vůbec ještě vnímat?

Příběh je nutnost! Základ všeho. Každý žijeme svůj příběh. Lidé ale často touží po cizích životech, po mnoha neznámých prožitcích, láskách, erotickém objevování. Mé příběhy jsou odrazem jisté živočišnosti, nic unylého, všechno odhalené na dřeň, ovšem bez obscénnosti. Tam mám hranici. Spíš to záhy otočím do lehkosti a humoru. Ani sentiment nemám rád.

Co vás nadchne?

Krásné věci. Předevší dobré filmy, výstavy, koncerty, knihy, tanec, hudba i příroda. Vše, co rozvíjí představivost, inspiruje nebo zklidňuje. Nedokážu si představit život bez možnosti vyjít volně do přírody. Nebo si vyjet na kole a spočinout na místě, kde se nad něčím až zastavuje dech. I setkání s dobrými a moudrými lidmi je důvod k nadšení.

Co vás dokáže rozčílit do běla?

Násilí. Nenávistné projevy zamindrákovaných lidí, co žijí své nenaplněné životy a touží ničit životy těm úspěšnějším a slušnějším. Destruktivní lidi. Dnes si každý idiot může veřejně plivat jed po kom chce a nic se mu nestane. Myslím, že demokracie by neměla být bezbřehá, nebo vyústit až do anarchie!

Vaše obě prózy mají skrytou bilanční linku. Kdyby to šlo, chtěl byste něco ve svém životě změnit?

Já si tyhle otázky nekladu, neboť nemají smysl. Pokud by člověk chtěl něco ve svém životě změnit, musí tak učinit včas, když je to možné. Možná spíš se může poučit z toho, co se mu nepovedlo. Pokud ovšem chce a nezatrpkne. Takových lidí je také mnoho.

S jakou osobností byste se chtěl ještě v životě setkat a třeba s ní udělat rozhovor ?

Mrzí mě, že jsem nevyužil jisté možnosti, mluvit alespoň chvíli s Václavem Havlem. Nenašel jsem tehdy odvahu. Sice mi bylo už téměř čtyřicet, ale já nějak pomalu dospívám. S mnoha věcmi začínám o desítky let později... 

František Baďura
listopad 2025 - leden 2026

Webové stránky Tomáše Padevěta

Foto: Dobré knihy (Carmen) a Luxor.