Současnost 1

Rok 2002

Ten víkend, kdy se to všechno podělalo, začal fakt docela dobře. Počasí jako namalované, práce na chalupě moc nebylo, děti s babičkou, a tak zbýval čas na relax. Místní je upozornili, že houby nerostou, což znamenalo, aby procházku do lesa vzali jako piknik. Za těch pár let, co sem jezdili, měli les prochozený a nalézt pěkné místečko, kde by je vyrušily a viděly snad jen srnky a veverky, nebyl problém. Lehká svačina, trochu slunění, a tak mohla mít pohoda i mírné erotické vyústění. Večer grilovačka a posezení se sousedy. Na druhý den zbylo řezání a štípání dříví na zimu. Později odpoledne hodili pár svršků do auta a vyrazili domů.

Přišlo to tak obyčejně a hlavně nečekaně. Po dopolední práci byli přeci jen trochu unavení a cesta proto probíhala víceméně mlčky. Najeli na dálnici, provoz byl skoro nulový. Petr koutkem oka pozoroval, že se Martě občas zavírají oči, a když bylo delší dobu ticho, myslel si, že usnula. Asi po deseti minutách se Marta ozvala: "Petře, chci se tě na něco zeptat."

"Ano?"

"Všimla jsem si posledních pár měsíců, že občas nemám rtěnku na svém místě. Občas i lak na nehty a někdy i cítím odlakovač, když přijdu domů. Děje se něco, co bych měla vědět?"

V hlavě mu vybuchla sopka. Zmateně přemýšlel, kde mohl udělat chybu.

"Zeptám se ještě jinak. Máš nějakou ženskou?"

"Ne, nemusíš mít obavy, žádnou ženskou nemám," řekl naoko klidně, zatímco počítač v hlavě jel naplno.

"Dobře, takže pokud vezmu jako fakt, že mluvíš pravdu, o co tady jde?"

Přemýšlel už mnohokrát, co by asi řekl, kdyby ho Marta přistihla, ale variantu, kdy se takhle v pohodě a přímo zeptá, nepředpokládal.

"Chceš to opravdu vědět?"

"Tak snad po šesti letech manželství mám právo vědět, co se mezi námi děje."

"Právo?" vyhrkl ze sebe, "Jaké právo. Každý má nějakej svůj trezor, kam nechce nikoho pustit."

"Jak to myslíš?"

"Jak to myslím?" snažil se získat čas. "Jednoduše. Když chci třeba vědět, jak se ti líbilo, když jsi to dělala poprvé a s kým's to dělala, také mi o tom nechceš říct."

"To nemyslíš vážně, to je přeci něco úplně jiného."

Věděl, že má pravdu, ale zoufale se snažil vybojovat pár vteřin, aby něco smysluplného vymyslel.

Všichni lidé bez ohledu na věk a pohlaví mají někde hluboko v pevném trezoru ve své hlavě ukrytá tajemství. Petr si to své nosil již od dětských let. Věděl, nebo spíš tušil, že jednou utajená pravda vyjde najevo, ať už díky jeho chybě, nebo že nastane vhodný čas. I když neměl žádnou představu, co v tomto případě vhodný čas může znamenat. Děsil se toho okamžiku, děsil se, jak bude reagovat okolí, co tomu řeknou známí a blízcí.

"A v čem je to prosím tě jiné?"

"Tamto je jen moje věc, ale tohle je přeci mezi náma dvěma. A to je snad podstatný rozdíl, nemyslíš?"

"Hmm, asi jo," hlesl.

Zase chvilka ticha.

"Tak proč mlčíš, to mi k tomu nic neřekneš?"

Znal mnohokrát projetou cestu a věděl, že kousek před nimi je malé odstavné parkoviště. Přibrzdil a odbočil na něj ze silnice.

"Víš, řeknu ti něco důležitého a bude lepší, když se na chvíli zastavíme."

Napůl vyděšený a napůl nechápavý pohled Marty pomalu přecházel do spíše vyděšeného.

Tenhle druh přiznání není nikdy jednoduchá věc a od člověka vyžaduje neskutečné množství energie, psychických sil. A Petr pochopil, že zřejmě právě nastal okamžik, o kterém se říká 'kdy jindy, když ne teď'. Věděl, že jinak bude následovat jen hromada lží, do kterých by zabředal stále víc a mnohem horší by pak bylo se z toho bahna vyhrabat.

"Tak jo," vysoukal ze sebe ztěžka a po chvilce odmlky, "vždycky jsem si přál být ženou." Podle literárních zdrojů měl pocítit určitou úlevu, ale kupodivu, když měl odhalení za sebou, najednou si nebyl jistý, že nějakou úlevu opravdu cítí. Spíše to byl strach z toho, co bude následovat.

Pro změnu nyní vybuchla sopka v její hlavě. Překvapilo ji to víc, než kdyby řekl, že má jinou ženskou. Nebo chlapa. Chvíli to vydýchávala a užasle se na něho dívala.

"Proč sis mě teda bral, když jsi na chlapy?" vyhrkla ze sebe.

"Nejsem na chlapy."

"Tak tomu moc nerozumím, chceš být ženská a nejsi na chlapy? To mi vysvětli."

"Co je na tom divného? Copak nejsou ženské, které mají rády ženské? Pokud si pamatuju, ty s tím máš také nějaké zkušenosti."

"Si to pamatuješ špatně, neříkala jsem, že s tím mám zkušenosti. Říkala jsem, že po mě jiná ženská zkoušela vyjet. Ale já nejsem lesba."

Opět chvilka ticha.

"Takže jestli tomu rozumím, tak ty bys chtěl být ženskou, lesbou?" Nečekala na odpověď. "Panebože. Takovou věc se dozvídám po tolika letech manželství."

Trochu se naštval: "Myslíš, že jsem ti něco takového měl říct před svatbou, nebo když jsme se seznámili? To by sis mě vzala? Nebo chceš říct, že se ti ty roky strávené spolu nelíbily?"

Zatvářila se kysele: "Ne to popravdě říct nemůžu. Jen se nějak nemůžu smířit s myšlenkou, že sem vlastně těch osm let spala a šukala se ženskou. Prostě si to nedovedu představit."

Věděl, a připravoval se už dávno na to, že to jednou praskne, ale teď bylo až děsivé, jakou cítil v jejích slovech averzi.

Chvíli mlčel a sbíral síly k chabé obhajobě.

"Vidíš, a přitom je to tak jednoduché," pronesl potichu.

"Bože, co na tom vidíš jednoduchého, to mi vysvětli!" vyrazila ze sebe.

Několik vteřin si formuloval myšlenky.

"Představ si to třeba takhle: chtěla bys ty být mužským?"

"Co to má s tím společnýho. Proč bych měla chtít být mužským, já jsem se svou pipinou na rozdíl od tebe spokojená," řekla navztekaně.

Bylo to tak absurdní, až se musel usmát. Popudil ji tím ještě víc.

"Fakt nechápu, co ti na tom připadá k smíchu, to vážně nechápu."

"Promiň, směju se té pipině. Mám ji totiž taky hrozně rád, teda jsem s ní taky moc spokojený a tebe hrozně miluju…"

"Tu omáčku si klidně můžeš odpustit, byla bych ráda, kdybys mluvil k věci. Takže vysvětluj," přerušila ho.

Viděl, že začíná být opravdu vzteklá.

"Dobře, promiň. Takže moc tě prosím ještě jednou, představ si jen tak v duchu, že by ses ráno probudila, a byla jsi chlapem. Jak by se ti to líbilo?"

Přemýšlela o tom asi dvě, tři vteřiny.

"To nevím, asi by mi z toho jebnulo. Nechci si nic takovýho představovat."

"Tak vidíš. A přesně s tímhle pocitem se já budím každé ráno."

Začalo to z něho proudit jako z protržené přehrady.

"Každé ráno jsem místo ženské mužský. Od malička tři sta šedesát pět dní v roce. Každý den, když vidím, jak se sprchuješ, oblíkáš, líčíš a češeš si vlasy, ti tiše závidím a říkám si, když můžeš ty a miliony dalších ženských, proč nemůžu já. Dřív jsem nevěděl, co to pro mě znamená, co se se mnou děje. Nebyl žádný internet jako dnes, kdy na něm můžeš cokoliv nalézt. Neměl jsem možnost se s tím seznámit. Nedokázal jsem se sebrat a jít s tím k doktorovi. Říct 'chci bejt ženská, udělejte ze mě ženskou'. Nedokázal jsem s tím jít na veřejnost, obléknout si šaty a jít mezi lidi. Dneska už navíc nechci ničit rodinu, děsit děti, nevím, jak by to bylo v zaměstnání. Bydlíme na malém městě a lidi tady u nás tohle nesnášejí. Přijmou gaye, přijmou lesby, ale tohle se jim nelíbí. A abych se z toho nezbláznil tak prostě a jednoduše jednou za čas, když jedeš s dětmi k mamce, nebo když zůstanu doma sám, vezmu si na sebe šaty, nalíčím se a aspoň chvíli se cítím, jak bych si přál."

Minulost 1

Rok 1979 (Jana 9 let, Petr 5 let)

…

Po večeři si otec otevřel pivo, Jana pomáhala mámě s nádobím a Petr se zvedl a chystal se odejít do svého pokoje.

"Počkej ještě Peťane," ozval se táta. "Příští týden máš narozeniny, tak jsme s mámou přemýšleli, co ti dát jako dárek. Něco jsme vymysleli, ale říkali jsme si, že se tě ještě zeptáme, jestli máš nějaké své přání. Přemýšlel jsi o něčem, co bys chtěl?"

Petr se zarazil a uvažoval. Pak pokrčil rameny: "hm, nevím, moc ne."

"Nepovídej, že tě nic nenapadlo. Takovej kluk jako ty musí mít přeci spoustu přání. Autíčko, mičudu, brusle a já nevím co všechno."

Znovu chvíli přemýšlel. "Asi tu knížku o pravěku, jak jsou tam ti ještěři. A taky bych chtěl to, jak dostala Jana, to dlouhé tričko s puntíky."

Táta udiveně zavrtěl hlavou "Jaké tričko? Pokud mě paměť neklame, kluci vždycky chtěli nějaké věci na sport nebo na hraní. Nevzpomínám si, že by chtěli nějaké oblečení. Já, když jako dítě dostal nějakou košili, šálu nebo ponožky, byl jsem docela zklamaný" Obrátil se k Janě, která utírala s mamkou umyté nádobí po večeři. "Jano, ty máš nějaké tričko s puntíky?"

Jana zpozorněla. Otočila se k mamce, jako by hledala pomoc, co odpovědět. Měla náhle pocit, že se rozhovor neodvíjí zrovna pohodovým směrem. "Nemám tričko s puntíkama, mám jen ty modré šaty s bílými puntíky a nabíranými rukávy." Tušila, že to asi nebude ta odpověď, která se bude tátovi líbit. Byla jako na jehlách. Přemýšlela honem, jak Péťovi pomoci.

Otec se překvapeně podíval na Petra "Takže ty bys chtěl takové šaty jako má Jana?". Chvíli tu informaci zpracovával. Pak se zamračil. "To myslíš vážně? Víš, že šaty a sukně nosí jen holky, kluci nosí kalhoty, trenky nebo tepláky."

"Myslím, že jsem viděla stejné obyčejné tričko jako mám šaty. Možná myslel to tričko" snažila se Jana vstoupit do rozhovoru a zmírnit napětí, které v kuchyni doslova sršelo. Táta jí vůbec nevěnoval pozornost.

"Ale holky přeci také nosí kalhoty nebo tepláky" oponoval Petr.

"Copak tys' už viděl nějakého svého kamaráda v šatech nebo v sukni?"

"Ne, to ne."

"No tak vidíš," zvýšil táta hlas. "Nenapadlo tě, že když bys nosil šaty, jak bys vypadal? Co by tomu řekli ostatní kamarádi? Sousedi? Víš, jak bysme před nimi vypadali, a co by si o nás a o tobě pomysleli?" rozhorlil se. Jeho hlas se nebezpečně zvyšoval a dusno také.

Asi jen Péťa to moc neregistroval. "Nevím, ale mě by se líbily. Ptal ses co bych chtěl," špitl.

"Tak dost," vyletěl táta a udeřil dlaní do stolu. Všichni sebou vylekaně cukli.

"No tak, zbláznil ses? Co vyvádíš. Vždyť je to jen dítě," ozvala se mamka.

"Já jen nechci, aby z něho byl nějakej …"

"To stačí, mlč už!" skočila mu do řeči důrazně mamka. "Péťo, běž do pokoje a vymysli si něco jiného, ano?"

"Vždyť je to jen dítě," zopakovala, "nemá z toho ještě žádnej rozum a vyroste z toho. To na něho musíš kvůli takové hlouposti ječet?" řekla, když Péťa odešel.

"Já jen nechci, aby z něho byl nějaký úchyl. V novinách o tom píšou každou chvíli. Všelijaký máničkové a teploušové. Je to třeba potírat od malička."

"Ty jsi snad zešílel, copak myslíš, že má o těchhle věcech nějakej pojem? Měl by ses krotit, trochu přemejšlet, a nepapouškovat co kde slyšíš od chlapů v hospodě s vymytejma mozkama," rejpla si mamka. Byla opravdu rozčilená.

Mávl rukou. "No budu se utěšovat tím, že snad máš pravdu." Sebral své nedopité pivo, odebral se do obývacího pokoje a pustil si televizi.

Jana, která sledovala a protrpěla celou scénu, doutřela poslední talíř, pověsila utěrku a šla do svého pokoje. Přemýšlela proč se táta tolik rozčílil. Rozuměla tomu, že se mu Péťovo přání nelíbilo. I ji překvapilo, ale proč vyvolalo takový rozruch. Bylo jí líto Petra, když viděla, jak se při tátově křiku málem rozbrečel a byla moc ráda, že to nakonec neudělal.

Petr došel do svého pokoje, lehl si na postel a zabořil tvář do polštáře. Táta se už rozzlobil několikrát, ale nerozuměl tomu, proč ho rozčílilo jeho přání tentokrát tak moc. Uronil pár slz, ale ty nakonec nebyly tak důležité jako těch pár šrámů na duši, které mu dnešní den přinesl. Na druhou stranu jeden poznatek pro budoucnost mu přeci jen v paměti utkvěl. Pochopil, že existují určité věci, kterým je lépe když jsou schované do trezoru, kdesi hluboko v duši či v hlavě. Časem se snad najde někdo, kdo k tomu trezoru najde pomyslný tajný kód. Nebo komu ten tajný klíček půjčí.

Minulost 2

Rok 1981 (Jana 11 let, Petr 7 let)

…

Ještě jedna věc Janě vrtala hlavou. Do té doby se o takových věcech spolu ještě nebavili. "Petře, jak jsi na tom s klukama, jací se ti líbí," zeptala se ho na rovinu při jedné další výuce líčení, když měli hodinku času pro sebe.

Cukl sebou.

"Co děláš, málem jsem tě šťouchla do oka," odtrhla mu od obličeje ruku s řasenkou. Díval se na ni překvapeně. "No, co se divíš. Říkáš, že bys chtěl být holkou, mojí sestrou. A holkám se přeci líbí kluci."

Pokrčil rameny. "Já nevím, mně se líbí holky, o klukách jsem vůbec nepřemýšlel. V naší třídě dvě. Lucka a Líba. A jedna se mi líbí v oddílu, Hanka, skáče do výšky."

Vrátila se opět k líčení. "Tak jo. Vidíš, jak to máš dělat? Budeš to umět nebo si postup zopakujeme, abys nevypadal jako strašidlo?" rozesmála se. V duchu uvažovala, jestli mluvil pravdu. Cítila, že mu může věřit, ale současně měla pocit, že ať tak nebo tak, nic nebude mít v životě jednoduché.

Asi o týden později přišla za Petrem s dalším nápadem. Oblékl si krajkový světle růžový top s krátkými rukávy, černou sukni kousek nad kolena a líčil se, jak jej Jana učila. Podala mu klipsy, upravila trochu rtěnku a přičísla vlasy. Podala mu černé brýle.

"A to mám proč?" zeptal se, když si je zkoušel.

Nabídla mu jeho nové tenisky v jedné ruce a své starší sandály v ruce druhé: "Které si vybereš?"

Sáhl po sandálech.

"Tak šup, obouvej se, nemáme moc času."

"Co tím myslíš, proč mi to neřekneš?" ohradil se.

"Ale řeknu. Jdeme se na chvilku projít ven." Čekala, jak bude reagovat.

"To ne, to nemyslíš vážně. Vždyť mě někdo uvidí," vyděsil se, "co když potkáme někoho známého?"

Vzala ho za ruku a dovedla před zrcadlo. "Nasaď si ty brýle," rozkázala. "Teď se na sebe pořádně podívej a řekni mi koho vidíš. Je tam snad v tom zrcadle nějaký Petr Procházka? Nebo tam vidíš docela pohlednou neznámou holku?" zeptala se trochu pateticky.

Chvíli zkoumal obraz v zrcadle. Otočil se do stran a nakonec rezignoval. "Tak jo. Ale stejně se bojím."

"Hele, teď k večeru už tam moc lidí nebude. Tady máš kabelku," podala mu malou černou kabelku přes rameno. "Nemáš se čeho bát, půjdeme jen kousek okolo bloku domů. Když někoho známého uvidíme, tak přejdeš na druhou stranu ulice, a kdyby přeci jen došlo na nějaké nečekané setkání, budu tvrdit, že jsi sestřenice Kamila. Souhlas? Jdeme jen na chvilku. Mamka by se měla vrátit asi za půl hodiny. Pojď."

Jana vyšla ven první, kdyby náhodou zrovna šel okolo nějaký známý soused a ozvala se: "můžeš, nikdo tu není."

S malou dušičkou a srdcem splašeně tlukoucím až v krku vyšel za ní. Venku opravdu nikdo nablízku nebyl, jen opodál na druhé straně ulice nějaká neznámá dvojice.

Po pár krocích vedle Jany se pomalu uklidnil. Opravdu na tom nebylo nic strašného. Naopak po chvíli, poté co pominuly první obavy, pocítil něco tak nádherného, až se doslova zalykal štěstím. Poprvé venku jako holka. Jako opravdová holka.

Jana šla vedle něho, tvářila se jakoby nic, ale po očku ho pozorovala. Její empatie pracovala naplno jak cítila a vnímala tu Petrovu neuvěřitelnou proměnu. Obešli blok domů, kde bydleli. Potkali asi pět lidí a z Petra doslova spadl strach, když viděl, že si ho opravdu nikdo nevšímá. Pak prošli po cestičce parkem kousek od jejich domu, kde minuli dvojici maminek s kočárky a malými dětmi a Jana zavelela k návratu domů. Když Petrovi otrnulo, prošel by nejraději celé město, ale uplynulo asi dvacet minut a hrozilo, že se domů vrátí mamka. Čas na prozrazení ještě nenastal, ale Petr ten večer usínal jako úplně nový člověk. To, co dříve považoval za nesplnitelný sen, se začalo naplňovat. A uvědomoval si, že za vše vděčí především Janě.

Minulost 3

Rok 1984 (Jana 14 let, Petr 10 let)

…

"Kamilo, přemýšlela jsem o té tvé situaci. Pořád doma skrývání a strachy z odhalení, ty jsi z toho na nervy, já občas taky. Co myslíš, nebylo by dobré o tom mamce říct?"

Už dlouho neviděla jeho tak vyděšený pohled. "Ty si se pomátla. Víš, jak dopadl táta. Kdyby se to dozvěděla mamka…"

"Podceňuješ ženský, ty jsou v těchto věcech mnohem silnější než mužský. Mnohem chápavější. A navíc naše mamka je zdravotní sestra, a proti tátovi je mnohem tolerantnější."

"Jak to můžeš vědět?"

"Tomu se moje Kamilko říká empatie, prostě to vím."

"Co to prosím tě ta tvá empatie je? Nějaké čtení myšlenek nebo jaké zázraky a kouzla?"

Ztišila hlas, aby nebyli slyšet k jiným stolům, "Proč myslíš Petře, že tě chápu a pomáhám ti? Prostě nějak vnímám tvé pocity. Pokud máš radost, cítím z tebe radost, jakmile jsi vyděšený, cítím že máš strach. A když se převlékáš a líčíš? Tak se přímo koupu v té tvé radosti."

Petr na ni překvapeně a nevěřícně zíral. "Tohle fakt dokážeš?" Potom se zarazil. "Děláš si ze mě legraci, viď"

"Ne nedělám, takhle empatie opravdu funguje. Má ji každý člověk, ale u někoho funguje víc a u někoho skoro vůbec. Stejně jako třeba zpěv nebo kreslení. Někomu to jde krásně a někdo zpívá falešně a kreslí jen čmáranice. A u mě pracuje ta empatie opravdu na plný pecky."

Petr neměl slov. Od té chvíle u něho Jana stoupla o sto procent. Zaplatili a vydali se domů.

"Když už jsme o tom začali, co budeš dělat, až tě mamka někdy překvapí a uvidí tě takhle?" pokračovala Jana v psychologických přípravách na odhalení. Docela ji ta hra bavila, i když nějaké obavy sama na pozadí stále cítila.

"Asi bych se zahrabal pět metrů pod zem."

"Nešaškuj, vezmi to vážně, jednou ta chvíle přijde, měl bys nějak zapřemýšlet a připravit se. Není to přeci žádná smrtelná choroba. A když ti rozumím já, tím víc tě bude chápat mamka. Takže bys z toho neměl mít strach."

Pokrčil rameny. "Ale já z toho strach mám. Co mám dělat?"

Nebyli už daleko od domova. Zastavila ho. "Kamilko moje, jednou chceš být holka, tak se k tomu, alespoň doma, postav čelem. Nikdo cizí to nebude vědět, uvidíš, že mamka vše pochopí a věř mi, že se ti hrozně uleví." Díval se na ni a nevěděl, co říct. Přitáhla ho k sobě a pevně na chvilku obejmula.

Z druhého chodníku se ozvalo zapískání a poznámka od trojice puberťáků s otevřenými lahváči v rukách: "Dobrý holky, ještě pusu!"

Jana jim ukázala prostředník, znova si Petra přitáhla a dala mu pusu. "Spokojený?" křikla na ně.

"Jóó, perfektní, až se nám postavil!"

"No, jak na vás koukám, tak vám leda tak kdybyste viděli nějakýho nahatýho svalovce."

Rozesmáli se. "Dobrý, nechcete se holky přesvědčit?"

Ukázala jim oba prostředníčky. "Pojď, jdeme. Vidíš, tohle jsou ty temné holčičí stránky. Na to se budeš muset taky připravit a počítat s tím občas."

Petr na ni koukal jako na zjevení. Takhle ji ještě neznal. V Janě na rozdíl od Petra namísto procent stoupalo napětí. Byli jen pár kroků od domovních dveří. Nechala ho předejít, aby otevřel dveře a šla za ním. Vešli do prázdné předsíně a chystali se vyjít do patra do svých pokojů. V té chvíli cvakly dveře od kuchyně a v nich se objevila mamka. Jana viděla scénu jak z první řady divadla. Mamka, ač připravená, ztuhla a chytila se za pusu. Petr se chtěl otočit a vyběhnout do schodů.

Jana ho chytila pevně za ruku a otočila ho k mamce. "Ahoj mami. Dovol abych ti představila svou sestru Kamilu."

Máma byla ve chvíli, kdy Petra uviděla v převleku za dívku už na danou situaci víceméně připravená a smířená. Její šok a překvapení vyplynuly z jiné věci. Očekávala, že uvidí 'převlečeného kluka'. Ale před ní stálo docela pohledné děvče.

V Petrově tváři se během několika vteřin, od Janina představení 'sestry Kamily', vystřídala celá řada emocí. Počínaje panikou a zděšením přes nerozhodnost, pochopení situace, až po rezignaci z nečekaného odhalení. Nevěděl, co ty ruce před ústy znamenají. Šok? Odsouzení? Nebo jen překvapení?

Po několika vteřinách mamka přistoupila k vylekanému Petrovi. Dotkla se rukou jeho tváře, jako by nevěřila že je to on. "Panebože ty vypadáš krásně," řekla překvapeně. Pohladila ho po tváři a pak ho objala a přitiskla k sobě. Jejími rameny začaly otřásat vzlyky a pláč.

Do hry se v tu chvíli vložila i Jana. Obejmula oba dva. "Ale mami, no tak, teď bys přeci neměla plakat."

Máma zvedla hlavu a začala hledat po kapsách zástěry kapesník. "Ale já přeci nepláču," osušovala si oči.

Petr tam stál tak trochu jako zmoklé kuře a jen pomalu začal zpracovávat co se vlastně přihodilo. Začalo mu docházet, že se jednalo, jako obvykle, o inscenaci v Janině režii. Pochopil, proč ho ten den tak vystrojila a věnovala se mu. Nevěděl, jestli se má na ni naštvat nebo jí být vděčný. Pořád si nebyl jistý, jak ho mamka v konečném důsledku přijme. Ovšem měl možnost se o tom přesvědčit velmi rychle.

Když si konečně utřela slzy: "Ale děti, pojďte se posadit do kuchyně, máte tam hotovou připravenou večeři a musíte mi toho moc povědět."

"Já se jen skočím převléknout."

Mamka ho chytla za ruku. "To nemyslíš vážně Kamilko. Vždyť jsem si tě ještě pořádně neprohlédla. Budu moc ráda, když s námi budeš tak, jak se ti líbí, ať jako děvče nebo jako chlapec, záleží jen na tobě."

Minulost 4

Rok 1988 (Jana 18 let, Petr 14 let)

…

Velké záchranné lano se objevilo asi o další dva měsíce později. Velké a hodně nečekané. Petr, kromě toho, že chodil dvakrát týdně na brigádu, absolvoval i dvakrát týdně tréninky v atletice. V běhu byl stále jeden z nejlepších. Společně s kamarádkou z oddílu s trochu nezvyklým jménem Leontýna reprezentovali školu. Někdo ji říkal zkráceně Týna, někdo, včetně Petra, raději Lenka. Několikrát si všiml, že když si přidával po konci tréninku ještě nějaká kolečka navíc, trénovala tam i Lenka. Byla dobrá, asi o rok nebo dva starší a občas spolu dokonce i závodili. Nebylo snadné ji předběhnout. A musel si i přiznat, že se mu líbila. Vysoká stejně jako on, štíhlá, prsa nijak velká, ale ani žádné malinké citronky, černé delší vlasy, které si při tréninku vždy svázala do culíku. Tím, že byla starší, neměl moc odvahu si s ní něco začínat.

Skončil svůj prodloužený trénink, na stadionu už nebyl nikdo, jen koutkem oka zahlédl, že Lenka na druhé straně běžeckého okruhu stále trápí své tělo. Vklouzl do šatny, svlékl zpocené triko, tepláky a trenýrky a jen s ručníkem a mýdlem vyrazil do sprch. Pustil si pořádně horkou, opřel se o stěnu a nechal bičovat unavené tělo proudy vody. Takový malý požitek, který si vychutnával, zvláště když zůstal takhle po tréninku sám. Poté, co si po několika minutách dostatečně užil vodní masáž, sáhl po mýdle. Zaslechl cvaknutí kliky. V prvním okamžiku tomu nevěnoval pozornost, ale pak si uvědomil, že by měl být v areálu sám. Tedy co se týče té mužské části osazenstva kromě správce. Zvedl hlavu. Měl pocit, že to, co uviděl se mu snad zdá. Od dveří kráčela Lenka oděná jen do vietnamských ťapek. V levé ruce ručník, v pravé mýdlo, rozpuštěné černé vlasy kolem ramen. Sportovní figura, krásně dlouhé nohy, prsa, která fakt nepotřebovala žádnou podprsenku. Tedy pokud ano, tak jedině nějakou jemnou krajkovou jako ozdobu, letělo mu hlavou. A hlavně tmavý sexy trojúhelník pod vypracovaným bříškem. Naprosto uvolněným krokem pochodovala od dveří přímo ke sprchám. První myšlenka Petra byla, že si spletla dveře k ženským sprchám. Okamžitě mu došlo, že je to hloupost. Kdyby se spletla, tak se obrátí a odejde hned poté co jej uviděla. Další věc ho napadla, že je úplně nahý, a měl nutkání sáhnout po ručníku. 'Taky blbost, ona je nahá a nijak se neskrývá, budu vypadat jako idiot, takže žádný ručník.' Nicméně další problém byl, že jeho mužství začalo velmi rychle reagovat. 'Panebože, co s tím, neměl bych tak pitomě čumět, alespoň něco bych měl snad říct.' Všiml si, že zaměřila pohled do jeho rozkroku. Zatnul zuby, aby vydržel nezmatkovat. "Ahoj, nespletla sis dveře?" nenapadlo ho nic lepšího.

Usmála se. "Promiň, doufám, že ti tu nebudu vadit. Holky mi vycamraly všechnu teplou vodu, tak jsem si říkala, že se vysprchuju tady." Zašla do vedlejšího boxu.

"V pohodě," řekl trochu ztuhle. Něco mu na tom nesedělo. Jasně. Asi před půl rokem se porouchal nějaký ventil ve sklepě. Pomáhal odnést nářadí instalatérovi do sklepa. Teď už mu to naplno docvaklo.

"Měla bys sebou mrsknout, ten rozvod je společný do obou koupelen, takže už asi brzy přestane téct i tady."

Vypnul sprchu a utíral se. O chvíli později se rozhostilo ticho i v druhém boxu.

"A já měla takovou radost, jak jsem to dobře vymyslela," ozvala se naoko smutně.

"Na můj vkus jsi to vymyslela úplně perfektně. Alespoň mně jsi radost udělala fakt velkou. Spěcháš nebo dáme nějaké pití vedle v kavárně? Platím já, abys měla taky z něčeho radost," čekal dychtivě na její odpověď.

Vystoupili prakticky současně ze svých boxů. Tentokrát už oba s ručníky okolo boků. Okouzleně se na ni díval. "Kolikátý jsem v pořadí, z těch, co ti řekli, že vypadáš nádherně?"

Zasmála se. "Dík. Je to podstatný? První nejsi, ale neboj, zase tak velká řada jich před tebou není. Nepředvádím se každému jako tobě. Jo a do té kavárny můžu a beru tě za slovo, platíš."

Sešli se znovu za chvíli před stadionem. Kavárna byla pár kroků od tréninkového centra. Petr si dal svou oblíbenou kolu, Lenka si objednala vodu a čaj.

"Víš, žes mě teda docela vykolejila? Musím uznat, že jak říkají chlapi, máš opravdu koule," ozval se Petr.

"Nevím, jestli se zrovna takové přirovnání na mě hodí, ale beru to jako ocenění," pohodila hlavou, až se jí černé vlasy zavlnily okolo hlavy.

"Já zase nevím, jestli bych dokázal něco takového v opačném garde. Asi bych musel mít děsně velkou motivaci a stejně nevím, jestli bych to takhle vymyslel."

"Já motivaci měla."

"Nepovídej, a to jakou?" podivil se Petr.

"Nerada kupuji zajíce v pytli."

"Co? Jak zajíc v pytli s tím dneškem souvisí?" povytáhl obočí.

Smála se. "Vypadáš krásně zmateně."

"Tím se mi ale vůbec nic nevyjasnilo."

Rozesmála se ještě víc, ale potom zvážněla. "Můžu mluvit na rovinu?"

"Vypadám snad po dnešku, jako že mě něco jen tak rozhází?"

"Vůbec ne, zvládl jsi situaci bravurně."

"Takže se jednalo o nějaký test na mě?"

"Dobrý uklidni se, já ti to vysvětlím," začala konečně mluvit srozumitelně.

"Víš, chodil jsi s pár holkama z vaší třídy. Na tréninku se o tobě bavily a vyslovily pochybnosti, jestli náhodou nejsi na kluky, protože s tebou prý nikdy víc, než na nějakou pusu nedošlo. A ony občas očekávaly, že zajdeš trochu dál. Tak jsem si řekla, že tě nějak otestuju, jak na tom doopravdy jsi."

Zatvářil se zklamaně. "Takže tys celou akci vymyslela kvůli holkám, abys jim potvrdila, že nejsem na kluky?"

"Ty si fakt pitomej. Copak si opravdu myslíš, že se tam budu takhle před tebou producírovat, abych něco dokázala těm slepicím? Taky ses mi líbil, ale chtěla jsem si být alespoň trochu jistá, že nemají pravdu."

Konečně to pochopil. Zavrtěl hlavou. "Casanova tedy opravdu nebudu, jako playboy to s holkama moc asi neumím, ale můžu tě stoprocentně ujistit, že na kluky fakt nejsem."

"Taky jsem měla ten dojem, když jsem tě ve sprše viděla."

"A odmítám být zajíc. Asi tě budu mít před očima do konce života," kontroval.

"Třeba to přemažeme jinejma obrázkama."

"Nechci nic přemazávat, tenhle se mi líbí," zavrtěl hlavou. "Jenom…," zaváhal.

"Copak?"

"Jenom nevím, kde je romantika."

Udiveně se na něho podívala. "Páni, já se tak snažila a tobě se ta moje akce nezdála dost romantická?"

"No romantiku jsem si představoval trochu jinak."

"Ale romantika, to je přeci fantazie. Jestli popustíš uzdu fantazii, tak můžeš romantiku vidět všude."

Cítil, že je stále o pár kroků před ním a sotva ji stíhal.

"Když jsem tam přišla, co ti bránilo si představit, že jsi rok sám na pustém ostrově, sníš celou tu dobu o krásné ženě, a právě v tu dobu bouře nedaleko potopila loď a já byla jediná, která přežila, zachránila se a přišla k tobě, abys mě bránil před divokou zvěří, jedovatými hady a zlými domorodci."

"Nebo," zapojil se do fabulace, "sultán se tě nabažil a poslal tě nahou prodat na trh otroků, a já jako bohatý cizinec, jsem se v tobě zhlédl, zamiloval jsem se na první pohled a vykoupil tě z otroctví."

"No vidíš, jak umíš být romantický, jenom chtít. A mimochodem ta část 'zamiloval jsem se' se mi obzvlášť líbí," smála se.

Chvíli si ještě povídali a pak Lenka oznámila, že musí na ubytovnu. Petr se dozvěděl, že studuje střední školu se zaměřením na jazyky. Němčina, angličtina, španělština.

"Já tedy chodím jenom na angličtinu a mám toho plný krovky," obdivoval ji.

Bydlela v centru města na školní ubytovně. Takže ji doprovodil. Před ubytovnou, než se rozešli, se zarazil a zrozpačitěl. Potom si uvědomil, co se dnes odehrálo. Dal ji nejdříve takovou obyčejnou pusu a když viděl, že reaguje, doopravdicky ji políbil. Na oplátku mu půjčila svůj jazyk. Zážitek. Nebo spíše euforie.

"Tak příště po tréninku?" zamávala a zmizela.

Současnost 2

Rok 2002

…

Eva s Terkou měly ten den spoustu nových zážitků, nepočítaje to, jak se vyřádily s Petrem. Marta viděla, že se jim začínají klížit oči. Naklonila se k Petrovi: "Mohl bys je prosím tě uložit na spaní? Hlavně ať se osprchují, celý den lítaly a zpotily se," dodala. Pokýval hlavou. Získala asi dvacet minut. Když Petr s dětmi odešel, obešla stůl a požádala polohlasem Martina: "Mohla bych vás požádat o nějaký dobrý drink?"

Martin vyskočil, "Samozřejmě paní Marto, cokoliv si budete přát."

Ocenila, že vyznění nebylo příliš servilní ani dvojsmyslné. Následovala ho k baru.

"Nečekala jsem, že tě ještě uvidím, natož tak brzy."

"Taky tě rád vidím," usmál se.

"Já tebe taky. I když po pravdě řečeno, jsi tak trochu moje černé svědomí."

"Tak to mě mrzí. Doufal jsem, že převáží hezké vzpomínky. Alespoň jsem měl ten dojem při tvém odjezdu."

"Tak jsem to nemyslela."

"Co ti mám namíchat?"

Podívala se na něho prosebně. "Řekni, že sebou máš ten tvůj elixír."

"Netušil jsem, že to bude v tomhle množství návykové. Jsi si opravdu jistá, že to chceš?"

"Není to návykové, jen jsem něco podělala a nevím co s tím. Třeba mi ten tvůj zázrak zlepší náladu a pomůže něco vymyslet, jako při té soutěži. Navíc jsem neměla příliš podařené dny."

"Ten príma chlap Petr, předpokládám, je tvůj problém, o kterém jsi mluvila?"

"Hm, a právě s ním jsem něco podělala. Vysvětlil mi, proč mi to o sobě nemohl říct, a já zjistila, že jsem toho hlavní příčinou."

"Opravdu? Chceš o tom mluvit?" zeptal se účastně.

"Bylo to jednoduché. Chtěl mi to říct, jenže já jsem ho předběhla s tím, že budeme mít dítě. A on mi proto o tom neřekl."

"Páni," řekl překvapeně Martin. "A celých šest nebo osm let mlčel jako hrob," konstatoval.

"Jo, než jsem náhodou narazila na nějaké náznaky."

"A tobě je ho najednou líto."

"Já nevím. Tohle byla taková souhra náhod. Stejně pořád netuším, jak k tomu mám přistoupit."

Podal jí drink a zůstal na ni koukat. "Tak tohle fakt nechápu."

Upila trochu a nadzvedla obočí.

"Můžu po tom, co mezi námi bylo, být upřímný?" a aniž by čekal na souhlas, "nechápu, jak může tak chytrá žena, kterou obdivuju, jednat takhle hloupě."

Byla dost ješitná, aby se jí to dotklo, ale i dost zvědavá, aby se zeptala, proč si to myslí.

"Copak to nechápeš? On tě tím, že se přiznal vlastně požádal o tvoji pomoc, o tvé pochopení. A ty mu místo toho bodneš kudlu do zad."

Zůstala na něho zírat s otevřenou pusou.

Zavrtěl hlavou. "Ještě pořád to nechápeš? Já jsem se dneska díval, jak ho tvoje děti milujou a on miluje je. Díval jsem se, jak on tě sleduje. A vím, že je do tebe blázen. On tě pustil do své třinácté komnaty a všechno vložil do tvých rukou, a ty po osmi letech krásného života, kterému on obětoval svůj životní sen, se chystáš ho jen tak odkopnout. Víš, musíš si uvědomit jednu důležitou věc," odmlčel se na vteřinku, jako by hledal ta správná slova. "Pro jednoduchý lidi je vždycky snazší člověka odsoudit, než se snažit ho pochopit. A ty jsi všechno možné jen ne jednoduchá."

Dívala se na něho mlčky a pomalu se jí začalo po tváři koulet pár slz. Chytil ji za ruku položenou na baru. "Prosím tě slzy teď ne, nebo z toho budu mít průšvih." Podal jí papírový kapesník.

Vypila drink. Měla v hlavě totální zmatek. Jak je možné, že jemu je vše jasné a ona se v tom pořád babrá a nemůže to pochopit. Stále hledá, co s tím, stále váhá.

"Když jsem ty věci takhle podělala, co bys mi teď poradil? Prosím tě," dodala.

Naklonil se k ní. "Marto, ty jsi dost chytrá, abys něco vymyslela. Pro začátek bych ti radil, abys rozbila tu křišťálovou kouli, ve které se vznášíš, a která ti brání v rozhledu. Vytvoř si jinou, která bude alespoň trochu společná s tou Petrovou. Udělejte si nějaký hezký večer při svíčkách a víně a dej mu nějaký dárek, kterým dáš najevo, že ho chápeš. Domluvte si nějaká pravidla. Stačí? Ty už na něco přijdeš."

Uviděla vracejícího se Petra.

"Díky Martine, že to zůstalo mezi námi. A mrzí mě, že jsem taková hloupá."

"Vůbec nejsi hloupá, naopak. Já jsem jen potřeboval tě trochu pošťouchnout, aby ses probrala a uvědomila si souvislosti. Já se ti musím omluvit."