Nový hlas
1934

"… Jest toliko jediná láska, jako jest pravda jen jediná. Ten svatý citů proud lásky pozemské řine se z nadpozemského zřídla; vše, co konečné, jest pouze symbolem nekonečného a láska naše není snad než tíhnutí k věčnému všeho původu, který v milovaném poznáváme, a proto je prvním příznakem v každé její obdobě nejasná touha obětovati sama sebe…"

Julius Zeyer

F. Porché. 

Walt Whitman a platonický ideál

Jsou duše přijímající, šťastné, mohou-li se cele dávati všem a každému, obrážeti vesmír, a duše uzavřené, skloněné pod tíhou vlastních tajemství, neschopné osvoboditi se na okamžik od svých osobních žádostí, od toho
ohně, jenž je stravuje. K osvětlení kontrastů těchto dvou povah stačí uvésti dvě jména: Walt Whitman a Oscar Wilde. Jak bych mohl opomenouti svědectví těchto dvou mužů? Jak je nekonfrontovati?
Psychologické studium homosexuality sotva započalo. Jest nám třeba čerpati poučení méně z knih a spíše ze skutečného života, nebo z toho, co z něho známe. Víc než to, literární typ stejně autenticky pravdivý, stejně kopírovaný podle života jako Charlus je vždy komposicí, t. j. shromážděním rozptýlených typů, uměle seskupených. Muže býti poučné srovnati s tímto umělým typem, podobným jakémusi zázračnému automatu, jejž oživuje kouzelnická hůlka, některé živoucí vzory.
Živoucí vzor nám zpravidla neposkytuje, krom zpovídá-li se nám, analysu svého charakteru, jak to činí postava románu, jejíž pružinu se nám snaží autor ukázati. Je možno, že nám skutečná bytost nepřizná zvláštností, po nichž se jí dotazujeme, možná, že je popírá, a přesto neustaneme se zájmem se jí dotazovati, pozorovati ji, když na druhé straně patřičně víme, že jsou u ní tato zamlčování a popírání jen taktická. Takový je případ Whitmanův a právě tak i Wildeův.
Whitman se energicky postavil proti obžalobě z homosexuality, jež na něho byla vznesena. Nejde tu o obžalobu v právnickém slova smyslu, ale o obvinění, rozšířené ve veřejném mínění pro některé pasáže ze "Stébel trávy". Částečně vzato, kolem roku 1860 a ve Spojených státech se nemohl svobodněji vyslovili básník nepřál-li si býti uvězněn. Co se Wilda týče, nikdy veřejně neupustil od způsobu vinníka, jenž tvrdošíjně říká i před dokonalou samozřejmostí: "To není pravda." V tech intimních spisech, kde plameny tělesného pekla jsou nejzřejmější, označuje vždy fysickou lásku zakrytě citem.
Ale to jsou obranné prostředky anebo zdrženlivost ze slušnosti, jimiž je nemožno, abychom se dali klamati. Důkaz proti nešťastnému Wildovi je nevývratný. Ti, kdož uznávali za dobré ospravedlniti Whitmana, mohli svou thesi podepříti jen velmi vágními důkazy, nechci-li říci dětinskými. Většina jeho životopisců uvádí jeho velkou tělesnou sílu, vysokou postavu, aby dosvědčili, že nebyl invertovaný. To proto, že směšují abnormitu s nemocí. Dnes je dokázáno, že nervová abnormita, a zejména ta, o níž je řeč, může se zhusta pojiti s dokonalým, celkovým
zdravím a dokonce s výjimečnou robustností. Tvrdí se ještě, že sám Whitman napsal, že jakkoliv neženat, měl šest dítek. Aniž uvádíme v pochybnost upřímnost tohoto tvrzení, jest se po právu diviti, že by se člověk jeho povahy byl tak málo staral o své potomstvo. Mimo to nebylo dodnes přineseno žádného objasnění o původu tohoto otcovství. Nikdo nikdy nevěděl o nějakém Whitmanově spojení se ženou. Naproti tomu, někteří jeho přátelé z mládí přehlasovali bez zlomyslného úmyslu, že ho "jak se zdálo, ženy nepoutaly". A naproti tomu jsou tu četná svědectví o vášnivých stycích básníkových s mladými muži. Konečně, i kdyby se zjistilo, že Whitman měl vskutku nemanželské děti, jak to řekl, platilo by právě tak, že nepopiratelně dával přednost lásce homosexuální. Abychom se o tom přesvědčili, stačí posouditi jeho život a dílo.
Whitman, jenž ničím a nikým nepohrdá, nepohrdá ani ženou. Ale to nestačí: on si jí nekonečně váží. Žena je posvěcenou nádobou, do níž muž ukládá sémě budoucnosti. Naděje uzrává v jejích bocích. Básníkův vztah ní k je sladká vážnost. Slavnostně ji vyzývá, aby vykonala snubní obřad, od něhož závisí bytí budoucích generací. Láska, chcete-li, ale láska liturgická. Tu je milenec knězem a jeho tvář zůstává vážnou, pozornou. Při nejmenším je ve Stéblech trávy cit amerického kantora, jeho novodobé evangelium, neboť v jeho živote ještě jednou řečeno není vůbec viděti milenku, ba ani není profilu kolemjdoucí, pokradmu viděné ženy.
Lásku, jež není jen prostředkem, jakkoliv vznešeným, lásku, jež sebou končí, jež je všecka souhrnem vášně a něhy, výzvou a odpovědí, přáním a darem, tuto lásku vyhradil Whitman ve svém živote a ve své tvorbě kamarádovi. Až kam se vskutku dal tímto vzruchem odvléci, není nám známo. Je nesnadné spatřovati v četných verších jeho děl jen slovní opojení. Podle nás není ve Whitmanovi nižádné retoričnosti. Jak to bývá u velkých básníku často, je Whitman nejopravdovější ve své poesii, literárně nejpravdivější.
Byla to zářivá duše, byla z duší, o nichž říkáme, že chtěly v sobe uvítati celou zem, obejmouti světy a potěšiti je. Touha tak široká necítí se dlouho spokojena v úzkém a žárlivém panství egoistických vášní. Nepokoušíme se blahoslaviti Whitmana, ačkoliv přináleží také k rase apoštolů. Záleží nám na tom, abychom u tohoto vznešeného srdce zachytili postupně rozšiřování možnosti milovati.
A v osobnostech svých přátel, lodivodech East-Riveru, kočích broadwayských omnibusů, druzích typografech z Brooklynu, spatřuje básník rozptýleny první znaky vyšší lidskosti. Cit, jenž byl zprvu individuelní, stává se, abych tak řekl hromadný, a v této druhé fasi demokratova záliba obrací se k povoláním, jež mají za úkol ustavičnou dopravu davů ulicemi a na prámech, nebo rozlévání novinek do městských mas. Rozdílí kočím zimní rukavice a teplé pláště, jež nakoupil ze svých úspor.
Často sedě po jejich boku, na zvýšeném sedadle, s něhož vládne shonu vozu a peších, naslouchá cestou jejich příběhům, nebo deklamuje ve hluku Shakespearovy verše. Vyhledává námořníky na řece a tráví s nimi odpoledne a večery, dávaje jim disposici svou knihovnu, táže se jich na loď, o níž chce věděti všechny podrobnosti od háku na konci provazu na okov až k struktuře stroje. "Povězte mi to, děti, všechno, protože to jsou skutečné věci, jimž se z knih nemohu naučiti," říkal.
Jemnocitní lidé mohli by se snad usmívati této něžnosti, jež zmateně překypuje v tak prosté společnosti; mohli by se snad podivovati tomuto marnotratnému zájmu o lidi z malých poměrů, nevědomé, bez vychování. Takovým je nicméně pro Whitmana ideál přítele: býti prostý, primitivní, s drsnou korou, býti tím, kdo není "pán", duší novou, již pozdeformovala výchova. V tomto překypujícím kamarádství vládne nezištný cit. Před sklouznutím do temných dobrodružství uchránilo je toto velké vnitřní puzení, toto chtění vzrůstu a rozvití, jež původní pud nese ke kolektivní sympatii. Četl Whitman Platona? Nevím. Potřeboval jen naslouchati svému srdci, aby pro svou potřebu našel pozvedající se hlas filosofův. Napříště, jestliže mu v temném a drahém davu přišlo odlišiti nějakou jinošskou hlavu, nějakého Petera Dovla, jehož si vybral, aby na toto prosté čelo vložil své nejživější zalíbení, bylo to z bázně, aby jeho láska k lidu, tou měrou jak se všestranně šířila, neztrácela se v abstraktnu, nebo lépe, protože pohled vidoucího v mezidobích mezi jeho vytrženími pociťuje slast, spočine-li na čisté tváři.
Tato láska, jakkoliv očištěna, směřovala vždy k mladým mužům. Vskutku, směřovala však nespočetnému množství pionýrů, možno říci k celé mužské mládeži.

Přeložil E. W.

P. Vlk

Kronika stará o tajné lásce

List 8.

Pak projížděl ctnostný rytíř znamenitými a dalekými zeměmi, těmi, kde již bída byla i těmi, na které to teprve čekalo; projížděl jimi ve společnosti svého nového zbrojnoše a vždy nacházel společnost, jíž byl vítán, zvláště paní ctnostných, jimž poslední pojem byl pouhým predikátem a ne zaměstnáním, ale nedbal jich, pročež jmín byl za ctnostného velmi. Neb netoužil po jiné lásce nežli té, již poznal v černém lese a té dosahoval jako v čarovném snění i v cizích zemích. A milovali se stále tělem i duší. —

Glosa 1. (asi jiným písařem připsaná): Na své cestě přišel náš rytíř také do města, kde veliké pozdvižení bylo na tříde, zvané Via Varso- viensis, v níž krčma "U kapouna" byla, jež velkým věhlasem slynula, a proto pověstmi starými opředena byla. V davu zbožných žena jakás nadávala a zkazky pronášela o hrůzostrašných příbězích, při nichž v krčmě krev se zdí škrabána byla a povozník jakýs mnoho naříkal si, že v zájezdní té hospodě orgie velké páchají se, jimž přítomen býti musel a "proč holota ta neřestná ve dne neprovozuje hejble svoje, když v noci člověk oči si ukoukat může a zrak svůj kaziti musí." I znamenal si řeči tyto písař jakýs jménem Gottesgabe Freigebig, jenž historii sensační napsati chtěl pro knihtlačiče svého, který historii ukrutnou vydávati musel, aby se vyrovnal konkurenci knihaře Melantricha. Tak vida rytíř toto delirium tremens, odejel kvapně.

List 9.

Po čase navrátil se do příbuzenstva svého a mezi kruh svých spolustolovníků. I snažili se mu mnozí dáti manželku, neboť si říkali: "Má ten krásný muž zemříti bez ženy, když může obšťastniti naši dceru?" A jiní zase strkali mu dceru knížecí, neboť i oni by se tímto sňatkem povýšili. A tak říkal mu jeden: "Milý příteli, máš cti i jmění dosti a je nyní už na čase, abys za manželku pojal ženu, jež by nehleděla tě zbavit obojího." I odmítl nabídku tu, řka: "Nemůže to být, kolego, neboť mám povahu, která se k manželství nehodí, ba může je i zničiti! Miluji jiná kouzla a nemohu proto v manželství vejíti a štěstí své tak zahrabati."
Za nedlouho jiná příbuzná mnohou mu činila důtku a žádala jeho svatby. A řekl rytíř: "Nebudu se ženit. Jsem slavný v celém světě a nevezmu si proto obyčejnou ženu; jen potvora z Lochnesu byla by mne hodna
svou slávou. Přivezte živou z Lochnesu potvoru, s jinou se neožením."
"Řeč moje je ti zřejmě nemilá," pronesla ta jedovatá žena, "ale nedobře činíš!" I bylo pak ticho po pěšině a přišla noc a rytíři se chtělo spát a nařídil proto svému zbrojnoši, aby roznítil světlo a vyzval jej, aby ulehnul. A tak se také stalo.

Glosa 2. Tak si myslil autor tohoto listu, že bylo již ticho. Netušil totiž, že pod parkány vedla se příbuzenská debata o odporu rytířově k ženění. Jedovatá žena vedla slovo i pozornost a na konci nádvorního dýchánku, dívajíc se k rytířovu oknu, odrážejícímu se v měsíčním lesku proti temnotě dvora, pravila: "Vypátrám jeho zdráhání i jeho zájezdy." V tu dobu brejlatá sůva Fasolka nahlížela do ložnice rytířovy a velmi skuhrala. Přišla, viděla a povede k vítězství. Rozlétla se, aby v blízkém lese svolala poradu. Sny snášely se nad krajem.

List 10.

Jednou pravila rytířova láska: "Vím, drahý, že kormoucený a starostliv jsi. Chtěli by tě sezdati ve stav manželský. Pomni však, co by tě čekalo, vyhověl-li bys. V tom případě bylo by lépe bývalo, kdybychom se nebyli nikdy setkali." Řekl rytíř: "Nikdo mne nemůže k tomu donutiti.
Svůj slib chci dodržet. A řeknu svým známým, že stará se o mne bytost, již nemůže mi nižádná žena světa nahraditi." Pak modlili se, aby to všechno dobře dopadlo.

Glosa 3. A Pán Bůh na nebesích tak mu se snažil vyhověti, že alespoň na čas odvrátil nebezpečí číhající, jak v dalším čtení krásně se dočtete. —

E. Weingart 

O králi kajícníkovi

Mistru Jiřímu Karáskovi ze Lvovic

Kdysi žil na bohatém a krásném ostrově mladý král. Bydlil v paláci velikém jako město, jehož stropy pokrývaly zlaté desky, a zdi potažené napjatým hedvábím, šuměly při nejslabším vánku jako moře. Měl sto žen, po deseti z každého národa, nad kterým vládl, a dvě královny rodem, starší Suo, bílou a dobrou jako den, a mladší Duo, temnou a lstivou jako noc. Žádná z nich mu však nepovila syna. Proto chřadlo srdce mladého krále v nespokojenosti a vyjíždíval často na lov do pustin, provázen jen netečným průvodem. Spával pak na poduškách, rozložených ve vlhké trávě džungle, pod stanem z třikrát tkaného hedvábí.

Jedné noci však, když mladý král nemohl usnouti a vyšel ze stanu procházeti se ve slabé záři přibývajícího měsíce, zaslechl z dáli podivně sladký hlas flétny. Čarovná píseň ho vedla houštinami až na břeh skrytého jezera volavek. Tam uviděl mladý král hocha-pištce, oděného jen božskou krásou a věncem orosených lotosů, který seděl pod blahovičníkovým stromem a na svou flétnu hrál zvířatům z džungle, ležícím u jeho nohou. Srdce mladého krále zatoužilo po jinochu-pištci. Přistoupil blíže k němu a otázal se ho, zda by nezaměnil pustý břeh jezera za život v královském paláci a své němé posluchače za zástup tleskajících dvořanů. Hoch odložil s úsměvem svou flétnu od rtů a povstal, aby krále následoval.

Ještě téže noci se vydal král zpět do svého paláce, nebaže po jiné kořisti, krom té, která ověnčena lotosy, spočívala po jeho boku v suřikově červených nosítkách.

Po příjezdu shromáždil král všechny své dvořany a velitele stráží, dal z paláce povolati všechny své ženy a sedě uprostřed mezi bílou královnou Suo a černou královnou Duo, přikázal chlapci z džungle, aby zapískal na svou flétnu. Jen přiložil jinoch svou flétnu k ústům, oněměl pohrdavý zástup dvořanů, zmlkly i štěbetavé ženy královny i lstivá a zlá královna Duo a slzy stesku zkropily při čarovné písni flétny bílé tváře dobré královny Suo. Dávno již jinoch odložil flétnu a dav setrvával dosud v mlčení. Teprve pak propukl jásot a hřímavý potlesk, tak bouřlivý, že se drobné sošky bohů střemhlav kácely z balustrád, že tisíce denních i nočních ptáků vzlétlo poplašeně nad zahrady. Všichni rádcové a velitelé stráží prohlašovali, že neslyšeli dosud takové písně. Král sám strhl z ramen plášť z nejčistšího hedvábí, sepjatý sponami z perel a rubínů a zahalil jím tělo jinocha z džungle. Pak ho pojal za ruku a odvedl ho do své ložnice, kde spal jen on sám na poduškách s vetkanými příběhy ze života bohů.

Den po dni míjel a mladý král se nemohl nasytiti lásky svého miláčka. Bílá královna Suo se ve svém dobrém srdci radovala z králova štěstí, ale temné královně Duo byl jinoch z džungle trnem v oku. Povolala proto potají na svůj dvůr všechny proslulé hádače a kouzelníky a dlouho se s nimi radila. Pak chodila tři dny palácem lstivě se usmívajíc. Čtvrtého dne předstoupila před krále a pravila:

"Ať ochraňují bohové světlo mých zřítelnic! Snila jsem dnešní noci zlý sen, veliký králi. Viděla jsem strom tvého života, ale červ seděl u jeho kořenů a hlodal. Tím červem je tulák z džungle. Zapuď jej a rozkvete strom tvého života."

Král se velmi pohněval touto řečí a kázal Duo, aby odstoupila. Odešla s hněvem v srdci.

Té noci však králův miláček na smrt onemocněl. Mladý král seděl u jeho lože a svíraje v rukou jinochovu dlaň šeptal:

"Řekni mi, slunce mého života, co ti navrátí zdraví a sílu?"

"Uzdravím se, můj pane, vejdeš-li nyní po třikráte ke královně Suo," říkal chlapec. Král vyhověl jeho přání a po tři noci navštívil královnu Suo. Čtvrté noci se k němu jinoch navrátil zdravý a silný, jako když ho král spatřil za přibývajícího měsíce. Mladý král se velice zaradoval a zaradovala se i královna Suo, neboť poznala, že počala z krále a bohové vydali věštbu, že porodí dědice.

Sotva o tom zvěděla lstivá královna Duo, hned kázala potají povolati kouzelníky až z pevniny a dlouho se s nimi radila ve svých komnatách. Pak chodila tři dny palácem lstivě se usmívajíc a čtvrtého dne vešla ke králi a pravila:

"Nechť chrání bohové lásku mého života." Král jí laskavě pokynul, aby jen přistoupila.

"Bohové jsou mi nakloněni, královno. Dopřáli mi poznati slast lásky a záhy mám pocítiti i pýchu otcovství."

Tu se však královna Duo posupně zasmála:

"Běda, králi," zvolala, "jsi příliš lehkověrný! Jak víš, že královna Suo počala vskutku z tebe, a že její syn nebude synem tuláka z džungle?"

Král se velice rozhněval touto řečí a popuzen jí přikázal, aby odešla. Odstoupila od něho s nenávistí v srdci.

Když dohasínal srpek měsíce na hlubokém nebi nad královými zahradami, přepadla opět jeho miláčka zlá a záludná nemoc, proti které nic nepomáhaly ani léky, ani zaklínání. Jinoch ležel bled a umírající na svém lůžku z lotosového hedvábí. A tu předstoupila před krále lstivá královna Duo a pravila mu:

"Mír a pokoj tvému srdci, veliký králi. Povolala jsem čínského čaroděje, jenž jediný je s to vrátiti život chlapci z džungle. Smí předstoupiti před tvou tvář?"

Král se velice potěšil, když slyšel Duo takto promluviti a ihned přikázal, aby k němu povolali čínského kouzelníka.

Číňan byl stařec dozajista stoletý, tak strašného vzhledu, že i krále pojala hrůza, když popatřil v jeho tvář nestvůrnou jako masky zlých duchů a uzřel jeho nehty, sahající až ke kolenům a křivé jako dravčí spár. Kouzelník se hluboce uklonil před králem a zamumlal:

"Pokoj tvému ctihodnému srdci, vládče živých. Nepřináším ti dobré zprávy. Je psáno v knize tvého života, že zemřeš tím, v čem budeš spatřovati tvůj život."

"Nepřeji si naslouchati věštbám." Řekl král, když přemohl hrůzu a odpor. "Povolal jsem tě, abys uzdravil mého miláčka a vrátil tak klid mému srdci."

"Nechť bohové dají prohlédnouti tvým zaslepeným očím, veliký králi. Žádáš si vlastní své smrti, chceš-li, aby uzdraven byl hoch. Neboť nemiluješ lidskou bytost, můj vznešený pane. Tvůj miláček je mrtvý, jenž se o každém novoluní živí krví těch, které svede svou krásou a mládím. Chceš-li zachrániti svůj ctihodný život, pak ustřihni v noci jednu jeho kadeř a upír pozbyde nad tebou moci a vrátí se tam, odkud přišel."

Král se velmi poděsil slovy čínského čaroděje a propustil ho hluboce zarmoucen ve svém srdci. V noci pak učinil, co mu kázal důvěrník královny Duo. Hoch z džungle byl velmi chorý a brzy usnul tak hluboce, že necítil, když mu král ustřihl jednu kadeř a ukryl ji pod podušku.

A bylo ráno. Bílí pávi se procházeli po stříbrem dlážděném nádvoří, denní květiny se rozevíraly v opojné vůni a bílí sloni královi troubili fanfáry přicházejícímu slunci. Mladý král procitl a zvědavě pohlédl tam, kde po jeho boku spával noc co noc jinoch z džungle. Místo bylo však prázdné. A tu se král polekal a sáhl pod podušku pro ukrytou kadeř. Byla tam dosud, ale byla to jen hrst stříbrných vláken, tak jemných jak měsíční pásmo, jež bledla a rozplývala se, jak přibývalo slunečního světla. A tu pochopil mladý král, že jeho miláčkem byl sám měsíční bůh, kterého navždy zapudil svou nedůvěrou, a jeho srdce se tím k smrti zarmoutilo.

Odevzdal pak správu říše svým rádcům, rozloučil se s dobrou královnou Suo a odešel hluboko do džungle, pokryt hrubým rouchem kajícníka.

Neboť není na světě většího hříchu nad ten, urazí-li kdo lásku.

P. Vlk 

Nářek Davidův

Vyprahlá poušť srdce mé. Sálající země nenalézala vláhy pod žhoucími paprsky životadárného slunce, slunce ničivého. Prsť dychtivá vláhy. Nekonečný žár! Nekonečná poušť, prázdno bez cíle! Spálený obzor a stejný za dnem ubíhal den a nekonečné oči žhavých tužeb a smutku mého srdce. Vyprahlá poušť mé lásky!

Pak přišel den, kdy samum bouřlivý směr přivalil lásku a svěžest dne, v praskající kůži vyprahlého nitra sálalo vše rozkoší plodivého deště, bouře, jež zmítala mnou, bouře, jež mne schvátila, když tebe jsem poznal, Jonato, synu Saulův, dítě královské.

Zvěst odvahy tvé došla mého sluchu, když v harfu jsem hrál před králem Saulem, v síni zlaté, brázděné sloupovím, já, syn národa pastevců v síních královských, David, pomazaný Páně.

Dívky šly horizontem mé lásky, když jsem tě poznal, Jonato, a získal jsi touhy mé a srdce a nenávist se mnou jsi přijal od otce svého Saula, jenž rovněž mne miloval, chtěje být v lásce mé. Goliáš v údolí Elah padl mou chytrostí a věřil jsem, že nejžádoucnější přišla chvíle života. Pak uzřel jsem tebe a spojila se duše má s duší královskou a více než sebe miloval jsem tebe, Jonato, a úmluva věčné věrnosti byla psána naší krví a zbavil ses pláště i roucha svého do nahoty své a oblékl jsi mi látky své i meč a s lučištěm stříbrný pás. A štěstí mne drželo objetím v ten den!

A nenávist pak měl ke mně Saul, otec tvůj pro slávu mou i lásku k synovi jeho. Přišel jsi ke mně, abys mi řekl, že zabít chce mne král Israele, abys mne varoval před jeho zbraní v úkrytech louboví zahrady vládcovy, snažil ses ulíti hněv svého otce a srdce jeho napojiti čistotou citů. Marně jsi prosil, oklamal nás král přetvářkou svou a kopí mělo ukončit s písní i život můj.

A přísahou jsme sobě se zavázali v lásce vzájemné, neb milovali jsme se a nenáviděl tě horoucněji Saul a v kleté zlobě hlásal svým slovem, že zvolil jsi mne k hanbě matky své. Tak říkal otec můj, když lásku svou nemohl jsem jemu dát.

Milovali jsme se, syn králův a pastýřův, odlišní v citech svých a víře v svět, věříce sobě a všemu tím, nad celý svět bylo nám přátelství, viděl jsem stále jen tebe ve svých snech, v horečce vysněných nocí a šílených představách, byl jediným cílem mých snů cit k tobě a druhým, menším však, koruna královská.

Polibky stvrdily přísahu naší a svědkem její věrnosti byl Bůh, a byla učiněna mezi námi na věky a trest měl padnout mezi semeno mé či sémě tvé, Jonato, synu královský. A v noci hvězdaté, stříbrné láskou a štěstím i v očích tvých stal jsem se králem Israele a v očích mých byl jsi králem srdce mého, králem vyšším, neb milovaným, králem mé lásky, jíž otrokyněmi toliko jsou ženy mé, lstivá sestra tvá Míkol, nenávistí hořící Abigail a z Jezrel Achinoam opojného těla.

Proč jsme se ještě více nepoznali, Jonato? Je mrzák syn tvůj Mefiboset, mrzák a vyvrhel proti zákonu Mojžíšovu, duše tvá byla stvořena k lásce, ale syn neměl být účelem tvého žití, dost byl by jsi učilnil pro život svůj, kdyby jen láska ke mně zůstala dědictvím památky tvé. Ne, Mefiboset neměl být dítětem tvým, neměls mít dítě, nikdy jej nechci zřít, hrozný obraz tvé krásy, hrůzu pekel, zmetka kulhavého, jenž ničil by vzpomínku na štíhlé tvé tělo, třpytivé oči kouzelných pohledů a hebké kadeře královských vlasů. Ty neměl jsi mít syna a nikdo z rodu, jenž stejnou a pouze tou se chvěje láskou.

Ležíš před strmými skalami Gelboe, proboden filištínskými meči, mrtvý muž, na věky mrtvý jsi přišel, abys zničil mé štěstí, mou radost z vízězství, radost jsoucnosti. Koráb mého štěstí tone v moři širého zoufalství, klesám pod šedivou masou všednosti, lhostejnosti a zášti! Dech přestal býti tvým poslem a smrt ti přinesla alespoň část štěstí. Snad nevíš-li již nic, necítíš-li již nic, pak nemáš bolu, neznáš mé strasti a břímě zoufalství, jež drtí mne pod silou svou.

Nebudu hlásat v Gat, ani v ulicích Aškalsu nepůjde zvěst, aby se neveselily dcery Filištínských; prokletá buď hora Gelboe, bez rosy, deště budiž po všechny časy místo tvé smrti, místo mého žalu

Jonato, bratře, slyšíš můj pláč? Vítězné zpěvy Israele zaznívají do mého nářku, můj sluch slyší jen zvuky okolních krajů, ale srdce mé slyší nářek tvůj, Jonato, nade vše milovaný a nade vše milující.

Dcery Israele, plačte se mnou, neb umřel, jenž jediný byl mezi lidmi láskou svou. Bolest nad ztrátou svou pohřbí mne. Jonato, miloval jsem tě velice a nad milost ženských mi byla mi láska tvá. Zvítězil Israel, stal jsem se králem, zahynuls, Jonato! Vím, nezahyne nikdy Israel, člověk David stal se jen králem Davidem, ale nebude nikdy již Jonaty, lásky mé. Po boku otce svého Saula sladce spi, Jonato, a zazněte hymny a písně k oslavě tvé, hudba k památce tvé, smutečním tancem dávejte balsám srdci mému. Navěky budeš žít ve mně, Jonato!

Eva Frejavillová 

Nedorozumění

První je blondýna, její zelené oči jsou téměř příliš velké, má krátké vlasy, drobné nohy a dlouhou ruku; její šat je bledě zelený jako její zorničky, je sama, úplně sama, zcela isolovaná v této hotelové halle.

Druhá je také světlovlasá, poněkud tmavšího odstínu. Má skulpturálnější postavu, oči kaštanové barvy, svalnaté paže. Kolem ní je tlupa přátel, s nimiž se ustavičně směje, sypajíc při tom z roztržitosti cigaretový popel na koberec. Požádala o revue. Na ni upřené zelené oči ji nutí pozvednout hlavu.

Ví již, kdo může býti tato žena ztracená v měděné lenošce, jaký je její hlas, jaké prádlo nosí, odkud přichází a kam půjde, až tu skončí svůj pobyt. Dozajista není samotná. Očekává asi muže. Milence, snoubence, kdož ví? Možná manžela, spíše však milence, který má dojista hnědé vlasy, bílé zuby a nepříliš pěkný vůz. Který dovede hovořiti o všem, ale povrchně, bez hloubky a jemuž ona se svýma zelenýma, příliš velkýma očima, svým drobným tělem, jistě naslouchá bez přesvědčení a tváří se, jako by se mu podivovala.

Nazítří. Čajový salonek. Stlačené stolky. Slyšíme hlasy za hlukem šálků na talířcích.

"Pardon, madame, mohu si vzít cukřenku z vašeho stolu? Zde se tak pomalu obsluhuje."

"Zajisté."

"Myslím, že bydlíme v témž hotelu?"

"Le Plaza?"

"Ano."

"Viděla jsem vás včera v halle. Měla jste zelené šaty."

"Ah!"

Hovoří spolu popíjejíce čaj. Ta, jež se dívá, aniž vidí a odpovídá, aniž poslouchá, je hezká a hlavně zvláštní. Ta, jež se smála v halle se svými přáteli, sedí nyní sama u jejího stolu. Říká si: Je hloupé, sedí-li takto tváří v tvář dvě cizinky, neznající svých jmen, jež teď hovoří jako dvě přítelkyně.

"Máte vůz?"

"Nikoliv."

"Já ho již také nemám. Vrátíte-li se do hotelu, použijte mého taxi.

Po třech dnech. Před zdviží, na kterou zvonily a jež nesjíždí.

"Dobrý den, madame."

"Dobrý den, madame."

"Stále velmi rozkošná."

"Oh."

"Budete tu dlouho?"

"Nevím…, několik dní."

"Máte velmi dlouhé brvy a já mám úžasně ráda přípravek, který na ně nanášíte."

"Opravdu? Je velmi dobrý a nebije do očí. Koupila jsem si v Londýně několik krabiček. Přijďte po obědě ke mně do pokoje. Dám vám jednu. Bydlím v čísle 302, třetí poschodí."

"Zdviž přijela."

"Nastupte."

"Prosím."

V jejím pokoji po obědě. Bude na ni čekati v růžových nedbalkách (jistě v růžových), se svýma krásnýma nohama, svýma zelenýma očima o dlouhých brvách, se svými vlasy a hlasem právě takovým, jaký si představovala toho dne, kdy ji spatřila v halle, záhadná, indiferentní, osamělá.

Deset hodin, dlouhá, šedá chodba, uzavřena na jednom konci, s dveřmi navlas podobnými, úplně podobnými a s číslem 302. Slyší z vnitra její kroky, její lehké, hluché kroky

Otvírá dveře.

"Pojďte dál, madame!"

"Postavila jsem na čaj, budete jej píti?"

"Děkuji." (Čas míjí v prázdném hovoru.)

"Jste provdána?"

"Rozvedená."

"Vy tu na někoho čekáte, pravda?"

"Ano, na někoho, kdo mě autem odveze do Španělska."

"Je to někdo, pro koho jste se nechala rozvésti?"

"Skoro."

Udělá rozkošně rozčarovaný obličej. Ano, je to tak, ona někoho očekává. (Svého milence. Snědého. S bílými zuby a s vozem.)

"Zde je líčidlo. Chtěla jsem vám ho dáti více, ale mám už poslední krabičku."

"Děkuji vám, je to od vás velice roztomilé."

"Dobrý večer."

"Dobrý večer."

Je opět na šedivé chodbě. Dveře se zavřely. A to je vše.

Konečně přišel někdo pro mladou ženu se světle zelenýma očima.

Jednoho dne sestoupila do hally v béžovém plášti se svými zavazadly.

Kdosi jí doprovázel. Ale nebyl to muž. Byla to žena ve smokingu, nízkých střevících, sportovního vzhledu, s vlasy chlapecky ostříhanými. Její vůz, dlouhý, dvousedadlový Auburn, čekal před vchodem.

Dole druhá žena, světlovlasá s kaštanovýma očima, přebíhala řádky žurnálů všech zemí, kouříc cigarety, jejichž smotky házela kolem sebe. Viděla ji, jak se vzdaluje se svou přítelkyní. Její zavazadla, její nepřítomný pohled a trochu se trápila. Trochu litovala – jen trochu – téměř vůbec ne.

Překlad E. W. 

Povídky pro ženy

Helena Ronovská 

Výhra

Míla prudce přiklekne na cestovní kufřík, stlačí právě naplněný obsah, zavře zámek a- hotovo. Kufřík přistrčí ke zdi, zatočí elektrickým vypínačem, sedne ke stolu a píše:

Slečno doktore,

řekla jste mi před několika dny, že jsem už zdravá a lékaři mne propustí už domů. Řekla jste mi to chladně, bez zájmu, běžně jako každému jinému pacientovi. Byla to tedy asi má domýšlivost, která mi šeptala, že se o mě více staráte než o druhé nemocné, byla to tedy má domýšlivost, která propůjčovala našim krátkým vycházkám do hor osobní kouzlo, která dávala mi věřit, že Váš úsměv, Váš krásný úsměv je určen pro mě, která tušila ve Vašem přitažlivém pohledu, zahaleném v sklopení dlouhých řas, otázku. Neopravňovala mou domýšlivost délka času mně věnovaného a pečlivě měřeného s délkou času darovaného ostatním nemocným? Či měl pro všechny Váš hlas tlumený, teplý nádech záhadného vyzvání ke vstupu a cestování v říši opojení? Znal jej i Váš pan kolega, s kterým jste chodívala na daleké túry do hor, podléhal mu i on tam vysoko na zelených pláních s přikrčenou klečí? I jemu patřil Váš úsměv přivřených očí?

A přece – Nebyl čas lékařské prohlídky, když v nemocničním pokoji sanatoria bylo večer ticho, šeřilo se, jen vzdálený štěkot dolehl, nebyl čas lékařské prohlídky a slečna doktor přicházela pečlivě přikrýt pacientku. Bylo to jen náhodou? Bylo to jen náhodou, že jednou spočinula Vaše ruka na ruce mé, zdržela se na ní hřejivě a magnetickým proudem tak zachvátila celé naše bytosti? Stoprocentní Vaši odpověď nemám, proto píši. Aby láska neumírala jen tak na nedorozumění.

Nejistota, tápání. Ve Vašem klima, vytvořeném silnou osobností, bylo plno slunce, dalo mi vyrůst k plnému uvědomění, zahodila jsem starou skutečnost a našla novou, starý pocit osamocení zmizel.

Těch několik dní, od kdy jste mi chladně sdělila můj odjezd a návrat ke studiím, nespím. Snadněji, ano snadněji, než Vaši kolegové stavěli diagnosu mým plicím, snadněji a rychleji byste teď postavila diagnosu mému nemocnému srdci.

Byla to všechno jen náhoda? Pak na mne zapomeňte. A nebyla-li? Odjíždím domů zítra, v den Vašeho volna. Ošetřovatelka Štefa, já a kufr vyrazíme v osm hodin k vlaku.

Vaše Míla.

P. S. Čekám. Nejistota je strašná, ale čekám.

Zalepila obálku, ošetřovatelka Štefa, až přijde naposledy měřit teplotu, zaskočí s dopisem k doktoru Prokopové.

U otevřeného okna, pod kterým svatojánský bez žene do pupenců, vdychla vzrušující sílu jara a ulehla. Únava z nejistoty, váhání, rozrušení a silného jarního vzduchu zavřela jí hned víčka ke spánku.

Probouzí jí stisknutí kliky dveří. Má horečky a jdou jí měřit teplotu? Nebo jí burcují k vstávání k vlaku? Přišla pošta, nebo snad je čas lékařské prohlídky, že doktor Prokopová vstupuje?

Najednou se ze spánku probere docela. Už ví, kdo se těsně nad ní sklání, už ví, kdo jí prudce a horce líbá. Už ví.

L. Řehořová 

Dvě lásky

Mina si našla byt u vdovy se dvěma odrostlejšími dcerkami a žila svým životem – ráno odcházela za zaměstnáním a vracela se až pozdě večer. Doma jí nic nepoutalo, a proto snažila se zahnat chmury ve své duši jednak prací, jednak společností. Jejích 22 let příliš na ni doléhalo – život hlásil se ke svým právům a nemilosrdně Minu žádal, aby se postarala o jeho náplň. Zoufale se bránila rozmluvě sama se sebou, a proto hledala společnost, aby ohlušila hlasy svého vlastního JÁ – A zatím vedle ní rostla veliká láska k ní …

Šestnáctiletá Evža její bytné nespala, pokud neuslyšela, že za Minou zapadly dveře jejího pokoje a pak nutila si sny o ní a mučila svou hlavičku nekonečnými sny o lásce, zatímco Mina nedbale chodila kolem té štíhlé postavy, naplněné životem jen pro ni. Byla hluchá ke všem projevům, skrblila na každé větě něžnějším slovíčkem a přece láska Evžina k ní rostla do nekonečně možných rozměrů. Snad si to vše Mina neuvědomovala, snad to vědět nechtěla, snad k ní nic necítila. Bála se těch 16 let a téměř násilím ubíjela v sobě každou myšlenku na Evžu. Netušila, že po odchodu z bytu Evža přichází tam, aby dýchala její vzduch, aby zlíbala dosud vlažný polštář, že otvírá skříň, aby tiskla k sobě aspoň její šaty a vdechovala zbytky parfumu jejího těla.

A zatím srdce i duše Miny hladovělo a křičelo přímo po lásce – po stisku, polibku, objetí. Její zdravé zuby často zatínaly se v sebe, ruce chytaly horkou hlavu a tichým pokojíkem rozléhaly se steny nesplněné touhy.

Až přece osud byl k Mině příznivější a dopřál jí prvního poznání. Sedla do rychlíku a ujížděla kamsi k Šumavě, aby napojila své žíznivé srdce. Zamilovala se.

Přijela domů zdrcena steskem, hledala samotu, vyhýbala se dříve vyhledávané společnosti a přímo ji rozčilovaly návštěvy Evži. Ve třech dnech si našla jiný byt, samostatný, aby se mohla nerušeně věnovati vzpomínkám. Denně psala dlouhé dopisy – smutné a přece šťastné, posílala pozdravy k Šumavě, kde vše vděčně příjímala její Polda. Vzdálenost mezi nimi znemožňovala častější návštěvy – dlouhá nedělní odpoledne byla pro obě mukami. Mina přijela ještě dvakrát a pak Polda octla se najednou v jejím milém a útulném pokojíku.

Uplynula doba jejího pobytu a Polda již srovnala si věci do malého cestovního kufříku, když kdosi zazvonil. Mina otevřela a tu se octly tváří v tvář Mina, Evža, Polda. Slaboučké tílko Evžino se zachvělo, oči nevinně, teskně kladly mezi ně veliký otazník, dvě velké slzy rozlívaly se do řas a Evža chystala se hned k odchodu.

Nepustily jí, ale vzaly za ruce a odvedly do pokoje, kde bylo Evži teprve zoufale. Její veliké oči bloudily zmateně z předmětu na předmět, slaboučké prstíčky chvěly se jako drobné lístky fialky. Najednou, jako by v sobě něco zlomila, podívala se na Poldu a začaly rozumný, klidný hovor.

Rozešly se. Iva běžela domů, Poldu unášel vlak k smutným lesům šumavským, zatímco Mina zapadala se svou kombinovanou bolestí do starých chmur. Polda bojovala v sobě tuhý boj. Přijela zdrcená a kladla si sama před sebe otázku, jak se zachovat dál. Nerada by byla příčinou zklamání a bolesti mladého života, neboť viděla před sebou hrozné odhodlání a následky nedostižné lásky Evžiny. --- A co Mina? Zdálo se jí, že nějak změkla k Evže, snad i ona sama v sobě bojuje a vžívá se do situace Evžiny …

Polda umínila si ponechati Minu v klidu, aby mohla uvažovati a učiniti konečné vyúčtování se svým svědomím i srdcem.

A doufají všechny tři, neboť láska žije věčně v nadějích, a buď odstoupí nejsilnější z nich, zvítězí cit a svědomí, anebo zvítězí láska a musí odejít nejslabší …

Lída Merlínová 

Hemfry

Dny stejné svými událostmi ubíhaly jeho beznadějným, neradostným životem s ubíjející přesností. Vše bylo tak zoufale nudné, jako jeho plavé kadeře, které mu spadaly do čela a jichž každá kudrna měla vždy své nezměnitelné místo.

Dopoledne zeměpis, latina, matematika, po druhé snídani řečtina, dějepis a francouzská konverzace, pak – bylo-li hezky – vyjížďka a lunch. Konečně kreslení a měřičství. Následovalo souper před malou procházkou lesem k oboře. Tím končil jeho den.

Princi Hemfrymu bylo 15 let. Se svými vznešenými rodiči se stýkal pouze u stolu a jeho jediným společníkem byl vychovatel, studený a nevlídný Angličan, omrzelý lidmi, životem i službou.

Zdálo se, jakoby princ Hemfry nebyl nikdy dítětem, jakoby se dospělým již narodil. Jeho úzké mlčenlivé rty neznaly smíchu, jeho křehké tělo prudšího pohybu. Jeho uzavřená, osamocená duše nepodléhala záchvatům sdílnosti. Odměřeným krokem procházíval řadou šerých, úctu vzbuzujících komnat starého zámku, podobaje se ve svém aksamitovém kabátku a plavých kadeřích krásným pážatům na starých obrazech, visících na chodbách, před nimiž často stál v hlubokém rozjímání.

Nikdo se o něj nestaral … Nikoho nezajímalo, jaké myšlenky rodí se za tím chorobně bílým, vážným čelem, v obličeji tak ušlechtilém, útlém, nehybném, že se zdál jakoby vyřezán ze staré sloně. Byl-li nehybný jeho obličej a mrtvé jeho rysy, žili zato jeho oči horečným a intensivním životem melancholického, překultivovaného a přecitlivělého snílka … Ale Hemry byl plachý jako laň a klopil je jako provinilec …

Hemfry byl nevýslovně smutný a osamělý.

Než nic netrvá věčně. Ani smutek a osamělost Hemfryho. Neboť malý princ si našel přítele … Potkal ho jednou na své zádumčivé cestě lesem k oboře kolem rybníka. Jak rád na to Hemfry vzpomínal. Bylo již šero. Hladina rybníka se jemně šeřila. Kdosi v něm ploval. Hemfry na něj pohlížel z dálky, jak doplaval, jak vystoupil na břeh … Mladý muž. Hoch vlastně ještě! Hemfrymu se zatajil dech. Magicky bílý v nastávajícím šeru, magicky krásný se svým štíhlým tělem, útlým v pase a v bocích, a širokým v ramenou … Hemfry se musel opříti o strom.

Když se procházíval chodbami starého zámku a sníval nesmyslné a šílené sny před obrazy krásných pážat z minulého století, vždy jej přemáhalo toto bolestné vzrušení, které přicházela jako závrať a činilo ho slabým až k slzám, až k omdlení. Ve svých představách mluvíval s těmi krásnými hochy, dotýkal se jich, žil s nimi. Ale co to bylo vše proti skutečnosti! Proti skutečnosti, která zde stála jako oživená socha krásy!

ON byl udýchán. Ploval příliš rychle. Nyní se protáhl jako mladý pardál a ulehl do trávy. O čem asi přemýšlel, tak sám, tváří v tvář rozkvetlé luně, se stádem chvějících hvězd?!

Hemfry vystoupil ze své skrýše. Aniž si to jasně uvědomoval, blížil se k němu jako hypnotizován, tiše a se zatajeným dechem, jakoby se bál, že ten zázrak bílého jinošství, odpočívající klidně v trávě a pod hvězdami, zmizí jako přelud. Ale nezmizel. Ležel stále, dýchající, žijící a se zavřenýma očima. Tak se k němu tiše a neslyšně přiblížil Hemfry a snesl se vedle něj na kolena.

A pojednou neznámý k němu obrátil oči, velké a černé. A ku podivu: nezdálo se, že by byl příliš překvapen princovým zjevením.

"Princi!" pronesl tiše a jakoby ze sna.

"Princi!" opakoval, a teprve nyní byl v jeho šepotu obsažen úžas nad tím, že tato bytost, utkaná z křehkosti a plavosti, není snem.

"Princi …" pronesl po třetí a vymrštiv se, dotkl se jeho hrudi v hedvábné košili.

Uprostřed spící přírody, uprostřed liduprázdného kraje u velkého rybníka, pozdě večer, v létě a pod hvězdami, byli jen oni dva … Jeden silný a snědý, a druhý něžný a bíle oblečen, klečící na kolenou před touto žijící sochou krásy. Vzali se bezděčným pohybem za ruce. Ty jedny dlaně byly veliké a ztvrdlé těžkou prací; ty druhé byly útlé a hedvábné, ruce aristokrata. A najednou ten silnější vztáhl své ocelové paže po tom bílém a pasivně vyčkávajícím. Strhl ho k sobě … A Hemfry, něžná oběť své podivné vášně, bez výkřiku a bez jediného protestu nechal se strhnouti, a pasivní a sláb, vzdal se jeho dravým polibkům, jako rozkvetlý květ lotosu utržení.

O hodinu později, Hemfry, podpírán svým přítelem, ubíral se lesem k zámku. Domů … Nohy mu vypovídaly, hlas selhával, plavá královská hlava spočívala oddaně na rameni mladého vesničana. Klesal sladkou únavou z ohromujícího štěstí. A tu jej mladý a silný jinoch vzal do svých rukou a nesl jako drahocenný předmět, se zbožnou posvátností, jako kněz hostii v tabernaculu. Hemfryho křehké a zesláblé ruce se vztahovaly k jeho šíji, zatímco žíznivě naslouchal jeho vyprávění …

"Snil jsem o tobě, princi – o tvé něžné, smutné tváři, o tvých rukách bílých a květinových, které bych byl chtěl líbat, o tvých zlatých kadeřích, do kterých bych chtěl zabořit celou svou tvář – o tvém štíhlém těle, které bych chtěl takto hýčkat ve svých loktech po celý život. Snil jsem o tobě, princi, v horkých červencových nocích, kdy jsem ležel na seně a ani těžká práce dne v polích mi nedala spát touhou po tobě. A tys přišel … Bůh mi tě dal, princi!"

U zámku se zastavili.

Hoch čekal v němé, zoufalé výzvě a Hemfry na tuto výzvu odpověděl posledním polibkem a rozmachem paží. I slovy, které slibovaly:

"Přijdu!"

A Hemfry přišel příští i všechny následující dny. Za šera, v lese, ruku v ruce, srdce na srdci, ústa na ústech.

Činili si vzájemně pošetilé přísahy.

"Ve vesnici je tolik krásných žen …"

"Nikdy jsem žádnou nepolíbil a nikdy žádnou nepolíbím. Jen tebe, můj princi!"

"Ožení tě!"

"Nemohou proti mé vůli … ale ty můžeš odejet na cesty!"

"Nikdy bez tebe!"

"Jsem jen prostý hoch."

"Jsi tím, koho miluji."

Někdy již hvězdy dlouho stály na obloze a ti dva se stále ještě nemohli rozloučiti. Někdy slyšeli lesem pronikavý hlas Angličanův:

"Hemfry! Kde vězíte, Hemfry!"

Ale slunce zvolna chladlo, deště přivábily podzim a stromy v lese prohýbaly se pod nárazy větru. Ti dva se k sobě tiskli vášnivěji a zoufaleji, než kdy před tím.

Na zámku bylo smutněji. Princ onemocněl. Jednou se nachladil v lese. Lékaři měli bezradné obličeje.

Hemfrymu zežloutly tváře a tělo se ztrácelo v hedvábných pokrývkách. Ve dne jej sužovaly mdloby, v noci horečky, pot a kašel.

Nadarmo prosil matku, aby mu zavolala jeho přítele z vesnice.

"Takového skotáka k nám do zámku? A dokonce k vám do ložnice? Jaké to máte absurdní a plebejské choutky, Hemfry?! No, my dear! Až se uzdravíte, pojedete k moři."

A opět bylo veselo. Celá vesnice se přes noc rozzářila pod stříbrným, sněžným příkrovem a z chaloupek jako zázrakem se vyrojil houf šťastných dětí. Zamrzlý rybník zval ku hrám na ledě.

Jen Hemfry nevěděl nic o té bílé radosti.

Sám, jako vždy, uprostřed šeré a vesničanům uzavřené kapli spal svůj věčný sen malý smutný princ Hemfry, poslední naděje a výhonek starého anglického rodu.

Ráno, v den pohřbu, nalezli mladého vesničana zmrzlého před zavřenými dveřmi zámecké kaple ---- 

Ivan Horný 

Gotika

Stavitel vyšel na věž. Trčela k modrému nebi jako prst, hrozící oblakům. Zasmál se. Dole, když dílnou procházel, mrazil svým studeným pohledem dělníky. "Věž musí, za cenu života, být dostavěna!" rozkřikl se směrem k lešení, kde houpal se mladý jeho synek. Stačilo sklouznouti, aby se rozdrtil na dlažbě náměstí. První chmýří olemovalo jeho ret, ale oko měl ještě vyhaslé, nebylo v něm potuchy o lásce; nepotkal ji. Otec opakoval větu: "Jiří, slyšíš? Věž musí být dostavěna i za cenu života." Dole se ustrašeně podívali nahoru. Kameník zase šílí. Věž spadne každým okamžikem, vždyť nemůže tak vysoko vyzvednout tisíce kamenných krajek, soch a lomenic. "Zřítí se…" říkali dělníci.

Kardinál přišel v malém průvodu, aby shlédl práci. Požehnal klečícím dělníkům a usmál se na kameníka. "Mistře, povolali jsme vás z jihu na sever. Vaše krev, prudká jako jarní bouře, nám zaručuje, že skvost dokončíte."

Za kopci zahučela ozvěna bouře. Mraky se valily. Nové, poslední kameny nebyly ještě zaschlé. Kříž nebyl upevněn. Nastal zmatek. Bouře dnes je neštěstím.

V průvodu kardinálově vešel mladý novosvěcenec. Vysoký, krásný, jako pohanský bůh. Pohledem zavadil o synka stavitelova, který sesouval se po dlouhém provazci s věže.

Zatajil se mu dech. Opomněl podepříti starého velekněze, málem by vykřikl, když uviděl proti sobě ztepilého chlapce, Jiříka. Kardinál podává ruku k políbení, žehná.

Oči obou chlapců se střetly. Zůstali přimrazeni. Nebyly schopni promluviti. Kardinál malinko se pousmál. Porozuměl. Vzpomenul si na svoje mládí a malá kapička krve objevila se pod zubem, jak stiskl rty. Zabolela duše.

Jirka se přiblížil k průvodu. Bouře se přihnala.

"Jirko, Synu můj, mám divné tušení. Pojď, slíbíš mně, že sám dostavíš chrám, když mě odvolal Bůh."

"Slibujeme …"

"Kdo?"

"Také já; jsem mladý a chci jít životem vedle vašeho syna. On stavitel, já kněz. Půjdeš se mnou, Jirko?"

Jejich ruce se stiskly. Křeč, mluvící víc, než slova, rozkoš prvého doteku, v němž se vychutnají nejkrásnější chvíle lásky.

"Já tě miluji, Jirko!"

Ruměnec zatemnil tváře kněze.

Bouře se přihnala. Všichni odešli. Stavitel poslední. Udeřil blesk. Kamenný kříž se zakymácel, jedno rameno se oddělilo a spadlo dolů. Srazilo stavitele.

"Bože, Jirko …!"

Více nevydaly jeho rty.

Zemřel. V téže chvíli, tisíc kroků od chrámu, v malé cele, sevřel Jirka v náruč novosvěcence.

"Bože můj, nemám síly, abych zapřel lásku k tobě. Musím tě mít rád, celé nitro, duše, jediný oheň; dusím se štěstím."

Ruce poznaly rozkoš doteku.

"Bože, Jirko," řekl mladý kněz.

Z nádvoří odnášeli mrtvého. Jakoby prokletí, sraženi hrůzou, zděšeni k smrti, drželi se oba chlapci v náručí, když se dozvěděli … Trest boží?

"Proč nás, Bože, trestáš? Tys nás stvořil, tys nám vdechnul duši, tys nám přikázal milovat. Hřešíme?"

"Ne, ne, tak krutý nejsi. Jsi láskou, nejvyšší, nejdokonalejší, jsi naší útěchou. Jistěže ne ty, ale osud jej zabil. Odpusť. Nevěříme v tvůj hněv, a nemůžeme se zbaviti své lásky. Tisíc dnů zasvětím u oltáře, abych tě usmířil, jestliže se hněváš. Ale Jirky se nevzdám!"

Zhrouceni klečí na novém kameni. Pod ním leží stavitel.

Přísahají: "Chrám dostavíme, štěstí rozesejeme všem, kdož přijdou k nám, ale my dva nikdy se nezradíme … slyšíš, tatíku?"

Eduard Weingart 

Večer v Sogdianě

Den jako rozteklý kov a po něm tíživý a dusný soumrak. Daleko, daleko je Makedonie a v Pelle právě dokvétají růže. Srdce všech zmáhá dálka. Tupě civí vojáci před svými stany, druh míjí druha, nepohlédna mu do očí, v nichž ve všech se zračí úzkost a nejistota. Jako by je se všech stran obklíčila a zajala ne horda divých barbarských kmenů, ale sama jejich podivná země, žíznivá Sogdiana, chlemtající stejně žádostivě krev vlastních synů i vetřelců z Makedonie. Země, jako veliká hliněná mísa, vypálená sluncem.

Vojáci pijí v bláhovém domnění, že opilost zaplaší hrůzu a stesk. Se svého lehátka si prohlíží král Alexander jejich tváře. Jak jsou tupé, jak chabý a prázdný je pohled druha Hephaistiona, když se obrací ke králi. Daleko, daleko je Makedonie, příliš daleko jsou rudé pellské růže, zapadlo do nich slunce a hliněná mísa přetéká tmou . . . Napadá ho, že nikde nepoznal tmavších soumraku, ani náhlejších jiter.

Proč naň hledí Kleitos s úsměvem? U Dia, proč se usmívá shovívavě? Vycítil snad už i to, že se Alexander bojí, že se bojí tak zoufale, jako v dětství, když se utíkal do objetí chůvy Laniky před přízračnými netvory soumraku?

Alexander setřásá rázně kadeře s čela, chápe se poháru a mluví. Hovoří o sobě, své síle a moci, vychloubá se a chvástá jako mladíček, rozpálený prvou půtkou a je nespokojen, zahanben, stísněn v nitru vytrvalým pohledem Kleitovým, jenž přitéká s úsměvem němu. Starý voják se mu vysmívá. Neznamenala tedy pro něho pranic událost před Granikem. Tehdy, kdy sám nechráněn, zastíral Kleitos štítem Alexandra, kdy svou hrudí kryl Alexandrovo tělo. Učinil by to pro každého ze svých, koho by neklidná krev zahnala do nejprudší seče. Jednal tak očividně jen proto, že ukázal chlapci Alexandrovi svou chrabrost, svou mužnou odvahu.

Král Alexander se chvěje. Ne již bázní, spíše zuřivým a vášnivým chtěním zasáhnouti jednou tu věčně klidnou tvář muže s prokletými skráněmi, s vysměvavýma očima, krásného a studeného jako Diova socha. Znepokojit ho, udeřit ho, zabít výsměch očí, donutit je, aby se uzamkly, lhostejno zda polibky nebo ostřím meče. A cítí, jak ho pálí dluh od Graniku, stokrát hůř než čerstvá rána, stokrát krutěji. Jenom proto mluví ostrým hlasem, nepřirozeně řezavým a vyprahlým, jenom proto se posmívá hrdinným činům svého otce Philippa, neboť jich se účastnil i Kleitos. A při tom cítí:

— Proč se nebrání, proč mlčí, a proč se vysmívá?

Obrací se tváří v tvář Kleitovi. Teď jistě poznali už všichni zamlklí druhové, že jeho slova byla určena Kleitovi, jemu jedinému, jenž mezi dvěma doušky odpovídá citátem z Euripidovy básně. Všichni trnou vidouce, jak umíněně a vášnivě vyhledává Alexander svár. A král při tom bledne vzrušením a těžké krůpěje potu lepí kadeře k jeho spánkům. Kleitos mu odpovídá klidně a důstojně, jako vždy. Nikdy se nevzruší tato tvář vášni tak vzdálená, jak vzdálená je Makedonie, jak daleké jsou rudé růže z Pelly.

Alexander se nervosně chvěje.

— Ať odejde Kleitos! — volá prudce k svým přátelům.

— Nechci viděti Kleita!

Kleitos se zvedá. Bozi, jaká to postava! Avšak pohled chladný a pohrdavý rozpaluje Alexandra více než Kleitova krása, již by chtěl viděti v prachu u svých nohou, na hlíně Sogdiany, té žíznivé země. A slova Kleitova, jež praví, odcházeje, slova nelítostně pravdivá a urážlivě spravedlivá, zasahují Alexandra jako šleh bičem. Slzy hněvu mu tryskají z očí a valí se po tvářích. Vyskakuje s lehátka, odráží ruce přátel, kteří se pokoušejí uklidniti ho objetím, odstrkává Ptolemaia a Lysimacha, a prchá ven do soumraku.

Tam stál Kleitos, stín vztyčený proti indigovému nebi. Alexander, skrytý v dvojnásobné temnotě vchodu, vpíjí se očima v nehybnou postavu. Teď vzkřikly stráže svou výzvu. A Kleitos, odvrácen od Alexandra, klidně jim odpovídá, klidně a důstojně jako vždy:

— Jsem Kleitos a odcházím z hostiny.

Nic nemohlo otřásti Alexandrem více, než tento neochvějně klidný tón. Takto odcházel, takto ho opouštěl, u bohů, neví jíž nic o Alexandrovi, o jeho hněvu, jímž pohrdá jako náladou dítěte! Mozek, zmámený vínem a krví, přestává mysliti a Alexander vyskakuje prudce ze svého úkrytu.

Jak těžce padlo to tělo. Vytrysklá krev potřísnila mu ruce a šat. Teď, když ho viděl ležeti u svých nohou, teď teprve v údivu shledával, jak mohutný byl jím podťatý strom. Teď poznával, jak planý byl jeho hněv, a strašná otázka se rodila z prolité krve:

— Jak, jak to bylo tehdy u Graniku!

V té vteřině, kdy hrot kopí pronikal jeho bokem, Kleitovy oči se upřely ve tvář Alexandrovu. Nebyl v nich stín výčitky, nebylo v nich údivu, jen stopa trýzně, způsobené smrtelnou ranou a stopa úsměvu.

Alexander sklesl k tělu mrtvého do temnot, jimiž přetékala horká mísa sogdianské Země.

E. Weingart 

Nevděčná role Kristiny Bervidové

Herečka Kristina Bervidová byla vzácná žena, byla z žen, jakých je vlastně velmi pořídku. Byla rozumná i citlivá a při tom rozum i cit se dokonale vyvažovaly. Jako děvčátko snila Kristina o tom, že se provdá buď za slavného umělce, nebo za velkého státníka. A vzala si bezvýznamného hocha, jen proto, že ji měl opravdu rád. Chtěla vytvořiti nejdokonalejší Julii a nejušlechtilejší Desdemonu. Hrála však koketní a bezduché paničky a hrála je dobře. Nikdo z těch, kdo se s ní úzce stýkali, netušil, jaká chlapská houževnatost a tvrdá energie se skrývá

v tomto stvoření, křehkém jako hračka z alabastru.

Paní Kristina Bervidová si toužebně přála, aby měla syna. V jakého dokonalého gentlemana by ho byla vychovala, ale ani toto přání jí osud nevyplnil. Přes to nikdy nepocítila Swet, že její příchod byl pro matku zklamáním. Trpělivě a odevzdaně vychovávala paní Kristina Bervidová dítě, jež jí svou svérázností působilo nekonečné potíže. Swet byla umíněná a paličatá jako oslík, nervosní jako štěně z přepěstěné rasy, čas od času divoce nevycválaná a opět zase melancholická jako uvadající panna a při tom potrhlá k zešílení.

Utíkala z fakulty na fakultu, aby nakonec zavřela s prokletím učené knihy do skříně a oddala se malířství. Tím nastalo pro paní Kristinu jen nové trápení. Swet chtěla malovati široká, klidná pole, malebná zákoutí, lesy a vodu a při tom, nač sáhla, to se postavilo rovnou na hlavu. Bylo jí už čtyřiadvacet let, když si našla povolání. Stala se karikaturistkou, vyhlášenou a vyhledávanou a nepřestala ani pak malovati své nepodařené krajinky. Mnohé vady její povahy odstranila trpělivá výchova paní Kristiny, jen z umíněnosti se Swet nemohla vyléčiti.

Velmi záhy shledala paní Kristina, že je třeba vychovávati Swet odlišným způsobem, než jakým se dívenky obvykle vychovávají.

Když zpozorovala, že čtrnáctiletá Swet ví, kam se ztrácejí Kristininy cigarety, prohlásila místo lamentací, že očekávala u dcery propuknutí kuřácké vášně a poznamenala jen, že není třeba, aby začínala tak brzy. Z maturitního večírku se vrátila Swet domů dokonale opilá. Paní Kristina ji přivítala výbuchem nejsrdečnějšího smíchu.

— Ne, to je nad mé síly! — volala zalykajíc se. — Swet, kdybys jen viděla, jak náramně hloupě vypadáš, jsi-li opilá! — Tak se Swet naučila píti s mírou. Bylo to po prvé a naposledy, kdy ji Kristina viděla opilou.

A přes to, že znala svou dceru lépe, než Swet se znala sama, tvrdila vždy všem svým známým, že její dítě je tvrdý oříšek i pro zkušenější psychology. Tvrdošíjně pak ulpívala na zdání, že není kromě roztomilostí žádných jiných pout mezi zpropadenou dcerou a jí.

Swet o své rozkošné ,,mam" uvažovala jen velmi málo. Pro ni byla Kristina dokonalým obsažením krásy až do té doby, kdy — — ale tu je třeba podívati se na věc Kristininýma očima.

— Kde jen přišla Swet k tomu nepříjemnému děvčeti? — pomyslila si paní Kristina, když prvně zahlédla po Swetine boku Žonkylu. Usuzovala: — Protivné výstřední šaty, nucené chování, způsoby, které mohou jíti člověku na nervy. Povoláním asi manekýna nebo modelka, anebo oboje. Jakou jen to má chůzi?! Tak by se pravděpodobně ploužily po zemi květiny, kdyby zázrakem ožily. A zůstala pak prodlévati u otázky:

— Co jen mohlo zaujmouti Swet u tohoto děvčete?

Umiňovala si sice, že se jí na to bez ostychu zeptá, pak však pozapomněla a dosti dlouho trvalo, než opět uviděla v kavárně Žonkylu u Swetina stolu. Při druhém setkání opravila poněkud svůj úsudek, ne právě v Žonkylin prospěch.

— Je křehce vysoká a oči i vlasy mají barvu žlutých kosatců. Ale je i tak bezvonná a bezduchá, jako žlutý kosatec! Musí jistě býti notně hloupá. Což to Swet nezpozorovala?

Ne, Swet nezpozorovala nic jiného, kromě Žonkyliných medových očí a její pleti tak zvláštního nazlátlého odstínu, že Swetino malířské srdce poskakovalo radostným nadšením.

— Nu, Swet, co je s tebou? Tváříš se dnes bezmála nepříčetně. Nemohla bys mi říci, co tě tak rozrušuje? — Již chtěla paní Kristina zaskočiti Swet svým nevysmívavým, srdečně veselým smíchem, když tu se k ní obrátila Swet s otázkou:

— Jen se podívej na Žonkylu, miláčku! Není nádherná?

Paní Kristina obezřele zatajila svůj odpor, pokrčila jen slabě rameny.

— Věc Vkusu, milá Swet.

— Hm, nejsi nikterak nadšena. Mám tedy podle tvého úsudku notně špatný vkus.

Tu přerušil jejich tichý rozhovor kterýsi ze Swetiných přátel, jenž se k ní naklonil a otázal se tak přitlumeně, že jeho slova slyšela jen Swet a vedle sedící Kristina:

— Swet, řekněte mi honem, kde jste objevila to nádherné děvče?

Paní Kristina si tiše hvízdla, jak činila vždy, byla-li něčím nepředvídaným zaskočena.

— Tak je to tedy?! Nu, s tím ovšem nepočítala. Vymluvila se po chvíli nejpřirozenějším způsobem na únavu a odešla sama z kavárny, nechávajíc dceru Žonkyle a kamarádům.

— Jsem ve velmi špatné míře — řekla si v duchu, když se ubírala zvolna domů. — Pak by mne tedy rmoutil onen objev.

V zápětí si však doznávala:

— Ne, o tom nemůže býti řeči. Necítím vůbec bolesti a mám-li špatnou náladu, je to jen proto, že se ukázalo, jak je Swet úžasně, mužsky hloupá. Zlobí mne, že Swet, která poznala tolik krásných, duchaplných a chytrých žen, z nichž každou by si mohla troufat požádat o přátelství, se upjala právě k této Žonkyle. A jistě se to stalo jen proto, že to stvoření má v sobě tolik ženských nedostatků, kolik by jich úplně postačilo na tři průměrné Žonkyly.

Teď se slabě usmála a zastavila se, aby mohla nerušeněji uvažovati.

— Není vlastně ani radno zabývati se příliš touto otázkou. Docházím tím jen k pocitu, že jsem sama vinna. Nebyla jsem to právě já, kdo si tak umíněně představoval, že dítě, jež jsem čekala, bude hochem? Ubohá Swet splnila přece jen mé přání, alespoň napolovic. To je víc, než se mi kdy dostalo! — Teď se paní Kristina Bervidová zasmála svým nejzářivějším, krásně pošetilým smíchem.

— Ironie osudu — prohodila téměř hlasitě.

V příštích dnech však nespustila dceru s očí, a proto jí neušla ani jediná stopa Swetiny zamilovanosti. Chvílemi se při tom upřímně horšila a v duchu vášnivě protestovala.

— Můj bože, a já jsem vyplýtvala tolik síly na to, abych z ní udělala rozumného člověka, dokonale imunního vůči každému poblouzení!

V těch dnech se Swet právě velmi trápila vrtochy Žonkylinými, žárlila na všechny své kamarády, kteří děvče obletovali, byla neschopna přimknouti se k práci a vnitřně rozháraná jako sebevrah. A třebaže si paní Kristina svatosvatě umiňovala, že nezasáhne do případu s Žonkylou ani radou, ani pokynem, nakonec se už nemohla dívati na Swetinu bezúčelnou trýzeň.

Ovšem, vina byla na Swetine straně, zcela tak, jak to paní Kristina předvídala. Jistě nikdy nevolila žádná žena tak nešikovně prostředky dosažení něčí náklonnosti, jaké si vybírala právě Swet. V jejím postupu nebylo ani špetky prozíravosti, šla za svým cílem, jímž byla pro ni Žonkyla, nejpřímější a nejhůře volenou cestou. Byla opravdová, beze lsti a bez úskoku, ani jí nenapadlo, že by měla přede všemi a hlavně před Žonkylou skrývati svůj zájem a své zalíbení.

Paní Kristine rovněž neušlo, že Žonkyla je v nesnázích. Jedním pohledem se přesvědčila, že Swet má mnoho chancí na vítezství, o nichž ovšem nemá nejmenší potuchy. Jen trochu obratnosti bylo třeba, jen na čas isolovati Žonkylu od Swetiných dotěrných přátel, kteří se případem nevázaně bavili a nejpoctivěji se snažili ze všech sil drážditi Swetinu žárlivost.

— Kdyby se Swet podařilo vzbuditi v tom nemožném stvoření nějaký zájem, k něčemu ji hluboce upoutati, k něčemu, co by jí ovšem bylo blízké. — Paní Kristina se netajila, že je to příliš velký požadavek na dceru, jež o tom, co jí bylo nejbližší, o svém umění, dovedla hovořiti výhradně jen s muži. Postavila před sebe otázku:

— Stojí vůbec Žonkyla za malý pokus? — Její skutečná cena byla opravdu pranepatrná, avšak hodnota obliby, kterou jí přikládala Swet, byla naproti tomu nedozírná a Kristina upustila od resignovaného přihlížení.

Jako všechny mladé dívky i Žonkyla byla posedlá po divadle. Jedna letmá poznámka Kristinina postačila a Žonkyla div ne se slzami v očích prosila paní Kristinu, aby se podjala úkolu připraviti ji pro hereckou dráhu. Paní Kristina s tím zdráhavě souhlasila.

Nyní pozbyly lichotky Swetiných přátel moci nad vrtošivou Žonkylou, jejíž zájem se cele upjal k beznadějným hodinám, ve kterých ji paní Kristina učila recitovati, zatím co Swet se svým blokem seděla v koutě pokoje a zachycovala každé Žonkylino hnutí. Odpadly kavárny, odpadly výlety autem, které tolik jitřily Swetinu žárlivost. Žonkyla trávila všechen volný čas v domácnosti paní Bervidové.

Kristina se v duchu usmívala a při tom si říkala, že nikdy žádná matka nepřinesla svému dítěti takovou oběť. Bylo vskutku třeba napnouti všechnu trpělivost, neboť jen tak se mohla Kristina přinutiti, aby po celé hodiny naslouchala Žonkylme bezduché, zajíkavé recitaci, jejímu školáckému přednesu a topornému vyslovování cizích myšlenek, jimž děvče ani za mák nerozumělo. Odměnou jí však bylo Swetino uklidnění, její spokojenost a radost, že má nyní Žonkylu ustavičně u sebe, že se nemusí mučit obavami co dělá a s kým se stýká.

Zároveň v těchto hodinách, tak mučivých pro paní Kristinu, rostla Žonkylina záliba pro Swet. Děvče ji vyjadřovalo nejpošetilejšími způsoby. Oblékalo se nyní přísně anglicky jako Swet, bez ohledu na to, že ji hyzdily vázanky a upjaté kostýmy a kopírovala Swetiny nenucené, chlapecké pohyby, což ji hyzdilo ještě mnohem více, než Swetin způsob oblékání.

A Swet, nádherná, bystrá Swet, jež dovedla jediným pohledem odhaliti u každého člověka skrytý komický rys, Swet, jež se dovedla kriticky nesmlouvavě dívati na svět a na lidi, neviděla nyní živoucí karikatury po svém boku. Kdykoliv se paní Kristina podívala na obě děvčata, vždy musila houževnatě zápasiti s výbuchem smíchu, který jižjiž se jí dral z hrdla.

Onen večer, kdy se paní Kristina domnívala, že dohrála svou úlohu ve Swetine zpropadeném případě, jí přinesl jen nové překvapení. Všechno Swetě přihrávalo. Právě když se Žonkyla zvedala k odchodu, strhl se vichr, předcházející bouři a rázem zahalil celé město oblaky prachu.

— Na návrat není ani pomýšlení, Žonkylo. Zůstanete u nás, Swet vám může postoupiti své lůžko. — Paní Kristina se usmívala svým subtilním úsměvem rozpakům obou děvčat.

— Ne, Swet je opravdu i na Žonkylu příliš hloupá — pomyslila si pak, když se za půl hodiny chystala ulehnouti. — Proč jen nevyužila náhody, když jsem čekala, že dnes skončí tam, kde pravidelně končívají všichni milenci a všechny milostné příběhy?

Než si mohla sama odpověděti, byla tu Swet. Přišla do ložnice s věčnou cigaretou, nenucená alespoň zdánlivě a usedla u matčina lůžka. Paní Kristina se tichounce rozesmála:

— Ne, Swet, spleteš každý koncept. Čekala jsem něco úplně jiného. Nu, nevadí, je to jen příjemné zklamání. — Swet se na ni zadívala velmi vážně.

— Víš, mam, že se raduješ předčasně?

— Pověz mi, prosím tě, co je to zase za novou nehoráznost? Vyvodila jsem z tvého chování k Žonkyle nejnemožnější závěry. Ovšem, předpokládala jsem, že v pětadvaceti letech je už člověk příliš stár pro exaltovaná přátelství. — Swet zavrtěla zvolna hlavou.

— Ne, to není ani zdaleka správný konec, mam. Souvisí to s tím, že dnešní večer přišel pro mne příliš pozdě. Vzdala jsem se ho z velmi prospěchářských důvodů. Byl by mi dal méně, než jsem si vždy představovala. — Paní Kristina pokrčila rameny.

— Nu, lhala bych, kdybych se tvářila, že ti teď rozumím.

— Byla bych ráda, kdybys mi porozuměla — pravila Swet zvolna a velmi tiše. Pak se sklonila ještě blíže k obličeji paní Kristiny, jejž soustředěně pozorovala.

— Jednou se tento večer vrátí a potom před ním už necouvnu. Ale nebude to Žonkyla a nebude to ani bezhlavá vášeň. Bude to dozajista někdo, ke komu se celá upnu, duší a srdcem, nejen smysly a očima. Chápeš to? A potom se nebudu báti ranního vystřízlivění, poněvadž to bude noc, kdy stvořím něco, za čím budu moci státi celou svou ctí.

— A bude to žena? — otázala se paní Kristina téměř bázlivě.

— Určitě.

— Pak jsem tedy hrála úplně zbytečně nevděčnou roli učitelky a přítelkyně — usmála se paní Kristina.

— I v tom se mýlíš, mam — zaznělo vedle velmi vážně. — Musím opět přiznati, že to byl tvůj neomylný instinkt, jenž vytušil, jak jedině lze předejíti citové katastrofě. Mam, tvůj instinkt, je úžasná věc! Dokáže více než zákazy, zákony, než domluvy a hádky. Uvažovala jsem o tom více, než si myslíš a než jsi postřehla. Dokud jsem cítila tvůj odpor k Žonkyle, dotud jsem se bouřila. Dnes vím, že jsem se nebouřila pro Žonkylu, ale pro sebe. Bála jsem se, že potíráš více než mou náklonnost k tomu děvčeti, že potíráš samu podstatu mé bytosti. Pak jsi však dokázala svým chováním, že jsem to nebyla já, že jen má volba se ti nezamlouvala. To jsem již počínala táti.

— Nu, ale teď mi pověz, ztřeštěnče, proč jsi tak náhle couvla? Vyprchal poslední vzdor? — Swet sklonila hlavu a po chvíli mlčení řekla upřímně:

— Dnes jsem se velmi styděla před tebou, mam. Můj vztah k Žonkyle je tak prázdný a bezduchý, že jsem se nikdy neměla odvážiti konfrontovati jej s sebou. Byla jsem velmi nevkusná, můžeš mi to prominouti?

Paní Kristina uchopila a vřele stiskla Swetiny ruce ve svých dlaních.

— Swet, dnes mluvíš velmi upřímně a stojíš za svými slovy celá. Těší mne tvá poctivost a čestnost. Uchovej si ji co možno nejdéle, s ní člověk odkládá mládí. Až jednou oddělíš srdce od smyslů, pak mi to nesděluj, budu-li ještě žíti. Bude to znamenati, že už nejsi poctivé mládě

a žádná žena se ráda nedovídá, že je babickou. — Paní Kristina se usmívala hladíc Swetiny paže, ale oči se jí měkce leskly slzami.

E. Weingart 

Zpropadená situace

Hbitě jako vyplašený úhoř proplouvá Bambino mezi zvědavými pohledy.

— Slavný vjezd — zasykla, stahujíc se do nejtemnějšího koutku sálu. A teď to začalo nanovo. Nebylo věru rozumné, že tuto místnost, kde jedenkrát seděla několik hodin s Irénou, vyhledala právě dnes, právě dnes, kdy má horkou hlavu a velmi chladné srdce.

Buší ještě vůbec? Podivné srdce, jak jen může žíti a pracovati tak klidně, jako kdykoliv jindy, dnes, kdy byl na ně podniknut tak surový útok. Dnes, kdy bylo spráskáno jako psík bez pána, jenž se přidal k surovci. Bolí sice, ale žije a pracuje, trochu zlhostejněle, ale pracuje přece.

Je jen studené jako mrtvola, kterou zapomněli pohřbíti.

— Jak je to vše divné! — podivuje se Bambino polohlasně. — Jsou tu veselí lidé, trochu křečovitě veselí, tančí a pobroukávají si taneční melodie a prohlížejí si se zájmem i bez zájmu mladé děvče, které se sem znenadání propadlo odněkud z jiného světa. Ze světa, kde bylo radostno žít. O, Iréniny vlaze modré, potměšilé oči, jemný pošklebek úst a dlaně, v nichž už tolik sněhu roztálo! Jak byla krásná tehdy, když seděly spolu u protějšího stolu, jak mátla pohledy hedvábím svého šatu a své pleti, roztěkanýma, vlaze modrýma očima, výsměšná, ohlupující, zářivá medusa, paní Světluška, hasnoucí v náručí a nejzářivější právě tehdy, když k ní ruce a ústa měly nejdále.

— Nepřemýšlet! — poroučí si Bambino a vychází sama vstříc vůkolním zrakům. Proklatě, žena, jejíž pohled nejdéle utkvívá na děvčeti, není tak zcela neznámá. Odkud jen zná Bambino tuto tvář?

Pátrá — a již je tu břečtanem obrostlé schodiště Iréniny vily a vchod, střežený dvěma bledými topoly, mladými a štíhlými. Odtud tedy!

Ne, není ani hezká, ani zajímavá. Tato Irénina spolubydlitelka je z toho mála žen, na něž nemusí Bambino žárliti. Závazek z dávných let, sotva co jiného.

— Zdali pak mne pozná? — myslí si Bambino zvědavě, a usměje se. Teď přichází a opírá se o hranu stolku.

— Myslím, že se odněkud známe?

— Snad z kavárny.

— Nechodím už léta do kaváren.

— Tedy z divadla neb z koncertů — připouští Bambino.

— Vyloučeno. Do divadla jdu jen zřídka a pak nikoho nevidím a hudbu nesnáším, příliš mne rozčiluje.

— Bože, je tolik míst, kde se lidé náhodou setkávají. — Bambino to říká trochu nervosně a roztržitě, zatím co horečně přemítá.

— Mohu vás poprositi o tanec?

— S radostí. — Bambino jde odhodlaně na parket, provázena novou známou. Tančí jako posedlá po celý večer s ženou v tmavém kostýmu, s uvadající snítkou jasmínu. Do rozpálených skrání bodá myšlenka: Jasmín z Iréniny Zahrady, z nejkouzelnější zahrady na světě — a pod levým prsem ji mrazí.

— Proboha, kdo jste? — říká dáma se snítkou jasmínu. — Jste mladá, vyhlížíte jako děťátko a máte oči člověka, jenž už nemůže spatřit nic nového.

Bambino se směje a místo odpovědi připíjí své tanečnici. Pijí přes míru, dáma s jasmínem hovoří již trochu nesouvisle, Bambino buď mlčí nebo se vzlykavě směje.

— Ne, v takovémto stavu vás nemohu opustit. — Dáma s jasmínem upírá vyděšené oči v dívčinu tvář. — Nemohu vás opustit, vypadáte, jako byste byla schopna každé hlouposti. Myslím, že byste šla odtud rovnou k řece, nebo ke kolejím.

A za chvíli ve voze, majíc ruku vloženu pod její loket a oči v těsné blízkosti nad sevřenými rty dívčinými, šeptá:

— Jmenuji se Jola, slyšíte mne? A nebudu se vás na nic ptát.

Vůz jede nočním městem, dešťové kapky stékají umíněně a šedivě po sklech oken. Bambino civí před sebe a sotva vnímá slova své společnice. Náhle se vzrušuje. Teď vůz zabočil do známých ulic, do ulic, jež nevedou nikam jinam jen Iréně. Na jejich konci je vila s břečtanem,

je Irénina květy zatopená zahrada, tam je i ona sama — sama?

Bambino vzrušeně uvažuje: Ještě je čas. Ještě může zalomcovati ženou, jež mlčky sedí po jejím boku, tak mlčky a tiše, jako by spala, zastaviti vůz, vyskočiti, utéci na konec světa, nejdále, jak jen je možno. Jola mlčí a vůz jede tiše jako ve snu. Bambino se potají štípe do ruky, domnívajíc se, že se snad přece jen z toho všeho vzbudí, že najednou prohlédne a uvidí se doma, na svém lůžku, ve středu všech milých, starých věcí.

— Ne, ne, to se nesmí stát! Vždyť tam nemohu vkročit. Nemohu a nesmím! Vždyť přece Iréna řekla: — Až po tento práh jsme přáteli! —

Vůz staví a zamyšlená Bambino vystupuje. Tady je práh, na němž stála, když říkala tato krutá, sobecká slova rozchodu. Bambino se chvěje. Tam v rohu zahrady leží na kvetoucím bezu čtvereček odraženého světla. Iréna je doma a nespí. A Bambino rozhodnuta, přistupuje ke vchodu do vily. A již je tu Jola, odmyká tiše dvířka a v důvěrném šepotu upozorňuje Bambino na známé tři schody, obrostlé temným břečtanem. Na Bambininých rtech vyskakuje úsměšek. Již zcela klidně se dává vést dovnitř domu. S každým stupněm schodiště, po němž zvolna vystupují, přibývá jí odvahy a horečka roste. Již je tu vchod do Iréniny ložnice, jasný pruh světla prolíná štěrbinou nad prahem. Teď zevnitř zazněly kroky a známý, ostrý hlas:

— To jsi ty, Jolo?

— Ovšem, vrátila jsem a jdu spat. Dobrou noc! — Bambino se zastavuje a bez dechu si tiskne obě dlaně k srdci, jež bije jako na poplach. Všechny myšlenky volají a vyzývají: — Vyjdi!

Již se zdá, že se Iréna spokojí rozhovorem za zavřenými dveřmi, když tu prudký proud světla se rozlije schodištěm a na prahu rozevřených dveří stojí Iréna, úplně oblečená, s cigaretou, kterou povznáší ke rtům.

— Teď, teď se začnu bláznivě a neodpovědně smát! — myslí si Bambino s hrůzou, cítíc, jak již již se jí žene na rty příšerná vlna smíchu. Nikdo nic nevysvětluje, Jola i Iréna hledí tázavě na sebe. A pak se ty dva strašné, z obvyklé tvárnosti vytržené obličeje obracejí k Bambino.

— Nemohu říci ani slova, nevypravím ze sebe hlásky! — cítí a opírá se o schodiště, poněvadž nohy jsou náhle tlak měkké, jako by byly z vosku. Bambino zoufale zápasí s mdlobou, její oči však hltají Irénu.

Prvá se vzpamatovává Jola:

— Co se tu děje? Vy se znáte, Iréno? Co je to? Promluvte aspoň jedna!

Iréna krčí rameny a chystá se odejíti zpět do ložnice.

— Iréno, to děvče není schopno slova, vyjasni mi…

Iréna se teď prudce obrací k Bambino.

-— Je to zlomyslnost nebo cynismus bez mezí? Řekni, co tě sem přivedlo takto a v tuto dobu?

Teď se Jola usmívá a konejšivě se chápe Iréniny ruky:

-—- To "co" jsem já, Iréno. Odvezla jsem ji sem ve stavu, v jakém lidé nejsou schopni samostatného rozhodování. Tedy ano, já nebo osud. — Iréna hledí dosud nedůvěřivě s Joly na Bambino. A tu se pojednou děvče vzchopuje.

— Ne lhát nebude ani za cenu odpuštění a laskavého úsměvu, ani za nejvyšší cenu, kterou je Irénina láska. — Mluví rychle a přerývaně, a hlavně: mluví poctivě a spíše se staví ještě do horšího světla, než aby zmenšovala a omlouvala své jednání. Teprve když domluvila, zvedla oči k Iréně.

Co to? Iréna se usmívá, ba více. Iréna se směje vesele a potěšeně.

— Zpropadeně, Bambino! — volá, zalykajíc se smíchem. — To je nápad, podobný jen tobě! Koho jiného by mohlo napadnout přijít v noci ke mě v průvodu mé sestry. Ne, Bambino, stvořila jsi zase jednu situaci k zbláznění!

— Jola je Irénina sestra! — Bambino šlehne pohledem nesměle v tu stranu, kde stojí Jola. Čeká mraky a bouřku. Místo toho však nachází odlesk Irénina úsměvu.

— Myslím, — říká Jola smějíc se, — že jste nepřekvapila, milá Bambino jenom nás, ale i sebe.

Bambino se pojednou stydí, ne před Irénou, ach bože, Iréna nemá takové morální hodnoty, ale před Jolou, před neznámou Jolou, do jejíhož života vtrhla jako pirát, a která si ji teď prohlíží s dobrotivým úsměvem, velmi vzdáleným všemu výsměchu. Bambino se velice stydí a najednou dětsky bojácným tónem prudce kontrastujícím s pyšnou demonstrací svého doznání praví Jole, chytajíc se křečovitě její ruky:

— Vezměte mne sebou! Tuze prosím, nehněvejte se na mne a vezměte mne sebou!

Irénina tvář jest zkřivena ošklivým úsměškem, Bambino však toho nevidí, zcela potopena do mírného jasu dvou nezajímavých, našedlých očí, zářících dobrotou a kamarádstvím.

Lída Merlínová 

Můj přítel

Haisho Yoshikawa je můj nejlepší přítel.

Naše matky nás zrodily, když byl čas kvetoucích sakur téhož roku.

Trávili jsme společně své dětství, pouštějíce papírové loďky na malé jezírko v naší zahradě, jemuž jsme říkali "náš oceán".

Chytali jsme spolu cikády, které nám ve svých klíckách z bambusu zpívaly do chlapeckých snů, a za tichých, bezměsíčných večerů honili jsme živoucí drahokamy hotaru — zářivé světlušky, světélkující chladným a tajemným svitem.

Za smutných zimních dnů, kdy taifun od moře pronikal bytem, choulili jsme se kolem měděného hibaši, jen nedostatečně oteplujícího můj dětský pokoj a strýc Sessue vyprávěl svým tichým hlasem, monotonním jak nekonečné podzimní deště, anebo zvuk kol vlaku, jímž

odjíždím z Kamakury do Tokia, úžasné pohádky o stu příšer a stvůr.

Trávili jsme společně svá jinošská léta v Tokiu.

Pak v roce 1923 strašlivý džišin v rodné Kamakuře pohřbil naše rodiče. Osiřeli jsme oba v stejnou hodinu — — — a v nejtěžší chvíli mého života Haisho Yoshikawa zadržel mou ruku, jíž jsem se chtěl zbaviti muk pozemských a odebrati se za těmi, jež jsem tolik miloval a s nimiž se již neshledám v tomto životě.

Oba, nemajíce nikoho na celém světě, kdo by pro nás byl bezútěšně smuten do konce svých dnů, zasvětili jsme svůj život své svaté vlasti, odhodláni a připraveni pro ni vykrváceti v každou minutu, jíž žijeme.

Japonsko potřebovalo našich služeb.

Japonsko zavolalo a připomnělo nám naše přísahy.

Poslechli jsme s nadšením. Náš život měl cíl, nejvyšší cíl!

Jen naše rozloučení bolelo — — —

Stáli jsme proti sobě na hlučném tokijském nádraží, hlavy svěšeny, dlaně v dlaních, zraky ve zraku. Naše srdce plakala, naše duše se ptaly: Uzřím tě ještě někdy, příteli? Nebo se shledáme až tam ve Věčnosti, v nesmírném prostoru bez hranic, kde není džišinu, ani krutého umírání drahých bytostí, ani odluk na život a na smrt oddaných přátel?!

Dlouhých pět let jsme byli od sebe odloučeni.

Jel-li jsem železnicí do cizích zemí, plavil se on po moři. Byl-li jsem v Paříži, byl on v New Yorku. Prodléval-li jsem v Americe, dlel on v Evropě. Naše cesty se nikdy nesetkaly.

Až nyní — — —

Naše úkoly jsou splněny. Vláda jest spokojena. Jsme povoláni zpět do vlasti…

A na tokijském nádraží, do něhož vjíždí můj vlak, čeká můj jediný přítel Haisho Yoshikawa.

Naše zraky se uzřely, naše kročeje nás nesou k sobě. Tiskneme si ruce klidně a beze spěchu, naše ústa se zdvořile usmívají a vyměňují všední, příležitostná slova.

Ale naše duše si klesají v objetí a srdce vzlykají štěstím. Ano, vskutku, štěstím. Po prvé, co duše mých rodičů a sourozenců se vznesly nad mlhy Fudžijamy, přepadá mne znovu vířivý pocit štěstí a já se mu pokorně klaním — vítám ho a vzdávám se mu bez výhrady, jak milenec

své musmé san.

(Z knihy: "Milostná píseň Asie")

džišin – zemětřesení

hibaši – přenosné ohniště či ohřívadlo

hotaru – světluška

mousmé san – dívka; výraz je složený z francouzského přepisu japonského výrazu pro mladou dívku či ženu a zdvořilého přídomku san vyjadřujícího úctu (do češtiny se překládá jako pan či paní, ale užívá se i pro společensky výše postavené slečny)