Ó SÍLO EXTASÍ a snů, z níž umění
plá barev vějířem a v tónech burácí!
Tvým kouzlem z myšlenek se záře pramení,
jak z etheru se světlo nítí vibrací.
Na oběť duše mé svůj žhavý sešli příval,
ó moci vítězná, jež v inspiraci pláš,
jak v oltář kamenný se oheň s nebe slíval,
když oběť krvavou naň kladl Eliáš!

V mé duši smutek dlí a hořké vůně teskné,
myšlenka má je voskovicí světla mdlého,
jež v těla svícnu nečistém se třesouc leskne
na oltář věčný postavena Neznámého.

Žeň žhavý ret mé krve vášní neroznítil
a lásky šílenství mi v zracích nezaplálo,
žár bílý rozkoše mi v nervech nezasvítil
a vůni přátelství jsem v žití vdýchal málo.

Sám v tiché klausuře jsem počet žití řešil
a jenom nad svých snů jsem záhonem se shýbal,
víc nežli v životě jen v myšlenkách jsem hřešil
a přelud miloval a páru tuch svých líbal.

Mé jaro bylo smutnou, elegickou písní,
již tichým tremolem mi život zahrál flétnou,
a dny mých radostí, jak v trávy trs, jenž tísní
se při zdích, ve dlažbě, když kapky rosy slétnou.

Mé vzpomínky jsou bez barev a beze vláhy,
jak protěž v herbáři, jenž bílou plísní dýše;
nakyslý parfum chudoby jsem dýchal záhy
a ponížených žeň jsem klidil na své líše.

Zář grandiosní vesmíru když v zrak mi padla
sil věčných tajemstvím a osnovami světla,
v mou duši odražená kosmu od zrcadla
v ohnisko palčivé a krvavé se střetla.

Puch krve sražené jsem dýchal z dějin zvěsti
a hrůzu Neznámého z vlastní duše hloubi,
a zřel jsem v žití hru, kde bledý přelud štěstí,
jak v perleti, se lomem vrchních vrstev snoubí.

Netoužím žízně své u žití svlažit břehů,
jak Gedeonův voj u zdrojů pití z dlaně:
paprsků mystických jsem v duši sebral něhu
a v chrámu Tajemství jsem klekl zadumaně.

Je smutna duše má a plna vůně teskné,
má myšlenka je voskovicí světla mdlého,
jež v těla svícnu nečistém se třesouc leskne
na oltář věčný postavena Neznámého.

Ó sílo extasí a snů, z níž umění
plá barev vějířem a v tónech burácí!
Tvým kouzlem z myšlenek se záře pramení,
jak z etheru se světlo nití vibrací.
Na oběť duše mé svůj žhavý sešli příval,
ó moci vítězná, jež v inspiraci pláš,
jak v oltář kamenný se oheň s nebe slíval,
když oběť krvavou naň kladl Eliáš!

Kdybych byl básník, začal bych asi:
          "Jsem nesmírně smutný
                a jsem tak sám,
           příteli!

            Jediný, kterého mám –"

Leč nejsem básník,
   jsem prosaik,
     a jako každý ve verši laik
       váznu poněkud v rytmu.
         Snad Vám to nevadí,
           můj přiteli smyšlený.

Příteli –
nad všechno na světě já zřel Vás žádoucím.
       Měl jste tak bledou tvář,
             zkrásnělou duší,
a prokvetlý vlas,
             jenž Vám tak sluší –
Oči temné, něžné a smutné,
             rty asketa,
jichž polibek hořce chutná soucitem,
ramena, která nedrtí,
zdraví, jež koketuje se smrtí,
             a ruce bílé,
             které jen hladí,
a nikdy nezabijí.
A váš hlas!
Mnou proběhl mráz,
když jste hovořit začal.
Tak tichý, tak tklivý, tak mírný.

Neznáte mne.
Míjíte mne bez povšimnutí.
Vždyť jsem jen pouhý průměr,
      jen hezké nic,
nestojím za Vaše pohlédnutí v mou mladou tvář...
                                                                         A ta zář,
ta posvátná zář velkého Božství-Duše,
která čas od času září z mých očí,
                    tu nemůžete uzřít a znát,
                    neb mne vzdaluje míst,
kde bych mohl potkat Vás.
A přece zas a zas
           vracím se já,
mělký a profanní tvor,
do starých kolejí prázdného života,
bych znovu zhnusen a osamělý
se vracel k sobě a k Vám!
           Vás miluji,
              Vás objímám,
                 Vám naslouchám.
S Vámi jsem usedal v chrám
a naslouchal varhanám...
S Vámi jsem bloudil sterými uličkami Prahy
a nudil Vás svým všedním hořem.
              S Vámi jsem ploval mořem,
                    vzpomínáte?
Tam dole, na Adrii, na Rábu,
na Komorčáru malý les byl...
Půl roku jste tam se mnou žil –

Vy nejste již mlád a nejste krásný tvary.
Jste krásný duší, která z Vás emanuje jako aura světce.
Jste krásný svým utajeným a nesděleným smutkem,
životem těžkým, který jste prožil,
velikou zradou, kterou jste hrdinně přežil,
pohárem, který jste vypil až do dna,
            ó Nazaretský!
        Neboť mně připomínáte Krista...

Ve Vašem chování jest noblesa jistá,
nesmírná jemnost a křehoučký charm,
což vše tvoří rafinovaně kouzelný mam,
kterému, ach! Tak bolestně podléhám,
      ó, příteli,
           jediný, kterého mám.

Ne, příteli!
     Vy o tom nevíte ani,
      vždyť Vy nemáte zdání,
jak na mne působí Vaše vlídnost vlahá,
že jenom Vámi jest mi přítomnost drahá.

Ó, Vašich pohledů tak mírných a smutných,
ó, Vašich pocelů, tak plachých a chutných,
Vašeho dechu, vonícího ambrou,
Vaší tváře, skloněné nad mou...

Příteli,
       chtěl byste, chtěl,
abych byl zcela upřímný?!

     Já hovořit budu teď jen šeptem,
a položím tvář svou na Vaši vpadlou hruď,
refrénem drahým znít bude Vašeho srdce tluk...

Já nesním o Vašem objetí,
          já netoužím po Vaší síle,
a po pyšném mužství nikdy neznaveném.
Já nechci,
                abyste mi daroval tělesnou rozkoš.
Což,
to dokáže každý pastevec stád – – –
Jen někdy snad,
když splyneme,
vzájemně erregováni souzvukem duší –
když klesneme k zemi,
            jak prostá Boží zvěř,
však my se zvedneme,
            my půjdeme dál,
a nebudeme hovořit o tom,
            co jeden druhému dal
                       a vzal.
             Neboť to přišlo,
                       a odešlo
              jak bouře v letní čas! –

Ale co žádám po Vás,
               příteli,
oč pokorně žádám,
toť malé místo ve Vašem srdci,
toť lidské, přelidské pochopení ve Vaší duši,
                            se mnou
                 všedním a odraným,
                 ubitým, zklamaným,
                 který má atom duše
               onoho velkého prokletí,
                   oné zoufalé trýzně,
                      a palčivé žízně
               po spřízněném člověku,
       jenž by vibroval stejným chvěním
                        se srdcem mým – – – –