Nabíjí mě ticho a nadchne krása

Před lety jsi v jednom rozhovoru  prozradil, že nemáš u sebe příliš rád označení spisovatel. Od té doby jsi napsal několik knížek, už sis na toho spisovatele zvykl?

Rád bych tvou otázku zasadil do kontextu, protože bez něj by mohla budit dojem, že se z mé strany jedná o jakousi pochybnou manýru. Moje tehdejší výhrady šly k tomu, že slovo "spisovatel" je v české kultuře přetížené společenským významem – od národního obrození přes inženýry lidských duší až ke svědomí národa. Přijmout to slovo za své znamená přijmout na sebe i veškeré historické závaží. A komu by se do toho chtělo? Mně z počátku určitě ne, nehledě na to, že kdyby začínající autor vykřikoval: "Jsem spisovatel!", přišlo by mi to právě s ohledem na celý národní kontext podivuhodně ambiciózní a poněkud komické. A abych odpověděl i na tvou otázku: Ano, dnes už jsem si na výraz "spisovatel" zvykl. Pro okolí, zejména pro to mimoliterární, jde koneckonců o nejsrozumitelnější označení činnosti, kterou dělám.

Kdy se jako spisovatel skutečně cítíš?

Když píšu.

Kromě toho, že jsi napsal několik knih a jsi spisovatel, jsi taky žurnalista a vysokoškolský pedagog. Jaké bys zvolil pořadí? Proměňuje se nějak v toku času, nebo podle okolností?

Dlouho jsem byl především novinář, protože mě živilo zpravodajství v České televizi, teď primárně učím – a spisovatelská práce je konstanta. Hlavně se ale všechny zmíněné role prolínají a nemám potřebu je hierarchizovat. Z novinařiny si nesu trpělivost s rešeršemi a schopnost dotáhnout text do konce, z univerzity zase prostor přemýšlet o textu hlouběji a skladebně. Snažím se, aby se tyhle zkušenosti nepopíraly, ale doplňovaly.

Ve tvém zatím jediném románu Rubikova kostka tematizuješ rodinu a tvůj hrdina  se ve vzpomínkách  vrací do svého dětství. Jaké jsi měl dětství ty? Máš z něj nějaký moment, událost, které se ti uchovaly v paměti?

Měl jsem šťastné dětství, v úplné rodině, s mladší sestrou a pečujícími prarodiči. Momentů a událostí, na které nejde zapomenout, je řada a jednu konkrétní takto v obecnosti vybrat neumím. Můžu ale říct, že se řada mých dětských vzpomínek propsala právě do zmíněného románu.

foto: Jiří Vopálenský

Píšeš i pro děti, i když ty sám to úplně za dětskou literaturu nepovažuješ. Jak to tedy s tvými texty "pro děti" vlastně je?

S výjimkou knížky Expedice z pohlednice, která navíc vychází z rozhlasového Hajaji, pro mě dětský čtenář nikdy nebyl primární adresát. Pohádkové příběhy O Nebesáři a Muž z hodin jsem se snažil formovat tak, aby oslovily každého, kdo si uchoval senzitivitu pro fantaskní imaginaci – a to rozhodně nemusejí být jen děti. Současně je ale pravda, že knihkupci i knihovníci potřebují nějaký orientátor, aby věděli, jak tituly zařadit a adresovat čtenářům, a pak se škatulka literatury pro děti u zmíněných knih nabízí, jakkoliv reduktivní taková kategorizace ve skutečnosti je.

Jaké pohádky nebo dětské knížky jsi měl rád jako malý kluk, který se právě naučil číst?

Ještě jako předškoláka mě okouzlil starý titul Za pohádkou kolem světa, ze kterého mi četla babička. Na nižším stupni základky jsem byl velký fanoušek Správné pětky od Enid Blytonové a docela rychle – dřív, než nastoupil filmový boom – jsem se dostal i k Harrymu Potterovi. V tomhle ohledu se moje čtenářská zkušenost nijak neliší od jiných mileniálů. Rozdíl je snad až v tom, že jsem k Potterovi nebo Deníku Adriana Molea začal relativně brzy přidávat i literaturu, která už není pro dospívající určená – můj nejoblíbenější "teenage" autor byl Vladimír Páral. Ale to už jsme na střední škole.

Od čtení pojďme k psaní. Vzpomeneš si ještě na svůj první text, který jsi napsal? O čem byl? 

Vyrůstal jsem v devadesátkách, čili v době, kdy do rodinného obýváku chrlila TV Nova záplavy amerických popkulturních obrazů: Beverly Hills, Coca-Cola, Dallas, Socha svobody nebo Sám doma. Ve druhé nebo ve třetí třídě, nepamatuju si to přesně, jsem byl vlivem nováckého vysílání natolik uhranutý estetikou amerických Vánoc, že jsem dokonce na Štědrý den vykřikoval, že večer přijde Santa Claus – a právě o něm a o jeho sobím spřežení jsem tenkrát napsal taky krátkou vyprávěnku. Měla asi sedm vět a samozřejmě byla dokonale neoriginální.

Leitmotivem Tvojí prvotiny Šaty z igelitu je samota. V povídkách, které ji tvoří, se na samotu díváš z několika úhlů, přes různá sklíčka, úhelníky, různou optikou. Kdy jsi byl ve svém dosavadním životě nejvíc sám? Uchyluješ se někdy do samoty dobrovolně?

Není den, kdy by člověk nebyl sám. Stačí přece okamžik drobného nedorozumění, abychom zjistili, že s námi druhý není takovou měrou, jakou jsme očekávali – a už to je druh samoty, třebaže drobné a dočasné. A pokud jde o mě, jsem rád sám, když si můžu samotu o své vůli vybrat, to znamená když do ní nejsem uvržen. Pořád platí, co říkal Hemingway: Psaní je osamělá činnost.

foto: Jiří Vopálenský

Kdy ses rozhodl, že veřejně vystoupíš nejen jako známý spisovatel, ale také jako queer člověk?

Nešlo o jeden moment, ale o postupný proces zkoumání toho, jaký způsob veřejné promluvy je pro mě komfortní a kdy je relevantní do mediálního prostoru vnášet to, že jsem gay. Dokud jsem s queer tématy nepracoval, nepovažoval jsem queer-akcenty za podstatné – ne v tom smyslu, že by pro moje soukromí byly zanedbatelné, ale proto, že nijak nezakládají mojí profesní relevanci. Rozhovor jsem nikdy nedal jen proto, že jsem gay, ale vždycky až kvůli knize. Sexuální preference s literárním výkonem nijak nesouvisí.

Po tragické události v bratislavském queer baru Tepláreň jsi napsal pro Deník Alarm text Můj drahý fašoune. Je to fiktivní milostný dopis onomu fašistickému vrahovi, který oba kluky, Juraje a Matúše, popravil. Nedávno uplynuly tři roky od této tragické události a Slovensko je tam, kde je. Jaká je podle tebe současná situace queer lidí a jejich budoucnost ve středoevropském prostoru?

Je těžké na omezeném prostoru jedné odpovědi nabízet nějaké zobecnění, protože státy střední Evropy jsou na první pohled dost rozdílné. Za poněkud zneklidňující ale považuju vzestup národně-konzervativních politických sil, která můžeme sledovat v celém regionu. Všechny tyto formace – od AfD v Německu až po Fidesz – pracují se společenskou exkluzí. Pokud hraje prim etnický národ, jsme už blízko vylučování všech, kdo k blahu národa nepřispívají. Je nasnadě, že s reduktivní biologickou optikou neliberálních populistů může vyloučení kromě přistěhovalců snadno padnout i na queer-občany.

Na letošním festivalu Prague Pride jsi spolu s překladatelkou Sylvou Ficovou a queer aktivistou Lukášem Samkem debatoval o stavu české queer literatury. V jaké je podle tebe situaci? Jaká jsou její specifika a máme co dohánět se zahraničím?

Řekl bych, že je v dosud nejlepším stavu ve své historii. Protože jde o typ písemnictví, který se odvíjí od společenské menšiny, nutně se do stavu a pozice queer literatury promítá i společenská situace této menšiny. A ta je, pokud jde o uznání a viditelnost, nejlepší v moderních dějinách, z čehož nakonec benefituje i queer literatura. To ale pochopitelně neznamená, že je queer písemnictví saturované – řadu témat a identitních zkušeností jsme si v beletrii dosud nepojmenovali.

Co se ti snáze píše? Povídka, román, knížka pro děti, psal jsi i pro rozhlas, literární reportáž… Nebo  "hybrid", jak jsi někde pojmenoval knížečku Goethe v Mariánských lázních?

Román nese objem a já jsem zatím asi příliš krátkodechý, abych ten objem dokázal nafouknout. Povídka naopak dává možnost uzavřít emocionální a narativní oblouk během pár stránek. A krátké formy, jako je Goethe v Mariánských Lázních, které povídku kombinují s esejem nebo reportáží, mě v poslední době zajímají ještě víc. Protože experimentují s formou, mají na začátku vždy nejasné řešení – a mě stimuluje ho hledat.

foto: Jiří Vopálenský

Co tě vyčerpává?
Množství práce. Ačkoliv totiž dělám práci, která mě baví, nejsem si jistý, jestli mě baví i v tom množství, ke kterému jsem se v posledních měsících upsal.

Co naopak nabíjí?

Plavání a ticho.

Co tě dokáže rozčílit do běla?
Vlastní chyby a hloupost druhých.

Co tě nadchne?
Krása.

Hltáme příběhy, filmové, seriálové, čteme tlusté romány, někdo ujíždí na komiksech… Tankují nás osobní až intimní storíčka na sociálních sítích… Co nás podle tebe, který příběhy vytváří, tolik na příbězích láká?

Životy těch druhých – zkušenost, která není moje, a kterou můžu sledovat nebo prožít.

Letos ti je třicet sedm let. Když se ohlédneš zpátky, co vidíš? A co vidíš tam někde vpředu?

Obvykle se příliš nerozhlížím. Minulost je pryč, budoucnost nejde připravit… a kromě toho: Ať už se kouknu kterýmkoliv směrem, vidím jiného člověka, než jakým jsem teď. To jediné, co bych od sebe snad mohl tam vepředu očekávat, je, že budu dál trpělivě postupovat vpřed.  

František Baďura
říjen 2025