Jiří Benjamín Mayer
Závojnatky

ukázka z románu

No a pak přišly Vánoce. Nejkrásnější svátky roku. Všichni je milujeme, že? Ta pospolitost a rodinná pohoda! Já to prostě žeru! Miluju, když se sejde celá famílie a všichni do mě hučej, jak jsem zase o fous vyšší, jak jsem odminula zesílil v ramenou a jaký dělám vynikající vosí hnízda. Já jim říkám hnízda neřesti. Vedle másla do nich totiž přidávám i "tajnou" přísadu – zbylý krém do ořechů a košíčků, proto se mamka nebojí udělat ho kvanta. Jsou v něm vlašáky, vaječňák a taky celý vejce šlehaný nad párou, no a cukr. Více cukru! Jen víc! Množte se, děťátka, muhehe!

"Tak to má být. Jídlem se nesmí plýtvat."

To právě pokývala hlavou babička Květa, kterou jsme si na svátky přivezli z Trutnova, ač jsme tam málem zapomněli její chodítko. Narodila se krátce před druhou světovou v rodině horalů a uměla vařit snad i ze sena.

"Mjo, je to dobrý, tahle splácanina. Takovej hermafrodit mezi cukrovím."

Ráďa. Můj "bratr". Podíval se na mě s třetím hnízdem napůl v puse a velmi nepřesvědčivě zahuhňal cosi: "Ježiš, to nebylo myšleno nějak osobně."

"Fajn," broukl jsem a dobrovolně se mu klidil z očí. Stejně mamka chtěla pomoct s výběrem prostírání a dekorací na slavnostní tabuli.

Míša nesl všechen blázinec stejně těžce jako já. Chtěl mít svatej klid ve svý textilní boudičce na zip, kterou jsme mu pořídili, aby se cítil bezpečněji a nemusel v jednom kuse startovat, jenže teď mu kolem ní pořád někdo coural. Zavřel jsem ho k sobě do pokoje, ale brzy začal škrábat na dveře. Když jsem ho vysvobodil, nadšeně vedle mě ťapkal a vnucoval mi svoje pískací noviny. Sehnul jsem se, vypáčil mu je z tlamy a sledoval, jak vrtí svým srandovním pahýlkem. V tom okamžiku se nám do cesty přimotala Ráďova přítelkyně. A Míšoslav ji štípnul do lýtka. Zanechal jí tam pěkný, kulatý, namodralý razítko.

Její milý začal okamžitě vyšilovat: "Zuzíku, jsi v pořádku?! Ukaž, miláčku! No to vypadá hrozně. Ježiš, proč jste si zas koupili dalšího porouchanýho psa?!"

Ne že by mi nebylo Zuzanky líto, a ne že bych se na Míšu trochu nezlobil, ale ze všech sil jsem se snažil to nedat najevo. Když se Radek nepřestával rozčilovat, napadlo mě, že porouchanej tu asi nebude jen pes. Sevřel se mi žaludek. Ten pětatřicetiletej chlápek teď frasnil úplně stejně jako jeho otec!

"Ty prostě vždycky musíš mít psy, který nikdo nechce, protože jsou to magoři, viď, mami? Už je mi jasný, proč…" Koutkem oka pohlédnul na mě a zmlknul.

"Hmm," protáhla ironicky Táňa a založila si ruce na prsou. "Už je ti jasný, co? Proč si mamka vzala našeho tatínka?"

Chtěl jsem si s ní plácnout. Vážně chtěl! Ale… před dospělými muži jsem se vždycky držel trochu zpátky. Samotnýmu mi to vadilo. Vadilo mi vlastně i to, že existuje jedna výjimka. Ale ta teď slavila svátky ve svém "krruhu rrodiném" a nemohla mě znova zachraňovat. Jak rád bych dotyčné osobě vylíčil, co všechno na Radkovi nesnáším! Dokonce i ten jeho rypák, tak strašně podobnej jinýmu, kterej tady ještě před pár lety čichal do vzduchu a remcal, že "ty myši cítí úplně všude". No tak mi jich neměl dovolit tolik, ne?!

Na svého otce si Radek pochopitelně "vzpomněl" a vyjádřil lítost nad tím, že s námi nemůže zasednout ke stolu a dát si kubu. Bylo tu už trochu ohraný, protože tyhle srdceryvný výstupy měl každý Vánoce. Pět let, bez výjimky. Mohl by už do svýho repertoáru zařadit nějakou novinku, na tom jsme se s Táňou jednoznačně shodli. Ale on si vystačil s "osvěčenými hity". Takže jako vždy během celého večera trousil různý poznámky, vlastně spíš narážky na mou osobu. Nic konkrétního, aby nerozlobil mamku. Nebo se bál, že mi rupne v bedně a začnu vrhat příbory na pohyblivej terč. Hm, že by ho Bubína taky vzala do kina na film o krvežíznivých, nepříčetných kukačkách? Alfred Hitchcock: Ptáci 2.

"Táni, pamatuješ na Pavla Svobodu z mý třídy? A na Nohejla? Tys ho taky měla na fýzu, ne?"

"Jo, jasně. Trochu magor," přikývla naše sestra, ale nedívala se na něj. Měla totiž spoustu práce s obranou bramborového salátu, který udělala pro mě a svého přítele. "Vem si lžičku, čuně!" řvala zrovna na Dušana. Když ho se smíchem odháněla od mísy, vybavila se mi podobná scéna z mýho dětství, jen s jinými aktéry.

Radek se přemístil blíž k lince.

"A víš, co jednou Nohejl udělal? Nechal Pavla po škole za to, že má delší vlasy, a normálně ho ve svým kabinetu ostříhal!"

Těžko uvěřit, že tenhle starej konzerva poslouchal v pubertě Twisted Sister. Chlámal se tý historce, jak kdyby spořádal moc rumových kuliček a trochu přebral. Šáhni mi na vlasy, brácha, a já přísahám bohu, že si ty koule budeš cpát nejenom do pusy, ale i do gatí jako protézu!

Nejspíš mu maminka zapomněla sdělit, že už mi není deset, tudíž po dlouholetém tréninku sociálních dovedností většinou poznám, když mě někdo uráží. Rádíček vůbec netušil, že jsem ho dosud nekopnul do holeně či nikam výš jen proto, abych naši útlocitnou matku nezarmoutil. A abych si nezavřel cestu k cukroví.

I babička pochopila, o čí hlavě je ve skutečnosti řeč, třebaže jí mělo být napřesrok osmdesát a často mně oslovovala "Táničko". Prohlásila, že má ráda muzikál Vlasy, že jsem moc hezký kluk a že mi závidí, jaká mi narostla dlouhá, hustá hříva. Ráďa se nechal slyšet, že někdo to jistě ocení. Táňa po něm šlehla tak ošklivým pohledem, že by s ním na vánočních trzích mohla zabíjet kapry. Dušan spokojeně bagroval salát polévkovou lžící a nic ho netrápilo. Ačkoli u nás tenhle salámista už rok bydlel a přispíval do rodinného rozpočtu místo Jakuba, vlastně mi nikdy nevadil. Já jemu asi taky ne, dokud jsem mu nechal něco na talíři.

Když jsme seděli u štědrovečerního stolu, zahlédl jsem Radka, jak cosi škodolibě špitá Táně, která obrací oči vsloup. Přísahal bych, že jsem zaslechl slova jako menšinová skupina obyvatel.

Moje sestřička přehnaně prudce bouchla o stůl slánkou. Nevím, jestli to měla v úmyslu, každopádně Zuzanka se zatvářila pohoršeně. Byl to takový nemluvný, upejpavý tvoreček (zejména poté, co ji Mišánek umravnil) a dbala správného bontonu.

"Můžeš toho nechat?" zeptala se Táňa nakvašeně.

Mamka povytáhla obočí. "Co se děje?"

"Chová se jak idiot."

Dušan se ji snažil s plnou pusou uchlácholit: "Mmm, a-e miváčku…"

Radek si hrál na ukřivděného. "Vždyť jsem neřek nic špatnýho, ne? Žádný slova, který by mohly někoho urazit. Navíc, já proti homo… gayům nic nemám. Ferda je milej kluk, že jo, Ferdo?"

"Se vsaď," zavrčel jsem tak tiše, aby to, pokud možno, ani neslyšel. A s upřeným pohledem do jeho vychechtanýho obličeje jsem zuřivě zabodl vidličku do kuřecího řízku.

S holkou by takhle buransky nezacházel. Né, to by byl samá úsluha, samý cukrbliky jak se "Zuzíkem". Jenže já nejsem Zuzík, já jsem jenom buzík. Podle něj. Vlasy mám zdaleka nejhezčí z celý rodiny, ale proč mě za to neurážet, že jo? Kluci holt vyžadujou jinej přístup, to jsem pochopil už jako čtyřletej.

Kdybych si vedl seznam nepřátel, Radek Maceška by se ocitl na čestném místě. Konec bratříčkování. Naštěstí pro něj, nemám rád vánočního kubu, jen muže s podobným jménem, jehož tichá podpora mi teď citelně chyběla. Ano, bylo to jediné štěstí, že neholduju tradiční krkonošské kuchyni, jinak už by nad stolem lítaly kroupy. Pche, rozpoutal bych tady hotový krupobití!

Nechápal jsem, co proti mně má. Nechtěl jsem být s máminým prvorozeným na nože. Proč taky? Nic mi neudělal. Zato já jemu zřejmě zničil život. Jak kdybych byl nějakej Milenec lady Maceškové, nebo co. Tak si mě aspoň podal za to, že "urážím přírodu". Přesně jako Míka s Neumannem. Jako Kandert senior. Kdo a kde tyhle typy pořád kopíruje?

Přitom ještě předtím, než se naši rozvedli, se Radek tvářil, že mě má docela rád. Poznali jsme se už v dobách, kdy ještě studoval v Brně a domů na Ládví jezdil jen o letních prázdninách. Sdíleli jsme spolu můj pokoj, teda vlastně původně jeho pokoj, ale on nevypadal, že by mu to trhalo žíly. Stejně byl většinu času na brigádě, nebo rajzoval po republice i po světě. Dokonce si se mnou ze začátku i hrával a půjčoval mi svý angličáky. No jo, i Ruda se nejdřív snažil, že jo. Všechno je jak přes kopírák, vždyť to říkám..

Je ovšem možný, že nejsem dostatečně objektivní. Možná mi Ráďa nikdy nechtěl zkřivit ani vlásek. Dneska už spolu vycházíme docela dobře, když se jednou za uherák vidíme. On to vlastně zas takovej buran není, on si prostě jenom myslí, že je vtipnej. A kromě toho… ale to by vám řekla Táňa…

Přespali se Zuzankou v Jakubově starém pokoji. Zuřil jsem, ale ani tentokrát nedal nic najevo. Asi jsem jen vypadal, jako by mě pálila žáha z přemíry kakaových ořechů s krémem. Když se všichni odebrali na kutě, zůstali jsme v obýváku jen já, Míša a Táňa. Usmála se na mě, maličko si odsedla, aby nedráždila psa bosou nohou, a pak mi pod rozsvíceným stromkem hodila tradiční tajný dárek.

"Tak veselý Vánoce, Ferdie."

Ani jsem nehlesl, jen jsem znovu myslel na ořechy a bolel mě plnej žaludek. Jinde mi oproti tomu kručelo hlady. Ferdie. To jméno jsem neslyšel víc jak rok. Mělo tady dneska zaznít. Hezky "po frrancouzsku". Svíral jsem v rukách další dámské oblečení zabalené v červeném papíře s bílými jeleny a vlastně mi bylo úplně jedno, jestli je to sukně, halenka nebo nějaký růžový bombarďáky.

"Myslíš, že jsem vadnej?" zeptal jsem se po chvíli trapného mlčení. Doufal jsem, že mě Táňa vyvede z omylu.

"Nemyslím."

"Ale že jsem normální, to si taky nemyslíš," pokračoval jsem sklesle.

Proč to všechno nemůžu říct Jakubovi? Ten by mě určitě ujistil, že jsem úplně v pořádku. Žádná "splácanina". Hezky bysme se spolu svalili pod stromek, vyklopili do sebe čtvrtou mísu cukroví, navrch přihodili nějaký chlebíčky a pak bysme tu ztěžka funěli, nemohli se zvednout a barevný světla žároviček by se leskly v těch kulatých okulárech. Ulepený prsty a otisky od cukru. Proč mě to jenom napadlo?

"Víš, možná by ti bylo líp, kdybys přestal odmítat tu svojí klučičí stránku," prohlásila najednou Táňa.

Vytřeštil jsem na ni oči. "Cože? Nic takovýho nedělám!"

"Hm, prostě mě to tak napadlo," pokrčila rameny a zamyšleně si natáčela na prst jeden červený pramínek vlasů. "Vzhledem k tomu, co o tobě vím… náš taťka nám nebyl zrovna vzorem mužnosti, co?"

Pak spustila, jak už jako malá holka cítila ze svého otce určitou nejistotu a nepatřičnou měkkost. Jo, byl to hrozně hodný člověk, ten náš tatínek, ale možná že úkolem chlapa není jenom být hodný. To povídala ona. Opakovala vlastně všechno to, co jsem dávno věděl nebo aspoň podprahově vnímal. Netušil jsem ovšem, že i Ráďa, velký přívrženec R-U-D-Y, dodnes tápe, jak bejt vlastně správnej chlap. Proto teď "dělá machra a hajzl má na chodbě". Ty jeho "kecy starýho zbrojnoše" mám prej pouštět jedním uchem tam a druhým zase ven. Táta mu vždycky trochu vyčítal, jakej je děsnej buchťák, později prý tvrdil něco podobnýho o mně – že jsem taky pěkný máslo a budu to mít v životě těžký. Podle mé vševědoucí sestřičky si zkrátka vybíjel frustraci na synech, protože nebyli takoví, jaký on sám chtěl být.

"Týjo," hvízdl jsem značně otráveně, když její únavný monolog utichl. Ani Míša už to nemohl poslouchat. Poněkud autisticky cupoval jednu větší kouli papíru a každou chvíli vyplázl jazyk, aby z něj dostal nalepené útržky. Nedařilo se mu to, tak je začal radši polykat.

"Hele, ségra, nechceš si to s Lenkou vyměnit, když seš takovej psycholog?" navrhl jsem sarkasticky.

"Ne, díky," ušklíbla se. "Nechci číst všechny ty knížky, jenom některý."

"No a pointa?"

"Pointa?" zamrkala překvapeně. "Pointa je, že jsi neměl žádnej pořádnej mužskej vzor za celej svůj život. Dá se pochopit, že tě chlapi jako živočišnej druh zatím nezaujali. Hele, než jsem potkala Dušana, taky jsem si myslela, že snad radši budu lesba. On možná vypadá jako ňouma, ale rozhodně není jen hodnej. Je skvělej, ale musíš ho nejdřív poznat. Takoví kluci jsou nejlepší. Třeba Jakub, co?" mrkla na mě potutelně. "Myslím, že Dušan je z podobnýho těsta."

Málem mě kleplo. To mi nemůžete dělat! Jen tak mýrnyx-týrnyx se o něm zmiňovat, když nejsem připravenej!

"Co? O čem to… jak můžeš srovnávat… vždyť Dušan furt jenom žere!"

Táňa se rozesmála. "No, a co dělal Jakub? Když s náma byl ve Státech, v jednom kuse něco žvejkal. Ani by si nevšim, že mu někdo balí ženu. A že to na ni Malcolm zkoušel! Nevypadala, že by jí to bylo nepříjemný."

No jo, oni spolu vlastně procestovali kus světa. Teď mi to došlo. A já se přitom Jakuba nikdy nezeptal, jak se mu v tý Emérice líbilo, natož abych vyzvídal, jaká byla jeho ex. Ani Táňa o ní nemluvila. Rád bych věděl, jestli to vždycky byla taková paní Columbová, nebo jestli k odhalení její totožnosti prostě postačí, když se začnu zajímat.

Užuž jsem otevřel ústa, že teda vznesu dotaz, jenže ségra mě úplně odzbrojila: "Jak nám dělal zahradu… a tys za ním pořád běhal jak ocásek… Vždycky jsem si myslela, že se ti líbí."

Když se Jakub odstěhoval, něco takovýho naznačovala, stejně jako mamka, ale já ji poslal někam a třískl jí dveřma před nosem. Uplynuly tři roky a nic moc se nezměnilo.

"Co s tím všichni máte?!" vybuchl jsem.

"A ne? Copak jsi nebyl úplně hotovej, když odešel? Hele, brácha," zarazila se najednou a podezřívavě přimhouřila oči: "Nevybalil jsi to na něj, že ne?"

"NE! A abys věděla, ono to bylo přesně naopak – to on se zabouchnul do mě! A pak to na mě znova zkoušel, loni o narozkách," žaloval jsem.

Že mi při té příležitosti věnoval šperk jak pro královnu ze Sáby, o tom jsem pomlčel. Ještě by ho chtěla vidět. A já bych se na něj musel znova dívat. Znova ho vzít do ruky. Z tý představy na mě šly mdloby, jak kdybych měl sahat na jeho penis.

"Fakt?" otázala se Táňa se zdvořilým údivem. Představoval jsem si teda, že bude víc šokovaná. "To je zajímavý. Ale hodně se tím vysvětluje."

"Jako co?" hlesl jsem.

"No, taky jsem ho svýho času chtěla. Ale říkal, že to není dobrej nápad. Prej moc brzo po rozvodu a tak… ale kdoví, co v tom ještě bylo. No," pousmála se, "tak to vidíš. Už spolu probíráme i kluky."

Začal jsem být mírně podrážděnej a bezmyšlenkovitě vyráběl jakýsi gordický uzel na zlaté pentli, která tu zbyla po dárku někoho jiného.

"Mně kluci nezajímaj! Proč s tím všichni prudíte? To si všichni tak strašně přejete, abych byl teplej? Podle vás pak bude svět víc v pořádku, nebo co? Zapadnu pak líp do vašich škatulek? Nebo bys mě taky ráda ostříhala jako ten váš učitel?"

"Né. A přestaň se rozčilovat, já na tebe neútočím. Mně je úplně jedno, jakou máš orientaci. Jenom říkám, že kdybys přijal, že jsi kluk a že… to tím pádem neznamená patřit do nějaký méněcenný skupiny… Co já vím? Třeba bys pak konečně zjistil, jak na tom fakt jsi. Jestli tě holky přitahujou doopravdy, nebo prostě proto, že máš problém s chlapama. Jako já chápu… že prostě nechceš bejt kluk, protože… něco. Ale zkus zase ty pochopit, že díky tomu vyzařuješ… hm, dost ženský energie, takže si hodně lidí myslí, že jsi gay."

"Ale já nejsem. Mně se líběj holky," blekotal jsem z posledních sil.

"Jo, v pohodě. Jak říkám, mně je to jedno. Jen si myslím, že je potřeba bejt k sobě upřímnej. A říct si, co doopravdy od druhýho čekám. Když to uděláš, tak teprve potkáš někoho, kdo s tebou fakt bude chtít bejt, ne že tě bude mít jak cvičenýho pejska a módní doplněk v jednom. Zasloužíš si mnohem víc, než byla Terka."Krátkej, hysterickej smích. Tak určitě. Už vidím tu frontu na zápraží. Jé, ahoj Jakube! Tys přišel sám?

Odložil jsem zlatou mašličku i nerozbalený dárek vedle sebe.

"No, děkuji vám pěkně, Zikmunde Freude, ale… asi radši zůstanu singl. To mi vyhovuje."Navíc to bude pro všechny bezpečnější. Copak to nechápe? To jí fakt nedochází, že já tady vlastně zachraňuju lidstvo, když si svůj genofond i blbý móresy nechávám pro sebe? Jednoho člověka už jsem odradil, ale byla to teda fuška. Víc po mně nechtějte!

Snad je v tom balíčku aspoň pořádná krinolína, když už mi Ježíšek ani letos nenadělil testosteron.

Rozhovor s Jiřím Benjamínem Mayerem nejen o Závojnatkách: