Jiří, do chvíle, kdy vyšla tvoje prvotina Závojnatky, jsi, jak o tobě vím, prošel celou řadou povolání, které jsi občas prokládal studiem. V čem ti bylo nejvíc dobře?

Víš, Franto, já to většinou neberu jako něco, co jsem, ale spíš jako určitou roli, kterou hraju. Asi bych neřekl, že součástí mojí identity je třeba zrovna manažer. Nebo pošťák – to je deset let zpátky! Co JE součástí mojí identity, jsou lesy a skály na Děčínsku, taky zvířata (jsem chovatel od malička, hlavně morčat). Mnohem víc než zaměstnání mě charakterizují příběhy. Moji identitu utvářela zejména moje představivost.

V románu Závojnatky provázíš svého hrdinu od jeho útlého dětství až na práh dvacítky. Je to barvitý slide zážitků a příběhů. Kdybys měl poskládat slide svého života, co bychom viděli?

Střídalo by se tam po sobě několik domovů a několik tatínků. Viděli byste dítě (nebo možná neviděli – protože by bylo někde zalezlé), které si hraje s plyšáky na veterináře, případně "jezdí na koni", resp. na komodě s kusem stočené deky, přes kterou je přehozené bílé prostěradlo (kůň byl bělouš) a místo sedla má vykrojenou záchodovou předložku. Pak by se tam ukázal dospívající, který se navenek snaží vypadat normálně, ale většinou je duchem mimo. Místo piva pije čaj, místo na diskotéku utíká se dvěma psy a jedním neviditelným přítelem do kopců a skal.

Co bylo tím impulsem, že jsi v pět a třiceti sedl ke klávesnici počítače a začal psát román?

On to možná nebyl ani tak první impuls, jako poslední. To poslední postrčení, důkaz, který jsem sám sobě předložil. Že jsem dost dobrý na to, abych mohl říct "Ahoj, světe, tady jsem". Tehdy jsem pracoval v oddělení Knižního klubu v Luxoru na Václavském náměstí a zrovna byl vyhlášen dvacátý sedmý vítěz Literární ceny Knižního klubu. A já si prostě řekl, že účast v téhle soutěži je pro mě to pravé. Velmi rychle mi ale došlo, že si netroufnu poslat nic ze své dosavadní tvorby, ať už proto, že je to příliš intimní, nebo proto, že dneska bych ten příběh dokázal napsat líp. A tak jsem začal psát Závojnatky.

Jak už jsem naznačil na začátku našeho rozhovoru, jsou Závojnatky takovým slidem událostí a nevšedních okamžiků, které hrdina Ferdie zažívá. Dalo ti práci je vymyslet tak, aby působily opravdově? Nebo jsi měl v někom inspiraci?

Ferdie jako takový žádný konkrétní předobraz nemá, i když některé jeho postoje vychází z mých vlastní v jeho věku. Zakonzervoval jsem v jeho postavě kus svého dospívání a mládí. Otázka sebeuvědomění a identity pro mě byla vždycky velmi aktuální. Ferdie nezná své rodiče, pochází z pěstounské rodiny, a já sám vím, jak nás formuje, když pořádně neznáme byť jen polovinu vlastních kořenů. Co teprve, když nevíte vůbec, odkud jste přišli. Co se týče tématu pěstounství, mám obrovský inspirační zdroj ve své dlouholeté kamarádce Janě, která se pěstounské péči věnuje už dobrých deset let. Takže se stala při psaní mou konzultantkou. Většina scén z Ferdieho dětství není vycucaná z prstu, ale znám je z jejího vyprávění o dětech, které má v péči. Namátkou: scéna, v níž si Ferdie se svou pěstounkou hraje na svůj vlastní porod, protože se podvědomě potřebuje propojit s někým, kdo je pro něj vlastně cizí.

Píšeš spontánně a impulsivně, nebo naopak promyšleně, zavalený rešeršemi a celou řadou poznámek?

Píšu víc srdcem než hlavou, takže spontánně. A za chůze. Ne vážně, mě ty nejlepší věci napadají na procházkách. Psal jsem hodně v srpnu, září, říjnu, chodil u nás Čimickým údolím a po jeho okolí, často jsem se zastavoval a dělal si poznámky, část knihy jsem napsal v podstatě do mobilu, zatímco jsem ležel v hamace nebo seděl u Koztoprtského rybníka. Doma jsem to překopíroval a doladil. Když jsem potřeboval nějaké reálie, dohledal jsem si je, ale většinou to dělám, až když opravdu potřebuju. Baví mě to. Pamatuju si, jak jsem třeba na YouTube hledal reklamy z konkrétního roku. Člověk si nepamatuje, jestli ta reklama na jogobellu, kde se zpívalo Dopřej si tu ovocnou rozkoš, byla 98 nebo 2000. A taky jsem si dohledával, jaký figurky se dávaly do Kindrvajec, když bylo Ferdiemu třináct. Víš, že na to existuje webová stránka? Kromě toho jsem si napůjčoval hromadu knih o zahradní architektuře. Když jsme po vydání Závojnatek to zahradní jezírko opravdu začali u Jany budovat, zjistil jsem, že ne všechno, co se píše v takových knihách, je v praxi záhodno praktikovat.

Byla nějaká část románu, na které ses zasekl a nevěděl, jak dál?

Překvapivě ty pozdější části, kde se přesouváme z Prahy do Děčína. Tam jsem nedokázal posoudit, co je dobré nebo co už je nadbytečné, protože zkrátka k tomu místu mám silný citový vztah. Chtěl jsem napsat milostný dopis domovu, a možná proto, že to nebyl domov Ferdieho, ale Jakuba, mi přišlo, že mi to vlastně nejde. Takže jsem se v listopadu dost trápil, a nakonec upekl asi deset druhů cukroví, abych přišel na jiné myšlenky.

Vybavíš si ještě svoje pocity a emoce, když jsi zjistil, že jsi vyhrál Literární cenu Knižního klubu za rok 2024?

Měl jsem zrovna v práci pauzu na oběd. Stál jsem v kuchyňce a zíral na display telefonu, kde stálo: Odborná porota vybrala váš román Závojnatky jako vítězné dílo... Vůbec jsem tomu nedokázal uvěřit! Byl to nejšťastnější den celýho mýho dosavadního života. Trvalo možná čtrnáct dní, než jsem to vstřebal a plně si uvědomil, že je to skutečný. Že se opravdu splnil můj životní sen.

Jaká potom byla spolupráce s nakladatelstvím? Musel jsi v něčem ohledně textu ustupovat?

Neměl jsem s čím srovnávat, takže některé věci pro mě byly příjemným překvapením – například že byl brán v potaz můj názor na obálku knihy - a jiné věci jsem přijal jako samozřejmost. Nutno říct, že nikdo mě k žádným změnám vysloveně nenutil, vše byla doporučení. Kromě Jany dneska nikdo netuší, že Závojnatky byly opatřeny množstvím poznámek pod čarou, které vysvětlovaly některé reálie. A těch vypravěčových interakcí se čtenářem bylo také o něco víc. Všechny úpravy a ústupky se dělaly spíš pro lepší přehlednost textu, ne proto, aby čtenář nebyl něčím pohoršen. A to je dobře.

A pak přišly ovace! Fotografové, rozhovory, gratulace… Jak sis užíval svých patnáct minut slávy?

Byl jsem hodně nervózní. Jelikož se celý život potýkám s impostor syndromem (psychologický fenomén, kdy člověk pochybuje o svých schopnostech a úspěších; poznámka fb), pořád jsem měl v hlavě myšlenku, že ve skutečnosti se Závojnatky nikomu nelíbí a že jsem je mohl napsat mnohem líp. Přišlo mi, že na vyhlášení mě někteří obchází širokým obloukem, jako bych byl nějaký deviant. Ale tehdy jsem se opravdu ve společnosti hodně ostýchal. Protože jsem zkrátka nevěřil, že mám stejnou hodnotu jako kdokoli, kdo tam s chlebíčkem v ruce debatuje o literární kritice dneška. Ještě k těm chlebíčkům – než skončilo moje focení na střeše, z celého rautu zbylo jen pár zákusků. Představoval jsem si, že když vyhraju takhle prestižní cenu, vystřelí mě to do nebes a zázrakem ze mě spadne třicet šest let pochybností, nejistoty v komunikaci, nelásky k sobě samému. Ve skutečnosti to ale byl jen začátek cesty k nalezení vlastní síly.

V jednom rozhovoru jsi na sebe prozradil, že máš v počítači uloženo několik svých juvenilií, lidově řečeno "hříchů mládí". Chystáš se některé z nich vydat?

Musel bych na nich ještě zapracovat. Myšlenka těch jednotlivých příběhů možná není špatná, ale zpracování pokulhává. Bylo by divné a smutné, kdyby tomu tak nebylo. Znamenalo by to, že píšu stejně jako v osmnácti, ve dvaceti, v pětadvaceti.

Je možné, že se k hrdinům Závojnatek ještě vrátíš a budeš sledovat jejich další osudy?

S největší pravděpodobností ne. Nejsem fanoušek druhých, třetích... desátých dílů. Tedy pokud nejde o předem zamýšlenou epopej, jejíž hrdina na konci každého školního roku musí přemoct toho samého záporáka.

Jaký literární žánr by sis chtěl jako spisovatel vyzkoušet?

Fantasy nebo sci-fi. S oběma žánry jsem v dospívání víc než koketoval, ovlivněn zejména tvorbou J.R.R. Tolkiena, J.K. Rowlingovou a filmovou ságou Hvězdné války.

Máš své literární vzory?

Ano, a většina už je bohužel po smrti. Mým největším a nedostižným vzorem už od střední školy je možná překvapivě Vladimir Nabokov. Jestli si někdo zaslouží titul Mistr slova, tak je to on. Velmi si vážím také díla Terryho Pratchetta a považuji se za "zaníceného Cimrmanologa".

Co rád čteš?

V závislosti na náladě a denní době buď psychologickou prózu, nebo literaturu pro děti a mládež. A občas to proložím i něčím, co bychom asi nazvali seberozvoj, ačkoli ten termín nemám rád. Ale v kariérní i osobní oblasti by se člověk rozvíjet měl, ne?

Co ti udělá radost?

Nová pokojovka do sbírky, zdraví domácí mazlíčci, výlet někam, kde jsou skály a lesy. A rozkvetlé lípy, z té vůně mě přímo jímá dojetí.

Co tě dokáže rozhodit?

Předpojatost a nenávist. Vážně mě často rozhodí, jak někomu vadí něco nebo někdo, co mu reálně vůbec neubližuje, a naopak mu nevadí, kolik je kolem něj skutečné špatnosti. Pořád mě to dokáže vyvést z míry, i když se snažím porozumět i jiným úhlům pohledu.

Kdy ti dojde řeč?

Naštěstí čím dál méně často. Už nemusím čelit osobním útokům, kdy té nenávisti je tolik, že se mi nedostává slov. Ale věřím, že mi jednou dojde řeč, až mi laskavý a vědomý chlap schopný sebereflexe vyzná lásku.

Co tě dokáže naštvat?

Nesmyslné a stále se měnící požadavky v práci. A když někdo tvrdí, že morče nebo jiný sociální druh zvířete může prožít šťastný život o samotě – to se mi otvírá kudla v kapsle.

Co tě nadchne?

Když potkám člověka, který je na stejné vlně jako já.

Co nesnášíš?

Skákaní do řeči a tlustý maso.

Co miluješ?

Co? Ne koho? Tak dobře. Miluju svojí fantazii, která mě udržela naživu. A svůj domov na severu Čech.

Jakého Jirku Benjamína Mayera vidíš za pět, za deset let.

Vidím ho v zaměstnání, kde nebude muset volit mezi obživou a kreativitou. Vidím domek u lesa, manžela, zvířátka a jedno dvě děti v pěstounské péči. 

-fb- 
leden 2026

Ukázka z románu Závojnatky