
foto: csfd.cz
Jeffrey
reflexe queer filmu z roku 1995
Jeffreyho jsem poprvé viděl na přelomu tisíciletí na VHS. Drtivá většina filmů o homosexuálech, které jsem do té doby znal, řešila coming out a nepřátelský, nebo aspoň odmítavý vztah heterosexuální většiny ke čtyřprocentním. Gay byl zpravidla tragická postava trpící fyzickými i psychickými útoky, nepřijetím rodinou, nakonec osamělá, zavražděná, nebo podléhající AIDS. Jeffrey na mě působil jako bomba – a to i přesto, že film divákům servíruje všechny tyto tehdy oblíbené ingredience, jenže v úplně jiném světle. Poprvé jsem viděl gaye jako sebevědomé a co se týče sexuální orientace vyrovnané lidi, kteří neřeší, jestli okolí zjistí, že jsou teplí, ale trápí je problémy se vztahy a strach z nákazy virem HIV – ovšem nikoliv v sobeckém módu "Co když se nakazím?", nýbrž v obavě o partnera: "Co když mi umřeš?" A na tohle téma se neodehrává tragédie, ale komedie, propagující radost ze života, který je příliš krátký na to, abychom ho probrečeli nad věcmi, které nezměníme, ale se kterými se lze naučit žít, i když to není lehké.
Scénář k filmu Jeffrey z roku 1995 napsal Paul Rudnick (Sestra v akci, Addamsova rodina 2) podle své vlastní nebroadwayské divadelní hry, která měla premiéru 31. prosince 1992 v newyorském WPA Theatre, na jehož scéně zůstala do 14. února 1993. Ke komedii o AIDS se divadla stavěla poměrně nedůvěřivě, teprve po jejím úspěšném uvedení ve WPA Theatre se v roce 1993 přestěhovala na komerční scénu Minetta Lane Theatre. Režie filmu se ujal režisér její divadelní verze Christopher Ashley.
Hlavní hrdina Jeffrey (Steven Weber; Drákuloviny, Opustit Las Vegas) žije na Manhattanu v době, kdy všude kolem sebe vidí následky nebezpečného sexu bez ochrany. Jeffrey se bojí zamilovat do někoho, kdo by mu mohl zemřít a rozhodne se pro originální řešení – vzdát se sexu. Jenže čím ho nahradit? Posilování, tělesná námaha a následná únava se zdají být dobrým řešením, jenže právě v posilovně potká Stewa Howarda (Michael T. Weiss; Chameleon, Tak jde čas). Vztahu s ním se brání ze všech sil, ale tlačí ho do něj i jeho kamarád Sterling (Patrick Stewart; Star Trek, Shoda) žijící s muzikálovým tanečníkem Dariem (Bryan Batt; 12 let v řetězech, Šílenci z Manhattanu – Bryan Batt hrál Daria i v divadelní hře). Jeffrey se brání, brání; a když se vzdá a rozhodne se jít se Stewem na rande, zjistí, že je ten úžasný chlap HIV pozitivní. To, čeho se nejvíc bál, se stalo skutečností. A zatímco se s tím vyrovnává a zažívá i homofobní útok, po kterém ho konejší Matka Tereza (Irma St. Paule; 12 opic, Svatý z Fort Washingtonu), otvírá se před divákem otázka – pro koho je to vlastně větší břímě? Pro Jeffreyho, kterého někdy v budoucnu čeká ztráta milované osoby, tedy pokud dá takovému vztahu šanci, nebo pro Stewa, kterému vyděšené chování jeho potenciálního přítele stále připomíná smrtelnou nemoc a nezvratnost osudu?
Významnou roli ve filmu členěném do jednotlivých kapitol mají krom Jeffreyho monologů představy hlavních postav, ať už je to převzetí tanečního parketu číšníky podle Stewova gusta, štronzo při Dariově monologu či zábavná vědomostní soutěž Je to jen sex, ve které vyhrává ta nejstylovější odpověď. Mnoho použitých odkazů a narážek ale nejspíš český divák nepostřehne, například citaci písně Everything's Coming Up Roses z muzikálu Gypsy Otcem Danem, či písně Nice Work If You Can Get It od George Gershwina, jejíž část zanotuje Jeffrey na ulici spolu s dívkou v okně.
V hvězdně obsazených vedlejších rolích zazářila Sigourney Weaver (Vetřelec, Krotitelé duchů) jako kříženec postmoderní kazatelky a psycholožky Debra Moorhouse ve scéně s rozchodem zdrcenou Acolyte v podání Kathy Najimy (Sestra v akci, Hokus pokus), Nathan Lane (Ptačí klec, Producenti) coby roztoužený katolický kněz Otec Dan vysvětlující Jeffreymu tajemství života či Olympia Dukakis (Pod vlivem úplňku, Kdopak to mluví) jako hrdá matka transsexuálního lesbického syna před operací. Přehlédnout nejde ani na první pohled opravdu letmé cameo Christine Baranski (Mamma Mia!, Ptačí klec, Chicago).
I přes vážné téma je film lehkou komedií končící velkou dávkou naděje, k čemuž přispívá i hudba Stephena Endelmana (Evelyn, Dům s tichým barem).
Stanislav Mikule