Hlas / Hlas přírody
1937 / 1938

Vladimír Vávra
Apollonius z Tyany

Dramatická báseň Jiřího Karáska ze Lvovic "Apollonius z Tyany" dostala se na po řad pražského rozhlasu, který tím vykonal jeden ze svých nečetných, dobrých kulturních skutků. Je to drama neobyčejné údernosti slova i myšlenky, bezvadné v rozvíjení dějového i psychologického pásma, neunavující ani v nejdelším monologu.
Námětem je oblíbený antický příběh o Apolloniovi, který jakoby vyzýval tomu, aby se ho zmocnil autor lyrických písní antických hrdinů, známých ze sbírek Ostrov vyhnanců (Heliogabalus, Kleopatra, Sodoma, Thanatos, Endymion, Sesostris, Hyakinthos, Alkibiades). Je to látka, již nám zachoval starý sólistický spisovatel Filostratos ve svém objemném spise "Životopis Apollopie z Tyany". S jinou tvorbou Karáskovou je Apollonius právě svou titulní postavou, jež je podobně jako Manfred Macmillen jednou z variací dobrodruha Cagliosrea. Dílo vzniklo počátkem století, v době nového uměleckého kvasu, krystalisujícího kolem Moderní revue. Drama je již léta knižně rozebráno a po novém vydání ani slechu! Je smutným úkazem, že se znovu nevydávají typická díla generace před třiceti lety, neboť dnešní doba nejeví příliš mnoho zájmu o starší díla! V dramatické literatuře stejnopohlavní je nevydání Apollonia tím smutnější, že dosud nemáme moderního českého díla tohoto oboru, jež by se mu mohlo vyrovnat.
Apollonius z Tyany je popelkou na našich jevištích. Prvně se hrál na večeru Literárních profilů, podniku vinohradských akademiků, jenž předcházel pozdějšímu Lyrickému divadlu a Divadlu umění. Apollonia hrál tehdy jako později v Karáskově Snu o říši věčné krásy Jiří Steimar, dnes člen Národního divadla, Tarsii Anetta Smolová, pozdější herečka berlínská. Hudbu zkomponoval K. B. Jirák a sice dvě předehry a dva tance pro malý orchestr (smyčce, klavír, 2 flétny). Jirák dílo později zhudebnil i jako operu, ale z původní hudby nepřevedl do operního zpracování ani noty. Ve zpěvoherní formě hrál se Apollonius prvně r. 1928 v Brně a r. 1929 v Bratislavě pod Oskarem Nedbalém. V operním zpracování má dílo název Žena a bůh, chystá se v letošní sezóně také v pražském Národním divadle.
V provedení rozhlasovém nebylo použito původní Jirákovy hudby, nýbrž hudby oper ní, pro cíle činoherní, upravené a zkrácené na minimum. Apollonius je drama nadčlověčenství, ozývá se tu problém věčného života, tedy náměty, které v pozdější době byly znovu a znovu zpracovávány literárně i divadelně. Stručně řekněme obsah: Apollonius, jakýsi nadčlověk, snad bůh, činící se jím svou vůlí, věčně mladý a krásný, ale starý dvě staletí, je obviňován filosofem Lattantiem, že neuznává bohy, aby se jím sám stah Je proti němu poštván lid a jediné nový zá zrak může jej zachránit před rozvášněným davem. Ale zapochybuje nad sebou a na svou silou, nad celým smyslem života a zá zrak se neuskuteční. Nemůže vyvrátit jeho slabost, oddanost kurtisány Tarsie ani láska přítele Damida, který se pokouší o jeho záchranu tím, že se sám obětuje. Marně. Lid poznává podvod a ubíjí Apollonia.
Četli jsme v Radiojournalu, že "Apollonius bývá pokládán za dílo ryze knižní." Vedle důvodů básnických je tu na překážku stejnopohlavní motiv hry, proto nebylo nikdy přáno této české Salome, mající s Wildem rozhýřenou dekorační fantasii, rozžití světel a květů orientu, kouzelnou mluvu legendárních zkazek. Tyto přednosti však nesměly nikdy rozhodovat při úvahách o možnosti uvedení hry na jeviště Národního divadla, jak jsme o tom před lety na těchto místech psali. Pro tehdejšího ředitele Schmoranze byla to hra nemravná. Nedivme se tomu, když básnický význam Karáskův nesmí rozhodovat ani v otázce jeho volby do české Akademie, kam dostávají se lidé neskonale nižší úrovně, dosahujíce snadno toho počtu hlasů, o který několik let zápasí Karásek marně! Otázka Jiřího Karáska ze Lvovic bude jednou význačným dokumentem zbahnění pražského života, nejen literárního!
Přátelský problém nebyl v radiu potlačen, rozhodně méně nežli v opeře, kde již jiný název ukázal, jakým směrem se dělo zhudebnění. Obětavé přátelství Damidovo Apolloniovi ožilo před sluchem tisíců posluchačů od prvního vypravování Damidova, "za chvíli se Apollonius mně náhle ukázal v mé samotě a potěšil mne slovem důvěr ným" bolestnému volání: "Ó běda, běda! Na vždy ztratil se můj přítel jediný a štěstí mé." Ale Apollonius se přece objeví a rozkolísán pochybnostmi volá: "Pojď, drahý Damide, pojď ke mně blíž, ať tebe mám, když všechno ztratil jsem. Stín blíží se a první vráska v skráň se vrývá. Zůstaň, zůstaň, Damide, ať něco mohu žít." Damides obětuje svůj život za Apollonia, ačkoliv dovede po chopit, že jím byl milován, neboť Apollonius se dal pouze milovat. Když je vražděn Da mides, volá Apollonius v zoufalství: "Je mrtev přítel můj." Nad jeho bezduchým tě lem mluví: "Ústa tvá... násilím se otevřít snad chtějí, aby řekla: Miluji tě stejně stále, Apolkmie. Chceš mi to říci? Či mne u[1]smrtit chceš jiným slovem? Jiným pohledem?... Můj cítíš dech? Mou cítíš pleť? Mé krve žár? Ty necítíš? Ó běda; nemiluješ mne již? Ty chladný dál jsi? Smrti dech mám z tebe jenom cítit? Ústa tvá jsou krásná jako růže nejžhavější ze za hrad Tyru, plných rozkoše a purpur krále nádhernější není v své temné červeni nad tvoje rty... Já políbím tě a ty probudíš se, Damide můj, ze sna, jenž je klam." Ale zázračná moc Apollonio va jeho pochybností vymizela a také on klesá ubit vedle svého přítele.
Přátelský motiv podán tu neskrývavě a bylo jistě podivení u posluchačů rozhlasu, neboť víme o případech, kdy starší lidé stáli před mnohými větami rozpačitě, nerozumějíce prostě námětu a nechápajíce, o co tu jde, neboť nemají přátelské lásce vztah ani kladný, ani záporný, nestřetnuvše se s touto otázkou průběhem svého života. Kratší informativní přednáška před provedením, nevyplňujícím stejně stanovenou dobu, nebyla by bývala na škodu! Z účinkujících se s Karáskovými verši plně vyrovnal jedině Eduard Kohout v titulní úloze, jehož způsob přednesu v dramatu mohl by být stále ještě vzorem. J. Šejbalová jako Tarsie strhla tuto řeckou hetru do nebásnické nížiny v převážné části přednesu veršů i v hrubém a neantickém smíchu! Ostatní účinkující stáli nad ní, nedosahujíce Apollonia. Iša Krejčí dirigoval tedy jakousi scénickou hudbu a V. Sommer byl psán jako režisér provedení, jež trpělo nevypracovanými dialogy (úvodní) a nezvládnutými sbory. Snad se dočkáme v rozhlase brzy provedení Karáskovy dramatické básně "Sen o říši krásy", který by tu našel v pouhém rozžití básnického slova nejlepší uplatnění.

Sagitta
Co je vlastně homosexualita?

Slavný německý spisovatel, John Henri Mackey ("Sagitta") ve své překrásné knize s názvem "Knihy bezejmenné lásky" píše a vysvětluje homosexualitu takto:
"Na Vás »kterého neznám a o kterém vůbec nic nevím, jen to, že jste člověkem, na Vás se obracím a žádám od Vás, abyste mne vyslechl. Výslech jen na jednu chvilenku...
Neznám Vás. Ale předpokládám, že Vy, poněvadž jste člověkem, na své cestě po stojíte, když najednou uslyšíte výkřik jedno ho nešťastníka. Vy postojíte a dle Vašeho charakteru pospícháte ku pomoci, nejméně však se zastavíte na moment, budete naslouchat, když pro nic jiného, tedy jen ze zvědavosti.
Jedním výkřikem hlasu zoufalce volám Vám. Ne o pomoc, ale jen o výslech. O vyslechnutí a to výhradně jen na jeden oka mžik.
Co si přeji od Vás?
Může se přihodit, že nám všem udeří hodina v životě, kdy ucítíme, že naše tíha je pro nás příliš těžká, tak těžká, že žádná laskavá ruka, žádné potěšující slovo přátelství není s to pomoci nám ji snášeti. V takové hodině (snad Vám není cizou) jdeme bezmocní zbavit se své samoty ven na ulici, bloudíme bez cíle sem a tam a chopíme se ruky prvého nejblíže jdoucího a křičíme, abychom se přesvědčili, zda ještě žijeme.
V takovéto hodině přicházím Vám, mně úplně cizímu ...
Co od Vás chci? ptáte se.
Chci Vám jen promluvit. Jan na jeden okamžik. O lásce chci Vám hovořit.
Vy se usmějete.
O lásce? Nač takový úvodník? O lásce mluví celý svět. O lásce poslouchá milerád každý. Mluvme tedy.
Začínám a hledám těžko prvé slovo. Ano, o lásce chci si s Vámi promluvit. Ale ne o té lásce, o které mluví široký svět, ale o té lásce, o které svět mlčí. O té, o které svět mlčí, o které nic neví, nebo nechce o ní vědět.
Vy couváte zpět a otáčíte se. Okolo Vašich úst jeví se pocit hnusu a opovržení Vaše oči hledí studeně a zamítavě, a Vy mne přerušíte.
Ah, už tuším, kam směřujete a co vlastně chcete. Já však o tom nic nechci vědět. Není dosti, že člověk už žádné noviny nemůže bráti do rukou a jiti do společnosti bez oba vy, aby nenarazil na tyto věci, na které před několika lety si řádný člověk netroufal ani myslit. Je tedy špína dnes už každému nesena do cesty? Já však o tom nic nechci vědět. Nechci Vás poslouchat. Rozuměl jste mi?
Ano, rozumím Vám. Věděl jsem, že se odvrátíte a že mne přerušíte. Ale to je právě to, kam můj výkřik směřoval, mne vyslechnout, mne vyslechnout a to jen na okamžik. Slyšte aspoň můj slib, že Vám něco dám. Slibuji Vám, že uslyšíte, co jste do sud ještě nevěděl a na co jste podnes ne myslel. Slíbím Vám též, že ode mne neuslyšíte jedno jediné slovo, ku kterým se dnešní doba ve své zmatenosti utíká a o kterých Vám mohu povídat, že mne tisíceronásobně více znechucují než Vás. Obdařím Vás jednou vědomostí. Vy mi za to věnujte pozornost jen na jednu chvilenku.
Vy váháte a otálíte ještě. Potom: Dobře, nechť je po Vašem. Co mohu konečně ztratit než půlhodinku. Mluvte tedy. Buďte však stručný. O lásce chci s Vámi hovořit.
Co je láska?
Láska je hluboká a tajůplná moc, která jednoho člověka druhému přitahuje mnohokrát proti vůli, avšak vždy proti vzdorování. Dovolte, abych o ní mluvil, jako my bez rozdílu hovoříme a se slovy, jak mne to napadá.
Láska je náplň našeho života. (Erfüllung unseres Lebens). Má svůj začátek a konec, poslední konec věčné moudrosti... Nevíme, odkud přišla a kam jde. Láska je tu a ona zemře sama sebou ...
Ona je naše prvé a poslední štěstí, učiní nás teprve lidmi, zdvíhá nás přes nás, otvírá poklady našeho nitra, je křísitelkou našich nejlepších sil, ona je ohněm našeho domova a promění zem v ráj.
Láska, my milujeme, a svět se nám zjev v novém světle, ona zmizí pro nás a jen v milované osobě ji ještě spatřujeme.
Láska se neptá a posmívá se odpovědi: ona nepotřebuje odpuštění, ani žádného uznání: ona se nenechá vysmát; ona zavrhuje posudek světa. Láska, ona zušlechťuje naše činy, dává i poslednímu význam; nic nebere, ona jen dává... a je blažená v přijímání a darování... ona je to jedno jediné, co se zde na zemi nedá koupit.
Láska, ona nic nečiní... ona činí pouze jedno; ona miluje. Překrásné jsou její cesty.. Ona stvořila svět, ona udržuje svět. Jaký by byl svět bez lásky?
My všichni jsme jednotni o vznešené síle lásky, která opanuje svět a právě proto obdivujeme její moc, které se nikdo žijící ne může zprostit, a přece vylučujeme jednu lásku, prohlašujeme ji za zločin, pronásledujeme ji, kde ji spatříme a olupujeme ji nemilosrdně též o právo na jméno jedné lásky... lásky muže mladšímu svého pohlaví, jeho lásku mládenci, chlapci... Vy postojíte. Znovu je opovržení ve Vašich očích a hnus okolo Vašich rtů.
Nechcete snad tvrdit, že ta hnusná obtíž, o které jste začal znovu hovořit, má něco společného s láskou?
Ano, to tvrdím, a právě tak tvrdím, že vůbec žádná láska nemá nic společného s obtíží v tom případě, je-li to opravdová láska. A já se pokusím svoje tvrzení o existenci této lásky Vám dokázat. Avšak jedno si od Vás žádám, abyste se napřed zbavil Vaší představy a špinavého obrazu, pod kterým jste si tuto lásku dosud představoval.
Myslete na Vaši vlastní lásku a pak mně porozumíte. Vy mně musíte porozumět.
Poněvadž jste člověkem, nemůže Vám být láska cizí; jednoho člověka milujete, nebo jste ho miloval.
Možná, že milujete šťastně. Tehdy znáte nebeské blahoslavení Vašeho srdce, tu bolestnou vůli touhy, pocit štěstí v porozumění dvou milujících se, hluboký cit klidu v ukrytí na ňadrech milovaného.
Možná, že milujete nešťastně. Tehdy ne jsou Vám neznámy bolesti muk pekel; znáte nekonečnou hořkost neporozumění, beznadějný žal zbytečnosti a žal nesplněné touhy, zuřivou žárlivost a temné poddání se odmítnutého. Nuže právě tak cítíme my v šťastné nebo nešťastné lásce. Tak se lásce těšíme, tak truchlíme a v ničem není rozdílu s Vaší láskou, pouze v tom, že předmětem jejím není jiné, nýbrž stejné pohlaví.
Ale to je právě to, čemu nerozumím, pra víte. Proč nemilujete tak jako my jiné pohlaví? Vysvětlete mi tento rozpor.
Vysvětlete mi Vy Vaši lásku mohl bych Vám odpovědět. Nejste s to ji vysvětlit. Právě tak, jako já nemohu vysvětlit tu svoji lásku. Neboť láska se nedá rozluštit.
Ani tato ne. Dva tisíce roků byla pochována v mlčení. Byla vyhlášena za zločin, jak ji mnozí ještě dnes za zločin považují.
Později se touto otázkou musela zabývati pokročilá již věda, zkoumala tělesné a duševní odchylky a vyhlásila ji za nemoc. Avšak před svými resultáty zklamaná a ne možná v důkazech porušeného zdraví, při znala přirozenost tohoto sklonu, zahanbeně doznala, že tu běží o přirozený stav a že se jedná o lidi, kteří se v ničem neliší od jiných, jen právě jejich láskou.
Žádní zločinci, žádní choří, žádní degenerovaní bezradně a bez mocně stojí v přítomné době lidé proti zdravým a sice takovým, kteří konečně začali se sami za takové považovat a kteří žádají, aby bylo s nimi jako s takovými jednáno...
Potud "Sagitta", který výborně dal nám odpověď na otázku, co je to vlastně homosexualita. A když si vůli určitosti znovu definujeme homosexualitu, vyjadřujeme ji takto: Homosexualita je láska muže muži a láska ženy ženě, tedy je to láska stejnému pohlaví. Jinak řečeno, je to láska muže milujícího žensky a láska ženy milující mužsky (i bez pohlavních styků).

Zabaveno.

Překlad od Imricha Matyáše

Pavel Forman
Za Richardem Weinerem

Letošní rok započal smutnou událostí, úmrtím ušlechtilého člověka, básníka a spisovatele Richarda Weinera. Zemřel po delších útrapách v pražském sanatoriu ve stáří 53 roků. Narodil se v Písku. Pocházel z vážené židovské rodiny tamního měšťana. Dlouhá léta žil v Paříži, byl věrným a bystrým žurnalistou. Své poznatky čerpal ve společnosti svých kolegů literátů, v divadle, na výstavách a hlavně v knihách. Byl spolehlivým, čestným a dobrým člověkem, který však z příčin, utajených jedině ve vlastním srdci, nikdy nebyl dokonale šťastným, ani v Paříži, ani ve své vlasti. Svým milým vystupováním, vrozenou noblesní povahou, získal nepřehledné řady ctitelů nejen ve své vlasti, ale i ve Francii, kde propagoval dobré jméno naší mladé republiky. Byl milován všemi a on miloval celý svět. Ve svém nitru byl však sám, opuštěn, neb nebylo možno svěřiti jistá tajemství veřejnosti. Tak zemřel sice milován, ale sám, bez paprsku útěchy a známky pochopení jeho dobrého, však zmučeného srdce.
Z nejznámějších spisů básníka Richarda Weinera jest kniha básní "Usměvavé odříkání", dále svazek básní "Rozcestí". V této knize, v básni "Kdo nepřivítal by den…" končí Richard Weiner slovy: Kéž jsem si zbytek těžkých dnů, jež přány žití mému, co čestný zasloužil. A tato krásná slova se milému našemu básníku splnila. Další jeho literární dílo jest kniha příběhů, jež nazval "Netečný divák", ve kterém se nejvíce přibližuje svému vlastnímu založení.
Dne 6. ledna t. r. byl pohřben na židovském hřbitově v Písku dobrý člověk, básník a spisovatel Richard Weiner , jenž v dějinách české literatury si zaslouží místo mezi nejpřednějšími.

Hlas přírody 1938

Antonín Skládal
In memoriam Vojty Černého

O velikonočních svátcích zemřel v Praze tragickou smrtí náš spolupracovník Vojta Černý. Zpráva o jeho smrti nepřekvapila žádného z jeho přátel — spíše zabolela. Nebylo možno nevěřiti skutečnosti — neboť ta byla tak neúprosná a tragická, jako byl celý jeho život. Žil ho mezi námi, a snad právě proto považovalo se mnoho lidí za povolané tomu, aby soudili člověka, který vykoupiv své hříchy smrtí, nemohl se bránit. Nezapomenu nikdy na slova jeho nepřátel, kteří řekli, že to, co stálo mezi nimi, smrt povalila, a ne* zapomenu snad také nikdy na jeho přátele, kteří po něm dovedli plivat. Pokládal jsem vždy za kus lidského štěstí objeviti chybu na svém bližním a vzápětí ji umět odpustit. Necítím se povolán tomu, abych na vážkách spravedlnosti soudil člověka, který se svou smrtí vykoupil. Ale pokládám se za povolaného tomu, abych mrtvého ospravedlnil.
Jeho život byl plný tragiky, bolesti a utrpení. To si nedovedli uvědomit ti, jimž sloužil, a nedovedli to ani pochopit. Jeho vojenská kariéra záhy po převratu skončila, když byl obžalován a odsouzen pro § 129. tr. z., jehož neblahý stín ho provázel pak celým životem. Bez nároku na pensi byl zbaven hodnosti a po odpykání trestu ocitl se na ulici. V době, kdy se u nás kladly základy organisaci hnutí sexuálních menšin, byl jako postižený mezi prvními, kteří se postavili v čelo této akce. Je možno říci, že jen nedopatřením ocitl se na čas v jejím čele, ale i tak je nutno ocenit tu malou práci, kterou pro hnutí vykonal. Odmítám proto důrazně útoky všech těch, kteří se za jeho života kryli jeho jménem, zatím co on dovedl aspoň jediné: nebát se ! Jen ti, kteří pracovali od počátku v organisaci hnutí sexuálních menšin v Československu, jsou povoláni tomu, aby zhodnotili jeho práci. Bohudík, jsou to lidé slušní, a já jim děkuji za jejich skromné mlčení.
Omyly tvoří lidské životy, a i jeho život byl plný omylů. Uvědomíme-li si, že to byl člověk, který žil či vlastně živořil, a který trpce miloval tak jako my všichni, nemůžeme neodpustit. Neboť i bezpráví, které snad bylo na nás spáchané, mohlo se státi omylem. Bolestí člověk zatrpkne, a já soudím, že trpkosti v něm bylo přes míru. Jeho pokusy, udržeti se nad hladinou, byly často zoufalé a marné, ale na moři je nutno počítati s vlnami. Chtěl bych ve svém životě míti tolik neštěstí, co on měl klidu, a byl bych nej šťastnějším člověkem. Každý jeho den znamenal boj, a ty dny v letech vyvrcholily v neklid až chorobný. Těžce bojoval o svůj život, ubohý, ušlapaný a stísněný, o němž věřil, ať je jaký chce, je přece jen životem. Znal jsem jeho chorobnou lásku, kterou lpěl na svém bytí; a teprve až mnohem později uvědomil jsem si skutečnost, že pohrdáme často tím, co máme, a lpíme na tom, co ztrácíme a nebo ztratíme.
To už se blížil konci. Ještě několik zoufalých pokusů — a přišla nevyhnutelná katastrofa. Jeho život a smrt jest krvavým vykřičníkem nad bezprávím, páchaným až dosud na lidech v demokratickém státě jen proto, že jsou jiní, než ti ostatní. Jeho smrt jest krvavým vykřičníkem v dějinách hnutí sexuálních menšin v Československu, nad nímž by se měl pozastavit! každý, koho příroda do našich řad postavila. Neboť stojíme všichni na téže frontě, z které on odešel, a osud vojáků je si často podobný. Nerozumné a nespravedlivé nazírání utvořilo jeho život tak, jak ho žil a skončil. A my všichni žijeme podobně. Neuvědomujeme si však, že zítra snad i nám se nebude už dostávati síly životu, a pozítří že mohou nás jiní souditi tak, jak to činíme dnes my. Hlína na jeho hrobě oschla, a tak se pomalu už zapomíná. Volám však ke všem spravedlivým, že cena za život jest stejná. Za jeho, můj i Váš. A proto není možno odsuzovat a zapomenout, nemámeni i my býti nespravedlivě odsouzeni a zapomenuti.
Zrekapitulujeme-li všechno, co tvořilo souhrn okolností, jejichž výsledkem byla neúprosná smrt, musíme býti velice shovívavými a lidskými, aby člověk obstál před našima očima. Jeho život byl v pravdě lecjaký. Ale oplátkou za to postihl jej osud v té své nejděsnější formě, a nám tu jako lidem není dovoleno souditi. Při všem, co utvářelo jeho život, a co ho provázelo mezi námi, je nutno si uvědomit, že to byl člověk z našich řad, voják, který bojoval s námi, až padl. Věřím, že žádný z Vás není tak špatný, aby to, co on pro hnutí vykonal, nedovedl ocenit. A myslím, že nikdo, z nás není také tak dobrý, aby dovedl po něm hodit kamenem