Hlas 1936

André Gide
Jirka

Nedaleko Vouierova nakladatelství zastavil jsem se u knihkupectví, před kterým byly volně vyloženy antikvární knihy. Knihy mne však nezajímaly tak, jako mladý gymnasista, ani třináctiletý, který, nedbaje vanoucího větru, prohrabával se v naplněných příhradách před blahovolným zrakem knihkupce, jenž pohodlně seděl u dveří na proutěné židli a dohlédal odtud na knihy. Tvářil jsem se, jakoby i mne upoutala tato pročtená, zežloutlá literatura dávno zapomenutých au torů, ale při tom jsem nenápadně pozoroval chlapce. Měl na sobě ošumělý svrchník, z jehož příliš krátkých rukávů vylézal kabátek. Velká postranní kapsa značně odstávala, ač bylo zřejmé, že je prázdná; látka byla na rozích natržena. Napadlo mne, že tento svrchník muselo již nosit více bratří a že oni (jako snad i nynější majitel) měli jistě ve zvyku strkat do kapes mnoho věcí. Dále jsem si pomyslil, že matka těchto synů je dost nedbalá — nebo je příliš zaneprázdněna, než aby se mohla starat o každou roztrhanou kapsu. Ale v téže chvíli (hoch se trochu otočil) jsem spatřil, že druhá kapsa je vyspravena velkými švy hrubé a pevné vlny. A již se mi zdálo, že slyším matčino napomínání: "Nedávej přeci tolik knih do kapes! Zničíš si ten kabát úplně! Už je zase jedna kapsa roztrhaná! Příště Ti ji už nezašiji, to ti rovnou povídám! Jak to zas vůbec vypadáš!" Všechno to, co mi také má nebohá matka říkávala, totéž varování, kterého jsem nikdy nedbal. Chlapcův svrchník byl rozepjat a bylo vidět kabát. Můj zrak utkvěl na jakési malé dekoraci, na stužce či lépe na žluté rosetě, kterou chlapec nosil v klíčové dírce. To vše zaznamenávám z po citu povinnosti a právě proto, že mne nudí zapisovati to.
V určitou chvíli byl vlastník krámu zavolán dovnitř. Zdržel se jen okamžik, pak se vrátil a znovu usedl na svou židli. Ale tento okamžik chlapci stačil, aby dal knize, kterou držel v ruce, sklouznouti do kapsy svého pláště. Hned potom se začal přehrabovat! v přihrádkách, jakoby se nic nestalo. Nicméně byl neklidný; zvedl hlavu, postřehl můj pohled a poznal, že jsem všechno viděl. Při nejmenším si řekl, že jsem to mohl vidět; zřejmě si tím však nebyl jist. Pro tuto po chybnost pozbyl veškeré jistoty, zarděl se a začal hrát malý výstup, v kterém si chtěl přes své trapné rozpaky dodat vzezření nej lepší nálady. Nespouštěl jsem s něho očí.
Vyňal z kapsy ukradenou knihu; znovu ji zastrčil; popošel několik kroků, vytáhl z náprsní kapsy malou, ubohou, odřenou tobol ku a hledal v ní okázale peníze, ač dobře věděl že jich nemá. Pak učinil významný po hyb, teatrální úšklebek, který zřejmě patřil mně a který chtěl říci: "Proklatě, nemám nic s sebou!" s vedlejším odstínem: "Věděl jsem přeci tak jistě, že jsem si něco vzal s sebou! To je ale opravdu komické!" To vše bylo poněkud přehnané, poněkud obhroublé jako u herce, který se obává, že nebude dost zřetelně srozumitelným. Pak se znovu přiblížil výkladu téměř bych řekl: tlakem mého pohledu, vyňal knihu z kapsy a postavil ji rychle na původní místo. To vše se dělo tak samozřejmě, že majitel zcela nic nezpozoroval. Potom pozvedl chlapec hlavu v naději, že všechno je hotovo a vyřízeno. A přece ne: byl zde ještě můj pohled, jako oči Kainovy; jenže mé oči se usmívaly. Byl bych s ním rád mluvil a čekal jsem, až opustí výklady, abych ho oslovil. Ale nehýbal se, zůstal před knihami jako přikovaný. Pochopil jsem, že chce zůstat Ve svém po stoji, pokud naň budu takto hledět. Vzdá lil jsem se tedy několik kroků, jako bych se už nabažil knížek (asi tak, jako když při hře "škatule, hejbejte se" někdo zdánlivě opustí své místo, aby vylákal ostatní. Vskutku, také on se chystal odchodu. Ale sotva se dal do pohybu, octl jsem se mu po boku. "Jaká kniha to byla?" zeptal jsem se ho přímo, dbal jsem však o to, aby můj hlas a vzezření byly co možná vlídné.
Pohleděl mi rovnou do očí a cítil jsem, že jeho nedůvěra mizí. Nebylo možno nazvati toho chlapce přímo krásným, ale jaké měl hezké oči! Viděl jsem v nich hýbati se všechny druhy citů, jako rostliny na dně horského potůčku.
"Byl to "Průvodce Alžírem". Ale je pří liš drahý, nejsem právě bohat." "Kolik stojí?"
"Dva franky padesát."
"Ale kdybys nebyl býval zpozoroval, že jsem se na tebe díval, byl bys už dávno pryč i s knihou v kapse."
Tento výrok vzbudil v chlapci vzdor.
"No ne... vy jste si myslel, že jsem chtěl něco sebrat?"... tak přesvědčivě, že jsem téměř zapochyboval o tom, co jsem na vlast ní oči viděl. Cítil jsem, že mi kořist unikne, budu-li trvat na tomto tématu.
Vyňal jsem tři zlaté mince. "Tu máš. Kup si to. Já tu počkám." Vrátil se za dvě minuty, listuje se zájmem v předmětu svého přání. Vzal jsem mu knihu z ruky: byl to starý cestovní průvodce z roku 1871.
"Co s tím chceš dělat?" otázal jsem se a vrátil mu knihu. "Je to staré a už dlouho nepotřebě."
Ujišťoval mne: "A přece! Ostatně jsou noví průvodci dražší tomu, co s tím budu dělat, mi mapy toho starého vydání stačí." Nepokouším se podati zde chlapcovy výroky jeho vlastními slovy, protože bych nemohl jeho hrubý, pouličně zabarvený přízvuk, do něhož se vžil a který mne tím spíše bavil, že jeho věty nepostrádaly půvabu protože bych nemohl nijak repro[1]dukovati ten přízvuk periferijních boulevardů.
Znenadání chlapec prohlásil, že zeměpis je jeho nejmilejším předmětem. Vzniklo ve mně podezření, že za touto zálibou vězí instinktivní touha po toulání.
"Tak ty bys chtěl do Afriky?" zeptal jsem se ho.
"No, a jestli!" odvětil a pohodil rameny.
Ve mně vznikla myšlenka, že se asi doma necítí nijak zvláště šťastným. Zeptal jsem se ho, zda bydlí u rodičů.
"Ano." — A nelíbí-li se mu tam. "Ale ano," tvrdil ne dbale. Jeho nedůvěra ke mně se znovu probouzela. Odpověděl:
"Proč se mne na to ptáte?"
"Bez zvláštního důvodu," odvětil jsem rychle. Pak jsem ukázal prstem na stužku, kterou nosil v klopě:
"Co je tohle?"
"Kousek stužky, jak přece vidíte!"
Zřejmě mu byly mé otázky nepohodlné. Najednou mi pohleděl zplna do obličeje, takřka nepřátelsky a vyzývavě, a drzým pří zvukem, který bych u něho nikdy nehledal a který mne přivedl zcela z rovnováhy, řekl: "Řekněte mi..., stává se vám to častěji, že děláte hezké oči na mladíky z gymnasia?"
Zatím co jsem zmateně mumlal nějakou odpověď, otevřel školní brašnu, kterou nesl v podpaží, a vložil do ní získanou knihu. V brašně byly školní knihy a několik sešitů, které měly stejnou modrou obálku. Vytáhl jsem jeden z nich: byl z dějepisu. Na obalu namaloval chlapec velkými písmeny své jméno. Srdce mi poskočilo, když jsem přečetl jméno svého synovce:Jiří Molinior

....Bylo to poprvé, co jsem byl u Pavly na obědě. Doposud jsem se svému švagru pokud možno vyhýbal, což nebylo správné, neboť třebaže není nikterak vynikajícím právníkem, dokáže vyhýbati se v hovoru své mu odvětví právě tak jako já, takže jsme se dobře shodli.
Když jsem se tedy dnes neočekávaně objevil, neprozradil jsem přirozeně ani slovem své nedávné setkání.
"Doufám, že budu mít tak příležitost seznámit se se svými synovci," řekl jsem, když mne Pavla vyzvala, abych zůstal na oběd.
"Dva z nich ještě vůbec neznám."
"Oliver přijde dnes trochu později, má ještě nějaké opakování; sedneme si ke stolu bez něho. Ale Jiří je už zde, právě jsem ho slyšela přicházet. Hned ho zavolám."
Přistoupila dveřím do vedlejšího po koje.
"Jirko! Pojď a pozdrav strýčka Eduarda!"
Chlapec vstoupil, přistoupil ke mně a po dal mi ruku; políbil jsem ho na tváře... Obdivuji umění dětí přetvařovati se; nedal na sobě znát překvapení a choval se tak, jako by mne nikdy neviděl. Jediné, že se velmi zarděl; ale to mohla matka považovati za ostýchavost. Přece jsem si však po myslil, že toto setkání s nedávným slídičem je mu trapné, neboť s námi zůstal jen krátce a odešel do vedlejší místnosti, která byla jídelnou a mimo dobu stolování i pracovnou pro děti. Ale po několika minutách (otec právě vstoupil) přišel Jiřík znovu nám a využil chvíle, kdy jsme přecházeli do jídelny, aby se mi přiblížil a rodiči nepozorován, uchopil mou ruku. Věřil jsem zpočátku, že je to znamení přátelství a potěšilo mne to. Ale neotevřel mi ruku, v níž jsem jeho stiskl a vsunul mi do dlaně lístek, který patrně právě napsal. Pak sevřel silným tlakem mé prsty kolem lístku. Podrobil jsem se pochopitelně této hře; vsunul jsem tajně lístek do kapsy. Teprve po jídle mohl jsem jej vyjmouti. A tu jsem četl:
"Jestliže budete vypravovat mým rodičům tu událost s knihou, tak (zde přeškrtl: Vás nenávidím) řeknu, že jste mi dělal návrhy. Chodím z gymnasia každé dopoledne v 10 hodin."

přeložil Jarka Pražský

André Gide
Zemři - a živ budeš!

Evropský literární klub v Praze, vydal jako první výtisk svých pravidelných publikaci, překrásné dílo André Gide ho ,,Zemři a živ budeš", které z francouzského originálu "Si le grain ne meurť' přeložil Gustav Winter. Kniha mající na 300 stran čte se od první stránky až do poslední s největším zájmem pro otevřený obsah a jeho bohaté události, vyplývající z probouzeného mládí. Slova autora . říkám co je pravda, ne co by mi dělalo čest" zračí onu otevřenost, která dnešnímu světu tolik chybí. Kniha je nabita vrozenými prvky, zálusky na důvěrnosti přirozenými sklony duševními i tělesnými. Otiskneme několik statí z tohoto díla. neboť není lepších slov pravdy života, jež Gide světu řekl:

Narodil jsem se 22. listopadu 1869. Moji rodiče měli tehdy v rue Médicis byt ve IV. nebo v V. poschodí, z něhož se o několik let později vystěhovali a na který se nepamatuji. Ale přece si vzpomínám na balkon; nebo spíše na to, co bylo vidět s balkonu; náměstí přímo naproti a vodotrysk jeho nádrže nebo, ještě přesněji, vzpomínám si na papírové draky, které vystříhával můj otec, které jsme vypouštěli s tohoto balkonu a jež odnášel vítr přes nádrž na náměstí až Lucemburské zahradě, kde se zachycovaly na vysokých větvích kaštanů. Vzpomínám si rovněž na dosti veliký stůl, bezpochyby onen v jídelně, pokrytý hluboko převislým ubrusem; pod ten jsem vlézal se synem domovnice, chlapcem téhož věku jako já, který mne někdy navštěvoval.
"Co pak to tam dole tropíte?" volávala má chůva.
"Nic, hrajeme si." A potřásali jsme hlučně několika hračkami, které jsme vzali na oko s sebou. Ve skutečnosti jsme se bavili jinak: vedle sebe, nikoli však spolu jsme prováděli to, čemu se říká "špatné způsoby", jak jsem se později dověděl.
Kdo z nás dvou poučil o nich druhého? A od koho je měl ten první? Nevím. Je třeba připustit výklad, že někdy je některé dítě nově vynalézá. Co se týče mne, nemohu říci, naučil-li mne někdo rozkoši, či jak jsem ji objevil; ale tak daleko, jak má paměť sahá, rozkoš je zde.
Vím ostatně, jak si škodím, vyprávím-li toto a to, co přijde dále; mám tušení, jak toho může být zneužito proti mně. Ale mé vyprávění má smysl jen tehdy, je-li pravdivé. Řekněme třeba, že je píši, abych dělal po kání.
V tom nevinném věku, kdy by lidé chtěli, aby celá duše byla jen čirost, něha a čistota, vidím v sobě jen stín, ošklivost, potměšilost.
Vodili mne do Lucemburské zahrady; ale já jsem si nechtěl hrát s jinými dětmi; zůstával jsem mrzutě vedle své chůvy; díval jsem se, jak si jiné děti hrají. Dělaly svými kbelíky řady hezkých pískových koláčů. Náhle, když se má chůva obrátila, vyskočil jsem a rozšlapal jsem všechny koláčky.
Hledám-li výklad tohoto rysu dětské povahy, nacházím jen tento jediný: Pravděpodobně jsem přikročil ostatním dětem s otázkou "chcete si hrát se mnou?", plnou očekávání. Když odmítly, uneslo mne zklamání tak, že jsem chtěl zkazit jejich hry.
Další fakt, o němž chci mluvit, je zvláštnější a proto asi se zaň méně stydím. Má matka mi o něm často vyprávěla a její vyprávění napomáhá mé paměti.
Přihodilo se to v Uzés, kam jsme jezdili jednou do roka matce mého otce ně kterým jiným příbuzným; mezi jinými rodině bratranců de Flaux, kteří měli uprostřed města starý dům se zahradou. Ä to se přihodilo v tomto domě rodiny de Flaux. Má sestřenice byla velmi krásná a věděla to. Její vlasy velmi černé, svinuté v pramenech podél obličeje, dodávaly plnou platnost profilu čistému jako kamej (viděl jsem znova její fotografii) a oslňující pleti. Na světlost této pleti se pamatuji velmi dobře; pamatuji se na ni tím lépe, že v den, když jsem jí byl představen, měla šaty velmi vystřižené.
"Běž rychle dát hubičku své sestřenici," řekla mi matka, když jsem vstoupil do salonu. (Nemohlo mi tehdy být o mnoho více než čtyři léta; snad pět let). Pokročil jsem vpřed. Sestřenice de Flaux mne přitáhla sobě. Ale před leskem jejího nahého ramene mne popadla nějaká závrať; místo abych položil ústa na tvář, kterou mi nastavovala, jsa fascinován oslňujícím ramenem, zakousl jsem se do něho. Sestřenice vy křikla bolestí; já vykřikl hrůzou. Ona krvácela. Já plival, všecek jsa zhnusen. Odvedli mne hezky rychle a myslím, že byli tak ohromeni, že mne zapomněli potrestat.
Nacházím fotografii z těch let; jsem na ní schoulen do sukně své matky, zakuklen 'do směšných čtverečkovaných šatiček, s chorobným a zlým vzhledem, s křivým pohledem.
Bylo mi šest let, když jsme se odstěhovali z rue de Médicis. Náš nový byt v rue de Tournon číslo dvě, v druhém poschodí, byl na rohu rue Si. Sulpice, do které vedla okna knihovny mého otce; okna v mém pokoji šla do velkého dvora. Vzpomínám si zejména na předsíň, poněvadž v ní jsem se zdržoval nejčastěji, když jsem nebyl ve škole nebo ve svém pokoji, a když matka, okolo které jsem se točil do únavy, mi poradila, abych si šel hrát *"se svým přítelem Petrem", to jest sám. Strakatý koberec této předsíně znázorňoval geometrické obrazce, mezi nimiž bylo nadmíru zábavné hrát v kuličky s pověstným přítelem Petrem.
V malém síťkovém pytlíčku jsem měl nej krásnější kuličky, které jsem dostal jednot livě a jichž jsem nemíchal s obyčejnými. Mezi nimi byly některé, jichž jsem se nemohl dotknout, abych nebyl opětně nadšen je jich krásou; zvláště jedna maličká, z černého achátu s bílým rovníkem a bílými obratníky; jiná byla průsvitná, z karneolu, barvy světle šupinové; té jsem užíval "trefování". A pak ve velkém plátěném pytli byl celý národ šedivých kuliček, které jsem vyhrával, které jsem prohrával a jež jsem vkládal do sázky, když jsem později našel opravdové kamarády, s nimiž jsem si hrál.
Jiná hra, kterou jsem měl zbláznění rád, byl onen nástroj divů, jemuž se říká kaleidoskop; jakési to kukátko, které na svém druhém konci proti onomu, jež přiléhá oku ukazuje stále se měnící růžici utvořenou z pohyblivých barevných skel, zasazených mezi dva průsvitné listy. Vnitřek kukátka je pokryt zrcadly, v nichž se symetricky zmnohonásobuje mámení skel, která posunuje mezi oběma listy sebe menší pohnutí přístrojem. Změna tvářnosti růžic mne uváděla v okouzlení, jež nedovedu vyjádřit. Vidím ještě přesně před sebou barvu a tvar skleněných součástek; největší kus byl bar vy světle červené; měl formu trojúhelníku; svou vahou strhoval ostatek a převracoval jej. Pak byl velmi tmavý granát skoro kulatý; smaragd nabroušený jako kosa; topas, z něhož si pamatuji jen barvu; safír a tři hnědočervené úlomky. Nikdy nebyly viditelné všechny zároveň; některé zůstávaly úplně skryty; jiné napolo, v zákulisí, na druhé straně zrcadel; jenom rubín, velmi důležitý, nemizel nikdy úplně.
Mé sestřenice, které měly tuto hru stejně rády jako já, ale projevovaly menší trpělivost, potřásaly pokaždé nástrojem, aby viděly změnu úplnou. Já jsem postupoval jinak; nespouštěje scény s očí, točil jsem kaleidoskopem pomalu, pomalu, obdivuje se nenáhlému přetváření růžice. Někdy stačil nepatrný přesun jedné součástky, aby způsobil převratné následky. Byl jsem tím oslněn a zároveň pohnut ve své zvědavosti a brzy jsem chtěl přinutiti přístroj, aby mi prozradil své tajemství. Otevřel jsem dno, spočítal jsem kousky skla a vyňal jsem z lepenkové ho pouzdra tři zrcadla; pak jsem je opět po sunul, ale s nimi ne více než tři nebo čtyři sklíčka. Celkové zladění bylo chudičké; změny nepůsobily již jako překvapení; ale jak bylo dobře možno sledovat hru! Jak dobře bylo rozumět příčině potěšení!
Pak mne napadlo přání nahradit kousky skla nejbizarnějšími předměty: špičkou pera, muším křídlem, kouskem sirky, stéblem trávy. Bylo to neprůsvitné, už naprosto neféerické, ale odrazy v zrcadlech tomu dávaly jakýsi geometrický zájem... Zkrátka, bavil jsem se dny a hodiny touto hrou. Myslím, že dnešní děti ji neznají, a proto jsem o ní mluvil tak dlouze.
Ostatní hry mých prvních dětských leť, hlavolamy, obtiskovací obrázky, stavebnice byly vesměs hry samotářské. Neměl jsem druha... Ale přece; vzpomínám si na jed noho; ale běda, to nebyl druh mých her. Když mne Marie vodila do Lucemburské zahrady, nacházel jsem tam hocha svého věku, delikátního, mírného, klidného, jehož bledý obličej byl napolo skryt za velikými brýlemi tak tmavých skel, že za nimi nebylo možno nic rozeznat. Nevzpomínám si již na jeho jméno a snad jsem ho ani nikdy nevěděl. Říkali jsme mu Beran pro jeho kožíšek z bílého rouna.
"Berane, proč nosíte brýle?" (Neklamou-li mne mé vzpomínky, netykal jsem mu.)
"Bolí mne oči."
"Ukažte mi je."
Nato on nadzvedl svá strašná skla a jeho ubohý, nejistý a mrkavý pohled se mi zaryl bolestně do srdce.
Spolu jsme si nehráli; nepamatuji se, že bychom byli dělali něco jiného, než že jsme se procházeli, držíce se za ruce a nic ne mluvíce.
Toto první přátelství trvalo krátce. Beran přestal brzy přicházet. Jak se mi tehdy Lucemburská zahrada zdála prázdná!... Ale mé skutečné zoufalství se započalo, když jsem pochopil, že Beran slepne. Marie se setkala s chůvou toho chlapce ve čtvrti a vyprávěla mé matce o svém rozhovoru s ní; mluvila potichu, abych neslyšel; ale já jsem zachytil těchto několik slov: "Nemůžeš už najít svá vlastní ústa." Věta to jistě pošetilá, poněvadž není naprosto třeba vidět, aby se našla svá ústa, a já jsem si to hned pomyslil – nicméně byl jsem konsternován. Odešel jsem plakat do svého pokoje a po několik dní jsem se cvičil v tom, zůstával dlouho se zavřenýma očima, chodit a neotvírat je, snažit se cítit to, co asi zakoušel Beran.

Vzpomínka na Oskara Wildea

Po Evropě se právě vzpomíná Oskara W i 1 d jeho osmdesátým narozeninám, jež se obecně kladou na den 15. října a je dost důvodů, abychom vzpomněli také my, ježto ještě, i naši dnešní estetikové zákládají své nauky na jeho essayích.
Arci jméno Wildovo proniklo nám na rozhraní století v nejhorší své době a způsobem velmi nevhodným. Znamenalo tehdy jen výslovného dekadenta a typického estéta, ale také panského výstředníka, jenž se nemohl dost obhájit proti obvinění ze stejno[1]pohlavních styků, zákonem zakázaných, a byl odsouzen dvěma rokům těžkého žaláře, jejž musel v Readingu skutečně podstoupit se vším jeho ponížením, strádáním a utrpením. Byl tam doprovázen potupným vykřikováním pouličního davu, prožil svrchovanou míru zavrženosti, hořkosti, trýzně, prošel hlubokým náboženským duševním převratem s očima upjatýma evangelickému Kristu a vyšel odtamtud už jen jako zubožený vyhoštěnec, jenž brzy poté r. 1900 žalostně ze mřel v nuzném pařížském ústraní, opuštěn a odmítán. Pouhých sedm lidí na jeho pohřbu a na rakvi ležel jediný věnec. Rozsmutňující "Balada ze žaláře readingského", jejíž překlad u nás opatřila Moderní revue, a vyčítavé posmrtné úvahy "De profundis", to obé mohlo sice budit pohnutý soucit, ale takový soucit podle sama Wilda je vždycky jenom něco žebráckého, co ani básníkům nepomáhá.
Teprve ponenáhlu tedy dobyl Wilde mezi námi lepšího a vřelejšího přijetí i pochopení. V jeho veselohrách, v "Ideálním man želu", ve "Vějíři lady Windermerové", v "Na čem záleží" ("Jak je důležito, být Arnoštem"), dlouho se sice viděl jen posmívavý vtip paradoxního poznámkování v dialozích, ale jejich úspěch s léty rostl tak, že došlo posléze i vážné, eticky bojovné "Nevýznamné ženě" (Rýdlová). O "Salomé", zpracované z Flaubertovy novely, nemusilo být od začátku pochyby, že se nám brzy do stane se svým strašným obrazem neřestného rozvášnění, ale Hilar pokusil se s Vydrou uvést na jeviště také naivnější spikleneckou "Věru nebo Nihilisty", vzrušenou, deklamační carskou milenku s dýkou v ruce, a řadu doplnila ona "Vévodkyně padovská", v níž Wilde tak oslavil živelnou lásku mezi mužem a ženou v původním vyvření pohlavních vznětů.
Ale ovšem pravé poznání Wildovy básnické bytosti svitlo u nás až jeho pohádkami "Šťastným princem", "Růží a slavíkem", "Domem granátových jablek" a těmi, jež se němu pojí. Byl v nich král, jenž v korunovační den odhodí nachový háv a klenoty, poněvadž na té nádheře lpí slzy utištěných, byl znetvořený trpaslík, jenž se horoucně zamiluje do malé princezny, bylo dítě s hvězdou, které stihne hrozná kletba za to, že zapřelo matku žebračku, a všude zračila se jemná duše, která více než jiné cítí moc a potřebu nejčistší, nej obětavější, nejoddanější lidské lásky. To už se objevoval ten Wilde, jenž napsal essay "Socialismus a lidská duše", kde s neomezeným rozvroucnčním ujal se vyděděných nejen v jejich odstrčenosti hmotné, nýbrž hlavně v jejich znehodnocení a zbídačení duševním. A nade vše, nehledíc "Zločinu lorda Arthura Sevilla" a jiným povídkám, povznesl Wilda v českém světě román "Obraz Doriana Graye" svým tajným snímáním a odhalováním masky ,pod jejíž zevní luznou sličností skrývají se děsivé stopy nepravostí, hříchů a bludů. I když se to slučovalo s osobním životním osudem Wildovým, byl to přece jen velký obžalovávací, pobuřující a burcující symbol pro všecku soudobou společnost, anglickou i ostatní evropskou. Včas na válku a na léta po ní.
Dnes je věc Wildova zcela probojována a bylo by jen třeba, vysledovat ji od jeho mládí, od jeho rodičů, otce starožitníka a matky ohnivé básnířky (lady Speranza), od krásných oxfordských studií za Ruskina a Waltera Patera, od slavnostního a hodovního lesku, jenž se rozkládá po jeho opojné životní dráze před jejím poklesem. I na jeho vyzývavé komedie musí se dnes hledět jako na úvod k Shawovým, jejich kritice anglického prostředí, jejich humoru, jenž ke všem zvrácenostem a trapnostem oplývá silou nezdolné důvěry. Wildův neustálý paradox dávno už se přestal podceňovat ve své pod vratnosti, která vším zalomcuje a zahýbe, do všeho vrazí, všecko vyzkouší, aby mohla dospět k řádu tím pravdivějšímu, bezpečnějšímu a světlejšímu. Pro kázavé Jochanaany nevěděl Wilde jiného konce než štěstí fanatické hlavy a tím přesvědčeněji svými essayi věřil v básnickou a uměleckou tvorbu krásy, jež dává lidstvu vzory a cíle, samu hmotnou představu vyšších a lepších možností.

České Slovo 18. X. 1936

Antonín Skládal
Zbytečný kamarád

Polda ležel na posteli, ruce pod hlavou a přemýšlel. Nemohl spát; měsíc dnes divně svítil a házel své bledé světlo do chaty že Poldovi bylo z hloubi srdce něčeho líto. Ležel nehnuté a jeho oči upíraly se někam do tmy, do neurčitá, do prázdna. Hlavou honily se mu o překot děje minulých dnů, On a Standa byli vždy dobří kamarádi, hoši, kteří své vytčené cíle bláhové šťastného mládí dosahovali společnou, často až zoufalou houževnatostí.
Někdy před rokem vystavěli si tuto chatu, ve které on, Polda, dnes leží a neusíná. Byli vždy tři. On, Standa a jeho pes. Byli kamarády, kteří si dovedli vždy porozuměti, kteří spolu proseděli nejednu noc, jež je svými úklady volala do lesů, za světlem a tmou dálek. Seděli často za noci spolu a byli neklidní jako melodie písní, které zpívali. Polda se pohnul na posteli a ruka se mu svezla na hlavu psa. Na druhém konci místnosti klidně oddychoval na posteli spící Standa a zvuk jeho dechu se mísil s pravidelností tikotu hodin s dechem jejím.
A tu Polda zase viděl před očima její štíhlé, pevně stavěné tělo, její vlasy a oči, oči, které mu tolik říkaly. Přivedl ji Standa, jeho kamarád. Měli prožít dovolenou spolu, tak jako jindy, jen sami dva. Ale neprožijí... Polda hladí psa, kterého má tak rád. Chodil s ním i do vesnice, když bylo zapotřebí něco nakoupiti. A Rek si rád hrál a ještě raději položil Poldovi hlavu na klín a nechal se od něho hladiti. Byli vždy tři.
Otevřeným oknem je viděti měsíčním svět lem ozářenou pěšinu, po které chodili vždy jako nerozluční kamarádi, sami. Znají každý její záhyb a každý kout i (Rek) ji zná. Polda se dívá na ni, kolem je ticho, jenom Standa s Milčou klidně oddychují. Spí. Polda si zvykl slyšeti Standův šelest dechu, dech Milči ho však dráždí.
Dívá se na pěšinu a náhle se mu zdá, jako by ta známá cesta před očima mu zarůstala travou a tu chvíli si Polda uvědomuje, tu chvíli ví, že je zde zbytečný. A neusíná.. Standa a Milča jsou milenci... Život je svedl dohromady, aby za čas osud na jejich omylu a zklamání navršil rov mrtvých vzpomínek. Vždyť i Polda ví, kolik krásných snů živilo jeho mládí a kolik z nich zůstalo osudem usmlouváno a nesplněno. Měl jej Standu, rád, byl mu kamarádem. Nyní jej ztratí, je mu to líto a neví, proč tak musí být. Jen tolik ví, že je zde zbytečný, že překáží. Proto odejde, aby se nikdy nevrátil.
Den už začínal. Na zemi prodíralo se světlo, aby vtlačilo do houští a skrýší hluboké stíny letní noci. Polda vstal a počal se oblé[1]kati. Tiše, jak měl ve zvyku, vyšel z chaty ven potoku, kde se po probdělé noci vzkřísil chladivou vodou. Slunce vysílalo na studenou zemi první paprsky, v nichž se od rážely a leskly kapičky rosy, jako bílé démanty.
Rek se brouzdal travou a natáhl se pak u dveří, kde si hlasitě zívl. První ptáci hlásili příchod nového dne... Polda byl již umytý, když zavolal psa do chaty a uvázal jej řemínkem ke stolu. Obléknul se, přichystal si svoje věci do tlumoku, vytrhl z no tesu lístek, napsal několik slov a položil jej na stůl. Pak ještě pohladil psa po hlavě, přelétl zrakem celý vnitřek chaty, obrátil se a rychle vyšel ven.
Zapadly za ním dveře srubu, v němž prožíval tolik krásných a nezapomenutelných chvil samoty. Věděl, že se už nevrátí — a proto tam, kde pěšina uhýbala za mladé smrkoví, se naposledy obrátil. Jen na chvíli v dálce kynula mu chata a hlavou vířilo mu tisíce myšlenek... Polda se naposledy otočil, zmizel v záhybu cesty a po chvíli se se ztratil očím.
Pes kňučel a kousal řemínek, kterým byl uvázán. Zaštěkal a Standa se v tom oka mžiku probudil. Vstal, protřel si oči a psa odvázal. Rek bez rozmýšlení vyskočil oknem chaty a Standa udiveně hleděl za ním, jak běží úprkem pěšinou městečku. Teprve pak si povšiml, že Poldova postel je prázdná. A na stole našel z notesu vytržený lístek, na němž bylo načrtáno: "Myslím, kamaráde, že zde překážím. Zdá se, že jsem něco ztratil, jdu to proto hledat. Nehněvej se, že odcházím. Polda". Standa se posadil na postel a četl znova list, jehož obsah nechápal. A nad ním v posteli oddychovala nic netušící Milča.
Tu dobu již na venkovském nádraží dlouhý hvizd lokomotivy hlásil odjezd vlaku. Polda utíkal. Vlak sebou trhnul, následovalo ještě několik a znova několik trhnutí a již se rozjížděl. Polda skočil na stupátko posledního vagonu, když vlak již opouštěl nádraží. A kus za posledním vozem, s vyplazeným jazykem uřícený Rek, běžící mezi kolejemi. Tu bylo pojednou Poldovi psa tolik líto, že chtěl pro něj vyskočit, ale už ne mohl. Vlak supěl plnou parou vpřed. Vzdá lenost mezi ním a Rekem byla větší a větší a stále rostla, až byl pes jen jako světlý, pohybující se bod, a za malou chvíli zmizel z dohledu. A vlak odjížděl...

Jan Hart
Sonet

O pravdě lásky mohu jedno říci:
Má každý právo vyznal svoje city.
Proč měl by stůl můj zůstal nepokrytý?
Což nedohoří plamen žalující?

O pravdě lásky mnoho písní psali,
o milencích a čistotě duší.
Což nikdo bolest bídy nepřehluší?
Zapřené štěstí, zoufání a žaly.

Dál pluj, ty světe, schránko marnivosti,
dál krášli tělo zrcadlem svých ctností.
Což nikoho stůl prázdný neuhostí?

Zdál se mi sen o hostině tvých cílů,
o dobrých rukou, plných laskavosti:
O, dej nám síni, dej nám k žití sílu -
můj sne

Jan  Hart
Črta z kavárny

Jednoho dne seděla společnost jeho zná mých — byla jich celá řada, dobrých i špatných, pravdomluvných i utrhačů na cti, kteří by byli dávno žalováni, kdyby pronesli na hlas svá mínění o lidech milých i nemilých, jednoho dne seděla tedy tato společnost, byli to podle křestních jmen: Henri, jak si říkal, Mary, jak jí říkal, Ilona, jak se jmenovala, Alfred, který se tvářil pravidelně hloupě, ale měl nažehlené kalhoty a knírek la Menjou (to je jeden filmový herec), tato společnost seděla v klubu — povídalů jak bylo je možno nejlépe nazvat, v jedné oblíbené kavárně v oddělení pro denní stálé hosty, kteří dlouho sedí a udělají malou útratu. S tím mají zkušenost i ti nejméně zkušení číšníci, ba i nosiči cigaret a zákusků, kteří jsou teprve krátce v učení a poznají to podle zpropitného — je malé nebo žádné. Hosté pro spoustu řečí a zbytečných starostí zapomenou. Jsou přepracovaní. Mluví o svých plánech, intelektuálové o svých básních, prózách, sochách, obrazech a románech ,které nikdy nevyjdou a nebudou na psány, ale mohly by předstihnout boha i slunce. — Kdepak slunce, to se každý večer schovává, a kdepak bůh, ten je neviditelný.
Henri kouřil lulku: "Poslyš, Mary...' Zavrtěla se a myslila, že jí nabídne cigarety, které objednal a nikdy nekouřil. Mrzutě se zamračila.
"Poslyš, Mary..."
"Co," řekla znepokojena, jako vyrušena z opiového snu.
"Mary..." "Nuže? — Vyznáš se v něm?" obrátila se přítelkyni.
Ta se usmála: "Je v mlze."
Ano, Henri byl v mlze. Kouřil a z jeho dýmky se strašně dlouhým krkem a hlavičkou malou jako jeho rozum vystupovala oblaka modrého a šedivého dýmu.
"Ta lulka páchne," ozval se Alfred a po krčil vousy. Knír tvořil dva malé, černé otazníky kolem jeho úst.
"Poslyšte, děti," pokračoval opět Henri ... To Ilonu pobouřilo děti co si myslí ten nadutec? Děti!
"Tak mluv!" "Kouří..." smála se Mary.
Jako vždycky nic jiného neumí, myslil si Alfred a otazníky jeho vousů se opět vyrovnaly.
"A tak, ty chceš říci, že se Kamei oženil," řekla Ilona s rozjasněným pohledem. A dodala: "Měl na čase."
"Myslíš?" Henri tvářil se diplomaticky.
"Myslíš, že jeho žena bude s ním šťastna?"
Říkali mu Kamel. Proč, to nikdo neví, ani on sám. Snad proto, že byl světlovlasý. Nebyl přítomen. Samozřejmě. Kdež by o něm jinak mluvili. Zde se mluví a debatuje jen o nepřítomných. Jsou to hotové seance. Duchové nepřítomných se vyvolávají a zaklínají.
Mary pletla pulóver. Člověk by jinak usnul, říkala si a těšila se ze své píle. Je už půl čtvrté. Podívala se na hodiny. Mluvila o Kamelovi: "A že nám nic neřekl?"
"Tajil se s tím," odsekl mrzutě Alfred. "Škoda, mohli jsme mít legraci." Henri zíval. "Chudáček, je tak nepatrný."
"Býval vždycky nemožný," dodala Ilona.
A Mary ho hájila: "Proč? Závidím jeho ženě. Viděl jste ji někdo?"
"Je prý velice moudrá. Moudré ženy jsou ošklivé."
Mary podívala se do zrcátka.
Henri ji napomenul: "No, no, no!"
Pudrovala se.
Vešel Kamel. Byl bledý, měl hladce uče sané vlasy dozadu, na rtech vyhaslý úsměv, zářil vnitřním uspokojením, měl modré oči a nebyl tak plachý jako jindy. Na ruce snub ní prsten. Ten viděli všichni.
"Kamel!" vykřikla Ilona a vrhla se ně mu, aby ho políbila. Byl to přátelský zvyk. "Tak co, chlapečku?"
Říkali mu chlapečku a bylo mu osm a dvacet let.
"Jsem ženat," řekl klidně.
Vrhli se na něj se spoustou otázek. Na před mu gratulovali. Jejich pohledy byly přátelské a falešné zároveň.
"Jsi tedy ženat a co..."
Přerušil je: "Neobávejte se, má žena je šťastna."
"A ty?"
"Rozumí mně."
Všichni hleděli na sebe překvapeně a usa dili se. Henri kouřil dál svou dlouhokrkou lulku, Mary pletla nekonečný pulóver, Ilona zapálila si cigaretu a hleděla do prázdna. Mlčeli. A když přišel číšník, Kamel, jenž jmenoval se vlastně Kamil Malý, objednal si černou kávu.