O začátcích, které nebyly jednoduché

Pamatujete si moment, kdy jste si řekl: Chci psát?

Pamatuju. Bylo to zvláštní. Nebyl to sen z dětství, žádný romantický obrázek budoucího básníka. Spíš takové vtíravé vědomí, že když to nezačnu pouštět ven, udělá to neplechu uvnitř. Psaní začalo jako nutnost. A časem se z nutnosti stala disciplína a z disciplíny radost.

"Báseň mě musí bolet, jinak je to jen text."

Když píšete báseň, víte dopředu, kam směřuje?

Vůbec. Někdy mě překvapí první věta, jindy poslední. Báseň je něco jako řez. Když ho uděláte správně, otevře se přesně to, co se otevřít mělo. Když ne, je z toho jen škrábanec. Já potřebuji, aby mě báseň trochu bolela. Aby ve mně něco pohnula. Jinak je to jen text, který nepřežije.

Tělo jako mapa – jeden z vašich výrazných motivů

Ve vašich knihách se často objevuje tělo. Fyzické, zranitelné, žijící. Proč?

Protože je to náš první domov. A protože se v něm zapisuje všechno — láska, bolest, radost, úzkost. Tělo je kronika. V poezii funguje skvěle, protože je konkrétní a zároveň plné symboliky. A především: tělo máme všichni. Tím pádem se dá skrz něj mluvit univerzálně, aniž by text ztratil intimitu.

O temnotě, která není pózou

Vaše knihy bývají označovány jako temné. Vadí vám to?

Ne. Temnota je součást života. Mně vadí, když se z temnoty dělá póza. Já o ní nepíšu proto, že je atraktivní, ale proto, že existuje. A v ní často najdete světlo, které by jinde nebylo vidět. Temnota není špatná. Špatné je něco potlačovat tak dlouho, až to vyroste do něčeho horšího.

Jak se žije s vlastní tvorbou

Když člověk píše tak intenzivní věci jako vy, není těžké potom žít běžný život? Nakupovat v supermarketu, řešit účty, odpovídat na maily?

(smích) Já žiju úplně běžně. Poezie není celodenní trans. Ani by neměla být. Člověk potřebuje chodit do obchodu, potřebuje se bavit s lidmi, potřebuje banalitu. Ta banalita je vlastně kotva. Psaní je extrém, ale život nemůže být jen extrém. To by bylo nezdravé.

O přechodu k próze

Když jste začal psát prózu, změnil se váš vztah k příběhu?

Musel. V básni se můžete zastavit u věty nebo obrazu. V próze musíte dýchat s hrdinou, i když vás to někdy unaví. Já mám rád, když próza pulsuje. Nechci lineární, klidné vyprávění. Chci, aby čtenář cítil, že text žije. Proto pracuji s poezií i v próze – s rytmem, s obrazností, s hudebností.

O současné literatuře

Co si myslíte o dnešní české literární scéně?

Je pestrá. A to je dobře. Ale někdy mám pocit, že se hodně řeší, kdo kam patří, kdo do jakého proudu. Já tomu nerozumím. Literatura není závod ani seznamka žánrů. Důležité je, jestli text mluví. Jestli má hlas, který člověk pozná. Jestli má odvahu být něčím.

Kdo vás inspiroval? Máte nějaké literární vzory?

Jasně. Ale nevzhlížím k nim tak, že bych chtěl psát jako oni. Spíš mě inspirovali v odvaze. V tom, že se nebáli jít proti proudu. U mě to byli třeba Sylva Fischerová, Sylvie Plathová, Rimbaud, ale i moderní autoři. Každý z nich mi něco předal.

O čtenářích, kteří přicházejí a zůstávají

Setkáváte se často s reakcemi čtenářů?

Jo, a jsem za to vděčný. Lidé mi někdy píšou velmi osobní věci. Že se v básních našli. Že v nich objevili něco, co jim pomohlo nebo aspoň pojmenovalo jejich vlastní pocity. To je pro mě opravdu silné. V takových chvílích si uvědomím, že poezie není jen "umění". Že je to komunikace.

Budoucnost psaní

Pracujete na nové knize. Prozradíte aspoň, jaký je její tón?

Její tón je tichý. Ale hluboký. Myslím, že to bude nejintimnější věc, jakou jsem napsal. Ne chmurná. Spíš ztišená. Text, který se neřítí, ale dýchá. Změnil jsem se a ta změna se promítá i do psaní.

A poslední otázka: proč podle vás poezie stále přežívá?

Protože člověk potřebuje zkratku k pravdě. A poezie je nejkratší cesta.

(Karolina Waghani, listopad, 2025, součást semestrální práce)