Václav Bauman 

vlastním jménem František Růžička (1961)


Ukázka z Baumanovy prózy Paci, paci, pacičky


Učitel Jičínský se mi velmi líbil, protože byl čistotný a šaramantní člověk. Krásně se uměl smát, také hrál volejbal a jako jediný z celého gymnázia měl lesklé trenýrky, po straně s rozparky. Ale když hrál proti výběru školy, tak se styděl a hrál jen v červených s bílým pruhem. .

Matka učila na gymnáziu český jazyk a literaturu a já jsem si moc přál, aby byla oblíbaná, protože jsem věděl, že má doma těžký život. Ale jednou mě potkala na cestě ze školy Králová a řekla mi, že je moje matka pokrytec. Že rozebírali Máchův Máj a ona že se zeptala, jak to věděl Hynek, že Jarmila je ještě panna? A že moje matka zrudla a odmítla se o tom bavit. Králová tomu nemohla rozumět. Já jsem však věděl, že má matka velké sexuální problémy a že se nemůže často uvolnit souloží.

V céčku jsme byli jen tři kluci: já a potom hned Jan Košnar, který měřil 142 cm. Chtěl jít pracovat do banky k přepážce, snad aby jen seděl a nebylo vidět, jak je malinký. Hrál výborně fotbal a když učitel tělocviku rozděloval áčko, béčko a céčko do dvou fotbalových družstev, tak se všichni prali a kříčeli: "My chceme Košnara! Ten umí dávat perfektní góly!" V. Mrskoš byl již tehdy vyhlášeným homosexuálem a říkalo se mu holčičkář. Přišel do Chomutova až z Prahy. Stále říkal, že má krásnou sestru, že nejlepší barva vlasů je oříšková a znal všechny krasobruslařky ze všech mistrovství světa, na což měl tlustý sešit. Krasobruslaře si vystříhával a k nim so psal umístění. Byla s ním legrace. To ano. Třeba recitoval celý telefonní seznam Ústí nad Labem a my jsme se vždycky smáli, až jsme už vůbec nemohli.

Máš ještě její fotografii?" Úplně jsem na ten portrét zapomněl, a tak jsem jen pokrčil rameny, ale matka pokračovala: "Nerada bych, abys podlehl nějakému módnímu směru a byl z toho potom celý život nešťastný. Úkolem muže je oženit se a založit rodinu, třeba tak, jak to dělá tvůj otec. Ještě bych ti chtěla říct, že musíš věnovat dostatečnou pozornost svému pohlavnímu ústrojí a mát si je ráno i večer.." Potom odešla dělat recenzi knihy Psychologie dítěte mladšího školního věku a Psychologie dítěte staršího školního věku (II.) , protože musila poslat posudek na ministerstvo školství.

Já jsem bydlel na jednom sídlišti, Mrskoš na druhém na konci města. Měli jsme kus společné cesty domů, a tak jsem s ním tudy chodil. Jednou mi matka řekla: "Soudružka učitelka martínková, která bydlí na stejném sídlišti jako Mrskoš, říkala, že jej doprovázíš domů. Co je na tom pravdy?" Odvětil jsem, že s ním ze školy nikdy nechodím, ale matka mi řekla: "Martínková vás viděla. Chtěla bych ti jenom říci, že se tím neprospěješ a naší rodině děláš jen ostudu. Mrskoš je úchylný. Tvůj otec by chtěl, aby sis dopisoval s nějakým děvčetem. Co ta Červenková z Plzně, kterou jsi poznal na pionýrském táboře Hvězda?  

Tehdy jsme si s Mrskošem vzpomněli, jak jsme ošahávali v lese Vízkovou, a tak jsme začali chodit do lesa sami bez Vízkové. Mrskoš mne stále různě provokoval, ale já jsem se vždy stahoval do ulity. Jednou mi řekl: "Čeho se pořád bojíš? Určitě nevíš, že je v Praze holanda, kde se scházejí... Hodně lidí z Prahy by tě rádo poznalo...!

Jednou se vrátil a v pondělí mi řekl u restaurace Kosmos: "Ani nevíš, jak jsem se bezvadně v Praze měl." A já jsem řekl: !Jak to v Praze? Vždyť jsi měl jet do Ústí za otcem!" Ale on odpověděl: "Ano, měl jsem jet za otcem, ale jel jsem do Prahy. Nechceš vědět proč?" "Proč?" zeptal jsem se a on mi řekl: "Byl jsem doma u jednoho muže. A tentokrát to bylo úplně se vším, poprvé jsem byl u něho celou noc. Nic na mně nepozoruješ? To člověka strašně změní. Víš, u toho se třeba i jí!" Strašně jsem Mrskošovi záviděl a rychle jsem se chtěl dozvědět, co všechno zažil. A on mi řekl: "Povím ti jen jedno! Už jsem jich viděl dost, ale něco takhle obrovskýho ještě nikdy! Bydlí v Blanické ulici, jmenuje se Ota a bylo to krásný. Tak krásný, že se mi pořád cjce spát." Potom šel večer do vinárny Obzor, kde jeho bratr zpíval a vystupoval s novým repertoárem. To nám bylo oběma už téměř sedmnáct a já jsem byl nešťastný, že on tohle už zažil a já ne. A musím si hostále jen honit a honit. A všechna ta kapalina, která se ve mně vzpíná, vystřikuje jen tak nazmar a nevidí to nikdo jiný, kdo by z toho měl radost.


Petr Nagy / Taková normální rodinka


Próza Paci, paci, pacičky vznikla již v roce 1984, ovšem prvně vyšla až v samizdatu roku 1987 a o rok později ještě časopisecky v jedenáctém čísle Revolver Revue. Prvního oficiálního knižního vydání, z něhož zde vycházíme, se dočkala teprve roku 1990 v dávno zaniklém Nakladatelství a vydavatelství Scéna (fungovalo v letech 1990-1992 a vedle čtrnáctideníku Scéna a dalších periodik zde vyšlo i několik knižních titulů teatrologických a beletristických). Autorem tohoto zřetelně autobiografického díla je absolvent FSV UK, spisovatel a novinář František Růžička (*1961), publikující rovněž pod pseudonymy Alois Kotlář, Jiří Outěžek, Francisco Paco Pajaro a také - v případě našeho textu - Václav Bauman. V minulosti působil například jako reportér Lidových novin, Reflexu a pořadu Na vlastní oči, vyučoval také na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze. Od roku 1995 se léčí s těžkou maniodepresivní psychózou. Mezi jeho novější texty patří například série článků Život s diagnózou, publikovaná před několika lety pod jeho vlastním jménem na stránkách Psychologie.cz. Čtenáře dotyčné Baumanovy (respektujeme autorem zvolený pseudonym) novely rozhodně nepřekvapí, že nemohla být až do konce roku 1989 oficiálně vydána - a to hned z dvojího důvodu. Tím prvním, který z perspektivy tohoto článku hraje spíše vedlejší roli, je značně satirické zobrazení soudobého všedního života v Československu pod vládou komunistického režimu. Druhým důvodem, jemuž se budeme naopak podrobněji věnovat, je pak homosexualita jako stěžejní téma celého příběhu, nadto ztělesněné přímo postavou hlavního hrdiny - homosexuála. Ústředním protagonistou je totiž Venca narozený někdy v 50. letech a vyrůstající pod knutou despotického otce, násilníka a kovaného komunistického soudruha. S postupným vývojem (dospíváním) hlavního hrdiny se současně proměňuje také samotný vypravěč a tedy i optika, jakou je na postavy, prostředí a zachycené události nahlíženo. Již samotné názvy osmi kapitol, do nichž je celý text rozčleněn (např. Jízda na tygru, Sladký pták mládí nebo Veselá prostěradla), vypovídají o hlavních rysech Baumanova stylu, mezi něž patří humor, (sebe)ironie a také naprostá absence jakékoliv Půlnoční expres V / MMXIII strana VII autocenzury. Podobně výstižným dokladem autorovy poetiky je ostatně i samotné motto jeho knihy, které zní "Paci, paci, pacičky / táta koupil botičky / a maminka pásek / na myší ocásek..." - drobným, takřka nepostřehnutelným zásahem (nahrazením předložky "za" v posledním verši předložkou "na") Bauman zcela proměnil a notně zvulgarizoval původní vyznění dotyčného úryvku známé dětské říkanky. Téma objevování vlastní homosexuality je zde ztvárněno velmi otevřeně a široce - jednak zásluhou sledování delšího a k tomu obecně problematického úseku ze života hlavního hrdiny, tj. doby jeho pohlavního zrání a uvědomování si své sexuální orientace, jednak díky využívání dvojího a kontrastního prostředí, konkrétně Chomutova a Prahy, která byla od počátků formování české gay komunity jejím tradičním centrem. Zmíněné téma je v Baumanově textu - stejně jako v příběhu hlavního hrdiny - přítomno od samého úvodu: "Naše maminka se nikdy nesměla na jiného muže ani podívat a jednou, když na titulní stránce Mladého světa vyšel kluk, který vypadal v teplákách dost svůdně, tak otec ten časopis někam schoval, aby se maminka na toho běžce nemohla dívat. Pamatuji se, že jsem z toho byl nešťastný i já, protože se ten běžec moc líbil i mně. To mi bylo osm." Po těchto počátečních a spíše jemných náznacích ovšem spolu s hrdinovým dospíváním přicházejí obrazy a formulace o poznání explicitnější a vulgárnější, svou otevřeností místy hraničící až s pornografií. A to se netýká pouze líčení intimního života samotného Vency, nýbrž i jeho nejbližšího okolí - rodiny, spolužáků a přátel. Nelze přitom hovořit jen o naturalistickém zobrazení výjevů z života homosexuála, v příběhu se vyskytují též scény vnímané v naší společnosti jako "nenormální" dodnes a s vlastní problematikou LGBT přímo nesouvisející: "Babička si mumlala a najednou mi položila ruku až nejvýš a začala mne hladit po trenýrkách. (...) Stáhla mi tu gumu dolů a mne dole ovanul průvan, který dělala rukou. Potom se podívala a řekla: 'To je nádhera! Máš tak hladké tělíčko! To tvůj tatínek nikdy neměl! No, už mu také roste bříško, už není nejmladší! Snad by ses mě nebál?' Sklonila hlavu, vzala mi ocásek mezi umělé zuby a začala mne na něm lechtat jazykem." Vedle motivicky i jazykově poměrně drsných pasáží  v novele nacházíme i eroticky laděné výjevy popsané mnohem jemněji a působící až romanticky: "Potom mi stáhl tričko s nápisem Mangalia, které jsem dostal od otce, sundal si svou košili a udělal mezi pomníky lůžko. Vždy, když jsem otevřel oči, tak jsem v tom světle, které sem padalo z vysokých pouličních lamp u kaple viděl, jak se malinko usmívá a říkal jsem si: 'Teď jsem se zamiloval, teď jsem se zamiloval. Musím se přestěhovat do Prahy. Musím udělat všechno, aby měl tenhle člověk, tohle hladké teplé tělo, všechno nejlepší, co na světě je.' A pořád jsem ho hladil, abych mu udělal největší radost na světě. 'Já už bych byl', řekl mi najednou. 'Na mě už to jde. Bože můj, bože můj, ty jseš krásnej, ty jseš krásnej, stříkej už, proboha, dělej, rychle,' vyrazil ze sebe a do obličeje mi vrhnul silný proud. Vzápětí přišla obrovská úleva i na mě a náhle jsme tam leželi, on s hlavou na mých chodidlech, a já naopak, a byli jsme úplně slepení." Homoerotických výjevů z hrdinova intimního života pochopitelně přibývá s jeho rostoucím věkem, zejména pak po jeho odchodu do Prahy - stáváme se svědky jeho příležitostných sexuálních dobrodružství i dlouhodobějších partnerských vztahů, dokud celý příběh neuzavře v okamžiku dalšího z řady hrdinových rozchodů překvapivě otevřený konec. "Dějově velmi prostý příběh by mohl na seminářích 'gay studies' sloužit jako vzorná ukázka '(sebe)osvobozovací literatury'. Vše, co má být v historii 'coming outu' přítomno, v Baumanovi přítomno je: postava despotického otce, dětské lásky ke spolužákům, první sexuální zkušenost, nepochopení a posměšky okolí, nacházení cesty k homosexuální komunitě, nalézání a opětovné ztrácení partnerů. Bauman píše svůj autobiografický příběh, jako by přesně věděl, co má podle pravidel žánru obsahovat. V socialistickém Československu osmdesátých let to však dozajista neví a píše tak proto, že právě tyto a ne jiné problémy opravdu prožívá. Téměř naprostá absence intelektuální reflexe hrdinova počínání potvrzuje, že jde o literaturu 'žitou', ne vyčtenou." (Martin C. Putna)

Se svolením autora

Původně vyšlo v internetovém časopise Půlnoční expres v roce 2013