h e o   A d d a i r

Narodil na Královských Vinohradech v Praze. O svém dětství na svých webových stránkách píše: "Za mých raných let ještě nebyly v módě všelijaké poruchy soustředění, hyperaktivita a ADHD, takže jsem byl prachobyčejný sígr a zlobidlo. Knížky mě ale většinou dokázaly přinutit ke klidovému režimu."  Dnes pracuje v advokátní kanceláři v centru Prahy a s provokativním vtipem dodává, že tímto zaměstnáním pomáhá budovat kapitalismus. Kromě psaní rád zpívá a prý trochu hraje na kytaru.  Jeho koníčkem je cestování a velký zájem učit se cizí jazyky.

Se svými krátkými povídkami se umístil v několika literárních soutěžích, včetně prestižní Ceny Karla Čapka.
Román Muffin a čaj (2018) je jeho debutem. Zjara 2019 spatří světlo literárního světa jeho pokračování s názvem Koláčky a spiklenci. 

Theo Addair

Theo Addair

UKÁZKY Z LGBT ROMÁNU MUFFIN A ČAJ

Matěj Gregor, Cristian Arroyo, stálo černé na bílém u čísla pokoje, a Kit nevěděl, jestli se má smát nebo brečet. Další rok s Matějem na jednom pokoji.

"Kite! Hej, tady!"

Rychle vyhladil obličej do bezstarostného výrazu, jak se na poslední den prázdnin slušelo a patřilo, a blýskl zuby v úsměvu, i s tím jedním křivým vpředu.

"Maty! Jak se vede?" Přinutil se nezírat na Matějovy pihy, kterých bylo snad ještě víc než dřív, na jeho světlé vlasy se sluncem vybělenými konečky, na to, jak mhouřil oči.

"Kromě toho, že jsme zpátky v tomhle primitivním a zaostalým doupěti bez Facebooku a jedlýho jídla? Skvěle, fakt skvěle. Už máš rozpis?"

Kit přikývl, zvedl ruku s papíry a dal si pozor, aby do jeho hlasu pronikla ta správná míra radosti, jaká se dá očekávat u kamarádů. "Jsme zase spolu."

"No proto. Nevzal bys mi věci, kámo? Tady to vypadá na dlouho."

"Jasně, beze všeho. Uvidíme se nahoře."

"Bezva, dík!"

Matěj blýskl úsměvem a šel se zařadit na konec fronty, kde se hned dal do řeči s přáteli z fotbalového týmu. Kit od něj opožděně odtrhl pohled, nacpal kartu, klíč i papíry do zadní kapsy džín, popadl oba kufry a odhodlaně je začal vléct do druhého patra.

(Muffin a čaj, 2. kapitola)

Pod nimi se prostíralo náměstí jako na dlani. Stovky titěrných světlušek se třpytily, tlumeně sem doléhala hudba a miniaturní postavičky připomínaly vyřezávaný betlém. O kus dál se vinula řeka a její břehy byly posázené úpravnými, vánočně vyzdobenými domky. Obrysy zasněžených hor celému obrazu dodávaly téměř kýčovité pozadí.

Bylo bezvětří, dokonce i tady na kopci, vzduch voněl mrazivou čistotou a blízká lampa osvětlovala sníh, snášející se pomaličku k zemi v nadýchaných chomáčcích.

Cristian přistoupil až k zábradlí, chytil se ho dychtivě jako dítě, oběma rukama - jednou v rukavici a druhou bez - a zadíval se dolů. Pak se okouzleně obrátil na Daniela, se zářícíma očima a s neznámými souhvězdími sněhových vloček v tmavých vlasech.

"Krása, řekni."

"Krása," potvrdil Daniel.

(Muffin a čaj, 43. kapitola)

"Znáš mě dobře," přiznal Daniel tiše. Zavál teplý vítr, pocuchal mu vlasy a Kitovi se na okamžik zdálo, že se přece jen dostal blíž. Ale pak Danielovy rysy opět ztvrdly a oči zakotvily na obzoru.

"Je ještě něco, co bys mi chtěl říct?"

Kit se prudce otočil zády, o zlomek vteřiny dřív, než se mu obličej zkroutil do plačtivé grimasy. Nebude brečet, nebude. Zhluboka se nadechl.

"Jen to, že toho budu do smrti litovat. A že zůstaneš navždycky záhadou mého života. Že palačinky s medem už nikdy nebudou chutnat jako dřív. Že celý ten rok, co tady ještě budu, tě uvidím v každém koutě, každou minutu každého dne."

(Muffin a čaj, 56. kapitola)

Daniel najednou zvážněl. Kit ho bez přemýšlení chytil za ruku. Byla studená, ale jen trochu.

"Copak je?"

"Já - chtěl jsem za tebou přijít sám, snad tisíckrát. Ale měl jsem hrozný strach... Pořád ho mám."

"Já vím," přikývl Kit. "Taky ho mám. Ale přece nebudem bez sebe jenom proto, že se bojíme, že bychom mohli, no. Být bez sebe."

Daniel se slabě zasmál.

"Jak to, že vždycky víš, co říct?"

Jak nemít strach, pomyslel si Kit. Je to děsivá, neznámá cesta vedoucí kdo ví kam. Nevidíš ani za první zákrut a musíš klopýtat úplně naslepo.

Položil mu ruce kolem krku a naklonil se, až se špičkami nosu skoro dotýkali. Skoro.

"Protože vím, co chci," vydechl, aniž by uhnul pohledem. "A vím to naprosto jistě."

(Muffin a čaj, 58. kapitola