Radoslav Nenadál (1929 - 2018)

Radoslav Nenadál- František Baďura: O Šporhertce a rakvářově dceři

Rozhlasová dramatizace podle slavné novely, Český rozhlas 2017

Osoby:

Fuchsová, alias Šporhertka, domovnice

Marie, rakvářova dcera

Křičková, sousedka, kolem 30 let

Potužníková, sousedka, kolem 60 let[z1]

Průša, soused

Frajírek Antonín

Joachim, voják Werhmachtu

Číšník

sousedka

Lékárník

Lékárníková

Ríša

Děti


PROLOG

Dvůr staroměstského činžovního domu, letní večer v protektorátu Böhmen und Möhren.


Fuchsová: (Mlátí pohrabáčem do kusu kolejnice, zavěšeného na klandru.)

Velevážené panstvo domu U tří pavích per, jelikož a protože je tenhle barák počestnej, zavírá se vo desátý hodině večerní! Každej večer to tady vopakuju. Jsou ale mezi náma takový, co jim je moje vopakování prd platný! Seděj si na uších... Dobrý večer, pane lékárníku...

Lékárník: Dobrý večer, paní správcová.

Fuchsová: Pro pány a dámy, co se vracej z bio tohle neplatí. Jak se vám líbil film? ...

Lékárníková: Úchvatné!

Fuchsová: Tak těm ráda vodevřu a popřeju dobrou noc... Dobrou noc, pane lékárníku.

Lékárník: Dobrou noc, paní správcová.

Fuchsová: Mají pěkný sny, paní lékárníková ...

Lékárníková: Děkuji. Dneska budou obzvlášť pěkné.

Fuchsová: Je to především pro ty, co táhnou vožralý z hospody a pro svoje nevovladatelný pudy mi votrávěj celej večer. Ríšo, jedeš z toho písku! Himlhergot! Každej den to tady po vás zametám, parchanti zatracený. Ríšo, neslyšels, mazej z toho písku, nebo si tam pro tebe dojdu a chytnu tě za pr...

Křičková: Paní Fuchsová, před dětma ne!

Fuchsová:... za pozadí... Jak jsem řekla, v deset zamykám barák!

(zvuk zamykání, nějaké šourání, štrachání, rachot padajícího žebříku)

Fuchsová: Doprdelešporhet! Kdo sem zase postavil ten žebřík? Pane Průša! Pane Průša, kolikrát vám mám řikat, že ten váš krám má bejt položenej támhle v rohu za kolnou? Až se vo něj pořádně přerazim, kdo vám pak bude dělat tudle zatracenou práci?

Potužníková: Co tady zase ječíte, Fuchsová, na celej barák? Stačí to říct jednou větou.

Fuchsová: Vy mlčte, vy byste to určitě nedělala, Potužníková. Jedině kdyby vám to pořádně zaplatili, co? Já, milá dámo, za to domovnictví totiž nic nemám!

Potužníková: Phe! Kdybyste nemluvila, každej tady ví, že vod města něco dostáváte. A uhlí navrch. A taky pokaždý nezamykáte. Zapomínáte, co? He...

Fuchsová: A kerej z vás by se tady s váma dennodenně hádal a uklízel po vás ten svinčík? A hlídal třeba támhle ten písek určenej pro civilní vobranu, kdyby něco tento, žejo... A nerozhrabávali to a nemočili tam ty vaši parchanti...


ZASTAVENÍ PRVNÍ

Tikot kuchyňských hodin, spolu s hlubokým oddychováním báby Fuchsové. V tom rána, spadl kýbl, který stál v přízemním výklenku v průjezdu domu.

Fuchsová: (lekne se, probudí se, rozespale) Co to bylo? Hergot, zapomněla jsem zamknout vrata...

Je slyšet šepot Marie a Joachyma a šustot látky. Fuchsová zpozorní, tiše si brblá...

Fuchsová: Že mi tady zase někdo dělá z baráku šmajchlkabinet... Zatracenej vejklenek. Počkej, ty budeš koukat, potvoro...

Šplouchání vody v kýblu, kroky, otevření okna... chrst... výkřik mileneckého páru [z3] - Joachima a Marie.

Fuchsová: Já ti dám, ty čůzo, tahat se pod mým voknem s vojákem! Českej národ trpí a ty děláš kurvu. Že se nestydíš! Doma by ti za to měli krkem zakroutit.

Joachim: Was?! Sie ist nicht kurvo, sie ist paný!

Fuchsová: Co kecáš - paný! Eště řekni, že je panna! Vobděláváš ji rovnou pod mým voknem a budeš tvrdit, že je panna!

Marie: Fuj, to je lepkavý! Ježiš, to není voda, to je špína! Panebože! Ty šaty! Paní Fuchsová...

Fuchsová: A kterápak ty seš, že víš, jak se jmenuju?

Marie: Svitáčková. Rakvářova. Tady naproti přece máme obchod a dílnu.

Fuchsová: To vim. Koukám na to denně. A tebe dobře znám. A že se netáhneš radši šmajchlovat domu, když se máte tak rádi, co?

Marie: Ježiši, paní Fuchsová, dyť von to je německej voják...

Fuchsová: To vidim... Holka, co blázníš narazit si frice? Co by řekli vaši? To nemáš českýho kluka?

Marie: Se žádným jsem si tak nerozuměla. Žádnej mě nechtěl. A řikaj, že jsem blbá. Jo-áchym je hodnej. Viď, Jo-áchym?

Joachim: Was?

Marie: Že - jsi - na - mě - hod - nej? Jo-áchym...

Joachim: Ja, ja.

Marie: A ještě mi neřek´, že jsem blbá.

Fuchsová: Dyť to taky nedovede.

Marie: Ale já vim, že se to řekne něměcky dumm, a ani to mi nikdy neřek.

Fuchsová: Bodejť by ti to řek, když tě chce tamto...

Marie: My si rozumíme, i když si vlastně nerozumíme. Teda moc toho nenamluvíme... Fuj, to je to lepkavý. Paní Fuchsová, prosim vás, pusťte nás umejt! Jo-áchym by takhle nemoh do kasáren. Viď, Jo-áchym?

Joachim: Ja, ja.

Fuchsová: Ten mi nesmí přes práh! Ať tě ani nenapadne!

Marie: Paní Fuchsová, dyť je to mladej kluk jako já. Teda holka. Pani Fuchsová!

Fuchsová: Počkej, posvítím si baterkou... musím přece vidět, koho si pouštím do kvartýru... No vy teda vypadáte. Jako čuňata. A ty si zapni poklopec. Jo-áchym...

Joachim: Ja, ja.

Marie: Zhasněte, paní Fuchsová. Dyby šla hlídka!

Fuchsová: No jo. Tak teda pojďte. Ale dělám to jen kvůli známosti a že tvůj táta slouží nebožtíkům. Taky ho možná budu brzo potřebovat.

(zavření okna)

Malý byt báby Fuchsové.

Marie: Jé, tady je to maličký! Jako v klícce.

Fuchsová: (Napouští do hrnce vodu a dává ji ohřát na plynový dvouvařič.)

Proč už táta nevyměňuje ve vejloze rakve? Dřív je měnil často. A o Vánocích dával andělíčky.

Marie: Jdou špatně obchody, pani Fuchsová. Lidi málo umíraj. A jíst se musí. Museli jsme je prodat. Máte do tady moc hezký.

Fuchsová: No jo, válka lidi našponuje, že se držej života zuby nehty... Co sejde ze světa, to buď padne na frontě, nebo zahyne v koncentrákách. Jestlipak ten tvůj fric vůbec ví vo koncentrákách?

Marie: Ježiši, paní Fuchsová, my vo takovejch věcech nemluvíme. Já nevim, jak se to řekne, a jeho by to mrzelo. Vite, von je hodnej.

Fuchsová: Bóže, holka, co si spolu teda povídáte?

Marie: Von má hezký voči a je na mě hodnej. Naši jsou na mě zlí.

Fuchsová: A co ty, fric, znáš česky, trošku?

Joachim: Česki... Ja... Holka, pívo, kafe, dvacku, und doch kurvo.

Fuchsová: A ten fric ví, že tvůj táta je rakvář?

Marie: Jéžiši, proč by to měl vědět, paní Fuchsová?

Fuchsová: (Lije ohřátou vodu do lavoru.) Proč, proč? Musí přece vědět, že seš ze slušný rodiny, a né ňáká fuchtle.

Fric! Fric! Hele!

Marie: Paní Fuchsová, to není žádnej Fric, to je Jo-áchym.

Fuchsová: Fric! Koukej... Vater - Sie... tot. Rakev. Tot. Ja?

Marie: Jé, paní Fuchsová, vy to teda ukazujete.

Fuchsová: Ale dej pokoj... Né - nicht tot - Vater - nicht - aber macht Schachtl - rozumíš mi - šachtle na mrtvý - tot - Frau - Mann - Kind - alles tot.

Joachim: Konzentrationslager!!!

Marie: Paní Fuchsová, nechte ho, celýho ho polekáte. Eště uteče. Nemusí to přece vědět.

Fuchsová: No jo. Hele, umej se a vočisti si ty šaty, tady máš v lavoru vodu. A pak už vypadněte.

Fuchsová vyklepává na dvorku koberec. Je s ní Marie.

Fuchsová: Holka, nejdůležitější je, aby ses s tím náckem nepřipravila vo něco, co by tě pak mrzelo celej život. Vždyť von si tě neveme. Ani nemůže. Češky voni maj zakázaný. To je pro ně sběř jako židi nebo cikáni. A svatba je jenom jednou v životě. Ze vzpomínky na svatbu můžeš žít celej život, holka ... Já to vidím jako dneska! U Haštala v kostele byla nacpaná celá Řásnovka. Né kvůli mně, anebo taky možná kvůli mně, ale hlavně kvůli Ferrymu, kerýho jsem si brala. Takovýho krásnýho chlapa aby pohledal! A mezi kamnářema nebylo moc hezkejch kluků. Měl tenkrát na sobě tmavohnědý šaty s bílým proužkem a černou vestu. Vlasy po stranách pěkně ulíznutý, černý jako cikán. Kalhoty v pase pěkně vypasovaný. A holka, co ti mám povídat...[z4]

Marie: Co?

Fuchsová: No co...! Dyť to musíš znát od toho svýho frice. Dóle ranec...

Rázné bušení na skleněnou výplň záchodových dveří, které jsou na pavlači. Docela kravál.

Křičková: Dámo, uvolněte laskavě záchod![z5]

Nic. Bušení pokračuje. Sklo řinčí.

Křičková: Vy jste snad hluchá. Povidám, abyste urychleně opustila tuto místnost.

Sousedka: (ze záchodu) "Tato místnost" je určená všem bez rozdílu postavení! Společenskýho.

Fuchsová: Nehulákejte tady jak na lesy, Křičková. Až se ona místnost uvolní, tak bude i pro vás.

Křičková: Fuchsová, zrovna vy byste měla teď zasáhnout. To už je do nebe volající, že si NĚKDO dělá ze záchodu obytnou místnost.

Fuchsová: Že to říkate zrovna vy. Zrovna tuhle jsem vás musela odtamtud vyhazovat, když jste tam trůnila celý vodpoledne.

Křičková: To jsou teda poměry, vážení. Slyšíte to? Jednou jsem si dovolila udělat to, co NĚKDO dělá každej den a pořád to mám na talíři. Hergot ženská, vylezte nebo...

Dveře záchodu se konečně otevřou.

Křičková: To je dost. Taky nevíte, jak dlouho byste tam byla, že jo...

Sousedka: Co je vám do toho ...

Křičková: Do toho je mi náhodou hodně...

Sousedka: Nenecháte člověka ani...

Křičková: Jakto že nenechám? Proč bych nenechala? Ale to se musej´dodržovat taky ňáký pravidla. I v tomdle směru, že jo...

Fuchsová: Baba jedna jedovatá... Co jsem to povidala?

Marie: No přece vo tý svatbě, paní Fuchsová.

Fuchsová: Jo, vo tý svatbě s Ferrym. Voni se totiž všichni lidi přišli podívat, jestli von si mě přeci jen dovopravdy bude brát. Já totiž byla snad nejošklivější holka z celýho Starýho Města. A vidíš, vzal si mě. Kytku přines v bílým krepovým papíru. Já si myslela, že je umělá, ale pak jsem k ní čuchla... Byla pravá. Prej byla moc drahá, řikaly holky, cizokrajná. Já měla jen takový krátký šaty pod kolena, bílý. A bílý punčochy, tenkrát se nosily hedvábný, a bílý atlasový botky.

Marie: A měla jste závoj, paní Fuchsová?

Fuchsová: Ne. Ale před kostelem stáli kamnáři z celýho Starýho Města a dělali nám špalír. Každej nes takovou vysokou troubu od kamen, dole nasazený koleno směrem od uličky ven, nahoře taky koleno, ale vobrácený do uličky, takže když je zvedli do vejšky pěkně za sebou, vypadalo to jako stříbrná sloupová brána. Byly z novýho plechu a celý se třpytily na slunci. A pod nima jsme museli projít.

Marie: To muselo bejt krásný, paní Fuchsová. Úplně to vidím.

Víte, paní Fuchsová, mně se to s Jo-áchimem tak líbí. Já jsem z toho měla ze začátku výčitky svědomí. Ale víte, k nám chodí za tátou takovej mladší funebrák ze Staroměstskýho náměstí a táta se mu vysmívá, že má takovou macatou holku, metrákovu, až se s ní všecko třese. Jak prej na to může vlízt. A jednou mu řek, že je to nepřirozenost a hřích. A von tátovi povídá: Mrtvoly sou hubený, proto se mi líběj živý lidi tlustý. A vona láska, pane Svitáček, musí navštívit všecky, tlustý, hrbatý, hubený, takže pámbů dal, aby se každýmu líbilo něco jinýho.

Víte, hrozně ráda bych s ním chtěla bejt v čistý posteli s bílejma povlakama, a aby bylo světlo a já na něho viděla. A vodevřený okno a čerstvej vzduch. Na zdi by cvakaly hodiny a tátovu a máminu fotku bysme obrátili ke stěně, jak jsem to viděla v jedný veselohře v bio.

Fuchsová: Tak to rovnou pusť z hlavy. Ledaže byste si rozložili támhle tu železnou skládací postel tady v Týnský uličce v tomdle mým kvartýru. Ale svítit, to by teda nešlo. Ledaže by se zavřelo vokno. Je zatemnění. A čerstvej vzduch tady stejně moc nebejvá...


ZASTAVENÍ DRUHÉ

Opět dvorek domu. Fuchsová je, jako skoro pokaždé, v ráži.

Křik prchajících dětí.

Děti:  Šporhetka, Fuchsová, bába jalová...

Kamna jí netáhla,

kopla do nich, upadla...

Fuchsová: Počkejte, vy lauzři, až vás chytnu za prdel. Kdo to tam namaloval? Takovou...

Křičková: Co tady ječíte na celej barák, Fuchsová?

Fuchsová: A vy byste neječela, kdyby vám ty parchanti počmárali postel takovym svinstvem?

Křičková: No jo no... Ale pěkně jste ji dala do richtigu. A že to ta stará rezavá postel už potřebovala jako prase drbání, co? A jak jste ji pěkně natřela. Škoda že to ti parchanti takhle zkazili.

Fuchsová: Jděte radšejc vod toho, ať se neumažete.

Křičková: Ale že si to pěkně chráníte. Ohradila jste si to okolo... No jo, aby se vám o to nikdo nevotřel, že jo? Že vy máte ňákýho chlapa? A podle toho, jakou jste si s tím dala práci, asi ňákýho zajíce, co? To jistě i čistě povlečete a vytáhnete to nejlepší, co máte v almaře.

Fuchsová: Hele, Křičková, nekybicujte a raději mi řekněte, jestli mi pučíte ňáký pěkný cejchy.

Křičková: Nó... a pro kohopak, pro kohopak?

Fuchsová: Synovec... z manželovy strany... Zejtra přijede na jeden den.

Křičková: Jo, tak synovec... Aha... A to nemáte vlastní?

Fuchsová: Ale mám, jenže pruhovaný, a ty von nerad.

Křičková: Prosím vás. A proč? No proti gustu... A kolikpak let mu je?

Fuchsová: Dvaadvacet.

Křičková: Dvaadvacet?! A že nezůstane dýl?

Fuchsová: No to víte... Co by dělal u starý báby, že jo. Hele já vím, že dneska jsou cejchy majetek. Já vám je hned potom vyperu. A dejte mi pro jistotu radši dvoje. Nevím to určitě, ale asi přijede se ženou. Já vám pak za to umeju vokna. Stejně už špatně lezete.

Křičková: Hm... Tak dobře. Večer si pro ně přijďte.

Hele, Fuchsová, jestlipak víte, co se stalo včera tuhle nahoře?

Fuchsová: Ne, nevím a ani mě to nezajímá. Tak večír si pro ně přijdu.

Křičková: Ještě že tu postel děláte, Fuchsová. Tím jste zachránila mladýho Průšu před smrtí.

Fuchsová:J ak to?

Křičková: No jak to! Předevčírem se kasal před tou svou Zlatuší a močil nahej z vokna do dvora. To taky nemoh´ jít na záchod?! Pak ho z dišperace napadlo, že jí předvede náměsíčnýho. No jasně že uklouz´a zřítil se z toho prvního patra dolu. Ještě že se tam válely ty vaše matrace, jinak by bylo po něm! Ale ještě větší senzaci způsobila ta jeho Zlatuše, která se tak lekla, že vyběhla ven nahatá. No a představte si, že se budou brát!

Fuchsová: Vždyť nenechal na Starým Městě jedinou sukni na pokoji. A žádná ho nemohla uhnat.

Křičková: No jo. Asi tím pádem se mu něco stalo a na paměť tý události si ji chce vzít. A Potužnice říkala, že se jí ta Zlatuše svěřila, že hned jak přijel z nemocnice, jenom s obvázaným kotníkem, hned na ní vlítnul. Takže mu to fungovalo jako by nic. To je co?! A to hlavně díky vašim matracím, Fuchsová.

Druhý den v podvečer u okna přízemního bytu Fuchsové. Klepání na okno.

Potužníková: Fuchsová! Jste tam? Fuchsová! Jste doma? (Polohlasně zavolá) Pane Průša! Pane Průša! (kopání do kamínků, možná tiché pohvizdování Ríši) Hele, Ríšo, když se tady tak vometáš, skoč pro pana Průšu, ať sem honem jde.

Ríša: Dyž já musim domu.

Potužníková: Nevěš mi tady bulíky na nos. Už jsi měl bejt doma dávno a couráš se po večerech po baráku. Tak koukej sypat pro pana Průšu nebo se zejtra zastavim u vás doma.

Dětský běh do schodů. Vzdaluje se.

Potužníková: (znovu klepe na okno) Fuchsová! Hergot, babo, vozvěte se. Ste tam?

Průša: (Otevření dveří bytu na pavlači.) Co je, Potužníková? Děláte kravál, že je vás slyšet až k nám.

Potužníková: Pojďte sem dolu. Honem! U Fuchsový se svítí, je to vidět i skrz zatemnění, a nikdo se nevozejvá.

Průša: No tak se svítí, to je toho.

Potužníková: No jo, ale vona se nevozejvá.

Průša: (Přichází.) A nesmrdí tam plyn?

Potužníková: Ne, spíš jestli se jí do jídla nedostal ten jed na krysy, co tady minulej tejden nastražovali. Můžou to roznýst kočky.

Průša: Jděte, ta si dává pozor! Ledaže by ji trefila mrtvice.

Potužníková: Dejte pokoj s mrtvicí! Fuchsová má do mrtvice daleko. Spíš z ní trefí šlak někoho jinýho. (Ríša se zasměje) Co tady ještě děláš, kluku! Koukej mazat domu!

Ríša: Dyž mně se domu nechce... Co se stalo Šporhertce? Je mrtvá? Tý joooo...

Potužníková: Prdlajs mrtvá. A není to pro tebe žádná Šporhertka, ale paní Fuchsová.

Ríša: Ale je to Šporhertka. Protože pořád nadává doprdelešporhert.

Potužníková: Já ti jednu ....

Průša: Cha cha cha, jen ho nechte, Potužníková, kluk se vyzná, cha cha... Stejně už ty slova zná. A někerý i od vás, co? Ha ha ha....

Potužníková: No dovolte, to spíš od vás a od ... (klepání na okno) Sakra, Fuchsová, vozvěte se.

Křičková: Co je to tady za srocení?

Průša: Vám taky v baráku nic neunikne, co?

Křičková: Helejte, vona byla poslední dobou taková ňáká smutná, zamyšlená, že jo? Jestlipak si něco neudělala? Všimli jste si, jak malovala postel na černo? Na černo!

Potužníková: Ale kde! Vždyť ta postel byla černá vždycky. Jenom létama vyšisovala. A Šporhertka na ni namalovala bílý holubičky.

Průša: Prd holubičky. Rackové to byli.

Křičková: A rackové jsou podle snáře naděje.

Potužníková: Ale to je fuk, hlavně aby vodevřela.

Průša: Hergot, já se do toho vopřu a vylomim dveře!

Potužníková:  Jéžiši né, pane Průša! Napadlo mě, co když... co když tam má ňákou návštěvu. Vlastně né návštěvu, ale chlapa. Vždyť tak úplně stará není. A tak ani nemůže otevřít.

Fuchsová, naznačte, jestli tam někoho máte, a my vodejdem. Máme o vás strach, jestli nejste mrtvá.

Křičková:  Tak já vám něco povim. Vode mě si pučila dvoje bílý cejchy. Teď je mi to jasný. Jednu na postel! A tu druhou... Na rubáš!

Průša:  Prd na rubáš. Šporhertka na rubáš nevypadá. A je tady cejtit houbovka, sebevrahové si nevařej houbovku. Leda by někoho chtěli votrávit.

Křičková:  No ale byla divná. Schválně jsem jí tu postel chválila a ani necekla.

Průša:  Ale nebyla divná. Byla jako vždycky, když zjistila, že jí tu postel někdo pomaloval...

Křičková:  Čerstvě natřenou postel!

Průša:  Jo, čerstvě namalovanou prcinu... Nadávala na celej barák jako pokaždý a hrozila, že všechny chytne za prdel.

Potužníková:  Nezapomeňte, že jsou tady dámy, pane Průša. A malej kluk.

Průša:  No jó, Šporhertka si tady může na celej barák řvát vo prdeli, ale já jsem sprostej. Koukej, kluku, mazat domu. Tady to už není pro tebe.

Ríša:  Dyž já se o paní Šporhertku, teda paní Fuchsovou, taky bojím.

Průša:  Hele, chytnu tě ...

Křičková:  Počkejte, klika se pohnula. Odemyká!

Odemykaní a pomalé nesmělé otevírání dveří.

Potužníková:  Jéžišmarjá! Tfuj, to jsem se lekla! Mladenče, co...

Joachim:  Eh - e - Te - e - ta -eh ...

Potužníková:Co to máš na tom papíru napsaný?

(čte) "TE-TA - PŘI-JDE - RÁ-NO."

Dveře se zase, už rychleji, zavřou a cvakne klíč.

Křičková:  Chudák, takovej hezkej a němej.

Potužníková:  Asi bude hluchoněmej.

Křičková:  A jak jsme kvedlali těma dveřma, neslyšel to. Asi viděl poskakovat kliku. Tak je zdegenerovanej!

Průša:  A ta ženská, co sem zahlíd v posteli, je taky hluchoněmá?

Křičková:   Jéžiš, já si vůbec nevšimla. Proto vona Šporhertka dělala takový tajnosti. Že má hluchoněmýho synovce. Žádnej zdegenerovanej. Normální chlap to je. No halt nemluví. Hluchoněmost není nemoc jako kapavka, to je vrozený. Jako když je někdo černoch. Za to přece nemůže.

Potužníková:  A vůbec, nebyla to v tý posteli nakonec Fuchska?

Křičková:  A všimli jste si, že kromě těch trenýrek na sobě nic neměl?

Průša:  Vy abyste si něčeho takovýho nevšimla, Křičková.

Potužníková:  Chi chi chi chi chi.....

Průša:  Pojďte domů, tady už se nic dít nebude. Co jsme potřebovali, víme, tak co ještě tady. (Zívne) Ríšo, plav domů, nebo tě chytnu za flígr a vodnesu k tvýmu tátovi sám.

Ríša:  Jo.

Kavárna pro obyčejné lidi, je podvečer, kavárna je docela zaplněná.[z6]

Číšník:  Dobrý večer. Čím vám mohu posloužit?

Fuchsová:  Ještě nevím, co bych...

Číšník:  Máme tam nadívanej libovej bůček, hladkej jako dětská prdelka, paninko.

Fuchsová:  Ne, to ne, děkuju. Snad...

Číšník:  Nebo snad gulášek? Je znamenitej!

Fuchsová:  Ne, to taky ne... Snad párek, kdyby byl...

Číšník:  Prosím?

Fuchsová:  Říkám párek... A pivo...

Číšník:  Hmm... (otráveně) Jak si račte přát.

Čtyřicátník přistoupí ke stolu Fuchsové.

Frajírek:  Je u vás volné místo?

Fuchsová:  Ano, jistě. Prosím.

Frajírek:  Venku takový počasí, že jo?

Fuchsová:  Hm... (Nejisté pokašlávání)

Frajírek:  Horko, co?

Fuchsová:  J..o... hm...

Frajírek:  Lepší je tady. Co? Paninko?

Po krátké chvíli.

Fuchsová:  Já nikam nechodím. To jenom dneska jsem musela. Radši bejvám doma.

Frajírek:  Udělala jste dobře, že jste nezůstala doma. (chvilkové mlčení) Ehm... Nesednul jsem si k vám opravdu nevhod? Třeba někoho čekáte. Pána, děti. Máte děti? Nebo jste sama?

Fuchsová:  Nikoho nečekám. Ani pána, ani děti. A do takových podniků vůbec nechodím. Dobrejch dvacet let jsem nikde takhle nebyla.

Frajírek:  A co tak dneska najednou?

Fuchsová:  Poslyšte, nechcete vědět ňák moc?

Frajírek:  Snažim se navázat rozhovor.

Fuchsová:  Jen tak. Sedím a dívám se.

Frajírek:  Takže jste z Prahy?

Fuchsová:  Jo, ze Starýho Města.

Frajírek:  Aha... To tady máte byt, že jo?

Fuchsová:  Dá se tomu tak říct...

Frajírek:  Já jsem Antonín. Tonda... Neměli bysme se napít vína? Na setkání, co říkáte?

Fuchsová:  Hm, když chcete?

Frajírek:  Pane vrchní, přineste nám lahvinku vínka...

...Jo dneska je holt těžká doba. Tak proč by si ji člověk neměl občas zpestřit, že jo. Udělala jste dobře, že jste si vyšla na špacír. Já vlastně jsem taky sám a taky jsem si vyšel jen tak... na špacír, he he...

Číšník:  Prosím, tady je ta lahvinka.

Frajírek:  Děkujeme, pane vrchní, my si tady s paninkou jistě pochutnáme. Nemám pravdu?

Fuchsová:  Mně je to jedno, já si na víno moc nepotrpím.

Přiťuknou si.

Frajírek:  Jak jsem řek, taky jsem sám. Ale ne moc dlouho. Před dvěma měsíci mi utekla žena. Představte si s mladým klukem, co předváděl hady v cirkuse. Vona vlastně taky byla mladá... Ale přece věděla, koho si bere, když jí bylo vosumnáct a půl, ne? Zas o tolik jsem starší nebyl, ani ne o dvacet let! U chlapa to přece není moc, ne?... Teď jsem spíš na starší.

Fuchsová:  Co děláte?

Frajírek:  Takový divný zaměstnání, až vám povím. A co vy?

Fuchsová:  Jsem kamnářka.

Frajírek:  Ha ha, to je dobrý. Můj táta byl taky kamnář.

Fuchsová:  Ano?

Frajírek:  To je úžasná náhodička. Hodně jsem se od táty naučil. Ještě jsem to úplně nezapomněl. To bych vám moh i pomáhat, ne? Ještě bysme to podnikání mohli rozjet. Co?

Fuchsová:  Myslíte, jako my dva spolu?

Frajírek:  Hele já jsem dělal ve Strakonicích ve zbrojovce... no, jsem vod pušek, takovej blázen do nich. Teď jezdím se střelnicí. Zrovna stojím na Špejchaře.

Ukažte... Vy ale máte drsný ruce. To je mi příjemnější než ty napajcovaný nehty.

Fuchsová: Vážně?... Já si na tohle nikdy nepotrpěla...

Frajírek:  Tak co, půjdeme k vám, ne?

Fuchsová:  Ke mně? Proč ke mně? Já...

Frajírek:  Paninko, tak aby bylo jasno, než pudem, kolik dáte? Já nejsem moc lacinej.

Fuchsová:  Pane vrchní... prosím vás...

Číšník:  Paninka už bude platit?

Fuchsová:  Ano... Všechno... zaplatím... Já už musím...

Číšník:  I tu láhev vína?

Frajírek:  No jasně, že jo! Paninka je z nóbl společnosti, že jo? Poctivej chlap jí totiž nevoní, víte, pane vrchní? Co si myslíš, ty stará důro, že budu platit já tobě? Leda ňákej dědek z chudobince.

Venku, monolog Fuchsové, vnitřní hlas

Fuchsová:  Bože...

...Už jsem venku. ... Ježiši, já brečim... Už celý léta jsem nebrečela. Je ale skoro tma, tak to aspoň nebude vidět. (štrachá se do křoví)

...To horko už aspoň trochu povolilo, tak se bude venku dobře spát... To je dobře, moc dobře. Marii jsem řekla, že budu spát u kamarádky...

...Žádnou stejně nemám...

...Ježiš, to mě pálí u srdce. Aby tak mrtvice. Ale zas ještě nejsem tak stará, aby...

...To ten hajzl. Prej kolik dáte... prej děděk z chudobince...

...To jsem ráda, děti moje, že jste tam u mě... Ani si nedovedete představit, jak...


ZASTAVENÍ TŘETÍ

Marie tluče na dveře bytu Fuchsové.

Marie:  Paní Fuchsová! Paní Fuchsová! Prosím vás, votevřte mi. Prosím vás, paní Fuchsová!

Fuchsová:  To si ty, Havránková, ty stará rašple? [z8] Jen si zůstaň venku!

Marie:  Ale né, paní Fuchsová, to jsem já! Marie!

Fuchsová:Seš sama?

Marie:  Jsem.

Odemykání dveří.

Fuchsová:  Zatracenej hajzl. Ten tě ale zřídil. Jsou to fašouni. Já ti to říkala, nechoď s ním. Najdi si radši českýho kluka. Ale ty ne. Prej se milujeme. Zdál se mi takovej hodnej. Von se člověk v pěkný tvářičce zmejlí.

Marie:  To ne Jo-áchym, paní Fuchsová. Ten ne. To táta. Táta. A máma taky. Ale hlavně táta.

Fuchsová:  Co je to popadlo? Voni se to dozvěděli...

Marie:Já jim to řekla.

Fuchsová:  A to tě museli takhle zřídit?

Marie:  Já jim řekla všecko.

Fuchsová:  Co všecko? Že chodíš s Jáchymem?

Marie:  Že jsem v tom.

Fuchsová:  Jéžíšmarjá! Ty seš v tom?

Marie:  Já myslela, že to víte, podle toho, jak se mi tady tuhle udělalo špatně a div jsem nevomdlela.

Fuchsová:  Nejdřív si smeješ tu krev. Ten tě ale zřídil! Jéžíšmarjá, cos to, holka... Počkej, já dám ohřát vodu.

Marie:  Prosím vás, nechte mě tady dneska přespat! Já se k nim už nemůžu vrátit. Voni by mě stejně vyhodili. Zejtra si něco najdu.

Fuchsová:  Musíš se vrátit! Já tě k nim sama dovedu. Kde bys co sehnala, prosím tě. Vo kvartýr dneska nezavadíš. A budeš potřebovat, aby se teďko o tebe někdo staral. Musíš zpátky. A musíš bejt zaměstnaná. U táty. Prodávat rakve. Přece je pracovní povinnost. Ještě by tě poslali do rajchu. Chuděro, celá se třeseš! Musíš se vzpamatovat.

Marie:  Když... víte, já se tak stydím, vy jste na mě hodná a já se vám..., já vám totiž záviděla, jak jste měla tu svatbu. Tak jsem si to živě představovala...

Fuchsová:  Co představovala? Tu svatbu? Hele, tak aby ti to teda nebylo líto... Člověk si letama hodně přikrášluje. Taky to budeš dělat. Aby člověku ty vzpomínky vydržely a aby mu dělaly líp... Vono žádný šampaňský nebylo a nikdo nám nepřipíjel.

Marie:  Žádný trouby?

Fuchsová:  Žádný.

Marie:  Ale aspoň přišli? A udělali vám špalír?

Fuchsová:  Ani špalír. Nic. To jenom já jsem si jednou v noci všechno takhle vybájila a do všeho se tak vžila, až mi to pak připadalo, že je to doopravdy. Tak a teď to víš. A teď drž! Zajóduju ti to a dám ti na to flastry. Jak ti to udělal?

Marie:  Au! Asi mi sjel prstýnkem po hlavě a roztrh mi tam kůži. Ale nebolí to. Von asi nechtěl.

Fuchsová:  Jen ho nevomlouvej. To nevypadá na prstýnek. Něčím tě majznul.

Marie:  Víte, já kdybych si brala Jo-áchyma, jako že to není vůbec možný, nikdo by nepřišel. Au-u! Vám přišli aspoň ty kamnáři.

Fuchsová:  Dyť ti to povídám. Nepřišli... A žádná svatba nebyla... Nikdy jsem nebyla vdaná.

Marie:  Takže Ferry, teda váš Ferdinand, nikdy neexistoval?

Fuchsová:Drž a necukej se!

Ale jo, existoval. Ale mě si nikdy nevzal...

Teď to bude bolet.

Marie:  Auuu!

Fuchsová:  Necukej se, sakra! Už to bude...

...Holka, co já se pro něj natrpěla! Mně se hrozně líbil, já do něj byla šílená a on to věděl. To bylo to nejhorší. Von v Praze neměl byt. Já měla tehdy byt sice malej, ale větší než tohle. Dvě místnosti. Nebyla jsem o moc starší než von, o sedm let, ale říkal mi paní mistrová. A Ferry si pak u mě udělal takový stanoviště, lidi věděli, že ho u mě seženou, no, a tak jsme to jaksi dali dohromady. Ale že by se mnou držel, to nedržel. Našel si jinačí. Mně to bylo líto. Ale nakonec mi stačilo, že si lidi myslej, že se mnou spí. Celý noci jsem proplakala, když nepřišel domů a spal u jinejch. A to bylo pořád. Proto mi záleželo na tý tvý svatbě. Abys nedopadla jako já.

Nešahej si na to!

Marie:  No jo, paní Fuchsová, jenže rozdíl je v tom, že my se s Jo-áchymem máme rádi.

Fuchsová:  Neřvi, nemá to cenu. Radši mi řekni, jak si to představuješ.

Marie:  Když...

Fuchsová:  Hlavně neřvi! Uslyší to Křičková nebo Potužnice, to jsou starý drbny, a ještě řeknou, že seš v tom nebo že tě ženu na štrych, nebo co. Co se s tim špinavým hardrem utíráš? Podívej se, jak je to zaprasený! Já s tím utírám zasviněnej vařič!

Marie:  Já si to nechám vzít!

Fuchsová:  Ty seš ale pitomá. Za žádnou cenu! Copak to jsou mandle?

Marie:  A co mám teda dělat!? Jak s ním budu moct žít?

Fuchsová:  S ním žít nebudeš, to dá rozum.

Marie:  Já nemyslím s Jo-áchymem, ale s tím klukem, co se mi narodí.

Fuchsová:  Jó, ahá, tak ty víš betónově, že budeš mít kluka! No jó, voni prej z velký lásky bejvaj kluci! Cha... Nějak. Však ho uživíme.

Marie:  Ne, já si to musím nechat vzít. Vždyť je válka!

Fuchsová:  Tos věděla hned zkraje, když jsi si s ním začala. Nic takovýho tě nesmí ani napadnout. Víš, jak jsem dopadla já?

Marie:  Jak?

Fuchsová:  Máš, holka, vědět všecko. Ferry se mnou nedržel, to je pravda. Teda myslím delší dobu, v jednom kuse. Ale tenkrát se z frajerství koupal v půli dubna ve Vltavě. Dostal zápal plic. Já se o něho starala jak o dítě, mísu jsem mu dávala, prádlo měnila, zachránila jsem ho. A jak se potom uzdravoval, byl naměkko. A když byl skoro zdravej, stalo se to. Jednou jedinkrát. Na konci května.

Marie:  Tak vy jste do toho přišla taky v květnu.

Fuchsová:  Květen nekvěten, vono je to fuk, jestli by to bylo v září.

Marie:  A vy jste si to nechala vzít...

Fuchsová:  Ten vyváděl! Řval na mě jako pominutej. Jednou prej že vlez na starou fuchtli, vona hned do toho vlítne a chce si to, idiot, nechat. A že by to byl mrzák. Ze mě. Abych se prej na sebe podívala. Byla by to pro něho věčná výčitka, šeredný dítě. Takový dítě že von nechce. Já mu povídám, že na něm nebudu nic chtít, ať mi dá pokoj, ať si jde, já budu mít toho kluka sama pro sebe. Jenže von na takový sliby nedá. Takovejch bylo, co slibovaly. A když nevěděl, jak jinak, tak prej, ty mě nemáš vůbec ráda. Dokaž mi to. Kdyby se to narodilo, musel bych se vo to starat, to by mi nedalo. A já nechci. Chci bejt volnej. A utáh mě na tohle: když si to necháš vzít, zůstanu s tebou. Jenom mi dokaž, jak mě máš ráda. A já blbá jsem mu to chtěla dokázat. Sehnal bábu. Tady na Františku, měla cimru v ratejnách v Anežským klášteře. Udělala to za pár šupů. Ani mi na to nedal! A co je nejhorší, celou mě ta bába poničila. Kdyby se byl narodil, teďko moh bejt mladej Ferry. Dala bych ti ho. Panebóže, jak já mohla bejt šťastná. Člověk je blbec, když se zamiluje. Zabil by i sebe.

Marie:  A Ferry?

Fuchsová:Utek. Nic vobyčejnějšího a sprostšího se mi nemohlo stát.

A ví to vůbec ten tvůj fric, že seš v tom?

Marie:  Neví.

Fuchsová:  A vzal by si tě?

Marie:  Vzal! Určitě vzal! Už mi to i vysvětloval. Musela bych si prej sehnat ňáký potvrzení, že jako by ze mě neměla německá rasa škodu, že by nezdegenerovala - já nevím, jak bych to řekla, jestli mi rozumíte.

Fuchsová:  Prostě že nejseš šmejd.

Marie:  Prej že bych musela před ňákou komis, na zkoušky, a musela bych si voběhat ňáký štemply. To bych se propadla hanbou, paní Fuchsová. Já se přece nebudu nikoho prosit. Já sice nejsem dvakrát chytrá, ale víte, ponižovat se nenechám. To si to radši nechám vzít!

Fuchsová:  Ať tě ani nenapadne!

Marie:  Jenomže kde já budu, kam pudu?

Fuchsová:  Nevyváděj! Já se o tebe postarám. Zůstaneš u mě. Dáme sem ještě jednu postel. Třeba tu rozkládací, s těma rackama. A uděláme to hned. Pomoz mi s ní. Dáme jí třeba támhle vedle almary. Tam se vejde.

Marie:  Za čas se přece jen zkusim vrátit domů. Máma se třeba za mě u táty přimluví. A namlátil mi už dost.


ZASTAVENÍ ČTVRTÉ

Nemocniční chodba.

Fuchsová:  Sestřičko!

Sestřička v nemocnici:  Nekřičte tady, paní. Tady jste v nemocnici.

Fuchsová:  Kde, prosím vás, leží Marie Svitáčková?

Sestřička v nemocnici:  Na trojce. ... Vy jste kdo?

Fuchsová:  Já... Já jsem taková její skoro teta.

Sestřička v nemocnici:  Tedy ne příbuzná?

Fuchsová:  Příbuzná? No, vlastně... Jo... jo... příbuzná. Máme k sobě hodně blízko.

Sestřička v nemocnici:Nebuďte tam ale moc dlouho. Slečna potřebuje hodně klidu.

Nemocniční pokoj, Marie pokašlává a po porodu je slabá.

Fuchsová:  Holka, co tě to napadlo? Ještěže tamtudy choděj ráno lidi do práce.

Marie:  Paní Fuchsová, to jste hodná, že jste přišla.

Fuchsová:  Hodná nehodná, bylas na kost zmrzlá, když tě pod tím svahem našli. Celá jsi byla mokrá, punčochy rozedraný a po nohách ti tekla krev.

Marie:  Řekl s bachorem...

Fuchsová:  Kdo co s bachorem?

Marie:  Táta...

Fuchsová:  Však jsem mu to taky všecho řekla. To si za rámeček teda nedá! Nadávat ti do kolaborantskejch kurev. A tvoje máma je slabá ženská, nedokáže se tomu hajzlovi postavit.

Marie:  Naši mě vyhodili a Jo-áchim ...

Fuchsová:  Nebreč, škodí ti to. S tím už teď nic neuděláš. Až to tam skončí, vrátí se ti.

Marie:  Nevrátí. Já vím, že nevrátí... Odtamtud se nikdo nevrací.

Fuchsová:  Hergot, holka, co by se ti nevrátil. Jsou jiný, co tam byli a vrátili se.

Marie:  Ale jak? Bez nohou, jenom poloviční...

Vejde rozhořčená sestřička

Sestřička v nemocnici:  Paní, říkala jsem vám, že slečna potřebuje naprostý klid a vy mi tady křičíte. Slečno Svitáčková, je všechno v pořádku?

Marie:  Je, sestřičko. A na paní Fuchsovou se nezlobte. Ona je ten nejhodnější člověk, jakého znám. A jinýho už nemám...

Sestřička v nemocnici:Musíte se šetřit. Hodně šetřit. Tak jak jsem říkala...

Odejde.

Fuchsová:  Mělas, holka, na mále. Ale už máš všechno za sebou. I to nejdůležitější. Je malinkej a hubenej. To ale nevadí. To víš, porodilas ho předčasně, tak se není co divit. Půjdeš s klukem ke mně a nějak se už protlučem.

Marie:  Já tady nechci bez Jo-áchima bejt. To nemůžu...

Fuchsová:  Tohle neříkej. Tohle už nikdy neříkej. Slyšíš? Takhle nesmíš mluvit.

Marie:  Víte, paní Fuchsová, já jsem ho tam na Letný, na tý zasněžený pláni, viděla. Jak se ke mně sklání a šeptá mi, abych šla s ním. A podával mi horkej čaj a teplej bramborák.

Fuchsová:  Dyť řikám, že jsi měla namále. Fantazírovala jsi. Až se uzdravíš, zapomeneš na to.

Marie:  Ne, paní Fuchsová, na to já nikdy nezapomenu, jak se tam ke mně přitiskl a hřál mě. A pak řekl, že až si vypiju ten čaj a sním ten teplej bramborák, musím jít s ním...

Fuchsová:Nikam nepudeš. U mě budeš, s malym. Nechám vymalovat a koupim postýlku pro malýho. Ještě ňáký úspory mám. Hergot holka, to se budeme teprve mít...

Marie:Já vím...

Fuchsová:  Tak já pudu. Zejtra se tady zase zastavim.

Marie:  Zejtra, paní Fuchsová ...


EPILOG

Fuchsová:  Rakvářova dcera Marie zemřela několik dní po porodu. Všichni z baráku se tenkrát změnili. Chovali se k sobě tak nějak líp a s úctou. Nenadávali si a nebyli na sebe sprostý. Dokonce bylo v domě takový nezvyklý ticho. Možná i proto, že jsem se odstěhovala. Vyběhala jsem si na úřadech opatrovnictví. Dali mi Mariina syna.

Pořád čekám... Čekám, že přece jednou zaťuká na moje dveře. Nechala jsem u Potužníkový v obálce novou adresu. Kolikrát jsem jí už vyměnila, aby vypadala jako nová. Jednou přece jenom zaťuká, představí se jako Joachim Tischler z Drážďan a zeptá se po rakvářově dceři Marii.

KONEC