Peter Belanský

P r ó z y ...

(ukázka z románu)

Pan redaktor přinesl složku, plnou fotografií.
"Podívejte se, co by se vám líbilo, pane Janíčku. Když si nic nevyberete, spojím se s jedním z našich špičkových fotografů."
Složka ničím nepřekvapila. Nazí kluci, nazí chlapi, sami i ve dvou. Jeden penis, visící majestátně mezi stehny neuvěřitelně hubeného kluka, jsem tak, jak byl, odhadl na nějakých devatenáct centimetrů. A to opravdu visel, nestrměl vzhůru, jako číhající had. Kdyby strměl, měl by možná pětadvacet. Navíc tlustý jako láhev od coca coly. Opticky ještě větší, mezi hubenými chlapeckými stehny. Napadlo mě, jestli ten kluk není pod limit. Možná ano.  

Do sbírky poezie se mi ale nehodil. Básně nejsou soutěží o zlatou sbíječku mezi nohama. Chtělo to fotografie s příběhem, s náznaky, se světly a stíny. A spíš černobílé. Některé básně jsou hodně tvrdé. Jako život. Dovede ve chvíli rozkopat všechny naděje, když chce. S kamennou tváří přivádí na svět hlupáka i génia, hrdinu a docela obyčejnou krysu. Milující matku šesti dětí, i vraha. Chlapa, kterému se podaří, na co sáhne a jiného, který jakživ neprorazí strop průměrnosti a hospody s tlačenkou, utopenci a umakartem. Život. A s kamennou tváří nás všechny jednou smaže.
Pan Skála mi udělal další kafe, i když jsem asi dost zdržoval a ze složky jsem si nevybral vůbec nic. "Já vám rozumím, pane Janíčku, jste naštvanej, že nedostanete prachy a že ta poezie vyjde nejdřív v příštím roce. Ale podívejte se na mě, člověče. Já jsem vystudoval Karlovu univerzitu, německy a anglicky umím jako česky a co dělám? Čtu bláboly bláznů, kteří si myslí, že povídka je, když to v ní stříká až ke stropu a všem to tvrdě stojí od sedmi do sedmi a každý den. Neznají pravopis, interpunkci, nemají ponětí o tom, co je skutečnej kumšt. Všichni chlapi v těch povídkách, s prominutím, mají péra od dvaceti centimetrů vejš a všem je maximálně dvaadvacet. A pořád, rozumíte, v prvním díle, ve druhém, v desátém...." Napil se z šálku jakéhosi ovocného čaje a rozhodil ruce jako Kristus.
"Jeden by se z toho posral, člověče, posral! Jo a když vy autoři nepíšete, smolím to sám a podepisuju různými jmény. Jo. Ale vaše věci, pane, jsou bez diskuze, to zas prrr, to si prosadím. Ostatně pan šéf dobře ví, kdo mu vydělává. Lidi si o vás píšou, to se nedá ignorovat. O druhém sešitu vašich povídek někdo napsal: Je to erotické, ne pornografické. Je to čisté. Krásné. Poetické. Čtu a vybaví se mi Lásky jedné plavovlásky. To je super, ne?"
Neříkal jsem to, že život umí pěkně skřípnout? Máte univerzitu, máte sny a plány a pak musíte číst pořád dokola Kuř mě, Bedřichu! Nacouvej mi na něj, brouku! Roztáhni nohy! A opravovat pravopisné chyby jako na základní škole. Vyděl sem jeho péro, bylo dlouhé a sylné a mněl jsem na ně velkou chuď. Moc by jsem to péro chtěl. No, kdo by nechtěl, chlape, ale ty chyby.......
A já, nejúspěšnější autor povídkových sešitů? Jel jsem domů, bez iluzí a bez honoráře, v žaludku mi žbluňkala sedmichlapová káva a doma pes, půlka kuřete, tři rohlíky a možná už zelený skrojek chleba. A stejně jsem myslel víc na pana redaktora Skálu, než na sebe. Vždyť mi pomáhá, jak může. A možná ještě víc. On, na rozdíl ode mne, by psa mít nemohl, když je v práci od rána do večera. A když naznačí panu šéfovi, že by si zasloužil vyšší plat, narazí. Přijede domů a je sám. Já, kdybych nebyl vůl, už bych dávno někoho měl. Je to i moje chyba, že se mnou každý vydrží nejvýš rok. Ještě minulý týden byl se mnou Tomek. A není. Prostě mě ukecal jeden hřebec na Letné, viděl jsem jen to péro, veliké a jeli jsme ke mně. Co ke mně, k nám. Protože Tomek tam pořád ještě bydlel.
"Mně se na tobě líbí, vole, že mě do sebe pustíš bez gumy. Dneska se všichni bojej a hysterčí, že AIDS, ale co to je za šukání, s gumou? To je pro tebe jako s robertkem a pro mne jako dělat si to rukou. Seš dobrej, jsem si tom užil," pochvaloval si hřebec z parku a utíral si třísla papírovým kapesníkem. Tomek otevřel dveře a stačil mu jediný pohled. Měl být v práci do šesti, sakra!
"No, chlapi, koukám, že jste si to rozdali ve velkém stylu", řekl tiše, ale bylo to horší, než kdyby mi dělal scény a řval. "Buď doma zítra tak ve čtyři odpoledne, přijedu s bráchou autem, abychom se sem už nemuseli vracet. A teď můžete pokračovat, pánové." Vzal si v koupelně svoje holení, kartáček na zuby a pastu, velký oranžový ručník. Ještě jednou se vrátil k nám.
"Jirko, po tom, co vidím, půjdu na testy a nemysli si, že ti to projde, kdyby něco. Já totiž nezahýbám, takže pokud jsi domů něco přinesl, namočím ti do toho čumák bez pardonu. I když je mi jasné, že se tím nezachráním. Můžeš počkat tak tři měsíce a pak jít taky. A modli se, abys byl čistej, není to příjemná smrt."
Ví, co říká, Tomek. Pracoval jako dobrovolník v centru pro HIV pozitivní lidi. Viděl a slyšel dost. Já o tom umím napsat báseň. Ale ta nikomu nepomůže, nikoho nezachrání. Ani Tomka, ani mne, jestli jsme to slízli. Jsou to jen slova. Možná slovíčka. Nic víc. Tomek šel do ohně a pomáhal. Neobjevil lék, na který tolik lidí čeká s nadějí. Léčil tím, že byl s nimi a neštítil se být. Zastaví báseň AIDS? Válku? Bomby? Nezastaví. Čin ano. Čin k činu, člověk k člověku a spolu to zlo zabrzdí. A postupně mu vezmou sílu a moc. A porazí je. Báseň války nevyhrává. Co když jsem Tomka zradil a podvedl jen proto, že mne převyšuje? Nebo to bylo jen o mozku v koulích? To by bylo ještě horší.
"To je dobrý, von se vrátí, mladej," začal mě pořád ještě nahý hřebec z Letné utěšovat. Položil mi ruku kolem ramen a dal by mi snad i pusu, kdybych nezařval:
"Hovno je dobrý, on se nevrátí!"
Pochopil, že už si neužije a oblékl se.
"Se měj, vole. Určitě se zase potkáme, já jinam nechodím, než na Letnou. Jestli budeš mít volno a chuť...."
"Už běž, prosím tě. Nebo ti v koulích ještě něco zbylo?"
"Tys to chtěl, kámo, tak nepruď. Taky bys moh dostat přes držku. Nebo bych si tady moh něco vzít, na cestu. Pár maličkostí, nějakej prstýnek, ten řetízek, co máš na krku, šrajtofli....Za ochotu."
"Můžeš to zkusit."
Pes vycítil napětí a nebezpečí. Přišel z pelechu sám, bez povelu a postavil se mi k noze. Nesedl. Zůstal stát a na zádech mu narostlo číro zježené srsti. Rrrrrrr, rrrrrrrrr, vrčel hlubokým, varovným tónem. Nekompromisně. Koutky tlamy stažené, uši přitisklé k hlavě, největší zuby vyceněné a připravené.
"No jo, kurva, dyť už jdu. Tý vole, ty bys na mě poslal psa? Tak to je hustý, kámo."
"Neposlal, on by šel sám. Vždycky jde sám, když myslí, že je to třeba. Je z útulku a prostě si mě hlídá, chápeš?"
"Jednou přijdeš na Letnou sám, jako dnes, bez psa. Modli se, abych tam v tu chvíli nebyl. Když jsi měl mýho macka v sobě až po vejce, to jsi psa nevolal, co? Hlavně že máš plnou kundu mý mrdky, vole. Sedíš a bojíš se prdnout. Ale naposled, to si piš."
Zavřel za sebou dveře, klaplo to a ticho. To jsem posral. To jsem kurevsky posral. A co bude, jestli jsem Tomka nakazil? Jeden velký, strašný průšvih až do konce. Tomek pryč, na Letnou abych nešel půl roku a když, tak s ochrankou. Básník? Hovno básník, děvka jsem. Obyčejná děvka, ujetá, nenažraná. Proč mě dostane každý, kdo není tlustý a má ho víc jak dvacku?

Jestli půjde Tomek na test a bude pozitivní, jsem ta nejhorší sobecká svině já. Jen já. Může se to dozvědět už za týden. On tři měsíce čekat nebude. Jak to říkal pan redaktor Skála? Ediční plán na tenhle rok je daný, můžu vás protlačit do plánu na rok 1994. Vždyť já se té knížky ani nemusím dožít! A i kdyby vyšla, koho bude zajímat knížka básníka, který hledá lásku a když ji má, podrží kde komu a umře na AIDS? Kdo uvěří takovému básníkovi? Jestli jsem Tomka nakazil, jsem sebevrahem a vrahem najednou. A jestli to vyčenichá bulvár a dá to dohromady s tou sbírkou veršů, což se může docela snadno stát, pěkně si mne vychutná. Už vidím ty titulky na první stránce: BÁSNÍK A VRAH! DALŠÍ NEZODPOVĚDNÝ HOMOSEXUÁL! Bude potom sbírka atraktivnější? Nebo si ji naopak nikdo nekoupí?


(ukázka z prózy)

Dva kluci. Dva studenti téže střední školy ve druhém ročníku. Dan a Kája. Gymnázium Pavla Koláčníka, který je zaplatil, založil a dlouhá léta i řídil, je na ty dva hrdé. Nejsou hloupí a mají o budoucnosti dost jasnou představu. Vlastně měli. Do včerejška. Jenže včera dostal Dan od Káji pusu a zíral. Od Káji! Totiž, museli byste je vidět vedle sebe.
Dan ani metr sedmdesát, zadek, jako když žebrák u kostela sepne ruce, prostě nic moc. Kája skoro dva metry, široká ramena, prsa krásně klenutá, břicho vtažené, no chlap, vážně! Prcek Dan seděl ve třídě až vpředu, dlouhán Kája naopak úplně vzadu, skoro u stěny. Krásně viděl Danovu hlavu a občas se při tom pohledu zasnil.  

Je to hezký kluk, ten Dan, hodně hezký. A klame tělem, žádné ořezávátko. Viděl jsem...ale do toho vlastně nikomu nic není. Já jen, že byste koukali, vy, co věříte, že ti chlapi, co mají malé nohy, mají malé úplně všecko. Dan nosí tuším sedmičky, to je vážně málo, na chlapa, ale jak říkám, čuměli byste. Jako já jsem čuměl a polykal a nemohl jsem se chvíli ani nadechnout. Ne že bych pískl a Dan si stáhl trenýrky, tak to nebylo, ani nevěděl, že vidím. A já chvíli předtím také nevěděl, že uvidím. Ležel u řeky, na zelené dece a opaloval se. Skoro jsem o něj zakopl. V jedné chvíli si ty trenýrky stáhl a položil je vedle sebe. Podíval se vpravo a vlevo, lehnul si a zavřel oči. A já ty svoje otevřel dokořán a najednou to lechtání pod kraťasy a pak jsem raději vycouval. Nejsem šmírák.
Ta pusa od Káji, ještě teď mi tluče srdce jako při tělocviku a vlastně nevím, proč. Vždyť to byla jen pusa. Tuší, že chci víc? Někdy. Rád bych mu položil hlavu na prsa a poslouchal jeho srdce. TUF TUF, TUF TUF, slyšel bych je bít. Nebo se postavit za něj, strčit mu ruce do kapes, obě a nechat je tam. Chvíli. A číst přes ten hadřík v kapse jeho tajemství. Cítit to teplo. A všechno. On je krásný, i když má trochu velký nos. Všechno má velké. Nohy, ruce, oči. Oči má velké a krásně modré. A vlasy husté a tvrdé, někdy do žluta a někdy víc do rezava. A pihy na ramenou. A nesmí moc na slunce, protože zrudne, pálí to a za pár dní se sloupe. Ale když jsme u vody, zase mu smím natírat záda mlékem ze žluté láhve a to je fajn. Má moc hezká záda. Protože není líný se pohnout. Jen díky jemu nejsem malý a tlustý pošuk. Pořád mě tahá někam ven. K vodě, na kolo, na hřiště... A je to moc fajn, být s ním. Já nevím proč, ale s ním bych vydržel i v nemocnici, snad. Kdyby ležel blízko. Vedle mne.

(2020)



(ukázka z románu)

Město leželo na slunci jako ospalé kotě a tiše předlo. Nic nemuselo, jen vstřebávat slunce. Lízalo padesát druhů zmrzliny, máčelo si břicho v Řece a bylo vlídné, teplé a bezpečné. Takové Město mám rád. Ale umí být i zlé a nebezpečné. Stačí přejít z bezpečné čtvrti pro bohaté a nejbohatší do Zářečí. Do zanedbaných ulic bez drahých obchodů a velkých světelných reklam. Bez zdvořilých policajtů a luxusních lékařských ordinací. Kde je bída a beznaděj, tam bývá i zločin. Zoufalství přece plodí zoufalé činy a zločin se v plesnivých, temných barabiznách lépe schová.  

A mezi luxusem a bídou střed, spokojené maminy s rozmazlenými caparty, pupkatí tatíci s prořídlými vlasy a s hypotékou na celý život, utíkající do bordelů v Lipové ulici a do hospod s prsatými servírkami a drzými číšníky, ochotnými nabídnout i něco víc, než drink a menu dne. Chceš holku? Nebo kluka? Nebo šňupeček, k tomu pití? Trávu? Koks? Heráček? Nebo něco úplně speciálního? Pro naše V.I.P.? Na kopci honorace, boháči, bankéři, prezidenti a fotbalové hvězdy. A umělci, na které se usmálo štěstí. Gangsteři a jejich advokáti. Vážení lékaři, profesoři, vědci i majitelé heren a bordelů, schovaní za honosné názvy svých podniků a doupat.
Ne že by ti bohatí byli o mnoho lepší, než ti v Zářečí. Někteří si vydělali na drahé domy a limuzíny stejně nečistě, jako chmatáci za Řekou na krajíc chleba. Nebo ještě hůř. Není snad podvod, nebo podraz na obchodním partneru zločinem? Nebo zfalšovaná směnka. Honorace Na kopci měla stejně vražedné chutě, jako zoufalci za Řekou. Ostatně právě ruce zatracených pro ni dělaly tu nejšpinavější práci. A prezidenti a celebrity se mohly usmívat ve večerních zprávách a policie přivírala tu levé, tu pravé oko. Nebo obě oči.
Město, plné památek, i temných koutů. Kolem historických dominant celý svět, turisté všech ras a barev, všech jazyků a náboženství. Město se před nimi natřásá v nejkrásnějších šatech. Někdy s královskou noblesou, jindy jako křiklavě oblečená děvka. Cvakají spouště fotoaparátů a videokamer. Kapsáři, šlapky a příležitostní chmatáci mají žně. Stačí však sejít do podchodu metra a dotkne se tě temno. Opravdové, ocelově tvrdé, ledové a nebezpečné. Ostrozubý dealer ti nabídne drogu, trojice zlodějů kradené zboží a matka hubenou, nehezkou dceru. Nebo uhrovitého syna. Kluk má pěsti jako kladiva a krásný úsměv. Olízne si rty a dlaní si přejede přes válec v nohavici. Kalhoty z tržnice víc ukáží, než schovají.
"Můžete nahoru do pasáže, mladý pane. V patře jsou schovávačky. Kluk nejni drahej, udělá vám všecko, co si řeknete. Péro má větší, než jeho táta. Mladej, velkej, zdravej, šikovnej. A támhle je bankomat."
Ten táta bude asi někde na dohled, pro všechny případy, napadne tě a běžíš k eskalátoru. Matka za tvými zády zle zasyčí. Jako had. Její zloba tě zasáhne a vyděsí. Jsi rád, že jí v tom okamžiku nevidíš do tváře. A ještě raději, když přijede vlak.



(ukázka z prózy

Mám pár hodně ujetých snů. Mít doma na zdi obraz nahého bratrance Jaromíra, bratrance z maminčiny strany, proslulého krásou a mimořádnou urostlostí. Obraz mužské krásy v životní velikosti. Mohl by mi někdo vytýkat, že jsem takový? Když byl Jaromír utýrán za války v Kounicových kolejích nacisty? Krásný, talentovaný a statečný student, ukopaný vysokými černými holínkami gestapáků, jaké tolik sluší opravdovým mužům a dokonce i ženám. Nemám nic proti vysokým černým botám z kvalitní kůže. Nemají nic společného s diktátory a s totalitami, nemohou za to, že přitahují zlo.  

Přitahují i silné muže, toužící po chvíli slabosti a ponížení. V bordelech si je proto obouvají ty coury, co hrají dominy a přemožitelky. A manažer a obávaný boss kňučí jako pes a nechá se mlátit, okřikovat a dokonce pochcat. Miluji fotografie nahoty. Žebra pod napjatou kůží, jizvy po důtkách, oči, zaťaté do tmy. Obří penisy s linkami modrých a červených žil. Předkožka trochu lajdácky shrnutá víc nalevo. Ale může to být i frajeřina, rafinovaná. Chtěl to tak, mistr fotograf, nebo ten detail prostě přehlédl a díky tomu se stal slavným a nesmrtelným? Těch nabídek a všechny galerie se překřikují jako trhovci a nabízejí den po dni vyšší honoráře.
Pamatuješ, byli jsme kloučci a naše krásné matky nás vodily k panu fotografovi. A později k nádherné paní fotografce. V prvním roce, ve druhém, ve třetím...
"Miláčku, přinesu krásného velkého medvěda a budeš si s ním hrát, ano?" Velkého medvěda s veselýma skleněnýma očima. Potom přinesla dřevěné auto, naložené barevnými kostkami.
"Postavíš hrad, ano, Davídku? Ten krásný, co dostal princ k princezně a půlce království, když přepral zlého čaroděje."
Jindy mi oblékla retro 1930, kalhoty, košili, vestičku a na hlavu mi posadila frajerskou čepici s kšiltem. Na stoličce bez opěradla, které se říká štokrle. Na koberci s třásněmi. V kočárku s bočnicemi, pletenými z bílých plastových proutků. Kulil jsem na ni velké modré oči a smál jsem se, protože se také smála. Měla tmavé, skoro černé oči a maminkový úsměv, kterému kloučci od tří do pěti let velmi důvěřují. A měla talent. Věděla, jaké světlo a odkud, nebo že teď to chce skoro tmu. Uměla nám v očích zapálit radost, zvědavost, strach, vztek, umíněnost, něhu. Obraz s dortem a třemi svíčkami. Na koloběžce. Na houpacím koni. Na prvním opravdovém kole. Potom tvoje maminka přivedla tebe a byli jsme dva. Dva rošťáci. Dva Malí princové. Bráškové, oba modroocí, zlatovlasí, ale velmi rozdílní a proto zajímaví. A rostli jsme a byli jsme šťastní, na těch obrazech a za nimi.

(2020)


Povídkový soubor Dech pekla, 1994

(ukázka z povídky Zákon zrcadla)

Konrád chodil kolem vysoké kamenné zdi jako slídící pes a jeho černé oči plály horečkou. Tenký plášť, zmáčený dubnovou přeháňkou, jej více studil, než hřál. Necítil však nic, kromě palčivé touhy podívat se za kamennou zeď.
Krásná Hilda vyšla do zahrady. Cítila za sebou slídivý pohled komorné Běty. Baba jedna, jak mě hlídá, pomyslela si s nevolí. Však ji otec za to špehování jistě přeplácí! Přišla k bílé zahradní lavičce a posadila se na ni. Vítr rozehnal mraky a déšť vystřídalo příjemné teplo. Hilda zavřela oči a zvrátila hlavu. Co to včera říkal starý Blumenstein? Že mě miluje? Dědek! Myslí si, že mi jeho milióny zakryjí oči. Ale proč bych měla být jeho ženou? Můj otec má přece dost.

Náhle na sobě ucítila něčí pohled a otevřela oči. Běta? Ale ta je přece u své matky! Pokud nelhala, aby uspala mou ostražitost. Hilda se otočila a zapátrala očima za sebou. Viděla jen masu šedivých, němých kamenů. Vtom sebou cukla. Tam! Přímo proti lavičce, na které seděla, zela mezi kameny malá průrva. Hilda v ní spatřila čísi tvář. Vlastně ne tvář, jen velké, lesknoucí se oči. Rychle se zvedla a rozběhla se k nim. Přitiskla tvář k průrvě a podívala se ven.
Oči zmizely. Kam dohlédla, nikde nikdo. Něco se mi zdálo, pomyslela si a vrátila se zpět na lavičku. Vtom však vítr přihnal nový těžký černošedý mrak. Na její tvář dopadlo několik studených kapek. Chvatně vykročila k domu. Toho dne se už v zahradě neukázala.
Konrád se vrátil i příštího dne. Obcházel vysokou zeď a jeho oči plály horečkou a vzrušením. Musím ji vidět! Musím! Přece ji nedají tomu starci! Já vím, že jsem nula, bezvýznamný úředníček, ale jsem mladý! Hilda se nesmí stát kořistí toho starého supa! O jejím chystaném sňatku se starým Blumensteinem si šeptalo celé město.
Konrád přišel k mezeře mezi kameny a přitiskl k ní tvář. Lavička byla prázdná. Kde je Hilda? Vždyť je dnes tak hezky! Vtom ji uviděl. Šla lehce a ostražitě jako kočka. Krátce pohlédla za sebe a když se ujistila, že za ní nikdo neslídí, vydala se rychle přímo k mezeře ve zdi. Konrád ani nestačil odtáhnout tvář.
"Musíš nahoru! Na-ho-ru!," slabikovala naléhavě. Zaťal prsty do spáry a pokusil se vyhoupnout na horní hranu zdi. Musel pokus opakovat, dokud nenašel cestu vzhůru. Pak skok a stál proti ní, udýchaný, hubený a nevěřící.
"Pracujete u mého otce, že?," zeptala se, jako by na tom záleželo.
"Polovina lidí z města pracuje u vašeho otce, slečno," odpověděl a podíval se na své špinavé, sešlapané střevíce.
Na co se to vlastně vyptávám?, kárala se v duchu Hilda. Je tady, krásný, mladý a žádoucí. Na ničem jiném nezáleží. Ať je to on, ne starý Blumenstein, kdo bude první!
"Musíme do domu," řekla a divila se, jak je klidná. Slídivé oči komorné Běty pustila z hlavy.
Konrád u dveří do domu zaváhal. Najednou se polekal své troufalosti. Nejkrásnější nevěsta ve městě a on? Bohatá Hilda Moserová milenkou bezvýznamného, věčně hladového úředníčka? Nedopřála mu čas, aby udělal krok zpět. Nic neřekla, ale gesto, kterým mu pokynula, aby šel dovnitř a její pohled, mu prostě nedovolily couvnout. Viděl se stoupat někam vzhůru po širokém schodišti, ještě stále nevěřil, že je to skutečnost a pak jej vtáhla do svého pokoje. Posadila jej na lůžko a chvíli mu mlčky hleděla do očí. Zdála se mu teď ještě krásnější, než venku na lavičce. Krásnější a nedosažitelnější.
"Já jsem Konrád," řekl a natáhl k ní ruku.
"Nemluv! K čemu slova! Pojď!"
Klesla k němu a nechala se rozepínat a líbat, dokud nebyla úplně nahá. Přitiskl jí tvář na prsa a pil vůni její pleti, líbal ji na ústa a cítil, jak její tělo taje a vláční a poddává se jeho rukám. Dvakrát se jí ponořil do klína a ona stále planula jak pochodeň.
"Ještě!," zašeptala.
Teď si ji bral tvrdě a bez polibků, s očima zavřenýma. Jako by do ní chtěl vyplakat vzdor proti své bídě, jako by ji soudil za její bohatství. Pak otevřel oči a podíval se na hodiny.
"Musím jít, slečno Moserová. Nebo nás tu někdo najde."
"Bojíš se?" zeptala se s pohrdáním a dodala: "Muži! A všichni se bojí! Přijdeš zítra?"

Praha, 5.-6.6.94 


(ukázka u povídky Města)

Jednoho dne je velitel svolal do řídícího modulu.
"Pánové! Antar je na dohled!"
Alex si všiml známek únavy v jeho tváři. Pracoval, když spali, měnil dvojice u přístrojů, dvakrát opustil loď, aby zkontroloval její plášť po dramatickém průletu mrakem asteroidů. Teď jsou tedy u cíle.
"Veliteli, to je fantastické!," vkřikl náhle Boris a všichni se shlukli kolem něho. "Antar má skoro stejnou atmosféru, jako Země!"
"To není možné!"

"Jen o dvě procenta méně kyslíku, podívejte se!" Boris mu podal list papíru z počítače.
"To nemění nic na skutečnosti, že musíme splnit náš úkol," řekl velitel. Jeho tvář vypadala ustaraně. "Pánové, každý na své místo. Moro, zahajte sestup na oběžnou dráhu kolem Antaru. Vzdálenost dvacet pět." Loď prořízla mraky nad Antarem jako nůž.
"Veliteli! Veliteli!" Borisův hlas se chvěl vzrušením. "Vidíte ta světla?"
"To je přece...."
"Město!" Alex to řekl tiše, ale nikdo jej nepřeslechl.
"Ale jsou -li na Antaru města, pak to znamená, že jsou tady i lidé. Jako na Zemi."
"Tím dřív musíme najít vhodnou pustinu, přistát a položit nálož. Jsme tady proto, abychom bez ohledu na to, co vidíme, zachránili život na Zemi."
Přeletěli nad dalším městem. Bylo ještě větší, než to první. Nato se ocitli nad oceánem. Nová pevnina. Lesy, řeky, pouště. A města.
"Máme právo tohle všechno zničit ve jménu života na Zemi?," zeptal se Alex.
"Ne." To byl Moro. Velitel se po něm podíval a na čele mu naskočila pulzující žíla.
"Pánové, nepřipustím žádnou diskuzi. Jakmile najdeme vhodnou pustinu, přistaneme. A když už jednou bude nálož na Antaru, je všechno jasné."
Alex s Morem se na sebe podívali.
"Jsme dva proti pěti," řekl Moro tiše a rezignovaně položil ruce do klína.
"Všichni na místa!," zopakoval velitel. Muži se rozešli. Moro s Alexem zůstali sami.
"Nepočítal jsi s Borisem, Moro," řekl Alex tiše. "Na Zemi nemá vůbec nikoho. Nemá co ztratit. A není to vrah, viděl jsi, jak se polekal těch světel? Hned mu bylo jasné, co vidí."
"Nesmíme přistát, Alexi," řekl Moro. Vtom se objevil Boris. Jako by slyšel každé slovo, řekl:
"Neletěl jsem celý rok vesmírem až sem, abych se stal hromadným vrahem. Ta města znamenají život. A přístroje to jen potvrzují. A oceány, lesy - co je to?"
Přišel velitel.
"Našel jsem v poušti místo pro přistání. Široko daleko nic, jen kamení a písek. Pánové, nasaďte si přílby a připoutejte se. Borisi, zahajte sestup do čtverce pět. Musíme položit nálož, dokud je na té straně Antaru noc. Stefano s Willim položí nálož. Já a Moro je budeme krýt."
Náhle zmlkl a díval se překvapeně na pistoli v Alexově ruce.
"Veliteli, nepřistaneme. Nepřišli jsme sem vraždit."
"Vzpoura? Je vám jasné, co vás čeká na Zemi?"
"Neviděli jsme tady ani jednoho člověka. Ale ta města nevznikla sama. A žijí."
"A naše zodpovědnost k těm doma?"
"Oni nevěděli, že tady najdeme živá města. Naši."
"Ta jsou i na Zemi, Alexi. Zatím."
"Kdybych věděl, že tady najdeme inteligentní bytosti, nikdy bych se k výpravě nepřipojil."
"Čekal byste na to, až se Antar srazí se Zemí?"
"Čekal bych na zázrak. Na cokoliv. Ale neletěl bych s vámi. Teď musíte se mnou do sektoru devět, veliteli. Znáte mě, nemusím vám říkat, že vystřelím bez váhání, bude -li třeba."

(1995)



(ukázka z prózy)

Ráno, žluté a hebké jako peří kachňat. Tunely bezčasí se nám z neznámých realit vracejí obnošené kabáty slov, lásek, nenávistí, frází, strachů, kolosálních úspěchů a mazlavé bláto, smíchané s krví světových válek. I když každá válka, která se odehrává kdekoliv na světě, je světová. Romeo a Julie už vychladli a nedá se s tím nic dělat. Maryša otrávila Vávru a vrtulník přiletěl pozdě. A odpoledne přijde bouřka a přijede tchyně. Nebo vypadne internet a kabelovka a život bude zase nudný, jako čekání na objev ohně a vynález řetízkového kolotoče.  

To musela být nuda, bez Hry o trůny a bez Segala, který všechny přepere. A bez cukrové vaty a blinkání za zeleně natřenou maringotkou střelnice s papírovými růžemi a sádrovými opicemi.
"Rrrračte vstoupit, dámy a pánové, chlapci a dívky, uvidíte zápas Emila Siláka se samcem anakondy, který sežral dítě náčelníka kmene Čirikávů!"
Snídaně v hnědých boxerkách na spaní, ve kterých ti to tolik sluší. Padnou ti dokonale a bez nahoty ukazují všechno, co v nich máš. Klenuté, pevné hýždě. Mohutný spící penis. Zdravé, dokonalé žlázy. Svaly pod kůží se převalují jako krotký příboj karibských zátok a lagun. Omeleta ze dvou vajec, plněná špenátem se slaninou, káva s mlékem, dva krajíčky žitného chleba, pomerančový džus. Dvě tablety vlákniny a jedna pivovarských kvasnic. Zelená granulka chmele. Však dáváš svému trenérovi ve fitku třikrát týdně pět set korun, aby ti pomohl jako Michelangelo mramorovému kvádru. Není to nesmrtelnost, ale je to kladivo, které ti alespoň na pár let dá tvar antického atleta a iluzi, že to tak bude navždy. Co by se však stalo s tvým masem, kdybys přišel o dobře placenou práci a nemohl ty peníze trenérovi dát? Vyležel bys důlek na pohovce před velkou obrazovkou a vyhodil kalorické tabulky. A tvůj trenér by si musel najít jiného klienta s nadprůměrným bicepsem, hrudníkem a platem. Krásně klenutá prsa a pevná stehna by sádlo rozředilo na měkkou, amorfní kaši bez jasných anatomických znaků. Pro mnoho lidí, kteří se na tebe dnes usmívají, by jsi se stal nedůležitým.
Holíš se. Čistíš si zuby. Ještě dentální nit a ústní voda. Teplá voda tě laská a uklidňuje a ten melounový sprchový gel opravdu krásně voní. Pak si všimneš, že jsi odněkud spláchl pavouka a skoro se polekáš, když se blíží k odtoku, točí se dokola a neodvratně mizí v teplé vodě s voňavou pěnou. Divná smrt pro někoho, kdo si tu léta žil nepovšimnutý, nevadil, nepřekážel a dokonce nosil štěstí. Kolik lidí, také nepovšimnutých, dokonce nosících štěstí, se právě teď otáčí ve víru osudu jako ten pavouk a míří do díry, kterou ze světa důležitých a úspěšných odtékají bezvýznamní a slabí. Někteří zemřeli ve spánku, cestou mezi nocí a dnem a ani si tu snídani nedali. Nebojovali s nepřátelským vírem, jako ten pavouk. Kdosi je sfoukl jako svíčky a ráno šok těch, kteří žijí a které zbytnělá prostata vyhnala z lůžka.
"Ježíši Kriste!"
A nebesa nic, žádný zvuk, žádné zablesknutí. Žádné znamení naděje, ani zatracení. Pro tělo toho ztraceného přijeli dva muži v černých uniformách. I smrti uniformy sluší, jako vojákům, policistům, hasičům, liftboyům v secesních hotelech a prsatým mažoretkám s přihlouplými ksichtíky a odlepujícími se umělými řasami. Smrt průměrných nebe nezajímá, pomyslíš si a češeš si husté, krátké vlasy v barvě surového zlata. Díváš se modrýma očima do zrcadla. Vyceníš na toho na druhé straně dokonale vybělené zuby. 

(2020)



JSOU JAKO MY, ROMOVÉ

Jsou jako my, Romové. A v něčem, na štěstí, jsou jiní. Rodina pro ně nekončí babičkou a dědečkem, stejně, jako pro nás na jižní Moravě. Na webu ROMOVÉ.CZ se dozvíte, že ani Romové nejsou jedni, že jich je víc. Tím pádem i více romských jazyků, kultur a subkultur, rozdílných sociálních a společenských statusů, no, že to prostě není tak jednoduché, jak si my gadžové myslíme. I proto hledají zatím víc dohodu mezi sebou, než mezi nimi a námi. Ale neřekl bych, že my jsme v tom ohledu lepší, za 30 let jsme se mezi sebou nedokázali dohodnout, jestli svobodu, nebo zase jeden velký lágr. Rudohnědý, s vepřovou hlavou ve státním znaku.

Na tom webu je napsáno, že romské jazyky mají dokonce výraz pro děti bratranců a sestřenic, označující příbuznost. Divte se, nebo né, mamka mě učila TOTÉŽ! Bílá katolička a z Brna! Takže vím, že mými příbuznými jsou i děti mých bratranců a sestřenic. Jejich dcerenka je moje VLASTNICE, jejich synek VLASTNÍK. A jsme rodina. Výraz pro příbuzné. My jsme RODINA. Né PŘÍBUZNÍ. Příbuzní jsme akorát s opicama. Ale s lidma jedné krve jsme RODINA. To je moja babička, teta, bratranec, vlastník... My všichni jsme RODINA. Mám tedy z hlediska chápání široké rodiny jako společenství mnohageneračního a multifunkčního, mnohem blíž k Romům, než k bledým tvářím. Moja sestra si vzala muža a on ju. Proto do mé rodiny přistoulili švagrovi rodiče, sourozenci a jejich manželé a děti. Prostě větší část Romů z Nových Zámků na Slovensku. Protože můj švagr je Rom. Kdosi mi řekl- to není rodina po krvi, on je přišlý. No a co, moja sestra je pro nich přece také přišlá a oni ju mají rádi. Moc rádi. A mě. A jak to poměříte, je to míň rádi, nebo víc? Prostě rádi. Do široké rodiny romské i mojí, moravské, přistupuje aj kmocháček a kmotřenka. Tedy ten, kdo mě při křtu držel na rukách. Může být "přišlý", nebo z rodiny, mne třeba držel na rukách maminčin bratr, strýc Polda. Po něm, nebo po ní, dostáváte svoje druhé jméno a je také zapsáno. V křestním listě. Pokud chcete druhé jméno v rodném listě a v OP, musíte na matriku donést doklad o křtu a zaplatit správní poplatek. Maminka to měla praktičtější, měla rodný a křestní list v jednom a tam i kmotru a porodní bábu, certifikovanou. A to se narodila do Rakousko-Uherska.

Proto jsem byl pokřtěn Jiří Leopold a taky mi větší část brněnské rodiny z mamčiné strany často neříkala Jiřiku nebo Juro, ale Poldíku. Mařenka chrlická, třeba. Kmocháček, nebo kmotra mají důležité postavení v rodině a v životě svého křtěnce. Já do dneška svoju rodinu chápu přesně takto. Synek mé sestřenice , můj vlastník, jak popsáno výše, si vezme krásnou děvčicu vedle z Dobrého Pola a budou mít děti. I v těch dětech je moja krev, naša. Maminka ale říkala, že vlastníci a vlastnice, to už je -cituji- rozcházející rodina. Ta definice zřejmě vyjadřuje rozvolnění pokrevních pout. Což ale neznamená, že děti svých vlastníků mohu ignorovat. Rozhodně ne, ani by mě to nenapadlo. A stejně vzácná je mi praneteř, dcerenka mojé neteře. Mimochodem, velice šikovná děvčica. A pěkná. A prasynovec. A šup zpátky k Romům, po malém exkursu do mé rodiny. Mají mnohá obdarování, která nám zůstávají upřena. Romové. Já tomu říkám "zahleděnost k obzoru". A lump a zloděj je lump a zloděj, bez ohledu na barvu kůže.

Četl jsem tady -Voni jsou dokonce schopní prostituovat svoje děti! CIKÁNI!
A my nee? Málo případů v médiích? Jeden dávný případ dokonce před mnoha lety na jihomoravské vesnici. A že tou vesnicí, střediskovou, pořádně zacloumal. Asi jako sedmička Richter. Taťka umřel, mamka doma tři lepé děvčice a nápad. Zkrátka, když byl v okně červený kvítek, bylo plno, když bílý, mohli jste vejít a užít si. S vojáky, co u nás sloužili na státní hranici, se dveře netrhly. A tetku nepráskl někdo proto, že by chtěl chránit ta ubohá poupátka, ale že jí záviděl ty prachy. A také proto, že jej na děvčice nepustila. Holky si zvykly, peníze se jim líbily a tak držely basu. A pysk. No a všecko bledé tváře a katolíci. Otevřte si gay porno a našich šikovných "herců" a "umělců" bílých, milion. Od 18 do x let. Teda píše se to tam. Že od 18.Ale nevím. Romy najdete tři, čtyři. Poměr 3(4): 125 000. A kdybych vzal v úvahu ještě černoši, Indy a Raválpindy, tak ještě víc. A ti junáci , bílí jak alabastr, jsou i vedle, na hetero webech. Nezahálet, prodat každý centimetr co nejlíp. Tam i tady. Dokud chudák télo ten salám mezi nohama vůbec zvedne. Čas běží a brzy může být z TOP modela laciná nádražní šlapka. Na záda se mu tlačí noví, mladší, natěšení.... Ale bacha, nejsme všichni z obliga. Kdo na ty weby lítá, sotva otevře oči a sedí na nich hodiny, ten tenhle nečistý byznys podporuje.

Podívejte se na Wikinu, kolik našich miláčků, bílých školáků sexuje před skončením ZŠ. Tací Rychlošípové a - bum ho! I já jsem, pravda, začal hodně brzo. Ale rozhodně nás nebylo nijak moc. Nebyli jsme jako dálkový pochod s lízátkem a diplomem v cíli. Už proto ne, že jsme byli gayové. A gayové na začátku cesty. Žijící a hledající v ghetu své jinakosti. A v realitě naprosté intolerance. Dnes mamka, když se to dozví, nedá dcerunce po hubě, ale běží s ní ke gynekologovi, aby jí napsal antikoncepci. I když třeba sama neví, proti jaké koncepci ta antikoncepce je.
Romové mají krásné děti. V širší rodině si pomáhají a chrání jeden druhého. I před námi. Já si tu krásnou barvu musím zaplatit v solárku, nebo vyležet na slunku. Oni nee. Dostávají ji od laskavého Pánaboha. A mezi námi - úžasní milenci. A modely třeba pro fotoaparátování. Tvrdá práce z nich dělá nádherné bronzové sochy. Jsou jako Mirónovi antičtí atleti. V posteli žádné poruchy ničeho, žádné filosofování, psychologické analýzy, žádné komplikace. A žádné žebrání. Berou si a dávají, jako dýchají. Stejně samozřejmě vám dají ráno najíst, třeba jen tatranku a kafe a řeknou vám, jestli to nebolelo, zastav se zítra v pět. Jakoby věděli, že na to čekám! A já se zastavím, jasně. A rád. I když to bolelo. Protože jsou to fakt chlapi. Ať už to bylo u nich doma, na louce, nebo někde v cizím domě ve výtahu, krásně voněli a nikdy nebyli špinaví. Ani uvnitř, v srdci. Voněli sebou, nepotřebovali žádné hugobosse. A nikdy s gumou a koktáním, že nechtějí AIDS a hepku cé. Vždycky mi nechali v mase svoji krásnou bílou stopu. Občas mi některý řekl- potřebuju něco od kámoše, Roma, on je výš, než já. Nebude ti vadit, když si tě půjčí? Nevadilo. Jednak byl ten druhý skoro tak hezký, jako ten můj a pak - dělal jsem to pro něj. A vážně ti to nevadí, že mě pak budeš mít, po něm? Ty moje sladká bílá kurvičko, vadí. Ale musím. Kdyby to šlo jinak, neřekl bych ti. Když to pro mě uděláš, budu s tebou celý víkend. A byl!

Někdy je docela poučné se poučit. Třeba i na pornowebu. Ne kvůli tomu, co je tam k vidění, to je furt dokola, do ní a ven a jupí. a Yeah! a Fuck me a hrají to, mizerové, za prachy! Můj sen? Tohle dabovat do češtiny. Ne, to byl prosím fór. Nikdy jsem v tom nechtěl hekat, ani hrát. I když fotky, ty leckde byly. Nenahé, protože TAM vždycky dlaň, moje, černočerný stín, nebo kytka... Aby to byl kumšt a ne prasárna. Ty fotky.... třeba v časopise Československý voják. Jsou tam ale, v tom péčku všeho druhu, informace tak nějak pod povrchem. A dokonce o nás samých. I o mně. Abych se nekasal, že jsem Juraj Stopercentný. Abych v tom špinavém zrcadle viděl sám sebe. Řvát na romského hokejistu, že je zkurvený cigán, může jenom zkurvený a vypatlaný běloch. Ti moudří si užijí radost z krásné hry. Kdyby třeba Ondra Synek byl cigán a černý jak moje kafe a kdyby vyhrál všecko, co už vyhrál, byl by pro mne jednou pro vždy hvězdou. Příklad romského hokejisty Lakatoše je pro jeho komunitu velice důležitý. Já před ním smekám. A padnu i na prdel, klidně, pokud i přes ten hokej zůstane Romem. Jako já po 33 letech v Praze Moravanem. To zahledění k obzoru, ten pro nás nepochopitelný vesmír laskavých a zlých bohů, lásek, ohňů, tanců, nářku nad hroby a radostí nad kolébkami. Horká krev pod snědou, krásnou kůží je stejně červená, jako moje. Protože je lidská. Všichni můžeme být v něčem nejlepší. A přitom pořád sami sebou.

10. září 2019 v Praze

VLASŤA VON DORNYCH

Klamal tělem, takový drobný, sladký blonďáček. Dokonce snad o pohlavek menší, než já. V očích nebe a nevinnost. A věčné chlapectví. Neměl ty hroudy masa, co jsme znali z kulturistických časopisů. Ale to, co měl, byla ocel. A když dal facku, nebo vás vzal hranou chodidla na ohryzek, uměl zabít. Kromě toho byl neobyčejně empatický. Většinu lidí přečetl po pětiminutovém rozhovoru. A měl noblesu. Nenaučenou. Určitě znáte ty lidi, co jsou krásní i v pytli od briket, stačí jim otvor pro hlavu a ruce. A nikdy nejedí vlašský salát z papíru aluminiovou lžící. Nikomu, ani volovi, neříkají vole a v každé větě dvakrát jakoby. Vole, já tě mám jakoby rád. To byste z něj nedostali ani na mučidlech. On určitě nebyl jakoby. Byl doopravdy. A na plné pecky.

To všechno jsem se dověděl později, teď seděl kousek ode mne na lavičce na Francisperku a sledoval, jak hledám v rozpadajících se hradbách zdravé místo a nějaký zajímavý detail pro svoji prakticu. Tehdy nebyly terasy pod Petrovem po generální rekonstrukci a krásné, jako nové. Jako dnes. Tehdy chátraly a rozpadaly se, jako celé město kolem a jako všechna města u nás.

"Neštěstí, co?" zavolal po docela neformálním Ahoj. "A to sem moje mamka chodila kolovat a na kafe". Kolovat znamená v brněnštině tancovat, ale to jsem zjistil až za chvíli, až mi to krásný anděl s blonďatým peřím přeložil.

"Moje také, právě tady, pod Petrovem, poznala svého budoucího muže."

"Kdo nechodil na Francisperk, není Brňák", řekl, ale to už jsem seděl na lavičce vedle něho. Už měl i jméno. Vlastik. Jeho pohled mi cosi říkal, ale jen šeptem. Zpozorněl jsem, až když mi jednou, podruhé a potřetí drcl rukou o ruku. Vzápětí už mi ji drtil docela chlapsky a krásné rty na mých, nekompromisně.

"A dál?", zeptal jsem se, když mě nechal nadechnout. Neodvedl si mě do houští pod hradbami, jako všichni před ním.

"No teď do štatlu, něco zobnem a pak dom, né?" Brňák se nezapře.

Vrátili jsme se do města, do rušných ulic. Na Svoboďáku jsme si dali zmrzlinu od tehdy velmi populárního zmrzlináře, ve Stopkově renesanční pivnici v České ulici, které ovšem pravověrní Brňané říkají zásadně Čára, jsme uhasili žízeň a pak jsme se tramvají vrátili k Hlavnímu nádraží, podjeli jsme viadukt, dvě zastávky a byli jsme doma.

"Ty máš vážně svůj byt?", zeptal jsem se nevěřícně. Tehdy bydleli v suterénních podnájmech bez vody a koupelny i rodiny se třemi dětmi.

"Mám. Babička mi přepsala ten svůj. Mám tam jeden pokoj. Babička je asi na dost dlouho v nemocnici. Ale určitě v tom bytě dožije, když v něm prožila padesát let."

Odemkl dveře ve druhém poschodí.

"Juro, jako doma, rozumíš? Ber si jídlo, udělej si pití a klidně choď v ponožkách. Pes mi umřel před rokem a je vyluxováno. Jo a koupelna je, však víš. Šel jsi kolem. Vzpomeň si, kde jsme se potkali a já tě chci čistého a voňavého."

Přinesl mi čistý ručník. Zavřel jsem se v koupelně. Ještě jsem se ani nenamydlil a stál vedle mne. Nádherný a vzrušený. Asi mu neušlo mé zírání na jeho kopí. Ještě jsem u tak subtilního kluka neviděl něco tak velkého.

"Já vím, je to velké, ale co dělat?" usmál se. "Ale takhle vyroste jen pro někoho a neboj, budu něžný jak dubnová tráva. Jako tvoje maminka, když jsi byl malinkaté štěňátko."

V nekonečném polibku jsme došli k posteli. Opravdu nespěchal. Hladil mě, líbal tmavé terče mých prsou, prolíbal se k chodníčku černého chmýří pod pupkem a níž. Nepotřeboval mě dobývat dlouho, po chvilce vypil mé ohně do posledního plamínku. A nevyplivl mě, ani poprvé, ani nikdy potom. Já, když mě někdo vyplivne, už podruhé nedám nic. Proč si o to říkal, proč to chtěl, když pak všechno vyplivne? Já také neběžím hned do koupelny a ničeho se nezbavuji. Nevyplachuji se a nedělám otrávené ksichty, že to nebylo safer. Proč bych to dělal? Vždyť jsem to chtěl, tady, teď a všechno.

Vlasťa se vrátil zpět ke mně a znova rozfoukal oheň. Trošku jsem se bál jeho zbraně, bolesti. Nechtěl jsem sykat, hekat a všechno pokazit. On to věděl a čekal, až budu vláčný, jako hrnčířská hlína. Až potom klín proti klínu a vteřina bolesti, protože všechno, co má v životě smysl, zabolí. Jako narození a smrt. Rozevřel mě ještě víc, ještě jednou křísly zuby o zuby jako křemeny a pak jsme vzlétli nad prostor a čas a už nic nás nedělilo. Když jsme se vrátili do jistoty svého masa, měli jsme oba jednou pro vždy v sobě kousek toho druhého. Jen pár bílých kapek. Ale navždy. Až do konce času.

"Já vím, že toho bylo dost, Juro. Neurazím se, když si odskočíš do koupelny a - rozumíš. Já jsem hodně dlouho nikoho neměl. Mělo to tak být. Čekal jsem na tebe," řekl tiše, když zvláčněl i on. "Asi to hodně bolelo, že?"

"Nebolelo. Možná vteřinu, nebo dvě. Ale krásně! A nikam nepůjdu. To se nesmí. Buď všechno, nebo nic a kdo to má jinak, ať si sežene porno. Nebo nějakého strýce na nádraží."

Kolikrát ještě do rána? Nevím. Ten den a ta noc mi splynuly v jeden krásný obraz, ne konkrétní, jako precizní barevná fotografie, jen štěstí, oheň, barva našich očí a rozpálených těl. Když jsme šli spát, byl jsem připraven žít i umřít.

"Kde bydlíš?", zeptal se mě tiše, když do pokoje oknem vkročilo slunce a viděl, že už nespím.

"Na ubytovně. Až v Líšni. Ne nejhůř, ale domov to určitě není."

"Takže ti dám klíče, pomůžu ti s přestěhováním a najdeš si práci někde blíž. Odtud do Líšně je to lán světa."

"Počkej, tak rychle? Tak brzy? Vůbec mě neznáš. Co když jsem děvka, zloděj, nebo fízl? Co když ti do kafe hodím dva noxyrony a vykradu tě?"

"Nejsi. A nevykradeš. To už bys tu nebyl. A kolik bys toho odnesl, v rukou, ty ťulo? Já vím, tys čekal, že tě odvedu někam do houští, tam se předkloníš, opřeš se o strom a za chvíli si nebudeš pamatovat ani moje jméno. Já jsem tě chtěl už tam, ale ne tak, jak myslíš. A kdy je ještě brzo, aby už nebylo pozdě?"

"A babička? Přece jí nemůžu kvůli nám přát smrt."

" Nemusíš. Pokud se vrátí, tak určitě jen dožít. A bude tě mít ráda. Ona má na lidi nos. Bude ti vděčná, když jí dáš napít, najíst a ošetříš jí dekubity. A neohlížej se pořád zpátky, už nejsi ten Jura, co včera. Už jsi někdo jiný. Protože miluješ. Oblékni si tu jistotu jako hezký kabát, který ti sedí a je ti v něm fajn. Víc pro začátek nemusíš."

Jak jsme se dohodli, tak jsme udělali. Vlasťovu babičku jsem si zamiloval a ona mne. Vyprávěla mi o něm spoustu krásných příběhů a když jsme ji po roce a půl pochovali, byla to i moje ztráta. Až mě zaskočilo, jak bolela. Nevím, jestli i u vás, ale na Moravě je zvykem několik měsíců po něčí smrti nechat jeho pokoj, byt, obrazy a vzpomínky být. S ničím nehýbat a nekšeftovat. Vlastikova maminka si vzala pár věcí, které ji s babičkou spojovaly a my jsme zbytek postupně vyměnili za nové. I Vlastik si nechal pár hezkých kusů starého nábytku a ty nové vybíral tak, aby se se starými neporvaly. Potom krásných několik let. Krásná láska, divadlo, zpívání s kapelou, nejméně dva čtvrtky v měsíci mi četli něco v Rozhlase Brno, v pořadu Zadáno pro mladé. Vlastik doktoroval v jedné nemocnici a někdy byl v práci hodně dlouho. A to byl čas pro mne. Listoval jsem v jeho dětských knížkách, prohlížel jsem si jeho fotografie, učil jsem se jej znát. Být jeho a s ním.

Proč nemůže život, když je nejhezčí, zůstat stát? Ne na pořád, třeba na dvacet let. Ten můj udělal piruetu, když StB vyšťourala, že si píšu s Radiem Vatican, že píšu do trampských samizdatů, že si v Budapešti dávám sraz s kamarády, kteří odešli ven, třeba do Mnichova, nebo kousek dál. Že prostě moc, fakt moc zlobím. Přišel jsem o slušnou práci v centru města, pak o kapelu, z divadla vyhazov, dveře do Rozhlasu se zavřely. Kdyby šlo jen o mne, ale ta situace ohrožovala i Vlasťu a na to jsem neměl právo.

"Já, promiň, nemůžu s tím stádem venku, s těmi prapory a s těmi traktoristy, co nám vládnou. A je mi jasné, že tě ohrožuju. Teď se na rok někam ztratím, někam, kde mě nikdo nezná a až se to převalí, vrátím se."

Nic mi nevyčítal, nedělal scény, nechal mi i klíče od bytu. Bez iluzí, bez jakéhokoli plánu a bez přemýšlení o budoucnosti jsem s kufříkem a batohem odjel do Prahy. Proč tam, nevím. Vím jen, že tehdy to z Brna bylo za stejno, jako do Budapešti na Nyugati Pályaudvar, za šedesát tři kaček i s místenkou. V Praze jsem si dal kufřík do úschovny, do batohu pár drobností a doklady a vyšel jsem ven z nádražního domu. Neušel jsem ani padesát metrů a stál jsem u té zdi, vedle výjezdu na parkoviště. Vlastně pod ní. Vedl mě instinkt? Žízeň? Nebo sám ďábel? Nevím. Stál jsem a viděl.... Kdosi s něčí hlavou v rozkroku sténal, říkal Kuř mě! Dělej! A ta hlava, které pomáhal oběma rukama, pak všechno vyplivla na špinavý beton. Ty ruce, co té hlavě před chvilkou pomáhaly, vytáhly pak z peněženky pár zelených stokorun a příběh skončil. Vycouval jsem tiše z obrazu a odešel jsem k Museu. Pak pomalu dolů až na druhý konec Náměstí s Mužem na Koni a úzkými ulicemi dál, až na Staroměstské náměstí. Dav lidí s fotoaparáty čekal na pochod svatých a já jsem šel k okénku pro pivo. Byl červenec horkého roku 1983. Tehdy víc než dva měsíce nespadla na Město ani kapka a měl jsem žízeň. Kelner v okénku mi řekl o občanský průkaz. Mělo mi to lichotit, že vypadám mladší, ale tehdy mě to rozpálilo do ruda a to pivo jsem ani nedopil. Ostatně to, že jsem vypadal mladší, mi dvakrát zachránilo kůži už v Brně, když mě nachytali bengové s někým v akci. Toho staršího si naložili do auta a na mě zařvali:"Padej, hajzle! A tady už tě nechceme vidět, jasný? Nikdy! Nebo to nahlásíme do školy a mamince!"

Praha..... Tehdy šedivá, plesnivá, smutná. Nejvíc bolelo to rozpadání toho nejvzácnějšího, Starého Města. Všude ta bednění s nápisy Pozor! Padá omítka! A cedule Přejděte na protější chodník! Jen ostrovy opravených gotických portálů a renesančních fasád. Jinde smutek, smutek, smutek. A já? První noc v parku na Karlově náměstí, v houští, kam přišel jen pes, nebo noční chodec, který přebral a potřeboval se vymočit, nebo vyblít. A skoro ráno i krásný, hubený Rom s tělem antického atleta. To z vás udělá slunce a nekonečná dřina někde na lešení. Pomočil pleť krásného stromu, uviděl mě a.....

"Co ty tady, takový děcko? V křoví. Chceš to?"

Nečekal na odpověď. Ostatně s plnými ústy jsem odpovědět ani nemohl. Rostl mi na jazyku, až jsem se dávil. Pak si klekl ke mně a naslinil se. Když se vrátilo ticho, zapnul si poklopec a řekl:

"Jsi hezkej, čerte, to teda jo! Přijď sem zejtra večer, až bude tma. Tak po desátý, jo? Přivedu kámoše a uděláme ti to oba." A já jsem přišel. I oni přišli. Chvíli si něco šeptali. Potom mě odvedli do nehezkého domu nedaleko a opravdu mi to udělali. A do konce týdne ještě třikrát. Pak mi ten krásný dal papírek s adresou a-

" Hele, utíkej k mamince. Musíš se zahojit, vole. Nejsem hyena, nějaká. A krev u toho mít nemusím. Ten tejden, to byla jízda!"

Papírek mi někde vypadl z kapsy, už jsme se nikdy neviděli.

Já vím, byl tu pořád ještě Vlastik, ale když je ten druhý fakt kus chlapa a chce vás dostat, dostane vás. Má smysl křičet? Kopat kolem sebe? Probudit peklo a uvidět nůž? Jistě, podruhé jsem na ten Karlák přijít nemusel. Neměl. Ale přišel jsem a poctivě jsem za to zaplatil. A mnohokrát.

Našel jsem si práci s ubytováním na konci Města. Na konci světa. Tehdy to bylo snadné, když vám bylo v podstatě jedno, co budete dělat. A platy měli všichni skoro stejné. Pořád jsem bral situaci jako provizórium, jako výlet na pár měsíců. A Vlasťa svým způsobem také. Jenže když se dva milují, musí spolu žít. Láska nemůže dojíždět, leda ta udýchaná, studentská. Láska nemůže čekat na každý třetí víkend v měsíci, na svátky a dovolenou. Jako zahrada, kterou máte po babičce někde v Sudetech. Je to příliš daleko. Bez vaší každodenní práce, bez vašich doteků zplaní, zdivočí. Být bez Vlastika bolelo. Strašně. Jako když vám někdo umře. Čas nic neléčí, to se jen říká. On jen ránu přikryje, abyste přežili. Abyste nezešíleli, nebo neskočili z Nuseláku. Nezbytí života, tisíc triviálních nutností a naděje, že bude lépe, vás ženou dopředu, i když jste skoro mrtví. A do stejného nezbytí, do stejného boje o přežití, vstoupí i ten druhý. I on stojí v ohni a musí volit. A nakonec přežijete oba, i když každý na jiné pevnině. Kdyby tomu tak nebylo, nepřežil by nikdo ani třetinu svých ztrát.

Vlastiku z domova našeho mládí a naší krásné lásky, děkuji. A odpusť.

20. dubna 2019